Zaslíbení - Kapitola 11 - Závěr

Zaslíbení - Kapitola 11 - Závěr

Marice
Sice jsem věděl, že jde jen na záchod, ale nějak jsem byl pořád nervózní. Tohle byla cizí země a taky… Byli to pro mě pořád cizí lidi.
„Pane… Hej, pane,“ zařvalo mi přímo u ucha to pískle a vypadalo dost zadýchaně.
„Copak,“ podíval jsem se na něj a chytil ho za obě ruce, aby se uklidnil.
„Vašeho… Vašeho muže, chtějí unést,“ ukázal ven a já už na nic nečekal.
Popadl jsem to pískle a běžel s ním ven, jak kdyby byl nějaká panenka. Taky skoro nic nevážil.
„Musíš jíst, jsi jak souška,“ prsknul jsem na něj a on se jen potutelně usmál.
Přiběhli jsme právě ve chvíli, kdy Hira ti dva hromotlukové táhli ven za branku. Když mě viděli, tak se hned změnili v medvědy. Ale i já se během chvíle tyčil v plné kráse bílého lva a zuřivě po nich vrčel. Bylo vidět, jak se lekli a zjistili, že se dost přepočítali. Jenže se nehodlali vzdát a tím mi ukazovali, že se rvát budeme. Odstrčil jsem kluka bokem, aby se mi nic nestalo, když se změnil v malou divokou kočku, co se mi krčila za tlapou. Hned jsem po jednom z nich skočil a chňapl ho po krku tak rychle, že ani nestačil zareagovat. Protože to byla nějaká nižší rasa, tak byl dost malý na medvědy a taky ne moc obratný. Prudce jsem s ním mrskl o hostinec, až se základy otřásly a málem se na něj celý dům sesypal.
Už jsem šel po druhým, když se za ním ukázal druhý lev, ale tentokrát bílý, ale zvláštní v tom, že měl na hlavě zrzavou pěšinku. Ren nás musel celou dobu sledovat… Jak taky ne, když jsme se šli jen tak projít.

Hiroki
Něco mě silně sevřelo a já se v tu chvíli probral, když jsem měl problém se nadechnout.
Když jsem otevřel oči, díval jsem se na udusanou zem hostinského dvorku. A na něčí velké nohy.
Svíral mě pod paží, jako bych byl nějaká hračka.
Když se i se mnou prudce otočil a já zaslechl to známé vrčení, vzpomněl jsem si, co se stalo.
Začal jsem sebou škubat, ale bylo mi to houby platné. Ohnal jsem se aspoň rukou, kde jsem měl už vysunuté své ostré drápy, které jsem tomu medvědovi zasekl do nohy. Ten sebou však jen cuknul, a ještě víc mě sevřel, že jsem opravdu nemohl skoro dýchat.
„Pu...pusť...“ vrčel jsem.
Za sebou jsem slyšel, jak se Mari pustil do jednoho z kompliců. Ale byli tu tři... Jasná převaha, zvlášť, když já se neuměl skoro vůbec bránit.
Náhle se pode mnou něco mihlo. Malé kotě divoké kočky se vší silou zahryzlo tomu medvědovi do nohy. Muselo to být hodně silně, protože medvěd zaskučel bolestí, ale vzápětí toho malého popadl za kožich a mrsknul s ním o zeď.
„Ty...! Jak jsi mohl!“ vykřikl jsem a znovu jsem mu zaseknul drápy, tentokrát už do ruky, kterou mě držel.
Bylo mi už jedno, co se mnou udělá, ale tohle, co provedl malému, který teď bezvládně ležel u stěny krčmy, jsem mu nehodlal odpustit.

Marice
Když jsem slyšel urputný nářek malého kotěte, které se najednou ocitlo pohozené u krčmy, srdce se mi sevřelo. Bojoval jsem i sám se sebou, abych k němu nešel a prvně dobojoval to, co jsme začali. Ale… Bylo to, jak kdyby mi někdo trhal srdce z těla.
Zařval jsem tak silně, že se stěny všech domů okolo zatřásly a dost hostů i s hostinským se objevili na dvorku. Ren poodstoupil, a přitom zuby svíral rameno toho medvěda, kterého nyní hodlal rozcupovat, jak se naštval. Šel jsem rovnou za tou zrůdou, co držela mého muže, a tohle udělala tomu klukovi, který nesjpíš brzo bude i náš syn. Jen jedním okem jsem se podíval po tom kotěti, ale když jsem viděl, jak jeho křehké holé tělíčko, již v dětské podobě, bere hostinský do náruče a balí do kabátu, trochu jsem se uklidnil.
Když jsem viděl, jak zvedl k Hirovi ruku a chtěl mu jednu seknout za týl, aby ho uspal, hned jsem po ní skočil a zahryzl se tak silně, že během chvíle byl Hiro na zemi a medvěd se svíjel v bolesti v pěkné kaluži krve. Jeho ruka ležela o kus dál, jak jsem jí vyhodil z tlamy a on se snažil odplížit zbaběle pryč. Chtěl jsem ho dodělat, jak nějakou zdechlinu, ale Ren mě zastavil a postrčil k Hirovi. Opatrně jsem ho tlamou zvedl ze země a zadíval se na něj.
„Jsi v pořádku?“ zavrčel jsem, ale když jsem znovu uslyšel ten usedavý pláč, otočil jsem se k hostinskému.

Hiroki
Než jsem dopadl tvrdě na zem, ještě jsem několikrát zasekl drápy do medvědovy nohy a ruky.
Měl to spočítané. Zuřit takhle Mariho jsem ještě neviděl. Když mě zvedl, jen jsem přikývl, že jsem v pohodě a hned se díval po tom prckovi.
Netušil jsem, že bude mít takovou odvahu, aby mi šel pomoct. A teď malej chuďátko trpí.
Už jsem se nedíval, co se děje s těmi zbývajícími medvědy. Ren a pár hostů z krčmy si je vzalo do parády. Podle všeho, to byli výjimky. Domácí byli hodně naštvaní, protože se to tady normálně neděje, ale oni využili toho, že je tady slavnost...
Došli jsme k hostinskému a já natáhl ruce. Nemusel jsem ani nic víc říkat. Okamžitě mi ho opatrně předal do náruče a já i s ním vyskočil na hřbet Marimu.
„Potřebuje ošetřit, na zámku je dobrý felčar,“ chytl jsem se jeho hřívy a druhou rukou pevně přidržoval malého, aby mi nevypadl.

