Taishi
Moje tělo na něj ihned reagovalo. Jako kdybychom nepřestali v tom, co mi včera udělal. Znovu se mi ježily všechny chlupy na těle a mrazení prostoupilo každý sval, který se mohl napnout. Dech se zrychlil, když se dotkl mého penisu a ten se propnul víc do jeho ruky. Bylo to tak vzrušující…
Jeden zasranej dotek a já bych mu ty nohy roztáhl, aby si vzal, co chce. Jsem vážně nějakej vadnej.
„Myslíš prázdnotu? Ta v nich je… A myslím, že i samota… Dost vzteku… Nenávist… Ale nic krásnýho. Jsem jen obyčejnej kluk, kterých ti pod rukama prošla řada. No a já nevěděl, že taky myslíš na to, jak ti to tu vymalovat?“ usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
„Však ty si umíš vzít, co chceš, proč se tedy ptáš?“
Provokativně jsem mu olízl rty a potom ho políbil. Mírně jsem ho kousl do brady a v momentě se vrátil na své místo.
„Ach… Já tě kousl? Vážně?“ zvedl jsem jedno obočí a provokoval ho pohledem.
Ayano
Problém je v tom, že ho teď nechci spoutat. Má zraněnou ruku a tohle by mu jen uškodilo. Aspoň teda dneska od toho upustím.
Zatajil jsem dech, když mě olízl a pak kousnul. Ale tentokrát bylo jeho kousnutí jiné… Opatrné…
Volnou rukou jsem ho chytil za triko a přitáhl si ho prudce k sobě.
Přitiskl jsem své rty na jeho a hned zaútočil jazykem. Držel jsem ho za triko pod krkem, druhou rukou jsem dráždil jeho chloubu a… líbal jsem ho. A… užíval jsem si to, protože stejně jako v noci i teď chutnal jeho polibek opravdu neskutečně.
Pomalu jsem povoloval sevření trika, a když jsem ho pustil úplně, přestal jsem ho líbat. Ještě jednou jsem se otřel o jeho penis a pak jsem ruku vytáhl.
„Dvě chyby, Tai,“ řekl jsem s ledovým klidem. „Kousnul jsi mě a já ti to nedovolil. A za druhé…“ podíval jsem se na tu horu, co se tvořila pod dekou, „nepoprosil ji.“
Vstal jsem a otočil se, abych odešel.
„Uvařím ti čaj, nejspíš, podle toho, jak dýcháš, ti vyschlo a musíš mít pořádnou žízeň.“
Taishi
No to jak mě teď dožral, to se ani popsat nedalo… Vztek a neuvěřitelné vzrušení, co ve mně za tu chvíli probudil, mě zcela ovládly. Prostě jsem se totálně nasral…
„Ty jseš takovej hajzl, Ayano… Kurva… Fakt mě neuvěřitelně sereš, ty sráči. Já… Aaaaa… Vážně tě nesnáším… Já… Sakra… Neee… Grrr… Aaaa…“ nedokázal jsem se uklidnit, ale přesto.
Kurva, já ho chtěl… Moc.
„Prosím… Prosím Ayano.“
Extra ponížení… Ještě na kolena a líbat tomu sráčovi boty. Proč? Proč já?
Ayano
Zastavil jsem se a otočil se zpět na Taishiho. Byl rudý ve tváři, snad vztekem, nebo vzrušením… Co já vím. Ale v pohledu, kterým mě teď doslova propaloval, to bylo jasně vidět.
Pomalu, a že jsem si dával na čas, jsem se vrátil k posteli.
„Jsi zraněný, měl bys odpočívat. Nějaký velký tělocvik teď pro tebe není,“ potlačil jsem mu do hrudi a zarazil ho zpátky do matrace. Sklonil jsem se nad ním.
„Když to necháš takhle,“ pohladil jsem ho přes peřinu po nabuzeném rozkroku, „tak je to potom bolestivé. S tím se musí něco udělat.“
Přitiskl jsem se na jeho rty a začal ho líbat. Prostě jsem tomu neodolal. Ten polibek s ním, je jeden z nejlepších a nejchutnějších. Přestal jsem ho hladit přes peřinu. Chytl jsem ji a strhnul dolů na zem.
Odhalilo se mi jeho třesoucí se tělo, které však mělo jednu vadu. Byl oblečený.
Přestal jsem ho líbat a přesunul se níž.
