Ayano
Probral jsem se s pocitem, že mi něco chybí. Rozlepil jsem oči a podíval se na hodiny. Bylo něco po osmé. Přemýšlel jsem chvíli, kde je asi Taishi. Ale pak mi došlo, že zřejmě šel do školy. A pokud ne, tak by každou chvíli měl. Zavřel jsem zase oči s tím, že se ještě, tak dvě hodiny, prospím. Stejně mě Mieko vždycky budí telefonem. Má můj denní rozpis minimálně na půl roku dopředu. Je to sestřička k nezaplacení.
Snažil jsem se usnout, ale nějak to nešlo. Ten moc dobře známý tlak v podbřišku mě nakonec zvedl z postele. Zašel jsem si na toaletu, a když jsem se konečně pořádně vyprázdnil, umyl jsem si ruce a tak trochu ze zvědavosti nakouknul do Taishiho pokoje. Co kdyby…
Ale byl prázdný.
Vrátil jsem se k sobě do postele a zastavil se u ní. Chvíli jsem na ni jen tak hleděl a přemýšlel, jestli vůbec má cenu si jít znovu lehnout. Mohl bych jít do nemocnice dříve a aspoň bych si ještě jednou v klidu probral záznamy operací, co mě čekaly.
Nakonec jsem usoudil, že to asi bude lepší. Hodil jsem na sebe župan a pomalu si to kráčel do kuchyně. Procházel jsem chodbou, když jsem se zarazil. U hlavních dveří někdo seděl na zemi. Zaostřil jsem zrak a vzápětí se tam rozběhl.
„Taishi?“ přidřepl jsem si k němu. Byl bledý a mírně se třásl.
„Pojď do pokoje, zkontroluji tě,“ odsunul jsem nohou jeho školní tašku a pomohl mu vstát. „Podívám se ti na tu ruku. Snídal jsi? Dneska do školy nepůjdeš,“ vedl jsem ho do jeho pokoje.
Taishi
Když jsem uslyšel kroky a jak mě hned Ayano pomáhá na nohy, začal jsem konečně vnímat svět kolem sebe.
„Jo, snídal,“ odsekl jsem a chtěl se mu vytrhnout ze sevření.
Místo toho jsem však pevně sevřel jeho tričko a víc se o něj zapřel. Pomalu jsem s ním kráčel do pokoje, kde jsem si sedl na postel. Už v tu chvíli jsem věděl, že bude prskat za to, jak jsem tu ruku včera vůbec nešetřil, ale…
Všiml jsem si té kresby, co jsem tu včera nechal a rychle po ní hrábnul, aby to neviděl. Schoval jsem ji za zády a hodlal ji tam i nechat. Nemusí o mě nic vědět, už tak je v mý hlavě až moc.
Ayano
Taishi se usadil na posteli a já si k němu přitáhl židli a sedl si před něj. Chytl jsem ho za ruku a začal mu sundávat obvaz. Byl mírně nasáklý krví, ale nebylo to čerstvé. Musel to mít od včerejška a já si toho v té tmě nevšiml. Zkontroloval jsem mu stehy.
„Musí se to opravit,“ ukázal jsem mu na místo, kde se rána rozšklebila a vytvořila se na ni vrstva zaschlé krve. „Minimálně dva nové stehy. Nemám tu s sebou věci, takže se mnou pojedeš do nemocnice a tam ti to spravím. Nemám čas jeto do ordinace.“
Položil jsem mu ruku na klín a vstal jsem.
„Počkej tu, převážu ti to aspoň.“
Zašel jsem do druhého pokoje pro brašnu a vrátil se k němu. Opatrně jsem mu to překryl a jen lehce převázal. Vytáhl jsem ještě prášky proti bolesti.
„Vem si to a chvilku počkej. Musím se ještě rychle osprchovat, včera jsem to nestihl, a hned pojedeme.“
Ještě jsem se zastavil u dveří do koupelny a otočil se na něj.
„Lehni si, udělá se ti lépe. Bolí tě ještě něco jiného, kromě ruky?“
Taishi
Kresbu jsem schoval pod polštář a natáhl se na postel, když se zvedl k odchodu.
„Ještě péro a prdel, taky se o to postaráš?“ prskl jsem naštvaně po něm a pořádně si protáhl nohy.
„Převlíknu se, abych nebyl v té školní uniformě za kreténa,“ ještě jsem dodal, když jsem vstal a došel ke skříni pro oblečení.
Opatrně jsem se svlékl, abych si neublížil a hodil na sebe jen džíny a černé tričko s kapucí. Bolela mě hlava, ale prášky jsem nechal ležet na posteli a odmítal si je vzít. Už jsem jich měl za svůj život tolik, že by to stačilo na kamión.
Rozhodl jsem se, zvládnu to i sám. Jednou to muselo skončit a já nejsem slaboch. Je jedno, co za prášky to je, ale i blbý proti bolesti mě utlumí a to nechci.
Znovu jsem se natáhl na posteli a čekal, až se osprchuje. Jak rád bych mu pomohl, ale není to možný. Musím se chovat tak, jak on chce. Vztah pacient a doktor.