Marice
Trochu jsem se přikrčil, aby mohl Hiro bezpečně vyskočit na můj hřbet a neublížil malému.
„Velmi se omlouváme a zbytek zařídíme my,“ mírně se poklonil jeden ze strážců, který sem právě přispěchal.
Jen jsem zamručel, ale víc nevnímal, jak rychle jsem běžel do zámku. Vběhl jsem dovnitř a zastavil se až u krále, který celý vyplašený stál před bílým lvem a hned druhý menší stál za ním. Ještě se nestalo, aby se Ren takhle naštval kvůli někomu, koho ani neznal, protože kvůli mně toho chlapa nerozsápal.
„Králi, potřebuji felčara,“ zavrčel jsem a hlavou pokynul, aby Hiro slezl i s tím drobkem. 
„Mashi… Jak se mu to stalo?“ vyjekla králova dcera a hned očima hledala felčara.
Po chodbě se k nám hned sunul postarší muž, aby nám pomohl, ale já se rozešel do pokoje, kam jsem postrčil i Hira, aby malého uložil na gauč u krbu. Sám jsem se v koupelně převlékl, protože po změně jsem byl nahý a chtěl jsem být u malého co nejdřív. Hned co jsem se vrátil, jsem obejmul Hira a přitáhl ho k sobě, abych věděl, že ho tu mám.
„Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněný?“ prohlédl jsem si ho a zkontroloval, jestli není někde pocuchaný.

Hiroki
Držel jsem malého pevně, aby mi nevypadl, dokud jsme nedoběhli na zámek. Mari běžel rychle, ale přitom se pohyboval tak ladně, že jsem necítil skoro žádné otřesy.
Opatrně jsem malého položil na pohovku a už ho přenechal v péči felčara, který ho hned začal prohlížet a starat se o něj. Chodil jsem jen kolem nich a nervózně se na ně díval. Přál jsem si, aby to mládě bylo v pořádku. Nevím, kde se v něm vzalo tolik statečnosti, že byl schopný mi běžet na pomoc, i když sám tomu medvědovi sahal sotva k pasu.
„Jsem v pořádku. Jen mě trochu bolí hlava a asi budu mít pár modřin, ale to je vše. Na to se neumírá,“ nechal jsem Mariho, aby si mne prohlédl. „Já je doufám, že i on bude v pohodě,“ kývnul jsem hlavou k pohovce.
Začínal jsem vážně uvažovat o tom, co Mari předtím navrhl. Líbilo by se mi mít takového prcka na zámku. I když určitě dá spoustu práce ho udržet na jednom místě, ale i tak. Takového syna, který se ničeho nebojí, bych přivítal.
„Jestli Mashiro nebude proti, vzali bychom ho do tvého zámku,“ přitiskl jsem se k Marimu. „Byl bych moc rád, ale nechci to mrně k ničemu nutit. Chci, aby se rozhodl sám.“

Marice
„Myslím, že se už rozhodl, když mě zavedl k tobě, a potom tě chránil. To nedělá dítě jen tak, a podle jeho držkování má odvahu neskutečnou. Taky chci, aby si vybral nás,“ prudce jsem se otočil, když jsem ucítil horký dech na svém krku, jak se i Ren nakláněl.
„Co ty tu okouníš?“ zeptal jsem se a Ren vycenil zuby, jak kdybych se ho nějak dotkl.
„Dívám se na to pískle,“ procedil mezi zuby a nespouštěl oči z felčara, jak kdyby byl připraven ho pokousat, pokud to nějak pohnojí.
„Vypadá to celkem dobře, ale má nějaká naražená žebra. Nějakou tu bouli na hlavě a hlavně… Je moc slabý, uvidí se do rána, jak mu bude. Měl by odpočívat, takže…“ ukázal nám všem na dveře, abychom odešli, ale já se nedal.
„Tohle je náš pokoj a spíme hned v ložnici vedle, řekneme, kdyby se to zhoršilo. Zůstaneme s ním,“ zamručel jsem a doktor jen mávl rukou.
Sedl jsem si vedle malého a otřel mu čelo od potu, když se začalo rosit.
„No vidíš a ty ses bál o následníka… Myslím, že má vše, jak kdyby byl náš. Drzý po mě a holčičí po tobě,“ odhrnul jsem mu delší pramínek vlasů z očí, aby mu pořádně Hiro viděl do tváře.

Hiroki
Zadíval jsem se Mashirovi do obličeje. Předtím jsem si toho nevšiml, ale teď, když mu felčar omyl tvář, bylo vidět, že je to hezký kluk. Nejspíš až vyroste, bude mít jednou spoustu nabídek.
Posadil jsem se do křesla naproti pohovce a pozoroval jsem ho, dokud felčar neodešel s tím, že ho přijde zkontrolovat.
„Bude potřebovat pořádné jídlo,“ kývnul jsem na služebnou, která stála kousek ode dveří.
Ta se hned otočila a šla zařídit pořádnou porci jídla pro malýho.
„Vážně bych byl rád, kdyby s námi zůstal,“ opřel jsem se lokty o kolena a víc se nad něj nahnul.
Nemůžu dát Marimu potomka, a Mashiro si mě získal tím, jaký je, a tím, jak se vrhnul na toho medvěda. Odvahy má na rozdávání.
„Bude tady u nás. Budeme ho hlídat a postaráme se o něj,“ vstal jsem, a kromě Mariho jsem začal všechny strkat ven.
„A ty by ses měl pořádně umýt. Smrdíš medvědem a jsi dost špinavý,“ ukázal jsem ještě Renovi na fleky od krve, které na něm ulpěly.