„Musím ještě jednou zkontrolovat, jestli nejsi někde zraněný na těle,“ vyhrnul jsem mu triko a polibky a jemným kousáním jsem se přesouval níž po jeho hrudi.
Taishi
„A kdo za to asi tak může, co? Jsi hroznej šmejd… Ty… Ach… Aaaa… Ayano…“
Ty jeho zuby, co mě občas kously, mě dostávaly do další hluboké prdele. Nemyslel jsem, že jsem na tom až tak špatně, že s ním prostě nedokážu udržet klid. Nadávky, odhánění… vše je jen maska. Teda byla… Na ochranu před ním, jenže nějak selhala. Teď se tu brodím v pěkný průseru, ze kterýho se dostanu jen pořádnou nakládačko, abych se z toho neprobudil.
Propnul jsem se proti jeho rtům a užíval si to teplo, co se mi potulovalo po pokožce. Vše ve mně elektrizovalo, jak moc jsem byl vzrušený a jen jsem doufal, že s tím nepřestane… Zabil bych ho. V tuhle chvíli určitě. Hlavně… Když jsem se tak moc ponížil, abych ho poprosil. Jednu ruku jsem mu zabořil do vlasů a prohrabával se těmi sametovými vlasy. Chtěl jsem aspoň to… Druhou ruku jsem měl zraněnou, takže pohyby s ní byly nemožné, ale ty jeho vlasy… Vše na něm bylo dokonalé.
Sráč jeden… Zničí mě, vím to.
Ayano
Taishiho ruka se mi zbořila do vlasů. Probíral se jimi a sem tam je bezděčně sevřel. Byl to příjemný pocit a mě z toho po těle probíhalo jemné mrazení.
Jeho horká pokožka byla tak jemná. Jako bych měl pod sebou ten nejčerstvější a nejšťavnatější kousek masa. Držel jsem se, abych nestiskl zuby k sobě víc…
Postupoval jsem po jeho břiše níž… Jednu ruku jsem zasunul do těch volných kalhot a hned se mi do dlaně natiskl jeho penis, který sebou jemně cukal.
Zvedl jsem hlavu a na moment jsem se zadíval na Taishiho.
Byl to pěkný pohled, jak byl naprosto oddaný všemu, i přes ty jeho nadávky.
Shodil jsem boty a vyhoupnul se na postel. Stáhl jsem mu kalhoty dolů a pak si sedl na jeho nohy.
Kolenama jsem je sevřel a pak se k němu sklonil.
Špičkou ukazováčku jsem přejížděl po jeho penisu nahoru a dolů a se zalíbením pozoroval jeho reakce. Když mi na prstu ulpělo jeho vlhko, které se už nezadržitelně dralo ven, odhalil jsem jeho žalud.
„Tohle si žádá odbornou pomoc,“ sklonil jsem se k němu.
Olízl jsem jeho napnuté mužství a pak ho celý vsunul do úst.
Taishi
„Jo… Ach… Haaa…“ chtěl jsem něco říct, ale v tomhle stavu to vážně nešlo.
Bylo by to i na prd, kdybych se snažil říct, jak ho nesnáším. Stejně to všechno byla lež… Do posledního slova jsem mu neustále lhal. Ale copak se to dalo jinak?
Propnul jsem se proti němu ještě víc, když jsem cítil, jak se jeho vlhký jazyk dotýká mého penisu. Uvěznil mě v tom horkém vězení tak rychle, že se mi dech ihned zkrátil. Byl jsem totálně v jeho moci a naprosto jsem si to užíval… Všechno s ním. Sral jsem na nějakou budoucnost, ta stejně v mém případě nebyla možná, ale tahle chvíle…
Cítil jsem, jak se mi napínají svaly, a mravenčení se přehupuje přes svaly na břiše po můj rozkrok. Úd se mi tyčil do jeho pusy i bez pomoci, protože jsem dosahoval své hranice. Vášeň a rozkoš si se mnou hrozně pohrávaly a já se v naprosté agónii chvěl.
„Ayano… opíchej mě!“
Chtěl jsem ho v sobě… Hned! Na vše jsem sral… Potřeboval jsem ho v sobě, dokud to jde.
Ayano
Vžil jsem se do toho, že jsem skoro nevnímal nic kolem sebe. Ta jeho pevnost, horkost a přitom jemnost, byla prostě dokonalá. Měl jsem v puse to nejlepší, co jsem za poslední dobu mohl mít, a já se toho nehodlal vzdát. Chtěl jsem ho až do konce.
