Začít znovu...

Klidně mě chytni pod krkem, já se jen tak nevzdám... Jsem silný a ty jen život, který plyne...

ZAČÍT ZNOVU...

Už je to dlouho, co jsem naposledy viděl Daniela. Byl prohlášen za nezvěstného, ale nic nepoukazovalo na to, že by byl ještě mezi živými. Ještě nějakou dobu to bude trvat, než ho prohlásí za mrtvého.
Moje bolavé srdce se pod dohledem lékařů vzpamatovávalo velice pomalu. Hrozili mi, že jestli nepřestanu kouřit, tak mě operace nemine. No, slíbil jsem, že se pokusím, ale moc tomu nedávám.
Postupně jsem se vracel do normálního života. Za tu dobu, co jsem byl mimo, Laura přebrala vedení firmy, jako její správná spolumajitelka. Ale bylo vidět, že by se raději věnovala tomu, co měla vždy nejraději. A to módě.
Je čas, abych se konečně ujal naplno svých povinností. Vrátil jsem se do Idaho, protože v Bois jsem už nechtěl žít. Nechtěl jsem si připomínat nic, co by mě spojovalo s Danielem. I když v domovské pobočce těch vzpomínek bylo taky hodně.
Dlouho jsem to tam nevydržel a odstěhoval jsem se, abych mohl pracovat výhradně na ředitelství.
Když Laura viděla, že už začínám fungovat jako správný šéf, vrátila se ke svému podnikání, ale přesto mě občas chodila kontrolovat.
Moje asistentka mě trpělivě všude doprovázela, a když jsme se konečně usadili na ředitelství, byla šťastná i za mě. Její manžel se i přes svůj handicap a věk ukázal jako velmi užitečný pomocník v IT a začal pracovat na pár hodin denně v druhém patře ve skupině techniků.
Všichni, ať má rodina, či Jeff, Mary nebo kluci, si konečně oddychli, že jsem už normální.
I přesto, jsem se často vracel ve vzpomínkách k Danielovi, když jsem seděl doma sám potmě s cigaretou v ruce a plnou lahví na stole. Ano. Řekl jsem… slíbil jsem tenkrát Danielovi, že se už chlastu nedotknu a tohle bylo aspoň to jediné, co jsem splnil.

