Marice
„Cenit na mě budeš? Chceš ty zuby vyrvat? Jak si dovoluješ?“ zařval jsem tak, že tentokrát se přikrčili všichni v sále a zachvěli se.
„Oml… Omlouvám se králi,“ řekla po chvíli jeho dcera a šťouchla do otce, aby konečně promluvil.
„Chtěli to všichni… Jen já to udělal. Však pro vás ta kočka nebyla dobrá. Nějaká černá puma… No, a co? Je to jen poddruh, a já se jí prostě chtěl zbavit. Nic tak špinavého by nemělo zahřívat vaši postel. Čistá lvice je ta pravá a moje dcera je správnou ženou,“ postrčil ji dopředu, jak kdyby ji prodával jako kus masa.
Vhodil jsem ji do náruče jednoho mého služebného, co tu nosil jídlo a oba je postrčil bokem. Ať si s ní dělá, co chce, je skoro ráno, a to jsou všichni už víc než opilí. I tomuhle blbcovi víno otevřelo ústa.
„Odveďte ho do hladomorny. Protivil se králi a dovolil si zpochybnit jeho volbu partnera. Já si ho vybral, a taky já budu rozhodovat s kým budu,“ zařval jsem na celý sál a všichni se mi poklonili.
Nebylo pochyb o mé moci a síle, které tady konkuroval jen málo kdo. Ve spojení s mojí povahou, už nikdo nepochyboval o mých slovech. Právě se otevřely dveře a dovnitř vešli stráže, které měli hraběte odvést. Jenže…
Moje uši se našpicovaly a nos natáhl vůni, která se nesla chodbou až ke mně. Velmi slabý… Skoro až neznatelný pach, který pro mě znamenal mnohé, a ještě jeden, který znám nazpaměť.
„Ren,“ vyslovil jsem nahlas a Bako se jen potutelně usmál. „Tvůj bratr a…“
Až sem jsem slyšel to jméno, co mi rozbušilo srdce.
Nechal jsem všechny, jak byli, a vyběhl ven na chodbu. Šel jsem za pachem, který se ztrácel v pokoji, který patřil jen mě. Otevřel jsem a zavrčel na Rena, který stál blíže ke mně.
Hiroki
Ren mě někam táhl za sebou a já za ním šel jak loutka. Měl jsem skloněnou hlavu a přes slzy jsem skoro neviděl ani na cestu. Jen jsem zaslechl, jak otvírá nějaké dveře, kterými mě prostrčil dovnitř a hned za námi i zavřel.
„Bude... bude se ženit...“ vzlykal jsem.
Chtěl jsem ho vidět a pak odejít. Ale proč to tolik bolí, i když jsem byl připravený na to, že mě nejspíš nebude chtít? Tak moc, že se mi hrudník bolestivě svírá a já skoro nemůžu ani dýchat.
„Posaď se,“ postrčil mě Ren k nějaké pohovce, na kterou jsem se vzápětí zhroutil. „A přestaň brečet. Nic není jisté...“
Ale pro mne bylo. Slyšel jsem, co ti strážci říkali. A taky tyhle zprávy se k nám donesly hned z několika stran.
Tak proč se tak musím mučit a jít si to vyslechnout přímo ke zdroji? Proč jsem tak bláhový a myslím si, že mě přijme zpátky? Vždyť... Vždyť on mě volal a já mu nemohl ani odpovědět. Musí si myslet, že ho už nechci. Určitě uvěřil bratrovým slovům...
Nevnímal jsem nic z toho, co se kolem mě děje. Ani ten hluk, co šel z chodby, ani Rena, který mi podával vodu, abych se napil. Dokonce ani to, že se otevřely dveře a pruh světla, který se sem vetřel z chodby, zastínila velká postava.
„Tady ho máš, a já se jdu konečně pořádně vyspat,“ promluvil Ren, a vyšel z pokoje ven.
Pokoj se znovu ponořil do tmy. A až po chvíli jsem si uvědomil to náhlé ticho. Zvedl jsem hlavu a přes ty slzy se díval na tu velkou tmavou postavu. Poznal bych ho, i kdybych byl slepý. Už jen ta jeho vůně, která mě udeřila do nosu, mě nenechala na pochybách.
„Ma...Mari...“ celý jsem se roztřásl.
Nebyl jsem schopný vstát. Mé srdce vyvádělo jak šílené, a nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Jen jsem slzel a díval se na něho... Na mého krále...
Marice
„Rene,“ zavrčel jsem znovu a už se jen díval, jak mizí za dveřmi.
Jak jinak, Bakův mladší bratr. Stejnej šmejd, jako je on. Vyrůstal jsem s nimi, a dost často jako Renova hračka. Tahal mě všude sebou, když ti dva nejspíš dělali jiné věci než pracovní. Byl něco jako můj bratr, jenže nejspíš i proto byla moje povaha taková. Jak se ze mě mohlo stát něco jiného, když jsem vyrůstal právě s dvěma takovýma bratry.
Chvíli jsem stál a jen se na Hira díval, a nemohl jsem uvěřit tomu, že tu je. Nakonec, když promluvil, jsem se rozhodl trochu ho potrápit a dozvědět se, jak to je.
Sedl jsem si do křesla naproti němu a upřeně se zadíval.
„Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi šťastný v jiné zemi a zapomněl jsi. Neodpověděl jsi na mé volání, to je největší potupa pro krále, víš to? Ty máš tu drzost se tu ukázat? Co tu chceš?“ poslední slova jsem dunivě vrčel.
Hiroki
Nechápal jsem. Vůbec jsem nechápal, jak se Mari mohl tak ptát.
„Chtěl... chtěl jsem tě vidět. Vědět, že jsi v pořádku,“ tiše jsem mu odpověděl. „Bylo mi... Chtěl jsem ti odpovědět, ale...“
Nedokončil jsem větu. Nedokázal jsem se hájit. Chápal jsem, že se na mě zlobí a už mě nechce. Jeho slova o tom, že jsem jen jeho, už zřejmě dávno neplatí. Neviděli jsme se tolik dní... Neozval se, a ani já mu nemohl o sobě podat žádnou zprávu.
