Hiroki
Najednou všechno okolo ztichlo. Nevím, jestli to bylo tím, co jsem udělal, nebo tím, že zasáhl Mari. Hraběte odvedli a všichni ostatní se pokorně uklonili na důkaz úcty.
Ale nic mi nevyrazilo dech tak jako to, co řekl Mari. Jít za bratrem? Společně?
Díval jsem se střídavě na Mariho a na krále divokých koček, jako bych nevěřil tomu, že to navrhli a myslí to opravdu vážně.
„Budu moc rád,“ promluvil jsem roztřeseným hlasem, jak moc jsem z toho měl radost. „Budu rád, když se s bratrem udobříte, i když... Mám strach, že to bude těžké. Ale měl bych ještě jednu prosbu. Vím, že mí rodiče jsou tady uvězněni, chtěl jsem požádat, abys je propustil, aby náš rod nežil v chaosu, protože co jsem slyšel, tak teď mezi sebou bojují o to, kdo bude vládnout...“
Možná by mohl být novým králem bratr, ale i tak bych chtěl, aby mí rodiče mohli žít volně, i když se vůči nám provinili. Pořád jsou to mí rodiče...
Marice
Joooo… S ním se určitě usmířím a velmi rychle… Už jen proto se tam mooooc těším. Unesl mi ho a potom ho sem nepouštěl. Zajímalo by mě, kolik tomu ti tady dávají, že po něm hned neskočím.
Jenže potom jsem se zarazil.
„Hiro… Tohle není jednoduchá prosba. Prvně obelhali krále, a potom mě chtěli i zabít. Není to pro mě snadné, ale ty jsi královna a můžeš jednou za čas mít ke mně přání, a já ho nemohu odmítnout, to bych byl špatný manžel,“ otočil jsem se na Baka, který netrpělivě čekal na mé rozhodnutí.
„Pokud už s nimi nemáš nic v plánu, tak je sem doveď. Budou propuštěni, ale… Musí vědět, kdo je nyní po mém boku, aby neměli tendenci mi ho znovu někomu nabídnout. A hlavně… Aby nepočítali s tím, že jim budeš pomáhat s obchodováním. Odsud ho beze mě nepustím,“ řekl jsem rázně a posadil se na trůn.
„Sedni si vedle mě, dokud nedojdou. Podívej,“ ukázal jsem mu ruku a krev, která po ní stekla, jak mě ta moje rozzuřená kočka sekla.
Hiroki
V duchu jsem si povzdechl. Nejspíš to s ním nebude lehké. Jak ho tak víc poznávám, zjišťuji, že to bude pěkný tvrdohlavec. Ano, je to král, ale to mí rodiče také. A země bez správného vedení může upadnout. Nejde jen o obchody, ale také o ochranu našeho rodu. Když pominu to, co otec udělal, tak na druhou stranu vládl dobře a držel to všechno pevnou rukou.
A taky... královna... jo, jsem jak ženská, jen ty dlouhé vlasy mi chybí.
Nakonec jsem se usadil vedle Mariho a čekal, až přivedou mé rodiče. Ještě jsem ho chytl za ruku a omluvně mu olíznul ten drápanec. Ani jsem netušil, že jsem ho zranil...
Marice
Konečně přišli a nevypadali zrovna zdravě. Sice s nimi bylo zacházeno jinak a v žaláři nebyli, jen ve výslechovém pokoji, ale nejspíš protestovali a pořádně nejedli. Snad naprosto v transu pozorovali Hira, který seděl vedle mě.
„Vašeho syna nemusím představovat. Nyní je on moje královna a vaše plány se tím zhatily. Co se týká vás, jste propuštěni na jeho žádost a žádné následky to nemá. Obchodovat spolu můžeme dál, ale… Bude s vámi obchodovat jen můj muž. Když jsme nyní rodina, jsem povinen nebýt proti vám a snažit se najít řešení, jak s vámi znovu vycházet,“ povzdechl jsem si a políbil Hira na tvář, když jsem cítil, jak je nervózní.
„Nechám vás tady a ostatní půjdou se mnou, ples je u konce. Máte se zajisté o čem bavit, a já vás nechci rušit,“ zašeptal jsem mu do ucha a zvedl se z trůnu.
