Jael
Opláchl jsem si obličej a zůstal stát u umyvadla.
„Jaeli, ty blbče, vzpamatuj se," zabručel jsem na svůj odraz v zrcadle.
Říkal jsem si, že dám Loganovi tak pět minut, a pak se vrátím.
Připadalo mi však, že neuběhly snad ani dvě minuty, a já je vykulil oči, když Logan přišel a vybalil to na mě.
A po jeho slovech…
Nevím, jestli to bylo celou tou situací, nebo právě tím, že to byl Logan, na kterém mi záleželo, nebo strach, co všechno se dozvíme, každopádně něco se ve mě pohnulo.
Za svůj dosavadní život jsem na nikoho nezvýšil nikdy hlas.
I když byla situace jakákoliv, nikdy jsem nekřičel. Možná tak na duchy, ale nikdy ne na lidi.
Ale Logan…
„Tak to není!" hlas mi přeskočil, jak se mi do očí vedraly ještě slzy.
„Chci, abys byl se mnou! Vím, jaký jsi, a právě proto tě mám rád! Nejsi jako ostatní. A, i když ty ve mě nejspíš vidíš jen spolubydlícího, já bych tě rád nazval svým přítelem! Ale… Cokoliv řeknu, hlavně směrem ke Calebovi, mám pocit, že tě vždycky naštvu! Já vím, že je to těžké!" zvýšil jsem ještě hlas a zatnul ruku v pěst.
„Ale já ti chci pomoct! A potřebuji tu tvoji! Bolí to! Vím, že to bolí! Zvlášť, kdy jsi měl pořád naději, a pak ti ji někdo jako já vzal, a bere ti ji s každou další minutou! Chci, abys šel se mnou, chci být s tebou, chci spolu s tebou dopřát tvému bráškovi klid, ale… Bojím se… Moc se bojím… o tebe… že tě ztratím…"
Poslední slova jsem už zašeptal, jak mě najednou opustila síla, svěsil jsem ramena, a hřbetem ruky si otřel tvář.
Sebral jsem papírové utěrky, abych se vysmrkal a svezl se na zem do sedu, jak se mi roztřásla kolena.
„Promiň… Nechtěl jsem křičet… Já jen… Mám strach… Nechci ti ublížit…" zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
Logan
Udiveně jsem zamrkal, když se na mě Jael rozkřičel.
Kde se v něm najednou vzala taková bojovnost?
No kde… Má indiánské předky, tak co se divím.
Nechal jsem ho vymluvit, a pak jsem teprve svěsil ruce, abych uvolnil svůj postoj. Svoje jsem si řekl, on mi odpověděl a docela mě překvapil.
Ale…
Vezmu to hezky popořadě, tak, jak to na mě vychrlil.
„Tak za prvé… Už to zase děláš, a říkal jsem ti, že nemáš. Zas si děláš závěry, jak něco cítím, nebo vnímám. Takže mi neříkej, jak tě já vnímám, když jsou to jen dohady a nemusí z toho nic být pravda. Za druhé… Neříkej nic o tom, že jsi mě naštval, kdykoliv jsi promluvil o Calebovi. Tím se vlastně dostáváme zpátky k bodu jedna…“
Popošel jsem blíž k Jaelovi, abych nestál hned za dveřmi a někdo mě s nimi nesejmul.
„Nejsem… vlastně nebyl jsem naštvaný,“ řekl jsem už o něco mírněji. „Ale… jsem taky člověk. A to, že s tebou nemluvím, že se vyhýbám odpovědi… že teď nechci mluvit o Calebovi… to není naštvanost. Zvykni si, že o sobě prostě nemluvím, musíš víc vnímat náznaky, musíš se ve mně naučit číst, a k tomu já návod prostě nedávám. Nesnáším o sobě mluvit, vyjadřovat city. Už tak jsem ti toho řekl víc než komukoliv jinému. Pokud to chceš se mnou vydržet, tak se prostě přestaň hroutit po každém mém ostřejším slovu nebo gestu. Ty mi něco říkej o trpělivosti. Už minimálně třikrát jsi mě chtěl poslat pryč, že půjdeš sám.“
Vzal jsem jeden papírový kapesník a otřel jsem mu vlhké tváře. Chytl jsem ho prsty za bradu, aby se na mě podíval.
„A neřvi. Nebreč kvůli každé kravině, já potom nevím, co s tebou, a moc dobrý utěšitel nejsem,“ přejel jsem mu palcem po tváři a pak jsem ho pustil. „A jdeme, máme na stole večeři a máme tam věci, a nerad bych o všechno přišel a večeři jedl studenou.“
Odstoupil jsem a šel ke dveřím, které jsem otevřel a čekal, až se Jael vybere ven.
Jael
Když ke mně Logan přistoupil, trochu jsem se bál, že mi jednu natáhne.
Poslouchal jsem, co říká, a když se mě pak dotkl, zastyděl jsem se.
Vážně asi neumím číst v lidech. No, ono ostatně, když s nimi přicházím do styku jen minimálně asi se není čemu divit.
Ale Loganova slova mě potěšila víc, než si možná myslel.
Vážně jsem netušil, jak tohle naše společné cestování půjde, ale tak nějak jsem tušil, že na konci buď získám skvělého přítele, nebo přijdu o někoho, koho jen tak znovu nenajdu.
Možná jsem někoho, jako je Logan hledal? Někoho, kdo by zase mě, stejně jako já duchům, ukázal správnou cestu?
Nejspíš ano.
Otřel jsem si poslední zbytky slz a vstal.
