Logan O´Brian
24 let, výška 183 cm, vzhledově obyčejný, hnědé vlasy, hnědé oči, nosí dioptrické brýle, vysokoškolák, prezident studentské rady, neskutečný šprt, děsně chytrý, protivný vůči ostatním, trochu namyšlený, všechno musí fungovat podle nastavených pravidel. Rodina pochází z Británie – respektive je míšenec irské a britské národnosti. Jeho předci byli jednou z rodin, která zkolonizovala Státy, I proto jsou hodně zámožní, do školy ho vozí řidič, aby nemusel sám nebo autobusem. A proto, že je bohatý, tak dá i dost peněz na to, aby vypadal dobře, když už je tak obyčejný, a podle něj ani ne moc krásný, což je pro něj celkem komplex, a tím pádem si to vybíjí na ostatních
Sourozenci – nejmladší - John Caleb O´Brian - je nezvěstný, byl by mladší od Logana o 12 let, a prostřední - Jack Caleb O´Brian - je mladší o 5 let,
Jael Keenegan
Vysoký 171 cm, kvůli čemuž má trochu komplexy, s indiánskými rysy, které zdědil z otcovy strany.
Lehce opálená pleť, plné rty, černé vlasy téměř po pás, a uhrančivé tmavě modré oči.
23letý vysokoškolák studující na Harvardské univerzitě ve městě Boston, státu Massachusetts by se s klidem mohl nazvat krásným, protože se za ním otočí nejedna holka nebo kluk. Ale on si nikoho nevšímá a drží si od všech odstup. Je laskavý, chytrý, hodný, přivydělává si brigádně v místní kavárně, protože rodiče si nemůžou dovolit platit tak velké výdaje za jeho školu a kolej, na které bydlí.
Jeho otec je napůl Indian, matka je z Evropy, má dva starší bratry. Jeden je doktor v nemocnici ve městě Salem, kde všichni bydlí, a druhý bratr je automechanik.
Moc se s nimi ale nestýká, protože ho jeho matka považuje za posedlého ďáblem.
Jael totiž vidí duchy, a skrz sny s nimi dokáže promlouvat. Cítí jejich bolest, vidí, jak umřeli, nebo dokáže spatřit jejich utrpení. To si pak zakresluje do svého skicáku, aby uvolnil svou mysl, a mohl normálně fungovat. Z toho důvodu nemá žádné kamarády, a doposud neměl s nikým žádný vztah, i když by rád poznal lásku. Dokonce se mu jeden kluk na škole líbí, ale ví, že u něj nemá šanci.
Logan
Nemám rád koleje. Vážně že ne. A proto jsem dojížděl do školy přímo z domu. Ne že by to bylo daleko, ale jen cesta autem z jednoho konce města na druhý trvala vždycky skoro hodinu, zvlášť když byla špička. Rodiče chtěli, abych šel na kolej, ale já to odmítl. Nechtěl jsem spát, kdo ví s kým. A hlavně tam není klid na učení.
Vždycky, když pro mne přijel řidič, učil jsem se už v autě, protože tak jsem si zapamatoval co nejvíc. A když jsem se doma navečeřel, osprchoval, seděl jsem potom v knihách až do noci.
Měl jsem před svým ročníkem náskok. Ještě dva roky a budu končit školu, a já chtěl skončit s nejlepšími výsledky, protože to je dobrý start do života, a zájemci o mé vědomosti, už se pomalu začínali i ozvat.
Ale já je zatím s lehkým úsměvem odmítal.
Když jsem ráno vstal, cítil jsem v kostech, že se dneska stane něco nepříjemného. Občas se tak stávalo, ale většinou jsem to zvládl, aniž by došlo k větší katastrofě. A tam, kde už nepomohly moje znalosti, či moje výřečnost, tam zaúřadovaly peníze. Na ty každý slyší…
Asi hodinu mi trvalo, než jsem byl konečně spokojený se svým zevnějškem, a teprve potom jsem sešel dolů na snídani. Rodina se pohromadě sešla málokdy, a stejné tomu nebylo ani dneska. Hospodyně mi hned chystala jídlo, protože věděla, že nesnáším čekání a jsem pak opravdu hodně nevrlý. Jediné, co jsem musel snést, byly pubertální výlevy mého o pět let mladšího bráchy, který byl pravý opak mně.
Byl hezký společenský, pořád se smál, a nic pro něj nebylo problém. Ale… věčně někam chodil pozdě, a co nestihl udělat, prostě odložil, že prý se svět nezboří. Nechápal jsem, jak mu doteď všechno mohlo procházet.
Doslova jsem ho dokopal, aby se oblékl s tím, že ho vezmeme po cestě do školy, aby nepřišel pozdě. Ale i tak jsem na něho musel čekat další tři minuty a začínal jsem být už docela nervní.
Dneska mě navíc čekala schůzka školní rady, a dělat něco s těmi nemehly je někdy prostě na zabití. A tak ten nepříjemný pocit, z toho, že se něco stane, byl podle mého nejspíš z toho.
Jael
Stál jsem v jednom z mnoha parků ve městě. Nebe bylo pošmourné, jakoby mělo každou chvíli začít pršet, a já se díval na vzrostlý dub, pod kterým seděl chlapec s hlavou schovanou mezi koleny, a plakal.
Popošel jsem o krok dopředu, a ihned pocítil ten mrazivý chlad, který jsem moc dobře znal.
Listy stromů zašustily, a já na větvích uviděl sedět krkavce, kteří si mě bedlivě prohlíželi.
„Ahoj, jak se jmenuješ?" přiklekl jsem si asi dva metry od něj.
Vždycky jsem tak začínal. Nebylo dobré si ducha proti sobě hned poštvat, a pozdrav byl takový neutrální, kterým jsem nikdy nic nezkazil.
„Chci domů… Chci za bráškou… Chybí mi… " vzlykl chlapec, a mě se z jeho hlasu, tak jako u všech, postavily chloupky na pažích.
Není zrovna příjemné slyšet hlas podobný škrábání nehtem o sklo, který vám rezonuje v hlavě.
„Jak se tvůj bráška jmenuje?" zkusil jsem to znovu.
„Chci domů!" zaječel najednou kluk, až se mi bolestí zatmělo před očima a z nosu se mi spustila krev.
Když největší nápor odezněl, zjistil jsem, že hledím do tváře asi osmiletého chlapce.
Našedlá pleť, průzračné oči, vyhublý téměř na kost.
Ale to nebylo to nejhorší. Na tohle jsem si za ta léta už zvykl.
Nejhorší ovšem byla zející hluboká rána na jeho krku, zbytky krve i kus masa, který mu stále trčel z utržené tkáně.
V mysli mi okamžitě vyvstala otázka, kdo mohl tak malému chlapci, takhle krutě ublížit, ale vzápětí jsem musel ustát další nápor bolesti, když kluk znovu zakřičel a vrhl se na mě.
Se škubnutím a rychlým oddechování jsem se probudil v posteli, na pokoji koleje, kde jsem přebýval.
Díky své reputaci jsem měl naštěstí pokoj sám pro sebe, i když mě stál nemalý peníz.
