Taishi
Jen jsem zíral na to, jak si je Ayano dává. Jako měl jsem stejné otázky, ale ani já nebyl takhle drsnej. A ještě na tátu, kterej je tvrdší než kámen. Ale když jsem viděl, jak máma s tátou po sobě pokukují a ani jeden neví, jak má odpovědět, tak jsem Ayana chytil za ruku.
„Promiň, tohle je kvůli mýmu klidu,“ usmál jsem se na něj a potom se otočil na rodiče.
„Mohl by aspoň jeden odpovědět? Copak vám za to nestojíme? Viděli jste ho? Chcete fotky, abyste se konečně vzpamatovali? Mami… Ani ty mi to neřekneš?“
Podíval jsem se na ni smutně a snažil se jí to aspoň vyčíst z očí.
„Tai… Není to jednoduchý. Otec… On… Ano, má v tom prsty Jomei. Týká se to i tebe, tedy, té noci. Ale já o tom nic nevím, musí ti to říct táta sám. Omluvte mě, půjdu se podívat na syna.“
Mírně se uklonila a zvedla se. I já viděl, jak zčervenala, jak ji houpl tlak. Tohle rozčilování pro ni nebylo zrovna dobré. Jen jsem ukázal na pokoj, kde Ryu leží a máma odešla za ním. Věděl jsem, že jí se Ryu nestraní. Oni dva mezi sebou mívali pěkný vztah, až jsem jim občas záviděl.
„No?“ podíval jsem se na tátu a čekal.
„Jomei je z rodu Kobajaši. Tu noc, byl tam. Nevím, jak dalece byl do toho zapleten, ale chtěl jsem to zjistit. Proto jsem si ho držel tak blízko těla. Jenže… Potom jsem zjistil kdo to je a přišly problémy. Ohrožuje naše obchody. A… Pomluvil nás u bosse, bude těžké se k němu vůbec dostat. Nevěděl jsem, že takhle Ryu dopadl. Mrzí mě to…“
Ayano
Oba dva se zarazili, když jsem zmínil, jak je na tom Ryu. Zřejmě ani netušili, že je to až tak vážné.
Paní Hasegawa se nakonec zvedla a odešla za ním do ložnice.
Poslouchal jsem Deneho, jak odpovídá Taishimu. Musel jsem uznat, že Tai se držel. Byl jsem na něj za to pyšný. Kioshi jen tiše poslouchal a všechny pozoroval.
„Víš, Dene,“ vložil jsem se nakonec do jejich rozhovoru. „Ať už Jomei napovídal Bossovi, co chtěl, jde tady o životy. Minimálně dva. Snažil ses vůbec s Bossem promluvit? Jak dlouho to už trvá? I kdybych nakrásně chtěl pomoct, tak tohle jde mimo mě. Nemůžu si do Bossova sídla jen tak nakráčet a dát mu kázání. Nejsem Yakuza, i když mám s vámi hodně společného. Boss není ani můj pacient. Nemám právo s ním jen tak-“
Z mého monologu mě vyrušilo zvonění domácího telefonu.
„Omluvte mě,“ otočil jsem se a šel do chodby to zvednout.
„Prosím, doktor Hazuki,“ představil jsem se automaticky, protože na tenhle telefon mi volali pacienti, povětšinou starší, kteří neměli mobilní telefony.
„Poslouchej doktore,“ ozval se skoro okamžitě dost známý hlas. „Nevím, co plánuješ, proč Hasegawa trval na tom, že k tobě pojede sám, a proč máš u sebe jeho synáčky. Ale varuji tě. Dej od nich ruce pryč. Neser se do něčeho, do čeho nemáš. Radím ti dobře. Nejsi Yakuza a nikdo z nich tě nebude chránit. Není problém se postarat, abys skončil na vozíku anebo lépe… Abys zmizel úplně, je ti to jasný? Nebo by mohl zmizet Taishi? Doufám, že až se Hasegawa vrátí, tak s nimi přijede i Ryu, to-“
Tiše jsem poslouchal, ale po vyslovení Taishiho a Ryuova jména, jsem položil sluchátko.
