Ayano
Zamračil jsem se, když odešel. Přehrával jsem si v hlavě všechno, co mi stihl říct a líbila se mi z toho jen jedna věc, a to přihláška na univerzitu. Kdežto ostatní – ani trochu.
Po chvíli přemýšlení, jsem si sedl ke stolu, vzal papír a tužku a v rychlosti jsem napsal pár věcí, které jsem potřeboval.
Když jsem to měl, vstal jsem a s tím papírem šel do ložnice za Taishim.
„Jen malá otázka, vlastně několik,“ zastavil jsem se vedle postele, kde Taishi házel své věci. „Za to, co bylo včera večer, se znovu omlouvám. Je mi to líto. A teď ta otázka. Jak dlouho jsi mi chtěl lhát? Myslíš si, že má cenu přede mnou něco tajit? Čím jsem si zasloužil tvoji nedůvěru? Jak dlouho do té práce chodíš? Věděl jsem, že přede mnou něco tajíš, a myslel jsem si, že…“
Na moment jsem se odmlčel. Proč to vlastně přede mnou tajil? Říkal přece, že mě miluje a tohle jeho láska zahrnuje? Co dalšího ještě přede mnou skrývá? Začínalo se to ve mně svírat nepříjemným pocitem. Dopadne to opravdu tak, jak jsem si myslel?
Už dávno jsem se přestal usmívat. Líbil se mi Taishi v pozici žárlivé manželky, ale… On sám má co vysvětlovat.
Položil jsem papír na postel.
„Možná jsem takhle poprvé vyletěl z domu a byl pryč celou noc. Ale měl jsem důvod a už na začátku jsem ti řekl, že se tohle může stát, i kdybych ho měl třeba právě u tebe v zadku. Tady,“ ukázal jsem na papír, „ je vše, co se může stát, když chceš žít s doktorem. Ber nebo ne. Já teď jdu zpátky do ordinace, Pořád mám dost práce, za tvými rodiči pojedu až za hodinu a budu rád, když mě necháš v klidu dodělat svou práci. Pořád tam mám pacienta, který potřebuje péči. Vlastně dva.“
Otočil jsem se a odkráčel si to do ordinace. Snad Mieko mezitím stihla pouklízet, protože víc naštvaných lidí bych dneska už asi nesnesl. Ordinace byla už uklizená a Mieko právě sepisovala papíry. Sedl jsem si za stůl a pustil se taky do papírování. Tohle na doktořině nesnáším.
Taishi
Sklopil jsem hlavu a díval se do země, když mi to všechno vyčítal. Já to kurva věděl… Ani jsem nemusel číst ten papír, ale… Copak to bylo divný jen mě, že tak vyletěl a ještě, když mi předtím udělal tamto?
Jo… Mám co vysvětlovat… Copak mu můžu s klidem říct, že pracuju pro tátu? Stačilo jen, jak vzal, že chodím do práce, ale tohle? Co mi na to řekne?
Sedl jsem si na postel a vypral pár kusů oblečení i s mikinou s kostrou, ta nesměla chybět a potom se na tu postel natáhl. Prostě jsem čekal, až se vrátí a já mu to řeknu. Ale…
Nebylo to zrovna jednoduchý… Vážně ne. Jen jsem si říkal, co za práci myslí, že dělám? Ale rozhodně by nepočítal s tímhle.
Ayano
Mieko uvařila čaj, sedla si naproti mně a probírali jsme, co je potřeba. Netrvalo dlouho a objevil se Charlie. To už jako skončili diskuzi? A zřejmě nedopadla úplně nejlépe. Stejně jako ta má s Taishim.
„Díky za masáž. Přijdu někdy jindy, až…“ nedopověděl, jen mávl rukou ke dveřím.
„Stalo se něco?" udiveně jsem se na něj podívl.
„Ne," odpověděl až moc rychle. „Jen potřebuji jít domů. Vzrušení bylo za poslední dny až moc."
Přešel k lehátku a konečně si oblékl košili. Ještě jsem na něj mluvil, ale on s depresivním výrazem ve tváři odešel, aniž by mi odpověděl.
Myslím, že budu muset zkontrolovat Isamu. Nejspíš se nepohodli. Ale proč? Vždyť evidentně je jeden do druhého zamilovaný a dělají kolem toho takové cavyky.