Ať si Taishi říká, co chce.
Chtěl jsem mu odseknout, ale měl jsem plnou pusu. Tak jsem ho jen jemně škrábnul zubama, aby pochopil, že mi do toho nemá kecat.
Přesto jsem ho na moment propustil, abych mohl sesednout z jeho noh. Jednu jsem chytil pod kolenem a přitlačil bokem k tělu, abych měl dost prostoru. Vzápětí jsem se opět sklonil a pokračoval v kouření mého nejkvalitnějšího doutníku.
I přesto, že jsem teď odmítal do něj jít, poslal jsem na průzkum aspoň prsty. Opatrně, vědom si toho, že jsem v noci nepoužil gel, zasunul jsem jeden prst. Když se jeho dírka kolem něj stáhla a vzápětí povolila, vsunul jsem druhý. Jak ústy, tak prsty jsem dělal to, co jsem uměl nejlépe. Snad si Taishi nebude stěžovat…
Taishi
Ty jeho zuby…
Naštvaně jsem po něj sekl pohledem, když jsem ucítil, jak se jeho zuby otřely o mou jemnou pokožku. Málem jsem zešílel… Nejhorší bylo, že se mi to ale, kurva, líbilo a ještě víc mě to nabudilo.
Když se prsty probil do mého těla, málem jsem vypustil duši. Sice to po včerejšku ještě bolelo, ale tohle… Bylo to tak rajcovní, že jsem si musel moc kousat rty, abych neřval blahem.
Takhle skvěle mi ho ještě nikdo nekouřil. S takovou péčí o každou část mého těla. Připadal jsem si, jako kdyby byl chobotnice s tisíci chapadly, protože kolik toho stihl, to bylo naprosto nemožné.
Nakonec mě přepadl tak silný třes v těle, že jsem se naprosto oddal.
Orgasmus mě tak moc pohltil, že jsem se neovládal.
„Ayano… Kurva… ty seš tak dobrej… Ach… Aaaaa…“ blahem jsem sténal a propínal se proti jeho puse, která mi v tuhle chvíli dopřála ten nejlepší orgasmus.
Sperma ze mě unikalo a já ani nemohl dýchat, jak jsem se dostat do stavu mírného bezvědomí.
Ayano
Útočil jsem na jeho penis i na jeho prostatu. Přidal jsem i třetí prst, aby aspoň trochu pocítil víc plno, a neustále jsem dráždil jeho pahorek rozkoše.
Kdybych neměl plnou pusu práce, nejspíš bych se usmíval. Vnímal jsem všechno, co Taishiho ústa i tělo říkaly. Sám bych si ho teď tady s klidem vzal, jenže…
Jedním uchem jsem stále sledoval zvuky z chodby a navíc, pokoj nebyl zamčený.
Když se však jeho tělo silně roztřáslo a jeho sténání bylo slyšet snad až na chodbu, zpozorněl jsem.
Následovalo svírání jeho konečníku kolem mých prstů, propnutí a skoro křeč v těle, když jsem pocítil první jeho dávku ve svých ústech.
Přichytil jsem si rychle druhou rukou jeho penis a hladově se vrhl na to, co mi právě poskytoval. Byl jsem jak nenasytná šelma, rozhodnutá si svou kořist sežrat za každou cenu.
Rozhodně jsem nelitoval.
Nepustil jsem ani kapku. Co chtělo uniknout, zachytil jsem jazykem. Po celou dobu jsem ho opečovával, dokud jeho tělo nepovolilo a on skoro splynul s matrací.
Tak moc a s chutí jsem se do toho zabral, že jsem nakonec přestal vnímat všechno okolo. Ani nevím, jestli Taishi něco říkal.
Když už mi neměl co dát, a jeho penis pomalinku ubýval na síle, propustil jsem ho. Ještě jednou jsem pohladil jeho prostatu a pak prsty jeden po druhém opouštěly jeho zadeček.
Pohladil jsem ho po rozkroku, vlhkém od mých slin, a jemně ho zatahal za chloupky. Posunul jsem se nad něj, abych mu viděl do obličeje a opřel se vedle jeho hlavy o ruce.
„Když něco dostaneš, měl bys poděkovat. Pokud bys chtěl něco víc, nesmíš mě naštvat.“
S těmi slovy jsem se sklonil a věnoval mu na závěr ještě jeden polibek.