Nikdy jsem se nechtěl zaplést do sporů mezi rodinami. Nikdy… Vždy jsem si zakládal na tom, že jsem pouze jejich lékař.
Ale tentokrát jsem úplně v hajzlu. Kdybych tak uměl tolik nadávek co Taishi, nejspíš by tu už lítala jedna za druhou.
V hlavě mi okamžitě začalo šrotovat, jaké mám možnosti a jak z toho ven.
Na moment jsem se zastavil u dveří do obýváku. Právě Kioshi vysvětloval, jak na tom Ryu je.
Aniž bych někomu cokoliv řekl, zamířil jsem rychlým krokem do ordinace. Vytáhl jsem svůj černý diář, posadil se za stůl a nervózně v něm začal listovat.
Taishi
Trochu jsem znervózněl, když Ayano odešel, ale Kioshi se hned pustil do vysvětlování toho, jak na tom Ryu je. Řekl vše, co měl na srdci a nebylo toho zrovna málo. Rozhodl jsem se, že ho v tuhle chvíli nepustím domů ani náhodou a podle Ayanovy reakce to neměl v plánu ani on.
„Taishi?“ vyrušil mě z mého zamyšlení Kioshi a já se na něj podíval.
„Kai by mohl zařídit jeho zmizení, aspoň na dobu, než na tom bude líp. Určitě by měl nějakou chvíli zůstat tady, ale to nezávisí jen na mě. Ale potom by měl někam do úkrytu, aby na něj ta bestie nemohla. Já bojovat můžu a myslím si, že výcvik na to mám dobrý.“
„Tai… nebudeš se do toho plést, oni jdou po tobě od začátku, to je jasné. Potřeboval jsem víc času a tak jsem trpěl vše, co udělal, ale Ryu… Jak mohl… Dobytek jeden. Zkusím v tom něco taky udělat a půjdu i za bossem. Budu tam tak dlouho, dokud mě nepřijme,“ říkal otec klidným tónem, ale bylo vidět, jak je rozrušený.
„Bez sjednané schůzky tě nevezme a může tě i zabít,“ povzdechl jsem si a pročísl si prsty vlasy.
Ayano
Byl jsem úplně v háji.
Prošel jsem diář asi třikrát a probíral jednotlivé vazby mezi rodinami, s kterými mám kontakt. Ale na nic jsem nepřišel.
Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím o svůj život. Bojím se, protože to není žádná sranda. Ale co víc… Je ohrožený Taishi a Ryu.
Taishi…
Co bych dělal, kdyby se mu něco stalo? Je to teprve chvilka, co jsme spolu, a do tohoto vztahu jsem dal vše. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby…
Zaklapl jsem diář a s povzdechem jsem si rukama podepřel bradu. Cítil jsem vnitřní nervozitu a nemohl se uklidnit.
Vyhrožuje… Vyhrožuje, tím pádem je to vážné… Vyhrožuje, protože jsem mu ohrozil jeho plány…
To je ono. Za každou cenu chce, aby se Ryu vrátil a on ho měl pod dohledem.
Drží tím rodinu Hasegawa v šachu.
Znovu jsem otevřel diář a stránku po stránce jsem v něm listoval, dokud jsem se nezastavil na jednom jméně.
Kdyby situace nebyla tak vážná, nejspíš bych se začal usmívat. To je přesně ten člověk, s kterým potřebuji mluvit. Má přímý kontakt na Bosse. Chodí k nim často domů…
Mohl by on?
Vstal jsem a s diářem v ruce se vrátil za ostatními. Už jsem byl klidnější a nikdo z nich nepotřebuje vědět, co Jomei před chvílí udělal. Není mi jedno, že mi vyhrožoval, ale rozhodně se víc bojím o kluky a hlavně o Taishiho.
„Znám jednoho člověka, který by ti mohl domluvit schůzku s Bossem. Jeho slovo má docela váhu. Je to hlava rodiny Hirakami… Haruna Hirakami.“
Taishi
To mi kurva čte myšlenky, nebo co? Najednou se tu ukáže a má kontakt na někoho u bosse? No do prdele, s kým to chodím?