Když jsem procházel kolem Logana, který držel dveře, na moment jsem se zastavil, rozhlédl, a pak mu vlepil rychlou pusu na tvář.
„Děkuju…" zašeptal jsem, trochu zrudl, a pak už se sklopenou hlavou mířil k našemu stolu.
Zjistil jsem, že mám i docela hlad, takže jsem se do toho pustil s vervou sobě vlastní, a po každém soustu se o trochu víc uvolnil.
Nejspíš se na mě v průběhu cesty ještě Logan několikrát bude mračit, já se asi ještě několikrát šprajcnu a pošlu ho domů, ale tak nějak jsem tušil, že tahle cesta ovlivní nás oba.
Logan
Oddychl jsem si, když se Jael uklidnil. Nevím, jestli ho budu muset pokaždé seřvat, nebo to je prostě jeho přirozenost, aby mi dal pusu, ale bylo to milé. Dokonce to vyvolalo na mé tváři malý úsměv, když jsem se díval na jeho záda, když kráčel ke stolu už o něco ráznějším krokem.
Pustili jsme se do jídla, a já jen zíral, jak to v Jaelovi mizí. Sice toho sním taky dost, přeci jen jsme mužský, ale to, co spořádal on bych měl tak na dvě večeře.
A přitom byl skoro hubený, šlachovitý, nikde jsem si na něm nevšiml, že by měl tendenci nabírat tuk. Nejspíš má dobré spalování.
Po večeři jsme ještě chvíli poseděli. Nastínil jsem Jaelovi, jak to vypadá na jízdárně, aby věděl, co čekat, ale mluvení o Calebovi jsem se zatím vyhýbal.
Je mi jasné, podle toho, jak jsem měl tu čest poznat, že mu tím opravdu moc nepomáhám. Ale předtím to zvládal beze mne, tak snad nebude takový problém, když mu něco řeknu až později, kdy mi to nebude dělat takový problém.
Když se setmělo, zaplatil jsem naši útratu a vyrazili jsme zpátky k parku.
Byla už skoro tma, když jsme se tam dostali.
Bylo to takové zvláštní. Světla sice svítila, ale park nebyl osvětlený celý. A přesto, že tu byly prolézačky, pískoviště, houpačky, kolotoč a další věci, tak to působilo pochmurně. Skoro až depresivně.
Nebo to bylo právě proto, že je to dětské hřiště, a já vím, že odsud právě zmizel Caleb?
„Neměli bychom se tu dlouho zdržet,“ drcnul jsem do Jaela, když jsem uviděl projíždět okolo policejní auto. „Mohli bychom mít pak potíže s vysvětlováním.“
Jael
Na jídle jsem si nakonec i pochutnal, a kdyby mi to Logan neplatil, asi bych si i přidal. Takhle jsem ho nechtěl zatěžovat ještě víc. A i když jsem nějaké peníze s sebou měl, nevěděl jsem, jak drahé ubytování na jízdárně bude, a já chtěl zaplatit aspoň něco.
Když jsem chodil sám, přespával jsem většinou v parcích nebo v nějakých hodně levných motelech. V zimě to bylo horší, ale vždycky jsem někde dokázal složit hlavu. Pochyboval jsem však, že by Logan se mnou vyspával na zemi někde venku, nebo se krčil na schodech u nějakého domu.
Logan se nakonec i rozmluvil, i když o Calebovi nepadlo ani slovo.
Rozhodl jsem se, že ho nutit nebudu. Počkám, až se rozhodne mluvit sám a do té doby se to pokusím nějak zvládnout.
U parku, který už byl, kromě trochy světla z pouličních lamp, ponořený do tmy jsem se na chvilku zastavil. Po očku jsem pohlédl na Logana a cítil tu mírnou změnu v držení jeho těla.
Nic jsem však neřekl a jen přikývl. Přešel jsem znovu ke stromu a zkusil navázat kontakt.
Tentokrát se však nic nestalo a já jen zklamaně zavrtěl hlavou.
Cesta k jízdárně proběhla mlčky, ale bylo to spíš tím, že jsem chvilku potom, co jsme vyjeli, usnul a vzbudil se, až když Logan zastavil a vypnul motor.
Velmi rychle nás přijali, a tentokrát jsem byl neoblomný, když přišlo na placení. Netušil jsem však, jak dlouho se zdržíme, takže jsem prozatím zaplatil jen dvě noci.
Pokoj v podkroví byl útulný, a celkově bylo to místo tiché a krásné, takže jsem se jen umyl, převlékl a vyčerpaně se svalil na postel.
Byla tam jen jedna, ale větší, takže nebyl problém, abychom se do ní oba vešli.
Měl jsem dojem, že jsem sotva zavřel oči, když jsem se probral a stál na louce. Svítilo slunce, ptáci zpívali a kolem se proháněli koně.
Rozhlédl jsem se kolem a na dřevěném hrazení viděl sedět Caleba.
„Ahoj…" přešel jsem k němu a zády se opřel o dřevo.
„Je tady moc hezky," promluvil jsem po chvilce.
„Mám rád koníky. Chtěl bych jednoho domů, ale nemůžu," promluvil Caleb smutně a zakýval nohama.
„Určitě by ses o něj dobře staral. A bráška by ti pomohl," usmál jsem se povzbudivě na Caleba.
„Zlobí se na mě."
„Cože?" zamrkal jsem nechápavě.
„Bráška se na mě zlobí. Chtěl bych ho vidět. Mohl bych?"
