Marice
Jen na poslední chvíli jsem zachytil Hira, když se sunul k zemi, a střepy padaly kolem něj. Nasál jsem vůni, která tady zavládla, a okamžitě poznal stejnou směs bylin, jakou měl v sobě Bako. Zvedl jsem Hira ze země a položil na postel. Došel jsem zpět ke dveřím a hlasitě přes celou chodbu zařval na Baka. Ihned dospěchal, ale tentokrát již v lepší náladě a cestou si zapínal kalhoty, jak něco zřejmě dělal.
„No?“ zeptal se, ale sám si odpověděl, když ucítil tu esenci v pokoji.
„Sakra… Co se to tu, krucinál, děje?“ zaklel, ale nemohl přes ty bylinky vyčichat tu osobu, co to udělala.
„Ihned prohledej a prověř všechny lidi ze zámku, a zavři hradby, aby ta osoba nemohla utéct,“ vyštěkl jsem na něj a on se hned dal do práce.
Zavřel jsem dveře, aby nás nikdo nerušil, a svlékl se, abych mohl zalézt za Hirem do postele. Hicoval, ale jeho tělo se nemohlo pohnout. Podle všeho toho vypil jen málo, ale na paralýzu to stačilo. Přitulil jsem se k němu a přitáhl si ho blíž, aby mě cítil a dřív se z toho dostal. Na chvíli jsem se oddálil, ale jen proto, abych do úst nabral čistou vodu, kterou mi otec potichu položil na noční stolek, a potom zase odešel. Celý obsah úst, jsem mu vpustil do těch jeho, aby se aspoň nějak napil a rychleji to ustoupilo.
„O hrneček mi nejde, ale o tebe ano, Hiro. Jsi pro mě to nejdůležitější,“ zašeptal jsem mu do ucha a políbil ho na tvář.
Hiroki
Snažil jsem se ty střepy posbírat, ale každý mi vyklouzl z prstů, jen co jsem ho zvednul. Zatočilo se mi v hlavě a najednou jsem měl pocit, jako by ta země byla strašně blízko. Chtěl jsem se o ní opřít, ale rukou jsem máchnul do prázdna.
Už jsem se skoro obličejem dotýkal podlahy, když mě na poslední chvíli zachytily Mariceho silné paže.
Najednou jsem se nemohl ani pohnout. Jako by mě někdo uspal, a přitom jsem bděl. Pohled jsem měl stále rozmlžený, ale i přesto jsem se díval na mého lva, když mě pokládal na postel. I na jeho otce a Baka, kteří se tu najednou objevili a po chvíli zas odešli. To jediné jsem byl schopen... Dívat se.
Dívat se na Mariho, jak se ke mně přibližuje a jeho ústa se dotýkají mých a do hrdla mi stéká doušek chladné vody. Na sílu jsem polkl to, co mi zaplnilo ústa.
Nemohl jsem se pohnout, a přesto jsem se třásl... Ale ne tím, co jsem vypil. Bylo to strachem. Aspoň že moji mysl tyhle byliny neovládly. Ležel jsem v Mariho objetí, neschopen jediného pohybu, a v hlavě mi přitom lítaly myšlenky jedna za druhou.
Kdo? Bylo to vážně na Mariceho příkaz? Nebo na příkaz jeho otce? Řekla, že je to na příkaz pána? Proč by to některý z nich dělal? Vůbec nejsem připravený na život. Proč mě rodiče takovou dobu drželi v izolaci? Vždyť stačilo pár dní a já se dostal už tolikrát do problémů jen díky tomu, že jsem nevěděl, co život mimo zdi našeho zámku obnáší.
Tolik věcí jsem chtěl Marimu říct. Měl jsem na jazyku otázky i omluvy za to, jak jsem nešikovný, ale nedokázal jsem pohnout rty.
Mohl jsem se na něj jen dívat, dokud se mi nezavřely oči.
Marice
Pořád mi běželo hlavou kdo… Proč a jak se sem do mých pokojů dostal? Nikdo ze služebnictva sem nesměl, pokud to nebylo na můj příkaz.
Jeho rodiče? Zamyslel jsem se, a když už Hiro spokojeně spal, zvedl jsem se a vylezl z postele, aby mě neslyšel. Hodil jsem na sebe zase oblečení a vyšel ven, kde nervózně už přešlapoval Bako, který podle všeho už něco zjistil.
„Prý tu byla nějaká dívka, ale nikdo ji nezná. Mysleli si, že je nová, tak to neřešili. Podle všeho, to není nikdo odsud, a i její pach je spíš kočičí,“ povzdechl si a promnul si kořen nosu, jak přemýšlel.
„Co tu teda, sakra… Hira… Chce Hira…“ zavrčel jsem a chytil Baka za ruku.
„Odveď mě za jeho rodiči,“ rozkázal jsem mu, a on mě vedl do katakomb, které tu byly na mučení.
Jediné, co mi nyní běželo hlavou, byla jen jedna osoba… Jeho bratr, ke kterému má Hiro nejspíš blízký vztah, jinak by se za něj nenabídnul, a byl v pohodě s tím, že utekl s ženou.
Hiroki
Po chvíli tvrdého spánku jsem začínal podvědomě vnímat, co se kolem mě děje. Cítil jsem, že nejsem v pokoji sám, ale měl jsem za to, že je tady se mnou Mari. I když jsem se mohl už trochu hýbat, stále byly mé pohyby těžkopádné, jako by někdo jiný ovládal mé tělo.
Cítil jsem, jak někdo podebírá mé tělo, a chtěl jsem se podívat a usmát se na svého lva. Ale náhle mi došlo, že ta vůně nepatří jemu. Byl jiný, známý, ale nebyl jsem si v hlavě schopen okamžitě přebrat, komu patří.
Chtěl jsem zvednout ruce a odstrčit ho, chtěl jsem se na něho podívat, ale ani ruce a ani oči mě neposlouchaly. Byl jsem slabý, že můj odpor byl spíš k smíchu.
„Pane,“ zaslechl jsem ženský hlas. „Musíme pryč, blíží se stráž.“
Znovu jsem pod sebou ucítil matraci, když mě ty silné ruce uložily zpátky na postel.
