Došlo mi, co jsem způsobil tím, že jsem tady smutnil tolik dní.
Bude moje vina, pokud se stane něco horšího. Něco, co hodně uškodí lidem, a já to nebudu moct vzít zpátky. Ani Samay nemůže zastavit čas na několik dní, aby zabránil katastrofě.
„Už sis to uvědomil?“ přistoupil ke mně Samay a položil mi ruku na rameno. „Čekal jsem, kdy se zeptáš. Chtěl jsem ti dát ještě nějakou chvíli, ale teď, když musíš najít naše nové Slunce, času moc nezbývá. Čtyřicet dní vytrvale pršelo, než přišla potopa. Tenkrát jsi byl ještě hodně mladý a nezkušený, ale teď… Neudělej znovu stejnou chybu, Mikaeli.“
Zadíval jsem se do jeho očí a uvědomil si jednu věc. Jednu krutou skutečnost.
Nám není dovoleno utápět se v lítosti, nechat všechno být, a prostě se o nic nestarat, nebo zmizet. Nám to dovoleno není, my musíme být tady, my musíme fungovat pro lidi. I pro člověka, který způsobil Ravindrovu smrt.
„Napravím to,“ odpověděl jsem tiše a sklonil hlavu. „Napravím to…“
„Pomůžu ti,“ odpověděl stejně tiše Samay, chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu. „Jsi silný, zvládl bys to, ale nech mě, abych ti mohl pomoci. Chtěl jsi, abych byl s tebou, a já budu.“
Políbil mě na čelo, pustil mě, a odstoupil o krok.
S díky na rtech a kývnutím hlavy jsem přešel ke dveřím a vyšel na chodbu. Zastavil jsem se na schodech a zadíval se na Hanu, která dole právě procházela.
„Hano, my půjdeme, jen abyste se nelekla, že tu už nejsme. A platí všechno, co jsem říkal. Peníze na zařízení pokoje jsem už poslal na účet, tak se do toho můžete pustit, ano?“
„Zařídíme to, pane Christosi. A… Šťastnou cestu,“ usmála se na mě a šla si po své práci.
Vrátil jsem se zpátky do pracovny, kde čekal Samay. Přistoupil jsem těsně k němu a jednou rukou ho objal kolem pasu.
„Půjdeme…“
Ticho mého domu vystřídal ruch města.
Na moment jsem zavřel oči, ucítil jsem Samayovu ruku kolem svého pasu, a vzápětí, když jsem oči otevřel, stáli jsme uprostřed největšího tržiště města Váránasí.
Všechno kolem nás bylo tak živé, tak hlučné. Hlasy, zvuky, vůně…
Bylo tu tolik lidí, a všichni byli něčím zaujatí, že si nikdo z nich ani nevšiml, že jsme se tu tak náhle objevili, já navíc s taškou v ruce, jako bychom právě vystoupili z autobusu.
„Pozor!“ prudce si mě Samay přitáhl, když do mě málem vrazil jeden starší muž, jedoucí na kole s nákladem v zadním koši, který dalece převyšoval šířku kola i jeho samotného.
Příště si nejspíš vyberu jiné místo, kde nikdo nechodí. Je div, že jsme nikomu nepřistáli na hlavě.
Když mě Samay pustil, přešli jsme na místo, kde bylo o poznání méně lidí, aby mě nerušilo okolní pokřikování trhovců a neustálé vyhýbání se lidem. Potřeboval jsem se soustředit na jiné věci, než na smlouvání o cenách… Položil jsem tašku na zem, pro jistotu ji přišlápl nohou, aby nikoho nenapadlo mi ji ukrást, a začal jsem se rozhlížet kolem sebe.
Věděl jsem, koho hledám. Nepotřeboval jsem fotku nebo popis.
Cítil jsem, že tu byla. Možná krátce, ale byla… A možná se tu ukáže i dnes.
Věděl jsem, že když ji uvidím, poznám ji, i přesto, že jsem její tvář nikdy neviděl, a její teplo zmizelo.
Poslouchal jsem hlasy… Hindština se tu velmi často prolínala s bhódžpurštinským dialektem, který je tady nejvíc rozšířený.
Pozoroval jsem tváře… Všichni se zdáli být tak podobní, ale přesto byl každý jiný.
Naslouchal jsem slovům, zda by mě něco navedlo tam, kde jsem potřeboval. Pro někoho hloupost, bezvýznamná slova, možná klepy, ale pro mne důležité. Dokázal jsem si z nich vybrat to, co jsem potřeboval.
Pohybovalo se tu i dost dětí, a na ně jsem se zaměřil… Na malé slečny, které odpovídaly věku naší nové Paní Slunce.
„Není tady,“ ozval jsem se snad po půl hodině.
Samay celou tu dobu vedle mě nehnutě stál, a také pozoroval okolí. Řekl bych spíš, že mě hlídal, a svými schopnostmi všechny držel dál ode mne, abych měl prostor.
„Ale možná vím, kam se jít podívat. Jenže za chvíli bude večer, a kdybychom tam přišli v tuhle pozdnější hodinu, vzbudili bychom moc pozornost,“ sundal jsem nohu z tašky a vzal si ji do ruky.
„Najdeme si ubytování a půjdeme tam zítra ráno. Ale dnes… Jak se ubytujeme, tak se večer projdeme ještě po městě,“ zamířil jsem blíž k řece Ganze, kde byl Fuji Home Hostel, ve kterém jsem se chtěl ubytovat. Už jen proto, že byl poblíž řeky, a i kdybychom nikam nešli, stačilo mi otevřít okno, zadívat se ven a zaposlouchat se.
„Dobře, jen si odskočím pro věci, ať nejsem tak nápadný, že jdu s prázdnými rukama,“ přikývl Samay, a jakmile jsme byli v jedné z bočních uliček, zmizel, aniž by si toho kdokoliv povšiml.
Já jsem šel dál, jako by se vlastně ani nic nestalo. A než jsem došel na konec uličky, Samay už vedle mě kráčel s menší taškou, do které prý naházel jen pár věcí, aby se nezdržoval.
V hostelu jsme měli štěstí.