Ayano
„Takže mladý pán trucuje?“ pobaveně jsem se na něho podíval. „Jen jestli jsi nesimuloval, když máš energii na tak hloupé řeči.“
Zavřel jsem se v koupelně a rychle se osprchoval. Bohužel jsem si musel obléct doktorské hadry, co jsem měl na sobě předešlý den. Naštěstí mám v nemocnici náhradní, a kdyby mi něco chybělo, Mieko mi to doveze.
Jen jsem si na ni vzpomněl, zazvonil mi telefon. S úsměvem jsem přijal hovor. Ujistil jsem ji, že už jsem vzhůru. Sdělila mi, co všechno se dělo. Pacient je ještě u nás, ale řekl jsem ji, ať zavolá svým kámošům, aby si pro něho už přijeli, když už ji stihl i oplacávat zadek.
Vyřídil jsem hovor, a vrátil se k Taishimu.
„Tak jedeme,“ vzal jsem do ruky kabelu a čekal, až se zvedne. „Pojedeme mým autem.“
Taishi
Konečně vylezl vyrochněný z tý sprchy, kde jsem si myslel, že se chce rozpustit a hned že jedem. Ok… Debil.
„Tak je jasný že tím tvým, já žádný nemám a ani řidičák, že?“ hodil jsem na něj jeden ze svých úšklebků a hned toho litoval, když mě z toho rozbolela hlava.
„Na, to si vezmi zpátky, nechci to!“
Vrazil jsem mu do ruky prášky a zamířil za ním i s malým batůžkem, co jsem v něm měl doklady a telefon. Nesnášel jsem takový věci nosit po kapsách a takhle jsem aspoň nevypadal jak idiot s nějakou zaprděnou ledvinkou.
„Pojď už! Moc ti to trvá. A co se týká tý nemocnice, tak co tam jako budu dělat, když ty jdeš operovat, hmmm? Mám prohánět sestřičky, nebo bratry? Nebo mám udělat nějakej brajgl na pokojích? No pravda… Já se zabavit umím,“ usmál jsem se a zamířil si to na sluníčko ven.
Snažil jsem se zamaskovat, jak mi doopravdy je, protože jsem nechtěl, aby viděl, kde mám slabiny. On byl tou hlavní.
Držel jsem si ruku za zády a neustále s ní klepal, aby mě přestala bolet a brnět.
Ayano
„Kdybys chtěl, už jsi ten řidičák i auto mohl mít,“ zavrčel jsem za ním.
Nastoupili jsme do auta a já zamířil rovnou do nemocnice.
„Opravím ti šití a pak se uvidí, co budeš dělat. A radím ti, aby sis vzal ty prášky, nebo ti to píchnu intravenózně a rovnou do regio glutealis. Nějakou žílu si tam už najdu.“
Bylo mi jasné, podle toho, jak si občas bezděčně promnul ruku, že ho to dost bolí a zřejmě si nevzal prášky, co jsem mu dal.
Po celou cestu jsem mlčel a v hlavě si už přehrával dnešní operace. Byly jednoduché a neměly by trvat dlouho. Počítal jsem, že tak za tři hodiny bych měl být hotový.
Když jsme dojeli před nemocnici, zaparkoval jsem na svém místě a vystoupil.
„Tak jdeme,“ ukázal jsem Taishimu ke dveřím.
Nečekal jsem, jestli zase pronese některou ze svých nadávek a rovnou zamířil na doktorský pokoj.
„Počkej tu,“ ukázal jsem mu na lavičku. „Převleču se a hned půjdem na ošetřovnu.“
Taishi
„Už se na tobě projevuje senilita? Protože beru prášky na hlavu tak mi žádnej doktor nenapíše papíry na řidičák. A protože jsem ti vrátil ty léky, tak jsem se asi rozhodl, že si je nevezmu, že?“
Kecl jsem si do auta a jen se usmíval nad svojí odpovědí. V autě bylo tak mrtvo a husto, že bych tu mohl zapálit sirku a bouchlo by to. Nakonec jsem byl rád, že si můžu sednout na tu lavičku.
„Ano pane, a prosím, ať už to tolik nebolí. Minule jste si mě asi spletl s nějakou ženou, protože vaše prohlídka mého zadku byla opravdu důkladná.“
Nemohl jsem si tuhle poznámku odpustit, když kolem mě procházely dvě mladé sestřičky a zcela šokovaně se dívaly na Ayana, když jsem mu to nahlas říkal.
Ayano
Hm, takže pan vtipný.
Ani jsem se na něj nepodíval a šel jsem se převléct.
Když jsem se vrátil zpátky na chodbu, právě procházeli medici. Navedl jsem je do místnosti, kde za sklem pak pozorovali postup operace. Moc jich nebylo, ale dneska přišli jen ti, kteří chtěli. Žádné hodnocení do školy z toho neměli, ale nám se tak aspoň ukázalo, kdo má o tuhle práci opravdový zájem. Už jsem se chtěl vrátit za Taishim, když mě něco napadlo. Popadl jsem jednoho z mediků za rukáv a táhl ho za sebou.