Nějak jsem ignoroval jejich překvapené pohledy a jen pozoroval lidi, co šli ven ze sálu. Odcházeli do svých pokojů a někteří se prvně nadýchat čerstvého vzduchu, jak byli opilí. Jediný, kdo tu rozhodně nebyl, byl vlčí král. Doufal jsem, že ho Ren nezabil, když ho vyhodil ven. Já se tedy vydal ven také v doprovodu svého otce a Baka, který se spokojeně ocasem omotal kolem pasu mého táty.
Hiroki
Byl jsem docela nervózní, než rodiče přišli v doprovodu strážných. Viděl jsem, jak pohubli, a kdyby e přeměnili v pumy, nejspíš by i jejich srst byla bez lesku a byli by jim vidět vystouplá žebra. Prostě nedokážeme žít v zajetí, a hlavně bez jídla, a oni ho zřejmě odmítali.
Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Ale pak jsem nakonec sešel k nim dolů.
„Jste volní,“ ukázal jsem jim na velké dveře vedoucí ven. „Já jsem doma tady, takže se vrátíte beze mne. Je potřeba udělat u nás pořádek, ale nevím, jestli toho ve svém stavu budete schopni. Udělali jste velkou chybu, když jste bratra slíbili Maricemu a mě vlčímu králi. Ale odpouštím vám. Jen už nepočítejte s tím, že pro vás budu obchodovat. V našem rodě je dost jiných chytrých hlav, které mě dobře zastoupí.“
Rodiče namítali, snažili se mě přemluvit, abych se vrátil s nimi, ale já odmítl.
„Je čas, aby ses vzdal své vlády, otče,“ podíval jsem se na něj. „Bratr je ten nejlepší, který teď našemu rodu může vládnout. Nechám vám připravit vůz, který vás odveze domu. Teď se najezte a tihle vás budou doprovázet až do naší země.“
Pokynul jsem čtyřem strážcům, kteří už byli připraveni.
Neměl jsem si s nimi víc co říct. Jen jsem kývnul hlavou, a pak jsem zamířil ven. Teď už je to jen na nich, jak se k tomu všemu postaví.
Marice
„Hele, nebylo by na čase to už oficiálně uznat?“ podal jsem Bakovi nalité víno a ukázal na jeho ocas, který se nepouštěl boků mého otce.
„Co? No… to,“ zakoktal táta a snad poprvé jsem viděl jeho tváře červené.
„Mě to je jedno, moje žena je muž a Baka beru jako rodinu už dávno. Nemyslím si, že by si to tu někdo nemyslel. Takže… Myslím, že je ta správná chvíle, hlavně když už nejsi král. Spousta lvic si dělá nároky na tebe i na Baka, takhle by byl klid a já nemusel řešit blbiny,“ usmál jsem se a napil se vína.
„Bylo to správné rozhodnutí, ohledně Hirových rodičů?“ zeptal se otec, a já se na chvíli zasekl.
„Přál si to a přeci jen… Jeho otec je král, nemám právo ho tu dýl držet. Musí být v jejich rodu vážně zmatek, a já nechci být příčinou toho, aby byl Hiroki nešťastný,“ protočil jsem sklenici v ruce a položil ji na stůl.
„Pravda, je to tvé rozhodnutí, a ty máš na to právo. O zbytek se postarám,“ zavrčel Bako a víc se přivinul k otci.
Musel toho mít už trochu víc pod kůží a podle všeho měl něco jako říji, protože to z něj čpělo na hony daleko. Takhle se on prostě nikdy nechoval. Ren je v tomhle přímější a trochu zábavnější, ale Bako toho víc namluví.
Hiroki
Tak nějak to na mě všechno dolehlo. Cítil jsem se strašně unavený a neměl jsem na nic náladu.
Nešel jsem za Marim. Zamířil jsem rovnou do zahrady. Prošel jsem až do osamělého kouta, kde jsem si lehl pod strom a díval se přes větve na blednoucí nebe. I hvězdy byly čím dál světlejší a pomalu se ztrácely.
Přemýšlel jsem o všem, co se doposud stalo. A že toho bylo hodně. Nechtěl jsem se vracet mezi ostatní. Potřeboval jsem si volně a v klidu uspořádat své myšlenky. Všechno, co se doposud událo bylo chaotické, silně emotivní a hodně únavné.
