Nechtěl jsem to přijmout. Nechtěl…
Ale nakonec jsem se jen díval, kam dopadá paprsek slunce, které se tolik dní schovávalo za mraky.
Věděl jsem, že je přede mnou dlouhá cesta.
Musím najít nového Pána Slunce, musím se smířit s tím, že ten můj už tady není a nikdy nebude.
Musím s tím bojovat. Sám… To, co je uvnitř mě, nikdo neuvidí, a já to ani už víc nechci nikomu ukazovat.
Jen já sám nejlépe vím, jak se s tím srovnat.
Ale, jde to vůbec? Bojovat s tím sám?
„Čeká tě náročná cesta,“ ozvala se Sorcha, když po chvíli paprsek dopadl na určité místo a pak postupně zmizel.
„Budu tam za pár okamžiků,“ promluvil jsem, jako by se mě to vlastně ani netýkalo.
Jen vyzvednout zásilku a jít…
„To jsem na mysli neměla,“ otočila se ke mně, a pak se výmluvně podívala k nebi.
Mraky se přestaly kupit a točit se ve víru, a postupně se rozprostřely po obloze stejně jako předtím. Už nebyl vidět ani ten malinký kousek modrého nebe, které mi tak moc připomnělo Ravindrův nádherný pohled.
„Chápeme tvoji bolest. Přes všechno, co říkáme, přesto, jak máme být nestranní a nahlížet na věci bez emocí… Přesto ani Bohové nejsou bez citů, natož my. Kdyby tomu tak bylo, nebyli by boží potomci, a nebyli bychom my. Bylo by jim i nám jedno, co se s lidmi děje. Bohové jsou laskaví, ale umí se i rozzlobit. Odmění, když si to člověk zaslouží, ale umí trestat. Ale neublíží nevinným lidem, a ty jsi to tady skoro udělal,“ mávla Sorcha rukou za sebe, kde bylo zbořeniště a spáleniště, které už ani trochu nepřipomínalo to honosné sídlo, co tu předtím stávalo.
„Máme se držet stranou, máme být nad věcí, ale všichni víme, že jsou momenty, kdy to prostě nejde. Jen o jedno tě prosím,“ chytla znovu mou tvář do dlaní a zadívala se mi do očí. „Prosím tě o to, aby ses držel zpátky. Abys neudělal něco, co by uškodilo nevinným lidem. Ty máš tomu zabránit. To je tvé poslání tady na Zemi. A já… Nechci být ta, kdo tě přijde ztrestat. Nechci hledat nového Strážce, Mikaeli…“
Zhluboka jsem se nadechl, a na moment přivřel oči, když opět začal padat drobný déšť.
Ještě chvíli jsem se upřeně díval do jejich očí, aniž bych cokoliv odpověděl.
Neměl jsem co říct.
Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že ona mě může potrestat, pokud dostane příkaz. Věděl jsem, že ona nikdy nic nezatají, když se ji budou ptát.
Ona byla tou, kdo nám přinášel klid, kdo urovnával spory, ale byla taky tou, kdo trestal…
A pokud by se tak stalo, nebránil bych se. Nešlo by to. I kdybych se chtěl schovat, našla by mě v okamžiku. Jen bych stál a přijal svůj osud.
Sám jsem byl svědkem toho, když přišla zastavit jednoho z nás. Když poslala na věčnost toho, kdo ztratil zdravý rozum a začal běsnit tak, že to ohrozilo tisíce nevinných lidských životů.
Tenkrát jsme se ho pokoušeli zastavit. Ale ani já, jakožto jejich Strážce, ten, kdo dokáže jejich působení usměrnit tím správným směrem, jsem to tenkrát nedokázal.
Jeho zuřivost mu dávala sílu, která daleko převýšila tu mou, a Sorcha dostala příkaz zasáhnout a zastavit to.
Zastavila… Ale bylo pozdě. Zemřelo přes patnáct tisíc lidí a spousta dalších se pohřešuje. Tragédie zapsaná jako jedna z největších v historii Japonska.
To, že teď byla Sorcha tady, že se mnou takto mluvila, znamenalo jediné.
Bylo to varování…
„Zvládneš to, Mikaeli. Jsi mladý, plný síly, zvládneš to,“ pohladila mě po tváři, usmála se na mě, kývla na Samaye, a pak zmizela.