Isama se tvářil, jako by mu uletěly včely. Posadil jsem se k němu a prohodil s ním pár slov. Pokud by byl zdravý, nejspíš by mě on prohodil oknem, jak mi nakonec musel přiznat, že Charlieho vlastně miluje.
„Dáš mi něco proti bolesti? Silného…“ požádal mně, když jsem mu konečně odpojil kapačku.
„Ne… Ani mě nehne. Léky proti blbosti se nedělají. Potřebuješ odpočívat a je mi jasný, že chceš jít za ním. Takže… Zítra ti bude líp, pak si o tom můžeme promluvit. Jo a na…“ položil jsem mu na postel tablet, který jsem mu sebou přinesl.
„Tady se můžeš koukat na filmy, je mi jasný, že se tu nudíš.“
„Děkuji, Ayano, ale jenom za ten tablet,“ zašklebil se.
„Jo, zapomněl bych. Asi jsem nevymazal poslední číslo, co mi na něj volalo, používám to i jako pracovní mobil. Takže…“ významně jsem pozvedl obočí a potom zmizel za dveřmi.
Zašel jsem ještě za Mieko a omluvil se ji, že to dodělám hned, jak se vrátím. Musím jít k Hasegawovým. Jen mávla rukou a pokračovala v práci.
Vrátil jsem se do bytu, abychom konečně mohli jet. Šel jsem rovnou do ložnice a začal se převlékat.
„Tak jedeme?“ zavolal jsem na Taishiho.
Taishi
Jen jsem vyletěl z postele když Ayano vešel do ložnice a začal se převlékat.
Postavil jsem se za něj a políbil ho na ještě odhalený krk.
,,Já ti to nechtěl tajit, ale... Bál jsem se, že se naštveš a to nechci. Dělám pro otce a zastupuju Ryu. Neměl jsem jinou možnost, musel jsem. Je to jen než se vrátí, vážně. Chtěl jsem ti to říct, jen jsem nevěděl jak. Promiň," provinile jsem se na něj díval a přitom ho obejmul.
Ayano
Lekl jsem se, když se na mě Taishi přitiskl. Tak jsem byl pohroužený do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že leží na posteli.
Otočil jsem se k němu a vzal jeho hlavu do dlaní a zvedl ji, abych mu viděl do očí. Chvilku jsem se do nich jen díval, než jsem promluvil.
„Nemusel jsi mi to tajit. Vždyť jsme říkali, že bude potřeba Ryu pomoci. Mrzí mě, že jsi mi to neřekl a já nevěděl, co se děje. Měl jsem spoustu představ, co asi děláš, když nejsi doma, a ani jedna se mi nelíbila. Měl jsem strach, že…“ naprázdno jsem polkl, ale pak pokračoval. „Strach, že se mnou už nechceš být.“
Políbil jsem ho na rty a konečně jsem se usmál.
„Jsem rád, že šlo o tohle, jen bych chtěl vědět, jestli kvůli tomu nezanedbáváš školu. Chceš se přece dostat na tu univerzitu, ne?“
Taishi
„Debile…“ pleskl jsem ho po hlavě a potom políbil na rty.
„Trvalo tak dlouho tě uhnat a teď bych tě měl dát někomu jinýmu? To ti ho radši uříznu. Je ti to jasný? Rozhodně nemám v plánu tě opustit… A pokud to chceš zkusit ty, tak… Znáš mě,“ usmál jsem se a objal ho kolem krku, abych se natiskl na jeho holé tělo.
„Miluji tě a moc, tohle nepodělám.“
Ještě v rychlosti jsem ho políbil a potom se otočil k odchodu do auta.
„Jdeme?“
Ayano
Prý: Debile…
Taishi je zpátky…
Konečně jsem si oddychl. Věřil jsem tomu, že mluví pravdu. Snad bude už všechno v pohodě a tyhle situace se už nebudou opakovat. I když, kdo ví… Teprve spolu začínáme a člověk nikdy neví, co se ještě může stát.
Spokojeně jsem plácl Taishiho po zadku a postrčil ho ke dveřím.