Když jsem už nevydržel ležet v klidu, vstal jsem a svlékl se, abych na sebe vzápětí vzal podobu mé černé kočky. Vyskočil jsem na strom a vyšplhal se do nejvyšších větví, abych z tama pozoroval vše, co se kolem dělo. Díval jsem se na povoz, který právě vyjížděl z brány zámku a odvážel mé rodiče do rodné země. Uvidím se s nimi ještě někdy? Bude všechno zlé zapomenuto? Ale teď bylo nejdůležitější připravit se na návštěvu u bratra.
Jak jsem nad tím vším přemýšlel, nakonec se mi začaly zavírat oči a já s tichým vrněním nakonec usnul.
Marice
„Půjdu už spát, jsem docela unavený, a taky… Nejspíš na mě už čeká teplá postel,“ usmál jsem se a odložil víno, ze kterého jsem místy upíjel.
„Taky půjdeme,“ řekl otec razantně a zatáhl Baka za ruku, aby šel s ním do jeho pokojů.
Už jsem se těšil, jak za Hirem zalezu pod peřinu když… Málem jsem vyskočil z kůže, když jsem ho v posteli nenašel a ani nebyla rozestlaná. Vyběhl jsem z pokoje a prohledal snad každou místnost v zámku. Byl jsem vyděšený, přeci jen mi ho už dvakrát unesli, a já nechtěl, aby to i po třetí byla pravda.
Změnil jsem se ve lva a nasál pach, který je tolik podobný mému, abych ho mohl najít. Vše mě vedlo na zahradu. Jen slabá stopa, ale přeci jen. Vyběhl jsem ven a hledal tam. Dokud…
„Něco ti přede nahoře na stromě,“ usmál se Ren a ukázal do koruny stromu, který byl kus od něj.
Slyšel jsem jen nějaké dávivé zvuky, jak asi někomu nebylo dobře, ale radši se dál nestaral o to, s kým tam je. Vyskočil jsem na první větev, a docela namáhavě se dostal do koruny. Přeci jen… Jsem lev, a ne nějaká menší kočka, abych se mrštně vyšplhal, kam chci.
Sedl jsem se na větev naproti Hirovi a pozoroval ho. Byl krásný… I v téhle formě se mi moc líbil. Ulehl jsem vedle něj a ocas položil na jeho záda.
Hiroki
Ve zvířecí podobě nikdy nemívám sny. Spánek, který mě přepadl, byl osvěžující, a já se na tom stromě cítil volný. Až teprve, když mě probraly mé zvířecí smysly, že nejsem na větvi sám, otevřel jsem oči.
Mari vedle mne ležel v podobě lva... Byl opravdu krásný. Mohutný a hustou hřívou. Ocas zakončený krásným střapcem jsem měl ovinutý kolem hřbetu.
Na moment jsem pohlédl k nebi. Slunce už skoro vyšlo, tak byl nejvyšší čas slézt dolů.
Otřel jsem se tlamou o Mariho hřívu a na moment jsem do ní čumák zabořil. Krásně voněl, a bylo to tak příjemné. Jako položit hlavu do nejměkčího polštáře.
„Mari, měli bychom jít dolů. Potřeboval bych se i okoupat. Vlastně od chvíle, co jsem přišel, tak jsem se pořádně neumyl. A mám hlad,“ dodal jsem ještě, když mi dost hlasitě zakručelo v břiše.
Marice
Sice jsem nikdy neměl rád lezení na stromy, ale nakonec jsem vedle Hira usnul tak tvrdě, že jsem si ani nevšiml, že je už den. Vylekal jsem tak, že jsem se prudce zvedl a bohužel neudržel na té vratké větvi. Jen díky tomu, že jsem kočka, dopadl jsem na všechny čtyři. Vyděšeně jsem se díval před sebe, ale ještě víc vyplašený byl otec, který se tu z rána procházel a já spadl přímo před něj.
„Mari? Ty jsi… Nahoře spal?“ podíval se do koruny stromu a začal se smát.
„Ty jsi… divoká… kočka? Já… Myslel jsem… že lvi neumí… šplhat…“ smál se pitomý a já měl chuť ho pokousat.
Hiroki
„Mari!“ stihl jsem jen vykřiknout, ale to on už bral směr k zemi.
Díval jsem se z vrchu a opravdu si oddychl, když jsem viděl, že se mu nic nestalo. Ještě že patří ke kočkám. Sice velkým, ale přece jen...
Pomalu jsem slezl o pár větví níže a pak už seskočil k nim dolů.
„Omlouvám se, že jsi kvůli mně spadl,“ olízl jsem ho, a zaprskal na jeho otce, aby se mu přestal smát.
