Logan
Chvíli jsem se ztrácel v té temnotě, a snažil jsem se zakřičet na Jaela nebo Caleba. Ale jako by mi někdo ukradl hlas. Tlak na prsou v jednu chvíli zesílil tak moc, že jsem měl pocit, že se udusím. A pak najednou všechno povolilo.
Bylo to tak nečekané, že jsem celý sebou škubnul, a snažil se rychle nabrat vzduch do plic, až mě z toho zabolelo na hrudi a rozkašlal jsem se.
Otevřel jsem oči a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Ležel jsem na půl na posteli, hleděl jsem do stropu a snažil se pochopit, kde jsem.
A až teprve neznatelné cuknutí mé ruky, mě vrátilo do reality. Otočil jsem na tu stranu hlavu a díval se na Jaela, který ležel vedle mne se zavřenýma očima, měl pootevřené ústa, ale dýchal jen povrchně, a jeho zdravá ruka silně svírala tu mou.
„Jaeli!“ vykřikl jsem, otočil se k němu celý a dotkl se jeho tváře.
Cuknul jsem s rukou zpátky, když jsem ucítil, jak je studený. A uvědomil jsem si v tu chvíli, že i ruka, kterou mě stále svíral, je ledová tak jak tenkrát v parku.
Opatrně jsem se vymanil z jeho držení, zvedl se, ale musel jsem se na chvíli předklonit a několikrát se zhluboka nadechnout, jak se mi zatočila hlava. A když mi bylo o trochu lépe, popadl jsem triko a rychle ho na sebe navlékl, stejně jako mikinu, protože mi byla zima, jako by venku bylo mínus deset.
Otočil jsem se zpátky k Jaelovi a položil jsem mu dlaň na hruď. Srdce mu sice bilo, ale cítil jsem ho velmi slabě.
Nemůžu ho tak nechat. Neprobral se, když jsem na něho zavolal, a je celý studený.
Zvedl jsem i jeho triko, a i když s obtížemi, přesto se mi podařilo ho na něho navléknout. Chytl jsem ho pod paží a vytáhl jsem ho nahoru na postel.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Ale jako první mě napadlo, ho zahřát. Možná když se mu rozproudí krev, že se dá dohromady a probere se. Říkal, že bude chvíli mimo sebe…
Mikinu, kterou jsem si oblékl, jsem ze sebe znovu stáhl dolů a lehl si k Jaelovi. Přehodil jsem přes nás obě peřiny a jeho si přitáhl do těsného objetí, aby cítil mé teplo, aby se zahřál. Držel jsem ho za zdravou ruku a třel mu ji, aby se mi zahřály zkřehlé prsty. Nejraději bych ho odnesl do horké lázně, ale nevěděl jsem, jestli to můžu udělat, tak jsem se ho snažil zahřát aspoň takhle, stejně jako sebe, protože i já stále cítil ten chlad, a občas se mi zatočila hlava a musel jsem na chvíli zavřít oči.
Mluvil jsem na něj. Nejprve jsem ho jen volal jménem, a říkal mu, ať nedělá kraviny a probere se. Ale když stále nereagoval, začal jsem mu vyprávět o svých rodičích, i o druhém mladším bráchovi. Vyprávěl jsem mu, jaký vlastně Caleb byl.
Najednou jsem neměl problém o něm mluvit, když jsem ho uviděl, a teď, když byl Jael mimo sebe. Nevěděl jsem, jestli mě vnímá, a bylo mi to jedno…
Chvílemi jsem mrknul na hodinky a sledoval, jak ubíhá čas… Počítal jsem snad každou minutu, kdy byl Jael stále mimo sebe…
Jael
Nejhorší ze všeho byla ta temnota a samota.
Připadal jsem si nicotně, jako bych byl jen kus neživé věci. I dýchání mi dělalo obtíže, i když jsem si vlastně ani nebyl jistý, jestli vůbec dýchám. Chvílemi jsem slyšel hlasy, chvílemi jsem cítil, jako by se mě dotýkaly něčí ruce a stahovaly mě hlouběji.
Po chvíli, nebo možná to ani nebyla chvíle, protože čas tu byl relativní pojem, se kolem mě začaly míhat stíny.
Nebo si se mnou jen hrála má unavená mysl?
Už jsem se nedivil, proč mě od toho babička odrazovala.
A od čeho vlastně?
A kdo je moje babička?
Vzdával jsem to. Pomalu ale jistě jsem se nechal stahovat hlouběji. Nedalo se to vydržet.
Ale pak…
Zaslechl jsem něco, co bylo jiné, a přitom tak povědomé.
Ten hlas…
Slovům jsem nerozuměl, ale ten hlas mi byl povědomý. A tak příjemný.
Chtěl bych ho vidět. Toho, kdo na mě mluvil.
Strašně moc.
Ani nevím proč, ale upnul jsem na to poslední zbytky své existence.
Snažil jsem se pohnout tělem, něco říct, ale nedokázal jsem pohnout ani prstem.
Nakonec jsem si vzpomněl na jedno jméno.
„Lo… ga… ne…" zasípal jsem a s velkou námahou otevřel konečně oči.
Pálilo mě na plicích, nedokázal jsem se pořádně nadechnout, stěží jsem udržel oči otevřené, ale pochopil jsem, že jsem zpátky.