„Hirakami, to je… Myslel jsem, že byli všichni zabiti. Jak se dostal jeden ze synů na tak významné místo. Pokud si dobře pamatuji, tak i oni jsou nástupci. Teda… Vlastně asi už jen on. Jeho bratr byl prý brutálně zabit přímo jím. Ale nevím co je na tom pravdy,“ povzdechl si otec a promnul si kořen nosu.
„Tady je to vážně šílený… Kurva kam jsem se to narodil. Nějak přichází na to, že to já jsem s tou kulkou v hlavě jedinej normální. Do hajzlu… Vážně… Tohle je jen nějakej zkurvenej film, že? Protože aby mi někdo píchal bráchu a takhle ho týral, mě prohnal kulku hlavou a jeho šéf má vedle sebe nějakýho sériovýho vraha… Je to normální?“ začal jsem se hystericky smát.
Vstal jsem a šel si nalít studenou vodu, protože tohle jsem už vážně nedával. Jak kdybych se díval na hodně španej vtip. Jenže… I když bych jindy už vážně bouchl… Tentokrát ne. Mohly vážně za tohle moje chování ty prášky?
„Ayano, mohl bys udělat rozbor těch prášků, co jsem bral na hlavu?“
Ayano
Kdyby tak věděli, co vím já…
Když dokáže zmizet jeden z nástupců rodiny Hirakami, tak to samé se může stát i v rodině Hasegawa. Ryu by měl opravdu zmizet. Ne napořád, ale aspoň na dobu, než se s tím něco udělá. On se nedokáže bránit jako Taishi. Jen by ho Jomei, nebo kdokoliv jiný dostal do ruky, bylo by to špatný. Už ví, že se něco děje a tím pádem by to teď mohlo být ještě horší.
„Dene, jedno ti ale neodpustím, a to, že jsi to nechal zajít tak daleko. To máš tak děsné ego, že jsi celou dobu mlčel a ohrožoval své syny?“
Dene jen sklonil hlavu. „Ani nevíš, jak mě to mrzí.“
„To by mělo,“ zamrčel jsem.
„Půjdu,“ postavil se Kioshi. „Můžeš mě vyprovodit? Budu rád, když přenecháte Ryu v mé péči,“ otočil se ještě na Deneho a pak už se rozloučil a šel ven.
„Hned se vrátím. A ne, Taishi, nemůžu udělat rozbor, nejsem chemik. Ale mohl bych o to někoho poprosit,“ usmál jsem se ještě na Taie a vyšel ven za Kioshim.
Taishi
Super, takže opět s mým otcem sám… Nádherná atmosféra, asi jako kdybych si opařil koule.
„Tai… Omlouvám se. Já jen… Chtěl jsem to vyřešit, protože jsem ti to dlužil. Nejsem otec, který by tě nemiloval. Vážně mi na vás záleží. Tohle jsem nechtěl.“
„Nemáš se omlouvat mě, já jsem silnej, ale jemu,“ ukázal jsem na dveře, které byly po celou dobu zavřeny.
„Jeho jsi měl chránit, ne mně. Já se o sebe postarám, on ne. Je sice starší, ale neumí ani zabít komára. Víš vůbec, jak dlouho muset tohle ponížení snášet? Podle těch modřin nejmíň týden. Kurva tati…“
Zvýšil jsem hlas a zpříma se na něj díval.
„Běž za ním… Běž…“ otočil jsem ho ke dveřím a šťuchl do něj.
Pomalu se tam div nedoplazil a opatrně otevřel dveře, jak kdyby za nimi měl být někdo schovaný a dát mu ránu.
„Kurva,“ zaklel jsem a zhluboka dýchal, abych se uklidnil.
Ayano
„Můžeš mi říct, co se děje?“ zeptal se mě Kioshi, když jsme došli k jeho autu.
„Však jsi to slyšel, ne?“ mávl jsem rukou k domu.
„Na to jsem se neptal. Myslím teď tebe.“
„Nechápu.“
„Ty a Taishi. To je mi jasné, stačí se jen pořádně dívat. Ale spíš mě zajímá, co máš za problém…“
„Nemám problém, a nezlob se, ale musím se už vrátit.“
„No, jak myslíš. Ale Hasegawa zřejmě není jediný, co potřebuje pomoc, ne?“ chytl mě Kioshi za rameno.
