Ayano
Taishi mlčel. Otočil se na druhou stranu a opravdu neřekl ani slovo. Chvíli jsem tak seděl a jedl, ale když se nic nedělo, vstal jsem.
Posbíral jsem svoje věci a oblékl se. Odemkl jsem Taishimu pouta a položil mu věci na postel.
„Obleč se, odvezu tě domů.“
Sedl jsem si zpět do křesla a čekal, až se obleče.
Kdo ví, co by se zase stalo, kdybych tady zůstal a s ním. Opravdu se mi nechce, i když jsem měl chuť, s ním něco dělat. Najednou mě to přešlo.
Taishi je Taishi a zřejmě se nezmění, ani když na něj budu milý nebo když na něj půjdu tvrdě. Zřejmě nemá zájem se změnit. Chovat se stále jak se chová a neustále se vymlouvat na svoje zranění. Na to že bere prášky.
Opravdu v něm nevidím snahu udělat něco proto, aby to všechno bylo jinak. Musím říct, že je mi to docela líto a…
Začíná mě to unavovat.
„Nechal jsem ti u sebe vedle ordinace udělat ateliér. Ale nevím, jestli vůbec máš o něco zájem, kromě toho, že jen nadáváš, jsi sprostý a neustále se na něco vymlouváš. Ale kdybys chtěl, klidně můžeš kdykoliv dojít a začít tam malovat. Nenutím tě do toho, a ty obrázky, co jsem po tobě chtěl, už nemusíš malovat, když ti tak strašně lezu na nervy a nesnášíš mě. Takže se obleč, ať tě můžu odvézt.“
Taishi
Každé jeho slovo mě ubližovalo… Jednání, které najednou změnil… Vůbec to nebyl ten člověk, který mě tak moc přitahoval, ale někdo tak chladný, že by ho nerozehřálo ani ohniště plné žhavýho uhlí.
„Nepojedu s tebou.“
Oblékl jsem se, a ještě se natáhl pro batoh, který, při tom rychlém příchodu sem, spadl na zem a zůstal ležet někde u křesla. Vytáhl jsem z něj skicák a vrazil mu ho do ruky.
„Řekl jsi, že to tomu člověku mám říct, ale to já prostě neumím. Nikdo mě to neučil. Všichni mě prostě brali jako vzteklýho psa a takový jsem se naučil být. Nebudu ti už lízt do života a ničit ti ho, což znamená, že ani nebudu kreslit u tebe v ateliéru, nedal bych to. Podívej se, koho to pořád kreslím a jak a poznáš, co jsem zač, nebo co doopravdy cítí, já to říct prostě nedokážu.“
Oblíkl jsem si popruhy od batohu na záda a sebral kartu ze stolu, abych mohl otevřít. Vyšel jsem ven na chodbu a kartu mu dal zpět do ruky.
„Co jsem v životě chtěl nejvíc, tak o to jsem poprosil, i když mi to rvalo jazyk z krku. A nic se nestalo. Hezky se bav,“ zamířil jsem přímo za Kai a doufal, že nebude v tom nejlepším a já ho nevyruším.
Tak nějak jsem po tom všem potřeboval kamaráda. Možná poprvé. Někoho, kdo mě chápe a nebere jen jako odpad, kterým jsem se nějak za poslední dobu stal. Všechno bude jak předtím… Zase to budu já a mé staré já. Zase budu brát prášky a vzteklost ovládat. Budu sám…
Ayano
Poslouchal jsem, co mi říká, a pohlédl jsem na skicák.
Vzal jsem ho do ruky, aniž bych se na něj podíval. Posbíral jsem své věci a vyšel ven na chodbu.
„Ano, poprosil jsi. Ale o co tenkrát šlo? Šlo o sex. Chtěl jsi to stejně jako já,“ zavřel jsem za sebou dveře, a ještě se na něj otočil.
„Je možné, že tě všichni brali jako vzteklého psa. Ale všechno má své hranice. Jak ty bereš ostatní? Bezohledně si bereš jen to, co chceš. Nezajímá tě, co cítí, nebo potřebují ostatní. Jsi nespravedlivý, Taishi. Když jsi dokázal porosit, dokázal bys vyjádřit slovy i ostatní věci, co máš na srdci. Ne, jen po každém řvát ty své nadávky. Nedivím se, že toho má každý plné zuby. Včetně mě. Měl jsem hodně trpělivosti. Chtěl jsem… Proč si myslíš, že jsem zařizoval ten ateliér? Jen proto, abych tě nasral?“
Víc jsem se už na něj nedíval. Odcházel jsem s pocity, že moje slova k němu stejně nikdy nedojdou. Vždy se choval stejně. Ať už jsem se snažil být milý, nebo jsem přitvrdil. Vždy to skončilo výčitkami a nadávkami, že za všechno můžu vlastně já.