Spíš jsme uplatnili trochu toho správného smlouvání. Prý nemají volný pokoj, takhle narychlo.
Ale pár bankovek navíc, nám nakonec zajistilo ubytování v příjemném přízemním pokoji, odkud jsme měli hezký výhled do okolí.
Nejspíš si na recepci říkali, že neumíme smlouvat, když jsme proti ceně neprotestovali, a ještě si připlatili, protože se tady takhle vůbec neobchoduje. Ale nám to bylo vcelku jedno a peníze pro nás nic neznamenaly.
„Proč vlastně žiješ v Americe?“ ozval se zničehonic Samay, když jsem tak už delší dobu stál u otevřeného okna a díval se ven.
V první moment jsem nereagoval. Ještě chvíli jsem hleděl do dálky na šedé nebe, které nepropustilo ani jeden paprsek slunečního světla, a za chvíli se bude měnit v tmavé noční nebe bez hvězd a svitu měsíce. Naslouchal jsem, jak městský ruch pomalu ustává.
„Proč?“ zeptal jsem se sám sebe a otočil se k němu.
Napůl ležel na posteli, opíral se o loket, a celou dobu mě zřejmě sledoval.
„Kvůli lidem,“ nakonec jsem odpověď našel.
Přešel jsem k Samayovi a posadil se vedle něho. Opřel jsem se rukou o matraci, a zadíval se, jak se mi po zápěstí svezl zlatý náramek s Ravindrovým jménem.
„Kvůli lidem?“
„Jo,“ dolehl jsem vedle něho a zadíval se zespodu na jeho obličej. „Kvůli lidem. Mohl bych žít kdekoliv jinde. Ale Amerika… Spojené státy… To je místo, kde se soustředí nejvíc lidí různých národností a kultur. Třeba tady, spousta lidí, ale z našeho hlediska bych řekl, že jsou všichni stejní. Nebo v Evropě. Nebo třeba jinde v Asii, nebo v Jižní Americe. Ale tam… tam se to prostě všechno smíchalo, a tak mám možnost pozorovat, jak se snaží vedle sebe žít lidé s rozdílnými názory, jak se tahle společnost vyvíjí, jak se dokážou vypořádat s různými překážkami, které by ve své domovině třeba neměli. Jde o tu různorodost. Ale už nějakou chvíli uvažuji o tom, že půjdu někam jinam. Někam, kde je klid, abych si od lidí odpočinul, udržel si od nich správný odstup, a teď obzvlášť.“
Samay taky dolehl na záda vedle mě a stejně jako já se zadíval do stropu. Na chvíli zavládlo ticho, a my tak mohli naslouchat zvukům, které šly z venku.
Už se skoro setmělo, a opravdu se to začínalo uklidňovat, i když v tomhle přelidněném městě, to žije prakticky čtyři a dvacet hodin denně. Na moment se otočil i vítr a přinesl k nám specifický pach z Manikarnika Ghat, odkud šlo i typické světlo z ohňů, v kterých se zemřelí zbavovali fyzických těl, aby v poklidu jejich duše mohla odejít.
Kdybych byl člověk, nejspíš bych řekl, že tohle nechápu. Nejspíš bych to samé řekl třeba v Africe, nebo v Evropě. Ale nebyl jsem tu od toho, abych soudil lidské pohnutky k tomu, či onomu.
„Půjdeme,“ nakonec jsem se zvedl z postele.
Přešel jsem ke dveřím, na kliku zvenku jsem dal ceduli: Nerušit, a vrátil se k Samayovi, který už také vstal.
„Projdeme se kolem řeky,“ chytl jsem ho za ruku a za další moment jsme stáli v temném koutě jedné z uliček, vedoucí k řece Ganze.
Měl jsem rád tohle město, i přesto, že tady vládla velká chudoba, že tu byla špína na každém rohu, snad kromě centra města. Ale lidé tu byli tak zvláštně přirození, upřímní… Prostě sví…
Jasně, i tady se našli takoví, co se vyjímali, ať už svými názory nebo svými činy. Ale to je všude, a proto jsou lidé tak zajímaví.
Procházeli jsme úzkými uličkami k břehu řeky Gangy, kde jsme se zastavili, a já znovu naslouchal, dokud jsem neuslyšel to, co jsem potřeboval.
„Tam,“ ukázal jsem na dva muže, kteří právě prováděli večerní očistu v řece, a jeden z nich už skončil a chystal se odejít.
Byli jsme kousek od Manikarnika, a všechno v nejbližším okolí osvětlovaly hranice spalovačů mrtvol.
„Poslouchej,“ popošli jsme blíž k nim.
„…škoda, že je sirotek… jo… ne, žádné věno… ale byla výjimečná… však víš, jak jsou ceněné…no, nejspíš mám smůlu…a stejně ji chtěli prodat, když už…“ ještě se ozval smích, toho druhého, co právě vstupoval do řeky, a pak už se rozloučili.
„Půjdeme za ním, nepozorovaně,“ postrčil jsem Samaye, a po dalších dvou krocích, jsme se zahalili do pláště neviditelnosti.
Šli jsme tak tři kroky za tím mužem. Neviděl nás, neslyšel nás, přesto se asi dvakrát zastavil a ohlédl se, jak měl nejspíš pocit, že ho někdo sleduje. Pak ale jen pokrčil rameny a šel dál.
Dobrou čtvrthodinu jsme se proplétali uličkami, až zastavil v jedné z nich a vešel do polorozbořeného domku, slepeného ze všeho možného, z části dřevo, z části plech, papírem z krabice měl zalepenou díru ve stěně.
Chvíli jsme počkali venku, a když jsem skrz jednu díru zahlédli, že se vevnitř rozsvítilo mdlé světlo olejové lampy, vešli jsme dovnitř.
„Co… Co tu chcete!“ okamžitě ten muž vyskočil ze židle, na které seděl, a hůl opřenou o stůl hned popadl do ruky.
„Jděte pryč! Nic nemám! Jděte pryč!“ začal zvyšovat hlas.
Znovu proti nám zahrozil holí tak divoce, že se mu jeho slepené vlasy rozletěly do stran, a dokonce na nás vycenil i své zkažené zuby.