Ta šmouha nade mnou byl strop, a ten hlas, který jsem slyšel, patřil Loganovi.
Chtěl jsem pootočit hlavu, ale ani to jsem nedokázal.
„Loga… ne…" zachrčel jsem znovu, abych se ujistil, že se mi to opravdu nezdá, a on je tu se mnou.
Logan
Nevím, jak dlouho jsem tak ležel, třel Jaela na rukách, ramenou i hrudi, objímal ho, a snažil se ho zahřát a probrat svými řečmi, kdy jsem po chvíli už ani nevěděl, jestli to, co právě říkám, jsem už jednou neřekl, a jen se opakuji dokola.
Přestal jsem hodinky sledovat každou minutu, protože jsem si uvědomil, že tím to akorát zhoršuji a víc se tím znervózňuji.
Když jsem mluvil o Calebovi, zadrhl se mi hlas, ale bylo mi to jedno, protože Jael stejně nebyl při sobě a neslyšel to.
Viděl jsem ho a snažil jsem se rozpomenout na všechno, co se při našem setkání stalo, a co bylo okolo, kromě nás dvou.
Ale co jsem věděl jistě, bylo, že jsem pociťoval smutek. Stejný, jako když jsem se dozvěděl, že Caleb zmizel. Bylo mi z toho těžko, protože jsem tušil, že ho už živého neuvidím, a přitom bych to tak chtěl vrátit. Proto to setkání s ním bylo o tolik těžší. Ne… Těžší bylo se probrat a zjistit, že moje ruce jsou prázdné, a tohle bylo něco, co jde mimo nás. Že tohle byla snad poslední možnost s ním mluvit…
Rychle jsem si otřel slzy, když jsem zaslechl, že se Jaelův dech o něco prohloubil.
I když mi předtím byla zima, teď mi bylo už docela horko pod těmi dvěma peřinami, ale neodkryl jsem nás ani na chvilku.
A když se Jaelovy rty pohnuly, a on vyslovil mé jméno, vážně jsem si oddechl.
Byl jsem rád, že se vrátil.
„Vítej zpátky,“ zašeptal jsem u jeho ucha, a o něco víc ho k sobě přitiskl, aby nepochyboval o tom, že opravdu tady je. „Už jsem si myslel, že budu volat tvé babičce nebo tátovi. Napínal jsi mě do poslední chvíle. Byl jsi mimo dvě hodiny a padesát tři minuty. Vidíš? Říkal jsem, že jsem trpělivý, o tom nepochybuj. Vyspal ses dobře? Já vím, hloupá otázka, ale nevím, co mám už říkat. Navykládal jsem ti toho tolik, že už mi dochází nápady. Doufám, že si z toho něco budeš pamatovat. Říká ti něco učení během spánku? Teda ne, že bych to zkoušel, ale slyšel jsem o tom. A jestli jsi takhle vnímavý, tak by sis opravdu něco z toho mohl zapamatovat. I když je fakt, že u tebe to nebyl spánek jako takový. Teda aspoň myslím. Je ti ještě zima? Jestli chceš, nachystám vanu. Kruci… Tady vana není, jen sprchový kout. Na co jsem myslel… Ale můžu poprosit, aby nám uvařili kávu nebo čaj, ještě bude někdo vzhůru.“
Pořád jsem na něho mluvil. Postupně jsem ho přestával hladit po těle a moje ruka se posunula k jeho hlavě, a začal jsem ho hladit po vlasech.
Cítil jsem, jak se pořád mírně třese, ale aspoň to byl nějaký tělesný projev, a neležel tu jako mrtvola.
Myslím, že tohle spojení už zkoušet nebudeme…
Jael
Kdybych mohl, nejspíš si zhluboka oddechnu, když jsem nad sebou spatřil Loganovu tvář.
Vypadal, jako by si prošel peklem, ale setkání s duchy nikdy není jednoduché.
Snažil jsem se poslouchat, co říká, ale pobral jsem tak půlku toho, co říkal.
Vnímal jsem, jak mě hladí po vlasech, cítil teplo jeho těla, a došlo mi, že tu se mnou byl nejspíš celou dobu.
Zachránil mi život.
„Dě… kuju… zachrá… nil… jsi… mě…" zasípal jsem ztěžka, a z očí mi vyhrkly slzy.
Nemohl jsem si je ani setřít, jak jsem byl stále úplně bezmocný, a to ještě víc prohloubilo mou momentální depresi ze zážitku, kterým jsem si právě došel.
I mrkání, abych slzy aspoň vyhnal, byl pro mě v momentálním stavu heroický výkon.
„Vo… du…" zachrčel jsem znovu, abych aspoň z krku vyhnal tu palčivou bolest.
Připadalo mi, jako bych snad snědl tunu písku.
Tohle jsem nějak nedomyslel. Celé to byl spíš jen takový pokus omyl.
Ale víc než o sebe, jsem si dělal starosti o Logana. Najednou jsem si uvědomil, jaký mám o něj strach.
Jak moc mi na něm záleží.
Jak dopadl?
Neublížil si?
Mělo to vůbec nějaký smysl?
Nebude mě teď nenávidět?
To vše se mi honilo hlavou, a já se propadal zpátky do temnoty, zpátky do hlubin, odkud jsem právě vylezl.