„Logan se na tebe nezlobí. Proč by měl? Má tě moc rád. A… no… Je to složitější…"
„Chci ho vidět!" zamračil se Caleb, a já pocítil, jak se najednou ochladilo.
„Calebe… Chtěl bych se tě na něco zeptat…" zkusil jsem ho navést tam, kam jsem potřeboval, ale teplota ještě víc poklesla a na nebi se objevily černé mraky, které se k nám rychle blížily.
„Bolí to. Moc to bolí! Chci brášku!" vykřikl Caleb a seskočil ze zábradlí. „Jinak už nic neřeknu!"
„Calebe!" zakřičel jsem, když se zvedl i vítr.
Natáhl jsem po něm ruku, ale vzápětí jsem se probudil. Seděl jsem na posteli s rukou nataženou, trochu se třásl, jak se do mě pustil chlad a prudce oddechoval.
Logan
Tentokrát, když jsme se v parku zastavili, se nestalo nic zvláštního. Odešli jsme s tím, že se Caleb neukázal.
Jen, co jsme vyjeli, Jael usnul, a já ho nechal spát. Ne, že bych si s ním nechtěl povídat, ale potřeboval jsem si v sobě utřídit myšlenky a udělat nějaký plán toho, co budu, nebo nebudu dělat. Jak se chovat v určitých věcech, co všechno nás ještě může čekat, a jak na to reagovat.
Měl jsem v hlavě takový svůj rozvrh a spoustu variant, kdyby některá situace dopadla jinak, než byl můj odhad.
Táta říkával, že bych byl dobrý stratég, za celou dobu, co se mnou hrával šachy, tak vyhrál asi jen třikrát, a to jsem si jednou spletl krále s královnou. A prý bych mohl vést i nějakou velkou firmu, že bych to klidně zvládl. Nebo bych mohl být i voják, ale o armádě se u nás přestalo mluvit ve chvíli, kdy se ztratil Caleb. Asi i proto, že se rodiče nechtěli strachovat ještě o dalšího syna.
Když jsme dojeli k jízdárně, Jael se jako na povel vzbudil. Vytáhli jsme si tašky, poprosil jsem majitelku, jestli by nám jídlo mohla dát do lednice, dala nám klíče od pokoje i hlavních dveří, a během chvilky jsme už byli na pokoji.
Vždycky jsem tu rád býval. Měl jsem rád tu vůni dřeva, která tu byla na každém kroku.
Teď jsem to však ani moc nevnímal, jak jsem byl unavený. A nebyl jsem sám. Než jsem se stihl osprchovat, Jael už byl vyvalený na posteli a spal.
Jen jsem ho odstrkal trochu bokem, protože byl roztažený přes obě poloviny, přikryl jsem ho a sám se konečně taky uložil.
Bylo už dost po půlnoci, když jsem konečně usnul.
Měl jsem však pocit, jako bych spal jen pár minut, když mě najednou probralo nějaké mumlání. Nejprve jsem si myslel, že se mi to zdá, ale když mi došlo, že jsem slyšel Calebovo jméno, rychle jsem otevřel oči a posadil se. Málem jsem se vyvrátil zpátky, a tak tak uhnul před Jaelovou rukou.
Chytl jsem ho za ní, aby s ní nešermoval a nedostal jsem ránu do zubů, a v tu chvíli jsem si všiml, že má otevřené oči.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se na první věc, která mi přišla na mysl.
Nevím, kolikrát jsem mu tuhle otázku už položil. Ale nejspíš to není naposled, protože v těchto chvílích nevím, jak mám reagovat.
Jael
Na vteřinu jsem na Logana zmateně zahleděl, a už jsem se skoro chtěl zeptat, co tu dělá, když jsem si uvědomil, kde jsem a co se stalo.
Svalil jsem se zpátky na záda, ale Loganovu ruku ve své pevně sevřel.
„Na chvilku…" zachraptěl jsem, a víc propletl své prsty z jeho.
Dodával mi pocit klidu a bezpečí. To už jsem zjistil za tu dobu, co jsem se s křikem poblíž něj probouzel.
Po chvíli jsem se znovu posadil a natáhl se, abych rozsvítil lampičku. Začalo sice už svítat, ale pořád bylo dost šero.
„Myslí si, že se zlobíš," povzdechl jsem si. „Caleb… Myslí si, že se na něj zlobíš."
Upřesnil jsem a prsty zasádrované ruky si přejel po čele.
„A nechce mi nic říct. Bojí se a chce tě vidět."
Zkousnul jsem ret. Tohle bylo citlivé téma, a ještě před pár hodinami jsme se kvůli tomu málem pohádali.
Nadechl jsem se, ale pak zase pusu zavřel a zamyslel se.
Chvilku jsem mlčel, a tak nějak bezmyšlenkovitě jsem prsty hladil Loganovu ruku, kterou jsem stále svíral.
„Byla by tu možnost. Kdybys chtěl…" řekl jsem po chvilce a zadíval se mu do očí.
Logan
Myslel jsem si, že se mu zase zdálo o Calebovi. I když… Dá se tomu říkat sen, když vidí duchy a mluví s nimi?
Díval jsem se na něho, jak se svalil zpátky na postel, a nechal ho, ať mě drží za ruku. Nevadilo mi to. A já si v tu chvíli uvědomil, že vlastně to všechno, to o duchách, začínám vnímat jako běžnou věc. Za poslední dva dny, vlastně od chvíle, kdy jsme byli u nás v domě, jsem ani jednou nezapochyboval, že to tak je. Jako bych se s tím smířil…
„Zlobí se na mě?“ zamžoural jsem do světla, které se rozlilo po pokoji. „Proč? Nevím, proč bych se na něho zlobil. Neudělal nic špatného. Aspoň o tom nevím.“
A pak mi došla i jeho další slova.