„Utiš se,“ řekl jsem klidně, ale důrazně. „Nic ti nechci vzít, a ani by nebylo co, jak vidím. Jen se chci něco zeptat.“
„Nic nevím! Vypadněte!“ zahrozil nám tou holí, ale kousek couvnul. „Dika!“
Já i Samay jsme zpozorněli a rozhlédli se kolem sebe.
„Dika!“ znovu křiknul ten muž.
Až teprve potom se za námi ozval šramot. Ohlédli jsme se…
Dovnitř vběhl bílý pes, trochu pohublý, trochu špinavý, ale…
„Za tři dny bude mít štěňata,“ promluvil jsem a dřepl si, bez ohledu na to, že ten muž měl v ruce stále hůl a byl rozčílený.
Dika se zprvu výhružně proti nám postavila, vycenila zuby a zavrčela. Ale vzápětí se uvolnila, přešla ke mně, očichala si mou ruku, kterou jsem měl k ní nataženou. Olízla ji, a pak si lehla.
Pohladil jsem ji po hlavě a pak po břiše, na kterém jsem nechal na chvíli ruku položenou.
„Nosí v sobě čtyři nové životy,“ pousmál jsem se, znovu ji pohladil, a pak už jsem vstal.
Dika se po chvilce také zvedla, přešla do jednoho koutu místnosti, kde se uvelebila na hromadě špinavých hader.
Její majitel jen šokovaně hleděl, neschopen slova, a dokonce i ruka s holí mu klesla.
„Mám otázku,“ otočil jsem se na něho zpátky.
„Kdo jste?“ zeptal se on jako první, když několikrát přeletěl pohledem z nás na Diku, a zpátky.
„Kdo jste, že…“ mávnul rukou bezradně směrem k ležící feně.
„Jen kolemjdoucí,“ mírně jsem se pousmál nad tím, jak byl v šoku, že si nás tenhle velký pes prakticky nevšímal.
Chovala se, jako bychom byli součástí tohoto špinavého domku.
„Jen někdo, kdo potřebuje odpověď,“ sáhl jsem do kapsy, vytáhl dvě bankovky, dal je na stůl, ale ruku jsem na nich nechal položenou.
Nebylo to moc, ale nebylo to ani málo. Byla to částka, na kterou by při těchto podmínkách, a podle toho, jak žil, musel pracovat minimálně měsíc. A to ještě kdo ví. A stačilo to na to, aby muži zajiskřilo v očích neskrývanou chtivostí, a jeho postoj se uvolnil. Dokonce opřel hůl o stůl, a posadil se zpátky na židli. Ne, snad, že by se nás přestal bát, ale vidina lehce vydělaných peněz, tady, kde vládne chudoba, udělala své.
„Teď u řeky a předtím na tržišti jsi mluvil o dívce, malé holce, která je jiná než ostatní. Co o ní víš? Kde ji najdu?“ zeptal jsem se rovnou na to, kvůli čemu jsme sem vlastně přišli.
„Nevím, o čem mluvíš, ani o jaké holce,“ zavrtěl hlavou.
„Jak má vypadat?“ rychle dodal, když viděl, jak se má ruka s bankovkami posunula dál od něj.
„Nevím,“ odpověděl jsem pravdivě. „Vím jen, že je něčím výjimečná, má asi pět let a je sirotek. Hledám ji. Je… Je zvláštní, jiná než ostatní… Mluvil jsi o někom takovém venku u řeky.“
Muž se na mě, pak na Samayu pátravě zadíval, promnul si bradu, a pak se znovu podíval na ty bankovky pod mou rukou.
„V jednom sirotčinci… Vesnice na západní straně… ale nemá rodiče, nemá věno, tak je zbytečné si ji brát…“ dodal ještě rychle.
Stáhl jsem obočí, a zamračeně se na něho podíval. Jedna z věcí, kterou nejspíš nepochopím, ať už budu na zemi, jak dlouho budu chtít.
Ženy i muži jsou si před Bohem rovni, ať už je to kterýkoliv. To jen lidé si vymysleli své zákony, mají své pohnutky a učení, kterými tuhle rovnost zavrhují. Proč?
Ale nemám právo a ani moc do toho zasahovat. Nedělají to ani ‚oni‘…
Lidé si prý vytvářejí život takový, jaký sami chtějí. A je na nich, jaký bude…
„Ve kterém sirotčinci?“ zeptal jsem se po chvilce a uvolnil napětí v ruce, ve které jsem na moment pokrčil bankovky.
Muž mi odpověděl, ale nespustil přitom oči z těch peněz pod mou rukou.
„Pokud ji chcete, majitel sirotčince ji chce prodat, protože, jak už jsem řekl, nemá věno, ani rodinu která by ji ho zajistila. Je zbytečné živit hladový krk, a nic z toho nemít,“ pokrčil rameny muž, a ani mu nepřišlo divné, že mluví o lidské bytosti, navíc o dívence, které je sotva pět let.
„Jak ses o ní dozvěděl?“
„Nedávno byli tady na tržišti, i s ní. Docela to způsobilo pozdvižení. Snad každý druhý ji chtěl, al-“
„To stačí!“ ozval se ostře Samay, který doposud mlčel.
Zřejmě ani mu se nelíbilo, jak o naší nové Paní Slunce tenhle muž mluvil. Jako by to opravdu bylo zboží…
„Půjdeme,“ položil mi ruku na rameno, snad aby mě uklidnil.
I když to ten muž zřejmě nevycítil, tak Samay ano. Věděl, že u mě začíná vzrůstat nervozita, možná zlost?
„Postarej se o ní dobře,“ kývnul jsem hlavou k feně, která jen zvedla hlavu a zvědavě se na nás podívala, aniž by se z té hromady jen kousek pohnula.
Možná má pro tohoto muže větší cenu, než nějaký člověk…
Když jsme vycházeli z domku, jako by se náhle probral. Vyskočil na nohy a rozběhl se za námi ven.
Zarazil se na prahu a šokovaně se rozhlížel kolem sebe.
„Je to jejich život, nemůžeš do toho zasahovat,“ kývnul k němu Samay, když jsme stáli asi deset metrů od domku a toho muže sledovali.