Logan
Jael konečně promluvil. Bylo to sice, jako by měl pusu plnou prachu, ale komunikoval, a já byl za to rád.
„Kdybychom se do toho nepouštěli, neměl bych co zachraňovat,“ povzdechl jsem si. „Už to víckrát zkoušet nebudeme. Jasný?“
Ještě jednou jsem ho pohladil, a pak jsem vstal, abych mu nalil vodu do sklenice a dal mu napít.
Ale když jsem se vracel, všiml jsem si, že Jael znovu začíná odpadávat.
„Jaeli?“ postavil jsem sklenici na stolek a sedl si k němu.
Ale když ani pořádně nezabručel, dostal jsem strach, že nakonec přeci jen budu muset zvednout ten telefon a požádat o radu. A nejspíš dostaneme pořádně vynadáno oba dva.
„Hele, tak, aby bylo jasno, Jaeli,“ nasadil jsem přísnější tón. „Už jsem tě jednou probral, a nenuť mě, abych ti tady další dvě hodiny něco vykládal. Jestli chceš, udělám ti přednášku od profesora Stronga, a tu nejnudnější. Pamatuji si ji slovo od slova. Takže se teď hezky probereš, napiješ se, a pak se začneš hýbat, ať se vzpamatuješ.“
Mírně jsem se zamračil, když jsem ho tak viděl ležet. Když to nejde po dobrém, tak to půjde jinak.
Chytl jsem ho za ramena a zatřásl s ním.
„Tak vstávej, ospalče!“ znovu jsem s ním zatřásl.
Sklonil jsem se a políbil jsem ho na rty.
„No, zkusil jsem to, ale šípková Růženka nejspíš nejsi. Takže buď začneš vnímat, nebo ti tu vodu nenaleju do krku, ale chrstnu ti ji na obličej,“ znovu jsem s ním mírně zatřásl.
„Tak jo, jak chceš… jdu volat tvé babičce…“
Sice jsem byl takový, ale vážně jsem měl o něj starost, a byl jsem připravený jeho babičce zavolat. Nevím sice, jak a co bych ji vysvětloval, rozhodně jsem měl z toho telefonátu obavy, ale raději se nechám seřvat, než by se mu mělo něco stát.
Jael
Zpátky mezi živé mě dostalo až ne zrovna nejjemnější probuzení od Logana.
Když se mnou zatřásl, měl jsem dojem, že mi snad upadly ruce od těla.
Bál jsem se, že se opravdu zlobí. Myslel jsem si, že se zlobí.
A ta představa, že mě nesnáší, možná způsobila tu silnou odezvu mého těla.
Prohnul jsem se v zádech, vytřeštil oči a zalapal po dechu, jak se mi náhle plíce zaplnily tím, co potřebovaly, aby mohly fungovat.
„Lo… gane! To… bolí!" zaskřehotal jsem, vytrhl se mu a přetočil se na bok.
Stočil jsem se do klubíčka, roztřásl se a znovu se mi spustily slzy.
„To… bolí… prosím… nezlob se… nechtěl jsem… ti ublížit," zavzlykal jsem a zdravou rukou si objal kolena.
Možná mě probralo i to, když Logan začal vyhrožovat, že zavolá babičce. Nejspíš by mi udělala dlouhé kázaní, a co hůř, donutila by tátu nebo některého z bráchů, aby pro mě přijeli a vzali mě k ní.
A to jsem nemohl dopustit.
I když jsem si teda nebyl jistý, jestli bude chtít Logan dál pokračovat.
V tuhle chvíli jsem se fakt nenáviděl.
Jestli mě ještě jednou napadne podobná kravina, tak to raději, ať se neprobudím.
Logan
Pustil jsem Jaela, když vykřikl, ale zůstal jsem sedět vedle něho.
„Neublížil jsi mně, ale akorát tak sobě. Takže tuhle věc, i kdybys mi to i stokrát znovu nabízel, už nikdy opakovat nebudeme, jasné?“ pohladil jsem ho po zádech, když se smotal do klubíčka jako kočka.
Hladil jsem ho po zádech, a druhou rukou jsem mu setřel slzy z tváře. Ale stejně to nepomohlo. Pořád slzel, a zřejmě si vyčítal to, co se stalo.
„Jak je ti? Nechtěl jsem být na tebe zlý, nebo tak něco, ale myslel jsem si, že tě aspoň tohle probere. Teda… Pokud jsi nedostal strach z babičky. Jo, babičky jsou hodné, ale když se rozzlobí, tak to vážně stojí za to někam se rychle schovat,“ krátce jsem se zasmál.
„Můžeš vstát? Půjdeme do koupelny. Dáme si teplou sprchu, to tě rozehřeje. Klidně ti tam dám nějakou stoličku, ale bylo by fajn, kdyby ses trochu rozehřál a rozhýbal. Bude to rychlejší než tohle krčení v klubíčku. Nebyl jsi náhodou v minulém životě kočka, nebo tak něco?“
Vstal jsem a zašel se mrknout do koupelny. Jo, stolička tam byla, tak jsem ji hned šoupnul do sprchového koutu a vrátil se za Jaelem.
