Taishi
Škubl jsem sebou takt silně, až mi sklenice s vodou vypadla do umyvadla a rozbila se.
„Promiň, nějak mi vyklouzla, jak jsem se lekl," usmál jsem se a hodil střepy do koše.
Najednou mi cvaklo, jak dlouho tu je.
„Co jsi slyšel? Jsi už dlouho vzhůru?" podezřívavě jsem si ho prohlížel a nakonec k němu došel a sedl si vedle něj.
„Už budu zase doma včas. S tím kreténem se to vyřešilo, tak co kdybychom teda jeli někam na výlet?"
Ayano
„Měl jsem něco slyšet?“ podíval jsem se na Taishiho podezíravě. „Na výlet bychom mohli třeba tento víkend. Měl bych mít volno.“
Tahle jeho bezděčná otázka se mi vůbec nelíbila. Většinou člověk řekne něco, na co právě myslí, nebo chce něco skrýt.
„Udělám něco na jídlo. Beztak jsi neobědval, nebo ano?“
Políbil jsem ho na přivítanou a pak jsem vstal a zamířil do kuchyně.
Začal jsem vytahovat věci z lednice, a skládat je na linku. Od té doby co tu Taishi je, je lednice většinou plná.
„Jak bylo ve škole? Za chvíli bys měl mít závěrečné zkoušky, ne?“
Taishi
„Zkoušky? Jo... v pohodě, to dám. Ještě mne ale čekají přijímačky, dal jsem si je na tu uměleckou. Musím dokreslit ty dva obrazy a mělo by to stačit. Jen ještě to učení, musím něco dohnat a... Jo to bude fajn výlet," už jsem mu to málem řekl, tak jsem radši odvedl řeč jinam.
„Ten dopis," najednou jsem se otočil a otevřel dopis, co ležel na stole.
Po pravdě jsem se bál toho, co by na to Ayano řekl.
Četl jsem a přitom se smál. Psal, jak se baví a i to, co mám do konce týdne v práci udělat, než zase nastoupí. Fakt jsem si oddechl, protože jsem chtěl mít už klid. Lhaní zrovna jemu mi dělalo hrozný problémy.
Ayano
„Tak to se asi chodíš učit do knihovny, co? Protože tě doma skoro nevidím s knihou v ruce,“ zeptal jsem se právě, když jsem vytahoval misky na polévku.
Mieko nám posledně navařila do zásoby, tak jsem nakonec vytáhl něco z mrazáku a dal to vařit.
Jako bychom ani jeden teď neměli na nic čas.
Po chvilce jsem si ale uvědomil, že se chovám skoro jako Taishiho otec a ne partner. I když je pro něj škola důležitá, zvlášť pokud chce jít na tu uměleckou, a já bych byl rád, kdyby se tam dostal, přeci jen nevím, zda je vhodné se ho takhle ptát. Nechci, aby měl pocit, že se k němu chovám jak k děcku…
Ale na druhou stranu chci, aby nezahodil svůj život jen tak pro nic za nic, kdyby nedodělal školu.
„Promiň, nechci tě nějak poučovat,“ povzdychl jsem si a začal nalévat polévku. „Zítra jdu za tvými rodiči. Máma si stěžovala, že ji zase nějak skáče tlak, tak se na ní půjdu podívat. Pojedeš se mnou? Mám na tebe počkat?“
Ukázal jsem Taishimu, aby se posadil, a sám jsem se už přisunul se židlí ke stolu.
Taishi
Prudce jsem se na Ayana otočil a hned si všechno srovnal v hlavě. Tátovi jsem neřekl, že to Ayano neví, a o mámě nic nevím, ani to, jestli ji to táta pověděl, že teď pracuji pro něj. Úplně ve mně hrklo, hlavně, když se to Ayano ani nemusel dozvědět.
„Po...pojedu s tebou, v kolik? Tak přijdu dřív, pokud bude potřeba," sedl jsem si ke stolu a uchopil misku s polévkou.
Už i já jsem si všiml, jak začínám být nervózní a klepu se. Tohle všechno stresování mi nedělalo dobře.
„Jo a Ryu pozdravuje, má se tam fajn. Jo a... jsem rád, když se o mě zajímáš. Mám pak pocit, že ti na mně záleží."
Nabral jsem si polévku a konečně začal jíst. Vážně jsem ještě nepřestal pochybovat o tom, co ke mně Ayano cítí. Věděl jsem, že mě má rád, jinak bych letěl, ale... Někdy jsem... byl nejistý.
Ayano
„Tak jo, počkám na tebe a pak pojedeme k vám. Nebo víš co? Mám ordinaci zítra jen dopoledne, tak bych pro tebe přijel ke škole, abys nemusel cestovat tam a zpátky. Je to po cestě.“
Posbíral jsem prázdné misky a šel je umýt. Přemýšlel jsem, jak to vlastně bude vypadat, až se Taishi dostane na tu uměleckou školu. Nejspíš ho uvidím opravdu jen jednou za čas. Ale zase je to pro něj, chce to dělat a já ho v tom budu podporovat. Těch pár roků se dá vydržet.
Jen… Pokud si mezitím nenajde někoho mladšího. Někoho, kdo na něj bude mít víc času. Někoho, kdo není tak starý jak já.
Podíval jsem se na sebe do odrazu nože… Vážně, proč mi to nedošlo dřív, než jsem se do něj zamiloval? Je prakticky o dvacet let mladší… Bude to vůbec fungovat? Jak dlouho?
„Budeš dneska malovat? Rád tě přitom pozoruji a dlouho jsem už neměl příležitost,“ otočil jsem se k Taishimu a usmál se na něj.