On se ještě chvíli rozhlížel po prázdné uličce, pak se podíval na bankovky ve své ruce, a nakonec s pokrčením ramen a se slovy, že ho navštívil někdo ze Svatých, se vrátil zpátky do domku.
Neměl pravdu, ale nechali jsme ho přitom. A do rána ani nebude schopný si vzpomenout, jak jsme vypadali.
Pohrouženi do svých myšlenek jsme se pod pláštěm neviditelnosti vraceli zpátky do hotelu.
Mohli jsme se tam přenést, ale tyto procházky nočním městem byly jednou z věcí, které jsem měl rád.
Až teprve kousek od hotelu jsme se přenesli na náš pokoj. Těžko bychom na recepci vysvětlovali náš příchod, když nás neviděli odcházet.
„Proč ses nezeptal na to, jak vypadá?“ zeptal se Samay, když se svlékal, aby se mohl jít osprchovat.
„Nepotřebuji to,“ odpověděl jsem a taky jsem se svlékl. „Poznám ji, až ji uvidím.“
„Ale myslím si, že by to její nalezení usnadnilo. Každopádně, hned ráno půjdeme do toho sirotčince, ano?“ otočil se na mě ještě ve dveřích koupelny, a když jsem přikývl, vešel dovnitř, a za chvíli jsem slyšel, jak pouští vodu.
Věci, které jsem měl na sobě, jsem uložil, vytáhl jsem si čisté triko, spodky a ponožky, které jsem si chtěl obléct ráno, a pak se posadil na postel a čekal, až mi Samay uvolní sprchu.
Bezděčně jsem si pohrával s náramkem, protáčel jsem ho na ruce, a myšlenkami jsem se znovu vrátil k Ravindrovi. Poprvé od chvíle, kdy jsme dorazili sem.
I přesto, že se mi opět stáhl žaludek, když mě zasáhl stesk, došlo mi, že zapojit se do nějaké práce, jako třeba teď to hledání našeho nového Slunce, bude asi nejlepší, co budu moct udělat, abych stále nesmutnil a nestýskal si.
Vím, že to nejspíš tak rychle nepřejde, že na Ravindru nikdy nezapomenu. Ale nejspíš je opravdu čas pohnout se dál, a já si nemohu dovolit ten luxus, abych ho oplakával, kdo ví, jak dlouho.
Když Samay vyšel z koupelny, vyměnil jsem si s ním místo. A zatímco on se uložil do postele, já na sebe pouštěl horkou vodu, kterou jsem smýval všechen ten prach, co se na mě v ulicích nachytal. Měl jsem pocit, jako bych si přinesl i něco z toho, co ve vzduchu poletovalo od hořících hranic. Jako by ti lidé, kteří se tam teď měnili na prach a popel, byli teď mou součástí…
Ale já nejsem ten, kdo je odvede k věčnému blaženému spánku, který si ještě za svého života vysnili.
Já to nejsem…
Po dokonalé očistě jsem se vrátil zpátky do pokoje.
Samay ležel na posteli, aniž by se přikryl. Ne snad, že by nám vadilo horko. I když jsme vnímali rozdíly teplot, přesto jsme s tím neměli takový problém, jako obyčejní lidé.
Ale šlo spíš o tu volnost. Lehnout si a odpočinout si, aniž by nás cokoliv svazovalo.
Tahle jsme byli i připraveni na jakýkoliv podnět, kterým by si nás někdo vyžádal, nebo kterým bychom zjistili, že se něco děje. Celé naše tělo bylo jako přijímač všeho, co se v okolí, ale i ve vzdálených zemích týkalo nás.
Došel jsem k postelím a podíval se na tu svou prázdnou. Pak jsem se ale otočil, zadíval se na Samaye.
Snad podvědomě jsem začal jeho tělo srovnávat s Ravindrovým. A s každou další myšlenkou se mi zastesklo po tom, co mi už tolik dní chybělo.
Po něčí blízkosti, cítit něčí tělo vedle svého, cítit teplo…
Aniž bych nad něčím přemýšlel, uložil jsem se nakonec vedle Samaye.
Když se naše nahá těla přitiskla na sebe, spokojeně jsem vydechl a uvolnil se. Po víc jak třiceti dnech jsem usínal vedle někoho… Vedle muže, který sice Ravindru nenahradí, ale dopřeje mi vnitřní klid, který mi poslední dobou opravdu chyběl.
A ten dlouho chybějící pocit klidu mi dopřál klidný spánek až do rozednění.
„…li…“
Zabručel jsem a otočil jsem se ke stěně.
„Mikaeli!“
Znovu jsem zabručel, ale povedlo se mi už i rozlepit oči.
„Prospíš celý den. Tak vstávej, Mikaeli,“ otočil mě Samay zpátky k sobě.
Zamžoural jsem, a když jsem konečně rozehnal tu mlhu před očima, vypadal Samay jako Samay, a ne jako rozteklá želatinová hrouda. Při pohledu na budík jsem zjistil, že je opravdu brzy ráno.
„Měli bychom jít, tak vstávej. Budeš snídat, nebo půjdeme hned?“ pustil mě a usadil se na druhé posteli.
„Nemám hlad. Nepotřebuji jíst,“ protřel jsem si oči a taky se posadil.
Samay už byl oblečený, a své věci měl sbalené v té malé tašce. V ruce měl hrnek, z kterého se kouřilo, a do mého nosu se vetřela vůně kávy.
„Nechal jsem nám udělat aspoň malou snídani. Tak si dej aspoň něco. Vím, že nemusíme jíst několik dní, ale tohle je věc, kterou mám rád. Je to takový rituál,“ usmál se na mě a usrknul si kávy.
„Tak jo,“ nakonec jsem pokrčil rameny.
Vylezl jsem z postele, zašel si do koupelny, a když jsem byl konečně trochu probraný, vrátil jsem se zpátky do pokoje a začal se oblékat.
„Byl jsi venku?“ přičichl jsem si k němu.
„Byl jsem se podívat k řece. Ale k mé smůle, slunce nevyšlo. Nebe je celé zatáhnuté mraky,“ povzdechl si Samay.
