Nemusel jsem dělat vůbec nic. Na to jsem měl sloužící, kteří se postarali nejen o tenhle dům, ale i o mne.
Ale od chvíle, kdy Ravindra navždy odešel, propustil jsem většinu z těch, co tu sloužili. Zůstaly tu jen dvě ženy, které se staraly o úklid a vaření. Zahradu, vlastně celý pozemek, měl na starosti jeden muž z města, který sem dojížděl dvakrát týdně, a pokud bylo potřeba udělat něco víc, tak přišel i mimo domluvené dny. Měl svůj zahradní domek, od kterého měl klíče, a hospodyně měly své pokoje v části domu, které sloužily právě pro ně. Měly tam svůj pokoj, svou koupelnu, svou kuchyňku.
Obě však měly klíče i od celého mého domu, aby mohly vcházet dovnitř a obstarat úklid, když bylo potřeba.
Bral jsem je jako součást mého života a nevadilo mi, že jsem je potkával v domě v jakoukoliv hodinu. Ony však respektovaly mé soukromí, a taky dobu odpočinku, takže jsem na ně nenarazil třeba v noci, nebo nevešly do mé pracovny, či ložnice, dokud nezaklepaly a já je nevyzval. A pokud jsem v nich právě nebyl, nechával jsem dveře otevřené, aby věděly, že můžou vstoupit a nebudou mě při něčem vyrušovat.
Čtyři dny potom, co jsem se rozloučil s Ravindrou, objevil se Samay.
Ani jsem se nedivil. Byla to jeho povinnost, bylo to součástí jeho bytí starat se o mně a ostatní, když nebylo něco v pořádku.
Samay… Ani nevím, kolik mu je let. Vypadal sice, že je mu sotva čtyřicet, ale jeho bytí na tomto světě je podstatně delší, takže tenhle lidský věk by se dal přirovnat ke kapce vody v oceánu.
Jen, co se tenkrát objevil, šel rovnou za mnou do ložnice. Posadil se vedle mne na postel, pozdravil a položil ruku na mou hlavu.
Nic jsem neříkal. Ani jsem na ten pozdrav neodpověděl. Nemusel jsem. On tušil, on věděl…
A tak se hospodyně, od chvíle, kdy se on objevil, staraly už jen o úklid, a vaření mu na jeho žádost přenechaly.
Trpělivě, den za dnem, mi dělal tichou společnost, jen s občasnými otázkami, na které nedostal odpověď.
Vždycky byl takový, a já… Já vlastně také.
Snad jen v jedné chvíli, kdy se venku rozpoutala bouře silná tak, že se stromy ohýbaly skoro až k zemi, přistoupil ke mně a pevně mě objal.
„Nemusíš nic říkat,“ hladil mě po zádech a po vlasech, a snažil se utišit mé rozbouřené smysly.
Přesně v tu chvíli jsem v sobě cítil tu neskutečnou zlost.
Vztek na lidi, kteří zbytečně ukončili život mému Ravindrovi.
Pán slunce… mé světlo…
A i když i on strávil na tomto světě několik století, přesto nebyl nesmrtelný, stejně jako já.
V ten den, kdy se to stalo, byl jsem na velmi vzdáleném místě. Ale, i přes tu vzdálenost, přes ten velký oceán, který nás dělil, jsem pocítil, že se něco děje. Skoro okamžitě jsem byl zpátky, ale přesto jsem přišel pozdě.
Našel jsem ho před domem, a snad okamžitě se nebe začalo zatahovat těžkými černými mraky.
Bez známky života ležel v trávě, která se postupně barvila do ruda, a začaly na ni dopadat těžké kapky deště.
Klečel jsem u něj, svíral ho v náručí a prosil ho, aby se ke mně vrátil.
Ale jeho zlaté vlasy ztratily lesk, jeho modré oči pohasly.
Nebe se zatáhlo, a od té chvíle slunce nevysvitlo, neprotrhalo ty černošedé mraky, nezastavilo ten neustálý déšť, neukázalo se modré nebe…
Po drahné chvíli, kdy Ravindra nevyslyšel mé prosby a nevrátil se mezi živé, jsem ho podebral do náruče a vešel jsem s ním do ztichlého domu.
Bylo tu opravdu tíživé ticho. Ani sloužící tu nebyli, jako by je někdo poslal pryč s vědomím, že se tu něco stane…
Vyšel jsem po schodišti nahoru a vešel do naší ložnice. Uložil jsem ho na postel, posadil se vedle něj a vzal jeho ruce do svých dlaní.
Vždycky hřály, ale teď… teď byly ledové…
Věděl jsem, že nemám moc času, abych se s ním rozloučil. Věděl jsem, že brzy zmizí úplně, a já… já zůstanu sám.