Taishi
„To... Radši počkej doma, já dorazím. ještě musím... S Kai pro učebnice," usmál jsem se a ani jsem nevěděl, jestli nemá Kai namířeno zítra sem.
Od té chvíle, co chodil se sestřičkou, tak tady byl furt. Ale nějak toho vola překecám, aby mi kryl záda. Když půjdu do práce dopoledne, tak to zvládnu.
„Jo, a díval jsem se na tu školu, kam chci jít... Ona... je asi dva bloky odsud. Tak... nevím, jak dlouho mě tu chceš mít, ale mohl bych někdy odsud jít do školy a přespat tu. Chci být s tebou, ale zas... Nechci tě otravovat. Nebo tu můžu platit nájem... To je blbě řečený... Já fakt nevím, jak to říct, ale záleží na tobě, tak jsem ztracenej. Takhle dlouho jsem nikdy s nikým nechodil a tak nějak nevím, co dělat, no? Jen... vím, že chci být s tebou. Je to zmatený, co?" nějak měknu.
Kurevsky měknu a je ze mě baba. Tohle z člověka dělá láska... debila.
Dojedl jsem polévku a odnesl misku do dřezu. Už tak jsem byl rudej až na prdeli. Ani jsem netušil, že takový sračky dokážu říct.
Ayano
„Můžeš u mě zůstat, jak dlouho chceš,“ přistoupil jsem k Taishimu a přitiskl se mu na záda.
Anebo taky na furt, pomyslel jsem si. Ale to už vážně záleží na něm…
„No bylo to trošku zmatené, ale tak nějak hezky. A neboj, já si to přebral,“ odhrnul jsem mu vlasy a políbil ho za ucho.
„Už dlouho jsme na sebe neměli čas, Taishi, co tak toho využít?“ kousl jsem ho do ucha a moje ruce ho hned omotaly kolem pasu, abych ho na sebe mohl víc přitisknout.
„Nádobí počká. Já jsem připravený na cokoliv.“
Chytl jsem ho za jednu ruku, stáhl ji dolů a zamířil s ní pod yukatu, aby viděl, že to myslím vážně.
Taishi
„Hmmm... Nechci tu bejt, protože musím, ale protože mě tu chceš. To tomu pořád nerozumíš?" smutně jsem si povzdechl, ale přesto přijmul tu jeho nabídku.
Rukou jsem mu pohladil penis a párkrát ho promnul v ruce. Byl jsem na něj fakt nadrženej.
„Kdybys byl tak upřímnej i v jinejch věcech, jako seš v tomhle, bylo by to fajn," rejpl jsem si ještě a potom mu znovu promnul úd v ruce.
„Ložnice? Budu čekat a nahej... S gelem... Prosím... Pořádně mě opíchej..." usmál jsem se a olízl mu taky krk až k uchu, do kterého jsme s chutí pořádně kousl.
Potom jsem se mu vysmekl a rychle zaběhl do pokoje. Sprchoval jsem se už v kanclu, tak jsem to nepotřeboval. Strhal jsem ze sebe oblečení a naházel ho na křeslo. Rozplácl jsem se na postel a otočil se na břicho, abych vystrčil provokativně zadek. Na něj jsem si postavil lahvičku s gelem a čekal, až přijde. Byla to taková pozvánka...
Ayano
Nechápal jsem to, co Taishi řekl. Kdybych nechtěl, aby tu zůstal, nenabízel bych mu to. A že nejsem upřímný? V čem? Vždyť dávám jasné otázky…
Trochu mě tím naštval.
Romantika byla v háji… A tak jsem měl chuť ho líbat, celého pusinkovat, hrát si s ním, až by sám škemral o to, abych ho konečně ojel.
Ale na druhou stranu jsem pořád nadržený…
Na moment jsem sevřel ruce v pěst, abych se uklidnil a pak ji zase povolil. Otočil jsem se a zamířil za Taishim do ložnice. Po cestě jsem si už sundával yukatu a když jsem došel k posteli, byl jsem již zcela nahý, stejně jako on.
Teda nechápal jsem, jak tohle stihl. A ta provokace s gelem… Byl naprosto k sežrání…
Roztáhl jsem mu nohy a klekl si mezi ně. Vzal jsem lahvičku a rovnou jsem nalil trochu gelu mezi jeho půlky. Odhodil jsem ji a druhou rukou jsem už zachytával gel u jeho vstupu a svými prsty jsem mu ho ne zrovna šetrně promazával.
Naklonil jsem se k jeho hlavě.
„Jsem naštvaný Taishi a jsem nadržený,“ zavrčel jsem mu do ucha a pak ho kousl do ramene.
Na víc jsem nečekal. Narovnal jsem se, a ruku od gelu jsem otřel o svůj penis. Chytl jsem Taishiho za boky a zvedl si jeho zadek ještě víc. Roztáhl jsem mu půlky, a aniž bych ho jakkoliv varoval, rovnou jsem do něj najel a hned začal přirážet.
Taishi
Pousmál jsem se, když přišel a hned mě začal dráždit, ale co řekl a ještě hůř… To, co potom udělal…
„Kurva… Bolí to,“ vyjekl jsem, když do mě zajel hned napoprvé a ani mě pořádně nepřipravil.
Myslel jsem, že se mi tou ostrou bolestí podlomí kolena.
„Ty jsi… Naštvaný? Tak to potom jo no…“ procedil jsem sarkasticky mezi zuby a radši dál mlčel, když byl ve mně, mohl být taky hrubější.