Taishi
„Nasrat… Já ti poděkoval, ale podle všeho si to neslyšel,“ hned jsem mu vrátil jeho nadřazenost.
Rukama jsem ho objal kolem krku a víc si ho k sobě přitáhl, abych se mohl opít do polibku, který pro mě tolik znamená.
Nelíbal jsem se… Sex mi nikdy nevadil, ale líbání jsem odmítal… Už asi vím i proč.
Jazykem jsem se třel o ten jeho, abych si víc vychutnal tenhle pocit. Tělem mi stále proudil doznívající orgasmus a já se chvěl touhou… Moc jsem ho chtěl v sobě. Hned. Seru na nějaký zranění… Já to zvládnu.
Sjel jsem jazykem na jeho bradu a opět ho mírně kousl. Putoval jsem na krk a polibky se dostával až k jeho uchu, abych mu řekl, co mám na srdci.
„Jo chci… tebe… v sobě, Ayano… Prosím,“ olízl jsem mu ucho po celém obvodu a potom se položil zpět na postel.
Nepotřeboval jsem odpověď, prakticky bylo jedno, co udělá, ale to bylo moje poděkovaní za to, co mi teď udělal.
Ayano
Překvapil mě, když se ještě víc se opřel do polibku. Ještě se stále chvěl, a pro mne to byla známka toho, že je spokojený.
Když se pak přitáhl blíž a udělal, co udělal, jen jsem přivřel oči a zatajil dech.
„Chceš mě? A prosíš sám?“ nazvedl jsem se a překvapeně jsem na něj pohlédl.
„Jsi teď pro mne jedno velké překvapení,“ sklonil jsem se a zašeptal mu to do ucha. Také já mu ho olízl a pak jeho ušní lalůček lehce skousnul. „Tohle bylo velmi příjemné a vzrušující,“ zašeptal jsem znovu.
Už jsem svou ruku posouval po jeho těle, a chtěl mu splnit prosbu, když mi náhle začal zvonit telefon.
Zvedl jsem se do kleku, vytáhl ho z kapsy a podíval se na displej.
Nemocnice…
Tak to bude něco vážného. Přijal jsem hovor a poslouchal.
„Ano… Stanley Torres… Ano… Jsem jeho lékař… AB+… problém? Nemáte? Zajistím to, do půl hodiny jsem tam…“
Bez dalších řečí jsem slezl z postele a nazul si boty. Ještě jsem rychle vytočil další číslo.
„Ano Jeffe, to jsem já. Na Stana někdo střílel. Je v nemocnici, budou ho operovat. Jedu tam. Přijeďte, ale podívejte se pro jistotu, kde je Samuru. Jo… Přijeďte i s ním.“
Schoval jsem telefon do kapsy a na moment pohlédl do okna. Venku se už pomalu stmívalo a původně to mělo vypadat na klidný večer a noc. Ale tak je to vždy, když si něco naplánuji.
„Promiň, Tai, ale musím jít. Nevím, jak moc vážné to je.“
Nechal jsem Taishiho tak jak byl a vyběhl z pokoje. Už po cestě jsem volal na sestřičku a dával ji instrukce co a jak, než se vrátím. Uložil jsem krev do přepravky a už se hnal do auta.
Celou dobu mi běželo hlavou, kdo po něm mohl střílet. Že by se ho Tua snažil zbavit? To by přece neudělal. Ztratil by tím svého syna. Nestačilo, že je Jeff dobitý a Eikchi taky. Že je Samuru pořezaný a viník, teď se stejným zraněním leží v pokoji. Teď ještě tohle.
Po cestě jsem ještě volal Samuru. Docela dlouho trvalo, než mi to zvedl. Stačil jsem mu říct asi tři věty, ale pak telefon ztichl. Asi byl v šoku. Jo – to jsme všichni. Kdo na Stana vlastně mohl střílet?
Během dvaceti minut jsem smykem zaparkoval před nemocnicí. Jen jsem na recepci mávl kartičkou a už jsem rychle běžel rovnou na patro k operačním sálům.
Taishi
Bylo tak příjemný, když se mně dotýkal a já věřil, že to se mnou znovu bude dělat… Ale… Poslouchal jsem vše, co říkal a o kom mluvil. Nemohl jsem uvěřit tomu, že odchází a jen zmateně si dával všechny věci dohromady. Když…
„Jdi třeba do hajzlu ty sráči… Nenávidím tě… Nesnáším… Chcípni! Už na ničem nezáleží.“
Cítil jsem se hrozně… prázdně… Zneužitý a odkopnutý stejně jako s ostatními, a ještě kvůli Toressovi.