Nevěří mi. Nevěří, a to mě bolí ještě víc než to, že si má vzít nějakou lvici za ženu. Bolí to tak strašně moc, že chci umřít. Proč jsem tu vůbec šel? Měl jsem ty bobule spolknout všechny a nemusel bych se teď tak trápit.
„Oml...omlouvám se ti za všechno. Odejdu, aby ses na mě už nemusel dívat. Nebudu ti stát v cestě, králi,“ řekl jsem tiše.
Ale proč se vlastně omlouvám? Vždyť ani nevím, co jsem tak zlého udělal, abych se musel omlouvat.
Ano, půjdu pryč. Vrátím se za bratrem... Nemůžu se dívat na to, jak si Marice zvolí ženu... Nemůžu.
Vstal jsem na roztřesené nohy, Každý pohyb mi dělal problémy, jak jsem se celý třásl.
„Omlouvám se za svoji drzost, králi“ i přesto jsem se mu poklonil a zamířil ke dveřím.
Nemůžu tady být. Tak strašně moc to bolí...
Marice
Poslouchal jsem ho, a tak trochu ho litoval. Bylo mu to líto, a možná bych mu všechno i věřil, ale… Někde hluboko ve mně pořád hlodala malá pochybnost.
Jenže… Jak si dovoluje odejít?
Zvedl jsem se tak rychle, že se křeslo převrátilo na zem.
„Kam si myslíš, že jdeš? Dovolil jsem ti to? Koho jseš? Hmmmm??? Komu, sakra, patříš, Hiro?“
Otřel jsem se tváří o tu jeho a strhl z něj plášť. Hned na to jsem vytasil drápy a strhal z něj všechno, co mu vadilo.
„Nemám rád, když páchneš po někom jiném,“ vzal jsem ho přes rameno a přešel k posteli.
Vhodil jsem ho na ni, a aby mi neutekl, hned jsem se nad něj vyhoupl.
„Ty si vážně myslíš, že bych tě teď nechal jít? Bez nějakého trestu? Bez… Vidíš to?“ chytl jsem jeho cop a přitáhl mu ho ke tváři.
„Víš, co to je? Proč s tím celé ty pitomé dny spím? Kdo si se mnou hrál a vzal mi srdce? Kvůli komu se tu trápím? Já? Král? Hmmm… Hiro…“
Přisál jsem se na jeho rty a začal ho líbal hladově, tak, jak mi to po ty dny chybělo nejvíc.
Hiroki
Jen jsem vyhekl, když Marice vyskočil a zastavil mě v odchodu. Nedokázal jsem se ani bránit, když ze mne strhal oblečení a hodil mě na postel. Byl jsem ze všeho strašně unavený, vyčerpaný, že jsem jen ležel a díval se na něj, jak zuří.
Jestli mě chce ztrestat, ať to udělá. Přijmu jakýkoliv trest z jeho ruky. Provinil jsem se tím, že jsem nedokázal zabránit mému únosu. Provinil jsem se tím, že jsem neodpověděl na jeho zavolání... Provinil jsem se tím, že ho miluji...
Už nedokážu ani odejít. Slíbil jsem bratrovi, že se vrátím, ale nedokážu to. Jestli mě Marice zabije, bude to aspoň rukou milovaného lva...
Podíval jsem se na svůj cop a poslouchal, co mi říká, a v tu chvíli se mi po těle rozlilo takové zvláštní teplo...
„Miluji tě, Mari,“ zvedl jsem jen ruku a pohladil ho po jeho tváři. „Miluji tě.“
Marice
Zavrčel jsem a kousl ho do ruky, kterou mě pohladil.
„Jsem naštvanej… Slyšíš? Hodně… Hiro…“ mluvil jsem na něj mručivým hlasem, ale nebránil se tomu, že se mě dotýkal.
„Miluješ? Jooo…??? Kdyby tě sem nedovedl Ren, tak tě možná už neuvidím. Jsem naštvaný… Hrozně… Moc… Moc jsi mi chyběl,“ vrněl jsem do jeho kůže, když jsem mu začal líbat krk.
Jeho vůně začala vycházet ven, a já šílet. Tolik dní jsem ho neviděl a neměl, že i tak málo mě dráždilo. Okusoval jsem mu klíční kosti… Ruce… nohy… Vše, kam jsem mohl a co mi tak dlouho bylo upíráno.
„Příště ti prokousnu achilovky, aby tě nenapadlo zase zdrhnout,“ procedil jsem mezi zuby, než jsem ho zase políbil.
Chyběl mi… Mému tělu i mě samotnému. Každé otření o jeho tělo mě ještě víc dráždilo a já se už skoro dotýkal prsty jeho vstupu.
Hiroki
Proč to nechápe? Proč mi nevěří? Proč se vlastně tak chová?
Ještě jednou jsem ho pohladil po tváři a pak mi ruka spadla na postel. Jen jsem ležel. Nic víc...
Moc jsem mu chyběl? Proč? Jen kvůli tomuhle? Jen proto, že chtěl tohle? Vždyť ani neřekl, že...
Z očí mi tekly slzy lítosti, ale zároveň jsem dostával zlost.
Začal jsem vrčet a špička mého ocasu se nervózně třásla. Mé vrčení postupně nabývalo na síle až jsem vybuchnul. Vší silou jsem se o Mariceho zapřel a shodil ho ze sebe. Vyskočil jsem z postele a během chvilky před ním stála černá puma, vzteklá, vrčící a cenící zuby.
Nečekal jsem, až se posbírá, prorazil jsem dveře a vyběhl jsem na chodbu. Zavětřil jsem...
„Kde je Ren?!“ vyjel jsem po nebližším strážci.
Kousek přede mnou couvl, protože já ve své zvířecí naštvanosti byl chopen čehokoliv, a on to zřejmě pochopil.
„Šel do lázní,“ ukázal rukou.