Bylo to, jako když v mrazu člověk vydechne malý obláček páry, který pak vítr rozfouká do ztracena…
„Mladý?“ odfrknul jsem si.
„Pamatuje si vůbec, kdy jsem přišel na tenhle svět? Jsem starší než tohle lidstvo. Ví vůbec, kolik mi je let?“ otočil jsem se na Samaye a rozhodil jsem rukama.
„To je jen relativní pojem, čas není něco, co určuje, jaký jsi. Můžeš mít třeba dva miliony let, ale stále jsi mladý… Tvůj věk určuje to, co máš tady… a tady…“ klepl mě do čela, a nato mi položil dlaň na hruď, kde bilo mé srdce.
„Už jsem měl strach, že budu muset hledat tvého nástupce,“ povzdechl si, ale koutky úst se mu nakonec pozvedly v mírném úsměvu, když viděl, že už jsem schopný normálně komunikovat.
Nepřestal jsem smutnit po Ravindrovi ze vteřiny na vteřinu. Ale… Věděl jsem, co je má povinnost. A ve chvíli, kdy mě Samay vzal sem, na toto místo, mi došlo, že jsem se provinil.
Přesto jsem se mírně zamračil, když řekl, čeho se bál.
To proto se mnou byl po celou tu dobu? Jen mě hlídal? Nebo se snažil, abych se nedostal do stavu, odkud by nebylo návratu? Abych si to sám v sobě přebral, a pak mi tady na tomhle místě dala Sorcha poslední varování, a pokud by neuspěla, tak bych tu už nebyl?
Nebo jsou to jen mé představy, že tomu tak je, a Samay je se mnou jen z lítosti?
Nebo mu na mě záleží jako na příteli? Na příteli, kterého bych nerad ztratil?
Ale on… Měl by být nad věcí stejně jako my ostatní.
Ale jak už Sorcha řekla, ani my se neumíme bránit některým citům a emocím, které jsou lidem tak vlastní.
„Myslím, že bouřek už bylo dost,“ položil mi Samay po chvilce ticha ruku na hlavu. „Teď máme práci. Musíme najít nového Pána Slunce. Zrodil se, a já vím, že to víš od začátku, jen jsi to odmítal přijmout.“
Podmračeně jsem se na něho podíval.
On to věděl. Věděl od začátku, co mi hrozí, jinak by takhle nemluvil. Jinak by za mnou nepřišel hned, jak se všechno pokazilo. Nejspíš se snažil zabránit tomu, aby Sorcha musela vykonat příkaz.
Teď už jsem si byl jistý.
„Půjdeme domů. Musíš se připravit na cestu,“ přistoupil Samay ke mně, a přesto, že jsem to mohl udělat sám, přenesl nás do mého lidského sídla.
Když jsme se objevili na mé zahradě, hned jsem se podíval k nebi.
Od chvíle, kdy jsem mluvil se Sorchou, se počasí uklidnilo. Jako by se i mé podvědomé já stáhlo zpátky, a vzalo si k srdci její varování.
Stále bylo nebe zatažené mraky, stále pršelo. Ale už to bylo jen vytrvalé drobné mrholení, které jednou zcela ustane, mraky se roztrhají, a znovu vysvitne slunce.
A od toho jsem tady já…
Možná bych se tohoto poslání měl vzdát. Možná tohle dělám už tak dlouho, že nejsem schopný se už v některých chvílích držet zpátky.
„Ani nad tím neuvažuj,“ ozval se Samay, a ukázal mi, abychom vešli do domu.
Udiveně jsem na něho pohlédl.
„Dobře vím, na co myslíš. Ne, neumím číst tvé myšlenky, ale vidím to ve tvé tváři,“ klepnul mě prstem do čela. „Jsi tady potřebný. Jsi ten nejlepší… Nikdo, opravdu nikdo nevydržel tak dlouho jako ty. A to je známka toho, že jsi ten pravý pro tenhle úkol, který ti byl dán do vínku, když ses narodil.“
Jen jsem si povzdechl, ale pak už vešel i s ním do domu.