Seděl jsem vedle něj tiše několik hodin.
Seděl jsem na posteli i ve chvíli, kdy jsem ho na poslední chvíli stihl políbit a pohladit, než se jeho tělo tiše rozplynulo, a mě zůstaly jen vzpomínky a prázdné ruce…
A v tu chvíli jsem měl pocit, že odejdu za ním. Že ho budu následovat.
Ale zastavil mě hlas. Hlas z telefonního záznamníku, který mi oznámil, že tímhle to nekončí…
Rozzuřil jsem se.
Rozzuřil jsem se tak moc, že jsem během okamžiku stál na jednom místě v horách, kde bylo velké sídlo…
Poslední, co si ale pamatuji, bylo jen to, že jsem začal běsnit.
Když jsem se potom probral, ležel jsem v ložnici, kterou teď obývám, a téměř okamžitě mě zachvátil strašně bolestivý stesk a smutek.
Každý den se ozvalo zaklepání na dveře s oznámením, že tam mám jídlo. Každý den ho hospodyně znovu odnesly. Vyšel jsem z pokoje jen jednou, když jsem zamířil na hřbitov, kde jsem nechal Ravindrovi postavit náhrobek.
Každý další den jsem trávil o samotě, v tomhle pokoji…
Až do chvíle, kdy se jeden den dveře otevřely a dovnitř vešel Samay…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Jsem rád, že jsi přišel sem,“ ozval se, když jsem se osprchovaný a oblečený objevil ve dveřích kuchyně. „Myslel jsem, že ti budu muset snídani donést znovu do postele.“
Otočil se na mě a usmál se.
Bylo to opravdu poprvé, co jsem od Ravindrovy smrti šel jinam než jen do svého pokoje nebo ven.
„Udělal jsem tvé oblíbené lívance,“ ukázal mastnou obracečkou na stůl, kde se na talíři kupila hromada lívanců, jako by měl k snídani přijít i někdo další.
„Můžu tě o něco poprosit?“ zadíval jsem se na moment k oknu, po kterém stále stékaly dešťové kapky.
„Samozřejmě, že se vůbec ptáš,“ dostalo se mi okamžité odpovědi.
„Chtěl bych dát pryč všechno, co patřilo Ravindrovi,“ ztěžka jsem polknul a mírně se zkroutil, jak mě po vyslovení jeho jména rozbolel žaludek.
„Chci si nechat jen tu fotografii na nočním stolku, jeho náramek a řetízek. Nic víc. Ale nemám sílu to udělat sám,“ přestal jsem se dívat do okna a šel se usadit ke stolu.
„Řeknu Haně, aby to obstarala,“ přikývl Samay. „Ty by ses měl trochu vzchopit. Čeká tě důležitý úkol.“
Stáhl jsem obočí, když mi řekl, že mě čeká důležitý úkol.
Bylo to poprvé za ty dny, co tu přišel, kdy začal mluvit trochu víc a rozhodněji. Ale dalo se to čekat.
Je Pán času, a on nejlépe ví, kdy se blíží něco důležitého.
„Proč?!“ najednou jsem vyletěl.
Nechtěl jsem to. Odmítal jsem ten úkol přijmout…
„Proč to musí být?! Proč se starat, když jsou lidé nevděční! Proč to všechno, proč?! Sloužíme jim, a oni… Oni mi vzali Ravindra! Tak proč to mám dělat?!“ vztekle jsem křičel, jak to ve mně najednou bouchlo, a po tváři se mi znovu rozkutálely slzy.
Ale mluvil jsem. Vycházely ze mě pocity, které jsem v sobě držel tolik dní…
„Co by se stalo, kdybych zmizel?! Kdybych odešel?! Proč musím být tady, na Zemi, a tvářit se, že jsem obyčejný člověk?!“
Samay z pánve sundal poslední lívanec, vypnul plotýnku, odložil obracečku a sundal si zástěru.
Teprve potom se otočil a došel ke mně. Podíval se na mé ruce zatnuté v pěst, a pak se zahleděl do mých zaslzených očí.
„Právě proto, že jsi to ty,“ řekl klidně. „Ty jsi Strážce. Ty to musíš udělat. Ty jediný… Mikaeli…“
„Proč nemůžu odejít?! Proč tu musím být?! Zůstat tu s těmi, kteří mi tak ublížili, kteří ublížili Ravindrovi, a přitom bez něj… bez něj… on… pro ně…“ slova mi docházela a jen jsem bezradně mávnul rukou k oknu.