Marice
„Zůstanu tady,“ prskl po Hirokim Ren a usadil se na zem vedle postele.
Dobře jsem věděl, co se jim stalo, když byli malí, a proč o dítěte Rena vychovává Bako sám. Je to pořád hodně mladý kluk, protože je jen o trochu starší než já, což je pořád mládě. Viděl jsem moc dobře, jak se dívá na to dítě a nejspíš si vzpomíná na to, co má být zapomenuto. Nebyl nikdy moc přátelský, ale tenhle klučina… Nejspíš změnil nás všechny.
„Zbláznil ses? Musíš se vykoupat, protože děsně smrdíš a taky… Nic se mu nestane, bude s námi a stejně se ho nejspíš nezbavíš, takže tak na deset let naber sílu. Tohle není jen tak obyčejné pískle, ale…“ nenechal mě domluvit a postavil se.
„Divoká kočka, vím,“ natáhl jeho pach, aby si ho dobře zapamatoval, a potom odešel z pokoje.
„Je divný… Takhle se běžně nechová,“ povzdechl jsem si a sedl si vedle Hira na sofa, abych si ho přitáhl do náruče.
„Je vážně roztomilý,“ pousmál jsem se, když jsem se díval před sebe.
„A ty… Kdy mi tě konečně přestanou unášet? Nemáš být tak zatraceně krásný,“ mírně jsem zavrčel a políbil Hira na tvář.

Hiroki
Ren se choval opravdu zvláštně. Divil jsem se, že tenhle člověk, kterému je všechno jedno a nic pro něho není problém, najednou takhle zareagoval. I když byl proti, nakonec stejně odešel.
Vrátil jsem Marimu polibek a krátce na něj pohlédl.
„Nejspíš zase začnu nosit ty staré věci. Tak si mě nikdo nevšímal,“ povzdechl jsem si, a pak se vymanil z jeho objetí a usadil se vedle Mashira.
Přikryl jsem ho, protože se deka trochu svezla a zpocené vlasy jsem mu stáhl z čela na bok. Co všechno si tenhle malý človíček musel prožít? A přesto se staví všemu čelem a před ničím neutíká.
Zatímco já...
„Chci se naučit bojovat. Nebo se aspoň bránit,“ natáhl jsem ruku k Marimu, aby přistoupil blíž a já ho mohl obejmout kolem pasu a opřít si o něj hlavu.
„Nechci být tak slabý...“

Marice
Přitáhl jsem si Hira ještě víc na své tělo a políbil ho.
„Ty nejsi slabý… Ale nějaký trénink by se ti šikl. No… Myslím, že na to bude nejlepší jen jedna proradná kočka, která tě vytrénuje, ale nebude se s tebou rozhodně mazlit. Můj otec,“ povzdechl jsem si a pohladil jsem Hira po jeho hebkých vlasech.
„Když tak nad tím přemýšlím, myslíš, že to s ním zvládneš? Je to pěkná bestie, když se mu chce. A taky… Myslím, že tohle nám dá pěkně zabrat,“ ukázal jsem na to kotě, co se právě zavrtělo a trochu zakňouralo, jak to všechno přicházelo k sobě.
„A další problém… Myslím, že půjdeme spát k sobě do pokoje, protože druhá proradná kočka se plíží u dveří a drápy jezdí po dřevě, jak se sem snaží dostat,“ zasmál jsem se a snažil se mluvit tak hlasitě, aby to Ren slyšel.
„Kdo tu je jako proradná kočka?“ zavrčel na mě hned potom, co vešel dovnitř.
Sedl si vedle sofa a hlavu položil na toho malého človíčka, aby si poslechl jeho bijící srdce, jak kdyby se chtěl ujistit, že žije. Vytáhl z mošny, kterou měl u pasu, malou karafku a táhlý olej mu nalil na ruce, které tím začal masírovat.

Hiroki
Vstal jsem, když k pohovce přistoupil Ren.
„Měl bys malého uložit do postele. Pohovka je sice pohodlná, ale postel je postel. A Machi je dost potlučený, ať má pohodlí,“ ustoupil jsem, když jsem chtěl malého vzít, ale Ren se na mě zle podíval.
„Jo, půjdeme vedle,“ chytl jsem se Mariho a nasměroval nás ke dveřím, vedoucím do našeho pokoje.
Nějak jsem v tu chvíli měl pocit, jako bych tu byl navíc. Mashiro je úžasné kotě. Líbí se mi. Ale ve chvíli, kdy jsme ho přinesli, jsem měl pocit, jako bych byl odstavený na druhou kolej.
Hloupá žárlivost...  Vždyť je to dítě, a to si vyžaduje pozornost...
„Bojím se tvého otce,“ přiznal jsem, když jsme za sebou zavřeli dveře.
Když o něm Mari začal mluvit, hned jsem si vzpomněl, co mi udělal, když jsem přišel do zámku. Pořád ve mne přetrvával ten nepříjemný pocit, když mě donutil se před ním svléknout, a pak mi nasadil obojek.

Marice
„Popravdě se ti vůbec nedivím, taky mě občas děsí, ale… Pokud někdo ví, jak se bránit, je to on. Nehledě na to, že tvůj druh jako partnera mi vybral on, věděl moc dobře, co dělá. Můj otec je těžko čitelný a celkem hodně panovačný, ale pokaždé ví, jak se má zachovat, a jak na co,“ povzdechl jsem si a chytil Hira kolem pasu, abych si ho mohl vyhoupnout tak, aby měl své nohy kolem mého pasu.
„No… Ren se stará o malého, co tak… Mám pořád říji a tohle mě moc rozpumpovalo,“ pousmál jsem se, a i s ním došel k posteli, abychom se následně položili na tu měkkou matraci.
Začal jsem ho líbat, a přitom mu rozvazoval tkanici u košile, abych se co nejdřív dostal k jeho tělu.
„Měl jsem je zabít všechny…“ zavrčel jsem, když se mi ukázala první ošklivá modřina, kterou jsem ihned ošetřil rty, aby ho to tolik nebolelo.