„Už toho mám vážně dost, Taishi. Doporučím tvým rodičům jiného doktora, už tě nebudu obtěžovat.“
Sešel jsem ze schodů dolů a zamířil rovnou ke vchodu. Chtěl jsem jít prostě domů, zavřít se u sebe v pokoji a mít klid od všeho, co mě teď neskonale štvalo.
Taishi
Opravdu ho nikdy nepochopím, ale jestli to chce napřímo… Pokud potřebuje moje slova… Má je mít.
Doběhl jsem ho, i když jsem se málem zabil na schodech a chytil ho za ruku. Bylo mi už jedno, jak trapnej budu, ale musel jsem to ze sebe dostat. Pokud se s ním loučím, tak se vší parádou. Stejně mě to bude bolet, tak o jedno slovo míň nebo víc, co s tím?
„Nešlo o sex, já to s tebou bral jinak. Nikdy jsem s nikým nespal ve svém pokoji a už vůbec ne tak, jak s tebou. Je mi jasný, že jsi nepoznal rozdíl, ale to ty nepoznáš nikdy. Jestli ti jde o ty zkurvený slova, tak tady je máš,“ zhluboka jsem se nadechl a snažil se tišit hlas, protože jsme byli pod schody a já nechtěl řvát.
„Miluji tě… dlouho a tu noc jsem sem přišel za tebou. Stan mi řekl, že jdeš do pokoje za hodným pejskem, kterej ti vždy nastaví, tak jsem to vzdal. Ale potom jsem se dozvěděl, že jste kamarádi a došlo mi, že jste to na mě oba hráli, a tak jsem zešílel a udělat to, co udělal. Jestli něčeho z toho lituji? Ano… Toho, že nedokážu mluvit a jen tě urážím, ale každá nadávka znamená jen jedno… Že jsem do tebe blázen, ale to k tobě nedojde. Mám se chovat jinak? To už bych nebyl já a trvalo by to, abych se změnil. Proč teda, když o mě podle tebe nikdo nestojí? Takže… Naposledy. Prosím, neuhni,“ natiskl jsem své rty na jeho a políbil ho.
Jinak… Tak jak ještě nikdy… Plný všeho, co mě bolelo a otevřeně. Bez masky, ale přitom s ní na tváři.
Potom jsem se oddálil a pohladil ho po tváři. Jen jako pěknou vzpomínku. Pak jsem se zlomený otočil a odcházel za Kai. Jen jsem to chtěl říct. Chtěl jsem… Já sám.
Ayano
Byl jsem pod chody, když mě Taishi dohnal. Nechal jsem ho, ať si řekne svoje. Tak nějak jsem počítal s tím, že to bude něco podobného. Jenže opět mě jeho slova naštvala. I přes ten polibek, který mi dal a svoje vyznání dokázal opět urazit a svými slovy ublížit.
„Víš, jsem sice doktor, ale lidem do hlav nevidím. Pokud jsi chtěl, abych viděl rozdíl, mělo to tak taky vypadat. Protože v tom, jak ses choval, jsem žádný rozdíl neviděl. Nevím, co si myslíš o mně a Stanovi. Nejsem hajzl, který si z někoho střílí, a už vůbec jsem neměl v plánu s ním proti tobě hrát nějakou hru. Na to bych se nikdy nesnížil. Ač nerad, přiznávám, Taishi, že jsi mě urazil,“ přichytil jsem ho za bradu, a i já mu věnoval krátký polibek, protože to co jsem mu pak řekl, jsem i tak cítil.
„I přesto tě mám rád. I přesto, jak se celou dobu ke mně chováš. Ale jak jsem říkal, jsem už z toho unavený. Ani já nejsem superman, který by neustále odrážel tvé útoky, kterými mě denně častuješ. Ani po tom sexu se nic nezměnilo. Pořád jsi to stejný ty. Kdybych si chtěl jenom zapíchat, našel bych si někoho jiného. Nechci, aby ses měnil, ale měl by ses krotit, protože to, co děláš, už vážně někdy přeháníš. Jak jsem řekl. Víš, kde mám ordinaci, víš, co jsem pro tebe udělal. Jestli to, co jsi říkal, je pravda, tak mě tam najdeš. Teď jdu domů. Chci být sám.“
Víc jsem se s ním už nebavil. Jen jsem v jedné ruce sevřel jeho skicák a v druhé kabelu. Prošel jsem ven dveřmi, které mi majitel s úklonou otevřel a rozloučil se semnou.