Usmál se ještě, ale pak už nastoupil do auta a odjel.
Já to, do prčic, vím. Ale co mám s tím dělat? Jedině, že bych byl člen rodiny někoho z Yakuzy. Pak by nebyl takový problém.
Prohrábl jsem si nervózně vlasy a s povzdechem se vrátil zpátky do domu.
Došel jsem dovnitř a podíval se na hodiny. Je už opravdu dost pozdě a ráno otvírám ordinaci v sedm. Potřebuji se vyspat.
„Promiň, Taishi, můžeš pak vyprovodit rodiče? Omluv mě u nich. Jsem unavený a ráno brzy vstávám. Půjdu už spát. Možná bys měl dneska spát s Ryu, aby nebyl v ložnici sám,“ pohladil jsem Taishiho po tváři a dal jsem mu malou pusu.
Taishi
„Musím,“ odsekl jsem Ayanovi.
Věděl jsem, že je hodně unavený a má toho za sebou víc než dost. Bylo mi ho i líto, ale… Bylo toho tolik… Najednou toho bylo víc, než jsem si myslel.
Došel jsem k sedačce a těžce na ni dosedl.
„Ayano… Myslíš si, že v těch prášcích něco je? Nějak jsem přemýšlel a řekl si, že možná… ze mě chtěli udělat závisláka. Proto jsem tak zmagořil, když jsem je přestal brát. Často jsem se rval, nebo mi nevadilo dělat rodičům peklo, ale až tak, jak jsem napadl Samuru, jsem se ještě nikdy nerozčílil. A vlastně… Jsem v tu dobu přestal ty prášky brát… Víš já…“ na moment jsem se zarazil a podíval se na něj.
Byl unavený… Skleslý… Vrásky na čele naznačovaly, jak moc se poslední dobou zamýšlí…
„Dobrou noc… Postarám se tu o to,“ usmál jsem se a otočil se zpět.
Pustil jsem si televizi. Abych aspoň trochu zaměstnal hlavu a zapřel hlavu do sedačky. Bylo mi divně… Všechno se ve mně stahovalo… Měl jsem z toho všeho vážně špatný pocit.
Nechci do toho Ayana tahat… Možná… Jak ho ochráním? Jak?
Ayano
„Všechno je možné a všechno musíme brát v úvahu, i když se zdá, že je to maličkost, nebo hloupost. Člověk nikdy neví,“ došel jsem k němu a ještě mu jemně stiskl rameno. „Až to všechno skončí, uděláme si výlet do horkých pramenů. Co ty na to?“ sklonil jsem se a políbil ho do vlasů.
„Zítra zavolám Harunovi. Kdybyste na něco s otcem přišli, budu rád, když mi o tom řekneš. Jak se trochu vyspíme, budeme mít čistější hlavu a možná na něco přijdeme. Dobrou noc, Taishi. Jo,“ zastavil jsem se ještě u dveří. „Kdyby byl nějaký problém s Ryu, tak mě vzbuď.“
Došel jsem do pokoje pro hosty a hned za sebou zavřel. Ani jsem se nesprchoval, jsem se svlékl a lehl do postele. Hlavu jsem měl plnou všeho možného, že jsem měl problém zabrat, i když jsem byl hodně unavený.
Ale i přesto jsem po delší chvíli začal pravidelně oddechovat a spánek mi tlačil na víčka, která jsem odevzdaně zavřel a pak už během chvilky usnul.
Taishi
„Moc rád,“ odpověděl jsem mu, než zmizel za dveřmi.
„Už půjdeme Taichi,“ ozval se táta od dveří pokoje a pomalu ke mně i s mámou došli.
„Ryu spí. Zítra něco zkusím, nebo aspoň obvolat pár známých, jestli mi pomohou. Co se týká Jomei, tak jsem změnil ochranku a on dnes u nás nebude a zítra dostane výpověď. Nepočítám s tím, že to půjde lehce, ale… Prosím Tai, nechoď nějaký čas do školy. Omluvím tě,“ řekl ještě, než mi stiskl ruku jako dospělému člověku a i s mámou zamířili ke dveřím.