Byl pryč, nemohl mě slyšet, ale já vybuchl. Vše ve mně explodovalo a celý pokoj se změnil na kůlničku pro dříví. Všechno lítalo vzduchem a já sral na to, že mi asi popraskaly stehy, když se pár kapek ukázalo na zemi vedle mě.
„Uklidněte se prosím,“ žádala mě sestřička, když viděla tu spoušť.
Naštvaně jsem se po ní ohlédl a odhodil její ruku ze své.
„Jste zraněný… Prosím,“ žádala mě a já se ne a ne uklidnit.
Až když do ordinace vlítla ta má gorila a pevně mi sevřel ruce, abych nedělal voloviny.
„Klid, pane. Vezmu vás domů!“ řekl přísně, a jak dítě mě v náruči odnesl do auta.
Nemělo cenu zůstat tam… všechno bych rozmlátil… Zničil a bůh ví co. Tohle bylo bezpečnější, hlavně, když doma nikdo nebyl.
Dovezl mě do sídla a pro moji bezpečnost i svoji mě zavřel do pokoje, před kterým hlídal, abych nedělal kraviny.
„Seru na všechny… Na všechno… Zhebněte!!!“
Ayano
Už jsem se chtěl jít umýt, abych mohl asistovat na sále, když mi znovu zazvonil telefon.
Mieko…
„Nemám moc čas, děje se něco?“
Jen ve zkratce mi oznámila, že se Taishi snažil zlikvidovat pokoj, ale uklidnil ho jeho bodyguard a odvezl ho domů. Bohužel mu nestihla dát ani léky, které jsem mu předepsal.
„V žádném případě k nim nejezdi. Já to pak zařídím, hned jak to skončí. Trocha bolesti mu neuškodí, a jestli si potrhal stehy, tak ho zabiju vlastnoručně. Ozvu se ti, až bude Torres na pokoji.“
Jak je to dlouho, co jsem odjel z ordinace? A už stihl takhle vyvádět? Neuspokojený?
Jo, zapomněl, že jsem doktor. I kdybych ho měl u něj v zadku a on měl před orgasmem, nechal bych ho tak, pokud by byla potřeba. Lidský život je přednější…
S povzdechem jsem se šel převléct a umýt, abych už mohl jít na sál. Bude to dlouhá noc…
Taishi
Poté, co jsem si vytáhl boxovací pytel a zavěsil ho v pokoji, jsem se na něm kurevsky vybil. Představoval jsem si místo toho pytle Ayanovu hlavu a šlo to samo. Bolest jsem přestal vnímat asi po půl hodině a krev mi zas tak nevadila. Přes fáč ji moc neprošlo a zbytek mi byl už dávno jedno.
Potom jsem se trochu uklidnil. Abych ze sebe definitivně dostal ten vztek, tak jsem si vytáhl plátno. Po dlouhý době jsem si vzal olejovky a paletu. Pustil jsem se do díla, který ze mě muselo ven jak hovno.
Rýsoval jsem každý rys toho hajzla a dával si záležet, aby si vzpomněl na vše, co se jeho týče, když tu seděl a pózoval mi. Když jsem to dokončil, tak jsem ho sundal ze stojanu a vyhodil do koše, jako nějakou satisfakci.
Bylo fakt pozdě, když jsem s tou sebe destrukcí skončil.
Dosedl jsem na postel a díval se na své ruce. Byly celé od barvy… Vztek ustoupil… Jenže přicházela bolest. Ne ze zranění, ale z té samoty, co mě tak často obklopovala.
Umyl jsem se a sedl si na postel ke skicáku. Tentokrát to bylo jiné… Moje osobní výpověď. Nikdy jsem neuměl pořádně vyjadřovat svoje pocity, ale po té kulce... Nedokázal jsem krotit agresivitu a přicházelo to náhle, bez žádných varování. I blbost ze mně dělala zvíře. Tlumili mě... Roky mě tlumili léky a teď... Jsem schopný to zvládnout i bez léků? Mám pro to důvod?
Tužkou a uhlem jsem kreslil sebe. Uprostřed spáleného pole, kde nikdo nebyl. V šedých a černých barvách, občas protknuté červenou. V hlavě jsem měl díru a z ní stékala krev. Ruce jsem natahoval dopředu, až se jedné z nich dalo dotknout, jak reálné to bylo.