Hiroki
Omotal jsem nohy kolem Mariho, když mě k sobě zvedl. Chytl jsem jeho tvář do dlaní, když mluvil, a jen se na něj díval. Nikdy toho nebudu mít dost, protože je opravdu krásný. Můj vysněný muž...
Jeho vlasy sklouzly dolů, když mě položil na postel a zašimraly mě na tváři. Chtěl jsem je protáhnout mezi prsty, ale v tu chvíli už se Mari posunul níže a já ucítil jeho rty na své kůži.
Bylo to jako pokaždé předtím, prostě nádherné. Ty doteky mě zpočátku hřály, později rozpalovaly více, a nakonec každý další víc a víc vzrušoval.
Jestli on má říji, tak já rozhodně taky.
Během chvíle jsem po něm zatoužil tak moc, že jsem zapomněl na všechno a všechny, co byli za zdmi tohoto pokoje.
Aniž bych nad něčím přemýšlel, posunul jsem ruce níž, a chytl lem kalhot, které jsem si začal stahovat dolů. Lačnil jsem po tom, aby se mě Mari dotýkal i v těch místech. Kašlal jsem na nějaké modřiny, já chtěl něco jiného než ošetřit. Cítil jsem intenzivně i otírání látky o mou kůži, když jsem kalhoty stahoval dolů. Tak moc jsem to chtěl. Tak moc, že když se můj penis ukázal v celé své kráse, ještě jsem se proti Marimu prohnul.
„Mari...“ zašeptal jsem vzrušeným hlasem. „Mari, chci se s tebou spojit... prosím...“

Marice
Nosem jsem se otřel o jeho pokožku na krku a jemně ho kousl, jak moc jsem po něm zatoužil. Voněl tolik, že moje tělo šílelo tím, abych si ho vzal. Hezky tvrdě… Vášnivě… Tolik, že bude prosit o další milování. Ale…
Udělal to i bez toho, abych si to vyžádal.
„Hiro… Chci tě,“ zavrčel jsem mu do rtů, než jsem ho políbil.
Prstem jsem zkusil, jak na tom je, ale protože to bylo před pár hodinami, co jsme to dělali, byl ještě hezky vlhký. Jak kdyby neustále lačnil po mém mužství, tak jako já po jeho zadečku. Byl jsem jak rauši, když jsem ho chytl pod koleny a přitiskl mu je k tělu, abych mohl mít lepší přístup.
„Miluji tě,“ zamručel jsem, když jsem do něj najel.
Zbožňuji, jak je těsný a už první nájezd mě uzemní tou dokonalostí.
Začal jsem přirážet do jeho zadečku, a přitom ho jednou rukou pevně držel za ramena, aby mi nikam neujel. Druhou rukou jsem mu svíral stehno a tvrději si ho bral, jak skvělé to bylo.
„Tohle je ono? Jsi tak… Krásný,“ jemně jsem podmanivě vrčel do jeho tváře, když jsem ho znovu a znovu líbal.

Hiroki
Myslím, že by to Mari udělal, i kdybych si o to neřekl. Ne, jen on, ale i já jsem nejspíš v říji, když o to tolik žadoním. Jsem jak smyslu zbavený a nemyslím na nic jiného od chvíle, kdy na to jen pomyslím.
Bylo by mi jedno, jak by si mě vzal. Hlavně že se to děje.
Jen jsem si stáhl kalhoty dolů, už jsem měl kolena přitisknutá k tělu a Mari se probíjel dovnitř.
Muselo mě být slyšet i vedle, jak moc jsem prožíval každý jeho pohyb. Mé steny jsem nedokázal utlumit ani v polibcích, které mi Mari věnoval.
Chytl jsem se pevně jeho loktů, abych mu mohl vycházet vstříc. Každý nájezd jsem vnímal tak intenzívně, až se mi zdálo, že se se mnou točí celý svět.
Přivíral jsem oči, protože ta touha, ten chtíč mě rozpaloval čím dál víc. Zvedl jsem nohy více a zahákl mu je o ramena, jak jsem toužil po tom, aby se Mari dostal co nejhlouběji. Aby se otíral o můj hrbolek rozkoše, kdy mě každý takový náraz do něj přiváděl skoro až do bezvědomí.
„Ma... ach... Mar... Mari!“ vykřikl jsem v momentě, kdy se mi tělem rozprskl ten nejskvělejší pocit.
Třísnil jsem své břicho mým spermatem a se sténáním, které snad připomínalo tichý nářek, jsem prožíval to neskutečné blaho, které mi dokázal dát jen on, můj muž, můj lev, kterého tolik miluji.

Marice
„Jo… Hiro…“ zavrčel jsem, když se mnou přehnal ten skvělý pocit, že se kolem mě boří svět.
Vše, co doteď bylo ukryto ve mně, najednou bouchlo jako sopka a dralo se to ven. Moje uspokojení nyní plnilo jeho zadeček, a já jen slastně přivíral oči, když jsem cítil, že i on došel svého konce. Snad poprvé se mi to povedlo tak, že jsme byli oba spolu. To bylo naprosto dokonalé prožívat to ve dvou.
„Moc tě miluji,“ zavrněl jsem u jeho rtů, než jsem si ho přitáhl za bradu a políbil.
Opíral jsem se o lokty, abych na něm nebyl celou svou váhou a díval se mu do očí. Čekal jsem na někoho, koho mi určil otec, a nakonec jsem našel muže, který mi vzal srdce.
Slyšel jsem to rozčílené zabouchání na dveře, jak jsme nejspíš rušili Rena od spánku, ale ignoroval ho.
Dál jsem se tulil k tělu svého milence a užíval si tyhle chvíle které spolu máme.

Hiroki
Snažil jsem se popadnout dech, ale moc se mi to nedařilo. Nohy se mi svezly dolů a zůstaly do široka roztažené bezvládně ležet na matraci. Nebyl jsem schopný se ani pohnout, jen jsem se stále chvěl, když ve mne dozníval ten skvělý pocit.
Cítil jsem vlhko, které se přeci jen dostalo ven i přesto, že mě Mari zcela zaplňoval. Kdybych byl žena, nejspíš bych se štěstím rozplakal a přál si, aby to všechno, co je ve mne počalo nový život.
Ale i když žena nejsem, přesto jsem byl šťastný, že právě Mari je ten, kdo mi dopřává tyhle chvíle naprosté euforie.
Chytil jsem se ho kolem krku a zvedl hlavu z polštáře, abych se mohl na jeho rty přisát ještě víc. Chtěl jsem cítit jeho jazyk ve svých ústech, kdy se dotýká mého, jemně se o něj otírá a já přitom ještě cítím to zvláštně krásné svírání tam dole...
Ano, tohle je naprosto dokonalé. Mari je můj první a jediný muž, který má to privilegium si mě takhle brát, kdykoliv bude chtít.
Ani to Renovo rozčílené nadávání mě nedokázalo vytrhnout z mého pocitu štěstí které jsem teď právě prožíval.
Miluji Mariho a miluji se s ním milovat...
„Nikomu tě nedám,“ zašeptal jsem, když jsem položil hlavu zpět na polštář a s přivřenýma očima ještě nechával v sobě doznít všechno to krásné, co mi právě dal.