„Máte možnost opravit přetrhané stehy,“ ukázal jsem mu na Taishiho. „Budu vám u toho asistovat, tak se nemusíte ničeho bát. Vůbec nevadí, že to budete dělat poprvé. Jednou se to naučit musíte.“
Medik se na mě nejdříve udiveně podíval, protože on rozhodně tohle poprvé nedělal. Otočil jsem se k Taishimu zády a mírně se na medika pousmál. Pochopil to a rozhodl se to hrát se mnou. Nahodil ustrašený výraz…
„Ale já nevím… Nejsem si jistý, jestli to zvládnu,“ chytil mě za rukáv teď on, jako by se toho opravdu bál.
Hodný kluk…
„Nebojte se, opravdu to nic není. A aspoň se naučíte jednat s problematickým pacientem,“ poplácal jsem ho po té ruce a uvolnil si rukáv.
Otočil jsem se zpět k Taishimu a chytl ho pevně za ruku.
„Tak jdeme na ošetřovnu, mladý pane,“ a nekompromisně jsem ho táhnul za sebou.
Taishi
Haaaa??? Poprvé? Jsi magor, Ayano? Nebo? Copak za hru to tu se mnou hraješ? Vadnej jsem, ale ne blbej. Jak chceš…
Usmál jsem se nyní já. Když jsme vcházeli na ošetřovnu, tak jsem si sedl na židli a díval se zpříma na toho mladíka. Ruce se mu třásly, a on hrál svou hru velmi dobře.
„Nebojte se. Ani to neumrtvujte a tvrdě do mě, to já rád, že Ayano?“ podíval jsem se na něj a mírně si skousl ret, jak mě ta ruka zkurveně bolela.
„A hlavně v klidu, jak se to nepovede, tak amputovat končetiny umíte, že?“ zamrkal jsem na něj roztomilým pohledem a usmál se.
Na tohle hodně lidí letí a já aspoň zjistím, jaký typ to je. Podle jeho reakce bych i řekl, že jsem se mu líbil. A protože se na mou větu usmál, bylo zcela jasný, že jsem ho pobavil. Jak najednou odešel jeho neklid a byl zcela jiný. Držel jsem se zuby nehty, abych neukázal svou slabost, když mi začal sahat na zranění.
Ayano
Medik profesionálně ignoroval všechny Taishiho narážky. Ale mě to už rozhodně přestalo bavit.
Podíval jsem se na hodinky a pak k nim přistoupil.
„Vidím, že vám to jde velice dobře. Končím s operacemi ve čtyři, tak se potom u mě zastavte, probereme to a dám vám nějaké doporučení,“ položil jsem mu na moment ruku na rameno a usmál se na něho.
Jen na mně krátce pohlédl, přikývl a vrátil se ke své práci.
Otevřel jsem dveře a zavolal sestřičku, která právě byla poblíž. Mezi doktory měla přezdívku bachař. Ne jen, že byla mohutná, ale byla i rázná a s nikým se nemazlila.
„Buďte panu doktorovi při ruce a ovažte pak pacientovi ránu. Bylo mu dneska zle, tak ho potom vemte na pokoj a napíchněte ho,“ podal jsem ji desky, kde už jsem mezitím napsal, co má Taishimu píchnout do kapačky.
Pak jsem se ještě na moment zastavil u něho a přísně jsem se na něj podíval.
„Myslím, že tě mám už dost,“ zamračil jsem se na něj. „Raději se budu věnovat těm, co o to opravdu stojí.“
Pak jsem se beze slova otočil a odešel. Zamířil jsem rovnou k operačním sálům, abych se připravil. Byl nejvyšší čas a pacienti už čekali.
Taishi
„Jdi si třeba do… Své ordinace,“ usmál jsem se znovu a těžce ignoroval jeho naštvanost.
Prostě mě sral. Furt mu něco vadilo, ale za tu dobu, co mě zná, si musel být vědom toho, co jsem zač.
Má mě dost? Fajn… Co mám jako s tím dělat? Já se ho o nic neprosil, klidně bych šel do školy.
Ale když mě sestřička docela krutě držela ruku a i s doktorem ji úhledně ovázali, šel jsem s ní do pokoje. Tam to teprve začalo.
Vytáhla jehlu, z který se mi už tak dělalo zle a šla ke mně s dalšími ampulkami, které nejspíš hodlala píchnout do toho.
„Klidně si tu lehnu a budu hodnej, ale tohle ne! Nechci žádné injekce! Nechci! A pokud vím, tak jsem tu jako pacient a tím pádem mám právo, pokud jsem dospělý, odmítnout léky,“ podíval jsem se na ni zcela vážným pohledem a ona se i přesto ke mně přiblížila.
„To máte, ale pokud na tom záleží váš život a je to doporučeno lékařem, tak vám to píchnu i přesto, že se budete bránit. Je to pro vaše dobro, ne moje,“ usmála se tentokrát ona a mázla mi na žílu dezinfekci.
Klidně jsem položil ruku na tu její a štěněčím pohledem se na ni díval.
„Opravdu je nechci. Tak dlouho jsem bral léky, a když jsem se rozhodl, že konečně nebudu, tak mi je tu nutíte? Prosím… Zvládnu to i bez nich.“
Její úsměv se ještě víc roztáhl a ona s chutí zabodla jehlu do mé ruky.