Ani nemusel. Cestu jsem znal dobře. Proběhl jsem chodbami a zastavil se až u velké nádrže, ve které si hovělo asi pět lvů. Okamžitě všichni vyskočili na nohy a výhružným vrčením na mě vycenili zuby. Ale já jim to vztekle vrátil a po nejbližším se ohnal prackou Tak, tak uskočil, aby ho nezasáhly mé ostré drápy.
„Rene!“ křikl jsem na toho, který klidně dál seděl ve vodě, a se zájmem se díval, co se děje.
„Odveď mě zpátky. Nemůžu být s někým, kdo mě nemiluje. Odveď mě, nebo odejdu sám...“
Marice
„Aaaaaa… A dost!!!“ doběhl jsem do lázní.
Zařval jsem ve lví podobě tak silně, že tabulky z okna vypadaly a voda zavibrovala. Okamžitě se všichni z lázní zdejchli, jen ten blbec seděl.
„Mari… No tak… Chci si odechnout, a vy dva mě tu otravujete. Ty jsi blbec, že se neumíš chovat, a ty, že se neumíš vyjádřit, oba mě nechte na pokoji,“ zamručel Ren a dál si hověl v té teplé vodě.
Otočil jsem se na Hira a došel až k němu.
„Tehdy v noci jsi mi neodpověděl, jak můžu vědět, že je to pravda. Já to řekl poprvé v životě někomu… Někomu… No…“ trochu jsem se styděl, připadalo mi to dost potupný.
„Někomu, koho miluji. Nemohl jsem si vybrat někoho jiného, protože jsem myslel jen na tebe. Proto jsem naštvaný… Dlouho ti to trvalo, ne…“ otočil jsem se na Rena a vycenil na něj tesáky.
„Tobě to trvalo,“ štěkl jsem po něm.
Tlamou jsem se otřel o Hira a jemně zapředl, aby se uklidnil. Popravdě se mi to líbilo, on uměl i vzdorovat. Takové hezké překvapení.
Hiroki
Vztekle jsem se otočil na příchozího. Přikrčil jsem se a vztekle prskal, aby se ke mně nepřibližoval.
„Neodpověděl! A proč, to ti řekne tenhle!“ máchl jsem prackou směrem k Renovi.
To on by se měl omluvit, ne já. To on byl ten, kdo mě držel v povozu a nedovolil mi se ani ozvat.
„Já se vyjádřil, a dost jasně! Tak proč mi dáváte za vinu něco, co jsem nemohl ovlivnit?!“ zaprskal jsem na oba dva.
„No... když ono to bylo...“ podrbal se Ren ve vlasech.
Ale zmlknul, když viděl, jak se ke mně Mari přiblížil. Jemně předl, otřel se o mně tlamou, ale já i přesto měl zlost. Ranilo mě, jak mě neustále obviňoval z něčeho, čemu jsem neměl dost síly zabránit. Vždyť i jeho málem unesli, tak, o co tady sakra jde? Vážně to bolelo. Vrátil jsem se za ním a celou dobu slyším jen výčitky, zatímco on se vůbec ani nesnažil, aby si pro mne došel.
„Nestál jsem ti ani za to, abys přišel za mnou. Věděl jsi, kde jsem...“ nečekaně jsem otevřel tlamu a sevřel tu jeho v zubech. „A nestál jsem ti ani za to, abys řekl: Jsem rád, že jsi zpátky...“ vrčel jsem tiše do jeho tlamy.
Marice
„A dost Hiro! Ani ty si tohle nesmíš dovolit ke králi,“ vymanil jsem se z jeho zubů tak rychle, až jsem si natrhl tlamu.
„Tak si to ujasníme. Neodpověděl jsi mi a já čekal… Promiň, ale někdo mě otrávil na asi… dva týdny? Nevěděl jsem o tobě, a když jsem se probudil, měl jsem zprávy o tom, jak dobře se ti tam daří, co jsem si jako měl myslet? Že jsi mě opustil a nechal na pokoji. Tehdy jsem ti řekl, že neumím říkat to, co cítím, nejsem k tomu stavěnej, a teď jsem to řekl podruhý. Jako, cítím se jako blbec, když vyjedeš a rozerveš mi tlamu. Vážně skvělý… Nechápu, co teda chceš?“ zavrčel jsem a setřepal krev, která mi tekla do čumáku.
„Poslal jsem po nějakým prckovi vzkaz, že si máš přijít pro tu dřevěnou sponu, jako zájem jsem měl a nepřestal, ale nevěděl jsem, jestli ty ho máš taky. Hledal jsem tu toho, co tě chtěl otrávit, protože jsi to měl být ty, kdo by umřel. Chtěl jsem, abys byl v bezpečí a hlavně… Chtěl jsem, abys byl se mnou. Jenže kdykoliv jsem se k tobě přiblížil, tak ty ses stáhl a bál ses mě, to samozřejmě hrálo do karet tvému bratrovi. Do hlavy ti nevidím… Nikdy předtím jsi mi to neřekl, co ke mně cítíš… Sakra…“
Namočil jsem tlamu do vody, ale moc to nepomáhalo, spíš to tady vypadalo jako na jatkách dole ve městě.
„Dodnes nevím, jestli ses mě bál, nebo jsi mě měl rád, proto pochybuji,“ změnil jsem se v člověka a sed na okraj teplých lázní abych se omyl od krve a trochu si bylinkami tvář ošetřil.
Hiroki
Je mi jedno, že je král. Zasloužil si tu tlamu rozervat ještě víc.
I já se změnil v člověka a postavil se za něj.
„Je mi jedno, že se cítíš jako blbec. Já ti řekl, že tě miluji. Nešel jsem tu kvůli sponě, ale kvůli tobě, protože jsem chtěl být s tebou! Ano, bál jsem se tě a měl jsem důvod! Ale už nikdy neříkej, že jsem se tam měl dobře! Myslel jsem jen na tebe! Nedovolili mi se hnout, aniž bych měl někoho za zadkem!“ začal jsem na Mariho zvyšovat hlas, protože mě to už štvalo. A aniž bych si to uvědomil, z očí mi začaly opět téct slzy. Nejen z lítosti, ale i ze vzteku.