Kdyby si ten sráč uvědomil, jak dlouho jsme to nedělali, možná… Nebo právě proto to udělal? Vážně ho asi už přestávám bavit, protože takhle hrubej ještě nebyl. Miluji ho, ale on mi to ani nedokáže po měsíci říct, asi si to prostě nezasloužím a nějak mi docházej síly se o to snažit.
Pevně jsem sevřel prostěradlo, když do mě najížděl a skousl jsem si rty, abych moc nesténal. Snažil jsem se to všechno držet v sobě… Chtěl jsem být s ním, ta jakoukoliv cenu. I tak se mi to líbilo, protože to byl on.
Ayano
To, že jsme spolu už nějakou dobu nespali, způsobilo, že netrvalo dlouho a já se blížil ke svému konci. Držel jsem si pevně Taishiho za boky a narážel si ho proti sobě. Tření bylo tak intenzivní, že jsem po chvíli cítil, jak se mi ty příjemné pocity začínají roztahovat tělem. Zavřel jsem oči a jen se soustředil na to, jak se všechno stahuje do jednoho místa. S hlasitým oddechováním jsem začal plnit Taishiho zadeček.
Ještě pár přírazů a já konečně spokojeně povolil své sevření, kdy mu na bocích zůstaly červené fleky po mých prstech.
Ale v tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc.
Bylo to moc rychlé a… Prakticky vůbec jsem neslyšel Taishiho. Ani jeho vzdechy, ani jeho nadávky.
Zastavil jsem se a krátce jsem na něj pohlédl.
Neviděl jsem mu do obličeje, ale podle jeho ztuhlosti a sevření prostěradla jsem pochopil, že jsem to nejspíš trochu přehnal. To není on. A to nejsem já…
Vysunul jsem se z něho a otočil ho na záda. Sklonil jsem se k němu a malými polibky jsem se sunul k jeho ztopořenému penisu, a hned o něj začal svými ústy pečovat, aby i on si mohl užít toho příjemného… Pokud to ještě vůbec takhle bude brát…
Taishi
Všechno jsem to cítil intenzivněji, než kdy předtím, asi tím, že takhle se ke mně ještě nechoval. Vždy mě aspoň trochu připravil, ale tohle… nejspíš jsem mu už nestál ani za to. Snášel jsem jeho nájezdy a občas si to i užil, když se přesně trefil na můj bod, ale…
Když mě otočil na záda, jen jsem jednou rukou setřel slzy v očích, co se tam vytvořily tím, jak jsem to moc držel v sobě a konečně se celý uvolnil.
Díval jsem se na něj, jak mi ho kouří a znovu jsem cítil to chvění, kterým moje tělo prochází pokaždé, když je semnou. Je to láska… z mojí strany je a to se nezmění, ať mi ubližuje sebevíc, miluji ho.
Prohrábl jsem mu konečky prstů vlasy a potom se spokojeně prohnul proti jeho puse, jak to se mnou zalomcovalo. Všechno se mi stáhlo do jednoho místa a mně po té době stačilo jen pár zasunutí do jeho úst. V dokonalé slastné orgasmické křeči, jsem se propnul a vypouštěl svoje sperma. Vše šlo stranou i to, že se nejspíš zítra na ten zadek neposadím.
Ayano
Netrvalo dlouho a Taishi se proti mně propnul. Jeho penis mi zajel málem až do krku, ale nehodlal jsem ho pustit, i kdybych se měl udusit. Malá náplast za to, jak jsem se choval…
Vychutnal jsem si každou jeho kapku, i tu poslední. Jemně jsem ho olízal, každé místečko, aby byl dokonale čistý… Vždycky mi jeho chuť přišla jako ta nejlepší mana… Miloval jsem to na něm… Stejně jako jsem na něm miloval všechno ostatní a hlavně – jeho samého…
Moje nejistota, že mi jednou uteče, však každým dnem sílí, zvlášť když se poslední dobou skoro vůbec nevidíme. Jako by přede mnou něco tajil a já nevěděl co…
Pohladil jsem Taishiho po břiše a polibky se posouval nahoru. Na moment jsem se mu podíval do očí, a když jsem viděl jejich lesk, slzy, které se nestihly schovat, zabolelo to i mně.
Sklonil jsem se k němu a políbil ho na rty.
„Promiň, Taishi. Je mi to líto…“ pohladil jsem ho po tváři.
Zvedl jsem se z postele a zamířil do koupelny, abych si napustil vanu a hodil se v teplé vodě do klidu.
Taishi
Chtěl jsem ho políbit, nebo tak něco, ale on… Prostě odešel a já jen z dálky slyšel, jak si napouští vodu do vany. Musel jsem se usmát… Je mu to líto a přitom mě tu tak nechal s jeho spermatem ve mně a takhle zničenýho… Bylo to vážně vtipný… Já jsem byl vtipnej… Ze vzteklýho psa se nějak stal hodnej beránek. Možná to se mu nelíbilo… Kdyby se jen víc ptal… Možná… Nebo taky ne.
Byl jsem moc unavený na nějaký přemýšlení, a tak jsem se jen schoulil do klubíčka a tak jak jsem byl, jsem usnul.
Aspoň takhle jsem s ním mohl být, třeba to už dlouho nepotrvá. Kdyby aspoň jednou řekl něco hezkýho… Cokoliv.
Ayano
Seděl jsem ve vaně a přemýšlel, jak malá věc stačila k tomu, aby se den zvrtl v úplně něco jiného, než jsem si původně představoval.
Nechtělo se mi ani vylézat ven. Neměl jsem snahu cokoliv dělat, jen jsem prostě chtěl sedět v té vaně, dokud bych se nerozpustil. Tolik myšlenek se mi honilo hlavou, ale pořád převládala jedna jediná, jedna, která úplně přebíjela ostatní a sílila každým okamžikem.