„Máte v papírech napsáno, že vás nemám poslouchat a pan doktor je domluven s vašimi rodiči. Pohodlně si lehněte a za hodinu to máte vykapané. Přijdu vás zkontrolovat.“
„Kurva… Fakt ho nenávidím. Tak už táhněte, stejně tu zavázíte!“
Už jsem pomalu spřádal plány, jak tu kapačku vyrvu a půjdu domů, protože tohle mě vážně sralo.
Ayano
Až někdy po hodině na operačním sále jsem si uvědomil, že jsem vlastně nesnídal. O přestávce jsem rychle zhltnul jen kousek pečiva a zapil čajem. Vážně nebylo moc času. Najím se pořádně, až budu hotový.
Když jsem byl na sále, přestal jsem myslet na všechno a jen se soustředil na práci. Ale v těch krátkých chvílích pauzy mi hlavu zase zaměstnával Taishi. Neměl jsem žádné informace o tom, že by se něco dělo. Nikdo za mnou nepřišel, tak snad bude všechno v pohodě. Věřil jsem tomu, že naše bachařka si s ním lehce poradí.
Skončil jsem něco po čtvrté. Trošku se to protáhlo víc, než jsem plánoval, ale ve výsledku jsem byl spokojení a pacienti také. Všichni tři už byli na pooperačním a nebyli žádné komplikace.
Teď už si je přebral Hideaki, který měl odpolední službu.
Unaveně jsem se doploužil do doktorského pokoje a vyčerpaně se zabořil do sedačky.
Teď by to chtělo pořádné jídlo, silné kafe a tak dva dny spánku.
Neměl jsem snahu se ani zvednout a jít se zeptat na Taishiho.
Skoro jsem zavíral oči, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ vyzval jsem příchozího.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil medik.
Aha… Úplně jsem na něho zapomněl…
Opětoval jsem mu úsměv a pokynul rukou, aby se usadil do křesla naproti mě.
Taishi
Ten hajzl mi do toho napral nějaký uklidňováky, protože jsem v polovině přemýšlení usnul a ani jsem si nestihl zout boty. Moje tělo velmi rychle ztěžklo, když se mi zavřely víčka jak na povel.
Mohl jsem jen spát a nechat tu pitomou kapačku i s tím svinstvem do mě pumpovat léky. Nechtěl jsem to a toužil jsem se za to Ayanovi pomstít, jenže můj čas měl teprve přijít.
Ve chvíli, kdy jsem se probudil tím, že mi ta obrovská ženská vytáhla ze žíly kapačku, jsem se posadil a okamžitě si protíral oči, abych se vzpamatoval.
„Ještě ležte, musíte odpočívat, jinak vám to nepomůže,“ pokárala mě a znovu zarazila do postele.
„Přestaňte s tím!“ vyjel jsem na ní a ona okamžitě ode mě dala ruce.
Radši v klidu odešla a nechala mě v pokoji samotného. Bylo mi jedno, jestli jde bonzovat Ayanovi, já tu rozhodně být nechtěl a on mě tu drží proti mé vůli.
Ayano
V klidu jsem s medikem probral vše, co jsem mu chtěl říct. Měl ještě pár otázek a bylo vidět, že je do své práce opravdu zapálený. Podle mě v ročníku předstihne všechny ostatní a bude z něj jednou skvělý doktor.
Už jsme se loučili, když mi zazvonil telefon. Byl to majitel Puraibashi. Vyslechl jsem si ho a dal mu jen jednu odpověď:
„Ano, jsem tam do půl hodiny,“ a zavěsil jsem.
Ještě jsem medikovi poděkoval za to, že se ujal Taishiho. Převlékl jsem se a zamířil ven. Byl jsem zrovna na chodbě, když jsem potkal sestru, která právě vycházela z jednoho z pokojů.
„Promiňte, pane doktore,“ zastavila se přede mnou. „Pan Hasegawa chce odejít.“
„Dostal léky, co jsem mu předepsal?“
„Ano, už mu to dokapalo.“
„Tak ať si jde, kam chce. Už mě to nezajímá. Já mám teď práci. Jedu za pacientem.“
I jí jsem poděkoval za dobrou práci, protože by jinak Taishi do sebe ty léky nenacpal, a šel jsem k autu.
„Musím jet do Puraibashi. Volal mi majitel, že je tam jeden můj pacient. Sice na pokoji, ale nevypadá moc dobře a on by nerad…“
Jeden horší pacient jak druhý…
Taishi
Už jsem si sbíral věci, když jsem z chodby uslyšel Ayanův hlas. Okamžitě jsem natiskl hlavu na dveře a poslouchal, co ten parchant říká. Zatrnulo ve mně tak silně, že se mi málem i srdce zastavilo.
Puraibashi? Vážně? Pacient… To určitě ty sráči. Tohle už ne… Tentokrát to nedovolím. I kdybych měl říct, co cítím, tak tam tuhle svojí frustraci skončím. Konečně začnu od začátku… Bez něj. Tam to začalo a tam to i skončí. Ale jak se tam dostat? Předtím jsem tam byl díky Stanovi, ale teď? Mysli, Tai… Mysli…
Došel jsem k batohu a vytáhl si telefon. Vytočil jsem Kaiovo číslo a jen čekal, až to vezme.
„Jo, Kai. Děje se něco?“ ozval se trochu rozespale Kai.