Změnil jsem se v člověka, abych neměl nutkání po něm skočit, protože se smát nepřestal ani po mém varování. Rozhlédl jsem se, kde mám věci a hned k nim zamířil, abych se oblékl.
„Vážně mám hlad,“ promluvil jsem, protože mi v žaludku opravdu kručelo čím dál víc.
Marice
„A to ani nevíš, jak jsem se lekl. Nikdy po stromech nelezu, nejsem na to, ale za tebou… Bylo to sranda,“ pousmál jsem se, ale nepřeměnil, neměl jsem tu náhradní oblečení a pro krále by nahota zrovna vhodná nebyla.
„Zastavím se v pokoji a hned tě doženu, jdi do jídelny, za chvíli jsem tam,“ zamručel jsem a vydal se do pokoje.
Hned co jsem vešel, už jsem měl podobu člověka. Hodil jsem na sebe jen lehkou košili a kalhoty, abych nezdržoval, a šel do jídelny. Kuchařka bez váhání nachytala různé obložené talíře a donesla je na stůl, aby si měl Hiro z čeho vybírat. Sedl jsem si na druhou stranu obrovského stolu, ale předtím ještě došel pro židli, aby on seděl vedle mě, a ne tak daleko.
Hiroki
Mari odkráčel do zámku, a já se zatím oblékal, abych se konečně mohl jít najíst.
„Hmm, kdybych tě už dřív takhle viděl, nejspíš bych tě sem zpátky nedovedl,“ obešel mě Ren dokola a nezapomněl mě přitom pohladit rukou po ještě odhalené části těla.
Rychle jsem si natáhl kalhoty a zavrčel na něj.
„Nemusíš na mě cenit zuby. Nic ti neudělám. Ale kdyby tě náhodou pan král omrzel, jsem k mání,“ pousmál se a pak odstoupil.
Sice řekl, že mi nic neudělá, ale přitom se na mě díval jak na nějakou chutnou kost.
„Jestli na mě někdy sáhneš, vytrhám ti všechny chlupy, co máš,“ znovu jsem na něj zavrčel. Rychle jsem si natáhl ještě halenu a pak rychle odešel, abych byl z jeho i Mariho otce z dosahu.
Zamířil jsem rovnou do jídelny, odkud to nádherně vonělo. Usadil jsem se a už nedočkavě se díval, jak nám servírují jídlo. Mari sotva dosedl ke mně a já už se ládoval dobrým masem. Ani jsem mu nestihl popřát dobrou chuť.
„Kdy půjdeme do země divokých koček?“ zeptal jsem se ho po chvíli, kdy jsem utišil ten nejhorší hlad a pokračoval v jídle o něco pomaleji.
Marice
Usmíval jsem se, když jsem ho viděl, jak se láduje jídlem a rozhodně se nedrží zpátky.
„Kdy budeš chtít, klidně můžeme odjet s králem divokých koček a jeho dcerou. Nic proti tomu nemám,“ držel jsem vážnou tvář, ale uvnitř jsem to cítil jinak.
Joooo… Jen hezky co nejdřív. Odtáhnu tvýho bráchu bokem a popovídáme si, hezky z pěsti do ksichtu.
„Hezky se najez, protože potom…“ zajel jsem rukou na jeho stehno a mírně mu ho stiskl.
„Myslím, že mám velikou chuť na dezert,“ usmál jsem se a párkrát mu přejel po vnitřní straně stehna.
Mohl jsem to s ním dělat třeba celý den, jako lev jsem byl hodně náruživý. To mi zůstane po celý život, a jemu jen zbývá, aby si na to zvykl.
„Nebo se ti tahle nabídka nelíbí,“ pozvedl jsem obočí, ale smyslně si olízl rty.
Jemně jsem přitom mručel a naschvál ho tím lákal. Hezky hrdelně, tak, jak to umím jen já.
Hiroki
„Budu rád, když pojedeme s nimi. Čím dříve to vyřešíme, tím líp," strčil jsem další kus masa do pusy a pomalu přežvykoval.
Ale když jsem ucítil jeho ruku na mé noze, málem jsem se kousl do jazyka. Spolkl jsem sousto a znovu si nabral. Snažil jsem se jeho doteky ignorovat, ale nešlo to. Jeho tiché vrčení mi úplně rezonovalo celým tělem, a já už nebyl po chvíli ani schopen jíst.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Místnost byla velká, a to nemluvím o tom stolu. To, co mě kvůli Mariho teď zachvátilo, jsem jen těžko skrýval, a stačila na to pouhá chvíle. Začínal jsem pociťovat silné vzrušení. Tak silně, že jsem se celý chvěl a dojít do ložnice... To bylo daleko.