Strach, že Taishi odejde…
Zvonění mobilu mě však náhle vyrušilo z mého skoro snění. Natáhl jsem se pro něj mokrou rukou a on mi málem vypadnul. Na poslední chvíli jsem ho zachytil a dal si ho k uchu.
Asi jsem to neměl dělat, protože mi málem prasknul ušní bubínek.
„Okamžitě přijeď! S Ediem… je v hajzlu, jsem… trochu jsme se chytli… Kurva! Ayano! Slyšíš?!“
„Už jedu, za chvilku jsem u tebe, tak neřvi a zkus se zatím o něho postarat tak, ať mu ještě víc neublížíš!“ musel jsem křiknout do telefonu, aby mě Haruna vůbec vnímal.
Vyletěl jsem z vany, jen narychlo se otřel a hned se oblíkl. Z vlasů mi ještě kapala voda, když jsem popadl kabelu a vyběhl jsem ven k autu.
Fakt se museli porvat? Proč jako? Jsou hloupí oba dva a potřebovali by pár facek, aby se vzpamatovali.
Celou cestu jsem se mračil, ale když jsem vystoupil před Harunovým domem a viděl ho, jak se tváří, přestal jsem se mračit. Vážně se o Isamu bál. Tak nějak mi to připomnělo mně a to co se stalo před chvílí u nás doma.
Podal jsem mu ještě telefon, který ležel před dveřmi na verandě, a já jsem na něj málem šlápnul a už šel rovnou do ložnice za Isamou.
Taishi
Spal jsem a jen místy se pohnul, jak se mi zdál špatný sen, ale když jsem slyšel bouchnout dveře, hned jsem vyletěl na nohy a hned šel stejně rychle k zemi. Zabolel mě zadek a podlomily kolena, jak jsem byl unavený, ale…
Kam, kurva, šel?
Podíval jsem se na hodinky a nemohl uvěřit svým očím.
Jako v tuhle hodinu? Kam sakra šel? To je poprvý, co vyrazil takhle pozdě… Kdo je pro něj tak důležitej?
Naštvaně jsem se postavil a šel do koupelny, jak kdybych se chtěl přesvědčit, jestli to byl vážně on a taky že byl pryč. Díval jsem se na vanu, jak je plná vody a nechápal, proč ji nevypustil. Vztek ve mně doutnal tak moc, že jsem měl co dělat, abych nevyletěl z kůže.
Vypustil jsem vodu a vlezl si do sprchy, abych se i já, když už mě probudil, osprchoval. Omyl jsem se a zabalený v ručníku se posadil na gauč v obyváku. Pustil jsem si televizi a relaxoval, spát jsem nemohl a tak mi nezbylo nic jinýho, než na něj čekat.
Ayano
Isama se divil, odkud mě Haruna zná. Je pravda, že je dlouho mimo Yakuzu, tak mě nejspíš nezná. Ale mohl by si vzpomenout, že jsem ošetřoval bratry Tua a Stana a Jeffa. A taky že si vzpomněl a právě pro ty dva neměl moc pochopení. Zajímalo by mě proč.
Rozhodně jsem Harunovi vynadal, protože Isamovo zranění bylo celé dodělané ještě víc. Praskly mu čtyři stehy a já je musel spravovat. Než jsem se rozloučil, ještě jsem mu dal léky, dal Harunovi kázání a pak jsem byl konečně propuštěn.
Už jsem seděl v autě, s úmyslem se vrátit domů, když mi náhle před rozjíždějící se auto skočil nějaký chlapík. Skoro jsem ho v té tmě neviděl a taky že jo, když to byl cizinec a ještě míšenec. Tmavá pokožka, černé vlasy, tmavé oči… Moc hezký kluk, ale blázen.
Okamžitě jsem vyskočil z auta a začal mu nadávat do sebevrahů.
Stál opřený rukama o kapotu mého auta a jen se vydýchával a poslouchal mé nadávky…
„Jste normální? To má být jako co?! Už vás nebaví život?“
„Máte pravdu. Nebaví,“ zamračil se. „Chci vědět, jak je Ediemu,“ narovnal se a došel ke mně. „Jste doktor, ne?“
„A vy jste kdo?“
„To je jedno, jen mi to řekněte a já zase půjdu,“ poslední slova zachraptěl a bezděčně se chytl za krk.
„Aha,“ povzdechl jsem si. „Je mi to jasné. Vy jste ten, co Harunovi rozbil nos. Kde máte auto? Pojedete za mou, podívám se vám na to a pak vám řeknu, jak na tom Edie je,“ řekl jsem přísně.
„Nevím, kde mám auto,“ mávl rukou někam za sebe. „Jen mi řekněte jak…“ rozkašlal se, až mu do očí hrkly slzy.
Došel jsem k němu a sundal mu ruku z krku.
„Nasedněte si, prosím, opravdu to potřebuje vyšetřit. Odvezu vás ke specialistovi a pak vás hodím domů. Nebo sem?“
Zavrtěl hlavou.
„Myslel jsem si to. Tak jedeme?“ ukázal jsem mu rukou k mému autu a čekal.
Nakonec přikývl a nastoupil. Jen co jsme se rozjeli, začal jsem se ho ptát. Jen trpělivě kýval hlavou či vrtěl na nesouhlas.
Taishi
Asi po dvou hodinách jsem už začal být dost nervózní. Vážně ještě nebyl tak dlouho a pozdě v noci pryč, pokud to nebyla nemocnice, ale tam mu nevolali večer. Byl jsem nervózní a pořád kontroloval telefon, jestli mi aspoň nepošle zprávu, když mi ani nic neřekl a vystřelil jak dělo.