„Měl jsem se tam tak dobře, že jsem chtěl umřít a ani to mi nedovolili! Zeptej se Rena, proč jsem neodpověděl na tvé zavolání. Proč jsem se nemohl za tebou dostat dřív. Bál jsem se o tebe tak moc, že jsem nemohl dýchat. Tesknil jsem za tebou tak moc, že mi srdce skoro nebilo, a chtěl jsem tu nepotřebnou část těla probodnout dýkou! A možná jsem to měl udělat, protože ti nestačí, že jsem se vrátil a řekl ti, že tě miluji. Kašlu na tebe!“ vztekle jsem do Mariceho žduchnul, až se celý ponořil do vody.
„Neměl jsem se vracet,“ třásl jsem se, protože mě lítost nad tím vším znovu naplno pohltila. „Neměl jsem... Jediné, co jsem slyšel, byly výčitky. Takhle se nevítá někdo, koho miluješ...“
Stíral jsem si slzy z tváře, ale bylo to marné. Jako by někdo otevřel stav na hrázi, valily mi z očí doslova proudem.
„Je mi jedno, jestli jsi král. Je mi to jedno, protože já miluji Mariho, hodného lva, ale nevím... nevím... já vlastně ani nevím, co nevím!“ zaprskal jsem.
Marice
Teď se ztratil i Ren, protože moje tvář mluvila za vše. Bylo to stejně jedno, protože jsem vyletěl z koupele jako šíp a hodil rozzuřenou pumu přes rameno. Bylo mi jedno, že mě škrábe a kope, prostě jsem ji nesl do svého pokoje, kde jsem si to s ní hodlal vyřídit. Hodil jsem ho na postel a vyhoupl se nad něj.
„Nemohl jsem za tebou, i když jsem chtěl, a hodně. Jsem král a s tím nic neudělám, riskoval bych válku a svůj lid. Chtěl jsem tě vidět. Nejsi jediný, kdo trpěl, ale já mám povinnosti," vrčel jsem na něj, ale pomalu se uklidňoval.
„Miluji tě, a chyběl jsi mi každý den. Vítej doma, královno," usmál jsem a něžně ho políbil.
„Taky jsem se o tebe bál, ale vidím, že jsi zesílil."
Hiroki
Ren utekl, aniž by mi aspoň trochu pomohl a řekl, že to on mě držel, abych ze sebe nevydal ani hlásku, když mě odváželi pryč. Zmetek jeden...
Ale já utéct nestihl. Ani jsem se nenadál a už jsem Marimu visel přes rameno jako pytel brambor. Kousl jsem ho do zad, zanechal jsem mu na nich i několik škrábanců, ale on mě nepustil.
„Pusť! Pusť mě!“ škubal jsem sebou, ale bylo to marné. „Mohl jsi přijít! Jsi král! Nemusíš všechno řešit bojem. Trocha diplomacie by ti neuškodila!“
Když jsem však dopadl na postel a Mari mě zalehl, okamžitě jsem zmlknul.
On to řekl. Řekl to tak přímo... Myslel jsem, že to od něj nikdy neuslyším, ale... Řekl to...
Popadl jsem ho kolem krku a přitáhl jsem si ho pro polibek. Najednou ten vztek prostě po jeho slovech povolil, a všechno, co mi z předchozího rozčílení zbylo, byly jen tváře vlhké od slz.
„Taky tě miluji,“ pohladil jsem ho po tváři a olízl jsem mu zranění, co jsem mu způsobil. „Ale jednomu věř... Zabiju tě, jestli mě někdy budeš chtít opustit...“
Marice
„Wau, ty vyhrožuješ králi?“ usmál jsem se a taky ho políbil.
Zranění, které mi před chvílí udělal, se léčilo tak rychle, že krev už dávno netekla.
„Nevím, jak to děláš, ale opravdu rychle mě léčíš. Jsi jak kouzelník, ale…“ otřel jsem se o něj tváří a vstal i s ním z postele.
„Nejspíš se budeš zlobit, ale ještě musíš chvíli vydržet, ty moje vzteklá kočko,“ nosem jsem se otřel o ten jeho a pohladil ho po vlasech.
„I tyhle krátké vlasy ti moc sluší, taky se s nimi dá hrát,“ protáhl jsem prameny mezi prsty a trochu si s nimi pohrál.
Na chvíli jsem ho pustil, abych ze skříně vytáhl oblečení, které jsem mu nechal ušít. Krásné… černá košile i kalhoty, kterým vévodilo černé roucho, na kterém byly červené ornamenty.
„Ještě ples neskončil, a já musím něco dořešit. Pojď se mnou a stůj po mém boku, ano?“
I já sám jsem se převlékl, protože jsem byl po přeměně nahý a oblečení bylo zničené.
Hodil jsem na sebe bílou košili a bílé kalhoty, bílé roucho s červenými ornamenty, aby bylo vidět, s kým jsem.
„Jsi připraven čelit všemu, co po mém boku nastane?“ pohladil jsem ho po tváři a čekal na jeho odpověď.
Hiroki
Položil jsem si ruku na hlavu, kde jsem stále cítil Mariho dotek, když si hrál s mými vlasy. Nevadí mu, že je mám krátké... Jemně jsem je prohrábl, a pak jsem se posadil a díval se, jak vytahuje věci ze skříně.
To oblečení bylo nádherné. A když si o oblékl to své, mohl jsem na něm oči nechat.
Vzal jsem to, co mi podával, a přeměřil si to, jako bych mu nevěřil. Ale bylo vidět, že jsou šité na moji velikost. Ještě chvilku jsem na Mariho zíral jako na zjevení, ale nakonec jsem se rozhodl.
Už si ho nenechám vzít. Už se od něj nenechám odehnat.