Potřeboval jsem to. A to hned.
Co se to se mnou děje? Jsem snad v říji?
Odsunul jsem zničehonic talíře a vyskočil na stůl. Nebyl jsem to já. Něco silnějšího mě ovládalo a já se tomu nedokázal bránit.
„Chci tě..." zavrčel jsem na Mariho a pomalu se k nakláněl.
Marice
„Hmmmm… Hiro, hraješ si s ohněm,“ zavrčel jsem mu do ucha, když jsem mu prsty projel vlasy a pevně je sevřel tak, že se musel mírně zaklonit.
Přitáhl jsem si ho a líbal tak hladově, že měl co dělat, aby mohl dýchat. Líbilo se mi jeho jemné předení a to, jak shodil talíře, aby se mi nabídnul. Nikdo tu mimo nás nebyl, a i kdyby, nedovolili by si vejít. Lev je v téhle fázi páření nejostřejší.
Rukama jsem mu pevně stiskl obě půlky a narazil si ho na klín, aby cítil moji tvrdost, jak moc jsem ho chtěl. Rozepnul jsem mu kalhoty a během chvíle je stáhl na zem, protože jsem se chtěl dotýkat jeho holé pokožky. Byla tak hřejivá, jemná, a snadno po ní mé prsty klouzaly, jak kdyby byla promazána tím nejvoňavějším olejem. Byl pro mě jak ta nejlákavější mana, kterou jsem se rozhodl mít po svém boku, dokud neumřu.
„Fajn… Dneska odjedeme,“ usmál jsem se a nadzvedl mu košili tak, abych mu mohl jazykem podráždit bradavky, ale mezitím se moje prsty zaměstnávaly u jeho vstupu.
Dráždil jsem ho v tom úzkém prostoru, dokud se tam jeden z mých prstů vecpal a já se mohl pohybovat tak, jak jsem chtěl.
„Strašně mě svádíš,“ zavrčel jsem u jeho úst, než jsem ho začal líbat a trochu se špičkou dotkl jeho dírky.
Stihl jsem si totiž stáhnout kalhoty, jak jsem byl nedočkavý a taky ho chtěl.
Hiroki
Mari neváhal ani chvíli. Popadl mě za vlasy jako nějakou kořist, co právě ulovil. Tvrdě na mě zaútočil a já se mu už nedokázal vzepřít ani kdybych chtěl.
Během chvíle jsem byl prakticky nahý. Mezi svýma nohama jsem měl jeho pevné tělo a já ho svíral, abych z něj cítil co nejvíc právě v místě, které po něm tolik toužilo. Vlastně... toužil jsem po něm celým svým tělem. Celou svou bytostí. Přijímal jsem jeho dravý polibek a ani nevnímal, že mi něco říká.
Prudce jsem zavzdychal, když jsem ucítil ten tlak dole. Jeho prst se probíjel dovnitř a já, i přesto, že jsem ho zpočátku svíral, postupně se uvolnil a pouštěl ho dál, a ještě víc lačnil po tom spojení.
Bylo to tak skvělé, cítit ho uvnitř sebe. Tak skvělý pocit, že jsem ztrácel soudnost a sám se proti němu začal pohybovat. Chtěl jsem ho víc... Víc...
„Hlouběji... tebe... celého...“ vydechl jsem nahlas, aniž bych si uvědomoval, co říkám.
Byl jsem v tom ztracený… Tak moc, že jsem se choval jako smyslů zbavený a dělal věci, které bych normálně nedělal. Ale to vzrušení bylo čím dál silnější, a já mu čím dál víc propadával.
Celý jsem se třásl, jak moc jsem ho chtěl. Ten úžasný pocit se rozlézal po celém těle a nedával mi ani na chvíli pobrat zdravý rozum, který by mi řekl, že nejsme v ložnici, ale někde, kde může kdokoliv přijít. Tak jsem se předtím styděl a teď... Teď mi to bylo jedno.
Marice
„To si piš, že to bude celý v tobě,“ zavrčel jsem, než jsem do něj najel tak natvrdo, že jsem se z toho návalu horka musel na moment zastavit.