Cítil jsem se vážně hodně zmatený a tenhle den, byl až příliš hektický.
Doprovodil jsem je a zamkl za nimi, abych si byl jistý, že se sem nikdo nedostane. Potom jsem šel za Ryu. Kašlal jsem na sprchu, prostě jsem chtěl ležet vedle něj a být si jistej, že se k němu ten parchant nedostane.
Během chvíle jsem usnul jak špalek, jak jsem byl utahaný.
Ayano
Ani jsem neslyšel, kdy Dene s manželkou odešli, jak tvrdě jsem usnul. Ale… Je pravda, že starosti nenechají člověka spát. V noci jsem se asi třikrát vzbudil. Aspoň jsem šel obhlídnout dům, zkontroloval bráchy, kteří spali a nevěděli o světě a ještě se nakonec rychle osprchoval. Přesto jsem byl už vzhůru o půl šesté, ještě než mi zvonil budík.
Dneska jsem ani neměl chuť jít běhat. Nachystal jsem Taishimu a Ryu snídani, nakoukl jsem ještě do ložnice, a když jsem viděl, že spokojeně spí, zavřel jsem dveře a potichu zmizel do ordinace.
Než se mi začala plnit čekárna, měl jsem už probrané všechny karty, co jsem potřeboval a Mieko už taky došla a začala chystat ordinaci.
„Něco se děje, Ayano?“ zastavila se v jeden moment u mě a tázavě se na mě podívala. „Večer bylo kolem domu docela rušno. Co se stalo?“
„Nic, jen tu byla celá rodina Hasegawa. Ryu i Taishi zůstali u mě. Je trochu problém v jejich rodině, tak se tam kluci teď nemůžou vrátit, dokud se všechno nevyřeší.“
Mieko chtěla ještě něco říct, ale to už se ozvalo zaklepání na dveře.
„Měli bychom začít, než bude čekárna plná.“
Jako kdyby někdy byla. Těch pár normálních pacientů jsem vždycky vyřešil tak za hodinu až dvě a zbytek byl potom to, co mi sem dotlačila Yakuza.
Zatracená Yakuza…
Budu muset co nejdříve zavolat Harunovi…
Taishi
Nespal jsem moc dobře… Nejen že mě trápily problémy, které teď máme, ale taky jsem se každou hodinu budil, abych zkontroloval Ryu. Celou noc se neprobudil. Ani jsem se nedivil… Musel být pořádně utahaný a zničený z toho, co se dělo.
Nakonec jsem vstal těsně poté, co Ayano odešel. Sice jsem byl vzhůru a slyšel, jak dělá snídani, ale nechtělo se mi vstávat.
Na chvíli jsem si zašel pod sprchu a nakonec se oblékl do trička a tepláků. Ještě jsem zkontroloval Ryu… Najednou jsem se zarazil, měl až příliš vysokou horečku a nezdálo se mi to v pořádku. Radši jsem si vzal mikinu a odešel za Ayanem do ordinace. Zaklepal jsem a potom opatrně vešel.
„Promiň, že tě ruším, ale Ryu má horečku. Mohl by ses na něj prosím podívat?“
Stál jsem ve dveřích a čekal, co mi na to řekne. Jenže popravdě jsem ho i chtěl vidět.
Ayano
Během hodiny jsem měl hotovo. Ta plná čekárna o třech lidech, se brzy vyprázdnila a já měl klid. Už jsem se chystal, že půjdu zavolat Harunovi, když vešel Taishi.
Ani jsem se na nic neptal a vyrazil rovnou za Ryu.
Proč jsem ho jen pořádně neprohlédl včera? K tomu, co už v hlavě mám, se teď ještě přidaly výčitky. Zanedbal jsem svého pacienta…
U tlustého budhy! Měl bych vrátit doktorskou licenci a diplom.
Mieko se vydala hned za mnou.
Ryu spal. Ale když jsem na něj sáhnul, opravdu hořel. Opatrně jsem ho vzbudil. Nedalo se jinak. Rozespale se na mě díval a nechápal co se děje a kde je. Třásl se a špatně se mu dýchalo.