Marice
„To bych ti radil, protože já tě nehodlám někdy opouštět. Jen… občas mám strach, že se něco pokazí a já o tebe přijdu. Nikdy se to nesmí stát… Moc mi na tobě záleží a asi bych umřel žalem,“ povzdechl jsem si a políbil jeho sladce červené rty.
Trochu jsem se přetížil na jednu stranu, abych ho nezatěžoval, ale nevyjel jsem z něj. Uvnitř mi bylo tak moc dobře… Nechtěl jsem se toho místa vzdát. Otíral jsem se jazykem o ten jeho a užíval si chuť, která je ojedinělá. Je jen a pouze mého muže, nikdo jiný si mě takhle nepodmanil, jako on.
„Zítra se toho malého lumpa zeptáme, jestli zůstane s námi a budeme rodina. Věřím, že to zvládne, protože silný je na to dost. Připomíná mi tebe… Bojovný do konce, ale krásný ve své jedinečnosti,“ protáhl jsem v prstech pár pramenů jeho kratších vlasů a pohrával si s ním.

 

 

Epilog

Hiroki
Ležel jsem a díval se do nebe. Takových klidných chvil mám poslední dobou celkem málo. Zahrada v tomhle místě je klidná a málokdo sem zajde. Nejraději bych vylezl do koruny stromů a tam se natáhl na větvi ve své zvířecí podobě.
Ale dneska to nešlo. I když jsem si našel volnou chvilku, věděl jsem, že mě za chvíli bude potřeba v zámku. Ještě před chvílí jsme s vlky divoce diskutovali o společných obchodech, a až teprve, když jsem se změnil v pumu, vyskočil mezi ně na stůl a na všechny zařval, atmosféra se uklidnila a vlci byli schopni konečně v klidu poslouchat.
Stále to zkouší všude možně, ale nade mnou nevyhrají.
„Tati,“ ozval se po chvíli hlas, který mě vytrhl z krátké dřímoty.
Mashiro stál nade mnou a zvědavě se na mě díval. Možná chtěl vědět, jestli jsem neumřel? Vím, že je na mě naštvaný, protože já jsem ten, kdo ho mučí učením a nedovolí mu odejít, dokud neudělá všechno, co má. Chci, aby se uměl ohánět nejen mečem, ale aby i něco věděl. A že hlavu na to má.
„Máš jít do zámku Táta tě potřebuje. Návštěva od levhartů za chvíli odjíždí a on chce, abys byl u toho.“
„A nechce náhodou, abys tam byl taky?“ posadil jsem se a rychle ho chytl za halenu, když se otočil a chtěl utéct.
„Proč tam musím být?“ otočil se na mě uraženě.
„Protože jsi následník trůnu, Mashi.“
„Víš, že to nemám rád, chci jít do lesa za zámek.“
„A proč tam chceš jít?“
„Protože mě tam...“ zarazil se a na moment odmlčel.
„No, proč?“ pousmál jsem se, když jsem to viděl.
„Prostě chci,“ odsekl mi a chtěl se vyškubnout.
„Půjdeš hezky se mnou,“ zvedl jsem se na nohy, chytl ho kolem ramen a nekompromisně ho vedl do zámku.  
Je vysoký už jako já, a dokonce se už po něm ohlíží i spousta děvčat. Ale on, jako by je neviděl. Nejspíš má někde tajnou lásku... 

Marice
„Co tak, kdybychom zauvažoval o tom, jestli by se váš syn nespojil s mojí dcerou? Není to špatný svazek a určitě bychom tím podpořili obě země,“ usmál se na mě král levhartů a významně na dívku ukázal.
Ta se jen začervenala a nenápadně sevřela ruku chlapce, který šel vedle ní. Ani nemusela nic říkat, protože já moc dobře věděl, jak se cítí.
„Bohužel… O tomhle nerozhoduji já, ale můj syn sám. Nechci ho do ničeho nutit a zaslíbení nepodporuji. Mě se to sice vyplatilo, ale jen proto, že si mě můj muž našel sám. Takže omlouvám se… Ale to se nestane, pokud nebude chtít on,“ stiskl jsem mu ruku, kterou mi podával a podíval se za pachem, který se k nám blížil.
Sice nám už období páření skončilo, ale pořád mě velmi přitahoval. Musel jsem to mít každou noc, jinak bych asi umřel.
„Zlato, vedeš ho?“ usmál jsem se a přitáhl si Hira k sobě, abych ho mohl políbit.
Ale na poslední chvíli jsem toho malého darebu chytil za límec košile, když chtěl zase zdrhnout.
„Na schovávanou s Renem si budeš hrát později, teď se rozluč,“ zašeptal jsem mu do ucha a on zkoprněl, jak kdybych ho opařil.

Hiroki
Mashihro se sice vzpíral, ale nakonec mu nezbylo nic jiného než se podvolit. Došel jsem s ním až na nádvoří, kde už stál nachystaný kočár a král levhartů se svou dcerou a doprovodem právě mluvili s Marim. Pustil jsem našeho syna až teprve, když jsme k nim došli a Mari si mě přitáhl k sobě.
Dobře jsem viděl, jak Mashi protočil oči, když mě Mari políbil. Ale přesto se neubránil mírnému ruměnci ve tváři.
„S Renem?“ podíval jsem se na Mariho a pak se otočil k Mashirovi, aby mi to vysvětlil.
Co to mělo znamenat? Něco mi uniklo? Je pravda, že Mashi je už dost velký a nebude trvat dlouho a on pocítí i tu touhu, kterou s sebou přináší období páření. Ale já ho pořád vidím jako kotě, které jsme si tenkrát přivedli na zámek, když mě pomohl zachránit před únosci.
„Myslím, že si budu muset s Renem promluvit,“ zavrčel jsem tiše. „A s tebou taky, Shiro.“
Viděl jsem, jak sebou cuknul. Jakmile jsem ho takto oslovil, věděl, že se z mých spárů nedostane dřív, dokud mu neřeknu všechno, co mám na srdci.
Vrátil jsem se k naší návštěvě, abych se s nimi rozloučil. Vlci už byli dávno pryč, ale král levhartů se tu, z nějakých mě neznámých důvodů, zdržel o něco déle.
„Tati, můžu už jít?“ zatahal mě Mashiro jemně za vlasy, když jsme ještě chvíli stáli a dívali se za odjíždějícím kočárem.
„Tohle není provaz ke zvonu,“ vyprostil jsem z jeho ruky svůj dlouhý cop.
Nechal jsem si opět vlasy narůst až po zadek, tak jak jsem to měl rád, a vždy, když si s nimi Mari hrál, doslova jsem vrněl blahem.
„Jdeme dovnitř,“ ukázal jsem na hlavní dveře zámku a popostrčil ho k nim.