„Pane Christosi, omlouvám se, že ruším, ale uklidila jsem věci, o kterých mi pan Prakash říkal. Uložila jsem je zatím v přístavbě. Mám je nechat odvézt?“
Hned za dveřmi v hale na mě promluvila Hana, jedna z hospodyň, kterou Samay požádal, aby uklidila Ravindrovy věci.
Zastavil jsem se a sevřel jsem k sobě rty, když mi hned v hlavě naskočila představa prázdné skříně…
Kolik takových věcí mi ještě potvrdí, ujistí mě, že Ravindra tu opravdu už není?
Zhluboka jsem se nadechl, když jsem ucítil na rameni Samayovu ruku. Podíval jsem se na Hanu, která stála kousek přede mnou, a vypadala, že je ji to opravdu líto,
Určitě jo. Taky měla Ravindru moc ráda. Všichni ho měli rádi…
„Nechej je zatím tam. Později se rozhodnu, co s nimi udělám,“ odpověděl jsem nakonec tichým hlasem.
Hana se mírně poklonila, že rozumí, a chtěla odejít, když jsem ji ještě zastavil.
„Hano, budu teď často mimo dům. Budu hodně cestovat, a nevím kdy, a na jak dlouho budu pryč, nebo budu tady. Chtěl jsem ti to říct, abyste se neobávali, když zmizím, nebo se nedivili, když se tu najednou objevím. Určitě chci, abyste tu zůstali, i když tu nebudu. Chtěl jsem vás všechny tři požádat, abyste se postarali o dům i zahradu. Pokud by byl nějaký problém, napište mi zprávu, a já se okamžitě vrátím, ano? Může tě poprosit, jestli bys to vyřídila i Averymu a Claire?“
Hana byla v mém domě nejdéle ze všech, kdo u mě kdy pracoval. Věděl jsem, že se na ni můžu spolehnout. A stejně i teď jen přikývla, ale hned mě požádala, zda bych ji aspoň poslal zprávu, až se budu vracet, aby mohli zajistit jídlo, které jinak kupovat zbytečně nebudou, aby se nekazilo.
Požádal jsem ji, aby s Claire vyčistily lednici, probraly, co tam je, a ať si to vezmou, nebo rozdají.
„Platy vám budu normálně posílat dál, i když tu třeba nebudu delší dobu. Pokud si budete chtít vzít volno, můžete. Jen se prosím mezi sebou domluvte, aby tu vždycky někdo byl, ať dům není úplně opuštěný, ano? Takhle aspoň budeme mít jist-“
Zarazil jsem se uprostřed věty a prsty přitiskl na hruď, kousek pod pravé rameno.
„Pane Christosi?“
„Mikaeli?“
Nevnímal jsem, že na mě Hana a Samay mluví. Byl jsem v šoku. Byl jsem tak překvapený, že jsem ztuhnul a nedokázal se ani pohnout. Jen jsem levou ruku držel přitisknutou na pravé straně hrudi.
„Je to dítě,“ vydechl jsem.
Pocítil jsem to hřejivé teplo, které se vytvářelo uvnitř mě. Slabounké píchnutí, které přešlo v tak známé teplo… Byl to malinký bod, přirovnal bych ho možná k buňce, nebo možná menší… Velikost je pro nás relativní pojem a my vnímáme i zcela nepatrnou věc.
A tohle, to nepatrné hřejivé místečko v mé hrudi mi říkalo, že nový Pán Slunce je ještě malé dítě. Bude potřebovat ochranu, bude se potřebovat učit… Možná ještě ani neví, proč je tady na tomhle světě. Ani jak důležitý úkol bude mít…
„Hano,“ konečně jsem se vzpamatoval a podíval se na oba, když zkoprněle stáli a jen se dívali, co se děje.
Samay to věděl, ale nemohl před Hanou dát nic najevo. Věděl, že jsem se napojil na nového Pána Slunce.
Vlastně… Paní Slunce.
„Ano, pane Christosi?“ ozvala se Hana, když jsem zase zmlknul, jak jsem byl z toho poznání v šoku.