„Pokud by se pacientovi přitížilo, hned mě zavolejte, dneska nejspíš nebudu spát, tak můžu přijet kdykoliv.“
Odešel jsem ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Přemýšlím, že bych začal kouřit. Třeba bych měl něco, čím bych mohl uklidnit své nervy. Nebo začít chlastat? Ani jedno není dobrá volba. Oboje ohrožuje moji kariéru doktora. Nedá se nic dělat. Půjdu domů a něco vymyslím. Třeba si udělám čaj, přestavím ordinaci, v čekárně vylepím nějaké plakáty s poníkama.
Taishi
Jen jsem poslouchal a už nic neříkal, nemělo to cenu. Vážně… Už mi to nepřipadalo reálné. Tak nějak jsem se připravoval na to, že tohle bylo naposledy, co ho vidím. Moje srdce by už víc nezvládlo, a protože tohle bylo maximum, jak jsem se kdy překonal a dobrovolně se ponížil, tak jsem nevěděl co dál. Nepřišlo mi normální po tomhle všem za ním jít do ordinace a ještě někdy s ním vůbec být v jedné místnosti.
Vzdal jsem to… Jsem zbabělec, ale tohle bylo vážně moje poprvé ve všem a bolelo to. Nešlo o to, jak se zachoval, ale co řekl a jak. Byl konec a já bych na tom nic nezměnil, když ho jen urážím a štvu. Mít rád mi prostě nestačí.
Vyšel jsem nahoru a zabouchal na dveře.
„Jo? Minutku,“ zařval Kai a polosvlečený otevřel dveře.
„Tak pojď,“ zatáhl mě za ruku a chtěl vtáhnout dovnitř, ale já se zasekl.
„Pustíš mě prosím ven? Chci domů,“ řekl jsem příkře a on hned vzal kartu ze stolu a ani se na nic neptal.
Zapnul si cestou košili a doprovodil mě ke dveřím.
„Promluvíme si zítra?“ zeptal se opatrně a pohladil mě po vlasech.
„Asi až v pondělí ve škole. Zítra nejdu a o víkendu budu doma,“ odsekl jsem a on mi otevřel v tichosti dveře, abychom nerušili nikoho v baru.
„Nechceš hodit domů?“ řekl ještě, než jsem vyšel na ulici.
„Ne a bav se,“ křečovitě jsem se usmál a zamířil na zastávku autobusů, které odsud jezdily.
Nebylo to poprvé a ani naposledy, co jsem nějakým hromadným prostředkem jel, nevadilo mi to. Posadil jsem se na lavičku a čekal, až něco pojede. Dělal mi dobře ten chladný vzduch a klid, kterým tyhle ulice vládly.
Ayano
Dojel jsem do ordinace. Vlastně domů. Moje obytná část, sousedící hned s ordinací, má i druhý vchod přes zahradu, kde jsem teď zamířil. Já už ani nikde jinde nebydlím. Je mi kolik, mi je a pořád jsem sám. Proč? Ne, že by se nikdo nenašel, ale málokdo byl schopen se srovnat s tím, že jsem každou chvíli pryč, bývám někdy dost nevrlý, když už jsem opravdu hodně unavený a starám se o pacienty nehledě na to, jaká je denní či noční hodina.
A Taishi zřejmě není výjimka. Podle toho, jak se choval. Nehledě na to, že mi málem zadělal na dost nepříjemné problémy tím jeho výstupem v nemocnici.
Škoda. Na něm mi opravdu vždycky hodně záleželo... Víc, jak na kom jiném.
Sedl jsem si na verandu a otevřel skicák. Vytahoval jsem jednotlivé obrázky a pozoroval sám sebe v různých variantách. Rozložil jsem je kolem sebe a jen se na ně díval.
Co z toho mám, dívat se na sebe?
Nakonec jsem se s povzdechem zvedl a zašel do domu. Přesně jak jsem říkal. Ač unavený, spaní mě přešlo. Převlékl jsem se, strčil telefon do kapsy a vyběhl ven na svoji pětikilometrovou trasu. Pěkně kolem domků, parkem ke chrámu a pak podél řeky zpátky. Aspoň se unavím a snad konečně usnu...
Taishi
Domů jsem dorazil pozdě, ještě jsem se procházel. Ale stejně jsem nespal a hned brzo už seděl s rodiči a bratrem u snídaně.