Ještě chvilku jsem ležel, snažil se zklidnit dech a potlačit bolest, která přetrvávala, než jsem se odvážil vstát na roztřesené nohy a přejít do koupelny, abych ze sebe smyl tu hromadu potu.
Logan
„J.C., tak pohni si!“ otevřel jsem netrpělivě dveře od auta a zakřičel na bráchu, který se šoural od domu tak, až chuť vyskočit a osobně ho do auta dokopat.
„Neříkej mi tak!“ prsknul po mně.
„Až budeš dělat, co máš, tak ti budu říkat Jacku,“ zamračil jsem se, když konečně nastoupil do auta.
„Víc se mi líbí-“
„Nebudu ti tak říkat!“ vyjel jsem po něm, a ani ho nenechal domluvit.
Nechtěl jsem, aby to jméno vyslovoval. Měl druhé jméno stejné, jako měl malý bráška. A já se rozhodl, že bráškovo jméno nepoužiju, dokud se nenajde.
I když šance byly mizivé, a s každým dalším dnem bylo méně a méně pravděpodobné, že by se vůbec kdy našel, přesto jsem doufal.
Bylo to naše sluníčko, miloval jsem ho, protože on dokázal vykouzlit úsměv na tváři i u mě, a to už bylo co říct. Vážně jsem ho miloval, a tak, když se před dvěma lety ztratil, byla to pro nás strašně velká rána. U mámy trvalo skoro rok, než se poprvé usmála, a ani teď, po takové době, není ještě úplně v pořádku, i když se snaží.
Otočil jsem hlavu raději do okna, když jsem si na malého Caleba vzpomněl. Celým jménem se jmenoval John Caleb O´Brian.
Jediný já jsem měl jen jedno jméno. Ani nevím proč. Ne, že by mě to štvalo, ale jo… štvalo. Cítil jsem se tak trochu ošizený.
„Nezapomeň, že tě vyzvedneme po tréninku, takže tu buď včas,“ zavolal jsem ještě za Jackem, když vyskočil u své školy z auta a rozběhl se za svými kamarády.
„Jedeme,“ dal jsem řidiči povel, aby se zbytečně nezdržoval a pohnul si, protože kvůli J.C. jsme měli dvě minuty zpoždění, a kdo ví, jak budou vypadat cesty.
Jael
Hned po sprše a vyprání nátělníku, který se mi podařilo zašpinit od krve, jsem usedl za psací stůl, co jsem v pokoji měl, a ze šuplíku vyndal skicák.
Do něj jsem vždy zakresloval své sny a vize, hlavně proto, že to ulevilo mé mysli.
S povzdechem jsem vzal do ruky obyčejnou tužku a začal kreslit.
Bylo mi jasné, že ten kluk trpí.
Za těch deset let, o jsem se smířil s tím, že vídám ve snech duchy, jsem zjistil, že jsou různé typy.
Pomstychtiví, se kterýma byla vždy potíž vyjít a často jsem kvůli bolestem, které mi způsobili, musel vynechat školu.
Pak tu byli pokojní, kteří jen chtěli naposledy vidět své blízké, rozloučit se, něco vzkázat, a pak v poklidu zmizeli. Ty jsem měl za ty léta i docela rád, většinou jsem si s nimi popovídal o životě, a nejspíš bych je tak mohlo nazvat svými přáteli.
A pak tu byla největší skupina a do té spadal i ten malý kluk.
Většinou zemřeli násilnou smrtí, a teď chtěli, abych našel viníka, nebo abych jim našel cestu zpátky domů. Chtěli vidět své blízké, ale ne pokojným způsobem, ale zuřivým, netrpělivým, rozhodným, což nebylo vůbec příjemné.
A bohužel, nebyli to duchové jen ze současnosti.
Největší problém ze začátku jsem měl s duchy lidí, kteří neprávem zemřeli při Salemském procesu v roce 1692. Pamatuju si, že se mi tehdy zjevil jako první muž, Gilles Corey, který byl umučený k smrti.
Bylo mi třináct a hrůza z toho, co jsem spatřil, a hlavně, co jsem cítil, mě dohnala až do nemocnice.
Babička z tátovy strany, která byla šamanka, mi vysvětlila, že přitahuju duchy jako magnet, jako světlo přitahuje můru, zvláště, když jsem v blízkosti velmi silného duchovního záření.
A vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Salemu, mi pak bylo jasné, proč tak silný zážitek.
Řekla tátovi, že bysme se měli odstěhovat, ale matka, která se mi zhruha od devíti let, kdy se u mě poprvé zjistilo, že mluvím s duchy, vyhýbala jako čert kříži, možnost stěhování rázně zamítla.
Můj stav se ale natolik zhoršil, že v šestnácti letech mě nejstarší bratr Ari vzal a odjel se mnou do města Boston, kde studoval.
Tam mi zařídil školu i brigádu, abych si mohl vydělat a později se osamostatnit, a když se vracel zpátky do Salemu, coby vystudovaný lékař, já akorát nastupoval na Harvardovu univerzitu.
Je to jedna z nejlepších univerzit světa, a jen díky příspěvkům od táty a obou bráchů, jsem si mohl dovolit na ní studovat.
To, co jsem si vydělal na brigádě, pokrylo náklady na bydlení a stravu.
Často jsem musel obracet v kapse každou penci a přemýšlet, co si koupit, ale nestěžoval jsem si.
Logan
Po cestě přes město jsem si vytáhl esej, kterou jsem měl mít do dneška připravenou. Zpracoval jsem ji hned první den po zadání, a asi stokrát jsem ji přečetl a milionkrát upravil. Prostě jsem to chtěl mít dokonalé a bezchybně. Záleželo mi na tom, abych si udržel reputaci, coby nejlepší student ročníku, a jako takový jsem chtěl ukončit postgraduální studium, kdy ten následující rok měl být závěrečný.
Málem mi desky vypadly z ruky, když řidič na prudko zabrzdil.
Zamračeně jsem se na něho podíval.
„Promiňte, jen …“ kývl hlavou před sebe, kde na chodník utíkal jeden ze studentů a on ho málem přejel.
Zadíval jsem se na něho a znovu se zamračil. Vypadal, že ani nevnímá svět kolem sebe, a jen co byl na chodníku, hned zas sklopil hlavu s něco hrabal v tašce.
Raději jsem se na něho přestal dívat, a schoval si složku do tašky. Počkal jsem, až řidič zastaví, otevře mi dveře, a pak jsem teprve vystoupil a rozhlédl se kolem sebe.
Jo, tohle je moje království…
Moje cesta vedla rovnou do kanceláře studentské rady. Měl jsem ještě chvíli čas, než začne první přednáška, tak jsem si chtěl projít všechno, co jsme v radě řešili, abych pak byl na odpolední schůzku připravený.
Po cestě chodbami mi většinou všichni uhýbali, a zdravili jen úklonem hlavy. Dokonce i rádoby sportovci, kteří si myslí, že jsou, kdo ví, jací borci, se na mě jen podívali, a dál si hleděli svého, jako bych tam ani nebyl.