„Poprosil bych o jednu věc. Vím, že to možná bude znít zvláštně, ale… Mohly byte s Claire upravit pokoj, který sousedí s mou ložnicí tady v přízemí? Nejspíš z cest nepřijdu sám… Přijde se mnou jedna z mých příbuzných, která osiřela. Je to holčička, zhruba pětiletá. Nedávno jsem se o ní dozvěděl. Můžu tě o to požádat? Na účet, z kterého děláte nákupy, zajistím dostatek peněz, takže se nemusíte ohlížet, kolik, co bude stát. Ale zařiďte ho střídmě. A prosím… ať to není jen samá růžová, ano?“
Dokonce jsem ze sebe po posledních slovech vyloudil i úsměv. Sice mi uvnitř nebylo zrovna do zpěvu, ale tohle, co jsem teď zjistil, mě zas kousíček poposunulo dál.
V duchu jsem děkoval Bohům, že nový Pán Slunce není chlapec. A zvlášť, když pochází ze stejné země, jako Ravindra.
Byl světlejší pleti, měl modré oči a skoro zlaté vlasy. Ale ta změna nastala ve chvíli, kdy dostal pečeť, kdy se u něj zrodily síly Pána Slunce.
Hana byla překvapená, ale hned přikývla, že rozumí a všechno zařídí. Dokonce jsem u ní postřehl i náznak úsměvu. I ona ho skrývala od chvíle, kdy Ravindra zemřel. Opravdu ho měla ráda…
Když odešla zařídit potřebné, my jsme se Samayem vešli do mé spodní ložnice.
Dosedl jsem na postel a zhluboka si oddechl. Neměl bych mít tenhle pocit, ale i tak mi přišlo, jako bych byl unavený.
„Dívka?“ došel ke mně Samay a z vrchu na mě pohlédl, když jsem dolehl na záda a rozhodil ruce.
„Malá holka, možná tak pět let. Její pečeť se tvoří, každou chvíli by měla být celá, a my ji musíme přivést sem, aby nevznikly nějaké problémy. A ano, je sirotek. Necítím u ní žádnou mateřskou lásku, nikoho, kdo by ji ochraňoval tak, jak to dělají rodiče. Ale víc jsem nevycítil,“ omluvně jsem se na Samaye podíval.
„To je v pořádku,“ usmál se na mě.
Určitě byl spokojený už jen s tím, že jsem začal se začal projevovat i jinak, než když jsem jen ležel, netečně hleděl před sebe, nebo se procházel v dešti a plakal.
Na úsměv je ještě brzy. Nevím, jak dlouho budu po Ravindrovi tesknit. Nikdy jsem tohle nezažil, a on byl moje první láska… S ním jsem žil několik stovek let.
„Musím si sbalit pár věcí. Ve Svatém městě Indie žije víc jak milion lidí. A i když znám přibližně místo, přesto ji nemusíme najít hned, když její pečeť není ještě celá,“ zvedl jsem se z postele a přešel ke skříni.
Otevřel jsem ji a do menší cestovní tašky jsem si začal ukládat pár kousků oblečení, které by se v Indii mohly hodit. Nemusel jsem toho balit moc. Moje výhoda byla, že pokud by mi něco chybělo, mohl bych si proto zaskočit sem domů. Vlastně bych si ani nemusel věci s sebou brát. Ale nechtěl jsem tady neustále odskakovat, hlavně i proto, abych nevyděsil hospodyně nebo zahradníka, kdybych se tu každou chvíli zjevil a zase zmizel.
Nechtělo se mi balit, nechtělo se mi nikam cestovat. Nechtělo se mi nic…
Ale musel jsem.
Moje ruka se zastavila těsně předtím, než jsem triko, co jsem právě vytáhl, přihodil do tašky.
Na každé věci, zanechal Ravindra svůj otisk, byť nepatřily přímo jemu. Vzpomínky tu budou ještě dlouho…
Stejně jako teď, když jsem si vzpomněl na to, jak jsme se jednou dohadovali, komu z nás víc sluší tohle pruhované triko, které jsem teď držel v ruce.
„Pomůžu ti,“ postavil se vedle mě Samay, když jsem zůstal nehnutě stát.
Vzal mi ho z ruky a uložil ho zpátky do skříně.
„Tohle je lepší,“ vytáhl mi tmavě zelené a pak jedno světle modré, a strčil mi ho do ruky. „Chápu, že je to ještě čerstvé, ale jsem rád, že ses vrátil zpátky do života.“
Sevřel jsem ty trika, až jsem je celé pokrčil, a zaskřípal jsem zuby.