„Neboj se,“ uslyšel jsem tichý šepot u mého ucha. „Přijdu si pro tebe. Už brzy...Nenechám tě tady.“
Pak jsem slyšel už jen dvojí rychlé kroky a tiché otevírání okna. Ovanul mě čerstvý vzduch...
Znovu jsem zůstal sám...
Marice
„Kde je Hirokiho bratr, a co jste měli v plánu, když jste každého ze synů zaslíbili jinému králi?“ popadla další rána na záda Hirokiho otce, jak když pleskne kůže o kámen.
„Nevím… Nevím, kde je… Jinak bych… Jinak bych… ho už… zabil já…“ vykřikoval mezi bolestným mučením.
Stál jsem bokem a dobře poslouchal, co si povídají i jejich odpovědi. Bako si to užíval, protože jim nemohl zapomenout, jak odtáhli Kura přímo pod jeho rukama. Jenže… Divný pocit mě zasáhl tak moc, že jsem odešel, a rovnou si to zamířil do pokoje. Zarazil jsem se, když jsem uviděl dokořán otevřené okno, které jsem určitě neotvíral já a bílý kočičí ocas, co se mihnul v okně, jak někdo seskakoval. Bez varování jsem se rozběhl a vyskočil za nimi. I z té výšky jsem dopadl na všechny čtyři, ale po těch nezvaných návštěvnících jako by se zem slehla. Naštvaně jsem se vrátil do pokoje, ale cítíl jsem se víc a víc v nebezpečí. Nebál jsem se o sebe, ale Hira jsem si rozhodně vzít nechtěl nechat.
Svlékl jsem se a znovu zalezl k Hirovi.
„Kdo tu byl, a od koho ses napil toho lektvaru? Hiro… Chceš mě opustit?“ zavrčel jsem mu u ucha.
Už musel být schopen zase fungovat, tak silné to nebylo, co vypil.
Hiroki
Nějak tu najednou bylo živo. Ucítil jsem pach Mariho, ale vzápětí zase zmizel. Z otevřeného okna ke mně šel čerstvý vzduch, který s blížícím se večerem nebyl tak teplý, a mě ten jemný vánek příjemně chladil tvář.
Netrvalo dlouho a znovu klaply dveře. Měl jsem pocit, že je to snad průchozí pokoj, ale když si Marice vedle mne lehl, jen jsem spokojeně zavrněl a přitiskl se k němu. Chtěl jsem ho pohladit, ale ještě jsem moc dobře neovládal ruce, jako bych byl opilý nějakým hodně silným vínem.
Ale když mi zavrčel svá slova do ucha, zbystřil jsem.
„Kdo tu byl?“ otevřel jsem oči a zděšeně se na něj podíval, když mi došly i jeho další slova.
„Já... nevím, kdo tu byl, jen nějaká služebná mi na tvůj příkaz donesla ten čaj, a pak mi někdo něco šeptal do ucha, ale nevzpomínám si, co to bylo...“
Hlas jsem měl roztřesený, protože se na mě Marice díval přísným, skoro zlým pohledem.
Nechtěl jsem ho opustit. Proč to říká? Poslal mi ten čaj a teď obviňuje mě?
Odstrčil jsem jeho ruku a opatrně se posadil.
„Jdu do svého pokoje,“ sunul jsem se pomalu ke kraji postele.
Marice
„Ne! Tvůj pokoj je tady. Něco ti ukážu,“ chytil jsem ho za ruku a vedl přes dva pokoje k poslední komoře.
Otevřel jsem ji a zasvítil do ní svíčkou.
„Tvůj pokoj, byl moje komora,“ zasmál jsem se a zase ty dveře zavřel.
„Jseš tu doma a já jsem s tebou. Můžeš si jít, kam chceš, jen buď večer zpátky v mé posteli,“ políbil jsem ho na krk a objal.
„Nic jsem ti poslat nenechal. Nelíbí se mi to. Baka někdo uspal, a potom to nastražil tak, aby se tak rychle neprobudil. A potom…“ zavrčel jsem, a ještě víc si ho k sobě přitáhl.
„Potom to okno u tebe, a ty… Cítil jsem podivný pach, ale dost podobný tvému, když jsi ještě skrýval, kdo jsi. Mám podezření, ale nevím, jestli bys se mnou zůstal, kdyby si pro tebe přišel on,“ na prázdno jsem polkl a políbil ho.
„Co když je to tvůj bratr?“ nadzvedl jsem si ho za bradu k sobě, abych mu viděl do očí.
Hiroki
Už jsem stál, když mě Mari potáhl přes dva pokoje až k nějaké komoře. Nahlédl jsem dovnitř.
Vážně... Můj pokoj... Proto mě Bako zamknul na noc, aby se tama nikdo nedostal k Maricemu. Ne proto, abych se necoural po zámku. Ale dost riskoval, kdybych se lépe rozhlédl, mohl jsem vejít do pokoje.
Podíval jsem se na ty dveře... Aha, tak nemohl, byla tam petlice z venkovní strany.
Jsem to ale vážně takový hlupák? Nejspíš ano. Pořád mě něco překvapuje.
Stejně jako to, co potom Mari řekl.
„Můj... můj bratr?“ překvapeně jsem na něj hleděl. „Ale vždyť utekl. Ani rodiče neví, kde je. Proč by to dělal?“
Zeptal jsem se nahlas, ale v duchu jsem si hned vybavil jeho nenávist vůči lvům. Měl s nimi už kdysi nějaké potyčky a zřejmě jim to nemohl jen tak zapomenout. Nejen jeho družka, ale i tohle byl důvod, proč odmítl sem jít.
„Nemyslím si, že by sem přišel,“ zavrtěl jsem hlavou, ale jistý jsem si tím nebyl.
Měl mě vždycky moc rád a jestli se dozvěděl, že jsem tady... Odkud se ty zprávy mohl dozvědět?
„Jsem unavený,“ vrátil jsem se k posteli. Cítil jsem, že ještě pořád nejsem při síle a nohy jsem měl slabé, že jsem měl problém na nich stát. Kdyby mě teď někdo napadl, nejspíš bych se nebyl schopen ubránit ani jako kočka.