„Nechceš aspoň něco ke snídani?" povzdechla si máma a pořád mi strkala talíř s jídlem pod nos.
Neměl jsem rád, když mě nutila k jídlu, i když to myslela dobře. Jen jsem to odsunul a napil se vody, co byla na stole.
„Stalo se něco? Neodmlouváš... Nevztekáš se a sedíš tu s námi, a to většinou jsi někde s kamarády v tuhle hodinu," založil si ruce táta na hruď a bylo vidět, jak mě tím provokuje.
„Chci malovat. Chtěl bych jít na uměleckou," řekl jsem do ticha a tím všechny zarazil do židle.
„Ne! Už jsme se o tom jednou bavili a já nehodlám svůj názor měnit," odsekl táta a postavil se ze židle.
„Já ale chci... Teda... Prosím o to," řekl jsem o poznání klidněji a postavil se taky, abychom se dívali do očí.
„Řekl jsem ne, a na tom nic nezměníš, Taishi. Můžeš prosit, jak chceš, tvoje postavení a cesta je jinde. Nastoupíš po boku svého bratra a budete spolu vést naši firmu. Přes to, jak se chováš, jsi můj syn, a to je tvoje povinnost," jeho hlas zhrubnul, a začal být naštvaný víc, než obvykle.
„Nebudu se tě ptát a budu kreslit!" odsekl jsem, a přitom ho nespustil z očí.
„To teda budeš!" už křičel a pevně mi sevřel ruce.
„Nebudu!"
To už nezvládl a jednu mi pořádnou ubalil, až jsem si sedl zpátky na židli.
„Tímhle nic nedosáhneš a jen tě víc nenávidím," otřel jsem si krev z obočí, které mi začalo právě znovu krvácet.
Prudce jsem se postavil a šel k sobě do pokoje, kde jsem si sbalil nějaké věci, abych mohl odejít. Když jsem ale vyskočil ven z okna, tak mi došlo, že nemám kam jít. Teda ne teď, když je Kai ve škole a tam by mě táta hledal jako první. Tak mi zbyla jen jediná možnost, z které mi bylo opravdu špatně, jak silně se mi sevřelo srdce.
Ani jsem nevěděl jak, nejspíš mě vedly moje nohy samy, došel jsem k ordinaci. Opatrně, skoro neslyšně jsem se proplížil kolem a zamířil do toho pokoje, o kterém mi říkal Ayano. Musel jsem uznat, že ho zařídil pěkně, až jsem z toho byl vážně nadšený. Batoh jsem odložil na zem a uchopil skicák a uhly. Nějak jsem potřeboval všechno vykreslit a tentokrát to bylo ze mne, a ne Ayanova tvář, ale já... Tak jak jsem se cítil... To, co jsem chtěl... Bolest...
Ayano
Přiběhl jsem zpátky domů, hned skočil do sprchy a pak do postele. Ještě chvíli jsem nemohl usnout, ale měl jsem vyčištěnou hlavu a bylo mi po delší době fajn.
Ráno, i když jsem spal jen pár hodin, jsem byl dokonale vyspaný a čilý. Přesto se mi nechtělo vylézat z postele. Ale po několika minutovém převalování jsem se nakonec posbíral a šel se nasnídat.
Po snídani jsem se oblékl do „pracovního“, vzal ještě nedopitý čaj a zamířil do ordinace.
„Máme návštěvu,“ ozvala se Mieko, jen co jsem vstoupil do ordinace a pozdravili jsme se.
„A kdo pak zase přišel bez ruky? Nikoho tu nevidím,“ usmál jsem se na ni.
„Taishi. Je v tom tvém novém ateliéru,“ ukázala rukou na dveře do chodby. „Všimla jsem si, že tam jsou pootevřené dveře, tak jsem nakoukla. Ale byl tak zabraný do malování, že si mě nevšiml, tak jsem ho nechala být.“
Chvilku jsem přemýšlel, ale pak jsem se rozhodl. Zašel jsem ještě rychle k sobě domů, na tác položil něco málo k jídlu a pití a pak jsem s tím zamířil do ateliéru.
Vešel jsem tiše dovnitř.
Taishi tam opravdu byl a maloval. Chvilku jsem jen stál a pozoroval ho. Byl v jiném světě a nevěděl, co se kolem něho děje. Ale… Byl klidný a tichý… A umazaný od barev a moc mu to slušelo. Byl opravdu krásný… Takhle se na něj ani nedokážu zlobit, i kdybych chtěl, a i kdyby mi třeba stokrát vynadal a poslal do hajzlu, jak to má ve zvyku.