„Dostaneš mě do Purabashi?“ vyklopil jsem hned na něj svou otázku.
„Tak asi jo. Proč?“ šokovaně se zeptal zpátky.
„Něco si potřebuji vyřešit.“
„Fajn… No a… Nešel bys pak na pokoj se mnou? Jako… Nějakou pěknou ženskou bych objednal a tak. Tobě třeba chlapa. Co ty na to?“
Najednou byl Kai ve svým živlu. Ale co, pokud mě tam dostane, tak mu budu dlužný a takhle mu to rád splatím.
„Dobře…“
„Skvělý. Tak kde tě mám vyzvednout?“ zaradoval se na druhé straně jak malý dítě.
Vysvětlil jsem mu, kde jsem a že mi má dovést nějaký pěkný hadry, abych se mohl převléct. Netrvalo dlouho a mi oba i v maskách seděli na baru v Purabashi a já vyhlížel toho šmejda, až mu budu moct vše vpálit do ksichtu, protože jsem sebou v batohu měl i ten zasranej skicák plnej jeho obrázků.
Ayano
Zajel jsem ještě domů, abych se převlékl a domluvil s Mieko, co je potřeba. Ale u mě v ordinaci byl klid. Žádný pacient a ten co tam byl jako poslední, tak si už pro něho taky přijeli.
Takže mi zbývalo ještě mrknout na Stana, a pak se když tak pořádně vyspat.
Oblékl jsem si pohodlné oblečení v černé barvě, kterou moc často nenosím, ale dneska to bylo první, po čem jsem sáhnul a nechtěl jsem přemýšlet nad výběrem oblečení. Stejně tam nejdu za zábavou a nemusím se šlechtit. Vzal jsem lékařskou brašnu, nasedl do auta a vyrazil jsem.
Chvilku jsem musel čekat, než se nad dveřmi do Puraibashi rozsvítilo zelené světlo.
Vstoupil jsem dovnitř, nasadil si svou černou sametovou masku a pomocí karty pak vešel do baru.
Majitel mi už šel naproti. Tiše mi vysvětlil, proč mě vlastně volal. Řekl jsem mu, že vím, že je host zraněný a že ho určitě zkontroluji. Ještě jsem se ujistil, že je můj pokoj volný, abych popřípadě mohl zůstat a dohlédnout na něj, kdyby bylo potřeba.
Pomalu jsem stoupal po schodech, a jak už bylo tady zvykem, nerozhlížel jsem se kolem sebe a na nikoho jsem nemluvil.
Taishi
Konečně jsem po delším čekání zbystřil. Jasně jsem ho poznal… Ta jeho maska byla stejná jako ten den… Vlastně bych ho poznal kdekoliv a jakkoliv. Věděl jsem o něm vše, co se jeho těla týkalo, sice jen v oblečení, ale s tím, co mi ukázal za poslední dva dny, jsem neváhal, že je to on.
Chytil jsem Kai za rukáv a táhl sebou na záchody, co byly hned vedle schodů. Naschvál jsem nahlas mluvil a dával si záležet, abychom mluvili fakt nahlas. Pochyboval jsem, že se to dá přeslechnout. Hrál se mnou tu hru a ani se nepozastavil nad tím, proč se tak chovám, nejspíš mu to došlo.
Jen jednou jsem se podíval na schody, po kterých stoupal Ayano a potom čekal, až dojde až nahoru, abych mohl vystartovat a zjistit, kde je. Mezitím jsme zašli na záchody a tam vykonali svou potřebu.
Ayano
„Budete něco potřebovat? Nechám vám donést občerstvení. Nevěděl jsem, že se budete chtít zdržet, tak není nic nachystáno. Moc se omlouvám,“ poklonil se mi v omluvě majitel.
„To je v pořádku. Jedu rovnou z nemocnice a moc jsem nejedl, takže bych rád něco teplého. Víte co mám rád,“ usmál jsem se na něj.
„Zařídím to,“ přikývl a ještě sáhl do kapsy. Vytáhl červenou kartu a podal mi ji. „Tady máte univerzální klíč, abyste mohl k hostovi do pokoje. Myslím, že nebude nic namítat. Je teď sám a podle mých zpráv, by jeho společník měl dorazit asi tak do hodiny. Myslím, že znáte i jeho…“
Tentokrát jsem přikývl já.
Jo, dobrý nápad schovat se tady. Tu opravdu budou v bezpečí a nikdo si tu na ně nedovolí zaútočit. Stejně by mě zajímalo, kdo je má na mušce, když už stříleli i na Stana a na Jeffa. To už není yakuzácká válka mezi rodinami.
Majitel se mi ještě jednou poklonil a poděkoval a pak sešel dolů, aby mi nechal donést jídlo a pití.
Počkal jsem, až mi zmizí z dohledu. Pomalu jsem sešel po schodech zpátky dolů a zamířil jsem na toalety. Na pokoji sice mám, ale prostě mi to nedalo. Taishiho hlas se nedal přeslechnout. Zajímalo by mě, co tady dělá. Že by zase nějaká provokace? Co když se tu potká se Samuru?
Jen jsem otevřel dveře, málem jsem se s ním srazil.