Je večer a já zas takhle sedím po tmě a nevím, co mám dělat. Nemám chuť už ani na tu cigaretu. Vstanu, otevřu okno, abych vyvětral ten smrad, za který mě Daniel vždy tak peskoval.
Co s načatým večerem? Práci už mám hotovou a spát se mi nechce. Chybí mi společnost, někdo, s kým bych mohl trávit večery…
Nakonec se rozhodnu a vydám se na večerní procházku. 
Je teplo, takže mi stačí jen lehké kalhoty a nátělník. Procházím městem, vyhýbám se rušným ulicím a mířím spíš do těch tmavších klidnějších.
Jsem venku už tak dvě hodiny a pořád se mi nechce spát. Vytahuji krabičku cigaret, když se zarazím.
Z konce uličky slyším známé zvuky. Schovám cigarety zpátky do kapsy a vydám se tím směrem.
Nespletl jsem se. Jsou tam tři… Dva tlučou toho chudáka, jako by jim něco ukradl. Ten se jim sotva brání a vypadá, že mele z posledního. Už klečí na zemi a zvedá ruce, aby se bránil kopancům, které míří na jeho hlavu a břicho.
„Co se tu děje!“ křiknu na ně během rychlé chůze.
Jsem už skoro u nich, když se jeden z nich otočí a změří si mě pohledem.
„Neser se do toho a vymázni!“ podívá se na mě výhružně.
Zastavím se kousek od nich a zadívám se na toho chudáka, co se krčí na zemi a i v tom přítmí je vidět, jak se třese a je celý od krve.
„Něco vám ukradl?“ ptám se znovu a přiblížím se o dalších pár kroků.
„Do toho ti nic není, ale když už se ptáš, je to jen blbá buzna, tak jsme mu chtěli ty kraviny vymlátit z hlavy,“ ozve se ten druhý a taky se na mě otočí.
„Jen to?“
Oba s úsměvem přikývnou, jako by má otázka znamenala souhlas s jejich počínáním.
„Tak jen blbá buzna?“
Znovu přikývnou.
„Tak jen další blbá buzna, kurva,“ vztek nad těma kreténama vypuknul naplno. Rozběhl jsem se proti nim a toho nejblíže jsem hned uzemnil dobře mířenou ránou.
„Ty hajzle!“ zařval ten druhý a skočil po mně.
Jo, vojenský výcvik se opravdu hodí….
Nemám s nimi moc práce. Nejspíš si mysleli, že když jsou dva, že mají navrch.
„Zjistěte si, kurva, kolik takových blbých buzerantů je v armádě,“ držím toho, co ještě stojí na nohách pod krkem. „Tenhle buzerant vám příště rozkope tu vaši prdel tak, že budete rádi, když vás příště někdo takový ojede!“ poslední rána do obličeje ho poslala mezi odpadky.
Ještě chvilku s rychlým oddechováním a zatnutými pěstmi pozoruji, zda se ještě zvednou, nebo mají dost.
Ale už nevstali.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se na první věc, co mě napadne, když si přidřepnu k tomu chudákovi, který se stále krčí na zemi.
Zvedne ke mně hlavu a jen mírně kývne, že ano. Ale když se na něj zadívám víc, vidím, jak je domlácený.
„Kde bydlíš?“
„V hotelu,“ zkouší se postavit na nohy, ale moc mu to nejde. „Kousek odsud,“ mávne rukou na konec uličky.
Pomáhám mu vstát a přitom rychle uvažuji nad tím, jestli ho tam v tomhle stavu a v tuhle dobu vůbec pustí.
„Proč jsi v hotelu?“ podebírám ho pod paží a vedu ho pryč z toho zatraceného místa.
„Já… přijel jsem hledat práci. Zítra jsem měl jít na pohovor,“ náhle zaskučí, předkloní se a chytne se za břicho.
„Tak nevím, jestli by tě vzali, když takhle vypadáš“ pomyslím si. Na konci uličky se rozhlédnu a pak mávnu na taxík.
„Půjdeš ke mně, zavolám doktora a on tě prohlédne, takhle tě nepustí ani do hotelu,“ dám mu návrh a zamračím se na taxikáře, který se netváří moc nadšeně, když ho vidí. Ale jakmile vytáhnu pár bankovek a řeknu adresu, už mu najednou ani nevadí, že ten nešťastník je špinavý a od krve.
„Ne,“ zastaví se před dveřmi auta. „To nejde…“ podívá se na mě a odmítá nastoupit. „Zajdu si na pohotovost a do rána někde přečkám. Pak se vrátím na ho-“
Vidím v jeho pohledu, že to myslí vážně. Tenhle člověk má upřímné oči. Oči, které nelžou…
„Neštvi mě a nastup! Nebudeš se v tomhle stavu nikde courat po nocích, co když znovu narazíš na někoho, jako byli oni?“ otevřu dveře a pokynu rukou, aby nastoupil.
„Opravdu… děkuji, nechci vás obtěžovat… Já-“
„Jak se jmenuješ,“ přeruším ho netrpělivě.
„Jeffrey,“ špitne.
„Tak podívej, Jeffrey, nic ti neudělám. Nezabiju tě, neznásilním tě. Jen se u mě necháš prohlédnout, najdu ti něco na oblečení, najíš se, vyspíš se a ráno se můžeš vrátit do hotelu. To je moje poslední nabídka. Ber nebo ne. Prosit se nebudu,“ promluvím tiše, ale nekompromisně. Ještě jednou se mu zadívám do očí, a když vidím tu jeho nerozhodnost, postrčím ho do auta. „Nastup si.“
Udělá už ten krok, ale ještě mi jemně stiskne ruku. „Děkuji,“ pustí mě a pak konečně nastoupí.
Cesta netrvá dlouho. Za deset minut jsme u mě doma. Když vystoupíme, znovu Jeffrey váhá, když vidí, kde jsme zastavili a do jakého domu jdeme.
Popadnu ho za ruku a táhnu ho bez řečí dovnitř. Jdu pomalu, protože vidím, jak mu každý krok dělá potíže.
Vejdeme do domu a ukážu mu obývák, aby se pohodlně usadil.
Nechce se mu, aby mi nezašpinil sedačku, ale já ho tam stejně zarazím, protože té váhavosti už mám dost.
Zajdu do kuchyně a naleju mu vodu, aby se aspoň trochu napil. Zatím co mu podávám sklenici, druhou rukou už držím telefon u ucha a volám Chrisovi.  Krátce mu vysvětlím situaci a on mě ujišťuje, že za deset minut je u mě.
„Vážně jsi na kluky?“ zeptám se ho, když se usadím do křesla naproti němu.
Přikývne a mírně se začervená. „Omlouvám se. Jestli vám to vadí, tak já raději půjdu,“ řekne tiše, aniž by zvedl hlavu.
„Říkal jsem snad, že by mi to vadilo? Jen ještě jedna otázka, kde ses tam, prosím tě, vzal?“
„No, chtěl jsem se trochu napít a zašel jsem do gay klubu. Ale dlouho jsem tam nebyl, a když jsem se vracel, tak ti dva šli pořád za mnou…“ vyklopí ze sebe a jeho ruka se zatřese, že nakonec musí postavit skleničku na stůl, aby se nevylila.
