Společnost Kuro
Shimizu seděl za stolem ve své kanceláři a už po několikáté se snažil přečíst si složku, která se týkala jejich nově přidělenému případu.
Bohužel od včerejška byl ale myšlenkama někde jinde.
Nemohl se zbavit dojmu, že návrat jeho bratra zpět do rodného města zapříčiní obrovskou katastrofu. Pokud by šlo jen o vyřizování účtů mezi nima, nedělal by si z toho velkou hlavu, ale věděl, že bratr je kvůli nenávisti k němu schopen vyvolat i válku a celé město ponořit do chaosu.
Navíc tu byl problém se Stříbrnými maskami. Shimizu věděl, že pokud se s případem brzo nepohnou dál, lidé je obviní z napomáhání a spoluviny a při nejlepším je hned pověsí.
Shimizu si povzdechl a opřel si hlavu o opěradlo křesla.
Vzpomínky byly moc bolestivé, přesto se jim včera neubránil a celou noc ho tak stíhaly noční můry a dávné prokletí.
Ani nevěděl jak, ale podařilo se mu lehce zadřímnout.
Vyrušil ho až příchod Akiho, který mu do kanceláře vletěl doslova jako uragán.
„Shimizu, Shimizu! To sakra chrápeš, nebo co?!" zahalekal, a než si stačil Shimizu uvědomit, co se děje, velmi z blízka se díval do očí svého netrpělivého kolegy, přítele a velmi občasného milence.
Zatím co Shimizu se všechno snažil řešit mozkem a v klidu, Aki rád používal hrubou sílu, výhružky a někdy i magii.
Jenže jeho metody přinášely výsledky, navíc byl poměrně spolehlivý a taky druhý skutečný přítel, kterého Shimizu měl, takže všechny jeho přestupky házel za hlavu a často ho kryl i před Zenem.
Občas se sice zdálo, že Zen všechny ty Akiho prohřešky přehlíží jen z toho důvodu, že se ho zastává právě Shimizu, se kterým měl taky velmi zvláštní vztah.
„Nechrápu. A jdi kousek dál. Nemusíš se na mě tak lepit. Nejsem hluchý," zamračil se Shimizu.
„Řekneš mi, co se děje?" zeptal se najednou Aki a zkoumavě se na Shimiza zadíval.
Kromě toho, že děsně rád prudil, uměl dobře číst v lidech a už několikrát se stalo, že před ním Shimizu jen stěží utajil svou minulost.
„Nic se neděje," zabručel Shimizu a aniž by si to uvědomil, uhnul pohledem, díky čemuž Aki poznal, že jasně lže.
Znal ho sice už hodně dlouho, vlastně jen díky němu měl tuhle práci a nehnil ve vězení nebo hůř někde pod zemí, ale štvalo ho, že i když jsou si dost blízcí, pořád před ním něco tají.
Něco skutečně velkého a závažného.
Měl dojem, že právě to brání Shimizovi v pevném vztahu a přátelství s ostatními lidmi.
Jako jediný se totiž zásadně vyhýbal všem večírkům, narozeninám, společným dovoleným, firemním akcím a jiným věcem mimo práci.
Vždy se raději na něco vymluvil.
Ani na rande nechodil, nevyhledával žádnou společnost, nechodil do barů.
Když už ho Aki někam vytáhl skončilo to většinou katastrofou.
„No dobře, když myslíš," vzdal to nakonec Aki a trochu ustoupil.
„Proč jsi přišel?" zeptal se Shimizu, aby odvedl řeč jinam.
Tušil, že kdyby Akimu řekl pravdu, neodsoudil by ho, ale spíš by se mu snažil pomoct. Věděl, že je to jeho nejbližší přítel a strašně moc se mu chtěl se vším svěřit, ale prostě mu to nešlo přes rty.
„Máme práci. Ve vězení Gakkshi je vězeň, který má údajně nějakou spojitost se Stříbrnými maskami. Tahle informace mě stála fakt hodně, tak doufám, že k něčemu bude," řekl Aki.
„V Gakkshi? Radši se ani nebudu ptát, jak si ty informace získal. Ale stejně... Jak se ti kruci podařilo dostat zrovna do "tohoto" vězení?! A jak to, že je tam někdo, kdo má spojitost se Stříbrnými maskami a my o tom nevíme?" rozhodil rukama Shimizu a aspoň na okamžik zapomněl na své trápení ohledně bratra.