Marice
Najednou mi připadal nějak daleko, a já k němu nemohl dosáhnout. U postele jsem ho vzal do náruče a opatrně uložil na matraci. Sám jsem si lehl vedle něj a majetnicky si ho přitáhl, tak, aby mi ho nikdo nevzal. Už se tak jednou stalo, nechtěl jsem to znovu dopustit, hlavně, když to mohl opravdu být jeho bratr a podle všeho i byl.
Oba jsem nás přikryl, a konečně vedle něj spokojeně usnul. Bylo tak brzo ráno, a já to konečně hodlal dospat. Probudil jsem se až když slunce vyšlo vysoko nad kopce a já dostal hlad.
„Hiro,“ zašeptal jsem mu do ucha, když jsem mu stahoval vlasy z čela.
Něžně jsem ho políbil, a přitom se na něj se zalíbením díval. Byl vážně moc pěkný, hlavně se značkami, které jsem mu po jeho těle udělal během našeho milování.
„Jak ti je? Nebolí tě něco?“ pohladil jsem ho po zadečku a mírně se na něj natiskl, aby cítil, jaké mívám ranní choutky.
Něco dole se probudilo společně se mnou, ale chtělo to jen jedno… Jeho.
Hiroki
Usnul jsem strašně rychle. Pamatuji si, že mě Mari uložil do postele a já se k němu přitulil, protože mi s ním bylo moc dobře. Jeho teplo mě zahřívalo celou noc. K ránu jsem měl spánek už lehčí tak mě jeho zašeptaní okamžitě probralo. Protáhl jsem se, tak jak to kočky běžně dělají, ale když jsem ucítil, jak se mi jedna jeho část těla otřela o zadeček, okamžitě jsem ztuhnul.
„Omlouvám se, že jsi kvůli mně včera zmeškal večeři."
Pootočil jsem k němu hlavu a omluvně se na něj usmál. Jeho pohled mi však hned řekl, co by rád. A hlavně cítil jsem to. A lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl podobný problém. Jako bych zapomněl že to včera bylo poprvé a bolelo to, otřel jsem se o něj zadečkem...
Marice
„Hmmm… Omluvíš se mi takhle,“ zazubil jsem se a promnul mu obě půlky najednou.
Hezky jsem si ho k sobě přitáhl a natiskl se na jeho záda tak, že jsem se penisem otřel o tu hezky vyhlížející dírku. Prstem jsem zkusil, jestli je vlhký, ale nebyl. No… Popravdě ani nemohl být, protože jsme to dělali včera, ale i tak mi to nedalo. Natáhl jsem se po lahvičce, která byla na nočním stolku a nanesl si její obsah na prsty, ale i na jeho vstup.
„Hiro, máš na to taky chuť?“ kousl jsem ho do jeho zvířecího ucha, které se už ukázalo na světle a potom jazykem sjel na tu světlounkou šíji.
Líbal jsem a okusoval jeho krk a lopatky, jako by byl moje kořist, kterou toužím sežrat. Přitom se jedna z mých rukou zatoulala na jeho úd, který jsem párkrát promnul. Jen slastně jsem zavrčel, jak pěkně mu naběhl, a ta velikost se mi tak akorát vešla do ruky. Byl menší než já, jeho postava drobounká tak, že by se mi schoval do náruče jedna báseň.
„Kdybys mi utekl, najdu tě a sežeru,“ zavrčel jsem, než jsem prstem zajel do stahujícího se a hezky teplého nitra.
Hiroki
Slastně jsem přivíral oči a vrněl jsem, když mi okusoval jemně krk a záda. Byl to mrazivě příjemný pocit, který procházel celým mým tělem, a ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že jsem propustil ven i svou zvířecí podstatu. Můj ocas se omotal kolem jeho ruky, když ji zasunul dopředu a pohladil můj penis, který se mu snad i sám nabízel do jeho dlaně... Jen jsem pokrčil nohy, mírně se stočil do
klubíčka a ruku stáhl dolů, abych ji přitlačil na tu jeho a mé příjemné pocity byly ještě příjemnější.
Ale v tu chvíli jsem se víc vystavil jeho druhé ruce... Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jeho prsty zatlačily na můj otvor, a já se trhaně nadechl, jak to zvláštní zabrnění projelo mým tělem. Dokonce jsem v tu chvíli zapomněl i na včerejší bolest a já se pohnul proti jeho prstům, aby je zasunul víc dovnitř, jak příjemné pocity to ve mně vyvolávalo...
Marice
„Tssss… Tssss… Tssss… Hiro, to bych nedělal, jinak… Si vezmu vše,“ zavrčel jsem mu do ucha a pořádně jeho lalůček požužlal v ústech.
Jak hezky vystrčil zadeček, tak mé dva prsty lehce vjely dovnitř, jak kdyby byl na to připraven už od začátku. Jen jsem spokojeně mlasknul, jak mě to rajcovalo a dráždilo víc, než by si mohl on v tuhle chvíli přát. Nejen jeho reakce, ale i to zpropadené předení, které jsem zatím slyšel jen od něj, což se mi na tom líbilo nejvíc. I kdyby lhal a řekl, že to nechce, tohle byl naprosto přesný ukazatel toho, že po tom všem touží.
„Hiro,“ zavibrovalo mi hrdlo, když jsem k ostatním přidal i třetí prst a pořádně s nimi zajel dovnitř.
Nenechal jsem žádné jeho místo hladové, protože jsem dráždil vše, co se v tu chvíli dalo. Rukou jsem si bral jeho penis do parády a pořádně ho protahoval, aby mohl cítit každý tah. Prsty jsem hladil bod, pod kterým se ještě víc chvěl. Jazykem a zuby jsem si bral jeho záda, krk, místy jsem si ho i zaklonil pro polibek. Nebýt mé šílené touhy po něm, trápil bych ho do nekonečna.
„Řekni to… Řekni, že mě chceš,“ mručel jsem mu do ucha, ale nepřestával v dráždění.
Hiroki
Marice si se mnou pohrával tak, že jsem z toho málem začal šílet. Jeho doteky, každé kousnutí, ve mne vyvolávalo čím dál větší touhou. Každý polibek jsem zakončil polohlasným zasténáním. Rozdráždil mě tak, že jsem se přestával kontrolovat.