„Dobré ráno, Taishi. Přinesl jsem ti něco k zakousnutí,“ ozval jsem se opatrně, když jsem tam bez hnutí stál na můj vkus až moc dlouho.
Taishi
Lekl jsem se, až mi poskočilo srdce, když na mě najednou promluvil.
„Nemám hlad,“ odsekl jsem, ale potom se na něj znovu podíval.
„Děkuji. Jen nejsem zrovna v dobré náladě. Nějak jsem neměl kam jít. Ale neboj, budu tu jen na chvíli, než skončí škola a Kai mě snad vezme k sobě,“ povzdechl jsem si a promnul si obočí, které pořád dost bolelo.
„Kdyby se trefil aspoň do druhýho. Říkal jsem ti, že mu o tom nemůžu povědět. Proto se k němu chovám tak, jak se chovám… Radši budu vzteklej pes a sám sebou, než hodnej syn a neustále se přetvařovat,“ odložil jsem skicák na stůl a protáhl se, jak jsem měl ztuhlé tělo.
Nevím, jak dlouho jsem tu kreslil, ale byl tu takový klid, že jsem se do toho naplno zabral.
„Odpusť mi ten včerejšek… Já… Neměl jsem nic říkat, bylo by to lepší,“ nějak to na mě všechno dolehlo a já si přitáhl kolena k tělu a zaryl obličej do nich.
Nechtěl jsem, aby viděl, že brečím. Nějak toho na mě bylo vážně hodně. Až moc… Nedalo se to už vydržet… I na mě toho bylo příliš.
Ayano
Položil jsem tác na stůl a postavil se před Taishiho, když začal mluvit. Už jsem k němu chtěl natáhnout ruku, když se stáhl, sedl si a schoval přede mnou obličej.
Otočil jsem se k jeho kresbám a začal si je prohlížet. Vypovídaly o tom, jak se právě cítí… Na to ani nemusím být odborník, nebo psycholog.
A to, co říkal… S největší pravděpodobností mluvil jen o jednom člověku.
Po chvilce přemýšlení, kdy se Taishi ani nehnul, jsem vytáhl telefon z kapsy a vytočil číslo…
„Ano Dene, to jsem já… Taishi je u mě, musel jsem mu ošetřit rozbité obočí… Nechtěl jsi? Tak jsi neměl!“ řekl jsem přísně. „Taishi teď zůstane u mě. Má tu ještě dluh za to, co provedl Samuru, takže mi bude pomáhat v ordinaci. A aby nemusel běhat tam a zpátky, tak bude u mě teď bydlet…“
Na chvíli jsem se odmlčel a začal přecházet tam a zpátky, když Dene spustil.
„Už ses vypovídal?“ přerušil jsem ho. „Tak mi teď odpověz: Dal jsi už Torresův dům do pořádku? Ne? A kde to vězí? Měl bys to popohnat. Nezapomeň, že v jeho diáři je jméno Kyojiho Sugimoto… Myslel jsem si, že ho znáš… Já? Neboj se, poradím si. Pošli Taishimu věci, aby si měl, co oblíct a věci do školy… Ne, žádné odmlouvání…“ pokáral jsem ho jako malé děcko.
Nakonec hovor skončil s tím, že rezignoval. Tak dlouho jsem do něho hučel, až neměl žádné argumenty.
Schoval jsem telefon do kapsy a popošel k Taishimu.
„Zůstaneš u mě, dokud se to neuklidní, nebo můžeš, jak dlouho chceš. U mě je místa dost a jsem v celém baráku sám… A sem to budeš mít jen přes chodbu a můžeš malovat, kdy budeš chtít. Teda pokud zrovna nebudeš ve škole…“
Taishi
Poslouchal jsem a snažil se z toho něco pochopit. Ale vůbec nic… Byl jsem zmatený… Snad ještě víc než před chvílí. Čekal jsem, dokud se nevypovídal a potom teprve začal mluvit já. Konečně jsem se na něj podíval a utřel si uslzené oči.
„Proč tohle děláš? Včera jsi říkal, že už nejsi můj doktor, nemáš tedy ke mně vůbec žádný povinnosti. Vynadal jsi mi a já to přijal. Vzdal jsem se tě a rozhodl se, že tě nebudu obtěžovat… Proč teda? Ty sám jsi řekl, že o mě nikdo nestojí, tak proč? Jsi nějakej divnej… Nebo já? Už fakt nechápu, co se to tu děje,“ otřel jsem si obličej a znovu se na židli narovnal.