„Vážně... Neptej se. Protože to nechceš vědět," ušklíbl se Aki.
„Dobře, dobře. Co dál?"
„Máme dojednanou návštěvu s tím vězněm přesně za dvě hodiny. Pokud nechceš tuhle příležitost propást, zvedej ten svůj úžasný zadek a jdeme," houkl Aki a ušklíbl se, když viděl Shimizův nevěřícný pohled.
Vážně mu nemohl říct odkud tu informaci má a jak se mu podařilo dojednat schůzku v jednom z nejstřeženějších vězení, kde odsouzení čekali na smrt a do kterého neměly přístup žádné návštěvy.
Nebylo to v tuhle chvíli důležité.
O pár minut později už oba seděli v autě a mířili na západ, na místo, kterému se každý raději obloukem vyhýbal.
Kromě věznice to totiž jinak byla zcela neobydlená oblast.
Samotná věznice se rozkládala na obrovské ploše, obehnaná vysokými ocelovými zdmi s ostnatým drátem pod napětím a budova vypadala jako nějaká krabice.
Kromě zabezpečení v podobě kulometů a automatických zbraní snad na každém metru pozemku, byla celá oblast zakrytá kopulí z elektromagnetického pole, která bránila útoku ze vzduchu nebo naopak nějakému úniku.
Než se Aki se Shimizem dostali až do samotné budovy, museli projít celou řadou osobních prohlídek. Navíc dostali i ocelové náramky, které lidem zabraňovali v použití magie.
Aki a Shimizu tohle všechno trpělivě snášeli, věděli totiž že nemají moc na výběr.
Po setkání s ředitelem věznice, který byl stejně příjemný asi jako osina v zadku a místy je dost nevybíravě urážel, se konečně dostali až do výslechové místnosti, kde u jediného stolu v místnosti seděl starší muž a čekal na ně. Zápěstí měl spoutané těžkými ocelovými řetězy, které byly připevněné k zemi a bránili tak v jakémkoliv pohybu.
Když je stráž zavedla dovnitř a zavřela za sebou dveře, Shimizu se na muže pozorně zadíval a něco v podvědomí ho před ním varovalo.
Ten muž byl nebezpečný.
A věděl zřejmě něco, díky čemuž si byl neskutečně jistý sám sebou.
Navíc se Shimizovi zdálo, že si ho ten muž zkoumavě prohlíží, jakoby mu někoho připomínal nebo ho snad znal, i když Shimizu věděl, že se rozhodně s tímhle mužem nikdy nesetkal.
„Prý jsi chtěl s námi mluvit a máš nějaké informace o Stříbrných maskách? Proč nám to říkáš? Proč teď? Co tím sleduješ?" spustil Aki.
„Vzhledem ke zdejším podmínkám nemám ani tušení, co se venku děje, ale z rozhovoru mezi strážnými jsem se doslechl, že Stříbrné masky zase začaly řádit," odpověděl klidně muž.
„Zase?" zamračil se Shimizu.
„Proč nám to říkáš?" zeptal se Aki, " a jak ti máme věřit?"
„Protože věř nebo ne, tahle zatracená dírá udělá z člověkem divy. A já už jsem tady zavřený hezkou řádku let a řeči o zničení světa mě už nijak netáhnout, chápeme?"
„A jakou spojitost máš se Stříbrnými maskami?"
„Jsem jejich bývalý člen."
Shimizu i Akia tohle prohlášení natolik šokovalo, že oba zůstali na muže nevěřícně zírat.
Pak si Aki vzpomněl na to, co před chvilkou vězeň řekl.
„Říkal jsi, že začali "zase" řádit, co jsi tím myslel? A jak jakože jejich členem?"
Muž jen protočil očima a povzdechl si.
„Stříbrné masky jsou tu delší dobu než si myslíte. Ale po jedné nevydařené akci se musely ukrýt do stínů a vylezly znovu až teď. Zřejmě proto, že mají nového šéfa. Já byl členem původních Masek. To jste vy dva ještě nejspíš tahali kačera. Ale i dnes byste se mohli dočíst o některých našich velkolepých činech..."
„Pokud je to pravda, proč bys zrazoval vlastní skupinu?"
„Jak už jsem řekl, tohle místo člověka změní. Navíc, Stříbrné masky měli zahynout společně s původním velitelem. Ať je teď vede kdokoliv nemá na to právo."