Zkontroloval jsem, co se dalo. Krk měl čistý. Uzliny v normálu… Na otázku, zda ho bolí něco, řekl, že jen hlava. Přesto jsem ho však donutil, aby se s pomocí Mieko svlékl a prohlédl si jeho tělo.
Měl drobná, krvavá zranění různě po těle, které vypadaly jako škrábance. Modřiny na rukách a nohách a také na krku, kde byly schované pod vlasama.
„Ryu, potřebuji tě prohlédnout celého,“ chytil jsem ho za ruku, kterou mě chtěl odstrčit, jakmile jsem se dotkl jeho beder.
Jen zavrtěl hlavou.
„Ryu, neboj se, Znáš mě, neublížím ti. Nech mě, ať se můžu podívat. Stačí, když si jen lehneš na bok, nic víc. Nebude to trvat dlouho.“
Po chvilce přemlouvání se nakonec Ryu položil na bok. Když jsem ho kontroloval, rozbrečel se.
A já jen mohl zatnout zuby.
Zranění kolem konečníku napovídala násilnému vniknutí… a s těmi modřinami – už nebylo pochyb.
Řekl jsem Mieko, ať donese stojan na kapačku a všechno ostatní, co sem potřeboval.
Pomohl jsem Ryu zatím obléct a přikryl jsem ho.
„Za chvíli ti bude lépe. Trochu se najíš, udělám ti čaj. Tak lež, než ti to dokape.“
Uvolnil jsem místo Mieko, která mezitím došla se vším, co jsem po ní chtěl a hned napíchla Ryu na kapačku.
Taishi
Díval jsem se, jak Ayano prohlíží mého bratra a vlastně jsem i chápal, proč se najednou tolik zamračil. I já, když jsem to viděl v tý koupelně, chtěl najít toho sráče a vlastnoručně ho zabít.
Jomei… Sráč jeden… Zničím ho, ať to bude stát cokoliv.
„Včera to neměl a ráno, když jsem ho tak před hodinou kontroloval, tak taky nic. Ale teď… Co to je?“
Nervózně jsem přešlapoval a mnul si prsty. Proč tak najednou? Je možný, že jeho tělo to už nezvládlo?
„Vážně toho parchanta zničím… Vybrat si slabýho a ještě mu tohle dělat… Aaaa… kurva,“ naštvaně jsem radši odešel do obyváku a sedl na gauč.
Nechtěl jsem jim překážet, tak bylo lepší se uklidit bokem.
Ayano
Sel jsem do kuchyně, uvařit Ryu čaj. Snídani snězenou neměl, tak jsem ji jen naskládal na tác.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal jsem se Taishiho, když jsem prošel obývákem a viděl ho, jak zamračeně sedí na gauči. „Ryu na tom sice není dobře, ale nemá horečku, jen zvýšenou teplotu. Bude to dobrý. Jen potřebuje prostě na pár dní úplně vysadit a do ničeho se nemíchat. Nepracovat, nebýt ve vašem domě. Domluvím s Kioshim, jestli by ho mohl vzít na farmu ke své rodině. Je tam moc hezky a nikdo tam Ryu nebude hledat.“
Nahlédl jsem do lednice a pak jsem se podíval na hodiny. Bylo něco po deváté. Bude potřeba za chvíli dělat oběd a v lednici toho už moc není. I to co nakoupil Taishi, už je skoro snězeno.
„Půjdu do obchodu, zatím s Mieko dohlédněte na Ryu, aby aspoň něco snědl. Je to krámek hned vedle, tak budu brzy zpátky.“
Taishi
„Přemýšlím nad tím, že tohle je vážně jak ze špatnýho snu. Budu moc rád, když ho vezme Kioshi na statek, líbí se mi a mohl by dát Ryu do pořádku. Aspoň bude od tohohle všeho pryč,“ povzdechl jsem si a došel k němu, když stál u lednice.