Rychle jsem se opláchl ve vodě, co tu měl připravenou ve džberu, a pak se oblékl do těch nádherných věcí.
„Budu s tebou, i kdyby mě to mělo zabít,“ objal jsem ho a políbil na rty.
Marice
Jen jsem se zasmál, když to řekl a otočil se k němu.
„Dobře si to pamatuj, až za chvíli uvidíš tváře těch dívek, co se mi tu přišly nabídnout,“ pohladil jsem ho po tváři a políbil.
„Jdeme, je čas,“ uslyšel jsem hodiny, jak odbíjejí brzkou ranní hodinu, kdy je stejně polovina opilá a druhá střízlivá, ideální čas.
Chytil jsem ho za ruku a dovedl za velikého pozdvižení všech přítomných do sálu. Postavil jsem se před trůn a jeho jednou rukou objal tak, aby byl velmi dobře vidět.
„Takže…“ zastavil jsem mávnutím ruky hudbu.
„Rovnou dnes uděláme obřad tak, jak se patří, protože by ho zas mohl někdo unést, nebo chtít otrávit, tohle je nejbezpečnější způsob, jak mi napořád zůstane po boku,“ usmál jsem se na otce a Baka, kteří jen potutelně koukali.
„Představuji vám novou královnu, svého muže a partnera, který zasedne hned vedle mě na druhý trůn,“ přitáhl jsem si Hira blíž k sobě a pohladil po vlasech, aby se nebál.
Stáhl jsem si z prstu prsten po mé matce a navlékl ho Hirovi na prst, abych ho tím uznal.
„Tohle je první krok, jdeme dál?“ usmál jsem se a provokativně ho políbil na tvář.
Hiroki
Mari si mě vedl do sálu, kde to ještě žilo. Až teprve teď mi došlo, když jsem to viděl, jak velká sláva to byla. Nejspíš si tu opravdu měl vybrat svoji budoucí ženu.
Jen, co jsme vešli, bylo slyšet tiché vrčení, jak se to tady spoustě žen nelíbilo. A nejen jim.
Ale já jim to tiše vrátil, aby věděli, že to bude prostě tak, jak Mari řekl.
Díval jsem se na ten nádherný prsten, který zdobil můj prst a nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem prostě stál... Uznal mě před všemi. Jsem jeho...
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po ostatních. Z levé strany se na mě usmíval král rysů se Suki. Také jsem jim věnoval úsměv, a pak se otočil na Mariho.
„Jsem tvůj a navždy budu,“ a pak jsem se otočil na ostatní. „A pokud by někdo mezi nás chtěl vstoupit, poštve si proti sobě celý náš rod. A já budu první v řadě, kdo dotyčného zabije.“
Marice
„Slyšeli jste, tento hrad už má svou královnu a krále. A nyní,“ chytil jsem Hira za ramena postrčil ke dveřím.
„Otče, Bako, prosím i krále divokých koček a…“ marně jsem hledal ještě jednoho nestranného svědka, ale všichni civěli, jak kdyby nás chtěli zabít.
„Já půjdu,“ vykřikl král vlků a nadšeně se hrnul opředu.
Nechtěl jsem, ale byl jediný cizí, koho jsem znal. I když měl pitomé nápady, a věděl jsem, že chce Hira pro sebe, tohle byl dostatečný důkaz i pro něj, že nyní je Hiro jen můj.
„Dobře,“ řekl se nakonec a vedl všechny do pokoje.
Tak akorát jsme míjeli služebné, které daly celý pokoj do té správné nálady. Po posteli byly poházeny ty nejhezčí květy ze zahrady. Podle legend totiž přinášejí do manželství klid a mír, a další zase spoustu štěstí a lásky, prostě dohromady zajistí dobrý vztah.
„Pojď,“ vytáhl jsem ze skříně dva dlouhé župany a vtáhl Hira do koupelny, aby se na nás nikdo nedíval, když se převlékáme.
„Ničeho se neboj, není to nějak zlé, jen nás uloží a chvíli tam budou, než se ztratí,“ usmál jsem se a převlékl se do bílého županu.
Druhý jsem podal jemu a pohladil ho po vlasech.
„Bojíš se? Miluji tě, Hiro,“ řekl jsem klidně, než jsem ho k sobě na moment přitiskl.
Hiroki
Celá ta hádka a rozčílení ve mne probudilo zvláštní sílu říct, co mám na srdci. I kdyby po mně něco chtěl Mariho otec, byl bych mu schopen odpovědět, případně odporovat. A nejen jemu.
Ale v momentě, kdy přišlo na to, že jsme se odebrali do Mariho ložnice, byl jsem v háji.
Styděl jsem se. Nevěděl jsem, co přesně ode mne očekávají. Spíš od nás dvou.
Přesto jsem si sundal slavnostní roucho, které jsem měl na sobě jen krátkou chvíli, a oblékl si ten župan.
Mari mě sice uklidňoval, ale byl jsem z toho celý nesvůj. A podle toho, jak jsem cítil teplo ve tváři, musel jsem být celý červený.
Na moment jsem Mariho objal.
„Je to... je... stydím se...“ zašeptal jsem.
Marice
„Máš hezké tělo, není za co se stydět, nehledě na to, budu tě pořád schovávat pod sebou, aby tě nikdo jiný neviděl. Víš… Jsem asi hodně majetnický a vadí mi, když ti někdo vidí i jen kotník,“ políbil jsem ho.
„Jdeme,“ řekl jsem rázně a vyrazil i s ním do místnosti, kde to docela žilo, jak se všichni bavili tím, že král vlků spadl na zem.
Snad jsem za dveřmi slyšel i Renův smích, nejspíš zase šmíroval. Byl to zvláštní člověk, ale svým způsobem mi byl dobrým bratrem, taky jsem žádného jiného neměl. Bako nás vychovával spolu, a dá se říct, že je jen o tři roky starší.