„Kdo je původně vedl?"
„Tak tohle ti neřeknu. Ale můžu vám dát nějaké jména a říct, kde byly některé z našich úkrytů. Samozřejmě to nebude zadarmo. Chci odsud pryč. Do nějakého mírnějšího vězení a zrušit trest smrti."
„Zbláznil ses? Po tom, co se všichni dozví, že jsi bývalý člen Masek budeš rád, když tě nepopraví hned," prskl Shimizu.
„Opravdu? A co když vám řeknu, že mám mnohem víc informací? A mrtvý vám k ničemu nebudu?"
„Jestli si myslíš, že nám můžeš vyhrožovat, tak na to zapomeň! Poradíme si i bez tebe! Tahle debata končí!" zavrčel Aki a otočil se k odchodu.
Shimizu ho po chvilce následoval.
Chtěl by z muže dostat víc informací, ale něco mu bránilo v jakékoliv otázce.
„Klidně si jděte. Ale vím, že se určitě vrátíte. Přinejmeším ten roztomilý blondáček. Vážně jsi jí hodně podobný. Dokonce máte i pihu na stejném místě. Divím se, že ty o Maskách nevíš přinejmenším tolik, co já. Nebo něco skrýváš?" zastavil Shimiza mezi dveřmi mužův hlas.
Oba se na muže ihned otočili a Aki slyšel, jak Shimizu zalapal po dechu.
„Nevím, o čem to kecáš, ale tyhle žvášty ti nepomůžou," řekl Aki a naznačil strážným, že odchází.
Shimizu, který šel za Akim se pokusil zastavit třes rukou a uklidnit bušící srdce.
Mužova slova ho neskutečně rozrušila.
Znal jeho matku?
Proč ty řeči okolo Stříbrných masek?
Co s tím měli společného?
O co tady vlastně šlo?
Jako ve snách došel až k autu a sedl si na sedadlo spolujezdce.
Ze zamyšlení ho probralo až uvědomění si, že pořád stojí na místě a nikam nejedou.
Pohlédl na Akiho s otázkou v očích, který ho zamračeně sledoval.
„Co to mělo znamenat?" zeptal se ostře.
„Já vážně nevím..."
„Shimizu! Dost! Vím, že mi něco tajíš! Nikdy jsem na tebe nenaléhal, abys mi řekl, co skrýváš, ale pokud to má nějakou spojitost s tímhle případem, pokud by to mělo nějak ohrozit naše vyšetřování, tak je načase to konečně vybalit. Ztraceně, vždyť jsem tvůj přítel! Když nevěříš mě, tak komu?" přerušil naštvaně Aki Shimiza.
Už měl dost toho tajnůstkaření.
„Já s tímhle případem žádnou spojitost nemám. Vážně nevím o čem ten muž mluvil. Zřejmě si mě s někým spletl. Je tam přece jen zavřený už dlouho a jediné co vidí jsou strážní a bílé stěny," řekl tiše Shimizu.
„Tak co tajíš?"
„Já ne..."
„Shimizu!" zařval Aki, až sebou Shimizu škubl.
„Prosím Aki, má minulost je... Hodně bolestivá. Netlač na mě, ano? Nikomu to přece zatím neublížilo, ne?" zašeptal Shimizu a prosebně se na Akiho podíval.
Ten si povzdechl a prsty jedné ruky přejel po jeho tváři až k bradě, kterou jemně uchopil do prstů, přiblížil si ho víc k sobě a pak lehce políbil.
„Dobrá. Nebudu se ptát, ale doufám, že víš co děláš. Každopádně není pravda, že tím nikomu neubližuješ. Ubližuješ sám sobě, trápíš se a to vadí zase mě," řekl vážně Aki, když Shimiza pustil.
Pak se konečně otočil k volantu a nastartoval.
Cesta zpátky do jejich společnosti probíhala v tichosti, protože ani jednomu z nich se nechtělo mluvit.
Aki přemýšlel nad tím, jak dosáhnout toho, aby ze Shimiza vytáhl jeho tajemství a dozvěděl se tak, co všechno ví a Shimizu zase přemýšlel nad slovy toho muže ve vězení.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
Dodatek autora: V rychlosti sepsaná kapitolka pro Kat, která na ni už netrpělivě čeká. Doufám, že se bude líbit =))). Jinak trochu poodhalujeme tajemství, které se nikomu nebude líbit a setkání brášků bude v příští kapitole...