Ale já dobře slyšel ty jejich uštěpačné poznámky na moji adresu, že jsem suchar, a led je proti mně horký.
Ale kašlal jsem na ně. Mají se učit, a ne dělat kraviny. Mají dodržovat řád, který je tu nastavený, a nemusel bych pak řešit jejich prohřešky.
A proto mě většina z nich neměla moc v lásce, protože nejednomu už hrozilo, že ze školy vyletí, a zachránila je jen dobrá vůle vedení školy a to, že jsou dobří sportovci, a jejich výsledky daleko převyšovaly ty studijní. Kdyby bylo na mě, ani bych je na vysokou nepustil. Beztak většina z nich tu je i díky konexím své rodiny…
Já, i když jsme bohatí, si tuhle pozici vydobyl tím, co umím. Mými znalostmi…
Otráveně jsem za sebou zabouchnul dveře, a hned se sesunul do svého křesla za stolem.
Pořád se mě držel ten divný pocit z rána, a nemohl jsem se ho vůbec zbavit.
Jael
Potom, co jsem dokreslil, jsem skicák zavřel a hodil si ho do brašny. Chodil jsem s ním všude, i do školy, protože se občas stalo, že mě únava chytla i tam, a já to zapíchl v lavici.
Jenže duchové se neptají, kde zrovna spíte. Prostě přijdou. A já tak od jisté doby tahal skicák pořád s sebou.
Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že je nejvyšší čas vyrazit.
Koleje byly součástí kampusu univerzity, která měla i vlastní zdravotní středisko, banku, policii, botanickou zahradu, několik muzeí, galerií, dvě divadla, a dokonce jednu z největších knihoven na světě.
Zdálo se, že tohle malé město, jak jsem tomu často říkával, bude přecpané studenty, profesory a jinými zaměstnanci, ale i přesto se v kampusu našla místa, kde mohl člověk v klidu prosedět hodiny o samotě, nikým nerušen.
A protože já měl rád klid a takové místa vyhledával, hned během prvního roku jsem je všechna našel.
A jedním z těch míst byla i dlouhá spojovací chodba z kolejí do fakultní části. Jasně, jít venkem by bylo mnohem rychlejší, ale tohle byla mnohem klidnější cesta.
Hlavně i proto, že vedla kolem kanceláří profesorů, což mnohé odradilo.
Zbouchl jsem housku s máslem, spočítal poslední peníze před výplatou z brigády, abych zjistil, co si koupím v jídelně na oběd, hodil na sebe tmavé kalhoty a bílou košili s krátkým rukávem, upravil vázanku s logem univerzity, pročísl vlasy a stáhl je gumičkou do culíku, a vyběhl na chodbu.
Nahodil jsem trochu sprint, protože jsem do učeben rád chodil jako první, abych si zabral místo pěkně v rohu u okna a co nejmíň na očích.
Byl jsem ve druháku, a už měl volnější rozvrh, který jsem si mohl poskládat podle volitelných předmětů v rámci zaměření, ale přesto byly ještě předměty povinné, a jeden z nich jsem měl hned dnes ráno, jako první dvouhodinovku.
Jak jsem probíhal kolem kabinetů, musel jsem zpomalit, když se najednou přede mnou otevřely dveře.
„A, mladý muži. Jdete mi akorát pod ruku. Potřebuji, abyste tyhle důležité papíry odnesl předsedovi studentské rady, panu O’Brianovi. A vzkažte mu, že bych je rád viděl vypracované do dnešního poledne."
S těmi slovy profesor, kterého jsem měl minulý rok na filozofii, zabouchl dveře a nechal mě stát na chodbě.
Tak tohle byl asi nejhorší začátek dne, jaký jsem mohl zažít.
To raději duchy, než se setkat s tím namyšleným zazobaným a puntičkářským brejlounem.
Zatím jsem neměl s O´Brianem tu čest, ale zvěsti se donesly samozřejmě až ke mně.
S povzdechem jsem nahodil brašnu na ramena, a tentokrát už sprintem proběhl chodbami až ke kanceláři studentské rady.
Zadýchaný a trochu zpocený jsem zaklepal na dveře a doufal, že ho nebudu muset honit po celém kampusu.
Logan
Prohlédl jsem všechno, co jsem měl připravené na stole. Můj asistent, vlastně to byl zástupce prezidenta rady, ale raději jsem dělal všechno sám, tak jsem mu říkal, že je moje sekretářka, mi vždycky všechny podklady připravil na čas. Ze začátku se asi dvakrát nebo třikrát stalo, že to tu nebylo, nebo nebylo kompletní, a já ho tak spucoval, že nakonec skoro s brekem utekl a příště si už raději dal pozor.
Nesnáším špatně odvedenou práci.
Uklidil jsem to do šuplíku, a protáhl se. Sundal jsem brýle a začal je čistit, abych tam neměl ani jedinou šmouhu, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ otráveně jsem vstal a šel ke dveřím.
Byl jsem už skoro u nich, když se otevřely a já si musel honem nasadit mé drahé brýle, abych schoval za nimi svůj obyčejný obličej, a taky abych dobře viděl, kdo se to hrabe dovnitř.
„Co chceš?“ odfrkl jsem si, když jsem viděl studenta, který podle mého odhadu mohl být v prvním nebo druhém ročníku.
Jo, nemůžu znát všechny, je nás tu opravdu hodně.
„Tak neslyšíš?!“ vyjel jsem o poznání hlasitěji, a můj pohled sklouznul na jeho ruku, ve které držel jakési papíry.
„Hm,“ znovu jsem si odfrknul nad jeho neschopností se vymáčknout. „To je asi pro mě. Od koho?“
Vyrval jsem mu ty papíry z ruky, a snažil se ho nedotknout. Odstoupil jsem od něj dál, jako bych měl strach, že od něj něco chytnu a zakroutil jsem hlavou.
„Tak kdo to poslal?“ zašklebil jsem se.
Vlastně mi to ani nemusel říkat. Viděl jsem hned na prvním listu, kdo mi to nechal poslat.
Podíval jsem se na hodinky a zamračil se. Do přednášky mám ještě asi hodinu čas, možná bych to mohl stihnout.
„Krucinál, nestůj tam jak pařez a něco řekni! Nemám čas se tu s tebou vybavovat! Čas letí a já tu vedle tebe stárnu!“
Četl jsem papíry, ale nenápadně jsem ho přitom pozoroval. Byl hezký, řekl bych, že hezčí než většina studentů. A byl jiný… Zvláštní rysy, nejspíš má indiánské předky v rodině… Ale přitom jeho oči…
Mlaskl jsem nervózně, když jsem si uvědomil, jak jsem vedle něho obyčejný, a on… Ani se nemusí snažit, a určitě má kolem sebe spoustu nápadnic, a o mě se ani metla neotře.
Jenže, kdo by taky chtěl někoho jako já. Nikdo mi nestačí, a jen tak někoho tupého k sobě nepustím. A navíc… Nesnáším ty slepice, které se furt malují, místo aby něco nacpaly do hlavy.