Třásl jsem se, když mé nitro hladily jeho prsty. Užíval jsem si každý moment, každou chvilku, kdy se dotkl té zvláštní části uvnitř mě, a já nedokázal nic jiného než zakňučet, jak nádherný pocit, se vždy rozlil mým tělem.
Byl jsem z toho všeho úplně vedle. Kašlal jsem už na to, že mě to bude bolet, protože jsem věděl, že jakmile bolest odezní, bude to několikanásobně příjemnější než doteď.
Chtěl jsem se otočit na záda, abych na něj viděl, ale jeho silné ruce mě držely na místě, že jsem se skoro pohnout nemohl. Jen s mírnými pohyby jsem dával najevo, jak moc dobře mi je...
„Králi, Ma... Mari...“ zasténal jsem po jeho slovech. „Chci...“
Málem jsem splynul s matrací, když se nová vlna té šílenosti prohnala mým tělem a já jen zabořil obličej do polštáře. Přilehnul jsem jeho ruku, ve které protahoval můj penis.
„Chci tě...“ vysoukal jsem ze sebe ztěžka ty dvě slova a prohnul se v zádech, jako bych chtěl jeho prsty do sebe pohltit i s celou jeho rukou.
Marice
Slyšet svoje jméno a hlasem, který ve mně ještě víc rozbouří touhy, bylo něco nesnesitelného. Vytáhl jsem prsty a otočil ho na záda. Chtěl jsem vidět každý výraz, který se objeví na jeho tváří, když si ho budu brát.
„Dneska nebudu jemný,“ zavrčel jsem a prudce si ho přitáhl na klín, až se trochu nadzvedl z matrace.
Najel jsem do něj tak rychle, že se mi z té těsnosti zatemnilo před očima a musel jsem se na chvíli zastavit. Drápy jsem mu zasekl do kůže, jak skvěle mi bylo, ale jen do doby, než jsem se vzpamatoval a začal přirážet. Prvně pomalu, ale zato razantně, ale poté dlouze a něžně, až mě to samotného přivádělo k mdlobám. Byl jsem naprosto propadlý jemu a dával mu to nejlepší, co jsem se v sexu naučil, aby si to taky užil. Jednu ruku jsem stáhl na jeho penis a dál ho dráždil, zatím co jsem zaměstnával jeho rty těmi svými.
Byl jsem na samém pokraji. Stačilo tak málo… Jeden silný příraz a já už plnil ten pevný zadeček tím, co jsem si do rána schoval. Orgasmus mě naprosto dostal tak, že jsem se rukama zapřel u jeho hlavy a snažil se aspoň trochu dýchat. Příjemné chvění mého těla a brnění uvnitř mě, byla ta největší slast. Vše… Vše jen díky němu… On je ta příčina, že se tak dobře cítím a já to vím. Jenže… Nemůžu si to přiznat a ani jemu. Co když potom uteče?
Hiroki
To, co se stalo po mých slovech, po mé žádosti, bylo tak rychlé, že jsem to ani nestihl já sám pobrat.
Nestihl jsem ani zaprotestovat, že vytáhl prsty, a najednou jsem byl plný... Chtěl jsem to, ale bylo to tak překvapivě rychlé, že jsem vykřikl, když do mne najel, a nepřestával jsem hlasitě sténat ani potom, při jeho dalších přírazech.
Najednou jsem se nedokázal ovládnout. Možná to bylo tím, jak dobře si mě připravil, jak moc jsem po jeho dotecích a polibcích byl roztoužený... Nevím...
Ale jisté bylo, že se všechno kolem mne ztratilo a já vnímal jen tu naplňující se touhu. Poslušně jsem se chytil svého problému, tak jak mi naznačil a s hlasitými výkřiky jsem se přivedl k očekávanému konci. Snad do každého kousku mého těla se rozprskl ten nádherný pocit, který z člověka dělá naprostou loutku, poddávající se svému chtíči. Na břicho mi dopadaly jednotlivé várky mého sperma a Maricův penis jsem v sobě střídavě svíral v nepravidelných intervalech, v jakých orgasmus útočil na mé tělo...
„Mari... Mari... králi...“ neustále jsem dokola opakoval jak blázen, kterého muselo být slyšet snad po celém zámku.
Marice
„Jooo… Jsem… Jen tvůj…“ zavrčel jsem mu do ucha, když jsem na něj dolehl.
Objal jsem ho tak silně, že jsem ho mohl celého tou silou rozdrtit. Jak kdybych si ho chtěl schoval do svého těla a nikomu nedovolit, aby na něj jen pohlédl. Netušil jsem, že jsem tak majetnický, ale asi nikdy nepotřeboval něco dokazovat, měl jsem vždy to, co jsem chtěl. Převalil jsem se na bok a jeho přitiskl k sobě, když jsem z něj konečně opatrně vyjel. Jenže hlad se moc přeslechnout nedal, v žaludku mě i jemu pořádně kručelo, a nebylo se čemu divit.
„Půjdeme se najíst, ne?“ usmál jsem se a něj a na moment se zamyslel.
„Ale prvně,“ vstal jsem a chytil ho do náruče i s dekou, v které byl zabalený.
Šel jsem i s ním do lázní, kde to už pořádně žilo. Položil jsem ho do široké vany a stáhl z něj deku. Dřevěným svodem pustil vodu, která se tu nahřívala podle všeho už od večera. Vytékala příjemně teplá, takže nebyla možnost, jak by se mi uvařil, i když voněl hezky. Zalezl jsem za ním a uchopil mýdlo, které bylo na stolečku hned vedle vany.
Hiroki
Byl jsem zcela mimo sebe. Marice mě chytil do náruče a někam odnášel, a já nebyl schopen ani zaprotestovat. Ale pravda byla, že hlad jsem měl. Nebo jsem ho aspoň začal pociťovat.
Jen jsem se díval, kam mě vlastně nese. Pevně jsem se ho držel kolem krku, abych mu nevyklouzl, ale v jeho silných pažích jsem se tak nějak cítil bezpečně.