„Vidíš, co se mnou děláš? Tolik jsem toho nenamluvil za celý svůj život,“ zašklebil jsem se. „Tak vstávej, jdeme do teplé vody.“
Chytl jsem Jaela a opatrně mu pomohl posadit se na posteli. Stáhl jsem z něj triko, a když jsem mu pomohl stoupnout, stáhl jsem mu i zbytek oblečení. Taky jsem se svlékl a už jsem táhl Jaela do koupelny, kde jsem ho posadil na stoličku, a hned jsem pustil na nás teplou vodu.
„Je to lepší, viď?“ chytl jsem ho za ruku se sádrou, aby si ji nenamočil. „Vážně jsem měl obavy, že se ti něco stane. Takže už to dělat nebudeme, ano? Musíme na to jít prostě jinak…“
Jael
Nejspíš bych tak zůstal ležet až do rána, ale Logan měl jiné plány.
Když mi pomáhal z postele a vedl mě do koupelny, snažil jsem se mu být co nejmenší zátěží, i když to šlo zpočátku těžko. Přesto, než jsme došli do koupelny, byl jsem schopný udělat aspoň nějaký krok sám.
Když Logan pustil vodu a promluvil, objal jsem ho zdravou rukou kolem pasu, přitáhl si ho blíž a opřel si čelo o jeho hruď.
„Na chvilku…" dýchl jsem na jeho kůži, a pak k němu zvedl oči.
„Pokud by to k něčemu bylo, udělal bych to znovu. Kdybych věděl, že na tom závisí všechno, kdybych věděl, že ti tak můžu pomoct, udělal bych to," řekl jsem tiše, ale už o něco pevnějším hlasem.
S Loganovou pomocí jsem se nějak umyl, dokonce se i rozehřál. Takže jsem se už netřepal jak ratlík a byl si jistější v nohách, když jsme spolu vyšli ze sprchy, a já se nasoukal do županu a do pokoje už došel sám.
Dosedl jsem na postel a dopil zbytek vody ve sklenici.
„Až budeš mít náladu, řekneš mi, jak jsi dopadl, ano?"
Tušil jsem, že i Logan si nejspíš prožil své, a pro něj to musel být o to větší šok, když to bylo po něho poprvé, a co víc, tak nějak jsem tušil, že i přes to všechno, mi do toho spojení moc nevěřil.
Nebo spíš jeho pragmatický mozek tomu odmítal uvěřit.
Za to jsem se na něj ale nezlobil. Takových lidí byla spousta, a nemohl jsem mu to vyčítat.
Žili jsme v moderní době, a kdo by teď věřil na duchy?
„Zítra nejspíš ještě budu odpočívat. Asi nebudu schopný se vydat někam dál. A taky musíme promyslet, co dál," povzdechl jsem si a kousek se posunul, aby si za mnou mohl sednout i Logan.
Nějak jsem teď jeho přítomnost potřeboval.
Byl jsem v jeho přítomnosti klidnější.
Logan
Jael se ve sprše trochu uklidnil, a po chvíli se už ani tolik netřásl. Když jsme se vrátili do ložnice, ani jsme se už neoblíkali, jen jsme se zabalili do županu.
„Jo, zůstanu tady,“ zvedl jsem se, zhasl jsem a vrátil se k Jaelovi.
Natřepal jsem zmuchlané peřiny i polštáře a pak si lehl.
„Tak co? Lehneš si, nebo budeš celou noc sedět?“ potáhl jsem ho za ruku, aby si lehl vedle mě.
Možná bych se ho zeptal, jestli on něco viděl, ale nejspíš asi ne, protože by mi o tom jinak něco řekl.
Tak jsem začal sám. Možná přitom usneme, a budeme spát až do rána, než nás vzbudí na snídani.
„Viděl jsem ho,“ promluvil jsem tiše do té tmy, která nás obklopila.
„Byli jsme tady, venku v ohradě. Byli tam koně a hříbě, slyšel jsem i ptáky. Dokonce jsem cítil, jak hřeje slunce. Pořád se mi omlouval, chtěl, abych se na něho nezlobil. Chtěl, abych s ním zůstal. A když jsem řekl, aby šel za mnou, řekl, že nemůže, a pak se to najednou změnilo, ochladilo se, zatáhlo se nebe. Caleb se mračil, a měl jsem pocit, že se začíná nějak měnit, ale neviděl jsem už jak, nebo v co, protože se najednou udělala tma, a já jsem už nic neviděl, a pak jsem se probral…“
Ve zkratce jsem Jaelovi řekl, jak to probíhalo, nechtělo se mi to moc rozebírat. Už jen to, že jsem ho viděl, bylo pro mne těžké, natož o tom mluvit.
Jael
Když Logan začal vyprávět, víc jsem se k němu přitulil, jako bych ho chtěl tím snad uklidnit.
Jakmile domluvil, nadzvedl jsem se, a zahleděl jsem se mu v té tmě do obličeje. Dlaní jsem ho pohladil po tváři, a palcem přejel pod očima, jako bych chtěl setřít neviditelné slzy.
„Nemusíš se do toho nutit. Můžeš mi to říct, až budeš připravený," pousmál jsem se na něj a zvážněl.
Lehl jsem si zpátky a hlavu si opřel o Loganovo rameno.
„Calebova duše je nestabilní. Proto tak zareagoval. A zhoršuje se to. Musíme ho rychle najít, než bude úplně pozdě. Věř mi, ztracenou duši, která nenašla svou cestu, potkat nechceš. Ale jsem vážně rád, že jste se setkali… i když to by… lo…"
Loganova vůně, teplo jeho těla, a to, co se před pár hodinami událo, mě ukolébalo ke spánku rychleji, než jsem stihl doříct větu.