Zatím o mně nikdo neví, že se mi líbí něco jiného, tak všechny nechávám přitom, že jsem pan nedostupný…
Jael
Když jsem uslyšel hlas z kanceláře, otevřel jsem dveře a málem porazil O'Briana. Aspoň jsem usoudil, že je to on. A pravda byla, že zvěsti nelhaly.
Měl jsem za sebou těžkou noc, a on po mě vyjel, než jsem se stačil nadechnout.
Nemám rád tyhle typy lidí. vždycky musí mít ve všem pravdu a poslední slovo. Proto je nechávám vyřvat a vymluvit.
Když se začetl do papírů pozorně jsem si ho prohlédl. Byl docela hezký, brýle mu vážně slušely, a taky pěkně voněl. Kdyby to nebyl takový idiot, možná by se s ním dalo i vycházet.
Takhle jsem si jen povzdechl a zakroutil hlavou.
„Profesor Grayn říkal, že to chce mít do poledne vypracované. Víc neřekl, takže já půjdu…"
Nečekal jsem, až po mě začne zase štěkat a vystřelil z kanceláře.
Už tak jsem měl zpoždění a doufal, že najdu někde vzadu místo, abych nebyl profesorovi na očích, protože ten mě neměl moc v oblibě a rád mě při hodinách trápil všetečnými otázkami.
Myslím, že ho nejvíc štvalo, že jsem mu na ně vždy dokázal odpovědět. Nebyl jsem sice premiant, ale učení jsem nezanedbával. Už jen z toho důvodu, že bráchové i táta se hodně nadřeli, aby mi školu mohli platit.
Skoro s jazykem na kravatě jsem vběhl do učebny, a se sklopenou hlavou se kolem několika studentů, kteří si mě všimli a začali si něco šuškat, protáhl dozadu.
Naštěstí tam volné místo bylo, a sotva jsem se posadil, dovnitř vešel profesor.
Logan
To, to nemohl říct hned? Jedna věta, která zabrala asi dvě vteřiny a on tu stál jak tvrdý y.
To je materiál, fakt na nervy, snad horší než brácha…
Zabouchl jsem dveře a otráveně se vrátil ke stolu, abych prošel, co mi Grayn poslal. Myslel jsem si, že tu hodinu do přednášky využiju ke svému studiu, ale musel jsem udělat tohle. Nechápal jsem to, jako bych neměl na práci nic jiného, než dělat poskoka děkanům a profesorům.
Ten den se táhl jak žvýkačka přilepená na horkém topení. Celý den jsem měl blbou náladu, a tak jsem byl rád, když si mě skoro nikdo nevšímal. Na jedné přednášce, kde jsem vypočítal složitý vzorec a výmluvně se podíval na ostatní posluchače s výrazem, jak jsou neschopní, všichni sklonili hlavy, a raději se na mě nedívali.
Kašlu na ně. Mají se učit a věděli by i tohle. Zas tak těžké to nebylo.
Na schůzce školní rady jsem většinou mlčel a tentokrát to nechal většinou na svém zástupci, který z toho byl celkem v šoku, a já jen protáčel oči, když se několikrát zadrhl a díval se na mě, abych mu pomohl. Nakonec jsem to s velkým povzdechem vzal za něj, jinak bychom tu strávili dalšího půl roku a mohli jsme si při odchodu popřát hezké Vánoce.
A já už podle hodin viděl, že je nejvyšší čas vyrazit domů. Řidič na mě už jistě čekal, ten nikdy nezklamal a byl vždycky všude včas, a měli jsme vyzvednout bráchu, i když na něj určitě budeme čekat.
Ale už jsem se těšil domů, kde jsem se hodlal zavřít ve svém pokoji. Těšil jsem se na svůj klid, kde mě nikdo neotravoval hloupými otázkami a svou neschopností.
Ale ve chvíli, kdy jsme přijížděli k domu, hned jsem viděl, že je něco jinak. Bylo kolem domu až nějak moc živo, a můj nepříjemný pocit z rána se znovu přihlásil a začal sílit…
S obavami jsem vystoupil. I brácha se už rozhlížel kolem sebe a hned vběhl do domu, aby zjistil podrobnosti toho ruchu kolem domu…
Jael
Po nepříjemném setkání ráno, a potom, co jsem se zase stal terčem posměchu, když se na mě zaměřil profesor v první dvouhodinovce, zbytek dopoledne proběhl v klidu.
Dnes byl čtvrtek, takže jsem měl rozvrh nejvolnější z celého týdne, kromě pátku, kdy jsem měl úplně volno. A samozřejmě volno přes víkendy, které jsem taky trávil na koleji na rozdíl od mnoha spolužáků, kteří odjížděli domů, pokud teda neměli kroužky nebo nějaké jiné školní povinnosti.
Poslední hodina mi končila v jednu, takže úkol na příští týden, na kterém jsem už začal z předchozí hodiny pracovat, jsem naházel do tašky, přihodil učebnice, a jako první vyšel z učebny.
Šel jsem rovnou do jedné z jídelen, protože jsem začínal mít docela hlad, ale k mému zklamání to, co bych si mohl dovolit koupit, už bylo vyprodané, a na ty dražší jsem prostě neměl.
A nikdy, nikdy v životě jsem si od nikoho nepůjčil nebo neřekl, že to zaplatím později. Tohle byla výchova od babičky a já se jí prostě držel.
S povzdechem jsem vyšel z jídelny a vydal se na svůj pokoj, abych si odložil tašku, vzal kšiltovku na hlavu a sluneční brýle na oči, a vydal se do nedalekého menšího obchůdku, kde měli hodně často výprodejové slevy.
Sice to nebyla zrovna nejzdravější strava, ale hlady jsem taky nechtěl být.
Rozpočítal jsem si zbytek peněz, aby mi to vyšlo do pondělí, kdy měla přijít výplata, vzal si s sebou tu větší část, abych si rovnou koupil jídlo i na víkend, a vyrazil zase ven.
Celou cestu jsem šel se sklopenou hlavou a snažil se být nenápadný, zapsal se na bráně, že odcházím asi na půl hodiny z kampusu, o kus dál pomohl stařence přes přechod, jedné holčičce odvázal nafukovací balónek ze stromu, a už s mnohem lepší náladou nakoupil v obchodě vše potřebné.
Nakonec jsem si odnášel plnou papírovou tašku, a cestou zpátky se i usmíval.
Vzhledem k hodině jsem se rozhodl to vzít trochu oklikou přes sportovní hřiště, protože okolí kampusu teď bylo určitě zaplněné studenty.
A navíc jsem tak trochu doufal, že bych v tuhle hodinu mohl na některém hřišti narazit na něj…
Logan
„Tak si vyber, buď budeš v hotelu, ale nebudeš mít řidiče, protože ten bude s námi ve Washingtonu. Takže budeš jezdit hromadnou dopravou. Nebo budeš na koleji. Už jsem mluvil s ředitelem, a prý není problém tě ubytovat,“ zamračil se táta, když jsem začal protestovat.
Jako bych já mohl za to, že v tomhle zatraceným baráku praskly trubky. Fakt, za co mě, kdo trestá?
„Však to prasklo dole, tak můžu tady být, pokoje jsou v pohodě,“ zkusil jsem to ještě.