Marice
„Zlato, buď na něj hodnej. Ren ho jen trénuje, pokud teda vím a taky… Co kdybychom se šli odreagovat k horským pramenům. Změnili se po dlouhé době v pumu a lva… Jen tak se potom změnili zpátky a… Milovali se v té teplé vodě,“ podmanivě jsem mu vrčel do ucha.
Věděl jsem, že mu dá, co proto, až se to kotě a on dostanou do slovní přestřelky, ale zase… Popravdě jsem moc o Renovi a Mashim nevěděl, jenže… Od doby, co byl Mashi už dospělý, se mnou moc Ren nemluvil o tom, co dělá, nebo s kým je. Ani se nechtěl o ničem takovém bavit. Začínalo to trochu zavánět tím, že jsou spolu.
„Už jdu,“ procedit vrčivě Mashiro mezi zuby a šel do pracovny.
Byl zase celý nedočkavý, až se dostane pryč. Jeho touha po svobodě se nezměnila, ale byl jsem moc rád, když ho Hiro učil, protože mohl být dobrý v čem chtěl. Byl neskutečně chytrý, a jeho dobrá povaha dost často pomáhala bořit ledy kolem království. Vešli jsme a já si hned sedl do křesla, abych si trochu oddechl.

Hiroki
Mashiro se sice cukal, ale nakonec poslušně vešel dovnitř. Chystal jsem se, že ho zaměstnám, protože toho byla spousta, co by měl vědět. Navíc se dneska vyhnul jednání mezi námi, levharty a vlky, což pro něj měla být důležitá zkušenost. Už jen kvůli vlkům.
Nadechl jsem se a spustil. Mashi jen stál a útrpně se na mě díval. Občas zabloudil ohledem k Marimu, jako by od něj hledal pomoc. Ale v tomhle případě vládnu já...
Jenže i můj pohled občas zabloudil k mému muži, který si pohodlně seděl v křesle, a jen se s úsměvem na nás díval. Měl jsem pocit, jako by tiše zavrčel...
V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, co mi říkal, když jsme vcházeli do zámku, a od toho momentu jsem začínal byl nesoustředěný. Pořád se mi do hlavy vkrádala ta myšlenka, kterou mi podsunul.
„Mashiro, pro dnešek ti to odpouštím, protože vidím, že s tebou není řeč,“ povzdechl jsem si naoko, ale já se ho přitom chtěl zbavit. „A než půjdeš... Chci, aby za mnou Ren přišel. Takže mu vyřiď, že ho čekám u večeře. Potřebuji si s ním o něčem hodně důležitém promluvit.“
„A... co mu chceš?“ zarazil se Mashiro, který už byl skoro na odchodu.
„To bys rád věděl, co?“ pousmál jsem se a ukázal mu rukou ke dveřím, aby odešel. „Chci, aby byl na společné večeři, nebo pro něj pošlu stráže. A to myslím vážně. A ty tam budeš taky.“
Mashiro se mírně zamračil, ale nakonec odešel, protože věděl, že se mnou nehne.
Když za sebou zavřel dveře, podíval jsem se na Mariho. Pomalým krokem jsem se k němu blížil a odkládal jeden kus oblečení po druhém. Když jsem k němu došel, už jsem byl ve své zvířecí podobě a předl jsem.
„Půjdeme k těm horkým pramenům?“ zvedl jsem se na zadní. Předníma tlapama jsem se opřel o jeho ramena a pak jsem mu olízl celý obličej.
Už dávno jsem se nestyděl říct, co chci, po čem toužím...

Marice
Po celou dobu jejich rozhovoru… teda spíš monologu Hira… jsem se na svého muže díval. Nemohl jsem z něj pustit oči. I po takové době, mi připadal jako nádherný obraz, který nakreslil ten nejlepší malíř. Miloval jsem ho stejně, jako když jsem ho potkal. Jemně a podmanivě jsem celou bobu vrčel a sváděl ho tím. Už tak byl na toho malého lumpa ostrý, ale zase… Líbilo se mi, jak před ním Machiro klopil uši, které se mu ukazovaly na hlavě.
Nejlepší na tom bylo, když ten malý konečně, i když neochotně, odešel, a potom se Hiro přede mnou svlékal. Až byl ve zvířecí formě a otřel se o mě, už jsem nedokázal dál v klidu sedět.
„Ano… Jdeme,“ jemně jsem zavrčel a postavil se na nohy, abych se mohl svléknout a změnit se ve lva.
Měl jsem chuť si s ním takhle užít volnosti… Jen být spolu protože poslední dobou neustále řídíme obchody, jak se snažíme zvětšit naši zem, a nějak zapomínáme jeden na druhého. Otec s Bakem žili již několik let nahoře v horách, už jen proto, aby konečně mohli být jen spolu a nikdo je nerušil. Hlavně po jedné potyčce s vlky, byl Bako raněn a jeho noha se doposud neuzdravila. Horské prameny mu pomáhaly.
Byl jeden kout, kam jsme chodili jen my, já a Hiro.
Hned co jsme se dostali ze zámku, jsme běželi jak vítr. Bylo úžasné cítit letní vítr, jak nám čechrá srst, a občas se provokativně žďuchnout, nebo jemně kousnout. Byl jsem nedočkavý…