„Chce mě vidět? Jak? To přece nejde, nejsem jako ty. Teda… nejsem úplný barbar a o čem nic nevím, snažím se to pozjišťovat. Takže jsem se o tom tvém duchaření snažil zjistit co nejvíc. A jestli je to pravda, tak jsou prostě lidi, kteří na to jsou vnímaví, a kteří ne. A já jsem nejspíš ta druhá varianta. Tak, i kdybych chtěl, tak netuším, jak to chceš udělat.“
Až jsem se sám divil, že jsem navrhovanou možnost hned nezamítl, jen jsem přemýšlel o tom, že to asi nepůjde…
Jael
Musel jsem se pousmát nad Loganovou odpovědí. Typický Logan.
Posunul jsem se blíž k němu, lehl si a složil mu hlavu do klínu.
„Myslím, že by ses měl seznámit s mou babičkou. Ta by ti udělala hodinovou přednášku na téma – Nevěřte všemu, co si přečtěte v knize nebo na internetu," usmál jsem se na něj zespodu, a pak zvážněl.
„Ne, všechno, co je tam napsáno, je pravda. Ano, někteří lidi jsou vůči těmto věcem vnímavější, ale není to tak, za by to někdo v sobě měl a někdo ne. Je to jako bys řekl, že někdo umí psát a jiný ne. Všichni to mají v sobě, jen je otázkou, zda to dokáží využít, a jak se k tomu postaví. A sám to vidíš na sobě, že jsou lidé vůči těmto věcem dost skeptičtí. No, a taky samozřejmě i hodně udělá to, do jaké rodiny se narodíš. Někdo jako já, kdo se narodil do rodiny, pro kterou medium znamená požehnání, se k tomu staví jinak, než kdybys s tím za tvými rodiči přišel ty," na chvilku jsem se odmlčel, a pak se zvedl do sedu abych na Logana líp viděl.
Vzal jsem snad automaticky jednu jeho ruku do své a na dlaň začal kreslit neviditelné čáry.
„Takže ano. Jde to. I ty můžeš vidět to, co já, ale samozřejmě s mou pomocí," nadechl jsem se a vydechl. „Jen… nejsem v tom tak dobrý jako moje babička, a netuším, co se může stát. Nevím, jak dlouho udržím spojení, a nejspíš pak budu několik hodin mimo, kdy budu potřebovat tvou pomoc. Ale na mě nehleď. Je to na tobě. Jestli se cítíš na to, mluvit s Calebem, zařídím ti to."
Zadíval jsem se mu do očí, a ani si neuvědomil, jak blízko k němu jsem.
Logan
Měl jsem tendenci sevřít v dlani ten jeho prst, s kterým čmáral po mé dlani, a mě to docela lechtalo.
Ale i tak jsem ho pozorně poslouchal.
Na moment jsem zapřemýšlel, jestli to je opravdu dobrý nápad, zvlášť, když nevím, do čeho jdu.
Ale zkusit se má všechno, a já zatím nezahodil jedinou možnost, jediný náznak nebo stopu, která by mě zavedla ke Calebovi.
No, a možná po tomhle zážitku řeknu Jaelovi, že je to blbost a nikam to nevede. Nebo se stane zázrak. Kdo ví… Ale vyčítal bych si to, kdybych to nezkusil.
„Nikdy nebudu připravený na to, abych mluvil s Calebem, zvlášť teď, když je na devadesát devět procent jisté, že je po smrti. Vidíš? Pořád si nechávám to jedno procento. Prostě člověk vždycky bude doufat, dokud nemá jasné důkazy. A ten důkaz je, najít ho. Takže jo, jdu do toho, jen… Chceš to udělat hned, nebo se chceš nejdříve najíst a napít? Říkal jsi, že budeš asi pár hodin mimo, tak abys pak neměl hlad, nebo tak něco…“
Jo, rozhodl jsem se a půjdu do toho. Ať už to dopadne jakkoliv…
Jen mi pořád vrtalo hlavou, proč bych se měl na Caleba zlobit. Nevzpomínám si na nic, že by udělal něco špatného… Možná se ho na to zeptám.
Kruci, už uvažuji tak, jako by bylo jasné, že s ním opravdu mluvit budu.
Jael
Docela mě překvapilo, že Logan tak rychle souhlasil.
„Jen tě upozorním, že se to taky vůbec nemusí povést. A počkáme až k večeru. Potřebuju klid a čas, takže dnešní den strávím nejspíš zavřený tady, nebo se půjdu jen projít. Až budeš s Calebem mluvit, tak opatrně. Bojí se, je rozrušený a nejspíš si myslí, že se na něj zlobíš za to, že vás… opustil…" trochu jsem se zadrhl, protože jsem nevěděl, jaké slovo použít.
„Pokud se to podaří, hodně mě to vyčerpá. Možná budu vypadat jako mrtvý a proto… no, potřeboval bych, abys mě hlídal. Asi to bude otravné u mě sedět, ale když začnu… řekněme mrznout… potřeboval bych, abys na mě mluvil. Můžeš říkat cokoliv, je to úplně jedno. Jen potřebuju něco, čeho se budu moct chytnout, až budu mimo. Měl bych se probrat tak do pěti hodin od doby, co odpadnu. Pokud se neproberu a teplota mi ještě klesne, zavolej mé babičce. Nechám ti tu na ni číslo. Dobře?" usmál jsem se na něj, a pak se kousek odtáhl.