„Myslím, že si máme co vysvětlovat!“ zavrčel jsem na něj. Popadl jsem ho pevně za loket a táhl ho nahoru do svého pokoje. „A upozorňuji tě, že pokud budeš dělat kravál, tak tě ochranka vyvede s velkou parádou a už si tady ani neškrtneš.“
Taishi
„Hahahahahaha… Vážně ho máš většího než já. Mám pocit, že asi začnu mít komplex,“ smál jsem se na Kai, který si právě zapínal poklopec.
„Však to je správný ne? Když jsi dole, tak ten co do tebe buší ho má taky většího než ty, ne?“ opětoval mi mou poznámku a šel si umýt ruce.
„Tak co, jdeme na pokoj? Určitě tam už ta ženská bude a pro tebe vybereme z nabídky, co je volné, jo?“ usmál se a pohladil mě po ruce.
„Super. Tak…“
Málem jsem se srazil s kráčející skálou. Jen jsem se v šoku díval na Ayana, jak mě táhne po schodech nahoru. Nečekal jsem takovou reakci… Rozhodně ne tak rychlou.
„Kurva… Hej… A… Já…“
A byl jsem v prdeli. Nesměl jsem říct jediný jméno kvůli pravidlům tohoto podniku a přitom jsem se ohlížel za Kaiem, který nevěděl, která bije. Díky bohu, mu to brzo docvaklo a jen na mě křikl, když nás sledoval po schodech nahoru.
„Budu v pokoji 316, tak pak třikrát zaklepej, pokud budeš mít hotovo,“ usmál se a zastavil, aby počkal na majitele, který mířil už za ním.
Ayano
Ignoroval jsem všechny hloupé řeči Taishiho i Kaie.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě majitel, když procházel kolem nás a pátravě se zadíval na Taishiho. Věděl, že jsem neměl mít dneska žádnou společnost.
„Naprosto. Jen mi prosím ještě pošlete to občerstvení, protože mám vážně hlad. Stihl jsem dneska sníst jen malou svačinku mezi operacemi, protože jsem měl plné ruce s pacienty,“ sevřel jsem Taishimu loket ještě víc.
Na víc jsem nečekal. Otevřel jsem dveře a vtáhl ho dovnitř a hned za námi zavřel. Zarazil jsem ho do křesla. Odložil jsem brašnu, svlékl si bundu a postavil se před něj.
„Tak co to má být? Zase nějaká provokace, nebo chceš znovu někomu otravovat život? Přišel jsi sem lovit? Má vůbec o tebe někdo zájem?“
Taishi
Když mě zarazil do křesla, chtěl jsem mu hned vpálit nějaký hnusný odpovědi, ale to co řekl… Ne… To poslední, co řekl… To kurevsky bolelo. Asi jako když mi někdo najednou vyrve srdce z těla. Asi dvě minuty bylo ticho, než se mi to rozleželo v hlavě a byl jsem schopný mluvit.
Podíval jsem se na něj a cítil jsem, jak mi zvlhly oči, ale držel jsem se, abych nebrečel, protože tohle byla vážně hnusná rána pod pás.
„Jo, otravuju ho tobě, ne? Ničím ti ho a to že pořádně. Podle tebe jsem stejně jen spratek, kterej neví, co by za hovadiny dělal. Tak já ti něco řeknu, ty pane dokonalý se samou morálkou vytetovanou na prdeli. Přestal jsem brát prášky, protože jsem aspoň na chvíli chtěl bejt normální. Nepovedlo se, protože si je do mě i přes moje protesty napumpoval. Už tehdy večer jsem sem nepřišel se Stanem, abych spal s ním, ale s někým jiným. Celý dva roky kreslím jen jeden zasranej ksicht, kterej ne a ne odejít z mý hlavy. A nejhorší na tom všem je to, že se mě tu ptáš, jestli o mě má někdo zájem a přitom jsi mě píchal i ty sám.“
Prudce jsem se postavil a odstrčil ho, abych byl od něj dál, protože snad poprvý se mě dotkl tak hluboko, že to bolelo víc, než narvat ptáka do drtičky. Strašně se mi svíralo srdce a nemohl jsem pořádně ani stát na nohách, abych se neklepal.
„Tak já půjdu za někým, kdo o mě aspoň jeví zájem, jak si říkal,“ namířil jsem si to přímo ke dveřím za Kai, protože nikdo jiný mě v tuhle chvíli ani nenapadl.
Ayano
V klidu jsem si vyslechl příval jeho slov. Jen mě překvapilo, že s tím nevystřelil hned, ale až po pár minutách. Nejspíš jsem vážně bodnul do citlivého místa.
„Chtěl jsi být normální, a proto jsi přestal brát prášky? Myslím, že to se ti nepovedlo, Taishi. Jen si vzpomeň, kolik volovin jsi za poslední dobu udělal. A jestli mi začneš říkat, že je to kvůli něčemu, tak je to všechno jen výmluva. Kdybys chtěl, bylo by všechno v klidu. A to, že jsem do tebe napumpoval prášky teď… další hloupost. Byly to jen léky proti bolesti a zánětu. Odmítal si je spolknout a já nechtěl riskovat, že by se ti přitížilo. Nemá to nic společného s tvým chováním. Je to jen ve tvé hlavě.“
Rychle jsem k němu došel a strhnul ho zpátky od dveří. Potáhl jsem ho k posteli a hodil ho na ní.