„Počkej u auta, ještě musím zkontrolovat pacienta. Hned jsem venku.“
Zamířil jsem za Isamou, abych se podíval, jak na tom je. Ale když jsem otevřel dveře do pokoje, myslel jsem, že se mi to zdá. I když… Co jiného od něj čekat. Mám ty nejhorší pacienty vůbec… Je to pěkná sebranka do jednoho.
„Nemyslíš to skákání z okna vážně, že? Já si myslel, že tě tu takhle najdu. Jsi blázen, ale pomůžu ti. Pojď!“ řekl jsem klidně a čekal na něj se zkříženýma rukama na hrudi.
Isama se slovy, že si prostě nedá říct, zavřel okno a došel zpátky ke mně.
Donutil jsem ho, aby se posadil. Píchl jsem mu injekci, aby se vůbec mohl hýbat, protože mi bylo jasné, že odsud zdrhne, jen co zavřu dveře. Tak pro jistotu, aby ho ruka nebolela, protože už od pohledu na něj, mohl člověk jasně odhadnout, na co se chystá.
„Pojď, hodím tě za ním. Ale jestli mě práskneš Harunovi, tak vše zapřu,“ zasmál jsem se nahlas, když jsem viděl, jak spokojeně procvičuje rameno.
„Jo, mám ještě pasažéra, tak prosím tě, žádný kecy. Nejlepší by bylo, kdybys hrál němého.“
Vyšli jsme před dům a rovnou zamířili k autu.
„Taishi,“ zastavil jsem se ještě u Taie. „Potřebuji ještě tohohle pacienta někam odvézt, ale pak už pojedeme rovnou k vám. Jen se s ním prosím tě nevybavuj. Je horší než Haruna. Věř mi,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak jsem mu otevřel dveře vepředu vedle řidiče.
Isama si bez řečí nastoupil dozadu.
Taishi
Jako byl jsem potěšen, že mu na mě tak záleží, že se bojí o mě přijít. Komu by se to nelíbilo, že? Ale…
Ta gorila, co se blížila k našemu autu, byla opravdu děsivá. Mnohem víc než Haruna… Ale… Nemohl jsem si pomoct a viděl v nich dvou až příliš mnoho společných rysů. Docela mě to děsilo.
Pohladil jsem majetnicky Ayanovi stehno, když jsme nastoupili do auta, aby mi ho neočumoval.
„Fajn, je mi to fuk. Aspoň naštveme tátu, že jedeme pozdě,“ šibalsky jsem se usmál a prohrábl si vlasy.
Pořád jsem ve zpětném zrcátku sledoval toho týpka. Někoho mi připomínal, jen jsem nevěděl koho. Pomalu jsem v paměti projížděl všechny bodyguardy a rody, ke kterým patřili, ale on v žádné nebyl. Až…
Edie? Ale ten je přece u rodiny Tui? Co tu dělá? On není aktivní yakuza a pokud vím, tak mají ty nejdražší lékaře… Co se tu děje?
Zamyšleně jsem se na něj díval a snažil se přijít na to, proč je zraněný a tady s námi v autě.
Ayano
Vysadil jsem Isamu před Charlieho domem a ani mu nemusel říkat patro. Sám už rovnou zamířil dovnitř a docela spěchal. Než jsme vyjeli, ještě jsem se otočil na Taishiho a pohladil ho po noze, jako před tím on mě.
„Vážně jsi jak žárlivá manželka,“ zasmál jsem se. „Nemáš se čeho bát. Tenhle člověk spěchal za tím míšencem, na kterého jsi žárlil. Oni to ještě ani jeden neví, ale jednou spolu budou žít. A řekl bych, že šťastně až do smrti. Jinak, byl to šéf ochranky Tuových,“ vzpomněl jsem si ještě, jak si ho Tai prohlížel ve zpětném zrcátku.
Krátce jsem ho políbil a pak už jsme se rozjeli do jejich sídla.
Stejně jako vždy předtím, už na nás čekal starý sluha, aby hned Taishimu otevřel dveře u auta. Musel snad číhat přes kamery, protože jsem nikdy neviděl, že by vybíhal z domu a pochybuji, že tu stál celé odpoledne.
Taishi
Stejně i to v hlavě šrotovalo, i když mi Ayano řekl, kdo to je. Stejně mi to už došlo.