Chvíli si ho prohlížím. Pak vstanu a zajdu do šatny. Vytáhnu jedno z triček a kalhoty, které by mu mohly padnout a mohl by si je zavázat šňůrkou a vrátím se k němu.
„Tady, běž se osprchovat, ukážu ti koupelnu,“ pokynu mu rukou by vstal.
„To nejde, už tak jste toho udělal dost,“ začíná zase s těmi svými řečmi. „Vzal jste si domů cizího člověka, co když vás okradu, nebo vám něco udělám?“
Myslím, že jsem se takhle nezasmál už pěkně dlouho. Když se na mě udiveně podívá, znovu mu naznačím rukou, aby vstal a šel za mnou.
„Myslíš si, že se tě bojím? Nebo že bych si vzal někoho domů jen tak? Podívej se na sebe a podívej se na mě,“ vedu ho nakonec do koupelny, když přeci jen vstane a následuje mě. „A podívej se na tohle,“ ukážu mu na obrázky v předsíni, kde jsem s klukama z vojny v plné výzbroji.
Dost zřetelně slyším, jak hlasitě polkne, když se na ty fotky zadívá. 
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám,“ uklidním ho, když opět zaregistruji jeho zaváhání a pohled ke dveřím.
Otevřu mu dveře do koupelny a podám mu čistou osušku. Chci ještě něco dodat, když se ozve domovní zvonek.
„Doktor je tu, tak se rychle umej a on se na tebe potom podívá,“ strčím ho dovnitř a zavřu za ním dveře.
Chvilku stojím a naslouchám, zda se opravdu jde osprchovat, ale vyruší mě nové zazvonění.
„No konečně, jak dlouho tu mám stát?“ ozve se Chris, jen co stisknu tlačítko intercomu. Pustím ho dovnitř a hned mezi dveřmi si vyslechnu kázání, jak jsem nezodpovědný, když si domu beru zatoulané štěně.
Jo, tak na to kápnul, uvědomil jsem si, když jsem si vybavil Jeffreyho oči.
„Kde ho máš?“ rozhlíží se po bytě a hledá ho.
„Sprchuje se,“ mávnu rukou ke koupelně, ale v tu chvíli se z ní ozve dutá rána. Hodíme na sebe s Chrisem pohled, ale v příštím okamžiku se tam oba rozběhneme.
Rychle rozrazím dveře a hledíme na Jeffreyho, jak leží ve sprchovém koutu a nehýbe se.
Chris je okamžitě u něj, zastaví vodu a začne ho prohlížet.
„Dostal nějakou ránu do hlavy?“ zeptá se mě a podebírá Jeffreyho, aby ho vytáhnul ven.
„Jo, myslím, že schytal pár kopanců,“ beru do ruky velkou osušku. Zabalím do ní to mokré tělo a odnáším ho do své ložnice, kde ho uložím na postel.
„Začínají se mu dělat modřiny,“ kroutí hlavou Chris, když odhrne osušku, aby ho dobře prohlédnul. „Jestli dostal kopanec do hlavy, měl by jít do nemocnice na kontrolu. Může mít otřes mozku,“ prohmatává každý kousek jeho těla a já jen sleduji jeho ruce.
Teprve teď vidím, jak je Jeffrey hezký. Jak má krásné tělo, i když se mu zbarvuje do modra na několika místech. A když se začíná probírat a podívá se na nás zděšeně těma svýma očima, musím se otočit, protože bych na něj asi zíral celou dobu jako idiot.
„Neboj, jsem doktor, nic ti neudělám,“ snaží se ho Chris uklidnit, když ho Jeffrey chytá za ruce a chce vycouvat z postele.
„Lež, nebo si ještě víc ublížíš,“ přikážu mu a pak zajdu do předsíně pro lékařskou kabelu. „Chris je armádní lékař, tak ho nech, ať se na tebe podívá,“ skloním se pak nad ním, aby viděl, že svá slova myslím vážně.
Neměl jsem to dělat. Znovu ten jeho pohled… 
„Budu vedle,“ narovnám se a nechávám je samotné.
Přecházím z obýváku do kuchyně a zpátky. Pořád dokolečka a nejsem schopen stát na místě nebo si sednout.
Jen na moment se přeci jen zastavím u jedné z fotek v předsíni. Dívám se na ni a přemýšlím, jak by se Daniel tvářil, kdybych mu sem někoho takového přitáhnul. Nejspíš by moc nadšený nebyl, ale když já nedokážu nechat někoho takhle jen tak venku. Určitě by mi řekl, že jsem blázen a hned by volal sanitku, abychom se nevítaného návštěvníka rychle zbavili, protože neměl rád, když se kolem mě kdokoliv motal.
Jenže to bylo. Teď jsem už strašně dlouho sám a po takové době mám možnost se o někoho postarat. Byť na jednu noc. Zítra Jeffrey stejně odejde a já ho už neuvidím.
„Bude v pořádku,“ vytrhne mě ze zamyšlení hlas Chrise. „Otřes mozku to není, jen se mu udělalo slabo, protože moc dneska nejedl, pak si dal skleničku a pak ještě to ostatní… No, špatná kombinace,“ zakroutí hlavou. „Měl by něco málo sníst a pořádně se vyspat. Pár dní bude mít modřiny, ale měl by být v pohodě.“
Rozloučíme se a zatím co Chris zamíří domů, já jdu do ložnice, abych zkontroloval hosta.
„Udělám ti něco na jídlo, donesu ti to sem, tak lež, ať se ti neudělá špatně,“ promluvil jsem ode dveří.
Jeffrey jen odevzdaně přikývne a přitáhne si peřinu víc ke krku.
V tu chvíli si uvědomím, že nemá nic na sobě. Zaběhnu do koupelny, kde na zemi leží oblečení, které jsem mu nachystal a vrátím se a podávám mu ho.
„Já jdu do té kuchyně,“ otáčím se, když vidím, že nechce zpod peřiny vytáhnout ani ruku.
Nechávám ho být a rychle se vrhnu na přípravu polévky. Vývar mám vždy připravený v mrazáku, tak ho jen rozvařím a naházím do něho zeleninu.
Asi po půl hodině se vracím do ložnice s táckem, na kterém je planá miska horké polévky. Vejdu do ložnice a zůstanu zaraženě stát.
Dívám se na Jeffreyho, jak leží, má zavřené oči a klidně oddechuje. Jen občas se mu tvář zkřiví bolestí a mírně se zkroutí.
Nemám srdce ho budit. Polévku si může sníst i potom.
Odložím tác na stolek a přitáhnu si k posteli křeslo. Sedím a pozoruji ho. Má opravdu krásnou tvář. Jemné rysy, skoro dívčí, delší plavé vlasy, a když si vzpomenu na jeho tělo, které se skrývá pod peřinou, nakonec uznám, že je prostě dokonalý.
Dívám se na něj a přemýšlím o svém dosavadním životě. O tom, co jsem za poslední rok a půl dělal. Spíš nedělal. Nežil jsem, jen přežíval.
Tohle se musí změnit. Nechci být sám… Ještě mám před sebou spoustu let života a já ho chci strávit s někým, jako… Jako je tenhle kluk.
Nechat minulost za sebou a dívat se jen dopředu. Neztrácet se v samotě a začít žít naplno. Jen práce mi k tomu nestačí…