Byl jsem moc rád, že to Logan zvládl, že mi o tom dokázal povědět, a přál jsem si, aby se mi v budoucnu otevřel víc.
Cítil jsem, jak se mé city k němu mění.
Už to nebyl jen spolubydlící, který mi pomohl s úkolem a… no, i s tím druhým problémem. Už to nebyl jen kluk, se kterým jsem vyrazil hledat jeho bratra.
Začínal jsem ho mít rád. Chtěl jsem, aby byl můj přítel.
A, i když jsem občas měl touhu od něj utéct, možná právě proto, že byl jiný než ostatní, mě vždycky odradilo od toho, abych to udělal.
Navíc, jak už jsem poznal, pod tou tvrdou a ledovou skořápkou se ukrývala citlivá a laskavá duše, kterou jsem toužil vidět víc.
Logan
Jael si ze mě udělal polštář, a než stihl doříct, co měl na srdci, tak byl v pánu.
Jen jsem se pousmál nad tím, jak rychle usnul, ale i přesto jsem ho raději zkontroloval, abych měl jistotu, že zas nepropadl tomu divnému stavu, ve kterém byl před chvílí. Ale pravidelně oddechoval, a jeho srdce tlouklo dostatečně silně a klidně.
Trochu víc jsem přitáhl peřinu, aby mu nebyla zima a zavřel jsem oči.
Myslel jsem si, že taky rychle usnu, ale opak byl pravdou. Nedokázal jsem zabrat. Celou dobu jsem se myšlenkami vracel ke Calebovi a nedokázal jsem ho dostat z hlavy. Stále se mi vybavovalo to naše „setkání“… Mrzelo mě, že to bylo tak rychle ukončeno. Že jsem mu neřekl toho víc, že mi nemohl říct, kde ho najdu.
Měl jsem ho obejmout a říct mu, že je všechno v pořádku, ujistit ho znovu, a znovu, že se na něho nezlobím, že ho miluji, a moc mi chybí a chci ho přivést domů…
Dělal jsem si výčitky, protože jsem měl pocit, že to naše setkání skončilo takhle jen díky mně…
Usnul jsem až ve chvíli, kdy venku začalo svítat. Občas jsem zkontroloval Jaela, jestli je v pořádku, zašel jsem si jednou na záchod, a jinak jsem celou dobu hleděl do tmy…
A tak, když se ozval zvonec, oznamující snídani, nebyl jsem schopný ani vstát.
Nejspíš se dneska obejdu bez snídaně…
Jael
Kupodivu jsem měl docela klidné spaní. Pokud se teda tomu tak dalo říkat.
Nic se mi totiž nezdálo. Nepřišel mě nikdo navštívit, a já měl naprosto bezesnou noc.
Ráno mě probudilo zacinkání zvonce a na chvilku jsem byl dezorientovaný, než jsem si uvědomil, co se děje.
Logan ještě spal, jen něco zabručel a lehce se zamračil.
Chtěl jsem ho probudit, ale nakonec jsem se opatrně vysoukal z postele, a postavil se na stále ještě nejisté nohy. Odšoural jsem se do koupelny, opláchl se, a pak v rámci možností oblekl.
Už jsem počítal dny, kdy mi budou moct sádru sundat. Sice jsem ji neměl na celou ruku, a měl jsem volné prsty, ale i tak to byla děsná otrava.
Ještě jsem přešel k posteli a zadíval se na spícího Logana.
Doufal jsem, že se na mě nebude zlobit, že jsem ho nevzbudil, ale potřeboval si po včerejšku taky pořádně odpočinout.
Sklonil jsem se, políbil ho na rty a zase se narovnal. Vlasy jsem si stáhl do drdolu a pomalu se vydal na snídani. Domluvil jsem se s paní domácí, že Loganovu vezmu do pokoje, a až se probudí, tak si ji sní.
O půl hodiny později jsem i s vydatnou porcí pro Logana vcházel znovu do pokoje.
Na chvilku jsem zaváhal, jestli nezůstat s ním, ale nakonec jsem si řekl, že bych ho možná jen zbytečně rušil.
Položil jsem snídani na stolek a vydal se ven.
Slunce už příjemně hřálo, ptáci překřikovali jeden druhého, zvířata na ranči jim zdatně sekundovala, a celkově to tu začalo ožívat.
Popošel jsem kousek bokem od vchodu, k místu, kde stál velký dub, jehož větvě poskytovaly dostatek stínu, a usadil se pod něj do trávy.
V ten moment mě napadlo, že jsem mohl nechat Loganovi vzkaz, ale už jsem nebyl schopný vstát.
Ostatně, jestli půjde ven, tak nebude problém mě najít, nebo já ho hned uvidím.
Po chvilce pozorování okolního dění se mi ale začaly zavírat oči, a já si tak za chvilku ustlal na trávě a usnul.
Logan
Když jsem se probudil podruhé, slunce už bylo docela vysoko a pěkně pře okno hřálo. Kdyby nebyly zataženy závěsy, nejspíš bych se v té posteli upekl. Protáhl jsem se, a když mi došlo, že jsem v posteli vlastně sám, posadil jsem se a rozhlédl se pokoji. Ani z koupelny jsem nic neslyšel, takže Jael je nejspíš dole na snídani.