„Já vím, kdo to je, došlo mi to, ale…“
Už jsem to nedopověděl, protože jsem vystoupil z auta, aby ta stará kost dýl nebyla v průvanu.
„Hele… Já to myslel vážně starochu… Vezmi si aspoň den volna… Chceš tu zdechnout? Jsi paličatej,“ povzdechl jsem si a strkal ho do domu před sebou.
„Milý jako vždy pane,“ usmál se a prudce se otočil, aby mi v mžiku rukou ukázal do obyváku.
Jen jsem se usmál, protože mi přišel vtipný a zamířil do sluje.
„Dobrej večer,“ prohodil jsem a sedl si na gauč naproti matce.
Byla bílá a pohublá. Vůbec se mi nelíbila. Otec jen nervózně chodil po pokoji a něco si brblal.
„Ayano,“ rozběhl se k němu a stiskl mu ruku.
„Nechce do nemocnice a vypadá takhle. Už dva dny nic pořádně nejedla. Nechce se mnou o tom mluvit a… podívej se na ni prosím.“
„Mami?“ zeptal jsem se a stiskl jí ruku.
Vážně nevypadala dobře.
„Jsem v pořádku, neboj se Tai.“
Ayano
Už na první pohled nevypadala paní Hasegawa dobře a to jsem k tomu ani nepotřeboval být doktor.
Vzal jsem ji hned do ložnice, i když se zlobila, kdo mě vlastně zavolal, že jí nic není.
Ale i přes její protesty jsem ji prohlédl, a když jsem skončil, jen jsem kroutil hlavou.
Donutil jsem ji, aby si na chvíli lehla a odpočinula si. Sám jsem zašel do obýváku za Denem a Taishim.
„Dene, vezmu tvoji ženu teď do nemocnice, potřebuje lékařský dohled a pořádné vyšetření. Nech ji sbalit nejnutnější věci a pak přijeďte za námi.“
Ještě jsem jim řekl, kam ji odvezu a vrátil se do ložnice.
„Tak se oblečte, pojedete se mnou. Chvíli si poležíte v nemocnici. Určitě by se vám nelíbilo, kdyby vás některý ze synů nebo váš manžel našel ležet na podlaze. A to vám opravdu hrozí,“ řekl jsem o něco přísněji, než s ní obvykle mluvím, protože už znovu chtěla protestovat.
Nakonec při zmínce, že by ji našel Ryu nebo Taishi na zemi, souhlasila.
Ještě když jsme šli do auta, řekl jsem ji, že se má Ryu dobře a zotavuje se. A nebude trvat dlouho a bude ho mít zpátky. A určitě by mu neprospělo, kdyby ji viděl v tomhle stavu.
Paní Hasegawa je rozumná žena. Věděla, že mám pravdu, a už bez žádných protestů nastoupila do auta, a my odjeli směr nemocnice.
Taishi
Jen jsem nervózně pozoroval, jak se to kolem mámy až příliš rojí a ona se balí do nemocnice. Chtěl jsem už vyšlápnout a jít s tátou do auta, ale…
„Taishi… zůstaň prosím tě tady, za chvíli přijede ten nový od nás z firmy s papíry. Stejně to děláš ty, tak to převezmi. O mámu se neboj, zjistím, co a jak a potom hned přijedu. Zvládneš to?“
Podíval se na mě a já jen souhlasně přikývl. Aspoň jsem se mohl zabavit a nemyslet na blbosti. Sedl jsem si zpátky na gauč a jen pozoroval, jak odjíždí Ayano a brzy na to i táta do nemocnice. Doufal jsem, že vše bude v pořádku. Radši jsem si vzal telefon a napsal Ayanovi, aby neměl strach.
Zůstal jsem v sídle, někdo nový sem přiveze papíry do práce. Tak mě táta poprosil. Vyzvedni mě tu pak, prosím.
Potom jsem si nechal donést vodu a čekal na toho člověka, který měl dorazit.
Ayano
Doprovod doktora a peníze dělají hodně. Prakticky otevřou cestu ke všemu. Paní Hasegawa byla bez problémů přijata skoro okamžitě a za dalších deset minut už obývala nadstandardní pokoj, kde měla pohodlí skoro jako doma.