Jo, vím že má rád východy slunce. Rád chodívá na různá místa, dokonce má některé i své oblíbené.
Měl jsem při jeho slovech pocit, že v tom byl náznak výčitky, a stál se mi přitom žaludek.
„Omlouvám se,“ sklonil jsem hlavu, abych se na něho nemusel dívat.
„Za co?“
„No, kdybych šel hned, tak by-“
„Hloupost. I kdybys neoplakával Ravindru, sluneční paprsek by se stejně dříve neukázal. Je zvláštní, že to trvalo tolik dní, ale tohle jsi i tak nemohl ovlivnit. Mám pocit, jako by se ‚oni‘ nedokázali rozhodnout, kdo bude novým Pánem Slunce,“ přerušil mě Samay.
Když domluvil, zamyslel jsem se. Je pravda, že to, kdy se objeví nový pán čehokoliv, nemáme možnost ovlivnit. Slyšel jsem, že dokonce jednou nastalo období temna, dokud se nezrodil Ravindra.
Ale i to prý tenkrát mělo nějaký důvod. Jaký, to jsem se nikdy nedozvěděl. Je to prý něco, co nepotřebuji vědět.
Je možné, že i teď toho bylo něco příčinou. Proč teď se zrodila nová Paní Slunce až po tolika dnech.
„Proč to trvalo tak dlouho, než se ukázal paprsek?“ vyslovil jsem svou myšlenku nahlas.
„Pamatuješ si, co se dělo první dny, kdy jsi našel Ravindru mrtvého?“
Zastavil jsem se v oblékání a překvapeně jsem se podíval na Samaye.
„Pamatuješ si, co jsi dělal?“
Sklonil jsem hlavu k botám, abych se mohl obout, a přitom jsem přemýšlel. Vzpomínal jsem, co jsem tehdy dělal. Vím jen, že jsem chtěl umřít. Pamatuji si, že jsem nebyl schopen ničeho, ani jsem nevnímal čas nebo prostor kolem sebe.
Vím, že mě tenkrát pohltil tak silný stesk a smutek, jako bych byl uprostřed ničeho. Vím jen, že jsem měl pocit, jako bych byl v jiném světě. A pak přišel neskutečný vztek…
„Pamatuješ si to, ale nedokážeš to popsat. V pořádku… Připomenu ti to. Zmizel jsi. Zmizel jsi na čtyři pozemské dny. Nebyl jsi nikde, a pak ses najednou objevil tam v horách, kde jsi všechno málem srovnal se zemí a skoro jsi zabil několik nevinných lidí. Byl jsi pryč… Nemohli jsme tě najít. A v tu chvíli se paprsek ukázal. Jenže nebyl nikdo, kdo by ho přijal. Nikdo, kdo by přesně určil, kam dopadl. Vydali jsme se na přibližné místo, ale než jsme našli nového Pána Slunce, on zase zmizel.“
Takže, je to moje vina. To já způsobil všechny ty problémy…
„Kde jste hledali?“ zavázal jsem si tkaničku, a konečně se narovnal.
„Na východě Patagonie. Byli jsme už opravdu blízko, ale jak jsem říkal. Paprsek, i sluneční teplo, náhle zmizely, a už se neukázaly,“ podal mi Samay hrnek s kávou, a talířek, na kterém byl kousek sýrové paráty.
„Dej si, tahle je nejlepší, co jsem tu zatím jedl,“ ukázal na ten kousek pečiva. „Vážně dobré… No, abych pokračoval. Bylo nám sděleno, že o tebe bude postaráno. Byla to vlastně jakási první indicie k tomu, že tě někdo nahradí. Ale tím, že nový Pán Slunce náhle zmizel, změnili to zatím na varování. Potřebovali tě už kvůli tvým zkušenostem. Proto přišla Sorcha. Nepřišla hned, dali ti nějaký čas, a poslali mě. Přišel bych i tak,“ položil mi Samay ruku na rameno, aby mě snad uklidnil, když jsem se zamračil.
Jo, opravdu jsem se zamračil. Vědět totiž, že Samay přišel jen proto, že ho ‚oni‘ poslali, trochu nalomilo mou domněnku, že přišel proto, že je můj přítel. Že měl starost a chtěl mi být nablízku.
„Vážně to tak je, Mikaeli. Nabídl jsem se sám. Původně chtěli poslat-“
„Neříkej to,“ rychle jsem ho přerušil. „Nechci vědět, kdo to měl být. A vlastně, v té chvíli by mi to bylo i jedno, kdyby mě někdo poslal ze Země pryč. Bylo by mi jedno, kdyby mě někdo zabil, vymazal mou existenci. Ale teď… Chci to napravit. Opravdu chci. A až to udělám, klidně přijmu svůj trest.“
Trochu zlostně jsem se zakousnul do paráty, jako by snad to jídlo mohlo za to, co všechno se dělo a děje.
Samay sundal ruku z mého ramene a šel zkontrolovat, jestli máme všechno sbaleno. Už jsme nemluvili. Já přemýšlel, zatímco jsem dojídal snídani a popíjel kávu.
Vážně to všechno, když jsem si to zpětně přehrál, bylo divné. Něco se děje. A zřejmě něco, o čem neměl nikdo potuchy. Jasně, ‚oni‘ ví o spoustě věcí, které se stanou kdekoliv na zemi. Ale nejsou všemocní. Občas se stane, že jim něco unikne. A taky… nezasahují do ničeho, co se děje na Zemi.
To je jejich zásada. My jsme ti služebníci, jejich „vojáci“, kteří se o to tady starají.
To my, i přesto, že nezasahujeme do života lidí, tady řídíme spoustu věcí. Já je spíš usměrňuji. Každý z nás tu má nějaký úkol. A já ten svůj přestal plnit ve chvíli, kdy Ravindra zemřel.
„Půjčíme si auto,“ promluvil jsem konečně, když jsem odkládal prázdné nádobí na stolek. „Ta vesnice není sice daleko, a pro nás to je jako lusknutí prstů, ale je to malá vesnice, kam jezdí jen přeplněné autobusy. A rozhodně se tam nemůžeme zjevit jen tak, a autobusem jet nechci. Lidé by se ptali…“
„Rozumím a souhlasím,“ přikývl Samay a podal mi tašku.