Všichni, které jsme míjeli na chodbách, jen uctivě ustupovali a usmívali se. A když jsme vešli do koupelí a já viděl, že tam nejsme sami, byl jsem okamžitě rudý, až na zadku.
Ale Mari mě odnesl dozadu, tam kde jsem ho poprvé viděl nahého a hned mě usadil do jedné vany a vzápětí se usadil ke mně.
„Lidi se dívají,“ zašeptal jsem, když jsem si všiml občasných pohledů skrz ty velké dveře.
Ale i tak bych ho nechal, aby mě omýval. Komu se poštěstí, aby ho myl samotný král? Asi jen tak nikomu. A já mohl s určitostí říct... Můj král... Můj Marice.
Nakonec jsem se uvolnil a opřel se o něj zády.
„Nikam se mi nechce. Je mi tu moc dobře. S tebou je mi moc dobře...“ řekl jsem tiše, aby to slyšel jen on.
Marice
„A co jako?“ zavrčel jsem na jeho poznámku, ale hned se uklidnil, když se ke mně přitulil.
Pohladil jsem ho po hlavě, abych si mohl pohrávat s jeho vlasy.
„Jsi moje žena a na tom se nic nezměnilo. Brzo bude obřad, můžu tě nosit, kam chci, ne?“ motal jsem na jeden prst pramen vlasů, a potom ho zase pouštěl dolů.
„Jsou tak jemné a dlouhé,“ měřil jsem je natáhnutím.
„Tak kdo koho?“ pobaveně jsem v druhé ruce protočil mýdlo a ukázal ho Hiromimu.
Hiroki
„Jsem tvo... tvoje žena?“ zajíkl jsem se, když mi došlo, co říká.
Nejen, že mě bere jako ženu, takže moje role tady už je víc než jasná, ale jsem... JEHO?
„Asi se to spoustě lidem nebude líbit. A hlavně lvům,“ bručel jsem si pod nos.
Stačilo mi, jak se na nás dívali. Někteří sice s úsměvem, ale jiní zas vypadali, jako by ze mě na místě chtěli stáhnout kůži a udělat si z ní přinejmenším přehoz do zimních dnů. A hlavně lvi, a bylo jedno, zda šlo o muže či ženy. Marice byl opravdu silný. Už jen pohled na něj vzbuzoval respekt, a bylo jasné, že jeho pozice alfy je na místě. Ani jeho otec by mu už dlouho nedokázal konkurovat.
Ale podle toho, co jsem slyšel, jak předtím vedl nevázaný život, nejspíš opravdu budu spoustě lvům trnem v oku. A co teprve můj bratr, jestli to byl vážně on...
„A o jaký obřad jde?“ otočil jsem se k Marimu čelem, abych neviděl na ty, co po nás pořád pokukovali.
Vzal jsem mu mýdlo z ruky a jemnými tahy po jeho mužné hrudi, jsem ho začal mydlit a omývat.
Marice
„Vypadněte!“ zařval jsem na všechny, co tu byli kolem.
Ihned se tu vylidnilo takovou rychlostí, že se i miska na vodu nestihla zastavit v točení.
„Já jsem tu král a moje rozhodnutí je jen moje. Komu se to nelíbí, je jeho věc, nebo ty se něčeho bojíš? A ano, jsi moje žena, to bylo domluveno s tvým bratrem, ale já si vybral tebe a nehodlám tuhle dohodu měnit. Šel jsem si pro tebe, to ti je málo?“ z mluvení jsem přešel do vrčení, jak se mi jeho otázky nelíbily.
„Obřad zasvěcení. Prostě se mi odevzdáš před svědky, prvně jen symbolicky, a potom nás uloží oba do společné postele a odejdou. Co ti udělám pak… To snad ani nemusím říkat, ne?“ přitáhl jsem si ho mezi své nohy a pohladil ho mezi jeho nohama, aby věděl, kam tím mířím.
„Jsi mnou cítit na hony daleko, už nejednou jsme se spolu milovali, a já tě mám u sebe v pokoji i posteli. Není jasné, co pro mě jsi? Nečekej ode mě nějaká láskyplná slova, na to nejsem, musíš prostě vidět to, co dělám, a pochopit to,“ zadíval jsem se mu do očí, než jsem si ho přitáhl pro polibek.
Hiroki
Marice mi vysvětloval, jak takový obřad probíhá, a já si to hned živě představoval. Už teď jsem se styděl, a co potom... Uloží nás do společné postele...
Všichni si tu o tom budou povídat.
Vážně se stydím.
Ale můj stud přebilo něco dalšího. No, to ani jako to, co říkal, ale spíš ten tón, jakým to říkal. Přitiskl jsem své zvířecí uši až k hlavě. V tuhle chvíli jsem se ho bál. Ruky mi mírně cukly, a ani ten polibek mě neuklidnil.
Chce mě proto, že mě chce, nebo je to opravdu proto, že to bylo domluveno už dávno s rodiči, a já jsem teď jen náhrada za bratra? Je možné, že ten, co mě chtěl unést, byl bratr, protože ví něco víc? Něco, co já nevím?
„Budu se snažit být dobrou ženou,“ řekl jsem tiše, aniž bych se na Mariceho podíval. „Je mi zima, chci se obléct. A mám hlad.“
Mírně jsem se třásl, avšak zimou to nebylo. Chtěl jsem jít odsud pryč.
Marice
‚„Haaaaa??? Co ti zase je?“ naštvaně jsem po něm prsknul, i když jsem byl předtím na něj vážně hodný.
Je jak nějaká ženská, pořád náladový. Co by za to jiná dala, kdyby byla se mnou, a já se s ní mazlil. Copak neviděl, jací lvi jsou? Copak je Bako na otce hodný, a on na něj? Je tu nějaká lvice, která by se na veřejnosti tiskla ke svému lvovi? O co mu sakra pořád jde?
Prudce jsem ho k sobě stáhl a uvěznil mezi svýma nohama.
„Nejsi umytý,“ zavrčel jsem a vzal do ruky mýdlo.
Pomalu a krouživými pohyby jsem s ním hladil jeho tělo, aby cítil každý můj dotek.