Ani nevím, kde jsem najednou v sobě vzal tu sílu a jistotu.
Možná proto, že jsem Loganovi věřil?
„Bude to poprvé, co tohle budu dělat, ale zvládneme to. Věřím ti," zcela bezděčně jsem se k němu naklonil, ale těsně u jeho rtů se zastavil.
„Promiň," zamumlal jsem, sklopil pohled a zrudl.
Logan
No teda nevím… Jael jako mrtvola? A to si do toho troufá jít? A co mu mám tady pět hodin vykládat? Vždyť ani nevím, co bych tak dlouho měl říkat…
Ale jednou jsem se proto rozhodl, a už nemíním couvnout, a snad se nestane nic nepředpokládaného.
„Dobře. Na snídani je ještě čas, je brzy. Ale můžeme se projít, a já ti ukážu, kde nejčastěji Caleb býval. Pak se půjdeme nasnídat, a ty už pak můžeš dělat do večera, co chceš,“ zahleděl jsem se na jeho rudé tváře.
Vstal jsem z postele a šel se obléct. Vím, že to bylo od něj spontánní, ale nejsme milenci. Jen doufám, že si nedělá nějaké extra naděje, nerad bych ho potom zklamal. Nevím, co bude dál, jestli s ním zůstanu i potom, nebo ne. A nerad lámu něčí srdce.
Jasně, je první po dlouhé době, v jehož společnosti mi je dobře, i když občas chytnu nerva. A bojím se, že ty moje nálady prostě neustojí. A taky…
Kdo by miloval někoho jako jsem já?
Obyčejný kluk, nijak výrazně hezký, protivný, puntičkář, všechno musí být přesně nalajnované a podle toho se jede. Ale je pravda, že tohle jsem si v sobě vypěstoval po Calebově zmizení, a hlavně proto, abych se nějak zaměstnal. A taky jsem často býval pryč, ze začátku jsem ho hodně hledal, a potřeboval jsem nějaký časový rozvrh, protože jsem se musel věnovat i škole. Jo, zájmy šly stranou. Sport jsem úplně vynechal, protože to mě jen zdržovalo. Měl jsem… mám jasný cíl, a toho jsem zatím nedosáhl, A až teprve potom můžu slevit.
Oblékl jsem se a pak vzal Jaelovy věci, abych mu pomohl, protože s tou jednou rukou byl strašně nemotorný.
„Tak půjdeme? Můžeme se podívat i do stájí, určitě tam v tuhle hodinu už někdo bude. Možná bychom se mohli projet na koni? Umíš jezdit na koni?“
Jael
Trochu jsem posmutněl, když Logan vstal a šel se obléknout.
Možná jsem tajné doufal, tajné jsem si přál, aby mě políbil, i přesto, že jsem věděl, že mezi námi nic není?
Přál jsem si Logana vidět šťastného, přál jsem si vidět jeho úsměv, ale nejspíš jsem nebyl schopen toho dosáhnout.
Kluk, co vidí duchy, pořád brečí, je nevýrazný a neprůbojný, že by měl stát po boku někoho, jako je Logan?
Silného, laskavého, co ví, co chce, a jde si za tím.
Nechal jsem si pomoct s oblékáním, protože mi to ještě moc nešlo, umyl se a vlasy stáhl do drdolu.
„Který indián neumí jezdit na koni?" pousmál jsem se, a pak souhlasil s Loganovým návrhem.
Sešli jsme dolů, objednali si u paní domácí snídani, a odešli do stájí, kde už skutečně někdo byl.
Pohladil jsem si snad každého koně, co tam byl, a dokonce se i uvolnil.
Nakonec jsem si vybral krásnou černou klisnu, nechal si ji osedlat, půjčil si helmu, a pak už nebránilo nic v tom, vyšvihnout se do sedla.
Bylo nám řečeno, kudy máme jet, a kudy se vrátit.
Vyjel jsem na širokou stezku a pobídl koně do cvalu.
„Tak pojeď, ty lenochu!" křikl jsem na Logana, zasmál se, a pak koně pobídl patami.
Logan
Že já jsem se vůbec ptal. Jo, zapomněl jsem, má indiánské předky, takže určitě bude umět plno věcí.
Ale přišlo mi to úsměvné, jak najednou ožil a aspoň v něčem si byl jistý.
Připravil jsem si koně, na kterém jsem tady jezdíval. Lupo byl na mě zvyklý, a dokonce mě i přivítal.
Byl to jediný strakatý kůň, a mě se moc líbil.
Pobídl jsem koně do cvalu, aby mi Jael nezmizel z dohledu. Brzy jsem ho dohonil a cválal jsem vedle něho.
„No, pamatuji si, že jednou jsem Caleba na koně vzal. Sice jen na chvilku, ale moc se mu to líbilo. Bylo to jenom v ohradě, a vážně tak deset minut, ale pak musel jít bokem, protože začínal mít potíže s dýcháním. Ale i tak byl šťastný a pořád o tom mluvil. Dokonce si maloval i obrázky. Na svůj věk byl rozumově hodně vyspělý. Chápal, že je nemocný, a proto ke zvířatům nemůže, ale netrucoval a nevztekal se. Nebyl jak některé rozmazlené děcka, které řvou a musí si všechno vydupat. Za jakoukoliv cenu.“
Projížďka byla fajn, takhle za svítání. Uklidnilo mě to, a já se trochu rozpovídal o Calebovi. Mířili jsme na louku za lesem, z které byl krásný výhled. Věděl jsem, že uvidíme východ slunce, i když ne úplně celý, ale i tak je to pěkná podívaná.