Ale pak jsem si všiml jídla na stole.
Vstal jsem, přešel k oknu a odhrnul závěsy a otevřel okna dokořán, aby se větralo. A když jsem se nahnul z okna a rozhlédl se, uviděl jsem Jaela sedět pod dubem.
Nevolal jsem na něho. Místo toho jsem se šel převléct, vzal jsem připravenou snídani, a s tím tácem jsem zamířil ven.
Musel jsem jít opatrně, aby mi to na schodech nepopadalo, ale za chvíli jsem se už usazoval vedle Jaela do trávy, mrknul jsem na něho, jak na tom je, a když jsem viděl, že vlastně chrní, tak jsem ho nechal. Jen jsem si ho o sebe opřel, protože byl nakřivo, a sám jsem se pak pustil do snídaně, která dneska chutnala o hodně víc než kdykoliv jindy.
„Dneska je krásně,“ zamumlal jsem s plnou pusou, aniž bych čekal odpověď.
Prostě se mi to chtělo říct…
Jael
Ani nevím, na jak dlouho jsem pod tím stromem vytuhl.
Napůl jsem se probudil, když se mě někdo dotkl, a pak uslyšel nějaký šepot.
Trochu jsem se zamračil v domnění, že přichází zase nějaký sen, ale místo toho, abych se úplně probudil jako vždy, jsem se jen víc přitiskl k tomu voňavému teplu, co jsem najednou pocítil, a vzdychl.
Bylo to tak příjemně hřejivé, jinak než paprsky slunce, a krásně do vonělo.
Zabořil jsem do té věci nos, zhluboka se nadechl a spokojeně zabručel.
Trvalo mi několik minut, než můj mozek zpracoval všechny údaje. Se zamrkáním jsem se probudil a pozvedl hlavu. Hleděl jsem do Loganovy uvolněné tváře, bradu jsem měl opřenou o jeho paži a ruku drtil ve svém sevření na hrudi.
Chtěl jsem se mu omluvil, ale dech se mi zadrhl v hrdle. Jen jsem na něho zíral s pootevřenou pusou a nebyl schopný se vymáčknout.
Jestli ještě jednou řekne, že je obyčejný, tak ho opravdu něčím praštím.
„Pro… promiň…" zamumlal jsem po chvilce upřeného zírání, sklopil hlavu, zrudl až po konečky vlasů a pustil mu ruku.
Kousek jsem se odtáhl a pohodlně se usadil se vedle něj s pokrčeným koleny.
Chvilku jsem se rozhlížel kolem, ale pak jsem se tváří opřel o kolena, a zadíval se na Logana, který měl už skoro po snídani.
Dokázal bych ho sledovat hodiny a neomrzelo by mě to.
Zcela bezděčně jsem natáhl ruku a zastrčil mu jeden neposlušný pramínek vlasů za ucho a usmál se na něj.
„Zítra bysme měli vyrazit. Zkusím se dnes večer setkat s Calebem, jestli mi nedá přece jen ještě nějakou nápovědu," promluvil jsem konečně.
Nechtělo se mi odsud pryč, ale bylo to nutné.
Logan
I když jsem se na Jaela nedíval, spíš jsem pozoroval dění kolem, cítil jsem i tak, že se probudil. A cítil jsem i ten jeho upřený pohled. A když jsem se pak na něho podíval, sklonil hlavu a celý rudý se omlouval. Lehce jsem se nad tou jeho stydlivostí usmál.
Ale… Opět jsem se zamyslel nad tím, jak hezky vypadá, když při barvě jeho kůže zčervená. Vážně, že jo…
„Řeknu majitelce, že ráno budeme odjíždět, akorát se ještě tady nasnídáme, ať se nemusíme nikde zdržovat po cestě. I když vlastně ani nevím, kam půjdeme nebo pojedem. Absolutně nemám ponětí, a Caleb… no… moc mi toho neřekl,“ povzdechl jsem si, ale víc jsem o tom už nemluvil.
Možná, když Caleb navštíví Jaela, že se dozvíme něco víc, ale pokud ne, budeme na to muset jít prakticky detektivní prací.
Už jsem se prostě rozhodl, že tyto poslední prázdniny maximálně využiju na to, abych Caleba našel, nebo o něm co nejvíce zjistil.
Jael i já jsme po včerejšku a noci byli docela ještě unavení. A tak jsme dneska ani nešli na koně. Jen jsme se prošli po okolí, zašli do stájí, kde jsme trochu, v rámci možností, pomohli, a po obědě jsme skončili v posteli, abychom si odpočinuli a nabrali síly.
Jael skoro celý den zíval, tak bylo jasné, že žádné divočiny nebudou. I odpoledne proběhlo celkem v poklidu, ale ve chvílích, kdy jsem jen ležel, nebo prostě nic nedělal, moje myšlenky hned utíkaly ke Calebovi.
Při večeři jsme se domluvili s majitelkou, že ráno budeme po snídani odjíždět. Zaplatili jsme zbývající částku za pobyt, abychom se s tím nemuseli zdržovat ráno, a bylo nám přislíbeno, že dostaneme i s sebou něco na jídlo, abychom neumřeli hlady, až budeme cestovat.
