Dešťové kapky bubnují na skla oken a parapety, na stříšku terasy…
Tiše jen poslouchám, jak dopadají jedna za druhou a snažím se nemyslet na nic jiného…
Je půl páté ráno, venku je šero a pošmourno, a to ještě víc umocňuje mé pocity, které mě nenechají spát.
Jsem unavený… hodně unavený…
A přesto se tu snažím být, fungovat, nedávat nic najevo.
Proč?
Ze strachu.
Bojím se že…
Přijdu o něco důležitého v mém životě, tak, jak už jsem jednou přišel.
Stále si to vyčítám, stále si říkám, co jsem mohl udělat jinak.
Změnil jsem se…
Nedokážu se přetvařovat, a přitom nedokážu říct ani naplno, jak se cítím, co mě trápí.
Znovu vyvstává otázka: „Proč?“
Bojím se, že přijdu o přítele. A proto raději mlčím, i když docházím k hranici svých sil. I když stojím na hrázi, která se pomalu drolí, odpadává kámen po kameni, a je jen otázka času, kdy se protrhne. A pak už to nezastavím…
Táhnu to extrému, mlčím, nemluvím o sobě. Nemám rád ty otázky, jestli chci dělat to nebo ono…
Tak, jak tomu bylo pokaždé.
Je snad chyba ve mně?
Nejspíš ano…
A proč?
Ze strachu…
Snad celý život se něčeho bojím…
Celý život…
Můj pohled často končí na fotografii, která stojí na stole po mé pravé ruce. Je tam od chvíle, kdy jsem se s tebou rozloučil navždy.
Nic tě nevrátí. Nejde to. Můžu tu jen sedět a dívat se…
Nejsem schopen navštívit ani na tvůj hrob. Jen občas tam zajdu, abych to smutné místo uklidil, umyl náhrobek s písmeny, která jsou poskládaná do tvého jména…
Nechodím za tebou často… Ale není to proto, že bys mi za to nestál.
Já… Já prostě nemůžu. Nejde to….
Pokaždé přijdu, statečně, abych si s tebou popovídal. Ale nakonec jen mlčím a po chvíli skončím na kolenou s hysterickým pláčem.
Miloval jsem tě a pořád tě budu milovat. Tenhle cit k tobě nikdo nevymaže.
„Nemůžeš spát?“ ozval se za mnou tichý hlas.
V první chvíli jsem sebou cuknul, skoro přestal dýchat… A v další vteřině jsem si rychle otíral slzy a snažil se zabořit hlavu do polštáře, aby na mě nebylo vidět.
Tiché kroky se zastavily u mé postele a po chvilce jsem ucítil jeho ruku na mé hlavě.
„Nemusíš se stydět za své slzy,“ promluví znovu tím tichým hlasem.
Jen jsem zavrtěl hlavou. Nic víc.
Nepotřebuji žádnou lítost. Neumím tyhle pocity vůči mně přijímat.
Pochopil to. Jemně mě pohladil, a pak ruku zvedl.
Nemusel jsem se na něho dívat. Jeho kroky, i když chodí tiše, jsem v tomhle tíživém tichu slyšel velice dobře. Přešel pomalu k oknu, kde se zastavil, a po chvíli mě ovanul mírný chlad.
„Vypadá to, že bude pršet celý den,“ znovu se ozval.
Pootočil jsem hlavu a zadíval se jeho směrem.
Stál u otevřeného okna a díval se ven. Zamyšleně pozoroval kapky, které stékaly po parapetu, a po chvilce zvedl pohled k nebi.
„Mám rád déšť,“ promluvil jsem konečně já.
I můj hlas byl tichý, jako bych měl strach, že probudím i ptáky, kteří teď byli schovaní a jejich obvyklé ranní pípání a štěbetání bylo slyšet jen sporadicky.
„Půjdeme se projít?“
Zaváhal jsem nad jeho otázkou. Překvapil mě, ale…
Moji odpověď dostal snad až po minutě, kdy jsem se posadil na posteli a spustil nohy dolů.
Pantofle se mi podařilo nahmatat a nazout až po chvíli. Ale on jen trpělivě stál a čekal, a stále se díval ven. Snad jen dobrý pozorovatel by poznal, že naslouchá, že vnímá, co se děje kolem něho.
Natáhl jsem se po županu, zabalil se do něho, a pak jsem zamířil ke dveřím.
Otevřel jsem je a ztichlou chodbou jsem zamířil ven k hlavním dveřím.
Mohl jsem projít na zahradu už z mého pokoje. Mohl jsem ho nechat, ať otevře ty vysoké prosklené dveře, vedoucí na terasu. Ale nechtěl jsem.
Přesně odhadl to, co jsem chtěl.
Projít se… Být venku… Splynout s deštěm…
Jeho tiché kroky se přidaly k mým, když jsme procházeli chodbou, míjeli další místnosti, které jsem nechal bez povšimnutí.
Nepodíval jsem se ani na to široké schodiště, vedoucí do patra.