Neumím to říkat. Nikdy mi to nikdo neříkal, a ani on se k tomu nevyjádřil. Při sexu vykřikuje Mari… Můj králi… Jako to je všechno? Štve mě to… Zatraceně mě to štve.
Domyl jsem ho a vstal, abych ho zabalil do osušky a vytáhl z vany. Chovám se k němu jako k panence. Vytahuji a dávám do vany… To, že ho vůbec nesu… Haaaaaa…
Jak jsem nad tím přemýšlel, naštvaně jsem zavrčel a radši od něj ustoupil. Kdo ví, co bych mu udělal.
Otřel jsem se a vzal si na sebe věci, co stihla služka donést. Druhou kupku jsem podal Hirovi, aby se také oblékl.
„Už stihli ušít pro tebe nové oblečení. Počkám na tebe u snídaně. Dojdi tam, cestu znáš,“ víc jsem se tím nezabýval a prostě odešel.
Necítil jsem se dobře, když mi docházelo to, jak se ke mně chová on. Krčí se… Uši klopí dolů… Je jak ustrašený zajíc, a to přitom na něj vážně nejsem zlý.
Hiroki
Zaraženě jsem se díval, jak Marice odchází. Jeho dominance mu doslova razila cestu. Měl jsem pocit, jako by tím bořil kolem sebe zdi. Raději jsem se otočil, abych se nemusel dívat, jak odchází.
Byl jsem z toho všelijaký. Věděl jsem, že mu jako muž nedokážu konkurovat. Je daleko silnější než já, a nejspíš by mě jedním máchnutím tlapy zabil. Ale nejsem žena. Nejsem někdo, kdo bude poslušně sedět v pokoji a čekat, až se muž vrátí... Jsem kočka.... I když potřebuji někoho, kdo mi dá najevo, že mu patřím, ale na druhou stranu, potřebuji i volnost, nezávislost a jeho důvěru...
Docela jsem zapomněl na svůj hlad. Pomalu jsem se oblékl, a vysušil vlasy. Vzal jsem hustý kartáč na vlasy a pomalu si je začal rozčesávat.
„Pomůžu vám,“ ozval se za mnou ženský hlas.
Lekl jsem se, když mi lvice, která se za mnou objevila, vzala kartáč z ruky.
„Sedněte si, nedosáhnu na vás,“ pousmála se a ukázala na stoličku.
Měla na sobě oblečení služebné, tak jsem nějakou opatrnost zahodil za hlavu.
„Marice si vás velmi oblíbil,“ začala mě česat. „Rozneslo se, že si vás vybral jako svého partnera a chystá se obřad, pro potvrzení vašeho spojení.“
Sklonil jsem hlavu a díval se na nohy. Jo, jako svou ženu Vlastně proč ne. Jsem štíhlý, mám vlasy po pás, mám ženské rysy a vůbec nevypadám jako muž. Spíš jako ženská, tak proč bych se divil.
„Je tu spousta takových, co se jim to nebude líbit.“
Zvedl jsem hlavu a chtěl se na ni podívat. Vždyť jsem si ji ani pořádně neprohlédl a rovnou se nechám česat od cizí lvice. I když je to služebná. Ale náhle sevřela mé vlasy tak pevně, že jsem nemohl ani otočit hlavou.
„Hodně lvům se nelíbíš. A když tě toho zbavím, nebude tě chtít ani on!“ ozvalo se zavrčení, které už ženský hlas nepřipomínalo ani trochu.
Ucítil jsem náhle silnou ránu do zátylku a když jsem se sunul k zemi, zahlédnul jsem jen další nohy a můj cop, který dopadl vedle mne.
Marice
Nešel… Nešel sice jen chvíli, ale štvalo mě to ještě víc. Nakonec jsem se vydal zpět za ním. Ale co jsem našel…
„Bako!“ zařval jsem za celou chodbu a ti lvi, co byli uvnitř koupelny, jen vystrašeně sklopili uši.
„Jo,“ vyšel správce a hned za mnou.
„Seber je a nauč je chování. Na mého muže se nesahá, je to jasné? Klidně je roztrhej, ale po tomhle v mých službách nemají co dělat,“ vytáhl jsem jednoho kluka a holku do vzduchu a mrsknul s nima o stěnu, jak moc mě rozčílili.
Hned potom jsem došel k Hirovi a vzal ho ze země do náruče. Odnesl jsem si ho do postele a opatrně položil. Viděl jsem tu krev, která se mu ukázala na hlavě a opatrně to ošetřil.
Možná mají všichni pravdu v tom, že je se mnou v nebezpečí, ale to asi každý, dokud jim neukážu svou moc. Nechal jsem mu donést jídlo sem a připravit lektvar z bylin. Ale jen Baka, aby to zase někdo neudělal špatně.
„Hiro… Jsem asi špatná partie, když tě furt někdo mlátí. Vážně nevím, jak bez tebe přežít. Jsem lev, ale vybral jsem si tebe, co mám dělat?“ říkal jsem jen proto, že spal.
Nedokázal bych být tak upřímný. Povzdechl jsem si a napil se ze džbánu vody, co jsem tu měl. Když jsem slyšel šustot a pohyb v pokoji, otočil jsem se na Hira, ale… Nějak jsem šel k zemi a nechápal proč. Viděl jsem jen, jak Hira někdo podebírá a odnáší pryč. Mě zvedli další dva, aby mě odtáhli sebou. Pak už jsem ztratil pojem o světě a všem kolem sebe. Podle všeho jsem si tentokrát dal tu drogu já a bylo to zcela mířené. Možná i ti lvi v tom byli zapojeni.
Hiroki
Probrala mě bolest hlavy. Pootevřel jsem oči a chtěl se kolem sebe rozhlédnout, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že neležím na zemi. A ani na posteli. Někdo mě nesl v náruči...
Skoro jsem si oddechl, protože jsem měl za to, že mě nese Mari, ale když jsem rozpoznal, že ta tvář nepatří jemu, okamžitě jsem zbystřil.
„Pu...pusť mě!“ snažil jsem se dostat dolů.