Byl ještě vlhký… Pořád v něm muselo zůstat něco ode mě, když jsme se před chvílí milovali. Jeho tělo neskutečně svádělo to mé, jak jemně se chvělo. Ten vrčivý zvuk, který mu z hrdla šel už naprosto vzal moji zdrženlivost, a zvíře vypustil z řetězu, jak moc jsem ho chtěl.
Otevřel jsem oči, které jsem před chvílí tou rozkoší zavřel a hladově ho líbal. Začal jsem přirážet do jeho zadečku a pořádně si ho narážet rukama na svůj klín. Drápy jsem mu zatínal ho hýždí, aby mi ani na chvíli nikam neunikl, a já nepřišel o ten skvělý pocit dokonalosti, který mám jen v tu chvíli, kdy jsem s ním.
„Miluji tě,“ zavrčel jsem, když jsem si ho jednou rukou přitáhl za bradu, a ještě víc ho líbal.
Nemohl jsem zastavit ten skvělý pocit, co se mi rozléval tělem a bouřil moji touho do neskutečných výšin. Bral jsem si ho tak, jak mi dovoloval a ukazoval tím svou nadvládu nad ním. Milovali jsme se, užívali si, a nikdo by mě nemohl přerušit.
Hiroki
Nebyl jsem sám, kdo tak moc toužil po tom spojení. Vykřikl jsem nahlas, když jsem ucítil tu náhlou plnost. Zabolelo to, ale Mari hned začal přirážet, a já pak už ani neměl čas na nějakou bolest myslet.
Ta se velmi rychle přeměnila na neuvěřitelnou rozkoš, která se rozlila celým mým tělem. Pohrávala si se mnou jako s hadrovou panenkou a já ji naprosto propadl.
Nepoznával jsem sám sebe. To všechno naprosto ovládlo nejen mé tělo, ale i zdravý rozum.
Vycházel jsem mu vstříc, zatínal jsem zadek, když jsem v něm cítil jeho drápy. Ale při každém takovém stáhnutí jsem pociťoval jen větší a větší rozkoš, vzrušení tak velké, že jsem brzy a hlasitým sténáním a roztřeseným tělem dosáhl svého vrcholu.
Jako velká vichřice se prohnala mým tělem od spodu až po konečky vlasů. Už jsem přestal i vrnět a jen jsem sténal a skučel jak raněné zvíře. Drtil jsem jeho lokty, za které jsem se přidržoval, aby ani na chvíli neměl možnost opustit mé teplo.
Jeho tvrdost, horkost mě vyplňovala. Věnoval mi své sperma, plnil jím můj zadeček a já nemohl být v tu chvíli šťastnější a spokojenější....
Podvoloval jsem se každému jeho doteku, jeho přírazu, jeho polibku... Podvoloval jsem se jeho drápům zatnutým hluboko do mé kůže... Měl nade mnou naprostou vládu a já se mu nedokázal vzepřít ani na kratičký okamžik.
Byl jsem jeho. Byl jsem jeho úplně celý... Podvolil jsem se mu a s hřejivým pocitem, zasahujícím každou buňku mého těla, jsem mu ukazoval, jakou moc nade mnou má.
Mohl... Může si se mnou dělat co chce. Opravdu jsem jeho a nikoho jiného.
„Taky tě miluji,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem, když mi dovolil aspoň na chvíli se nadechnout.
Marice
„Hiro,“ zavrčel jsem do jeho rtů, když jsem do jeho nitra pustil všechno, co jsem mohl.
Ani na sekundu jsem ho však nepustil, a dál, i po tom prožitém rauši, zatínal drápy do té jemné a světlé pokožky. Líbaní mi nikdy nepřišlo tak příjemné, jak když je to on, koho rty drtí ty mé. Otíral jsem se o jeho tváře a tiskl jsem k tomu malému a drobnému tělu oproti mému.
Stáhl jsem deku, která ležela na opěradle židle za mnou a přehodil to přes nás oba. Nadzvedl si ho do náruče a zamručel, aby se mě pevně chytil, a i s ním šel k nám do pokoje.
„Nechci bez tebe být… už nikdy… Prostě neutíkej a miluj mě tak, jako já tebe. Splním ti vše, na co jen pomyslíš, když si budeš vážit tak zlé osoby jako jsem já, rozumíš?“
Hiroki
Chytl jsem se ho pevně kolem krku, když mě nesl v náruči do naší ložnice. Opravdu už byla naše. Budu ji s ním obývat, dokud nás něco nerozdělí. Sám od sebe určitě nikdy neodejdu, protože jsem se vážně zamiloval.