Přilehl jsem ho bokem, aby mi neutekl a otevřel šuplík, z kterého jsem vytáhl pouta.
„Tady budeš ležet, dokud se neuklidníš. Já mám tady práci. Musím ošetřit pacienta, nechodím sem jen pro zábavu. A musím tě upozornit, že jsi mě pěkně nasral. Za to, co jsi předvedl v nemocnici. Chceš, abych přišel o licenci? Už tak dost riskuji, když se starám o vaše posrané yakuzácké zadky.“
Už dlouho jsem nebyl tak naštvaný. Málo spánku, málo jídla, vzteklý Taisishi.
Musel jsem využít trochu své obratnosti, abych ho připoutal k posteli. Vytáhl jsem mu triko a přetáhl ji na ruce, kde jsem ho ještě pěkně přes pouta zauzloval. Stáhl jsem mu kalhoty i se spodním prádlem a pak přes něj hodil deku.
„Pokud celý dva roky maluješ jeden zasraný ksicht, máš mu to nějakým způsobem říct. Ale ne tak, že mu budeš ze života dělat peklo. Tady budeš, dokud se nevrátím. A tohle si beru sebou, Jen kdyby tě napadlo někam zdrhat. Když už jsi zmínil Stana,“ otočil jsem se ještě na něj, už s lékařskou kabelou v jedné ruce a s jeho věcmi v druhé. „Tak za ním právě jdu, protože je vážně zraněný a tady se schoval. Mohl umřít a pořád jsou on a další v nebezpečí. Ale to tě zřejmě nezajímá. Ty vidíš jen to, co chceš. Za chvíli budu zpátky.“
Vyšel jsem na chodbu a zavřel za sebou dveře. Musel jsem se několikrát nadechnout, abych ke Stanovi nevtrhnul naštvaný, což jsem v tuhle chvíli byl. Ale vím, že jsem člověk, který se rychle uklidní. Takže opravdu stačilo jen pár hlubokých nádechů a už jsem opatrně vcházel ke Stanovi do pokoje, kdyby tam náhodou nebyl sám.
Taishi
„A jak jsem mu to jako měl do hajzlu říct, když tu ojebával jiný zadky? A to se Stanem bylo taky kvůli tomu ksichtu, protože jsem zjistil, že jste kamarádi, chtěl jsem se pomstít tobě,“ šílel jsem.
Vážně? Opravdu mě tu zas přivázal? Svlíkl? Nechal takhle a šel za ním? Co je mi po něm? Mě Stan rozhodně nezajímá, a že se šel za ním? Co já mám asi vědět, když je to do takovýho podniku? Sem člověk nechodí relaxovat při kávičce, nebo spravovat rozstřílený těla.
„Kurva… Všichni zhebněte… Do hajzlu… Aaaaaaaaaaaa… Puste mě! Ty zajebanej sráči… Ayano!!!“
Ayano
Taishi byl slyšet skoro na chodbě. Ale naštěstí to tlumily stěny pokoje.
Kašlal jsem na něj a vešel do Stanova pokoje.
Ležel rozvalený na posteli a ani neměl snahu se přikrýt. Došel jsem k němu, odložil brašnu a sklonil se nad ním. Fáčem mu prosakovala krev… Když jsem to viděl, měl jsem chuť ho vzbudit ránou do zubů.
Ale místo toho jsem mu je opatrně začal sundávat krytí, abych ho to mohl ošetřit.
Jenže po chvilce se probral a rozespale a udiveně hleděl do mé zamračené tváře.
„Jsi normální, v tomhle stavu odjet?“ začal jsem mu nadávat, než stihl cokoliv říct.
„Co tu děláš?“ zeptal se nakonec ochraptěle. „Jak ses sem dostal?“
„No, jak…“ zvedl jsem se a natáhl se ke stolku, kde byly léky a obvazy. Ani jsem si nemusel brašnu brát sebou. Měl tu všechno, co jsem mu dal už u Tuových. „Proč asi si myslíš, že se chodí právě sem?“ Ošetřil jsem mu ránu a přiložil na ní velkou náplast.
„Posaď se,“ přikázal jsem mu. „ještě ti zkontroluji záda. No, náš pan hodný mě informoval, že jsi u Jeffa v pokoji a nevypadáš moc dobře. Tak mě poprosil, jestli bych se na tebe podíval.“
Stanley se po těch slovech na mě taky zamračil. Přesně jsem dokázal odhadnout, na co v tuhle chvíli myslí. Je naštvaný na majitele podniku.
„Nech toho a opovaž se mu něco říct. Měl o tebe starost a víš dobře, jak tento podnik funguje,“ přerušil jsem tok jeho myšlenek. „Rozhodně by nechtěl, aby mu tu někdo umřel a policie by sem musela vtrhnout. Nezapomeň, kdo všechno sem chodí.“
Ošetřil a přelepil jsem mu i záda a pak mu pomohl lehnout zpátky.
„Jsem vedle, Taishi už na mě čeká. Kdyby něco, tak zazvoň, sto třináct,“ řekl jsem ještě číselnou volbu a vzápětí zmizel za dveřmi tak rychle, že jsem mu ani nedal čas na jakoukoliv poznámku.