„Žijeme jako lidé proto, abychom pochopili to, jak žijí, jejich pocity, jejich přání, touhy, smutky, šťastné chvíle. Žijeme tu s nimi, abychom je mohli vyslechnout. Abychom jim pomohli, když to potřebují… Nemůžeme odejít a nechat to tu napospas ostatním. Jsme strážci, Mikaeli. Ty i já… Máme svůj úkol, důvod, proč tu přebýváme už tak dlouho…“
Samay si přede mne dřepl, a svými hřejivými prsty setřel slzy z mých tváří.
„Žijeme tu už opravdu hodně dlouho, není divu, že občas už nedokážeme být nestranní. Tolik emocí, s kterými se denně setkáváme už spoustu století. Vím, jak je to pro tebe těžké, ale spolu to zvládneme. Jsi silný, Mikaeli, jsi silný…“
Ještě jednou mi Samay otřel slzy, chytl mě za ruce a sevřel je, dokud jsem nepovolil zatnuté pěsti, a pak se teprve postavil.
„Venku řádí silná bouře,“ povzdychl si a pohladil mě po vlasech. „Najez se. Půjdeme potom ven. Něco ti chci ukázat.“
Ještě chvilku se na mě díval, než přešel zpátky k lince, aby na stůl mohl položit další věci, které doplnily tu bohatou snídani.
A já, teprve po několika dlouhých minutách, se otočil ke stolu a donutil se přitáhnout si talíř, kam mi naložil pár lívanců, abych mohl začít jíst.
Nepotřeboval jsem to nutně. Ale i tenhle zvyk jsme si osvojili už jen proto, abychom opravdu vystupovali jako lidé, s kterými tu musíme žít. Aby nikdo nepojal podezření, že jsme jiní, a nezačal pátrat po tom, co jsme vlastně zač.
I proto jsme měli normální život, normální práci, bydleli jsme jako lidé, chovali se jako lidé…
A tohle byl právě jeden z důvodů, proč Ravindra zemřel…
Snídaně proběhla mlčky. Dokonce jsem se donutil vypít i čaj, který mě trochu uklidnil.
A tak, když jsem se potom vrátil do ložnice, abych se oblékl a mohli jsme jít ven, jak Samay chtěl, bouře venku utichla, a už padal znovu jen ten vytrvalý déšť…
Vyšli jsme společně před dům a oba se zadívali k nebi.
I přesto, že jsme ráno byli z procházky úplně promočení, tentokrát na nás nedopadla jediná kapka. Jako bychom oba byli chránění neviditelnou bariérou, která zabraňovala dešti dostat se nám až na kůži. Bylo to tak, protože jsme chtěli…
Kdy se tohle mračno roztrhá a ukáže se jasně modré nebe?
„Ještě není čas, ale brzy bude,“ promluvil Samay, jako by mi četl myšlenky.
Ale on je číst nemusí. On ví, na co myslím, na co myslí ostatní…
„Pojď,“ přitáhl si mě jednou rukou k sobě.
Jen co domluvil, zavřel jsem oči.
A když jsem je otevřel…
Okamžitě se začal zvedat vítr a hrozilo, že se silná bouře vrátí.
„Proč jsi mě vzal sem?!“ rozkřikl jsem se na Samaye a prudce ho od sebe odstrčil.
„Abys viděl, co jsi udělal. Abys viděl, jak moc jsi dal průchod svým emocím. Tohle…“ rozmáchl kolem sebe rukou. „Tohle bys neměl. Tohle škodí lidem…“
„A je to málo!“ rozkřikl jsem se znovu. „Kdybych to udělal už dávno, Ravindra by žil! Udělal jsem to, ale stejně utekl! Žije si někde schovaný v díře a směje se, že nade mnou vyhrál!“
„Mikaeli!“ křiknul už i Samay. „Uklidni se, nebo zasáhnu! Podívej se, co jsi udělal! Lidé se odsud dostali na poslední chvíli! Mohl jsi je zabít! To ty nesmíš! Jsi tu proto, abys je chránil! Máš být nestranný!“
Nechtěl jsem ho poslouchat. Vítr sílil, a hřmění bouře se blížilo a také sílilo každou vteřinou.
„Najdu ho a zabiju! Udělám to, protože jsem to slíbil! Slíbil jsem to Ravindrovi!“ zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl.
Nedaleko nás náhle do země udeřil silný blesk. Téměř okamžitě se pár stromů rozhořelo, a hrozilo, že chytne celý les.
„Myslíš, že by to Ravindra chtěl?“ ozval se najednou jiný hlas.
Nekřičela, ale přesto přehlušila i to běsnění bouře.
„Proč jsi tady, Sorcho?!“ rozkřikl jsem i na ni.