„Myslíš si, že když se tu balím, že mě to přestalo trápit, nebo že jsem zapomněl?! Že mi není po Ravindrovi smutno?!“ mrsknul jsem s trikama do tašky. „Dělám jen to, co musím! Nic víc! A… Teď…Teď je to ještě horší, když vím, že je na zemi jeho náhrada! Teď to bolí ještě víc…“
Poslední slova přešla v tiché vzlyknutí.
Neměl to říkat. Neměl… Nechtěl jsem už brečet, ale takhle se mi to všechno vrátilo zpátky.
Sevřel jsem jeho košili v rukách, když mě k sobě přitáhl a objal.
„Promiň, nemyslel jsem to tak, že bys zapomněl. Nebo že máš zapomenout. Nechtěl jsem…“ omlouval se mi Samay.
Kolikrát se to vrátí? Kolikrát zůstanu bezradně stát a brečet nad tím, že odešel můj milovaný?
Kolik času uběhne, než se to uklidní, než to přebolí natolik, abych mohl zase normálně žít?
„Jak dlouho…“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Jak dlouho to bude ještě bolet?“
„Nevím,“ odpověděl popravdě Samay. „To opravdu nevím. Každý to prožívá jinak. Každý je jiný, a každý potřebuje jiný čas na to, aby se srovnal s nějakou těžkou ztrátou.“
„Budeš se mnou?“ otřel jsem si o něj svou mokrou tvář.
„Budu, Mikaeli. Budu při tobě,“ políbil mě do vlasů, a pak už mě kousek odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí.
Pustil jsem Samaye, a ještě jednou jsem si otřel oči do rukávu.
Nikdy jsem si nemyslel, že mě přepadne taková slabost. Nebo spíš, že budu takhle slabý.
Vždycky jsem byl nad věcí. Vždycky jsem všechno řešil s chladnou hlavou, ale teď…
Teď, když jsem poznal, co je to opravdová láska, nebyl jsem schopen své emoce ovládat.
Už jsem chápal, jak moc to lidi musí bolet, když jim někdo vzácný odejde.
Do teď jsem to bral jen jako jednu ze zbytečných slabostí, které je ovládají.
Samay mě ještě jednou pohladil po vlasech, a pak už odstoupil do skříně, abych se mohl dobalit.
Když jsem hodil do tašky poslední věc, zavřel jsem skříň, vzal tašku a otočil se na něho.
„Potřebuji,“ zvedl jsem hlavu ke stropu. „Potřebuji si tam něco vzít. Půjdeš se mnou, prosím?“
Samay jen přikývl, a pak přešel ke dveřím. Otevřel, počkal až vyjdu a zase je za námi zavřel.
Byl jsem celý strnulý, když jsem po jeho boku pomalu stoupal po schodech nahoru.
Poprvé od Ravindrovy smrti.
Šel jsem sice jen do pracovny, ale když jsem míjel ložnici, zastavil jsem se.
Dotkl jsem se dlaní dveří, které jsem tak dlouho neotevřel, opřel jsem se o ně čelem a zavřel oči.
Představoval jsem si, že tohle je všechno jen sen, že otevřu dveře a on tam bude sedět na posteli a usmívat se na mě, že jsem tulák, a že na mě čeká už několik dní…
Ale jen mi zase zvlhly oči, když mi došlo, že sen je právě to, co jsem si teď představoval.
Že je to jen přání, které už nikdy nebude splněno.
„Mohl bys…“ polkl jsem slzy a narovnal se. „Mohl bys prosím zajít pro jeho náramek a řetízek?“
Nebyl jsem schopen tady před naší ložnicí vyslovit ani jeho jméno.
„Já… budu v pracovně,“ mávl jsem rukou a pak jsem hned vykročil směrem, kam jsem ukázal.
Zabouchnul jsem za sebou dveře, jen co jsem vešel dovnitř. Pustil jsem tašku na zem vedle stolu, a hned ztěžka dosedl do křesla potaženého černou kůží.
Opřel jsem se a zavřel oči. Snažil jsem se zhluboka a pravidelně dýchat, abych ten bolestivý pocit rozehnal.