Je mi jasné, že je na Taishiho pořád naštvaný. A nedivím se mu. Protože on prostě neumí vycházet s lidmi. Rád jim dělá ze života peklo, a pokud tohle nepřestane, jednou zůstane úplně sám. Měl by začít přemýšlet nad svým životem a neodvolávat se pořád jen na to zranění a na prášky. Pak to vypadá, že nemá snahu se sebou něco dělat.
Rychle jsem vrátil zpátky do pokoje, abych ho zkontroloval a odepnul mu pouta. A pak ho odvezu domů. Jenže když jsem otevřel dveře, zůstal jsem na moment stát, jak přimražený a díval se na nevítaného hosta.
Taishi
Už jsem se uklidňoval, protože všechen vztek jsem si chtěl šetřit, až dorazí ten parchant. Když tu se najednou otevřely dveře a do nich někdo vešel. Pomalu je zavřel a potom…
„Tak sakra... Můžeš mi odpovědět? Nebo budeš jako krysa pod peřinou?"
Tak to jsem vážně nepochopil a hlavně, jak se asi mám odkrýt? Co je to za kreténa?
„Klidně umrz..."
Najednou ze mě ta osoba strhnula deku a v šoku na sebe zůstali civět.
„T... Taishi? Jsi to ty? Co tu... kurva... děláš?"
No to si dělá prdel, ne?
„Ležím, kreténe, a co tu jako děláš ty? Dal ti někdo klíče? Ty pošahanej ajťáku, mám na tebe zase vytáhnout nůž? Nebo ti mám ukousnout kousek z tvého dokonalého obličeje?"
Jako co jsem mu měl odpovědět? Kretén jeden. Jsem tu svázaný a nemůžu se hnout… Je to debil?
Jenže to mě během chvíle naštval ještě víc, když se začal smát jak pošahanej.
„Já... To ty... Tu ležíš svázaný. Já... Asi jsem dostal špatnou kartu. Hahahhahahahahaha... Vlastně... Teď já s tebou můžu dělat, co si umanu. A s kým tu vlastně jsi?"
Já ho zabiju… Vážně ho zabiju a tentokrát s chutí. Červenovlasej slaďouš… Umře.
„Se mnou a ty tu děláš co? Stan je vedle v pokoji. Chceš kartu?"
Najednou Samuru ztichl a podíval se na nově příchozího.
Moc dobře jsem viděl, jak byl v šoku z toho, že jsem tu s Ayanem. Ale kurva… Co mu je do toho? A hlavně… Proč je tu, když jsem bezbranej? Aaaaa…
„Hahahha... Jo, díky. Hezkou zábavu přeji," řekl poslední větu Samuru, než zmizel ven ze dveří.
„Tak teď mám opravdu chuť někoho zabít,“ naštvaně jsem se celý propnul a prudce trhl pouty, až mě zabolela ruka.
Sráč… Sráč Samuru… A bude se mi takhle smát? Mě? Grrr…
Ayano
Jen jsem za Samuru zavřel dveře. No, myslím, že si budou mět o čem se Stanem povídat.
Vrátil jsem se, odložil věci na stůl. Nechal jsem Taishiho se vztekat a šel do sprchy.
Když jsem ho tak viděl na té posteli, dostal jsem na něj znova chuť. Ale uvidíme, jestli z toho něco bude. Pořád jsem na něho trochu nazlobený.
Osprchoval jsem se, utřel a jen s ručníkem omotaným kolem pasu jsem se vrátil do pokoje. Přitáhl jsem si stolek s jídlem blíž k posteli, a křeslo, abych se mohl pohodlně usadit.
Hodil jsem nohy na postel a začal jíst s pohledem upřeným na Taishiho.
„Máš hlad, nebo žízeň?“
Taishi
Pozoroval jsem Ayana, jak si to nakráčel do koupelny a ani si mě nevšiml. Ignoroval mě stejně tak, jak když šel za tím… Sral mě… Hrozně mě sral a nejen to, vlastně mi nic na to, co jsem mu řekl, pořádně neodpověděl. Takže mě napadlo jen jediný… Nemá o mě sebemenší zájem. Píchat mě… No to je jiná, to udělá s radostí, ale… To jen já ho mám rád a ani mu to nedokážu říct. Mluvím na něj v třetí osobě a doufám, že mu to dojde, ale to je chyba, protože pro něj nejsem ani dospělý a už vůbec ne chlap.
Jsem rozmazlené děcko, které nikdo nemá rád a…
„Má vůbec o tebe někdo zájem?“
Zase ta Ayanova věta mi probleskla hlavou a udělal z mýho srdce cedník.
Ne nemá a ani ty…
Cítil jsem jeho vůni… Vnímal slova, která říkal, ale celou dobu jsem měl odvrácenou hlavu na druhou stranu a na nic mu neodpovídal. Nebylo na co. Byl jsem si vědom toho, že pro něj nic nejsem a že tohle všechno bylo jen moje vlastní pitomá povaha a šílenství, který neumím ovládat. Stal jsem se pro všechny nepotřebným a jediný, kdo mě ještě uznával, byl Kai a ten si užíval se ženskou.
Byl jsem zlomený… naštvaný… nevrlý a hlavně… zamilovaný.