Hiroki
Marice se hned připojil. Aby taky ne, když mě celou dobu provokoval.
Díval jsem se na něj, jak se svléká a opět jsem musel uznat, že tak krásné mužné tělo tu nemá jen tak kde kdo. Kolikrát jsem za naše soužití musel zakročit, když si na něj dělal někdo nárok s úmyslem mě vystrnadit z mé pozice jeho partnera. Ale Ren i Mariho otec mě dobře vyškolili v boji, i když mě to stálo dost potu a občas i krve. Už jsem se jen tak nedal a ukázal všem, kdo je Mariho pravý partner.
Otřel jsem se o jeho hřívu, když mě vyzval, abychom vyběhli ven k horám. 
Bylo krásně teplo, a přesto jsem se na ty horké prameny těšil. Byla tam okolo nádherná příroda a v místě, které patřilo jen nám, nás nikdo nikdy nerušil.
Jen co jsme doběhli k vodě, kousnul jsem Mariho do ucha za to neustálé provokování během cesty, a hned na to jsem skočil do vody.
Moje černá kožešina se leskla na slunci a kapky, které po ní stékaly, vypadaly jako diamanty.
Ale i když mám tuhle podobu moc rád, stejně jsem v ní tentokrát dlouho nevydržel.
„Půjdeš za mnou?“ postavil jsem se ve vodě, která mi, už v lidské podobě, sahala mírně nad kolena.
Vlasy kopírovaly mé tělo a já si je musel přehodit dozadu, abych na Mariho viděl. A nejen to...
Chtěl jsem se mu ukázat. Ukázat mu to, co po něm tolik touží. Každý den od chvíle, kdy jsme se jeden druhému dali a přiznali si své city k sobě.
Natáhl jsem ruku před sebe a s tichým vrněním jsem čekal, až se Mari změní v člověka a připojí se ke mně.

Marice
Zastavil jsem se na okraji koupele a díval se, jak se mění a potom se přede mnou ukazuje v celé své kráse. Chtěl jsem ho chvíli provokovat, ale nešlo to. Moje touha řvala tak nahlas, že se s tím nedalo nic dělat. Změnil jsem se v člověka a pomalu tou vodou kráčel k němu. Zastavil jsem se kousek od něj a odhrnul pramen vlasů z jeho ramene, který tam jako jediný zůstal. Neubránil jsem se, abych ho jemně nekousl a následně to místo nepolíbil.
„Jsi nádherný… Miluji tě, Hiro,“ zavrněl jsem mu do ucha, než jsem ho pevně chytil pod zadkem a vyhoupl na svůj klín.
Už jsem byl vzrušený, takže se o jeho dírku hned můj penis otřel. Začal jsem ho líbat a pomalu pokládal do vody v místě, kde byla nejmenší hladina. Hladil jsem se po stehnech a drápy přejížděl po té krásně napnuté pokožce, která snad zářila, jak byla světlá.
„Chci tě… Dneska to bylo moc náročné, a já se těšil na to, být jen s tebou. Pitomí vlci, nedá se s nimi mluvit, jsou otravní,“ zamručel jsem, když jsem si na ty blbce vzpomněl.

Hiroki
„Jo, bylo to náročné,“ zamručel jsem a na to jsem zavzdychal, když mi po těle přeběhl mráz, který způsobily Mariho drápy.
Voda mě hřála od spodu a Mari z vrchu. Jeho tělo se lesklo, jak se na něm držely kapky vody a já se prostě nemohl vynadívat. Jsme spolu už tak dlouho, a přesto, kdykoliv to jde, jen tak v noci ležím a pozoruji spícího Mariho. Je prostě krásný a hlavně... Je můj.
Moje ruce se automaticky rozeběhly po jeho těle. Hladil jsem jeho mokrou pokožku, stíral kapky a sem tam i já do něj zatnul drápy, abych na něm zanechal stopy, které mu můžu udělat jen já.
Přivíral jsem oči nejen před tím slunečním světlem, ale i tím vzrušením, které se ozývalo s čím dál větší intenzitou. Nohy mi proklouzly na mokrých oblázcích, když jsem se zapřel o dno, abych se mohl proti němu prohnout.
„Taky tě moc chci... To jednání bylo strašně dlouhé a únavné... Potřebuji to. Potřebuji uvolnit to napětí... Vem si mě, Mari. Vem si mě, jak chceš...“
Jednotlivá slova jsem skoro šeptal, jak jsem umíral touhou po spojení se svým milovaným mužem.

Marice
Když mě poprosil, začal jsem zkoušet prsty jeho vstup, jestli bych mohl vejít hned teď. Byl jsem z něj hrozně nadržený a toužil jsem po tom spojení, které jako jediné mi dávalo volnost. Tak dlouho jsme neměli klid. Sice jsme spolu byli celé noci, ale kolikrát utahaní a zmohli jsme se jen na mazlení. Chtěl jsem být jen s ním a těšil se, až kralování převezme náš syn, i když on se k tomu moc nežene. Stejně mi ještě několik let na trůnu zbývá, ale i tak… Jednou budeme jen sami dva a beze svědků.
Když jsem zjistil, že jeho dírka se hezky stahuje kolem mých prstů a stejně lačně vybízí k ataku, překulil jsem se na mělčinu vedle něj a jeho si vyhoupnul na klín zády k sobě.
Jemně jsem ho kousal do lopatek a ramen, když jsem mu masíroval vstup a začal se tlačit svým penisem dovnitř. Jednou rukou jsem mu dráždil bradavku a druhou mu přejížděl po mužství, abych i jemu dopřál tu rozkoš, kterou cítím, když jsem uvnitř jeho, a to teplo mě svírá v blaženém objetí.
„Hiro…“ zamručel jsem mu do kůže, když jsem ho nadzvedl a začal do něj přirážet.