Najednou jsem neměl co víc říct. Uklidnil jsem se… konečně. Nějak mi došlo, že moje reakce nejsou úplně v pořádku a tak jsem ležel na té posteli, v jedné ruce skicák a v druhé prášky, které jsem tak často bral.
Jen jsem zavřel oči a dolehl na postel. Vše mě nějak vyčerpalo. Vypl jsem hudbu, co tu doteď řvala jak kráva a v tichosti usínal.
Ayano
„Mělo by to být v pořádku, žádné komplikace, kulka vyletěla ven, takže to šlo dobře,“ promluvil Hideaki, když jsme se konečně usadili v jeho doktorském pokoji a nechali si uvařit čaj.
„Jo, viděl jsem. Ale komplikace by mohly nastat, až se Stanley probere. Je to velice neposlušný pacient a tvrdohlavý. Počítám, že bude chtít odejít jen, co se vzbudí,“ pohodlně jsem se opřel a promnul si kořen nosu.
Byl jsem unavený. Opravdu dost. Včera jsem toho moc nenaspal a přes den taky nebylo moc klidu. Nejraději bych si tady lehnul a okamžitě vytuhnul.
„Jak začnou problémy, tak mu prostě píchni něco, co ho uspí na dva dny a bude klid,“ dodal jsem ještě, když se Hideaki zvedal, že půjde pacienta zkontrolovat.
Jen za ním zaklaply dveře, zavřel jsem oči. Jo, tak na dva dny bych nejraději usnul já. Chvíli jsem jen tak seděl, a oddával se klidu, když mi najednou do hlavy naskočila myšlenka, co je s Taishim.
Vytáhl jsem telefon a vytočil jsem číslo do jejich domu. Skoro okamžitě mi ho zvedl jeden z hlídačů.
„Mladý pán spí,“ odpověděl mi, jak na tom je. „No, ale předtím pěkně zuřil, dokonce si vytáhl i boxovací pytel. Ale pak se zavřel v pokoji a už nevylezl. Jen měl hodně nahlas puštěnou hudbu. Když to vypnul, tak jsme ho pak šli zkontrolovat. Teď spí.“
Povzdechl jsem si. Beztak si nevzal prášky a neměl ani ty proti bolesti.
„Přijedu tam a podívám se na něj. Jo ještě teď…“
Než jsem stihl domluvit, vtrhla dovnitř jedna ze sestřiček.
„Pane doktore! Venku se střílelo a nějaký velký chlap odnáší pana Torrese pryč! Prý ho tu nenechá!“
„Můj příjezd se teď ruší. Dojedu hned, jak to půjde!“ rychle jsem oznámil ještě do telefonu a už jsem vybíhal na chodbu, kde jsem narazil na Edieho, jak Stana tahá v rukách. Ani ho neoblékl.
Kurva, to je den!
Taishi
Spal jsem opravu tvrdě, jen občas mě probudila ta gorila, jestli něco nepotřebuji, nebo abych mu potvrdil, že dýchám. Nikdy si moc nedovolil do mého pokoje chodit. Bylo to moje osobní území a já se netajil s tím, že všechny do jednoho vyhážu… Jen Ayana jsem tam nechal.
Ale za celou dobu jsem se ani neposadil… Bylo mi vše ukradené. I když mi na chodbu položili jídlo a bušil na mě, abych si ho vzal. Nic jsem nechtěl. Prostě jsem spal.
Ať se jdou všichni vycpat.
Ayano
Edie si prostě nedal říct. I Hideaki se ho snažil zastavit, ale on měl svoji hlavu. Prý se tu nenechá oddělat a má příkaz Angličana dovézt k Tuovým. Nezbylo mi nic jiného než popadnout kabelu a běžet za ním. Nedal jsem se odbýt, ani když mě vyhazoval. Že prý se o mě starat nebude.
Vyšli jsme ven a udělali jen pár kroků, když mezi námi něco prosvištělo, a mě to pročíslo vlasy. Okamžitě před námi stálo Tuových auto. Nestihl jsem ani prostestovat, když Edie mrsknul se Stanem dovnitř a mě tam skoro skopnul taky. Dopadl jsem na Stana a jen se modlil, abych mu tím nějak neublížil.
Až vystoupíme, tak Edieho vlastnoručně zabiju.
Další kulka, která nám byla určená, narazila do skla.
„Máš neprůstřelné skla?“ stihl jsem se jen zeptat.