Zvedl jsem se a cestou sbíral obrázky, co se tu všude povalovaly. Byli děsivé… Hrozné… Depresivní… Nelíbily se mi…
Zaroloval jsem je a hodil do koše, aby mi už nic z toho nepřipomínaly. Nechtěl jsem vidět, jak trapnej jsem, nebo co se se mnou děje.
„Vážně by ses neměl starat o spratka, jako jsem já. Jsem jen jeden průser za druhým. A k tomu,“ vytáhl jsem z brašny prášky a jeden z toho vyklapnul.
Nechtěl jsem, ale byla to jediná možnost, jak se takhle nerozčilovat, nebo nesrat lidi kolem sebe.
Ayano
„Říkal jsem, že doporučím tvým rodičům jiného doktora, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Takže pořád jsem zatím tvůj lékař. Ale pokud ti to tak moc vadí, tak si řekni. Ošetřovat tě může někdo jiný. Ale to, co jsem řekl, platí i tak.“
Došel jsem k Taishimu a vzal mu z ruky prášky.
„Nemusíš je brát. Doteď jsi to zvládal bez nich a tohle,“ opsal jsem ve vzduchu rukou půlkruh, „je lepší než nějaká medicína.“
Prášky jsem položil na stolek a pak jsem chytl Taishiho za ruku a vedl ho ven, přes chodbu do obydlené části.
„Tady je volný pokoj. Tady je moje ložnice a tady toaleta a koupelna. Kuchyň a obývák,“ nahlédli jsme do další místnosti. „A za těmi dveřmi je část domu, kde bydlí Mieko. Teda sestřička. Vstup pouze s jejím povolením nebo osobním pozváním.“
Baťoh, který jsem vzal, než jsme vyšli z ateliéru, jsem položil na sedačku v obýváku, a ještě Taishimu ukázal na dveře vedoucí do zahrady.
„Tam můžeš jít kdykoliv. Je to soukromá část pozemku. Já teď musím do práce. Za chvíli přijdou pacienti na kontroly a převazy. Tak se tu klidně porozhlédni a vyber si, kde budeš chtít spát. Kdybys něco potřeboval, tak jsem v ordinaci.“
Neodpověděl jsem mu, proč to dělám. Snad proto, že sám nevím? Nebo vážně proto, že mi na něm záleží? Ano, řekl, že mě miluje. Ale jsem prakticky o dvacet let starší. Jak dlouho může jeho láska trvat? Než si uvědomí, jak velký věkový je mezi námi rozdíl a pak půjde za někým jiným? Nevím, jestli bych to dokázal snést… Opravdu ho mám rád. Víc než rád…
Taishi
Když mi vzal prášky a táhl mě za sebou. Srdce se mi rozbušilo jako splašené.
Tak jemu na mě nezáleží, teda tak jsem to včera pochopil. Proč se teda chová takhle? Proč to všechno pro mě dělá, a ještě si nasadí takovou blechu do vlastního kožichu?
„Jsi vážně hroznej…“ tu nadávku co měla být na konci, jsem spolkl, protože mě tohle víc, než těšilo.
Zase se záměrně vyhnul jakékoliv odpovědi, a to přitom po mně včera chtěl slova. Vážně ho nechápu, asi tak, jako on mě. Je sice starší, a to o dost, takže jeho názory a postoje jsou jiné, ale… Kurva… Miluji ho a je mi jedno, kolik mu je. Tak nějak jsem přišel na to, že on je jediný člověk, který mě dokáže klidnit.
Asi jsem ten jeho včerejší proslov potřeboval, abych pochopil, že se ze mě svět neposere a nikdo na mě nikde nečeká, pokud se nebudu já sám snažit.
Sere mě… Vážně a to moc.
Pročísl jsem si vlasy a stáhl je z čela dozadu. Podíval jsem se po kuchyni a prolezl ledničku, jestli tu není něco k jídlu, co bych dokázal uvařit i já, abych se mu aspoň nějak odvděčil. Jenže tu bylo tak vybíleno, že to bylo až k smíchu.
Přímo chirurgicky vyčištěno…
Nakonec jsem vytáhl z batohu peněženku a zamířil si to do obchodu, co tu nedaleko byl. Ještě jsem si cestou na netu v mobilu hledal nějaký snadný recept, abych nebyl za debila, než jsem se po půl hodině vracel zpět do domu i se surovinami.
Hodil jsem to na linku a začal študovat, co a jak udělat.