Hiroki
Mari vyslechl mé prosby. Pečoval o mně, jako už dlouho ne. Bylo to naprosto úžasné, když se jeho prsty dobývaly do mého nitra. Stáhl jsem se kolem nich a o to víc vnímal to tření mého vstupu, který mě donutil nahlas vzdychat, jako bych byl v říji. Stahoval jsem hýždě, abych ještě víc cítil to dorážení prstů a nepatrné doteky mé prostaty. Myslel jsem, že zešílím, jak moc mě to bralo...
„Mari...“ zaskučel jsem, když je vytáhl a ochudil mě tak o tu plnost. Ale on mě vzápětí vyplnil něčím jiným. Něčím, co jsem už hodněkrát měl tu čest ochutnat, když jsem ho chtěl potěšit jen svými ústy a on mi to dopřál.
Jeho penis ve mne mizel, postupně mě plnil, a já skoro nedýchal, když jsem na něj dosedl a on ve mne zmizel úplně celý. Třásl jsem se vzrušením, zapíral se o jeho nohy, ale donutil mě se nakonec narovnat a prohnout se v zádech tak, že jsem se o něj skoro opíral.
Pravidelné pohyby se postupně zrychlovaly...
A já... Nedokázal jsem v sobě zadržet své hlasité projevy své spokojenosti, které vystrašily i ptáky z blízkých stromů, a ti vyplašeně ulétli, aby se usadili opodál na velké větvi.
Každý jeho dotek, pohyb, jsem teď vnímal dvakrát tolik než normálně. Chvěl jsem se, svíral jsem ho v sobě, abych mu ztížil ty pohyby a já ho mohl cítit ještě víc. Rozpaloval mě tak, že jsem byl horký víc než ty horké prameny.
„Už... už nemůžu...“ zachrčel jsem a chytl jeho ruku na mém penisu, aby zesílil svůj stisk a já mohl s hlasitým zasténáním dojít ke svému konci.

Marice
Stiskl sem víc jeho penis, když jsem slyšel ty zvuky, které ze mě dělají šílence. To sladké mručení… Předení, které mě dostává na hranici ovládání.
„Hiro…“ hlasitě jsem zavrčel a zakousl se mu do ramene, když to na mě šlo a on se stáhl ještě víc.
Už jsem nemohl… Byl jsem naprosto mimo. Silněji jsem přirazil a už jen cítil, jak se moje sperma rozlévá do jeho nitra. Orgasmus mě dostal… Přivřel jsem oči a jen vnímal tu vůni, která z něj vycházela. Tak omamné… Úžasné.
„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a pokud mám vedle někoho zestárnout, jsi to ty.“
Tohle jsem mu řekl poprvé, ale cítil jsem to tak. Každý den jsem mu propadal víc a víc, a netušil, jak moje srdce můžu ještě hlasitěji tlouci.

Hiroki
Byl jsem uspokojený a spokojený. Opravdu jsem začal příst, jako bych ležel u krbu a tiskl se na jeho rozpálenou stěnu. Na hlavě se mi objevily zpátky zvířecí uši a můj ocas se jemně zavlnil a pak se omotal kolem Mariho ruky.
Když jsem se trochu uklidnil, opatrně jsem poposedl a opřel se zády o svého muže. Nechal jsem se obejmout jeho silnými pažemi a zaklonil jsem hlavu, když jsem ji opřel o jeho rameno.
„Miluji tě,“ díval jsem se na jeho úžasnou tvář.
Nikdy nepochopím, co mě vlastně vedlo k tomu, abych se vydal do jeho, vlastně už našeho, království. Věděl jsem tenkrát, že mě to může stát hlavu, ale ve své naivitě jsem se stejně do toho dobrodružství pustil.
A výsledek? Ten i přes prvotní slzy, nakonec stál za to. Mám toho nejsilnějšího lva v království, a hlavně nejhezčího. Můžu na něm oči nechat, když mám chvíli a můžu ho v klidu pozorovat.
Jen tak... Jen proto, že jsem do něj zamilovaný. Jen proto, že je můj a já ho už nikdy nikomu nedám.
Mám ostré zuby a drápy a kdokoliv se přiblíží, se zlou se potáže.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem ještě jednou a chytl Mariho kolem krku a přitáhl si ho pro polibek, aby cítil, že svá slova myslím smrtelně vážně.

 

Zaslíbení - Kapitola 11 - Závěr

:)

Tara | 25.01.2018

Díky za další skvělou povídku :)
Kocourci přijali mezi sebe dalšího kocourka a myslím, že si už našel taky partnera, a pokud by to mohl být Ren tak si spíš našel on jeho už dlouho před tím :D
Jsem ráda, že Hiro a Mari spolu žijou a stále si užívají plnými doušky jeden druhého :3

Re: :)

topka | 25.01.2018

Tak kluci to nakonec zvládli a ještě rozšířili rodinu o další chlupatou potvůrku. Jo, Mashiro s nimi zůstal a nějak moc se nezměnil a navíc... no pěkně se nám vybarvil. Kdo ví, co před svými táty tají... Že by Ren? :D :D To bychom se ho museli zeptat. Buď jednoho nebo druhého. Ale chytit takovou kočku dá pěkně práci. Tak uvidíme. :)
My ti děkujeme za přečtení a komentík, máme radost, že se líbila i tahle série. :)

.....

zuzka.zu | 20.01.2018

dokonalosť sama :) ja proste milujem vaše poviedky... mnooo myslím, že tie dve treštidla maju niečo v rukave :D že? inak, dikiii za skvelú poviedku

Re: .....

Bee Dee | 20.01.2018

Uaaaa... Děkujeme, jsme rády, že se ti i tahle povídka líbila. A co mají ti dva v rukávu? Nejspíš Eso? :) :) To vše se ukáže... Určitě ti i děkujeme za hezký komentář, potěšil.

:)

Aja | 20.01.2018

Super kapitola :) jen je škoda že je poslední. Bylo moc hezký jak si vzali Mashira k sobě a vychovávali ho jako vlastního :). Jen jste mi na konci nasadily brouka do hlavy s tím po kom Shiro touží respektive s kým se chtěl v zahradě setkat :) a jak do toho zapadá Ren (jestli vůbec). Dozvíme se to nebo to už necháte na naší fantazii? :)

Re: :)

Bee Dee | 20.01.2018

Bohužel, vždy to jednou musí skončit, ale... :) :) :) Uvidíme, jak to bude s jednou postavou, o které se tu zmiňuješ, ještě není zcela rozhodnuto... :) :) A s kým se měl setkat v zahradách a jak do toho zapadá Ren? Nooo... :) :) Já vím, jsem zlá, ale víš jak, překvápko je překvápko.
Moc ti děkujeme, za tvoje komentáře, určitě nás moc potěšily a podpořily v dalším psaní. Jsme rády, že se ti tahle povídka líbila a další budou také.

Přidat nový příspěvek