Primář interního oddělení měl právě službu. Vyšetřil ji, nasadil léky a pak mi jen sdělil, že se mám u něj zastavit. Naše konsultace trvala asi ještě půl hodiny s tím, že minimálně týden tam pobude. Projde ještě nějaká vyšetření a bude tam i na pozorování. Ale pokud se stav nezhorší a bude dodržovat léčbu, měla by být brzy propuštěna. Akutně infarkt by snad neměl hrozit.
Když přijel Dene s jejími věcmi, rozloučil jsem se s nimi, s tím, že se určitě přijdu podívat, jak se jí daří.
Trvalo to něco přes hodinu, než jsem konečně mohl nasednout do auta a jet zpátky za Taishim, který zůstal u nich doma.
Taishi
Docela to tomu novýmu trvalo. Když konečně dorazil, vypadal, jak kdyby právě viděl zjevení. Byl docela mladej, asi jen o dva roky starší než já a celkem pěknej. Kdysi by to byl můj typ na úlet, ale teď jsem byl někde jinde.
Podal mi papíry a já si je hned začal pročítat, abych viděl, o co jde. Bylo tam vše, tak nebylo potřeba ho zdržovat, ale on si sedl naproti mně a pořád si mě prohlížel.
„Můžeš jít. Mám všechno a projdu to zítra v práci, tak dám vědět,“ usmál jsem se a odložil papíry na stůl.
„Jsi Taishi, že? Myslel jsem, že už tě neuvidím, vypadáš dost dobře. Ještě jsi na chlapy?“ vrátil mi úsměv a já se na něj naštvaně podíval.
„Tak za prvý, je ti potom hovno a za druhý… Kdo kurva jsi, že se ke mně chováš tak familiárně?“
Propaloval jsem ho pohledem a přitom se zvedl, abych ho mohl chytit za loket a vytáhnout na nohy.
„Spal si se mnou. Je to asi dva roky, byl jsem tvůj senpai. Nevzpomínáš si?“
„Na to ti seru. Vypadni a buď rád, že tě nenechám vyhodit,“ vystrkal jsem ho za dveře a zabouchl mu přímo před nosem.
„Hej… Otevři… Chci s tebou mluvit. Slyšíš?“
Bouchal na dveře, ale já si prostě na takovýho debila nemohl vzpomenout.
Já už píchal lidí… Jak si mám pamatovat koho?
Ayano
Vešel jsem do domu Hasegawů, právě ve chvíli, kdy kolem mne proběhl starý sluha.
„Co se děje?“ zastavil jsem ho.
Přeci jen by ve svém věku neměl běhat. Zlomenina by se mu strašně špatně léčila.
„Mladý pán se zlobí na jednoho zaměstnance, co mu donesl nějaké věci z práce. Jdu to uklidnit a vyprovodit ho ven.“
„Nechte to být, podívám se, oč jde,“ chytl jsem ho za ramena a otočil směrem ke kuchyni. „Jděte si dát nějaký dobrý čaj.“
To, jak ten člověk bouchal na dveře, jsem slyšel až na druhý konec chodby. Pomalu jsem k němu došel. Zastavil jsem se kousek za ním a založil si ruce na prsou.
„Co se tady děje? Jste v cizím domě, mladíku a podle toho byste se měl taky chovat,“ upozornil jsem ho klidným hlasem.
Lekl se. Zřejmě si neuvědomil, že v tomhle domě není sám a prostě mu ujely nervy. I když – pokud jde o Taishiho, tak se nedivím.
Otočil se ke mně a pohrdavě si mě změřil pohledem.
„Nějaký sluha mi nebude poroučet,“ řekl mi s úšklebkem. „Běž si po svý práci, staříku.“
Mladý, asi jako Tai, pohledný a aktraktivní, ale jinak…
„Staříku? Sluha?“
„Jo, o tak starýho páprdu by si už nikdo ani kolo neopřel. To není jak Taishi, to je aspoň kus, kdežto tvoje sešlost řve na míle daleko…“
Takže Taishi je kus?
Zajímavé…
Taishi
Konečně to utichlo, ale zase jsem slyšel nějaký hlasy zpoza dveří. Natiskl jsem se na něj a poslouchal, co si povídají.