„Ne. Zjistilo se, že bude potřeba všechno zkontrolovat, a nejlépe všechno vyměnit. Nepotřebujeme, aby se za půl roku stalo tohle znovu a třeba u tebe v ložnici. Takže tak. Ale víš co? Je tu ještě třetí možnost. My odjedeme, Jack bude na internátu, a ty si dělej, co chceš. Na účtu nějaké peníze máš, tak se postarej, od nás nedostaneš na tvé pohodlí ani dolar navíc.“
Byl jsem naštvaný, jak ještě nikdy. Vážně jsem nějaké peníze měl. Ale raději, pokud to šlo, jsem je neutrácel, protože jsem žil s tím, že člověk nikdy neví, co se může stát, a taková rezerva se potom hodí.
„Dobře! Půjdu na kolej! Ale chci svůj pokoj! Jsem prezident studentské rady a nepotřebuji spát, kdo ví s kým, blíží se zkoušky, a já potřebuji mít na učení klid! Pokud se něco pokazí, bude to vaše vina!“ rozkřikl jsem se na tátu, který jen zavrtěl hlavou, ale nechal mě být.
Vydupal jsem schody do svého pokoje, a začal jsem si balit věci. Potřeboval jsem toho hodně s sebou a měl jsem čas se sbalit do druhého dne. V sobotu ráno, kdy nejsou přednášky, se budu stěhovat.
A další skoro měsíc by měly trvat opravy.
A zrovna teď. Když mají být zkoušky…
Jael
Byl vážně nádherný. Už od prvního ročníku jsem byl do něj tajně zamilovaný. Vysoký se širokými rameny, delšími blond vlasy, zářivě modrýma očima, a když se usmíval, dělal se mu ďolíček na bradě.
Samozřejmě o mě nevěděl. Někdo jako on, sportovní hvězda školy, o někoho jako jsem já, by si ani kolo neopřel. Ale mě stačilo ho občas jen pozorovat a tajně si o něm nechat zdát, když jsem měl sny jen pro sebe, a nenavštěvovali mě duchové.
A tak jsem teď stál za plotem, skoro slintal, a díval se, jak se v nátělníku, kdy se kapky potu na jeho pažích a ramenou odrážely od slunečních paprsků, morduje na hřišti s míčem.
Hrál Americký fotbal, a i když jsem k tomu sportu zrovna neoplýval láskou, kvůli Gilbertovi bych udělal asi cokoliv.
Ze zasnění mě vytrhlo zavolání jeho spoluhráče, a pak už se jen díval, jak odchází do šaten.
Ale i těch pár minut mi stačilo, aby se mé srdce tetelilo blahem.
Věděl jsem, že je bisexuál. Je ve třetím ročníku, a ten další je jeho poslední, protože studoval bakalářský titul, stejně jako já, a ten byl na čtyři roky.
A samozřejmě i o něm jsem slyšel spoustu povídaček.
Že si do postele bere holky i kluky, ale má je jen jako svou trofej. Že s nikým nevydrží dýl jak týden, a jen proto, že nevycházel s rodiči, skončil na koleji.
Ale tohle jsem bral jen jako závistivé řeči, protože jsem ho nikdy neviděl obklopeného bandou ječících holek, a občas ho spatřil i v knihovně zcela samotného, s nosem zabořeným do knih.
Jenže, mohl někdo jako já, kdy jsem byl ve svých třiadvaceti letech ještě panic, u něj mít nějakou šanci?
Zavrtěl jsem hlavou a s lehkým úsměvem na tváři zamířil do svého pokoje.
Logan
Byl jsem naštvaný na celý svět. Všechno se spiklo proti mně, a nic se nedrželo pravidel.
Proč se mi to děje?
Unaveně jsem se posadil na postel a vzal do ruky svůj diář. Otevřel jsem ho na poslední stranu, kde jsem měl přilepenou fotku Johna Caleba.
Přejel jsem prstem po jeho usměvavé tváři.
Vždycky se usmíval, byl opravdu naše sluníčko, a všichni jsme ho milovali. Když jsem byl unavený z učení, sedl jsem si s ním, a buď jsme si četli, nebo jsme si hráli. Nejraději skládal hrady z lega.
Jenže pak se jednoho dne ztratil. Byl v parku s kamarády, ale zatímco oni se domů vrátili, tak po něm se slehla zem.
„Kdybys tak tu teď byl…“ povzdychl jsem si. „Určitě by to nebylo takové. Určitě by ani ty trubky nepraskly. Nejspíš je to nějaké znamení. Jen… Kde tě hledat? Jsi vůbec ještě naživu? Strašně moc bych si přál, aby ses vrátil. Strašně moc…“
Zavřel jsem diář a rychle si otřel oči, až mi málem spadly brýle. Slyšel jsem něčí kroky nahoru do patra, a nechtěl jsem, aby mě tak někdo viděl. Diář jsem strčil do školní tašky a hned jsem vyskočil na nohy, abych pokračoval v balení.
„Logane,“ ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla máma. „Je mi líto, že to takhle dopadlo, ale jiná možnost není. Opravdu by hrozilo, že se trubky roztrhnou někde jinde. Víš, že je tento dům starý, naše rodina v něm bydlí už sto padesát let, a jednou za čas je potřeba provést opravy.“
Otočil jsem se od skříně, že něco řeknu, ale pohled na mámu mě okamžitě zastavil.
Jen jsem přikývl a mlčel jsem. Máma ke mně došla, usmála se na mě a přejela mi palcem po tváři, jako by věděla, že ještě před chvíli jsem tu seděl a brečel.
„Všechno bude v pohodě. Je to jen na chvíli. Bude zase fajn, ano? Je škoda, že nemůžeš jet s námi. Ale budu ráda, kdybys za námi přijel, až budeš mít po zkouškách, ano? A snad ta oprava nebude trvat tak dlouho.“
Nic jsem na to neřekl, jen jsem přikyvoval, a než odešla, krátce jsem ji objal. A když potom odešla, s připomínkou, že bych se měl více usmívat, já se vrátil k balení a skončil jsem až hodně pozdě večer, kdy jsem tentokrát padl do postele i bez večeře.
Poprvé za dlouhou dobu jsem porušil svůj denní režim…
Jael
Na pokoj jsem musel oklikou, protože u vchodu na koleje stala skupinka studentů, kteří byli známí tím, že nikoho nenechali být.
Byl jsem sice hladový, ale raději tohle než střet s nimi.
Úlevně jsem si vydechl, až když za mnou zapadly dveře od pokoje.
Rozdělil jsem si jídlo do lednice po dnech a rovnou si v mikrovlnce ohřál nudle s kuřecím masem.
Zbytek odpoledne a večera probíhal celkem v poklidu, v noci jsem měl tentokrát sen, ve kterém se mi zjevila žena, co zemřela na rakovinu, a chtěla ještě jednou vidět svého muže. Ráno jsem se tak probudil celkem klidný, a do skicáku zakreslil její poklidný obličej, když se se mnou loučila. Celý pátek jsem pak strávil buď v knihovně, nebo se jen tak procházel. V noci mě zase přišel navštívit kluk, který se dožadoval svého bratra, a já se tak v sobotu ráno probudil docela rozlámaný. Po sprše jsem se rozhodl zajít znovu do knihovny, kde mě uklidňovalo místní ticho.