Vážně mě sere… Hrozně mě sere. Pokud má někoho jinýho, mohl by mi to aspoň říct.
Promnul jsem si kořen nosu, abych potlačit potřebu mu zavolat a hodil jsem na sebe trenýrky a tepláky s tričkem. Nemohl jsem spát a podle všeho, tohle ještě vypadalo na dlouho. Ještě jsem si vzal z předsíně jeho mikinu a zabalil se do ní. Aspoň mít jeho vůni, když už nic.
Zamknul jsem byt a odešel do ateliéru. Vzal jsem rozdělané plátno, které mělo vyjadřovat pocit samoty, a začal na něm dělat. Druhý, co má být radost a láska, jsem si nechal na chvíli, kdy to tak opravdu budu cítit, ale potom, co mi udělal, jsem se cítil zničený.
Dokáže vůbec někdo tomu druhému dát tolik lásky, co on jemu?
Promnul jsem si prsty a na židli pod sebe dal polštář, protože mě pořád prdel bolela, jak kdybych tam měl střep. Začal jsem malovat hezky pomalu… Každý tah jsem si pečlivě rozmýšlel, protože tohle bylo do školy a já se toužil na ní dostat, abych mohl zůstat s ním. Ale… ta zasraná práce… Trávil jsem tam až příliš času a nevěnoval ho Ayanovi. Pořád jsme na začátku a já o něj nechci přijít.
Ayano
Dozvěděl jsem se aspoň jméno. Je pravda, že toho Charlie moc nenamluvil. Ale nedivil jsem se mu. Byl pořádně rozrušený a měl dost pohmožděný krk.
Goro Kitajima – krční, ke kterému jsem ho přivezl, se na nic neptal. Občas jsem mu – a nejen já – posílal extra případy. Vždy dostal dobře zaplaceno.
Čekal jsem, až ho ošetří a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vlastně ani neřekl Taishimu, že jdu pryč.
Už jsem vytahoval telefon, když na mě Goro zavolal, že je hotov. Schoval jsem telefon zpátky a došel k Charliemu. Měl nějaké doporučení a taky se měl ukázat ještě jednou na kontrolu.
Tak to bychom měli. Nakonec se Charlie v autě rozmluvil trochu víc. Ale jeho otázky vždy nenápadně směřovaly k Isamovi. Teda Ediemu, jak ho nazýval. Ale ode mne se nedozvěděl vůbec nic.
I přesto, když jsme dojeli k němu před dům, zeptal se mně, jestli nechci jít na čaj.
No, večer už je zabitý tak jako tak, Taishi už určitě spí, tak proč ne. A tenhle člověk vypadal, že opravdu potřebuje někoho, s kým by si mohl popovídat.
Taishi
Domaloval jsem jeden obraz a začal i ten druhý a to jsem prvně nanic takového neměl náladu, ale… Pořád se nevracel. Bylo vážně hodně hodin a já si myslel, že to čekaní už nějak ztrácí naději. Jen jsem chtěl vědět, jak je na tom a co s ním je.
Stejně jsem nedokázal spát, protože se mi hlavou honily jen pitomý myšlenky o tom, že je třeba v tom zasraným klubu a i s tím pejskem, za kterým kdysi šel. Nebo si našel někoho jiného… Kdo ví. Sralo mě to a to tak, že jsem se přímo na těch plátnech vybíjel. Aspoň k něčemu to bylo.
Když už jsem měl hotovo, zabalil jsem oba obrazy a připravil si je sebou na cestu. Vrátil jsem se do bytu a jen tak pro sebe si zkontroloval, jestli tu není… Chabý…
Nebyl tu a tak jsem se převlékl do džínů a jinak si jeho mikinu nechal. Vzal jsem obrazy a přihlášku, ale věci do školy ne. Nechal jsem je položený u postele. Dneska jsem prostě nechtěl jít do školy a bylo lepší, když jsem byl v práci.
Ještě jsem tomu sráčovi nechal vzkaz, aby třeba věděl, že jsem měl o něj strach.
Ty parchante, aspoň příště napiš třeba takhle zajebanej vzkaz, někteří lidi se o tebe bojej. Hajzle… Doufám, že sis večer až do rána užil (třeba s někým jiným). Dorazím odpoledne k tobě do ordinace, tak si nenamáhej hlavičku s tím, kde jsem.
Praštil jsem s dveřmi a vyšel i s věci ven. Šel jsem pěšky, celá ulice spala, tak to bylo příjemný uklidnění. Vložil jsem obrazy i s přihláškou do schránky u univerzity a zamířil rovnou do práce. Nebyla tak dalekou odsud, prakticky, i kdybych studoval, mohl bych Ryu pomoct.
Ayano
Charlie mi uvařil čaj. Já si mezitím tak trochu prohlédl jeho byt. Bylo vidět, že žije sám a byl zařízený vkusně a moderně, ale stroze. Dokonce ani žádné obrázky, či fotografie.
Začal jsem se ho vyptávat. Nějak se nakonec rozpovídal, ale na otázky na rodinu, reagoval trochu podrážděně. Jedině o svém dědečkovi mluvil moc hezky.
„Co vás na Harunovi štve?“ zeptal jsem se ho. „Proč za Ediem nejdete sám, nedomluvíte se někde na kafe nebo na čaj?“
Udiveně se otočil.
„Ví, kde bydlím. Pokud by chtěl se mnou mluvit, může sem dojít. Nejsem někdo, koho tahají do cizích bytů jen proto, aby si…“ zmlknul.