Vzápětí jsem se znovu svalil na Stana, jak Edie dupnul na plyn a my vyrazili pryč. Bylo na čase. Na tom parkovišti jsme byli jak na střelnici.
Všechno, co se dělo potom, bylo jak ve zrychleném filmu. Kontroloval jsem, jak je na tom Stanley a ani jsem nepostřehl, že jsme dojeli k sídlu Tua. Až teprve když se otevřely dveře a Edie vytáhl Stana ven, a že s ním nezacházel zrovna šetrně, se konečně čas vrátil do normálu.
Ještě asi další dvě hodiny trvalo, než jsem konečně mohl odejít.
Byl jsem úplně mrtvý a druhý den mě čekaly dvě operace v nemocnici. Jestli tohle zvládnu, bude zázrak.
Konečně jsem mohl odjet. Aniž bych nad něčím přemýšlel, nechal jsem se odvézt rovnou k Hasegawovým. I když byly tři hodiny ráno, bez problémů mě vpustili dovnitř.
Na poznámku, že se k mladému pánovi zřejmě nedostanu, jsem jen mávl rukou. Na chodbě před Taishiho pokojem jsem zvedl ze země tác s jídlem a šel do svého pokoje. Odložil jsem brašnu, vzal jídlo a přes koupelnu jsem šel za Taishim. Nechal jsem svítit jen světlo z koupelny, abych ho nevzbudil. Položil jsem tác na stolek a přistoupil k posteli.
Taishi spal. Vedle sebe měl položený skicák a v ruce svíral krabičku s léky. Patrně jsem mu ji vzal a položil na stolek. Ještě chvilku jsem se díval na něj, jak klidně spí a vůbec jsem si neuměl představit, jak tu musel vyvádět. Když je takhle klidný, je opravdu moc hezký a nikdo by nevěřil, co dokáže, když ho chytne amok.
Protože jsem byl opravdu hodně unavený a sotva jsem už stál na nohách, rozhodl jsem se jít spát. Cestou do svého pokoje jsem se však zarazil. Vedle koše ležela zřejmě čerstvá kresba. Zmačkaná, ale mě stejně zajímalo, co to je. Proč ji vyhodil. Sehnul jsem se pro ni a vrátil se do pokoje. Sedl jsem si na postel a rozložil ji na klíně. Zíral jsem sám na sebe. Nechápal jsem to…
Nebo spíš…
Začínalo mi to docházet.
Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlel a dával si vše dohromady. Ale když se mi už opravdu začínaly zavírat oči, odložil jsem malbu na stolek a sebe do postele. Usnul jsem skoro okamžitě. Jen mi ještě hlavou prolétlo, že jsem zapomněl zhasnout v koupelně.
Taishi
Probudilo mě protivný světlo, které prosvítalo malými škvírkami ve dveřích. Naštvaně jsem se posadil a promnul si oči. Podíval jsem se na budík, který jen slabě poblikával, a bylo mi zle…
Jen půl čtvrtý? Sakra… Ale nepamatuji si, že bych rozsvítil v koupelně… Nebo jo?
Vstal jsem a najednou ve mně hrklo, když jsem otevřel dveře do koupelny. Uviděl jsem na stolečku jídlo, což jsem tam rozhodně nedával. Rychle jsem se otočil ke koši. Když jsem zjistil, že ani tam není můj výkres, okamžitě jsem přes koupelnu oddusal do vedlejšího pokoje.
Postavil jsem se před postel a rozsvítil lampičku.
Jo… Je tady. A… Kurva.
Zacloumal jsem s ním a obkročmo si na něj sedl, aby nikam nezdrhl.
„Co tady, kurva, děláš? A proč máš ten zajebanej obrázek? Hmmm???“
Znovu to ve mně všechno zadoutnalo… Byl tady… Teď a měl obrázek, na kterým jsem se vybil.
Bylo mi jedno, že je rozespalý… To já taky a to on mě probudil tím pitomým světlem.
Ayano
Musel jsem spát tak maximálně hodinu, když mě náhle něco násilně vytrhlo ze spaní. Byl jsem úplně mimo. Nevěděl jsem, kdo jsem, nevěděl jsem, kde jsem. Nebyl jsem schopný ani otevřít oči. Byl jsem úplně vyčerpaný a ta věc, co na mě seděla, mě teď děsně nasrala.
Chvilku jsem byl zticha a snažil se dát si všechno dohromady. Když mi konečně došly ta slova až do mozku a pochopil jsem, že na mě sedí Taishi, naštval jsem se ještě víc.