Pomalu jsem mu vsunul prsty do vlasů a přitáhl si ho pro polibek. Nějak jsem ho potřeboval, jako takové povzbuzení. Jazykem jsem orámoval jeho rty a potom ho vsunul do jeho úst. Jen pár polibků předtím, než jsem se opřel o jeho čelo a otřel tváří o tu jeho.
„Včera jsi mi chyběl. Jsem rád, že tě mám. Ale nech mě jít nakoupit, musím něco dělat. Nemůžu do školy, protože je to nebezpečné, a ani za kamarády… Vážně potřebuji nějakou práci, jinak mě asi zase vezme amok.“
Ayano
„Zavolám Kioshimu hned a domluvím se s ním. Taky je druhá věc, jestli bude mít čas odjet na pár dní. Ale jeho rodina je fajn, tak i kdyby tam Ryu zůstal chvilku bez něj, bylo by to v pohodě. Kioshiho otec sice farmaří a je to starý člověk, ale i on byl doktor. Jen už je na odpočinku a jeho praxi převzal právě Kioshi, jako nejmladší syn. Ti dva starší zůstali u kytiček a zeleniny,“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na ty dva, jak jsou vždycky ušmouraní od hlíny a kdo ví čeho.
Opětoval jsem Taishiho polibek a jemně jsem mu prohrábl vlasy.
„Vážně jsem ti chyběl? Vždyť jsme měli včera sex dvakrát, nestačilo ti to?“ sjel jsem rukama na jeho zadek a přitlačil si ho na sebe.
„No, jak bude všechno v pohodě, tak to napravíme. Já jdu do ordinace a ty teda do toho obchodu. Něco pak vymyslíme na oběd.“
Ještě jednou jsem políbil Taishiho a než jsem odešel, otočil jsem se na něj.
„Budeš mít doprovod. Řeknu tvému bodyguardovi, aby šel s tebou. A bez diskuzí, Taishi.“
Taishi
Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že bude Ryu v dobrých rukách. Potom pekle, jakým prošel, byl tohle ráj.
„Není to jen o sexu, chyběla mi tvá blízkost a teplo," prohrábl jsem si vlasy, protože tohle mi přišlo fakt trapný a zamířil ke dveřím.
„Řeknu mu sám, ale stejně by ten čokl šel se mnou. Nakoupím nějaké jídlo a i hodně zeleniny s ovoce, Ryu to bude potřebovat. Pak něco vymyslíme. Vím, kde je obchod, už jsem tam byl," usmál jsem se ještě a potom zmizel ven.
Ayano
Když Taishi odešel, ještě jsem se přes okno díval, jestli opravdu jde se svou ochrankou. Pak jsem teprve odnesl jídlo Ryu. Požádal jsem Mieko, aby u něj zůstala, dokud mu to nedokape a aspoň trochu se nají.
Vrátil jsem se zpátky do ordinace, abych mohl v klidu vyřídit ten telefonát. Vlastně dva…
Jako prvnímu jsem zavolal Kioshimu.
Hned mu bylo jasné, proč mu volám, a když jsem mu vysvětlil, co bych po něm chtěl, tak souhlasil. Přijede pro Ryu odpoledne a odveze ho k nim na farmu. Bude muset sice zpátky, ale druhý den, se za ním vrátí a zůstane tam s ním tak dlouho, jak bude moct.
Druhý telefonát se týkal Haruny. Tady to bylo trochu složitější. Vysvětlovat mu to po telefonu?
Jako obvykle měl hubu plnou keců. Ale nakonec souhlasil s tím, že se u mě zastaví a vyslechne si, co po něm chci. Že prý je kousek a bude u mě do deseti minut.
Aspoň na chvíli jsem si oddychl. Snad se to někam pohne a kluci se nebudou muset schovávat, kdo ví do kdy.
Ještě chvíli jsem přemýšlel nad tím, co všechno bude muset Haruna podstoupit, aby přemluvil Bosse ke schůzce a jak se zachová Dene. Doufal jsem, že nebude srab a postaví se k tomu čelem.
Ze zamyšlení mě vytrhlo zazvonění.
Automaticky jsem vstal a šel otevřít, očekávaje, že za dveřmi bude pacient.
Ale v momentě, kdy jsem otevřel, se dveře prudce rozletěly, že jsem sotva stihnul uhnout.