Tenhle lev mě ovládá vším, co má. Ukáže, zavolá, a já mu poslušně kleknu k nohám.
„Taky bez tebe nechci být,“ víc jsem se k němu přitiskl a přitáhl víc i deku, když jsem viděl, jak se služebnictvo dívá, když jsme kráčeli po chodbě.
„Nachystám nám věci na cestu. Ale nevím, kde, co máš, tak by mi s tím mohla některá ze služebných pomoct, ano? Král divokých koček bude odjíždět po obědě, tak ať jsme připravení.“
Pravda byla taková, že jsem nechtěl dovolit, aby se z toho Mari už nějak vyvlíknul. Čím dřív to s mým bratrem dořeší, tím lépe.
Marice
Jen jsem nespokojeně zamručel, když jsem si uvědomil, že se ta návštěva na mě valí až příliš rychle. Popravdě jsem byl na jeho bratra neskutečně nastartovaný a docela se těšil, jak mu v nějakém tmavém rohu pomuchlám kožich. Na druhé straně jsem si začal uvědomovat, že pro Hira to možná znamená víc, než bych si přál, a on asi doufá v to, že se usmíříme a bude všechno růžový.
Houknul jsem cestou na jednu ze služek, která se o mě starala nejvíc, a řekl jí, aby nám oběma sbalila věci na cestu. Počítaje tak týden, protože to bývá optimální návštěva, ale já se tam zdržím maximálně dva dny, to je můj limit, abych jeho bratra nezabil.
Vešel jsem do pokoje a položil Hira na postel. Natáhl jsem se pro peřinu a oba nás přikryl, abychom byli v teple.
„Ale prvně se na chvíli vyspíme, co ty na to?“ bylo pořád hodně brzo ráno a já nevrlý z toho, že jsem byl nedospalý.
Zachumlal jsem se i s ním do deky a přitáhl si ho k sobě, abych ho mohl zahřívat.
„Jak se vůbec ten tvůj bratr jmenuje? A taky… Máte k sobě hezký vztah, co? Ještě mě zajímá jedna věc… Jak ses tam s ním měl? Nebyl na tebe zlý?“ svým způsobem mě to dost štvalo a na druhé straně jsem se chtěl snažit, aby to bylo tak nějak v pohodě.
Hiroki
„Tak balení mých věcí moc dlouho trvat nebude,“ zasmál jsem se. „Moc jsem si toho sem nedonesl.“
Uložili jsme se s Marim do postele, aby mohl aspoň trochu dospat tu probdělou noc, než se vydáme na cestu. Já se vyspal venku na stromě, ale i tak jsem po tom ranním tělocviku v jídelně byl trochu unavený.
„Bratr se jmenuje Yoshi,“ přitulil jsem se k Marimu. „Zlý na mě nebyl. No, trošku jo, ale jen proto, že jsem chtěl utéct za tebou. Přikázal i Renovi, aby mě v tom povozu hlídal a nepustil ven. Ren mi zabránil odpovědět na tvé volání.“
Mírně jsem se zamračil, když jsem si na to vzpomněl.
„Ale bylo to proto, že měl Yoshi o mě strach. Bál se, protože věděl, že se mě někdo pokoušel zabít, a i proto mě unesl. A donesly se mu zprávy, že se ke mně chováš jak tyran. Podle všeho to byla něčí práce, aby ho donutili tohle udělat, protože věděli, jak moc mě má rád. Je starší a vždycky se o mě staral. Taky ho mám moc rád a přál bych si, abyste se vy dva udobřili. Vždyť jste oba spadli do pasti, kterou někdo nachystal, aby vás poštval proti sobě. A navíc... Můj bratr nechtěl být tvou ženou, už měl svou partnerku dávno vybranou.“
Ale to všechno je minulost. Aspoň pro mne. Mohl jsem jen doufat, že se všechno vyřešilo, když jsem se vrátil a není už nikdo další, kdo by měl zájem nás tři od sebe rozdělit. Hlavně Mariho a mě. Nejspíš bych už tentokrát opravdu umřel, kdyby se něco takového stalo.