Pak si vzal svoji a společně jsme vyšli z pokoje ven a zamířili na recepci.
Domluvili jsme se, že nám ten pokoj pro jistotu rezervují ještě na dva dny, kdybychom se museli vrátit. A když jsme zaplatili dopředu, s ujištěním, že peníze nebudeme chtít vrátit, recepční ochotně přikývl. Možná by nám klidně v tu chvíli klidně rezervoval celý hostel.
Cesta do půjčovny aut, trvala podstatně kratší dobu než samotné vyřízení půjčení auta.
Dokonce i Samay už na chvíli ztratil trpělivost, a musel na chvíli odejít.
Po dvou minutách se však vrátil, a položil na stůl několik bankovek, dalece převyšující hodnotu normálního půjčovného. A v tu chvíli už nebyl problém, zvlášť, když to byly dolary v různých hodnotách, a byli ochotni nám nabídnout to nejlepší auto, které tu měli.
Nevybrali jsme si to nejlepší. Pro nás bylo důležité, aby bylo pohodlné, už kvůli holčičce, pro kterou jsme jeli, a aby mělo kvůli ní i dobře fungující klimatizaci. Přestože bylo nebe stále nepropustně potaženo mraky, horko v těchto končinách bylo snad permanentní.
„Nemusel jsi jim dávat tolik,“ ozval jsem se, když jsme vyjeli konečně z půjčovny. „Beztak jsi skočil domů pro peníze, je to tak?“
„Nemusel, ale už jsem neměl moc trpělivosti. Začínám mít pocit, jako by nám docházel čas, a každé zdržení je na škodu,“ odpověděl Samay, a dál se věnoval řízení.
Nechal jsem to na něm. Já uměl řídit také, ale rád jsem se nechal i jen vozit, a při cestě jsem pozoroval okolí. Stejně jako teď, když jsem otočil hlavu do okýnka a díval se ven.
„Zvláštní a nebývalý úkaz,“ promluvil jsem polohlasně, spíš pro sebe.
„Kde?“ zpozorněl Samay a na moment se ke mně otočil.
„Vedle mě,“ ukázal jsem na něho prstem. „Pán času ztratil trpělivost. To se jen tak nevidí. Musím si to zapsat do deníčku.“
„Ty nějaký máš?“ povytáhl Samay obočí. „A neruš, musím se soustředit na řízení.“
Stejně se mu koutky úst pozvedly v mírném úsměvu. Aspoň, že už je v klidu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby se rozčílil právě on. Ještě jsem to nezažil a ani si to neumím představit.
Po zbytek cesty jsme zase pak už mlčeli. Věděl jsem, že je Samay dobrý řidič, ale i tak jsem ho nechtěl rušit. A zřejmě taky stále o něčem přemýšlel jako já.
Když jsme vyjeli z Váránasí, trvalo asi půl hodiny, než jsme se dostali do vesnice, kde byl zmíněný sirotčinec.
Stačilo se jednou zeptat, vytáhnout pár rupií, a byli jsme nasměrováni ke správnému domu na kraji vesnice.
Už, když jsme přijížděli po té neupravené hrbolaté cestě, mírně jsem se mračil. Chudoba tady byla znatelnější než ve městě, a já tak nějak tušil, jak to v tom sirotčinci bude vypadat.
A nespletl jsem se.
Vím, jak to tady chodí. Je tu v okolí jen pár sirotčinců, které fungují opravdu tak, jak mají. Je tu ale spousta dalších, které byli postaveny a zřízeny jen proto, aby si jejich majitelé napakovali kapsy.
Sbírají menší děti i od rodin, vybírají na ně peníze, přesvědčí i spoustu turistů, jak jsou na tom špatně, jak děti strádají bez rodičů, a pak od nich inkasují štědré příspěvky.
A já věděl, že právě do jednoho takového míříme. Už jen kvůli tomu, co nám řekl ten muž ve Váránasí.
Kdyby byl sirotčinec veden s čistým úmyslem, nešli by s holčičkou do města, aby ji ukázali a nabídli k prodeji.
Když jsme vystoupili z auta, hned se kolem nás seběhla skupinka dětí, Převažovali chlapci, protože dívky jsou méně ceněné. Za dívky se musí platit věno. A i proto tady v Indii převažuje mužské pokolení.
Když vyšel obtloustlý muž, oblečený v umaštěném dhotí, pozorně jsem si ho prohlédl, abych věděl, s kým mám tu čest. Při pohledu na něho a na děti, které nám skoro strkaly ruce do kapes, mě napadla jediná myšlenka.
Ten chlap rozhodně hlady netrpěl. Rozhodně ne, jako ty podvyživené děti.
Sotva jsme se pozdravili, nestihli jsme ani říct důvod naší návštěvy, a už nám vykládal naučenou povídačku, jak to tu perfektně vede, jak je ale doba těžká, a chybí peníze pro ty malé chudáčky. Jak se snaží sehnat kde co, a jak si kolikrát utrhne od vlastní pusy, jen aby mohl nakrmit ty hladové krky.
Musel jsem se hodně obrnit trpělivostí, abych mu neskočil do jeho utrápené tváře, která však byla jen maskou pro cizáky.
A netrvalo dlouho a přišla řeč na peníze. A tak mluvil a mluvil, že jsem přeci jen tu trpělivost nakonec ztratil.
„Hledám dívku. Měla by tu být, Kde máte menší děti? Je asi pětiletá, trochu jiná než ostatní,“ ukázal jsem na ostatní děti, které utíkaly dovnitř, když vyběhla ven žena, a s holí je hned od nás rozháněla.
„Nepřišli jsme posedět,“ zavrtěl jsem hlavou, když nás zval na čaj. „Chci jen odpověď a chci vidět tu dívku.“
„Není tady,“ zamračil se majitel, když viděl, že s námi zatím moc nepohnul podle svých představ.
A dokonce jsme odmítli i pozvání na čaj, což při vyjednávání je skoro nemyslitelné.
„Zavolej všechny malé holčičky ven!“ zpřísnil jsem o něco hlas.