Bylo ještě trochu chladno, ale věděl jsem, že až se vrátíme, bude už slunce hřát, a my budeme rádi, když si pak dáme pěkně vychlazené pití.
Jael
Vlasy se mi tou jízdou částečně vymotaly z drdolu, a teď mi vlály kolem helmy, ale bylo mi to jedno.
Bylo mi fakt dobře.
A když se pak Logan aspoň trochu rozpovídal o Calebovi, byl jsem ještě radši. Vypadalo to, že i jemu ta projížďka pomohla.
Dojeli jsme na louku za lesem. Bylo sice po ránu chladněji, ale o to krásně.
Slezl jsem z koně, uvázal ho ke stromu a sundal si helmu, která mě trochu tlačila. Popošel jsem kousek dál, vystavil tvář vycházejícímu slunci a zavřel oči.
Zpěv ptáků, mírný vánek, ticho a klid, všechno způsobilo, že jsem se opravdu citil mnohem klidnější a dokázal bych snad cokoliv.
Tak nějak jsem věděl, že to zvládneme. Že to nakonec dopadne dobře.
„Je tady opravdu krásně. Byl to dobrý nápad sem jet," zašeptal jsem, aniž bych otevřel oči.
Sluneční paprsky začaly hřát a mě se najednou nechtělo zpátky.
Na chvilku jsem i zauvažoval, že až bude po všem, občas sem jen tak zajedu, třeba na jeden den přespat. Nebylo tu tak drahé ubytování, bylo tu příjemné rodinné prostředí, takže mi to tu ve všem vyhovovalo.
Logan
Na louku jsme dojeli ve chvíli, kdy slunce už vycházelo. Ale i tak to bylo krásné. Taky jsem seskočil a přivázal koně ke stromu a došel jsem k Jaelovi, který stál, vystavoval svůj obličej vycházejícímu slunci.
Zadíval jsem se na něho.
Vypadal opravdu krásně. A i když neměl úplně stoprocentní indiánské rysy, bylo vidět, že je míšenec, přesto jsem si při tom pohledu vzpomněl na filmy s indiány. Jael by do nich úplně pasoval…
„Jo, je tu hezky,“ postavil jsem se před něho a znovu se na něho z blízka zadíval.
Nevím, proč mě tenhle člověk tak přitahuje. Že by to bylo tou jeho krásou? Ne, nejsem tak povrchní, abych sbalil někoho jen proto, že je hezký.
Nebo tím, že není úplně blbej?
Ne, tím to taky není.
Je to prostě ním. Tím, jaký je…
Neodolal jsem a zvedl jsem ruku, abych konečky prstů okopíroval jeho rysy ve tváři, a když můj prst jemně přejel po jeho plných rtech, zapomněl jsem se.
Chytl jsem ho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, až jsme se dotýkali těly. Druhou ruku jsem mu zahrábnul do jeho rozpuštěných vlasů a netrvalo snad ani setinu vteřiny, a už měl můj jazyk ve své puse.
Už z prvního polibku jsem poznal, že tohle je něco, co u něj dělám rád. Líbal jsem ho, protože tohle, a s ním, je tak jiné od těch polibků s Rikim. Tyhle polibky s Jaelem chutnaly jako ten nejlepší dezert.
„Musíme jít,“ vydechl jsem po chvilce, když jsem zdálky uslyšel slabý zvuk zvonce. „Shánějí lidi na snídani,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Ještě jednou jsem Jaela políbil na rty, a pak jsem ho pustil, abychom mohli nasednout na koně a vydat se zpátky na penzion.
Jael
Jak jsem tam stál, skoro jsem se zapomněl.
Až lehký dotyk na tváři mě donutil otevřít oči.
Stihl jsem se ale akorát nadechnout a vzápětí tiše zasténal, když si mě Logan přitáhl k sobě.
Zatočila se mi hlava a kolena se mi málem podlomily, když jsem ucítil, jak se jeho jazyk otřel o ten můj. Sevřel jsem mu paži a znovu zavřel oči.
Nečekal jsem to. Ne potom, co se ode mně v pokoji odtáhl.
Ale…
Bylo to tak nádherné.
Okamžitě se mi tělem rozlil ten příjemný pocit, který mě sevřel pokaždé, když mě Logan políbil.
Bylo to tak jiné než s Gilbertem!
Když se ode mně Logan odtáhl, ještě jednou políbil, a pak zamířil ke koním, chvilku mi trvalo, než se mi zklidnil tep. Díval jsem se na jeho záda, olízl si rty a uvědomil si, že pokud to takhle bude pokračovat, nejspíš pro něj velmi snadno ztratím srdce.
S trochu rudými tvářemi, ale pocitem, že bych mohl létat, jsem ho dohonil, odvázal koně a vyšvihl se mu na hřbet.
Kašlal jsem na helmu, stejně jsem měl vlasy, jak kdybych proletěl roštím, a jízdou zpátky se to určitě nezlepší.
„Kdo bude poslední, splní tomu druhému jedno přání!" křikl jsem na Logana se smíchem a tryskem vyrazil zpátky.
Logan
Ještě jsem ani nestihl odvázat koně, a Jael už na tom svém seděl a popohnal ho k penzionu.
„Hlavně dávej bacha ať nespadneš, nezapomeň, že máš sádru!“ křikl jsem za ním.