Logan
V pátek jsem ani neměl náladu jít do školy. Ale šel jsem, protože jsem si zakládal na tom, že jsem měl dokonalou docházku. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem tentokrát byl rád, když u snídaně nikdo nebyl, a vzhledem k tomu, že J.C. měl trénink brzy ráno, nemusel jsem na něho čekat a jel jsem rovnou do školy sám s řidičem.
Byl to otravný den, a já jsem celou dobu myslel na to stěhování. A když jsem potom zamířil na studijní, musel jsem ještě vyplnit papíry ohledně mého stěhování. A měl jsem toho plnou hlavu a byl jsem rád, když jsem se konečně dostal domů, kde to ale nebylo o nic lepší.
Esej jsem měl odevzdanou den předtím, a tak jsem nemusel řešit nic extra, ale hned jsem vyfasoval další zadání. A místo toho, abych si zašel do knihovny, abych našel, co jsem potřeboval přečíst, tak jsem se v sobotu ráno potom vzbudil a začal se stěhovat.
Rodiče mi chtěli pomoct se stěhováním, ale odmítl jsem to, protože oni sami se balili a chystali na odjezd. Brácha byl na internátu odstěhovaný už z poloviny v pátek, a dneska si tam vezl ještě pár věcí, takže jsme ho přibrali do dodávky, kterou táta objednal, a cestou ke kampusu jsme nejdříve vyložili jeho. J.C. byl spokojený, a docela se na intr těšil, což jsem nechápal. Ale je to člověk, který má rád společnost, tak možná proto.
Když jsem začal vytahovat věci z dodávky, už na mě čekal správce koleje, aby mi ukázal, kde bude můj pokoj.
Ale, sotva mě přivedl k jednomu z pokojů a otevřel dveře, myslel jsem, že vyletím z kůže. Otočil jsem se na něho s výrazem, že jestli mi nedá můj vlastní pokoj, tak ho na místě zabiju…
„Nemáme teď volný pokoj,“ omluvně se na mě podíval. „Je mi líto, ale jsme plní. Ale je to jen na chvíli, tak to zkuste vydržet, ano?“ vrazil mi do ruky klíč a raději hned zmizel do své kanceláře, protože už viděl, jak začínám nabírat…
Ale stát na chodbě a být objektem čumilů, kteří už zvědavě pokukovali, jsem nechtěl. A navíc já, když mě většina z nich nesnáší.
Raději jsem kývnul na řidiče, aby mi pomohl s věcmi dovnitř a donesl zbytek.
Ještě že má tenhle pokoj aspoň samostatný záchod a koupelnu. Společné sprchy bych vážně nezvládl. Už jen to, že ani nevím, s kým budu sdílet tenhle pokoj následující měsíc...
Jael
Strávil jsem v knihovně celé dopoledne a pomalu se mi dařilo se uklidnit.
Když mě nebavilo už číst, vytáhl jsem si skicák a zadíval se na toho chlapce, co mi teď nedal spát.
Koho asi hledal?
Proč musel umřít tak mladý?
Samozřejmě jsem na žádnou svou otázku odpověď nedostal, tak jsem zase skicák zavřel a vrátil se ke čtení.
Nejspíš bych seděl dál, ale dostal jsem hlad a taky mě vyrušil správce koleje.
Zavolal mě na chodbu, kde mi oznámil, že budu mít na čas spolubydlícího.
Trochu mě to vykolejilo, a jen jsem přitrouble přikývl.
Jako ve snách jsem se vydal k pokojům, abych zjistil, koho jsem to vyfasoval, a abych si taky vzal rovnou něco na jídlo.
Neměl jsem z toho radost. Víc jak rok jsem bydlel sám i z toho důvodu, že jsem se ráno často probouzel s křikem, což se nelíbilo mým spolubydlícím a měli mě za podivína.
A teď přišlo tohle. Sám jsem podal žádost, aby ke mně nikoho nedávali. Navíc byl skoro konec semestru. Co se stalo, že jsem musel skončit takhle?
S negativními myšlenkami a lehce roztřesený jsem se pokoušel strčit klíče do zámku. Podařilo se mi to až napodruhé, a se srdcem až v krku otevřel dveře.
Málem jsem se skácel na zem, když jsem zjistil, s kým budu sdílet pokoj.
„Vezmu… Vezmu si něco na… jídlo…" vykoktal jsem a se sklopenou hlavou přešel k lednici.
Logan
Právě jsem chtěl položit poslední krabici na zem, když se otevřely dveře a dovnitř vešel můj spolubydlící. Otočil jsem se na něho a málem mi ta krabice vypadla z ruky.
Tak, nejen to, že tu musím s někým bydlet, a ještě navíc je to on?
Se zobákem, který teprve začal studovat, a ještě takové dřevo, které se pořádně neumí vymáčknout?
„Hele,“ hodil jsem krabici na zem vedle mojí postele. „Budu tu jen měsíc. Je před zkouškami, takže tu chci mít klid. Žádné návštěvy, žádné vyrušování. Chodím spát pozdě, ale když budeš chtít spát, není problém, zalezu do koupelny. Ale když se budu učit, budeš tu chodit po špičkách, jasný? Bože, za co mě trestáš? Jak se jmenuješ?“
Díval jsem se na něho, jak hrabe v lednici, ale pak jsem sám vyšel ven a podíval se na jmenovku vedle dveří.
„Takže Jaele Keenegane, udělej mi místo v lednici, abych si tam mohl dát nějaké jídlo. No, nejspíš tu toho mít moc nebudu, raději se zajdu někam najíst, ale nějaká rezerva, kdybych dostal hlad, se hodí. Popiš si to, a já si popíšu pak svoje, abys pak neřekl, že jsem ti něco snědl. I když…“ nahlédl jsem do lednice na jeho zásoby. „No… Nemusíš se bát, že bych ti z toho někdy něco vzal.“
Otočil jsem se zpátky ke své posteli, otevřel jednu z krabic a začal si vybalovat věci, jako by tam ani nebyl.
Jael
V první chvíli jsem chtěl vážně utéct, když po mě zase vyjel.
Proč musím mít pokoj s ním?
„Nemám žádné návštěvy," špitl jsem a začal si jídlo skládat do vrchní police.
„A když se neučím, jsem v knihovně, takže tě rušit nebudu," dodal jsem s hlavou sklopenou u země.
Přešel jsem ke své posteli, hodil na ni brašnu a sedl si za stůl, abych vypracoval několik matematických vzorců, které jsem si rozdělal už při hodině a měl je odevzdat v pondělí.
Ale buď to bylo O'Brianovou přítomností, nebo jsem prostě na to neměl myšlenky, třetí příklad jsem nemohl prostě vypracovat.
S povzdechem jsem zaklapl učebnici a odložil tužku. Rozhodl jsem se jít projít, abych si trochu pročistil hlavu.
„Půjdu-" zarazil jsem se, když jsem mu už chtěl říct, kam jdu.