I když jsem tu byl, dle mého tušení a dalších indicií, správně, něco bylo špatně. Necítil jsem ji.
„Jdu se podívat,“ vykročil jsem do domu, i když se mi v tom majitel snažil zabránit.
Ale zasáhl Samay. Stačil mu jeden pohled a gesto rukou, aby šel s námi dovnitř, a on kupodivu zmlknul a poslechl.
Nezdržoval jsem se, rychle jsem prošel všechny místnosti, a zase vypadl ven, abych se nemusel dívat na to, v čem tyhle děti žijí.
Rád bych jim pomohl, ale nemohl jsem. Nesměli jsme zasahovat do lidských osudů, a navíc, peníze, které bych těm dětem dal, by skončily v pracce toho upoceného tlusťocha se žlutými zuby.
„Kde je?“ zvedl jsem ruku s jednou pokrčenou fotkou, kterou se mi podařilo sebrat ze stěny v chodbě.
Fotka, i když pokrčená, nebyla stará. To by vypadala jinak. Byly na ní děti různého věku. Od nejmenších po větší, přibližně tak čtrnáctileté. Starší děti už tu ani nebyly, ty už se vracely k rodinám, nebo je poslali pryč, protože už nevzbuzovaly tolik soucitu, jak ti malí.
A soucit je v tomhle místě byznys, na kterém tento člověk vydělával.
„Tak, kde je?“ zopakoval jsem a prstem jsem ukázal na malé děvčátko se světlými vlásky.
Byl jsem si jistý, že je to ona. Věděl jsem to, i když jsem ji ještě na živo neviděl. Ale mé tušení nikdy nezklame. Dokonce i z té fotky šlo do mých prstů slabounké teplo… Tak podobné tomu, které jsem pocítil v hrudi, když se ukázal její paprsek.
„Už tu není,“ zamračil se muž.
„Na to jsem se neptal! Kde je?“ zopakoval jsem důrazně znovu otázku. „Chci o ní vědět všechno. Je to moje příbuzná, a já ji hledám.“
Muž se zarazil a šokovaně na mě hleděl. Nevím, nad čím přemýšlel, a ani jsem to raději nechtěl vědět.
Možná počítal, na kolik by si přišel, kdybych si ji odvedl já? Nebo přemýšlel nad tím, jak může být moje příbuzná, kdy jsem typově jiný než ta holčička?
„Přišel muž, běloch. Říkal, že se o ní postará. Její rodiče… zemřeli, a těch pár drobných, co po nich zůstalo, vystačilo sotva na jídlo pro ni. Byl jsem rád, že se o ní někdo postará.“
„Proč jste ji nevzali na konzulát?“
„No,“ začal se majitel sirotčince ošívat. „No… Nebylo kdy. Byl jsem ve Váránasí na úřadě, ale řekli mi, že s tím nemůžou nic dělat. Že mám najít nějaké její příbuzné, aby si pro ni přijeli.“
„Jak se jmenuje?“
„Julie Bescond. Její rodiče zemřeli při nehodě, našli ji na cestě u auta… Ale říkali jsme ji Anshu.“
„Anshu?“ podivil jsem se.
Už jen to, že ji tady dali takové jméno, znamenalo, že opravdu byla výjimečná. Tenhle chlap si ani neuvědomoval, koho tu vlastně pod střechou měl.
„Bylo to dítě nalezené uprostřed ničeho, u rozbitého auta, v kterém byli její mrtví rodiče, a neměli ani žádné doklady. Celé auto se prohledalo a nic. A nikdo se nezajímal o to, aby ji pomohl najít příbuzenstvo. Nevěděli jsme ani, z které země pochází. Ale když byla tady, bylo to, jako kdyby s námi bylo slunce. Proto jsme ji začali říkat Anshu, a já se ji z dobroty duše ujal. Nenechal bych nikdy takhle malé dítě jen tak někde umřít. Byla zvláštní sama o sobě, neplakala, ale věděl jsem, že pláče uvnitř. Její oči byly tak zvláštně zastřené, neusmívala se, bylo mi ji opravdu líto…“
Občasné tiky, zrychlený tep, občasné odkašlání a místy uhýbající pohled.
Věděl jsem, že ten muž lže.
„Konec pohádek,“ ozval se najednou Samay. „To stačí. Řekni, kde je teď. Kdo ji odvedl.“
Muž se bezděčně při jeho hlasu přikrčil. Rozhlédl se kolem sebe, jako by hledal záchranu, ale snad díky Samayově moci bylo kolem nás prázdno. Jako by se všichni teď tomuto místu z nějakého důvodu vyhýbali.
„Odvedl si ji jeden muž. Prý je její příbuzný a postará se o ni.“
„Odvedl?!“ Samay mluvil důrazně, ale nekřičel. „Přestaň lhát, protože ztrácím trpělivost!“
„Prodal jsem ji,“ svěsil muž ramena.
Po jeho slovech jsem se několikrát zhluboka nadechl, ale nepomohlo to.
Vím, že tohle je tu normální. Vím, že se na světě dějí divnější věci. Ale tentokrát…
„Komu jste ji prodali?!“ začínal jsem mít zlost.
Majitel sirotčince jen poplašeně zavrtěl hlavou.
„Komu! A kam si ji odvedli!“
Zatažené nebe o něco ztmavlo a začínal se zvedat vítr.
„Tak komu!“ postoupil jsem těsně k němu a zařval jsem do jeho upocené tváře.
„Nevím! Nevím, kdo to byl! Nevím, kam si ji odvedl!“ mírně couvnul.
„Jak vypadal!“
„Já… prostě… byl to běloch, všichni mi připadají stejní,“ jeho hlas už začínal znít zoufale. „Nevzpomínám si, jak vypadal! Byli dva, toho druhého jsem vůbec neviděl, seděl v autě, a ten co přišel pro Anshu… Vážně nevím! Nevzpomínám si!“
„Mikaeli,“ ozval se vedle mě Samayův hlas, který byl o poznání klidnější než ten můj. „Mikaeli, uklidni se. Ten muž mluví pravdu.“
Zlostně jsem se otočil na Samaye, ale jeho pohled k nebi mě vrátil do reality.