Popohnal jsem koně do klusu, ale nějak jsem nespěchal.
Znovu jsem si vybavil ten příjemný pocit, když jsem ho líbal. Dost znatelně jsem cítil, jak mu podklesly nohy, a snad jen proto, že jsem ho pevně držel kolem pasu, tak neskončil na zemi.
Bylo to příjemné zjištění, že dokážu někoho tak odrovnat, aniž bych chtěl. Trochu mi povyskočilo sebevědomí a narostla ramena.
Na chvíli jsem zapomněl i na starosti s Calebem, a prostě si jen užíval tohle ráno, a vůbec tento den, než půjdeme do toho, co Jael plánoval.
Tušil jsem, že musím být naprosto v pohodě, abych to nějak nepokazil. A tak jsem se snažil nemyslet na nic konkrétního, a prostě jen být a užívat si den na jízdárně.
Když jsme se vrátili, pomohli jsme odstrojit koně. Vyhodil jsem Jaela, aby se tam nemotal s tou sádrou, protože by koně stejně dobře neočistil a nevykartáčoval. No, a mě zas vyhodili pomocníci, kteří na jízdárně pracují, že se mám jít pořádně nasnídat.
Ale i tak jsem aspoň vyhřebelcoval svého koně a Jaelovu klisnu jsem nechal na nich.
Při snídani se nám přimluvila majitelka, jestli nechci před obědem zkusit překážky.
Nejdříve jsem namítal, že jsem to už dlouho nedělal, ale nakonec jsem svolil. Nějak ten čas stejně musím přečkat, než bude večer…
A tak, když jsme posnídali, a trošku odpočinuli, oblékl jsem se a šel na to. Ale nějak jsem nešílel, a nechal jsem si nastavit jednoduché překážky, protože jsem se nechtěl polámat ještě předtím, než se s Jaelem vůbec někam vydáme.
„Co to přání? Jaké bude?“ mrknul jsem na Jaela z koně, když jsem s ním klusal kolem ohrady, na které Jael právě seděl. Zastavil jsem koně hned vedle něj a sehnul jsem se a políbil Jaela na rty.
„Stačí takhle?“ nevinně jsem se usmál.
Jael
Nakonec jsem dojel jako první, ale moc jsem si to neužil, protože mě Logan vyhodil, prý bych se tam se sádrou jen motal.
Vyběhl jsem tak aspoň do pokoje, sundal mikinu, protože začínalo být teplo a svázal vlasy do drdolu.
když jsem se vrátil dolů, Logan už šel na snídani, protože i jeho vyhodili.
Byla výborná, a já si vážně pochutnal. Taky jsem to paní domácí pochválil, a trochu záviděl Loganovi, že půjde skákat. To já se sádrou nemohl. Něco jiného bylo se jen projet, a něco jiného skákat přes překážky.
Vyhoupl jsem se na ohradu, abych aspoň Logana pozoroval.
Vážně mu to slušelo, a bylo vidět, že se mu tu líbí, a dokonce bych řekl, že se i víc uvolnil.
Když ke mně přiklusal a políbil mě, překvapeně jsem zamrkal, a pak málem sletěl dolů, když se usmál.
Srdce se mi rozbušilo a nejspíš mi hořely i vlasy, jak jsem zrudl.
„Nestačí," trucovitě jsem našpulil rty, a pak se rozesmál.
„Vyberu si to později, tak se pokus nepolámat," dodal jsem, když jsem se uklidnil, a tentokrát já jeho si přitáhl a vlepil mu letmý polibek na rty.
„Úsměv ti moc sluší," zašeptal jsem, a pak se odtáhl.
Nakonec, i když jsem si zaskákat nemohl, jsem si to docela užil, protože pozorovat Logana, jak vede koně, jak si s ním rozumí, a jak zvládá překážky, byl vážně zážitek.
Dokonce jsem se neubránil tomu, abych ho povzbuzoval nebo zatleskal, či se zasmál.
Bylo to opravdu skvělé dopoledne, a nejspíš bych se na něj vydržel dívat věčnost.
Logan
Povytáhl jsem obočí, když Jael řekl, že mu polibek nestačí.
Hm, nezdá se. Ale mě to nevadí. Rozhodně nejsem proti.
Ještě chvíli jsem se věnoval skákání, i když mi to nešlo moc dobře, jako kdysi. Za celou dobu, co jsem na vysoké, jsem tu byl asi třikrát, a od Calebova zmizení, jsme tu byli asi jen dvakrát, když jsme ho hledali, a na koně jsme neměli ani pomyšlení.
Ale rozhodně mi ten pobyt tady, i koně, o hodně zvedli náladu, a já se cítil pro teď dobře.
Když jsme se konečně dostali k obědu, byl jsem vyhládlý jako pes, a co se týká snězené porce, jsem za Jaelem rozhodně nezůstával pozadu. Vážně mi venku vytrávilo.
Po obědě jsem byl zralý na to, abych sebou plácnul do postele a chvíli se prospal.
Nějak na mě ta únava padla, po příjemně stráveném dopoledni a dobrém jídle.
Převlékl jsem se do pohodlných věcí, ještě jsem se napil, a pak už jsem se rozplácl na posteli.
„Byla to paráda. Nejsem nějaký jezdec, chodili jsme sem spíš rekreačně, ale mám koně rád. No… nebyl jsem tu už hodně dlouho a cítím to v každém svalu. A co ty?“ podíval jsem se na Jaela.
Jael
Venku jsme strávili nakonec téměř celé dopoledne a vrátili se, až když nás volali na oběd.