„Udělal jsi něco, co jsi neměl. Já tě nechal spát, za to ty, nemáš ani trochu pochopení. Ráno jsem se staral o rozmazlené spratky. Pak jsem dával dohromady jednoho z bodyguardů a zachraňoval mladého pána před tím, aby mu jeho kámoši ublížili. Dal jsem ti pak péči víc než lékařskou. Skoro do půl noci jsem byl na operačním sále. Stříleli na mě. Pak jsem další dvě hodiny ošetřoval pacienta. Zítra mě od dvanácti čekají dvě operace. A jsem úplně vyčerpaný. Další odpovědi budou, až se vyspím. A teď mě neser a nechej mě spát! Ještě jsi nezažil opravdu nasraného doktora Hazukiho a věř, že k tomu už nemám daleko!“
I když jsem byl rozespalý, tohle se ze mě vysypalo jedním dechem a dost naštvaným tónem. Popadl jsem Taishiho za ruku, stáhl ho vedle sebe na postel.
„Zkus mě ještě jednou takhle vzbudit a neznám se!“
Zhasl jsem lampičku, otočil jsem se, pevně chytil Taishiho kolem pasu, aby se už ani nehnul a zavřel oči.
Taishi
Jen jsem poslouchal, co na mě chrlí a trochu se zklidnil. Možná jsem mu pro dnešek vážně mohl dát pokoj. Jenže trest se náhle objevil.
„Co to, kurva… je?“ vyštěkl jsem, ale bylo mi to prd platný, když mě už měl ve své moci.
Držel mě tak pevně, že jsem se nemohl ani hnout. Jen jsem tu musel zůstat… Vlastně jsem byl rád.
„Můžeš nás aspoň přikrýt? Je tu zima,“ ještě jednou jsem po něm prskl nadávku a potom se víc přitulil k jeho teplému tělu.
„Stříleli? A je… Jsi v pořádku?“
Můj tón se změnil. Naštvanost šla do hajzlu a já se stal víc než poslušným, abych se ujistil, že mu nic není. Cítil jsem, jak se mi po těch slovech mírně stáhlo hrdlo a chvěje se mi hlas. Věděl jsem, jak je střelba hrozná. Co dokáže udělat a že já nikdy zbraň v ruce držet nebudu. Řezný klidně a umím s nimi dost, ale střelný nikdy…
Ayano
Nakonec jsem přeci jen ještě jednou otevřel oči, když Taishi promluvil.
„Jsem v pořádku. Jedna kulka mě minula a druhou zastavilo neprůstřelné sklo. Obrázek se mi líbí, byla by škoda ho zničit. Říkal jsem ti přece, že bych od tebe chtěl svůj portrét a tenhle byl dokonalý. Vypadám na něm dost mladě,“ zamumlal jsem z posledních sil.
Natáhl jsem se pro deku a přehodil ji přes nás. O něco víc jsem se přitiskl na jeho teplé tělo.
„Pěkně hřeješ,“ zašeptal jsem ještě, než jsem znovu usnul.
Taishi
„Jsi parchant, Ayano… Hroznej parchant…“
A já debil, že tě mám rád.
Přitiskl jsem jeho ruce víc ke svému tělu a v tom příjemném teple usnul. Bylo to příjemné a konečně se mi trochu uklidnilo vše v hlavě. Nevěděl jsem proč, ale na něj jsem takhle reagoval. Proto jsem ho vždy ignoroval, protože mě dělal klidným. Možná mi vadilo, že hatí moje plány ohledně týrání mého otce, ale… Měl jsem ho vždy rád.
Spal jsem klidně. Neustále jsem se na něj celou noc tiskl, a když mi ráno zazvonil budík, jen nevrle jsem vstal, protože to bylo až v druhém pokoji. Velmi potichu jsem se ale vyplížil z pokoje, abych ho nevzbudil a zavřel dveře. Ještě jsem se osprchoval a hodil na sebe uniformu do školy. Protože jsem měl v pokoji jídlo ze včerejška, tak jsem to do sebe hodil a odnesl prázdný tác do kuchyně, kde jsem si ještě dal džus, pěkně vychlazený z ledničky.
Jenže než jsem stihl odejít, tak se mi neudělalo moc dobře. Přidržel jsem se dveří a svezl se po nich na zem. Ruka mě bolela jak čert a hlava s ní.