Ayano
Na kameře, jsem viděl, že už mám dva chlapy v čekárně a nebyli to zrovna přátelé. Vždyť měl jeden přijít na devět a druhý na jedenáct. To ani neumí poznávat hodiny, když oba přišli v deset? A taky se už do sebe pomalu pouštěli. Ale to už tam vběhla Mieko a dělala mezi nimi pořádek.
Raději jsem se rychle vrátil do ordinace, abych ty dva divochy dostal co nejdříve od sebe.
Měl jsem zabrané prakticky celé dopoledne. Pár chlapů jsem zkontroloval a pak taky přišli konečně dva „normální“ pacienti. I když jim do smíchu nebylo, tak já konečně mohl vyšetřovat normální virózu než nějaké bodné, řezné nebo střelné zranění.
Ani jsem se nenadál a byla jedna hodina.
Zamkl jsem ordinaci a dal na dveře tabulku, že mám oběd a laskavě ať mě neotravují minimálně do dvou, pokud nebudou umírat.
„Stavíš se na oběd?“ zeptala se mě Mieko, když jsme procházeli chodbou k naším dveřím do bytu.
„No, asi ne. Něco objednám, aby se mohl najíst i Taishi. Nechci ho k tobě tahat. Teprve si musí zvyknout.“
„Počkej, ty ho budeš mít u sebe? Proč? Neříkej mi, že…“
Jen jsem mávl rukou a zastavil se před svými dveřmi.
„Spíš ty by ses měla po někom poohlídnout. Nemůžeš pořád zůstat sama.“
„No… Je jeden kluk, co se mi líbí, ale asi zůstane jen u toho. On je…“ ztichla a zahleděla se do země.
„On je co?“
„V první řadě je o deset let mladší. A navíc… Kdo by chtěl starší ženskou? Asi nikdo.“
„A znám ho?“
„No, už jsi ho viděl… Ale on to neví a určitě by mě nechtěl. Ale je fajn. I když poděs, líbí se mi. Je to ten mladej, co tu byl s Taishim. Kai…“
Chytla za kliku svých dveří a otevřela. „Víš co, zapomeň na to, však on se někdo najde. Třeba někdo, kdo je tak starý jako já,“ zasmála se a zmizela vevnitř.
Jsme to ale dvojka k pohledání, pomyslel jsem si v duchu a také vešel do svého bytu, kde mě přivítala vůně, tak netypická pro moje obydlí.
Taishi
Myslel jsem, že je to jednoduchý. Prostě něco najdu a potom to nějak splácám dohromady. Jenže…
Maso se mi na pánvičce přichytlo, nebylo spálený, ale i tak. Dalo se to ale jíst. Rýže se nepochopitelně v rýžovaru trochu rozvařila, že byla víc lepkavá, než má být. A zelenina se zase nedodělala, tak mi to všechno trvalo asi tři hodiny.
Musel jsem uznat, že co mě nejvíc dokázalo nasrat, bylo, vaření. Nešlo mi to… Snažil jsem se to dobře dochutit a taky jako jediný to vyšlo. A když jsem se asi už po pátý říznul a horká pánvička mi přistála na noze, už mě chytal amok.
Bylo krátce po jedné, když jsem všechno rozložil na stůl a do malých misek dal ještě omáčku, co k tomu doporučovali. Ale sralo mě to… I ta barva vypadala děsně…
Sedl jsem si právě ve chvíli, kdy se ke mně přibližovaly kroky a já se radši ani nedíval na Ayana, jak se musí ksichtit. Beztak byl zvyklý na jiné dobroty a já mu dám tohle.
„Radši drž hubu… Vím, že je to hrozný, taky jsem to dělal poprvý. Jíst to nemusíš…“ prskal jsem v útoku, abych se hned obhájil.
Ayano
Umyl jsem si ruce a šel hned do kuchyně, odkud se ta vůně nesla. Sedl jsem si k prostřenému stolu a podíval se, co vlastně Taishi všechno připravil.
Tak nějak mě to potěšilo. Ještě pro mě nikdo nevařil a sám sobě taky nerad vařím, i když to umím. Raději si něco objednám, nebo zajdu na oběd k Mieko.
„Udělalo mi to radost,“ pokýval jsem hlavou a vzal do ruky hůlky. „Jsi první, kdo u mě vařil.“
Popřál jsem dobrou chuť a pustil se do jídla. Rýže se skvěle nabírala, protože u sebe držela víc než obvykle. A nemusel jsem moc kousat. Zeleninu mám rád polosyrovou. Nerozvařenou… A maso bylo pěkně křupavé…
Statečně jsem dojedl celou porci.