Sledoval jsem, jak to do Logana padá, a poprvé u něj viděl tak obrovskou chuť k jídlu.
Ne, že by se někdy v jídle rýpal, ale vždy snědl tak poloviční porci než já. I když teda, babička často říkala, že jím tak za tři, takže se to možná srovnávat nedalo.
Po obědě jsme vyšli do pokoje, a stejně jako Logan, i já se převlékl, a pak si k němu přisedl na
postel.
„Strejda má ranč hned za Salemem, takže, když jsem byl mladší, býval jsem tam dost často… hlavně… když máma mívala svoje nálady, tak jsem tam utíkal se schovat. Docela často jsem jezdíval i bez sedla, a musím říct, že i když to ve filmech vypadá snadno, žádná sranda to není. Pamatuju si, že poprvé jsem si několik hodin ani nesedl na zadek, jak mě bolel, a babička mi ho mazala nějakou strašně smradlavou mastičkou."
Při té vzpomínce jsem se zasmál, natáhl se pro kartáč, který ležel na stolku, rozmotal drdol a začal si rozčesávat vlasy.
„I teď se tam snažím jezdit. Vždy na několik dnů, aspoň o prázdninách. V loni jsem byl spíš jen s tátou, ale i tak jsem se tam zastavil na pár dní, předloni potřeboval strejda pomoct, takže jsem u něj strávil skoro celé prázdniny a vydělal si u něj nějaký peníz. Pořád mi říká, ať u něj začnu pracovat, že mě mají zvířata rády, a mám na ně dobrý vliv, ale i když mám zvířata moc rád, chci dělat něco jiného."
Přehodil jsem si vlasy na bok hlavy, aby se mi líp česaly a zahleděl se na Logana.
„Nebudu tě už rušit. Odpočiň si, když tak tě vzbudím, až bude čas," usmál jsem se na něj, a zcela přirozeně se k němu naklonil a políbil ho na čelo.
Logan
Když Jael vyprávěl, jak pracuje u strýce na ranči, hned jsem si ho představil v odrbaných džínách, flanelové košili a slamákem na hlavě, zpod kterého mu splývá na záda ten jeho dlouhý cop.
Typický indián…
Když se nade mnou sklonil a políbil mě na čelo, zadíval jsem se do jeho očí, které byly tak blízko. A zatímco jsem pozoroval kresbu jeho očí, zvedl jsem jednu ruku a začal mezi prsty protahovat jeho jemné vlasy, které mu visely přes rameno dolů a jejich konečky se stáčely na mé hrudi.
Tak jsem se v tom ztratil, že jsem úplně zapomněl na čas. Ani nevím, jak dlouho jsem tak Jaelovi hleděl do očí.
Bylo to příjemné. Líbila se mi ta jeho spontánnost. Takový je prostě on, jak jsem si už všiml.
A tak jsem se ponořil do toho jeho pohledu, že ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho chytil, přitáhl si ho pro polibek, stáhl jsem ho dolů na postel a opatrně ho zalehl.
„Neměl bych… jsme po obědě… kruci…“ zandával jsem šeptem, ale i tak jsem se znovu přitiskl na jeho rty, a jen rychle mrknul okem, kde má ruku s kartáčem, abych s ním nedostal po hlavě.
Jael
Chtěl jsem se od polibku hned odtáhnout, sundat Loganovi brýle a nechat ho odpočinout, ale jakmile jsem se k němu sklonil, spoutal mě svým pohledem, a já prostě nedokázal uhnout.
Přivřel jsem oči, když mi protáhl vlasy, a pak jen vyhekl, když si mě přitáhl pro polibek, a pak stáhl na postel.
Když mě zalehl, mé tělo na něj samo zareagovalo a rozechvělo se.
„Loga… ne…" zasténal jsem, když mě po svých slovech o obědě znovu políbil.
Pustil jsem kartáč, jak mi cukla ruka, a málem to odnesl Logan, a prsty přejel po jeho tváři, krku, hrudi, sjel až k pasu, a pak po zádech k ramenu.
Srdce mi bušilo jak zběsilé, tělo zaléval ten neskutečně příjemný pocit a pohled Loganových očí mě svazoval.
„Tvůj bývalý je idiot, jestli tě nechal. Já bych tě ani za nic nepustil," vyhrkl jsem opět dřív, než jsem si stačil promyslet, co vlastně říkám.
„Teda… chci říct… jako… nechtěl jsem…" koktal jsem, když mi došel význam slov, zašermoval jsem rukou, až málem Logan přišel o brýle, a uši mi nejspíš svítily na kilometry daleko.
Raději jsem ruku položil na Loganovu hruď a olízl si rty.
„Ještě mám to jedno přání," zašeptal jsem. „Rád bych dostal velkou pusu, a taky…"
Nebyl jsem tak silný jako Logan, ale využil jsem momentu překvapení, kdy to nečekal, a vlastně ani mě nenapadlo, že bych toho byl schopný, a překulil se i s Loganem, takže jsem teď seděl na něm.
Sklonil jsem se těsně k jeho rtům a vlasy se mi roprostřely kolem jeho hlavy.
„Mohl bych… mohl bych se tě dotknout? Vím, že jsme po obědě a chceš odpočívat, stačí mi jen… dotknout se tě…"
Abych zakryl rozpaky, raději jsem letmo Logana políbil, a pak zabořil tvář do jeho krku.
Nadechl jsem se jeho vůně a zachvěl se, když se mé tělo stáhlo vzrušením.