Beze slova došla ke mně a se smutným úsměvem přiložila dlaně na mou tvář.
„Trpíš, a s tím trpí i lidé, podívej,“ jemně mi pootočila hlavu.
I když jsem byl na rozervání, i když jsem chtěl nějak ze sebe dostat tu zuřivost, najít toho člověka, který zabil Ravindru, i za cenu, že bych zničil půlku Země, tak ve chvíli, kdy přišla Sorcha, nedokázal jsem nic z toho, co jsem měl v sobě, pustit ven.
Bylo to světlo, třpyt, jas… teplo, které uklidňovalo. Nebyla jako Ravindra, byla jiná. Nestarala se o to, jaké bude počasí. Starala se o to, aby uklidnila bouři, kterou měli lidé v sobě.
Ne vždy byla úspěšná. Ale z velké části to záleželo také na lidech, nejen na ní. Ona jim jen ukázala směr, a bylo na nich, jestli se vydají po té správné cestě.
Stejně jako teď donutila mně, abych se podíval na tu spoušť, která tu po mně zůstala, když jsem tu přišel, abych pomstil své slunce.
Z velkého rozlehlého sídla zůstala jen ruina. Pobořené a ohořelé stěny, rozlámané a ohořelé stromy, místo trávy jen jedno velké spáleniště.
Kdyby tu někdo zůstal, nepřežil by…
Mlčky jsem se díval na to, co tu po mně zůstalo. Podíval jsem se i směrem, kde před chvílí uhodil blesk a zapálil pár stromů. Ale vytrvalý déšť plameny pomalu uhasínal, a vypadalo to, že tento les bude uchráněn před větší katastrofou.
„Kdyby tu Samay nepřišel, zemřeli by nevinní lidé,“ pokračovala Sorcha. „Jen díky tomu, že zastavil tebe, že na chvíli zastavil čas, mohli lidé uniknout do bezpečí. A ten, který ti tolik ublížil, tu stejně nebyl. Věděl, že sem nejspíš přijdeš. Je tu mnoho otázek, na které je potřeba zjistit odpovědi, Mikaeli. A ty nezískáš tím, že zničíš půlku téhle země. Jsi tu host, a jako host by ses měl chovat. Lidé jsou ti, kteří tady hospodaří…“
To proto jsem si nic nepamatoval. To Samay přišel, aby zastavil mé běsnění. Musel použít svou sílu, aby mě uvedl do hlubokého spánku, a když to tady vyřídil, přenesl mě do mého domu, kde jsem se pak probudil sám, zatímco on zmizel, aby se pak za pár dní vrátil.
Zatnul jsem ruce v pěst a zamračil se. Ale téměř okamžitě se její prsty dotkly mého čela, a já povolil stažené obočí a hukot sílící bouře začal ustupovat.
„Přiděláváš práci a starosti ostatním, místo toho, abys je uklidnil a usměrnil. Tohle nemůžeš. Ty jsi ten, který by měl udržovat rovnováhu, Mikaeli. Když selžeš, na Zemi zavládne chaos. Nebude tu nikdo, kdo by zabránil přírodním katastrofám, kdo by to tu uklidnil. Potřebujeme tě, Mikaeli…“
Zavřel jsem oči, když mě v nich opět zaštípaly slzy.
„Vím, že je to těžké, ale ještě není tvůj čas… Je spousta práce, kterou musíš udělat…“
Hlas Sorchy byl uklidňující, snad víc než Samayův.
„Je čas,“ ozval se ten, na kterého jsem pomyslel.
Sorcha mě pustila a já otevřel oči. Podívali jsme se k nebi, kam ukazovala Samayova ruka.
„Je čas,“ zopakoval znovu a přistoupil až k nám. „Dívej se pořádně, Mikaeli.“
Povolil jsem napjatý postoj a otřel si slzy. Znovu jsem se zadíval k nebi…
Těžké černé mraky se seskupily v jednom místě a začaly se točit dokola, jako by je poháněl nějaký neviditelný vír.
Uprostřed té točící se mračné masy se náhle vytvořil malý otvor. Sotva znatelný… Lidské oko by nespatřilo to jasně modré nebe, které se v něm ukázalo. Lidské oko by nespatřilo ani ten úzký proužek slunečního paprsku, který prostupoval skrz, protahoval se, mířil k zemi…
Zabolelo to. Ten smutek, bolest, stesk po Ravindrovi se opět silně přihlásil, když jsem se díval, kam ten skoro neviditelný sluneční paprsek dopadne.
Tohle… Tohle znamenalo definitivní konec.
Tohle znamenalo, že Ravindra se už nikdy nevrátí…
Tohle znamenalo, že se tam někde zrodil nový Pán slunce…