Trhnu sebou a otevřu oči. Hledím před sebe a nechápu v první moment, proč sedím v křesle. Pohled na rozestlanou postel mě však vrátí do reality.
Rychle vstanu, ale musím se zachytit opěradla, když se mi podlomí nohy. Nejspíš důsledek celonočního sezení v křesle.
Dívám se nechápavě na deku, která ze mě sklouzne na zem. Zvednu ji a hodím na prázdnou postel. Stolek, na kterém jsem nechal polévku je také prázdný.
„Jeffrey?“ zavolám do bytu a jdu se porozhlédnout, kde může být.
Venku už svítí slunce a při pohledu na hodiny zjišťuji, že je sedm a já bych měl jít pomalu do práce. Přesto však procházím bytem a hledám ho. Nikde není… Nic se ani neztratilo, všechno je na svém místě.
Jen v obýváku na sedačce jsou úhledně poskládané věci, které jsem mu půjčil na oblečení a na stole v kuchyni, vedle prázdné misky, leží vzkaz.
Jsem vám zavázán za vše, co jste pro mne udělal, Velmi si toho vážím a moc děkuji. Omlouvám se, že jsem odešel bez rozloučení, ale nechtěl jsem vás budit a já musím na ten pohovor, i když si nejsem jistý, jestli s těmi modřinami budu mít nějaký úspěch. Ale zkusit se má všechno. Ještě jednou moc děkuji za vše a doufám, že vám to budu moct někdy splatit. Jeffrey