„Snažil ses a na poprvé je to dobré. Vážně to není tak špatné, a navíc, jsi to dobře dochutil.“
Chtěl jsem říct, že nedostatky přerazil kořením, ale zvolil jsem raději jiná slova, aby se nenaštval.
„Děkuji za dobrý oběd. Opravdu jsi mě mile překvapil.“
Vstal jsem, přešel k lednici a otevřel ji.
„Myslím, že budu muset nakoupit zásoby, ať máš z čeho vařit, když ti to tak jde.“
Taishi
„To by vysvětlovalo ještě zabalené hrnce,“ vyprskl jsem smíchy a radši si nabral jídlo, aby v tom pekle nebyl sám.
„No… I já cítím, že to není nic moc a nebýt koření, tak se to nedá jíst… A kdo řekl, že budu vařit? Hmmm?“
Sice jsem nadával, ale byl jsem rudý až na prdeli, když mě pochválil. Dělalo mi to radost a já se tetelil jak malý dítě.
„Musel jsem na nákup, protože to tu vypadalo jak v tvý ordinaci, naprosto čisto,“ usmál jsem se znova a konečně dojedl to křupavý, co mělo být maso.
Nádobí jsem odložil do dřezu a potom se ještě napil džusu, co jsem rozlil do dvou sklenic a druhou podal Ayanovi.
„Jdu si lehnout,“ řekl jsem provokativně a zamířil do toho prázdného pokoje, co mi Ayano ukazoval.
Ayano
„No, tak mě vždycky stačila jedna pánev a rýžovar,“ podrbal jsem se na hlavě, když mi Taishi ukázal na ještě nepoužité nádobí.
A že to tu vypadlo naprosto čistě, jak v ordinaci?
Usmál jsem se a rozhlédl se znovu kolem sebe.
Ano, vypadalo… mírně jsem se zamračil. Budu muset poklidit.
Začal jsem uklízet, utřel jsem stůl i linku a umyté nádobí poschovával. Trvalo mi to asi patnáct minut a jídlo v žaludku zatím slehlo, tak jsem se už necítil tak plný. Napil jsem se džusu, co mi Tai nalil a pak mrknul na hodinky.
Půl druhé… Ještě mám půl hodiny čas na šlofíka.
Svlékl jsem si plášť a kalhoty a zůstal jen v triku a spodním prádle. I tak jsem cítit doktořinou, ale už to není tak hrozný a celý se mi svlékat nechce. Zamířil jsem do ložnice, ale na chodbě se zastavil a pohlédl k druhým dveřím.
Bude něco namítat, když se natáhnu vedle něho? Je to lepší, než ležet sám…
Nakonec, po chvilce váhání, jsem se rozhodl. Vešel jsem do pokoje k Taishimu a rovnou vlezl do postele.
„Je čas na pauzu po obědě. Ve dvě otvírám ordinaci, tak mě, prosím, dříve nebuď. Leda že by někdo umíral.“
Taishi
Čekal jsem, jestli za mnou přijde. Sice jsem si žádné šance po tom, co mi včera řekl, nedával, ale doufal jsem. Aspoň na chvíli by přijít mohl. Jenže jsem věděl, že jsem to včera přehnal a možná ho opravdu omrzel. Mohl se takhle ke mně chovat taky z důvodu, že jsem tak dlouho jeho pacient.
Jenže když jsem ucítil, jak se nadzvedává peřina a moje záda zahřívá jeho pokožka, hned jsem se rozechvěl.
Tolik mě to potěšilo. Natiskl jsem se víc na jeho tělo a tím odkryl zadek, co jsem měl holý. Jediné, co mě pod peřinou krylo, bylo tričko. Do postele mi vždy stačilo jen to a nic víc, spodky moc táhly.
„Tebe někdo zval?“ usmál jsem se trochu a zavrtěl zadečkem, jak jsem se jako protahoval.
Ayano
Taishi se protáhl a víc se na mě natiskl.
Kruci, je jen v triku…
Říkal jsem, že si půjdu jen odpočinout po obědě… Nebo neříkal?
Už jsem zasunoval ruku pod deku, jak mě lákalo pohladit ty jeho pevné půlky, ale zastavil jsem se.
„Ukaž mi ruku,“ chytl jsem ho za levou ruku a zvedl si ji před oči. Měl pořezané prsty.
„To chce ošetřit. Aspoň vyčistit.“
Přitáhl jsem si ruku blíž a začal jsem mu olizovat ranky, pěkně jednu po druhé.