Nevím, jestli po nich někdy vyjdu nahoru. Nebyl jsem tam od…
Pohlcen tou náhlou vzpomínkou jsem se zastavil těsně před hlavními dveřmi, s rukou nataženou ke klice. Mírně se mi zachvěla, když mnou prolétl ten nutkavý pocit se otočit a vrátit se ke schodišti. Vyjít nahoru, a…
Ne, není tam… Není…
Nadechl jsem se a stiskl kliku. Dveře se otevřely a znovu mě ovanul ten ranní chlad, prosycený vlhkem z vytrvalého deště.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na nebe. Bylo celé potažené šedí, jako by snad všechna modrá barva zmizela ze světa ve chvíli, kdy naposledy zavřel své oči.
Měly stejnou barvu jako čisté nebe. Vlasy mu zářily jako slunce.
Jeho úsměv…
„Mám rád déšť,“ vykročil jsem ven.
Kapky dopadaly na mé tělo, vpíjely se do oblečení, ale bylo mi to jedno. Pomalým krokem jsem procházel rozlehlou zahradou. Na moment jsem se zadíval k bráně, jako bych čekal, že se otevře a někdo vejde.
Nebo to byl pocit, že bych tou bránou chtěl projít já? Tam ven? Pryč odsud?
Pootočil jsem hlavu po svém stínu.
Teď, v té mokré trávě jeho kroky už nebyly slyšet vůbec, ale byl tam. Stál kousek ode mne a jen mě tiše pozoroval. Byl mokrý stejně jako já, když drobné kapky vytrvalého deště útočily na naše těla.
„Můžeš se vrátit, nemusíš tu se mnou být,“ promluvil jsem po chvilce dívání se na jeho mokrou postavu.
Jeho odpovědí mi bylo jen tiché zavrtění hlavou a následná otázka.
„Proč miluješ déšť?“
Na moment jsem pohlédl k nebi a pak zpátky na něho. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou.
Věděl jsem proč. Odpověď jsem měl v sobě. Ale nebyl jsem schopen ty myšlenky převést do slov, abych mu odpověděl.
Vím, proč mám rád déšť.
Vyjadřuje to, co cítím… V dešti můžu stát, nechat na sebe dopadat kapky, nechat proplouvat mé pocity ven. Nechat stékat kapky po tváři společně s mými slzami. A nemuset nic říkat…
Tohle mluví za mne…
Jsem jak déšť… Pláču s ním…
Jsem jako bouře, když se rozhoří mé vášně, mé emoce a já jim dám průchod. Přijdou náhle, nečekaně, vybuchnou a pak… Ztiší se, odezní, odejdou, když vysvitne slunce.
Jenže to mé slunce… Mé slunce, které by mě uklidnilo, které by vysušilo mé slzy tu není…
Dlouho jsem ta tak stál bez odpovědi na jeho otázku. Jen jsem se zvednutou hlavou pozoroval to šedé nebe…
A on stál taky a pozoroval mně.
Cítil jsem ten jeho pohled…
Byl jsem rád, že mlčí. Že se nevyptává, a pokud mi už položí otázku, nevynucuje odpověď.
Ví, že začnu mluvit, že odpovím až ve chvíli, kdy já budu chtít…
Ale těmi svými otázkami bez odpovědí mě vždy donutí přemýšlet.
A když přemýšlím, tak…
…žiju…
Po opravdu drahné chvíli jsem konečně sklonil hlavu, na moment se zadíval na mé mokré nohy, a pak se donutil udělat krok.
První váhavý, ale další už byly rychlé.
Narazil jsem do jeho těla, pevně ho objal a zabořil obličej do jeho hrudi.
Co na tom, že měl triko promočené, že byl celý mokrý stejně jako já…
Ty slzy, které mi tekly doslova proudem jsem aspoň nemusel skrývat.
Nemusel jsem nic vysvětlovat…
A on to nevyžadoval.
Jen jsem ucítil jeho ruce, kdy jedna mě pevně objala a druhá skončila v mých mokrých vlasech.
Nemluvil, jen tiše vyčkával, dokud jsem se já sám nepohnul.
Pustil mě, když jsem ho od sebe po chvíli mírně odstrčil a odstoupil o krok.
„Mám hlad,“ konečně jsem promluvil a podíval se na něho.
Zahlédl jsem náznak úsměvu?
Zavrtěl jsem hlavou, a pak jsem už bez dalších slov vykročil. Zamířil jsem víc dozadu za tenhle můj velký dům.
Pomalu jsem ho obešel, až jsem se zastavil na terase u vysokých prosklených dveří, které byly mírně pootevřené. Ještě jednou jsem se rozhlédl po zahradě, a pak už jsem vešel dovnitř, do svého pokoje.
Zná mě… Moc dobře mě zná…
Pootevřel ty dveře, než jsme vyšli z mého pokoje ven. Věděl, že se touto cestou budu chtít vrátit.
Věděl, že moje další cesta povede do prostorné koupelny, a budou po mně zůstávat mokré stopy a mokré oblečení, lemující každý můj krok.
Věděl, že další kapky, které na mě budou dopadat, budou teplé, ze sprchy, kterou na sebe pustím…
A já jsem věděl, že když se vrátím zpátky do pokoje, budu mít připravené čisté věci, abych se mohl obléct, že budu mít na stole připravenou snídani, abych se mohl najíst…
Zná mě…
Neptá se mě na mé pocity. Nemusí, protože on… On ví, jaký jsem. On je ten, kdo mě zná dokonale.
Můj tichý společník.
Jen díky němu…
… žiju…