Jemu to přece může být jedno. A co víc, zajímat ho to určitě nebude.
Zavrtěl jsem hlavou a vydal se ke dveřím.
„V koupelně je jedna volná skříňka. Nepoužívám ji," řekl jsem tiše, a aniž bych čekal na odpověď, vyšel ze dveří.
Na chodbě jsem si zhluboka oddechl, a zamířil z kampusu na svou několika kilometrovou procházku.
Logan
Vytahoval jsem si oblečení a ukládal ho postupně do skříně na police a na věšáky. Zauvažoval jsem, že bych si něco dal i do druhé skříně, ale tam nejspíš měl Jael věci. Mrknul jsem k ní, a když jsem uviděl pootevřené dveře, přešel jsem k ní, abych skříň zavřel, protože tohle bylo něco, co jsem nesnášel.
„No… Možná bych mohl využít i jeho skříň, moc věcí tu rozhodně nemá,“ ušklíbl jsem se v duchu, když jsem nahlédl dovnitř.
Když jsem si začal vybalovat učebnice, skripta, sešity, a vůbec všechno, co jsem potřeboval do školy, po očku jsem se občas mrknul, co Jael dělá.
Nos měl zaražený v sešitě, občas se podrbal tužkou ve vlasech nebo na krku, a bylo vidět, že se s tím docela trápí. Ale nebylo na mě, abych ho něco učil. Ať se stará sám, já se taky musel naučit všechno sám. Nikdy mi nikdo nepomáhal, a nikdy jsem nikoho ani o pomoc nežádal.
Když ohlásil, že jde pryč, a pak ještě dodal, že je v koupelně volná skříňka, jen jsem mávl rukou, ať neotravuje. A když vypadl, zašel jsem se do té koupelny podívat.
No, tak to jako je co? Do toho se mi kruci nevejde ani kartáček na zuby…
Zaskřípal jsem vztekle zubama a vrátil se zpátky do pokoje. Ale nakonec mě přemohla zvědavost a nahlédl jsem do sešitu, kde vypočítával jeden, ne zrovna jednoduchý vzorec.
Chytl jsem knihu, abych se podíval, na ročník…
Takže druhý rok… A neví tohle?
Naklonil jsem se nad sešitem, a co měl špatně jsem mu proškrtal, a snad pochopí, kde udělal chybu. Vypočítat to už musí sám.
Trvalo mi celé dopoledne, než jsem měl všechno vybalené a sklizené krabice. Ale nikdy bych nenechal rozdělanou práci.
A když jsem konečně skončil, uvědomil jsem si, kolik už je hodin a že jsem vlastně ještě neobědval.
Sebral jsem se, a zašel do jedné z restaurací kampusu, kde jsem věděl, že je sice draho, ale dobře vaří.
Jael
Vydal jsem se na dlouhou procházku a cestou se snažil zapomenout na to, že od teď budu mít spolubydlícího.
A zrovna prezidenta studentské rady.
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. Kdyby byl míň sebestředný, možná bych s ním i dokázal vyjít.
I když jsem se všem vyhýbal a všichni se vyhýbali mě, nebyl jsem takový, že bych nestál o kamarády.
Jen jsem si je prostě nedokázal udělat.
A někoho jako je O'Brian, chytrého a pilného, bych za přítele klidně bral.
Myšlenky mě tak pohltily, že jsem si docela zašel a cestou zpátky musel jít zkratkou, abych se stihl ještě najíst a osprchovat, než budu muset uvolnit místo O’ Brianovi.
Vlastně ani nevím, jaké má jméno. Možná bych se ho mohl zeptat?
Ne. Určitě ne.
Možná by mi ani neodpověděl. Anebo by mě zase nějak zpražil.
Jenže čím víc jsem se blížil zpátky ke kampusu, tím víc se mé kroky zpomalovaly, až jsem se skoro loudal.
Nějak se mi najednou nechtělo zpátky. Bál jsem se toho, co bude.
Neuměl jsem prostě s takovými lidmi vycházet. Nevěděl jsem, co jim mám odpovědět. Nedokázal jsem se bránit nebo křičet. A vlastně ani nadávat. Vždy jsem raději jen sklopil hlavu a byl zticha.
Už skoro šnečím tempem jsem se ploužil po chodbě a přemýšlel, jako to udělat, abych se mu co nejvíc vyhnul.
Logan
Věděl jsem, proč mám jít do téhle restaurace. Chodili sem hlavně profesoři, a ti, co neměli hluboko do kapsy. A proto tu nikdy nebylo narváno, protože oběd tady stál asi tolik, co jídlo na týden pro takového chudáka, jako je Jael.
Jo, nemínil jsem utrácet za hotel, nebo za taxi, hromadnou dopravou bych nikdy nejel, protože je to pod mou úroveň se v něčem takovém mačkat s ostatními chudáky, a auto jsem sice měl, ale moc se mi v něm jezdit nechtělo. Chtěl jsem si koupit sám auto až po dokončení školy a za svoje peníze, které jsem si šetřil.
A proto jsem raději zvolil variantu být na koleji, protože cena za měsíc tohohle ubytování pro mne byl pakatel, a proto, že to jsou koleje, tak to zaplatili rodiče.
Když jsem poobědval, čehož jsem využil i pro diskuzi s děkanem o tom, jak si představuji svůj život, až skončím školu, byl jsem zralý akorát tak na to, že bych si šel nejraději lehnout.
Ale při vzpomínce, že tam bude ten kluk…
Vážně se mi nechtělo zpátky. A tak jsem zamířil do knihovny, protože jsem si stejně musel vybrat nějaké knihy, které jsem už nestihl pobrat, a já je potřeboval. A taky jsem věděl, že tam bude klid. Sice tam i o víkendu bývá dost studentů, ale knihovna je knihovna. Nikdo si tam nedovolí dělat kravál, nebo kecat. Okamžitě jsou upozorněni, nebo vyhozeni.
A tak, když jsem tam vešel, zhluboka jsem se nadechl, protože miluji vůni knih, a spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Jo, nejspíš se většina studentů chystá na nějaký večírek, nebo mají poobědovou pauzu, protože tu bylo poloprázdno.
Spokojeně jsem si našel své knihy, co jsem potřeboval a usadil se s nimi do jednoho z mála křesel.
Otevřel jsem si jednu z knih a hned se do ní začetl. Začal jsem si k tomu později dělat i poznámky, a úplně se do toho zabral a zapomněl na okolní svět. Až teprve, když mě začalo bolet za krkem, jsem si uvědomil, že tu u toho sedím už pěkně dlouho. Protáhl jsem a rozhlédl kolem. Bylo tu o něco méně lidí, než jsem přišel. Ale pak se můj pohled zastavil na stolu, který stál hned v rohu u okna, tak trochu bokem od ostatních. Ne… vážně se mi to nezdálo…
Nechápu, jak se takhle někdo může chovat ke svým věcem, nebo knihám.
Otráveně jsem vstal, došel ke stolu, sehnul se, a s překvapením jsem hleděl na to, že držím v ruce skicák, který nejspíš někomu zapadl mezi stěnu a bok stolu.