Ayano? Jeho hlas bych poznal kdekoliv… Určitě je to on a je tam s tím… Vlastně proč ne, rád bych viděl, jestli na mě bude žárlit, nebo ne?
Jenže jsem bohužel neslyšel, co si povídají. Ale podle toho, co jsem si tak nějak za tu chvíli stihl vybavit, o tom debilovi, tak byl tak nějak stejně drzej jako já. A hlavně… Měl ho malýho a sex s ním byl šílenej. Nebavil mě a tak jsem mu hned po první akcičce dal kopačky. Nebyl jako Ayano…
Ten je krásnej a v sexu… Grrr… Je úžasnej.
Ayano
Tenhle mladej trefil do černého.
Pro ně, kteří mají tak dvacet, jsem já čtyřicátník starý. A navíc obavy o to, že se o Taishiho budou zajímat kluci v jeho věkové kategorii, jsou tímhle výstupem ještě víc posíleny.
Vrátil jsem se zpátky tam, odkud jsem chtěl utéct.
Jsem prostě v háji…
Tenhle kluk mi to všechno znovu připomněl a nebude poslední. Kolik jich takových ještě bude? Jak dlouho budu muset snášet tyhle útoky na moje city?
„Staří znamená zkušenost, pevnost a to nejen v rozhodování,“ ukázal jsem na svůj rozkrok. „Znamená to rozum, klid a brát věci s nadhledem. Chladnokrevnost, s kterou ti jsem schopen ukázat, kde je tvoje místo,“ spustil jsem ruce a došel k němu.
Mladej se na mně otočil a zamračil se.
„Ts, nějaký sluha, který je rád, že tady dostane svou almužnu, mi může vylízat akorát tak prdel. Prý bez zubů to jde celkem dobře.“
„Dobře,“ nečekaně jsem zachytil jeho kalhoty a potáhl je prudce dolů. „Ohni se, můžeme začít.“
„Kurva! Ty zasranej hajzle, nechám tě odsud vyhodit!“ nečekaně se po mně ohnal rukou.
Zachytil jsem ji a naučeným pohybem mladýho sundal na kolena. Klečel přede mnou s rukou zkroucenou za zády a s holým zadkem.
„Tak můžeme začít?“ sklonil jsem se k němu a pokračoval svým klidným tónem. „Jsem docela zběhlý a ne zrovna ve standardních praktikách.“
Taishi
Když jsem slyšel nějaký rány a divný zvuky, tak jsem to nedal a vyběhl na chodbu. Ale to co jsem viděl… To mě teda pěkně nasralo.
Postavil jsem se těsně u Ayana a naštvaně si poklepával nohou.
„A tohle je, kurva, co? Kdo chce chcípnout jako první?“
Ukázal jsem na holej zadek toho hajzla a Ayana skloněnýho dost blízko toho sráče.
„Ty tady ještě děláš co? Pokud vím, řekl jsem, že máš táhnout. Pro tvoji informaci, tohle je lékař a… Je kurevsky dobrej v sexu. A… Je to můj chlap, takže si koukej dát do prdele špunt a někde zdechni!“
Naštvaně jsem si Ayanu prohlídl a potom se vrátil do pokoje. Měl jsem chuť je oba střískat. Ten pohled se mi ani za mák nelíbil.
Co to jako, kurva, mělo bejt? Chtěl ho ojet?
Začal jsem pochodovat po místnosti sem a tam a vymýšlet různé způsoby smrti.
Ayano
Taishi vletěl na chodbu, řekl si svoje a zase za sebou zabouchnul dveře. Ani jeden jsme nestihli nic říct. Stihl jsem akorát tak otočit hlavu, abych viděl, jak se za ním zavírají dveře.
„Tak se vrátíme tam, kde jsme skončili,“ sklonil jsem se k mladýmu zpátky. „Starý sluha si právě dává odpolední čaj. Můžeš být rád, že tu jsem já a ne on. On by ti neváhal zlomit ruku, jen aby ochránil rodinu Hasegawa. Ale neboj,“ trochu víc mu sevřel ruku, až sykl bolestí. „Jak jsi slyšel, jsem doktor, tak se klidně stav, kdykoliv tě ošetřím. Ale ještě jednou tě uvidím, jak se motáš kolem Taishiho, tak nebudu váhat tě přizabít. A klidně potom vrátím doktorský diplom.“
Konečně jsem ho pustil a odstoupil o krok. Díval jsem se na něj, jak soptí vzteky, ale byl tak rozzuřený, že mu nejspíš došly slova.