„Víš, když jsem utekl, dohnal nás na hranicích a chtěl, abych se vrátil. Ale nakonec mě nechal jít. Už to ho muselo stát dost přemáhání, protože by mě bez problémů jinak dostal zpátky, a ani Ren by ho nezastavil. Možná i on si přeje, aby se to všechno urovnalo Aspoň si to myslím...“
Marice
„Ani mi to nepřipomínej, to jsem si už s Renem vyřídil, ale ještě si s ním pár věcí vyříkat musím. On… Je něco jako můj starší brácha, protože nás Bako vychovával spolu. Myslím, že s ním takový vztah, jako máš ty s bráchou, nemám, ale dalo by se to nazvat bratrství. Je to dobrý kamarád a bestie, která se mě dokázala pokaždý zastat, ale… Naštvalo mě i to, že mi to Bako neřekl. Nejspíš to byla nějaká zkouška, jestli tě mám vážně rád, nebo je to jen další úlet. Bako je prudký a často vzteklý, ale Ren je klidný, ale pěknej hajzlík,“ zakřenil jsem se, když jsem si vzpomněl, jak jsme spolu trápili strážce a v kuchyni neustále nějak mučili kuchaře.
„Budu se snažit, abychom spolu vyšli, ale víš, jaký jsem… Jenže… Dělám to kvůli tobě,“ zamručel jsem a přitulil se opět ke své kočce, která tak krásně hřála.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale vytuhl jsem jako mimino. Bylo mi tak dobře a únava si vzala svou daň.
Hiroki
Omotal jsem ocas kolem jeho těla a jen se díval na to, jak usíná. Byl opravdu unavený. Ale i přitom spánku byl krásný. Měl jsem možnost si ho teď v klidu prohlídnout. Každý rys jeho tváře, jeho zavřené oči s dlouhými řasy, dokonalý nos, krásně tvarované plné rty, které by bylo hřích nepolíbit. Nedivil jsem se, že se s ním chtělo tolik lvic spojit.
Ale on je můj... Ještě stále cítím to vlhko mezi stehny, i ten příjemný pocit z našeho spojení.
Bylo to prostě nečekané, ale přitom nádherné. Nejspíš jsem opravdu v říji, protože to, jak jsem zareagoval na jeho dotek, bylo překvapivé i pro mne.
Služebná ve vedlejším pokoji se při balení věcí snažila být tiše, tak jsem nakonec i já po chvíli zavřel oči a přitisknutý na svého Mairho pomalu usínal.
Marice
Slyšet jeho klidný tep srdce a cítit vůni jeho těla, bylo to nejhezčí, co jsem za poslední roky zažil. Byl jsem s ním a on se mnou, co by si víc mohl člověk nebo zvíře přát.
„Pane… Pane je čas oběda… Král divokých koček vás u něj oba čeká,“ zašeptala na mě služebná a jemně mnou zatřásla, abych se probudil.
Naštvaně jsem na ni zavrčel a víc si přitiskl Hira k sobě. Okamžitě pochopila a zmizela z pokoje jak pára nad hrncem.
„Hiro… Musíme vstávat…Teda pokud chceš odjet za bratrem, jinak se ti to asi nepodaří,“ mírně jsem přitom mručel, abych ho sváděl.
Nevím proč, ale strašně mě bavily ty jeho reakce, kterých jsem se nemohl nabažit stejně, jako jeho dokonalého těla. Nebylo divu, že jsem si ho spletl se ženou, protože byl štíhlý, a přitom jeho tvář tak plná ženských rysů. Jemná pokožka, které byl hřích se nedotýkat.
Hiroki
Z klidného spánku mě vytrhlo zavrčení. V první moment jsem se lekl, že se něco stalo, ale vzápětí Marice na mě promluvil.
Ach... pokud tohle nepřestane dělat, tak se nejspíš nikdy nedostaneme z postele.
„J-jo, vstávat...“ tiše jsem se ozval a přitiskl své uši až k hlavě, abych ho, pokud možno neslyšel.
Ale bylo to marné. Byl moc blízko a já měl tak citlivý sluch. A ještě k tomu, když jsem cítil jeho tělo, a to příjemné teplo, které z něj sálalo a vysílalo tu úžasnou vůni, kterou má jen on...
Mírně jsem se skrčil a zasunul ruce mezi stehna, abych se uklidnil.
„Musíme jít, nebo král odjede bez nás,“ zamručel jsem a otočil se k Marimu zády, abych mohl vylézt z postele.