Sedl jsem si na postel a Hira stáhl za sebou. Naposledy jsem ho jemně políbil, než jsem mu z ramen stáhl župan a nadzvedl peřinu, aby nebylo vidět všechno, když byl náhle nahý. Přikryl jsem ho a sám se svlékl. Nikdy jsem nebyl stydlivý a rozhodně mě všichni v téhle místnosti nejméně jednou nahého viděli, dokonce i král divokých koček, když tu byl za otcem, a já se proháněl blátem s ostatními kluky.
Ulehl jsem vedle Hira a přitáhl si ho pod sebe, když jsem ho začal líbat. Uši a ocas si samy našly cestu ven a nechaly volnost mé divokosti.
Hiroki
Cítil jsem se divně i přesto, že se mě Mari snažil uklidnit. V tuhle chvíli jsem strašně litoval toho, že jsem přišel o své dlouhé vlasy, pod kterými bych se schoval. Musel jsem být červený až na zadku. Nechal jsem se odvést k posteli a celou dobu svíral Marimu ruku.
Když ze mě stahoval župan, cukly mi ruce, jak jsem ho chtěl zastavit. Dobře jsem si všiml těch zvědavých pohledů.
Rychle jsem se schoval pod přikrývku, jen konec ocasu mi čouhal ven.
„Mari...“ zašeptal jsem jen jeho jméno, protože další slova umlčel svým polibkem, když na mě dolehl.
Ten pocit, že se na nás někdo dívá, byl zvláštní. Chtěl jsem soukromí jen pro sebe a Mariho, ale přesto jsem se začal chvět pod jeho polibky.
„Mari...“ zašeptal jsem znovu hlasem, v kterém již bylo slyšet mírné vzrušení.
Vrněl jsem... Chtěl jsem ho, ale stále jsem byl jak svázaný všemi těmi pohledy ostatních přítomných.
Marice
Když jsem uslyšel to příjemné vrnění, hned jsem se pustil do ochutnávání celého jeho těla. Kousal jsem ho na odhalená místa, a přesto nedovolil, aby ho viděl někdo jiný. Dokonce jsem slyšel ostatní, jak začali spokojeně příst a couvali ke dveřím. První byl samozřejmě můj otec a Bako, kteří beztak mysleli jen na to jedno, stejně jako já.
„Už běžte…“ zavrčel jsem, když jsem se rukou dotkl Hirovi erekce a párkrát ji v ruce promnul.
„Vypadněte!“ ještě víc jsem zavrčel, a oni konečně opustili pokoj.
Najednou jsme tu byli jen my dva a dost široká postel na to, aby to mohlo být dokonalé až do rána.
„Ták… Jdeme na to bez čumilů… Nemám to rád, ale zase… Už jsi můj Hiro, co ty na to?“ usmál jsem se a zabořil prsty do jeho vlasů, abych si ho přitáhl pro další polibky.
Hiroki
Moje vrnění sílilo, když se mě Mari začal více dotýkat a líbat mě na různých částech těla. Pod těmi polibky jsem už i zapomněl, že nejsme v ložnici sami. Mé vzrušení se dostávalo čím dál víc na povrch, a už to nebylo jen chvění, mírný třes, svírání kolem žaludku, kde jsem měl takové zvláštní šimrání, a to se přesouvalo po celém těle. Bezděčně jsem pokrčil a roztáhl nohy v očekávání dalšího, a ty se ukázaly i ostatním, kteří ještě nestihli odejít. Přikrývka začínala být nadbytečná, když mi začalo být víc teplo, a jakmile jsem zaslechl klapnutí dveří, chytl jsem ji a strhnul bokem.
Konečně jsem měl volnost. Necítil jsem se už tak svázaný, a hned se nenasytně začal také Mariho dotýkat. Všude, kde jsem svýma rukama dosáhl jsem ho hladil. Jemně škrábal na zádech a jemně sem tam štípl.
Dech se mi krátil a chvěl se vzrušením a vrčením, které vycházelo z mého hrdla. Ani jsem si neuvědomil, že tím Mariho svádím, ale bylo to prostě tak nějak přirozené. Jako bych věděl, že to je právě to, co bych měl v tuhle chvíli dělat, abych ukázal, jak je mi dobře, a jak moc toužím milovat se se svým mužem...
Marice
Jak hezky předl, to se mu muselo nechat, ale horší pro něj v tom, že mě tím neskutečně přitahoval a já ho chtěl snad sežrat, jak moc se mi to líbilo.
„Hiro… Miluji tě,“ zavrčel jsem mu do ucha, než jsem mu zamířil s jedním prstem, na který jsem si nanesl mast, přímo do jeho úzkého zadečku.
Začal jsem prvně s jedním, a potom i s druhým prstem přirážet do jeho nitra a otíral se rázně o ty svírající se stěny, které mě snad chtěly pohltit. Užíval jsem si to těsno a přitom teplo, které mě tam obklopovalo, ale to, že si ho brzo vezmu, mě dostávalo do ještě větší ráže.
„Hiroki,“ zavrčel jsem, když jsem mu mírně skousl bradavku a potom mu ji jazykem dráždil.
Nedokázal jsem se zastavit a už vůbec držet svou divokost na uzdě.
„Promiň, já… už nemůžu…“ zamručel jsem přiškrceným hlasem plným touhy.
Vytáhl jsem prsty a chytil ho pod koleny tak, že se mu pěkně zakulatily záda. Na jeden prudký příraz, jsem zajel do toho horkého a lačnícího prostoru mezi jeho půlkami a celý ho vyplnil. Zastavil jsem a na chvíli se zadíval na Hira, abych mu nějak neublížil, ale přesto jsem začal zajíždět a vyjíždět z jeho otvoru, abych si i já dopřál krásné chvíle jen s ním.
Hiroki
Chtěl jsem ho políbit za ta krásná slova, která mě tak moc zahřála u srdce. Ale v ten moment jsem jen zalapal po dechu, když jsem ucítil ten nečekaný vpád... Jeho prst, ke kterému se brzy přidal druhý mi přiváděl stavy, kdy jsem byl schopen jen dýchat s otevřenou pusou a svírat Mariho lokty.