„Tam je východ,“ ukázal jsem rukou nalevo. „A máš doprovod, tak buď hodný. Víš, co jsem ti o starém sluhovi říkal,“ usmál jsem se, když jsem viděl sluhu, jak stojí opodál a jen tiše všechno sleduje.
„Prosím, pane, odprovodím vás k autu,“ došel nakonec k mladíkovi, který už se zvedal a spravoval si vztekle kalhoty.
Já jen na sluhu s úsměvem kývnul a chytl za kliku, abych mohl jít za Taishim.
Za mým rozzuřeným tygrem…
Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Jen jsem se díval, jak vztekle chodí sem a tam a funí jak rozzuřený býk.
Taishi
Vážně jsem byl vytočenej a to že ne málo. Furt jsem chodil sem a tam a musela mi jít i pára od huby, jak moc jsem se vztekal.
Ani jsem si nevšiml, že Ayano vešel, až ve chvíli, kdy jsem se na moment podíval ke dveřím a uviděl ho tam stát. Došel jsem těsně až k němu a prohlížel si ho od paty k hlavě.
„Co to jako mělo bejt? Chtěl jsi ho na chodbě ojet? Měl stažený kalhoty, dělal jsi mu rektální kontrolu? Vyhodil jsem ho… Já chci, kurva, jen tebe, tak proč… Proč mám furt strach, že mě necháš, co? Kurva…“
Ayano
Taishi došel ke mně a spustil. Poslouchal jsem ho a konečně jsem se usmál.
Opravdu žárlí…
Chytl jsem nečekaně jeho hlavu do dlaní a přitáhl si ho pro polibek. Chvilku jsem tak zkoumal jeho ústa, než jsem ho zase pustil.
„Myslíš si o mně, že bych něco takového udělal?“ opřel jsem se o dveře a zadíval se mu do očí. „Vážně? Jen jsem mu ukázal, že jeho místo je dole. Že si tu nebude vyskakovat a dělat si nároky na něco, co je moje. Myslím, že to pochopil. Nedovolím, aby někdo na tebe byť jen pomyslel, Taishi. A pokud bych něco takového zjistil u tebe, věř mi, že bych tě nezabil, ale znamenalo by to okamžitě konec mezi námi,“ dal jsem Taishimu varování, že ani nepomyslí na kohokoliv jiného, kromě mě.
Potřeboval jsem to říct. Prostě tahle obava ve mně byla od samého začátku a já ji musel nějak z mé hlavy vytěsnit.
„Ale,“ znovu jsem chytl jeho hlavu do dlaní a přiblížil se až k jeho obličeji. „Věřím ti a ty můžeš věřit mně, rozumíš?“
Taishi
Tak tohle bylo to nejhezčí, co jsem kdy od něj slyšel, teda pokud nepočítám to, když mi při sexu jednou řekl, že mě miluje.
„Řekl jsem už dávno, že chci jen tebe. Vážně mi to trvalo dost dlouho na to, abych o tebe nechtěl přijít. Ale… věřím ti. A… Hned bych tě vykastroval, kdyby věděl, že to s někým jiným děláš. Jsi jen můj, chápeš?“ otřel jsem se o jeho tvář a znovu ho políbil.
Líbal jsem se s ním a víc se tiskl na jeho tělo, dokud jsem necítil tu přitažlivost, která mě dostává do kolen.
„Pane, vítejte doma,“ ozvalo se od dveří a já slyšel kroky, které se blížily k nám.
Trochu jsem od Ayana odstoupil a usmál se na něj.
„Táta je tu, měli bychom si sednout,“ podíval jsem se na svůj trochu vyboulený rozkrok.
„Nebo lehnout.“
Ayano
Taishi se na mě tiskl tak, že jsem cítil, jak pomalu při našem polibku tvrdne a já k tomu taky neměl daleko. A když ukázal na svůj rozkrok, jen mi potvrdil, že byl nejvyšší čas od sebe odstoupit.