„Už jsi sbalený? Jestli ne, tak to nech, pomůžu ti s tím,“ zavolal jsem na Jaela z koupelny ve chvíli, kdy jsem se osprchoval, a právě jsem se snažil oholit těch pár chlupů na bradě, co mi tam za ty dny vyrašily.
Jael
Byl jsem sice ještě pořád unavený, měl jsem tendenci pořád pospávat, ale postupně jsem začínal nabírat síly a dávat se dohromady.
Při večeři jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně i mrzí, že odsud už odjíždíme. I přesto všechno se mi zdálo, že je mi Logan zase o něco blíže, že já jemu jsem o něco blíže, a pokaždé, když jsem věděl, že se nedívá, jsem ho pozoroval.
Vážně mi nepřipadal ani nudný, ani obyčejný, jak pořád tvrdil.
Sice mě jeho povaha, nemluvnost a puntičkářství trochu štvaly, ale bylo to jeho součástí, a bez toho by byl asi opravdu až moc obyčejný.
Vlastně stejně jako já. Já na rozdíl od Logana nic neuměl. Nebyl jsem schopný postavit se někomu na odpor, nebo být rozhodný a pevný jako on.
Kdybychom žili ve středověku, troufl bych si tvrdit, že on by byl král, a já, stejně jako mí potomci by byli odsouzeni k věčnému životu sluhů.
Z přemýšlení mě vytrhl až Loganův hlas, a když jsem se vrátil zpátky na zem, zjistil jsem, že už deset minut v ruce žmoulám jedno tričko.
Přešel jsem ke koupelně, postavil se do dveří a sledoval Logana, jak se holí.
Proč se mi zatajil dech a rozbušilo se mi srdce?
Proč se mým tělem roznesl ten příjemný pocit, který cítím pokaždé, když se mě dotkne?
„Je-ještě nejsem," vykoktal jsem ze sebe po chvilce a zrudnul, jak mě samotného překvapila reakce mého já na Logana.
Raději jsem se rychle vrátil do pokoje, počkal až Logan vyjde z koupelny, abych ho mohl vystřídat, a než jsem se vykolébal, měl už sbaleno, takže jsem rychle hodil šipku do postele.
Tak nějak automaticky, jsem se k němu přitulil, když zalehl i Logan a spokojeně vydechl.
Než jsem si to stačil uvědomit, byl jsem v pánu, a ani tak nezjistil, jak na to Logan zareagoval.
Tentokrát jsem to byl já, kdo se podvědomě pokoušel spojit s Calebem, a připadalo mi to jako věčnost, než se mi to konečně podařilo.
Bylo krásné léto, cítil jsem ten klid a pohodu, a díval se na Caleba, jak si pod velkým stromem něco kreslí do skicáku.
Přišel jsem k němu blíž a přidřepl si.
„Ahoj," pozdravil jsem ho, ale on ani nezvedl hlavu.
Sedl jsem si do trávy a čekal, až se Caleb sám rozhodne něco říct.
„Uvidím ještě někdy brášku?" zeptal se po chvilce Caleb a zadíval se na mě svýma smutnýma očima. „Mrzí mě, že tak rychle odešel. Vyhnal jsem ho."
„Nevyhnal. Není to tvoje vina. To já nebyl dost silný," zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si.
Caleb se na mě chvilku díval, než vstal, skicák odložil do trávy a zadíval se na koně v ohradě.
„Chtěl bych mít svého koníka," řekl smutně, a pak se zase zadíval na mě. „Moc mě to bolí. Bojím se."
„Neboj. Najdeme tě. Dopadne to dobře," snažil jsem se ho ujistit pevným hlasem, i když jsem trochu o svých slovech pochyboval.
Caleb na mě zase chvilku upřeně zíral, než přikývl, a dřív, než jsem se stačil zeptat na něco jiného, zmizel.
Překvapeně jsem zamrkal, a pak rozčileně mlaskl. Už jsem chtěl zavřít oči, abych se vrátil zpátky, když můj pohled padl na skicák, který tam zůstal. Vzal jsem ho do ruky a zadíval se na jedinou kresbu v něm.
Na papíře byl nakreslený, vcelku dopodrobna a velmi precizně, nějaký kostel nebo kaple, v docela chátrajícím stavu.
Mohla to být stopa?
Nejspíš.
Caleb možná sám vycítil, co potřebuju, aniž bych se zeptal.
Snažil jsem si zapamatovat každý detail, ale rušilo mě vzdálené zvonění zvonce, a pohled se mi zamlžoval.
To, co nejvíc přitahovalo mou pozornost, bylo vyobrazení jelena, který byl vyřezaný nade dveřmi, pod vikýřem, kde mělo být nejspíše původně okno.
Pak všechno zmizelo, a já se s trhnutím probral v posteli a zahleděl se na strop.
Oknem se už do pokoje dralo slunce, a ten zvonec, který jsem slyšel, se rozléhal po okolí, označující začátek snídaně.
Zhluboka jsem se nadechl a zdravou rukou si promnul oči.
Logan
Než Jael vylezl z koupelny, sbalil jsem si věci, abych se s tím nemusel zdržovat ráno.
Usnul jsem potom velice rychle. Ještě jsem byl unavený z toho, co se vlastně ten den dělo. I přesto jsem se vzbudil, když Jael začal mumlat ze spaní.