„Nech toho, nebo spadneš!“ pevněji mě sevřel v náruči, ale na moment se zastavil. „Nechci, aby sis ublížil.“
„Brat... Yoshi? Co se děje? Kam mě neseš? Proč jsi tady?“ nehleděl jsem na to, co říkal, a znovu jsem sebou začal škubat, aby mě konečně pustil.
A docílil jsem svého. Bratr mě opatrně postavil na zem, ale ani na chvíli mě nepustil. Držel mě za lokty a přinutil mě, se na něj dívat.
„Přišel jsem si pro tebe. Nenechám tě tomu lvu. Odvedu tě pryč. Nechci, aby se ti něco stalo. Je tam spousta takových, co by tě nejraději zabili už jen proto, že ty sám lev nejsi. Nedovolím nikomu, aby si bral mého bratříčka jako rukojmí pro nějaký obchod. Nikdy to rodičům neodpustím!“
Potáhl mě za ruce, abychom mohli jít. Já se konečně rozhlédl kolem sebe. Byli jsme venku, někde v lese, ale v dohledu nebyl žádný dům a neviděl jsem ani královský zámek.
„Tam je povoz. Odveze nás do země, kde teď žiju,“ ukázal na konec lesní cesty, kde opravdu stály dva povozy.
U jednoho bylo trochu víc živo. Zdálky jsem nerozeznal, kdo tam je, ale podle všeho tam měli nějakého vězně, kterého spoutaného nakládali nahoru, aby ho hned skryli pod plachtou.
„Musím se vrátit,“ vyhrkl jsem, když mi došlo, že to bratr myslí vážně.
„Nedovolím ti to!“ zavrčel Yoshi a ukázal na dva, co stáli poblíž.
Ti hned došli a sevřeli mě mezi sebou. Jen jsem šokovaně hleděl na to, že jeden z nich je lev...
„Naložte ho, jedeme,“ ukázal bratr na druhý povoz.
Marice
Ať ty bylinky byly jakékoliv, musím si na ně vzít recept, protože to složí i někoho jako jsem já. Nevěděl jsem o světě kolem sebe naprosto nic, jen jsem cítil, jak mě někdo táhne a špičky bot mi drhnou o zem. Někam mě vhodili a potom nejspíš vezli, protože to nepříjemně houpalo.
„Mari…“ slyšel jsem silné zařvání hodně z dáli.
Až asi po desáté jsem si uvědomil, kdo to je. Nejspíš už otec zjistil, že jsem pryč a blížil se k nám i s Bakem. Ucítil jsem prudké škubnutí a někdo mě vytáhl za vlasy na kolena. Něco ledového se mi obmotalo kolem krku a nepříjemně mi ho sevřelo.
„Ne… Neeeeee…“ zařval jsem tak silně, že se koně zastavily a zůstaly stát, jako kdyby je někdo střelil.
Dokonce jsem slyšel druhé koně, kteří museli táhnout jiný vůz, jak málem narazili do tohohle. Někdo do mě kopl, jenže to už pomalu začalo odeznívat to, co mě tak omámilo. Podle pachu jsem poznal jednoho lva a dvě kočky, které mě tu drželi. Už se nedalo pochybovat, určitě mě unesl bratr Hira a někam nás vezl. Jenže… Hiro tu nebyl, což mě rozčílilo tak, že jsem se ohnal a zuby se otřel o ruku, jednomu z nich, který pustil obojek. Právě včas, jinak by mi ho utáhl, a to bych se z toho nejspíš nedostal.
Hiroki
I když jsem se vzpíral, nacpali mě do druhého vozu a hned jsme vyrazili. Bratr seděl naproti mně a celou dobu se mračil.
„Kdo tě tam poslal? Kde jsou rodiče?“
„Nevím, kde jsou,“ odpověděl jsem.
Byla to pravda. Nevěděl jsem to, a po tom, co mi udělali, jsem po nich ani nepátral.
„Co chceš udělat s Marim?“
„S Marim?“ zpozorněl Yoshi, „Snad s Maricem, ne? Od kdy toho prašivého lva takhle oslovuješ? Čím tě omámili? Co ti udělal? Nedovolím, aby můj bratr byl něčí loutkou.“
Náhle se napřímil a na moment se na mě upřeně zadíval. Vzápětí se ke mně nahnul, a než jsem se nadál, roztrhl mi košili.
„Zabiju ho!“ zavrčel, když viděl Mariho značky.
„Yoshi, prosím...“ stáhl jsem si halenu k sobě. „Já... já tam šel sám. Nikdo mě tam neposlal. Jsem jeho... mám ho moc rád... Miluji ho...“
„Nesmysl!“ chytl mě za bradu a upřeně se mi podíval do očí. „Puma nikdy nebude partnerem lva! Nedovo-“
Zarazil se, když se ozvalo silné lví zařvání. Během okamžiku se s prudkým trhnutím náš povoz zastavil.
Přepadl jsem dopředu na svého bratra. Rychle mě zachytil do svých paží, abych si neublížil.
Chová se teď hrubě, ale pořád je to můj bratr. Normálně je ke mně vždy hodný a milý, ale teď byl rozčílený, a já se mu nedivil.
„Jsi v pořádku, Hiro?“ pustil mě a rychle si mě prohlédl.
Ale nepočkal na odpověď. Stačilo mu jen mé malé přikývnutí.
S rozkazem: ‚Hlídejte ho!‘, vyskočil z povozu, aby se podíval, co se děje, a já se opět ocitl v pevném sevření mých dvou hlídačů...
Marice
Jedna dobře mířená ráda do zad mě na moment sejmula k zemi, ale hned jsem se otřepal a z posledních sil se změnil ve lva, abych se mohl dobře bránit. Jenže mou pravou velikosti se povoz roztrhal na kousky plachty, a třísky, jak odlítávalo dřevo z krytí. Podvozek a kola se pod mou váhou rozlámaly a když se k tomu přidala i váha ostatních, co se stihli změnit, stačilo to na celé rozložení vozu. Koně se splašili a utekli tak daleko, že už nebyli vidět. Skočil jsem po první kočce a pořádně se jí zakousl do nohy, abych s ní mohl švihnout o nejbližší strom. Druhá stihla uhnout lvovi, který stál za ní. Jenže se spletla… Lev pochopil, že se postavil na špatnou stranu a zaútočil na ni, aby dokázal svou oddanost mě. Pozdě… Z Bakových rukou se brzo nedostane.