„Musím to počkat, až budeme doma,“ naklonil jsem se ještě k němu a políbil ho na krk.
Odstoupil jsem ode dveří, aby mohl Dene vejít, protože jeho kroky už se blížily. Usadil jsem se v křesle a čekal.
„Jsem rád, že jsi počkal, Taishi,“ řekl, sotva vešel. Ani si pořádně nevšiml, že tam jsem taky. „Ty papíry máš? Je Potřeba to udělat co nejdříve…“
Taishi
Nelibě jsem mlaskl a potom se radši posadil na gauč, aby nebylo vidět, jak nadrženej jsem.
„Papíry jsou v pořádku, to jsem už stihl pročíst, ale… Nelíbí se mi návrh na materiál, je moc drahý a nekvalitní. Byl bych rád, kdyby se na to podíval Ryu. Podle mě se rozneslo, že na tom teď dělám jen já a frkaj si. Jo…“
Protáhl jsem se, až mi zapraskaly klouby.
„Toho novýho ke mně už neposílej… Kdysi jsem s ním píchal a nemám ho rád. Nechej ho pro Ryu, k němu si nic nezkusí. Jinak… Jak dlouho ještě plánuješ, že budu ve vedení? Jen abych se mohl víc soustředit na zkoušky.“
„Pokud to je na tu ekonomickou, tak tě rád vystřídám, ale pokud na uměleckou, tak znáš můj názor. Jsem spokojený, že se zajímáš o firmu. Takhle můžeš brzy nastoupit na své místo,“ potutelně se usmál a já pevně sevřel pěsti.
„Jsem tam jen na chvíli, než se Ryu vrátí, a ty už o mě nerozhoduješ, rozumíš?“ vyprskl jsem naštvaně a okamžitě stál na nohách.
Ayano
„Kdo si myslíš, že jsi? Pořád o tobě rozhoduji, jsi můj syn!“ rozkřikl se Dene.
„Dene,“ ozval jsem se z křesla.
„Budeš poslouchat a dělat co ti řeknu! Nikdy nebudu souhlasit s tou tvou uměleckou školou!“
„Dene!“ ozval jsem se o něco hlasitěji, ale on mě nevnímal.
„Půjdeš na školu, kterou vystudovali všichni v rodině! Nedovolím, abys přerušil tradici! Nerozhoduješ o tom ty ani nikdo jiný!“
„Dene!!“ křikl jsem už dostatečně nahlas, aby mě opravdu začal vnímat.
Vztekle se na mě otočil, ale vzápětí sed zarazil, když mu došlo, že kromě něj a Taishiho je tam ještě i někdo jiný.
„Měl by ses v první řadě starat o to, jak je tvé ženě,“ ztišil jsem zpátky hlas. „Co se týče Taishiho, tak nemáš pravdu. Rozhoduje o své budoucnosti sám a já ho v tom podpořím.“
„Nepůjde na nějakou podřadnou školu, pokud ano, vydědím ho! Nebude už můj syn!“ rozkřikl se už i na mě.
Došel jsem k němu blíž.
„Před chvílí jsem ti řekl, že se máš starat o to, jak je tvé ženě. Jak si myslíš, že ji bude, když se tohle dozví? A co se týká Taishiho, pokud ho vydědíš, postarám se o něj. Ne jako doktor, ale jako jeho muž.“
V tuhle chvíli Denemu došla řeč. Šokovaně na mě hleděl a marně hledal slova, která by hned teď vyjádřila jeho rozpoložení.
Několikrát se nadechl a vydechl, než byl schopen promluvit.
„Jak… Ty… Co… Kdo ti tohle vůbec dovolil! Sáhnout na mého syna! Ty…“ rozmáchl se s úmyslem mi jednu vrazit, ale já jeho ruku silným stiskem zastavil těsně u mého obličeje.
„Ty jsi mi osobně dal svolení, nepamatuješ si? Když jsi odjel na rodinné setkání a já tu zůstal s Taishim sám, volal jsem ti. Sdělil jsem ti, jak na tom jsem a jestli ti to nevadí a ty jsi mi řekl, že s tím nemáš problém. Pořád si nevzpomínáš? Nebo chceš říct, že slovo budoucího šéfa Yakuzy nemá žádnou váhu?“