Vzrušivý pocit se roznášel mým tělem, zahříval jsem se čím dál víc, a také jsem čím dál víc toužil po našem spojení. Třásl jsem se, když narážel na místo, které ještě víc rozproudilo krev v mém těle...
Mé vrčení přecházelo ve vzdechy, a aniž bych si to uvědomil začal jsem se proti jeho prstům pohybovat, jak moc se mi to líbilo.
Jen jsem se díval, jak se i jemu vzrušení odráží ve tváři, a byl jsem šťastný, že to já jsem ten, kdo ho přivádí do tohoto stavu.
„Mari!!“ vykřikl jsem nahlas, když náhle do mě najel.
Ani jsem nevnímal, že na mě mluví. Nebyl jsem připravený na tenhle vpád, který mě opravdu překvapil.
Zatnul jsem drápy do jeho paží a snažil se to rozdýchat. Ale jeho další pohyby mě nenechaly dlouho odpočinout. Tření uvnitř mě bylo tak neskutečné, že jsem z hrdla vydával jen nějaké nesrozumitelné zvuky. Zvedl jsem nohy a omotal mu je kolem pasu a víc ho sevřel a přitáhl k sobě, když se ten úžasný pocit, kterému se nic jiného nevyrovná, rozstříkl po celé těle. Zasáhl každičkou moji část, mráz mi přejel po zádech, všude mi naskočila husí kůže, a já jen s hlasitým sténáním dával najevo, jak moc dobře mi je, když mé sperma začalo dopadat na mé břicho.
Tak rychlé, divoké, vášnivé a dokonalé to bylo, že jsem se nemusel ani dotknout, a orgasmus zachvátil celé mé tělo i mou mysl...
V té největší slastné agónii jsem ho nakonec chytl kolem krku a přitáhl se k němu. Sténání a skučení, které jsem nedokázal nijak zvládat v klidu jsem nakonec ztlumil do jeho ramene, do kterého jsem se silně zakousl a v orgasmické křeči se nedokázal pustit.
Marice
Spokojeně jsem zamručel, když jsem cítil jeho zuby, jak se mi zabořily do kůže, a tentokrát udělal značku on, která nepůjde ničím zahojit. Bude hluboká… Ale je od něj, a má.
„Hiro,“ zavrčel jsem, když jsem cítil to horko, co se mi rozlilo po břiše.
Začal jsem byl divočejší… Dravější… Tvrdší…
Bral jsem jeho tělo takovým útokem, že postel pod námi vrzala a praskala tím náporem, co jsem do každého přírazu dával. Zatínal jsem prsty u nohou do matrace, abych se mohl silněji propínat proti jeho tělu a získat pevnou stabilitu, když jsem si ho držel na klíně. Dokud…
Snad se mi i zatemnilo před očima, jak silně mě to ovládlo. Vše se ve mně stáhlo do třísel a dalo takovou vichřici extáze, že jsem i rozerval polštář, který měl pod hlavou a bílé peří se rozletělo po místnosti. Všechno sperma jsem věnoval jeho zadečku a užíval si svůj první orgasmus se svou ženou, a s někým, koho opravdu miluji.
Od začátku jsem si myslel, že je to jen loutka, kterou časem ovládnu, a on bude moje hračka, ale… Za poslední dny jsem zjistil, kde je moje srdce, a jak já sám jsem schopen se kvůli někomu změnit.
Pevně jsem ho sevřel v náruči, a i s ním se převrátil na záda, aby on seděl na mě. Jenže po celou dobu jsem ho nepustil. Držel jsem ho na sobě a jen spokojeně odpočíval, po tak skvělém milování.
Hiroki
Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Všechno se kolem mě točilo, nic nebylo na svém místě. Zaléhalo mi v uších, a Mariho silná vůně mi doslova zaplnila nos, že jsem z toho byl jak opilý.
Teprve jeho krev, které mi troška stekla do krku, mě vzpamatovala.
S rychlým oddechováním jsem konečně pustil jeho rameno ze svých zubů, abych se mohl aspoň trochu oddálit a dívat se na tu krásu, když Mari došel ke svému vrcholu. Bylo to tak nádherné, a ty jeho pohyby, které neustávaly, mi stále přinášely příjemné pocity, i když jsem svou chvilku blaha prožil. Dolehl jsem na něj s uchem přitisknutým na jeho hrudi, kde jsem slyšel rychlý tlukot jeho srdce.
Tohle je moje... Tohle srdce bije pro něj a pro mne... Pokud se jednou zastaví, umřu i já...
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a se spokojeným vrněním jsem se o něj otíral svou tváří, jako bych do sebe chtěl natrvalo vepsat jeho vůni, aby mne provázela všude, kam se jen kdy pohnu.
Marice
Hrdelně jsem zamručel, když na mě ležel a řekl ta slova. Bylo mi krásně a nechtěl jsem, aby to skončilo, už jen proto, že kdyby sem někdo teď přišel, tak ho zabiju.
„Víš vůbec, že sis mě teď označil i ty?“ usmál jsem se a pohladil ho po zádech, které se ještě chvěly pod mými doteky.
Byl klid a příjemně, dokud…
Ostré zabouchání se ozvalo od dveří, a já propaloval to dřevo skrz naskrz.
„Mari… Mari… To není sranda, musíš do sálu, trochu se to tam zvrtlo,“ křičel táta, a já se i s Hirem prudce posadil.
„Jdeš se mnou? Možná bys měl, jako nová královna,“ pohladil jsem ho po vlasech a políbil.
Hiroki
Bylo mi dobře. Jen takhle ležet a nechat se hladit od svého milého. I když naše setkání bylo hodně emocionální a bouřlivé, přesto jsem byl v tuhle chvíli rád, že jsem se vrátil.
Už i ten stud, který mě přepadl, když jsme měli ložnici plnou lidí, přešel, a já se cítil opravdu moc dobře.
Když řekl to o tom označení, jen jsem zvedl hlavu a udiveně se na něj podíval. Vážně jsem to udělal? Kdy? Ani jsem si to neuvědomil. Ale když můj pohled sklouznul na jeho rameno, bylo to tam...