Jen jsem zvědavě nadzvednul obočí…
Vidím to tak, že je zamilovaný do Edieho a nechce si to připustit. A možná je to i tím, jak se k němu chovají… Zvlášť, když se do toho přimíchá Haruna, který si nevidí do pusy. Stačilo, jak měl seznamovací řeč s Taishim.
„Tak si pojďte sednout. Znervózňuje mně, když nade mnou někdo takhle postává. Co říkáte? Nebo dobře, postavím se a budeme si povídat ve stoje,“ začal jsem se se smíchem zvedat ze sedačky.
Nakonec si ke mně přisedl a řeč plynula, jako bychom byli staří známí.
Než jsem odešel, protože opravdu čas pokročil, zanechal jsem mu pár telefonních kontaktů, které by jednou mohl potřebovat. Jeden z nich i na mě, když jsem mu ho podával s tím, že je to na maséra, který by mu mohl dát do pořádku ten krk.
Nakonec jsem se rozloučil a konečně se vydal domů. Cestou jsem ale tak nějak začal víc přemýšlet o mně a Taishim. A víceméně za to mohla i diskuze s Charliem
Pokud by chtěl se mnou mluvit…
Přesně tyhle slova jsem si vybavoval z našeho hovoru. Ano. Komunikace mezi mnou a Taishim nějak vázne. Já mu do života moc nemluvím, ale chtěl bych se ho zeptat. Ale taky bych byl rád, kdyby přišel i sám a něco řekl. Nepřijde a já mám dojem, že mi něco tají. A to mě hodně mrzí…
Nechci vyzvídat, ale byl bych rád, kdyby mi i sám něco řekl, aniž bych to z něj musel tahat já…
Musíme si promluvit a udělám to hned, jak dojedu domů.
Taishi
Pomalu jsem si to šel k práci. Byl vážně klid, když tu jen sem tam projelo auto a to ticho se mi líbilo. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak to teď s Ayanou mám.
Vážně se budu muset začít snažit. Pokud nechci, aby mě vyměnil za mladší, nebo zkušenější typ… Vadí mi to, že ho může mít někdo jinej, ale nic s tím neudělám, pokud ho bude chtít víc. Rozhodně se ho nechci vzdát, na to ho příliš miluju, ale… Kde, kurva, celou noc byl? Sráč jeden…
Konečně jsem dorazil do kanclu. Sedl jsem za počítač a hned začal pracovat, aspoň mi ten den mohl uběhnout rychleji. Ale až tady jsem si všiml, že jsem si telefon nechal doma a nejspíš v kuchyni na stole. Jen jsem doufal, že mi nikdo nebude volat a rušit tím Ayanu, který stejně nejspíš zase většinou bude v ordinaci, tak by to mělo být ok.
Ayano
Když jsem zaparkoval před ordinací, podíval jsem se na hodinky. Byla ještě noc, spíš hodně brzy ráno a podle toho, jak vypadalo nebe, tak nebude trvat dlouho a bude svítat. Mám čas se vyspat ještě tak čtyři hodiny, než budu muset do ordinace.
Aspoň na chvíli si lehnu k Taishimu a nechám se nabít jeho nikdy nekončící energií.
Vešel jsem potichu do bytu, abych ho nevzbudil. Odložil jsem brašnu v chodbě a zamířil do kuchyně, abych se aspoň napil vody. Když jsem však procházel obývákem, všiml jsem si lístku na stole.
Zastavil jsem se a vzal ho do ruky.
Nechápavě jsem četl, co tam bylo napsáno. Vážně jsem to nepobral.
I když je fakt, že jsem mu ani neřekl, kam jdu. Ale i tak…
Zašel jsem do ložnice, ale tam jsem se jen přesvědčil, že opravdu doma není.
Kam proboha v tuhle hodinu šel?
Začal jsem mít obavy co se děje a jestli vážně se nenaplní to, čeho jsem se tak bál. Vytáhl jsem telefon a vytočil jeho číslo. Ale nebral to a navíc se zvonění ozvalo někde v bytě.
Kruci, odešel bez telefonu a já nevím kde je.
Opravdu jsem o něj začal mít strach… Procházel jsem bytem a zkontroloval každou místnost. Zamířil jsem i do ateliéru, ale i ten byl prázdný. Posadil jsem se v ordinaci na lehátko a znaveně přemýšlel, co s Taishim je.
Začal jsem mírně panikařit. Už jsem chtěl volat Hasegawovým, jestli se nevrátil v noci domů, když mi začal mobil zvonit.
Kurva! Už ne!
Znovu Haruna!
Nezbylo mi nic jiného, než popadnout kabelu a letět zpátky k němu. Jednou ho zabiju i s Isamou!
Taishi
Procházel jsem jedno lejstro za druhým a v počítači dělal úpravy, které mi poradil Ryu v tom dopisu. Docela mi vadilo, že jsem se s ním jinak spojit nemohl, ale měl zakázanou techniku. Možná to bylo v jeho případě dobře a takhle ho nikdo neotravoval, hlavně si konečně odpočinul. Už z dopisu jsem měl pocit, že si něco začal s tím Psychoušem. Jako nebylo to špatný. Byl to dobrej chlap a hlavně hezkej, kdybych neměl Ayana, možná bych si dal říct.
Usmál jsem se a protáhl tak, až mi zakřupaly kosti.
Nakonec jsem se znovu pustil do práce.
Ayano
Přijel jsem k Harunovi ještě rychleji než předtím. Už jen proto, že neuběhla moc dlouhá doba, kdy jsem Isamu dával do kupy.
„Kolik jsi mu toho sakra dal? Jsi normální? Už mě začínáš srát! Chceš mít bráchu vcelku a živého, nebo ho chceš poslat na onen svět?“ opravdu už jsem byl naštvaný a začal i podle toho i nadávat.