Povzdechnu si a lístek položím zpátky na stůl. Není čas přemýšlet nad tím, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. Byla to jen krátká etapa, kdy jsem měl pocit, že můžu pro někoho něco udělat. Ale mé rozhodnutí, začít znovu naplno žít jsem si vzal k srdci.

Asi po dvou hodinách vystupuji z auta před budovou firmy. Vcházím dovnitř a zdravím se se všemi, které potkávám.
„Jak to jde, Petre?“ ptám se, když nastoupím do výtahu a vidím Petra Smithe s hromadou složek.
„Dobrý den, pane Kinney. Mám dneska pohovor s pěti kandidáty na volné místo po-“ náhle zmlkne.
„To je v pohodě. Kdy mají přijít?“ podívám se na složky.
„Za hodinu, ještě si chci jednou projít jejich životopisy,“ pousměje se, když vidí, že zmínku o Danielově místě beru v klidu. Pořád se všichni bojí, jak budu reagovat.
„Někdo zajímavý?“ chytnu první složku a otevřu ji.
„No asi tři kandidáti, nejspíš se rozhodne mezi nimi,“ přikývne Peter a nahlédne do složky, kterou jsem právě otevřel. „To je jeden z nich.“
Zírám na ní a nevnímám ani to, že výtah právě zastavil.
Dívám se do těch úžasných očí, se kterýma jsem se večer setkal.
Dívám se na tu tvář, která je bez modřin ještě krásnější.
Čtu jméno, které je pod fotografií.
Jeffrey Adams

xxxxxxxxxxx

dodatek autora: Přemýšlela jsem o tomhle dlouho, ale nakonec jsem si řekla, ano... Richard Kinney je někdo, kdo si nezaslouží zůstat sám, bez nikoho... Je spousta dobrých duší kolem něj, které ho podporují a spousta takových, kteří mohou obohatit jeho nový život... Richard Kinney je už delší dobu volný a jen čeká na tu správnou příležitost... Tak jsem mu ji dala...
(Vím, že to není nic moc, ale je to pro Richarda zlom. Rozhodnutí neležet u autorky v šuplíku jen tak...)

PS: pro kolemjdoucí - povídka nemá nic společného s mou náladou či životem... :)