Chtěl jsem mu tu ránu olíznout, ale v tu chvíli se ozvalo zabouchání na dveře.
„Půjdu s tebou,“ přikývl jsem a vstal.
Sice se mi moc nechtělo, tady mi bylo lépe a navíc... Kdo ví, jak to tam bude vypadat. Určitě to spousta lvů ještě nedokáže překousnout, že jsem se stal Mariho... Ženou?
Zašel jsem do své komory, kde ještě zůstaly mé věci a rychle se oblékl.
„Můžeme jít,“ vrátil jsem se zpátky k Maricemu.
Marice
„Nemám rád, když mi nedají ani na chvíli pokoj, ale jak budeme mít volněji…“ zavrčel jsem, a ještě jednou Hira políbil, než jsem se šel obléct.
Bylo mi příjemně a zároveň jsem se teda rozhodně netěšil na to, co se v sále dělo. Vzal jsem si jen lehké kalhoty a košili a vyrazil i s Hirem. Už z dálky jsem slyšel nějaké hádky a nechtěl ani uvěřit tomu, kdo naproti sobě stál. Král vlků nevěděl skoro ani o světě, jak se sťal pod obraz, a Ren se ho snažil uklidnit, když nesmyslně vyjížděl po dceři krále divokých koček. Ren ho na poslední chvíli mrskl do roku místnosti a společně s dalším hlídačem ho táhl někam ven. Hrabě podle všeho vyprovokoval hádku, aby nikdo ze sálu neodešel, a on taky ne. Jeho dcera se k němu tulila a ani na krok neustoupila, když se je oba snažili stráže odtrhnout a odvést do žaláře. Povzdechl jsem si a vešel do toho bordelu a zmatku.
„Co se tu děje,“ zařval jsem na ně, a oni se trochu zklidnili.
„Vy… Jak jste se mohl spojit s někým jako je on? On je nečistý, jen nějaká puma,“ dál jsem ho už nenechal mluvit a chytil ho pod krkem.
Hrabě… Je to jen vypelichaný lev, který je o dvě hlavy menší než já.
„Tahle puma, je nejchytřejší kočka na obchodování, co znám. Má kontakty s králem rysů a divokých koček, a patří už do jeho rodiny. Je to moje žena, být tebou, tak odejdu do žaláře dobrovolně, nebo ti prokousnu hrdlo,“ zavrčel jsem na něj a uši i ocas se mi ze vzteku objevily na těle.
Hiroki
Tohle byla jedna z věcí, kterých jsem byl ušetřen, když mě rodiče skrývali před ostatními. Jen málokdo věděl, jak vlastně vypadám. Nikdy jsem se takových slavností nezúčastnil, a proto jsem byl trochu vedle z toho, co dokáže s lidmi – kočkami udělat silné víno.
Rozhodně se mi ale nelíbilo, jak se choval ten starý lev se svou dcerou. Nebo spíš, co řekl...
Podřadný druh?
Slyšel jsem už spoustu nadávek za tu dobu, co jsem poprvé vstoupil do tohoto zámku. Ale nikdo mi to neřekl takhle přímo do očí, i když věděl, že jsem se stal druhem krále.
Zlost do mě vstoupila tak, že jsem okamžitě vztekle zaprskal a ukázal tak své ostré zuby. Ocasem jsem nervózně švihal. Ještě že se všichni mírně stáhli, protože jsem už vytasil i drápy.
Mariho jsem si vybojoval tím, že jsem se nevzdal a vrátil jsem se zpátky. A když jsem chtěl odejít, tak on mě nepustil, a tím mi dal najevo, že jeho slova: Miluji tě,“ myslí naprosto vážně.
„Říkal jsem, že zabiju toho, kdo se mezi nás postaví. Chceš být první?“ vrčel jsem na toho lva a s výhružným výrazem se k němu blížil. „Urazil jsi náš rod. Marice je král lvů, ale já jsem syn krále pumího rodu. Chceš ještě něco říct nevhodného, nebo se tu na místě omluvíš, a necháš se v klidu odvést?“
Nikdy jsem nic takového nemusel řešit. Vždycky jsem byl v ústraní a do podobné situace se nedostal. Ale tentokrát mě vážně naštval. I když jsem se mírně třásl, jak jsem byl nervózní, zlost na to, že urazil nejen mě, ale i můj rod, převládl, a to jsem nehodlal nechat jen tak.
Když se na mě přesto opovržlivě podíval, neudržel jsem se a rozmáchl se proti němu prackou. Mé drápy jen těsně minuly Mariho ruku, za to na obličeji toho vypelichaného lva zůstaly hluboké krvavé drápance.
Marice
Stihl jsem tak tak uhnout, ale i přesto jsem měl přes ruku docela dlouhý škrábanec, který mě zaštípal.
„Jak sis dovolil ty…“ chytil jsem znovu hraběte pod krkem a přes celou místnost s ním hodil tak silně, že se na druhé straně pořádně narazil o stěnu.
S tichým výdechem se svalil k zemi a kňučel, jak zraněný pes, když mu nešlo zvednou se.
„Ani nemysli na to, že by ses ho dotkl, nebo to bude poslední věc, co ve svém životě uděláš,“ zavrčel jsem znovu a chtěl jít za ním, ale otec mě zastavil a postrčil bokem.
„Odveďte ho už,“ prskl jsem na ty dva strážce, co se po mě hned podívali a čapli hraběte.
Konečně mi ten parchant zmizel z očí, a já se mohl pořádně přitulit k Hirokimu. Neskutečně se mi tahle jeho povaha a podoba líbily. Najednou jsem byl hrdý na to, kdo stojí vedle mě.
„Je to sice špatná situace, ale byli bychom s dcerou rádi, kdybyste navštívili naši zem, a seznámil se s Hirokiho bratrem,“ podával mi král divokých koček ruku.
„Chceš?“ podíval jsem se na Hira.