Isama byl mimo sebe a podle první kontroly to vypadalo na předávkování léků.
„Však jsem, do prdele, jasně říkal, kolik mu toho máš dát!“
Dal jsem Isamovi první pomoc a hned nařídil Harunovi, aby ho odnesl do mého auta. Nedbal jsem na nějakou předepsanou rychlost. Tohle spěchalo, u sebe ho ošetřím lépe.
Ještě po cestě mi Haruna vysvětlil, že Isamu našel poslíček, který mu tam přinesl jakýsi balíček. No, a ten když našel jeho telefon, tak zavolal na první číslo, co tam bylo.
Ještě že ten poslíček tam přijel. Jen… Proč takhle v noci? Zvláštní…
Isamu jsme hned odnesli do jednoho z pokojů pro pacienty a hned jsem ho napíchl na kapačku. Jen jsem stihl zazvonit na zvonek na Mieko, která během chvilky přiklusala ještě v pyžamu.
Po nějaké chvíli, kdy jsem se usadil v ordinaci a psal do Isamovy karty, kterou jsem si pod jménem Edie založil, jsem si všiml, že už skoro svítá.
Celá noc v háji.
Povzdechl jsem si a na moment přestal pracovat. Díval jsem se z okna ven a znovu začal přemýšlet o Taishim, co asi dělá…
Taishi
Skončil jsem s prací asi kolem odpoledního a jen do sebe naházel bagetu z bufetu, co tu dole byl a vrátil se do kanclu. Tak nějak jsem se natáhl na gauč a během chvíle usnul. Měl jsem se sekretářkou domluvené buzení. Protože jsem chtěl být u Ayana na třetí.
Stejně mi chyběl. Strašně moc a hlavně jsem nevěděl, co celou tu zkurvenou noc dělat? To mě přímo míchlo.
Spalo se mi hezky a díky bohu mě nic nerušilo. Aspoň v tenhle čas, jsem si mohl odpočinout a sbírat síly na moje rodiče a Ayanu. Vadilo mi to schovávání. Sice to máma věděla a Ryu taky, ale proč jsem to musel tajit, to jsem vážně nechápal.
Ayano
Haruna na chvíli odešel, že prý si potřebuje něco vyřídit, ale za chvíli se vrátí. Řekl jsem mu, že dřív jak za čtyři hodiny ho tu nechci vidět. Isamo stejně spí, a já budu mít ordinaci. Kecal něco o tom, že se na všechno vysere. Ale věděl jsem, že poslechne.
Bylo kolem šesté, když jsem zašel ještě domů. Znovu jsem prošel byt, ale byl prázdný. Jen Taishiho lístek jsem si ještě jednou přečetl, jako bych se chtěl ujistit, že to myslí vážně, ale pak jsem ho nechal ležet na stolku a šel se aspoň osprchovat, abych se vzpamatoval, když už jsem se vůbec nevyspal.
Dopoledne uteklo celkem rychle. Přišlo asi deset lidí, takže to byla pohoda. Občas jsem já nebo Mieko zašli za Isamou, ale jen na chvíli se probudil a pak zase spal. Pomalu se dával dohromady a podle mě mu spánek jen prospěje. Stejně jako by prospěl mně.
Oběd jsme si nechali přivézt, protože se nám nějak nechtělo vařit. Ještě že jsme toho objednali víc, protože se znovu přihnal Haruna a kdybych mu nedal ze svého, tak by snědl oběd Ediemu.
Seděli jsme ještě v prázdné ordinaci a pili čaj, když se ozval venkovní zvonek.
„To bude pan Powel,“ zavolala Mieko z vedlejší místnosti. „Volal, že přijede na masáž!“
Houkl jsem na ní, že otevřu, ale už při pohledu na Harunu, který začal rudnout a promnul si nos, jsem cítil, že bude problém.
Charlie byl taky honě překvapený, když viděl zrovna mě. S úsměvem jsem ho pozval dovnitř a první slovní srážka s Harunou na sebe nenechala dlouho čekat.
Haruna vyskočil na nohy a přísahal bych, že začal funět jako býk.
„Potřebuješ další ránu?“ zavrčel na něho Charlie.
„Ty!“ vykřikl Haruna a chtěl už vystartovat.
„Okamžitě si sedni!“ poručil jsem mu přísným hlasem. „Tady se rvát nebudeš. Málem jsi mu rozdrtil hrdlo, to ti nestačí?“
„Ne! Za to co udělal, jsem ho měl zabít!“ vztekle odfukoval, ale zůstal stát na místě.
„Omlouvám se, přijdu jindy,“ povolil Charlie sevřené pěsti a otočil se k východu.
„Ne, zůstaneš tady, podívám se ti na ten krk. A ty se zklidni. Tam je židle,“ ukázal jsem na lehátko a pak ke stolu.
„Seru na tebe! Počkám vedle, až tenhle odsud vypadne,“ ukázal Haruna výhružně na Charlieho. Otočil se a zamířil k druhým dveřím, za kterými s prásknutím zmizel.
„Sundej si košili,“ otočil jsem e na Charlieho. „Lehni si sem.“
Taishi
Sekretářka mě vzbudila včas, spíš před čas… Protože to bylo o půl hodiny dřív. Vzal jsem si mikinu a hned si zavolal našeho řidiče, aby mě hodil domů. Byl jsem unavený a nechtělo se mi tu štreku šlapat, tohle bylo lepší.