Ale rozuměl jsem mu jen poslední slova…
Přitáhl jsem si ho k sobě blíž, jako bych i já chtěl mluvit s Calebem.
Aspoň to jsem z toho jeho mumlání pochopil.
Jedna věc však byla jinak. Jael se neprobudil s křikem…
Z toho jsem si odvodil, že tohle jeho setkání s Calebem nejspíš proběhlo výjimečně v klidu.
Ale když jsme potom vstali, neptal jsem se ho. Nechal jsem na něm, jestli mi o tom něco řekne. Posbírali jsme se, zašli na snídani, pobalili jsme i jídlo, které nám majitelka uschovala do lednice, a pak jsme všechno naložili do auta, a s příslibem, že zas někdy přijedeme, jsme se rozloučili.
Nasedli jsme do auta, nastartoval jsem, ale ve chvíli, kdy jsem chtěl vyjet, zarazil jsem se.
„Vlastně, ani nevím, kam mám jet,“ otočil jsem se na Jaela, který si právě zapínal pás.
Jael
Tak jsem se zabral do přemýšlení, že jsem na Logana skoro zapomněl.
Ani vlastně nevím, jak, a kdy jsme se oblékli, sešli na snídani, rozloučili se s majitelkou, a nasedli do auta.
Až teprve Loganova slova mě stáhla zpátky do reality, a já na něho překvapeně pohlédl a zmateně se zadíval kolem sebe, jako bych nedokázal pochopit, jak jsem se vlastně dostal do auta.
„Promiň… zamyslel jsem se…" řekl jsem omluvně po chvilce a pousmál se.
"Kam jet," povzdechl jsem si a zamračil se. „Popravdě, přemýšlím nad tím celou dobu, Caleb mi dal nápovědu. Jenže to, co namaloval mi-"
Zarazil jsem se, jak mi najednou došla jedna věc a plácl se do čela.
„Já jsem ale idiot," zanadával jsem si, rozepl si pás, a zahrabal se v tašce.
„Vypni, prosím, na chvilku motor, asi to bude trvat," poprosil jsem Logana, a pak se pustil do kreslení věrné kopie toho, co jsem viděl u Caleba.
Snažil jsem se vzpomenout na každý detail, přesto mi to nešlo tak rychle, jak bych chtěl.
Kousal jsem se do rtu, mračil se, po zádech mi stékal pot.
Nakonec, když jsem po půl hodině skončil, zíral jsem na přesnou kopii toho, co nakreslil Caleb.
„Tohle je náš příští cíl," otočil jsem kresbu na Logana. „Možná bysme se mohli někoho zeptat, nebo to zkusit najít na internetu? Nepředpokládám, že by tu bylo moc kostelíků, které se už nepoužívají a mají pod vikýřem vyřezaného jelena."
Logan
Vypnul jsem motor a díval se na Jaela, jak vytahuje skicák. Mlčel jsem a jen jsem pozoroval, jak pod jeho rukou se objevuje obrázek. Opravdu byl na to šikovný. Dokázal malovat celkem věrohodně.
Kdyby to mělo barvy a lesk, mohl bych to považovat za fotku.
„Asi bych se nejdříve podíval na netu. No, lepší než v mobilu, by asi bylo mrknout se přímo na počítači. Ale laptop mám skoro vybitý a zpátky se mi nechce, když už jsme se rozloučili. Mohli bychom zajet někam do kavárny, hodím ho do nabíječky a můžeme se tam i připojit. Bude to jednodušší.“
Nastartoval jsem a už jsem jel rovnou do města.
Trochu jsem to tu znal, takže jsme věděl, ve které kavárně je nejlepší připojení, a hned jsem tam zamířil.
Když jsem zaparkoval, vytáhl jsem brašnu s notebookem, Jael svůj skicák, a šli jsme dovnitř. Objednali jsme si pití a usadili se k jednou stolu, kde jsme mohli sedět vedle sebe, abychom mohli společně koukat do monitoru.
„Vezmeme to vylučovací metodou,“ otevřel jsem vyhledávač. „Vynechal bych úplně naše město. Pochybuji, že tam někde bude taková polorozbořená kaple. A i kdyby, byla by na očích. A kdybych měl uvažovat jako vr… Prostě bych městské kaple vynechal. Za další bych dal okruh několik mil kolem města. Ne moc daleko a ani ne moc blízko. Vynechal bych kaple uprostřed vesnic a blízko nějakého obydlí. Spíš nějaké opuštěná místa, kde třeba kdysi byly vesnice, a teď už jsou tam jen torza příbytků. Nebo nějaké úplně na nějakém opuštěném místě. Někde, kde by to bylo schované před očima, kde by člověk nebyl rušen…“
Mluvil jsem o tom, co všechno bychom měli vyloučit, a co naopak brát v úvahu. Mluvil jsem o tom, co by vrah nejspíš mohl udělat, jak myslet. Mluvil jsem o tom, ale uvnitř mě mi z toho bylo úzko.
Ten pocit, že musím přemýšlet jako vrah, který zřejmě zabil Caleba byl pro mne dost těžký…
Zadával jsem všechny parametry, na které jsem si vzpomněl, i když mi z toho nebylo zrovna nejlépe. Ale chtěl jsem to udělat. Chtěl jsem to ukončit jednou pro vždy…