„Král Marice? Konečně se potkáváme…“ postavila se přede mně bílá puma.
Podle toho, a jeho pachu, byl to Hirův bratr, který na mě vrčel tak, že mě vyzíval k boji. Vrčení jsem mu vrátil, ale neměl jsem chuť se s ním bavit.
„Dej mi Hira a vypadni,“ prskl jsem po něm.
„Hahahaha… Tady nejsi na své půdě, ale už…“ zasekl se, když se rozhlédl a uviděl, že je ještě z části ještě u mě.
Trefil jsem se přesně na hranice, kde se dělí vedlejší země s mojí. Netušil jsem, že utekl sem. Byla to vždy klidná a nekonfliktní země, která měla hodného a skvělého krále. Byl jím král divokých koček a rysů ze skal.
„Jsem… To ty jsi tu vetřelec, kterého jsem nezval,“ zavrčel jsem a pohnul se blíž k vozu.
Ucítil jsem Hira… Byl tam. Jemně jsem zamručel, abych ho vylákal k sobě.
„Nepůjde s tebou, nechce tě. Bojí se tě, a proto utekl se mnou,“ křičel na mě a odstrčil bokem, abych se nepřibližoval.
Pořád jsem byl oblblý, takže to nebyl takový problém, ale… Možná měl opravdu pravdu v tom, co ke mně Hiro cítí, a to mě děsilo.
Hiroki
Co se děje venku, jsem mohl odhadovat jen podle zvuků. Chtěl jsem vyhlédnout, ale stáhli mě hned zpátky. Ale přesto jsem moc dobře rozpoznal Mariho hlas, ať už lidský, nebo ten lví.
Takže ten, co ho nakládali do prvního vozu, byl on?
„Mar...“ chtěl jsem na něho křiknout, ale v momentě jsem měl přitisknutou ruku na puse.
Zkoušel jsem se vytrhnout, škubal jsem sebou, ale byli dva a byli silní. Srazili mě na podlahu a jeden z nich mě zalehl, zatím co ten druhý mě jistil, abych ze sebe nevydal ani hlásek. Funěl jsem přes nos a před očima se mi dělaly mžitky, jak se mi nedostával dechu.
„Nepůjde s tebou, nechce tě. Bojí se tě, proto utekl se mnou,“ slyšel jsem Yoshiho nedaleko našeho povozu. „Nechce s tebou ani mluvit.“
Zaslechl jsem pár lehkých kroků a potom znovu Yoshiho hlas, když se o něco přiblížil k povozu.
„Hiro, chceš s ním mluvit?“
Snažil jsem se vytrhnout, chtěl jsem toho, co mě držel za pusu aspoň kousnout, ale byl jsem vůči nim slabý.
„Jestli nepřestaneš, tak tě uspím,“ sehnul se až ke mně ten lev a zašeptal mi to do ucha tak tichounce, že i já měl problém to slyšet, a před obličej mi strčil ruku sevřenou v pěst.
„Tak vidíš. Nechce s tebou mluvit. Odjíždíme,“ ozval se znovu bratr.
Náš povoz se dal do pohybu.
„Už nás nemůžeš zastavit. Jsi na cizím území. Jako král, bys to měl vědět,“ dodal ještě po chvíli Yoshi, když jsme popojeli o pár délek.
„Jsme už za hranicí lvího území,“ zašeptal jeden z hlídačů, když opatrně nakouknul ven.
Marice
Čumákem jsem se otřel o vůz, až se zakolíbal a jemně zamručel. Každé slovo, které jeho bratr řekl, mi ubližovalo, ale Hiro na mé volání nereagoval. Byl jsem zničený… Bylo to jasné i beze slov, prostě se rozhodl, proto s ním utekl.
Když se vůz rozjel a jeho bratr běžel za ním, už nebylo o čem pochybovat. Stejně jsem chvíli sledoval jejich stopy, než mi zmizeli za hranicemi, kam jsem nemohl jít. Tohle nebylo válečné území a nečekal tam na mě nikdo, kdo by mě chtěl. I přesto… I přesto všechno… I kdyby to mělo být jen trapné křičení do vzduchu…
„Hiro… Hiro miluji tě,“ zařval jsem pololvím hlasem.
Tělo se změnilo v lidské a já tvrdě dopadl na kolena, jak mě to všechno zničilo. Ta droga, co mi ještě stále kolovala žilami jen vše uspíšila v tom, že nebýt otce, už jsem obličejem v hlíně. Upadl jsem do tvrdého spánku, jenže tentokrát jsem se z něj nechtěl ani probudit. Co s králem… Královstvím… Já chtěl jeho, a za něj se bil… Ale on nebyl můj, nikdy, přesně jak řekl ten zavšivenej král vlků.
Hiroki
Chtěl jsem odpovědět na Mariho volání. Tak strašně moc jsem chtěl... Úplně mi to rvalo srdce, když jsem ho slyšel a já jsem nemohl nic. Vzdalovali jsme se od místa, kde on zůstal. Neslyšel jsem, že by běžel za námi, a po chvíli jsem už necítil ani jeho pach.
Uvědomil jsem si, jak moc jsem k němu vázaný. Zamiloval jsem se do něj i přesto, co všechno naše spojení provázelo.
Přestal jsem sebou škubat. Nemělo to už smysl. Bratr byl rozhodnutý mě za žádnou cenu k němu nepustit. Jen jsem ležel na podlaze povozu a nezvedl jsem se ani po tom, co mě pustili.
Nechtěl jsem nikoho z nich vidět. Chtěl jsem jen Mariho, a při prvním náznaku, že bych mohl z povozu utéct, jsem byl hned znovu sražen dolů.
Neodpovídal jsem ani bratrovi, když po nějaké chvíli nastoupil, a mluvil na mě.
Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo... Jen jsem držel halenu v místě, kde slabě bilo mé srdce a ani nestíral slzy, které mi stékaly po tváři a vpíjely se do dřevěných prken.
Chci Mariho... Chci se vrátit za ním...