Nebe bylo úplně pokryto těžkými černými mraky, mezi kterým lítaly blesky. Vítr byl o něco silnější, a zvedal všechen prach v okolí. A když jsem zahlédl, jak se začínají ohýbat špičky stromů, a pak jsem uviděl, jak děti v oknech taky vyděšeně hledí k nebi, zarazil jsem se.
Přesto si jeden z blesků našel cestu dolů a uhodil do jednoho ze stromů na pozemku sirotčince a rozpůlil ho vedví.
Majitel se zděšeně otočil a přiložil si ruku na hruď, ale moc se neuklidnil, ani když viděl, že strom nezačal hořet.
Ale já se uklidnit musím. Už jsem dostal varování, a já chci dokončit svou práci.
„Udělal jsi životní chybu,“ promluvil Samay k tomu muži, který byl vyděšený stejně jako ty děti. „Ty peníze, které jsi ukradl z auta Anshyných rodičů, i ty, co jsi dostal za Anshu, ti štěstí nepřinesou,“ ukázal na ten strom, do kterého uhodil blesk.
Větší šok snad v tu chvíli nemohl zažít, a nám bylo jasné, že je to přesně tak, jak Samay řekl.
Možná našel vybourané auto s naší novou Paní Slunce, a jejími mrtvými rodiči. Ale rozhodně nebyla pravda, že u sebe neměli vůbec nic. Ani peníze, ani doklady… Chamtivost tomuhle člověku vládne, a chamtivost ho přivede do záhuby.
Měl jsem chuť mu vmést do tváře, že on se po smrti věčného pokoje nedočká, ale to už mě Samay táhl k autu.
„Musím jet. Hned!“ řekl přísně, když mě natlačil dovnitř. „Jsi nestálý, rozčílený, můžeš způsobit mnoho škod. Jen se štěstím tu není poblíž nikdo z dalších Pánů. Jen se štěstím. Neumím si představit, co by se stalo, kdyby tu byl třeba Jhara. Vážně, uklidni se Mikaeli.“
Ještě jsem rozčíleně odfukoval, když jsem pod Samayovým dohledem nastoupil, a on za mnou zabouchnul dveře. A než nasedl on, podíval jsem se přes okno zpátky k sirotčinci.
Ten chlap tam pořád stál a vyděšeně na nás civěl. Po chvilce vyběhla ta žena, začala kolem něho chodit, ukazovat k rozštěpenému stromu, a něco mu rozčíleně říkat. A teprve v tu chvíli se vzpamatoval a rozkřikl se na ní.
„Co s nimi bude?“ zeptal jsem se Samaye, když jsme vyjeli a zahlédli ještě, jak oba rozzlobeně vchází dovnitř. „Co bude s těmi dětmi? Mám obavy, že se to odrazí na nich.“
„Neboj se. Karma je věc, která se nedá oblehat,“ usmál se Samay a zastavil na kraji cesty, když se před námi náhle objevil menší konvoj.
Tři policejní vozy a jeden minibus.
„Vidíš? Co jsem ti říkal,“ ukázal prstem dozadu přes rameno.
Otočil jsem se, a teď já překvapeně hleděl, jak auta zastavují u sirotčince, a dovnitř v křikem vbíhají policisté, zatímco z autobusu vystupují tři ženy a jeden muž, a vchází dovnitř za policisty.
Netrvalo snad ani pět minut, a ven začaly vycházet první děti s pár věcmi v ruce, a nastupovaly do minibusu…
Ještě chvíli jsem se díval na to, co se kolem sirotčince teď děje, než Samay zařadil rychlost a znovu se rozjel, abychom už byli odsud pryč.
Bylo opravdu na čase. Tak, jak si nás předtím nikdo nevšímal, když jsme tam byli my, tak teď to po celé vesnici vzbudilo hotové pozdvižení.
„Měl peníze schované pod tím stromem…“
Otočil jsem se zpátky dopředu a udiveně na Samaye pohlédl.
Takže to je jeho práce?
„Víš, že nesmíme zasahovat,“ poučil jsem ho tentokrát já, ale vnitřně jsem s ním souhlasil a cítil jakési uspokojení.
„Nezasahoval jsem. Jen jsem se při ranní procházce pár lidí na něco zeptal, a něco malinko zmínil. A jak s tím naložili, už byla jejich věc. Ale měli jsme štěstí, že jsme tu byli dříve než oni,“ pousmál se, jako by vlastně o nic nešlo.
Ale jemu se povedl opravdu husarský kousek, aniž by do toho byl přímo angažovaný. Ještě štěstí, že jsou lidé, kteří stále používají zdravý rozum.
Pohodlně jsem se opřel a jako obvykle díval se přes okno ven na míhající se krajinu.
Byl jsem plný toho, co se událo, a potřeboval jsem si to v sobě nějak srovnat.
„Co myslíš, že se s Anshu stalo?“ použil Samay při otázce jméno, které dostala v sirotčinci.
Ani ho nenapadlo, že by ji pojmenoval Julie. Proč taky, když je to Paní Slunce.
„Myslíš, že ji něco udělali? Že…“
„Ne,“ rázně jsem odmítl tyhle možnosti.
„Nezemřela, a ani jí neublížili. Aspoň ne fyzicky. Cítil bych to. I když její teplo zmizelo, malinkou část v sobě stále mám,“ položil jsem si ruku na hruď. „Kdyby zemřela, věděl bych to. Ale netuším, kde by mohla být. Vážně netuším, protože to spojení je velmi slabé. Je to hodně divné. Budeme muset začít od začátku, ale… Jak vrátíme auto, musíme jít nejdříve za Ten Naki. I když slunce nesvítí, něco aspoň můžu udělat, než ji najdeme.“
Podíval jsem se přes okno k nebi, odkud se spustil drobný déšť.
V některých zemích ho přivítají, v jiných může způsobit problém. A pokud nesvítí slunce, pokud vítr neroztrhá mraky, můžu zmírnit aspoň průběh, který může mít pro spoustu lidí katastrofální dopad.
A až to udělám, najdu Anshu. Najdu ji…