I tady všude kolem byly vzpomínky na Ravindru. Ale tady to nebolelo tolik, jako v naší ložnici.
Zůstal jsem tiše sedět až do chvíle, kdy klaply dveře, a já uslyšel Samaovy kroky.
„To je poslední a můžeme jít,“ podíval jsem se ke stolu, narovnal se a otevřel šuplík.
Chvilku jsem v něm zahrabal, než jsem našel pas, a několik dalších věcí, o kterých jsem si myslel, že hodně dlouho nepoužiju. Z malého příručního trezoru jsem si vzal svazek rupií různých hodnot, a pak to všechno přidal do tašky k věcem.
Jeden by řekl, že nic takového zrovna my nepotřebujeme. Ale těžko můžeme přijít, někoho najít, popadnout ho a odejít. Není to tak jednoduché, ne v dnešní době…
Zatáhl jsem zip na tašce a chtěl říct, že se přesuneme, když ke mně Samay natáhl ruku. Na jeho dlani se leskl zlatý řetízek s přívěskem slunce, a zlatý náramek s Ravindrovým jménem.
Chtěl jsem už vstát, ale v tuhle chvíli jsem zůstal sedět a s bolestivým bodnutím v břiše se na to zadíval.
Proč jsem to vlastně chtěl? Proč jsem tam Samaye proto posílal?
Nakonec, po chvíli naprostého ticha, jsem k němu natáhl ruku.
„Zapni mi ho, prosím,“ požádal jsem ho tichým hlasem, a druhou rukou jsem si odhrnul vlasy z krku.
Zavřel jsem znovu oči, když ke mně přistoupil. Ucítil jsem ten chladný kov na zápěstí, a vzápětí na krku. Samay mi urovnal vlasy, a pak mě obešel a zastavil se přede mnou.
„Bude to dobrý, uvidíš. Sorcha měla pravdu. Jsi silný, Mikaeli.“
„Myslíš?“ nešťastně jsem se na něj podíval. „Tak proč cítím takové prázd-“
Zasekl jsem se uprostřed slova, víc jsem se narovnal, zavřel oči a soustředil se na jednu věc.
Pocítil jsem to, co jsem nestihl doříct.
Opravdu jsem najednou pocítil prázdno.
Ale ne takové, o kterém jsem chtěl mluvit. Měl jsem najednou podobný pocit, jako když zmizí některý z Pánů…
Ale bylo to jiné, než když odešel Ravindra. Tohle bylo jiné…
Dotkl jsem se prsty hrudi, kde zmizela i ta troška slunečního tepla, které se teprve začínalo tvořit. Jako by někdo najednou zhasnul slunce…
„Musíme okamžitě do Váránasí!“ vyskočil jsem na nohy, a rozhlédl jsem se kolem sebe po pracovně, jako by snad tady měla být odpověď na to, co se mohlo stát.
„Musím hned teď! Něco se děje, necítím odraz Sluneční pečetě. Ještě neměla být celá, ale taky… Najednou zmizela,“ zůstal jsem šokovaně hledět na Samaye.
Něco bylo špatně.
Neměl jsem výčitky, že jsme pro holčičku nešli hned. V momentě, kdy se vytváří pečeť určující příslušnost vybraného, trvá ještě několik dní, než se dokončí a zaktivuje. Do té doby nikdo neví, že se v daném člověku dějí nějaké změny.
Ale na druhou stranu…
Je to zatím pořád lidská bytost. Bez rodičovské lásky a ochrany.
Je to sirotek a může být kdekoliv. Může se ji cokoliv stát…
Ale proč tedy ten zvláštní pocit?
Stál jsem již u zrodu několika Pánů, ale tohle se ještě nikdy nestalo.
Proč její odraz zmizel, a přitom vím, že je na živu? Proč? Co se stalo?
„Jak dlouho už prší?“ vyhrknul jsem na Samaye otázku.
„Třicet dva dní…“
Ve svém smutku a zoufalství jsem ztratil pojem o čase. Odsunul jsem své povinnosti bokem.
To se nemělo stát…
„Musíme to zastavit,“ vydechl jsem. „Musím najít Ten Naki. Ale Paní Slunce je teď přednější. Musíme ji najít. Musíme ji najít dříve, než bude pozdě.“