Řidič mě hodil k Ayanovi a já se s úsměvem vehnal do jeho ordinace… ale…
Zasekl jsem se a vzteky zrudl, když jsem viděl, jak polonahé tělo nějakého míšence masírují jeho ruce přesně tak, jak tenkrát mě.
„Počkám v bytě a nejspíš si i sbalím.“
Jen jsem naštvaně práskl dveřmi a zamířil do bytu, abych se uklidnil, ale nešlo to. Chodil jsem sem a tam a zuřil, jak kdyby mi někdo zapichoval jehličky do srdce.
Sráč… už si ho tahá i sem? Vážně?
Ayano
Masíroval jsem Charliemu záda a ten krk, když se náhle otevřely dveře a vešel Taishi. Už jsem mu chtěl odpovědět, ale v tu chvíli jen naštvaně cosi prsknul a prásknul za sebou dveřmi.
Co to mělo být?
Chtěl jsem za ním jít, ale měl jsem rozdělanou práci. A jako na zavolanou dovnitř vletěl Haruna.
Vztekle něco pronesl urážlivého vůči Charliemu a taky hned zmizel za dveřmi. Nestihl jsem ani zaregistrovat, kdy Charlie popadl lahvičku s dezinfekcí a mrsknul to po něm. Ale ta se už jen rozbila o zavřené dveře. A jako poslední naštvaný dovnitř vletěla Mieko. Začala nadávat jak špaček, co je to za bordel a my se s Charliem raději klidili pryč, než to pouklízí.
„Tady můžeš počkat, přijdu pak pro tebe,“ strčil jsem Charlieho do pokoje k Ediemu a hned za ním zavřel dveře, aniž bych vešel dovnitř.
Sakra! Starám se o tyhle horké hlavy a já sám mám doma rozzuřený problém.
Zamířil jsem do bytu.
Taishi vztekle přecházel po bytě sem a tam…
„Co se děje, Taishi?“ postavil jsem se doprostřed pokoje a založil ruce na prsou.
Taishi
„Co se děje? Co se jako kurva děje? Vážně? Nemám se na to ptát já?“
Postavil jsem se přímo před něj a stejně si založil ruce na prsa, jako to udělal on. Propaloval jsem ho pohledem a ani nehnul brvou. Jen jsem stál a naštvaně podupával nohou.
„Celou noc si o sobě nedal vědět. Čekal jsem na tebe a nespal. Vypálil jsi z bytu, jako kdyby ti za patama hořelo a ani ses neobtěžoval mi cokoliv říct. Nevrátíš se a ještě, když se vrátím, ho máš na lehátku? To je ten, co si byl s ním? Masíruješ ho… Nemyslím si, že je to tvůj obor Ayano.“
Ayano
Díval jsem se na Taishiho, jak se přede mne postavil a začal nadávat.
Když domluvil, svěsil jsem ruce a došel k psacímu stolu, kde jsem měl uloženy všechny své papíry a osvědčení.
Vytáhl jsem doktorský diplom, licence, osvědčení a povolení k provozování některých věcí, které se přímo nezahrnují do statusu doktor. Mezi jinými jsem tam měl registraci mně, jako maséra, což zahrnovalo i věci, jako například akupunkturu a akupresuru, tak oblíbenou mezi Japonci.
Vzal jsem to a vrátil se k Taishimu. Jedno lejstro po druhé jsem mu strčil před oči, a když jsem mu ukázal poslední, odložil jsem je na stůl.
„Chceš mi snad říct, co je, nebo není můj obor? Špatně mě znáš, Taishi. Opravdu špatně. Myslel jsem si, že když někam vyletím uprostřed noci, tak ti bude jasné, že za pacientem. Taky jsem masíroval pacienta, který to potřeboval, protože ho v noci někdo pořádně přiškrtil a pochroumal mu celý krk. Když jsi tam vešel…“ na moment jsem se odmlčel, ale pak pokračoval. „Co kdyby na tom stole ležela nějaká žena?“
Znovu jsem si založil ruce na prsou a začal si Taishiho opět prohlížet.
„Jediná věc, co jsem nestihl udělat, byla ta, že jsem tě nevzbudil, abych ti řekl, že mi někde zkolaboval pacient a já běžím za ním. No, podle tebe nejspíš proto, abych si užil, co?“ po chvíli jsem se neudržel a začal se usmívat, když stále podupával nohou.
„Sám jsi zmizel a nechal mi lístek plný nadávek. Taky jsem nevěděl, kde jsi. Měl jsem o tebe strach, nemohl jsem ti ani zavolat. A navíc, jsem se od večera nezastavil. Měl jsem čas se akorát ráno osprchovat. A víš co?“ sjel jsem pohledem na jeho nohy. „Víš, že je roztomilé, když takhle podupáváš nohou? Vypadáš jako žárlivá manželka.“
Taishi
Když se začal usmívat, ještě víc mě to nasralo.
Já jsem žárlivá manželka? Já?
„Jdi do hajzlu, Ayano… Vážně jdi do prdele… Co jsem si jako měl, kurva, myslet, když jsi takhle během noci ještě pryč nebyl? Nespal jsem potom… Cos mi naložil. Pak jsem hodil přihlášku a obrazy na univerzitu a celou dobu byl v práci, stačí?“
A kurva…
Jen jsem doufal, že to poslední nevnímal. Vyjelo to ze mě tak rychle, že jsem se nad tím ani nezamyslel. Normálně jsme to na sebe práskl.
„Jdu se převlíct…“
Otočil jsem se a rychle zamířil do pokoje, kde jsem se snažil opravdu urputně přehazovat věci, jako že hledám důležité oblečení.
Byl jsem hodně nervózní a polovina oblečení mi vypadala na zem. Tak tohle ještě chybělo.