Začal jsem ho otáčet v ruce, jako bych chtěl zjistit, komu patří, ale jméno jsem nenašel.
Už jsem ho chtěl odnést knihovnici, kdyby ho náhodou někdo hledal, mohly to být nějaké nákresy, cokoliv potřebné ke studiu, ale nakonec mi to nedalo a skicák jsem otevřel…
Jael
Teď, když jsem věděl, kdo je můj spolubydlící, mé srdce tlouklo ještě rychleji, když jsem odemykal dveře a připadal si, jako bych měl padoucnici, jak jsem se třásl.
A když jsem otevřel, málem jsem se zhroutil úlevou.
Pokoj byl prázdný.
Na chvilku jsem sebou praštil na postel, abych to rozdýchal, ale věděl jsem, že si musím pohnout.
Kdo ví, kdy přijde. Bylo něco málo před pátou, a třeba si jen někam odskočil. Někdo jako on určitě netráví po večerech někde v klubovnách nebo na pokoji někoho jiného.
Rychle jsem zase vstal, s tím, že se osprchuju, ale když jsem sundával hodinky a pokládal je na stůl, stejně jako řetízek, který jsem měl od babičky a náramek od bráchy, protože s nima jsem se nikdy nesprchoval, všiml jsem si, že s mou matematickou prací je něco jinak.
A hned mi došlo co. V první chvíli jsem musel stisknout zuby a rychle zamrkat.
Určitě se u toho hodně dobře bavil.
Nejspíš se smál idiotovi, jako jsem já, že to nedokázal vypočítat.
Ale i přesto, když jsem se zase uklidnil, sedl jsem si ke vzorečkům a pustil se do práce.
Ať už to bylo, jak chtělo, ať už to udělal, aby se mi vysmál, nebo mi chtěl možná pomoct, najednou mi to šlo líp. Možná i proto, že jsem ho neměl za zády a nebyl z něho nervózní.
Jenže všechen ten stres, to vypětí, nervozita, a taky dlouhá procházka si vyžádaly svou daň, a mě někdy ke konci začala padat hlava.
Naposledy si pamatuji předposlední vzoreček, a pak už mě obklopila tma.
Logan
Zůstal jsem hledět na první kresbu. Bylo to… Zvláštní, morbidní, nahánějící hrůzu.
Otočil jsem list, a další obrázek byl namalovaný v podobném duchu. A třetí… čtvrtý…
Nelíbilo se mi to. Všechno byly portréty, postavy, ale všichni vypadali, jako by byli mrtví.
Zaklapl jsem skicák, když jsem periferně zahlédl, že se ke mně někdo blíží, a rychle jsem se šel posadit ke svému stolu. Ale naštěstí se mi nikdo nepřimluvil, možná i proto, že jsem se mračil víc než obvykle.
Seděl jsem asi další půlhodinu, a snažil se znovu pokračovat ve čtení. Ale pohled mi neustále utíkal ke skicáku, který ležel vedle mých věcí.
Možná to patří někomu z uměleckého oboru? Třeba dostali zadání namalovat něco hodně pochmurného, a dotyčnému se to, podle mého, určitě podařilo, protože jsem z těch kreseb měl docela husí kůži.
Nedokázal jsem se už soustředit na své vlastní učení. A tak jsem nakonec posbíral všechny věci ze stolu, i s tím skicákem, a vytratil jsem se z knihovny ven.
Potřeboval jsem se uklidnit, a tak mě nenapadlo nic lepšího než se vrátit na pokoj.
Když jsem vešel dovnitř, hned za dveřmi jsem si uvědomil, že tady místo na uklidnění rozhodně mít nebudu. Okamžitě jsem si vzpomněl, že tu mám spolubydlícího, na kterého se mi na chvíli podařilo zapomenout. Ale když jsem ho viděl s hlavou na stole, jak chrápe… Myslel jsem v první chvíli, že s ním zatřesu a probudím ho.
Ale nakonec, když jsem viděl, že začal počítat ten vzorec, který jsem mu z poloviny opravil, a dokonce ho měl už skoro hotový a správně, tak jsem ho nechal spát, a sám se usadil ke svému stolu, abych pokračoval ve čtení a zápiscích, abych to měl co nejdříve hotové.
Předtím jsem si ale ještě uvařil kávu v kávovaru, který jsem si přivezl z domu, a ten skicák, co jsem našel, jsem raději zavřel do spodního šuplíku, aby mě nerozptyloval.
A netrvalo dlouho, podařilo se mi zase zabrat do mé práce…
Jael
Nebe bylo ještě víc zatažené než posledně. A bylo až nepřirozené ticho. A taky větší chlad.
A taky, už ani ten kluk neplakal. Jen seděl a zíral nepřítomně přes sebe. A taky počet krkavců se změnil. Přibylo jich, a jejich černé oči jako korálky byly všechny upřené na mě.
Přistoupil jsem zase blíž a dřepl si do trávy.
Musel jsem vědět, co se stalo. Málokdy mě jeden duch navštívil takhle vícekrát po sobě.
„Ahoj…" pozdravil jsem, abych upoutal jeho pozornost.
Kluk obrátil svůj prázdný skelný pohled na mě, a já se snažil nedívat na ránu na jeho krku, která reagovala na každý pohyb hlavy.
„Našel jsi mého brášku?" chlapcův hlas byl jen pouhý šepot, ale přesto jsem ho slyšel zcela zřetelně.
„Nevím-"
„KDE JE MŮJ BRÁŠKA!"
Nestačil jsem ani odpovědět, a už jsem se válel v trávě, třásl se, a svíral v dlaních hlavu, jak silně mě zasáhla jeho moc.
„MŮJ BRÁŠKA! MŮJ BRÁŠKA! MŮJ BRÁŠKA!" ječel kluk, a já ječel s ním.
„PŘESTAŃ! NAJDU HO! SLIBUJU!" snažil jsem se ho překřičet, a tentokrát nejen z nosu, ale i z prokousnutého rtu se mi valila krev.
„MŮJ..."
Víc už jsem neslyšel, protože jsem se se sípáním a tlukoucím srdcem probral.
Jenže jsem zapomněl, že sedím na židli a usnul jsem za stolem, tak jsem se tím prudkým pohybem převrátil dozadu, bolestivě si narazil záda a praštil se do hlavy.
Zamrkal jsem, abych rozehnal slzy, které se mi vedraly do očí, a snažil se posbírat ze země.
Hrábl jsem po brašně, abych vyndal skicák, jenže ten tam nebyl.
„Není tady… Není tu… není…" zpanikařil jsem o to víc, a málem dostal infarkt, když jsem najednou zjistil, že O´Brian se už vrátil.
Chvilku jsem na něj nechápavě hleděl, než jsem se postavil na roztřesené nohy, a s vyplašeným pohledem jsem zacouval ke dveřím.
„Musím…" zachrčel jsem a nahmatal kliku.
Ramenem jsem se bolestivě narazil do futer, když jsem vybíhal na chodbu.
Musel jsem skicák nechat v knihovně. Určitě… Já blbec! Idiot!
Jak jsem mohl?