Nestačil jsem ani zaregistrovat, kdo tam je, a už jsem ležel na zemi. Jednu ruku zkroucenou za zády, až se mi bolestivě napínaly šlachy a pevný stisk na krku.
„Jasně jsem říkal, že Ryu přijede zpátky domů. Kde je!“
„Nevím,“ zachrčel jsem do podlahy. „A kdybych to věděl, neřekl bych ti to.“
„Jak moc si ceníš svého života? Nebo stačí, když tě zmrzačím a ty už nebudeš ani moct pracovat?“
Cítil jsem, jak mě chytá za dva prsty pravé ruky. Bolestivě mi je sevřel a tahem vzhůru mi naznačil, že mi je neváhá zlomit.
„Klidně ti rozdrtím celou ruku. Už jsem ti jasně řekl, že tebe Yakuza nechrání. Tak jak to bude?“
Už jen malý kousek a prsty mi opravdu zlomí. Funěl jsem do podlahy a přemýšlel jak z toho ven.
„Ryu ani Taishi se domů nevrátí. Skončil jsi, Jomei. Už nedovolím, abys…“ nedomluvil jsem a jen jsem zatl zuby, když se tlak na prsty ještě zvýšil.
„Nehrej si se mnou, kurva!“ křikl mi do ucha, až mi málem praskl bubínek.
Náhle zpozorněl a já také. U dveří do bytu se ozval zvonek a pak rychlé kroky a volání Mieko, že už jde.
„Ayano, máš návštěvu!“ zavolala po pár vteřinách na celý barák.
Chtěl jsem zvednout hlavu a zavolat, ale v tom momentě jsem dostal silnou ránu do hlavy.
Téměř okamžitě se mi zatmělo před očima a všechno okolo se mi ztratilo…
Taishi
Rychle jsem naházel věci do košíku a i s tou gorilou, co jsem měl furt za zadkem, se vracel domů. Vlastně to už byl i můj domov, takový malý útočiště.
Jak jsem zahlédl od cesty k baráku divnou scénku, tak jsem se rozběhl jak šílený.
Sestra právě křísíla Ayana a opodál stál divný chlap s dost krvavým tělem pod sebou, kterými něco říkal.
„Co se to tu kurva děje? Kdo jste vy? A co, do hajzlu... Jomei?“ zarazil jsem se právě ve chvíli, kdy ho ten muž poutal k topení a naštvaně se na mě díval.
„Ayanova kurvička?" zeptal se dost nevybíravě.
„Haaa? A s jakým debilem to mluvím Já?"
„Co? Nějakej nevychovanej spratek ne? Jsem Yakuza." Vzápětí mi odpověděl.
„A? Já taky. Taishi Hasegawa."
„Hahaha... Tak kvůli tobě mám domlouvat schůzku?"
Ayano
Někdo na mě volal a pleskal mě po tváři. Tu ruku bych poznal vždycky.
„Mieko… Dost,“ zastavil jsem ji, aby mi ještě neublížila víc, než bylo zdrávo.
Opatrně jsem se posadil a chytl se za hlavu. Teda ránu jsem dostal pořádnou.
„Na,“ podala mi Mieko studený obklad a pomohla mi vstát.
Sedl jsem si na lehátko, přiložil si obklad a druhou ruku si dal před oči. Prsty jsem měl červené a docela dost bolely. Ale když jsem s nimi zahýbal, tak se zdály být v pořádku.
Jen ta hlava, kdyby tolik nebolela, a oni tu ještě po sobě řvou.
„Držte pusy!“ křikl jsem na ně a vzápětí syknul bolestí. „Přestaňte tu po sobě štěkat jak malý děcka.“
Opatrně jsem zahýbal hlavou… Vypadá to, že krk mám v pořádku taky. Ale pohled se mi zastavil na Jomei, který seděl připoutaný u topení. No, nemluvím o tom, jak vypadal.
„Jinak díky, Haruno,“ kývl jsem na něj.
Vstal jsem a došel ke svému stolu. Vytočil jsem číslo na doktora, který se bude starat o Taishiho. Je nejblíž a neodmítne mě. Říkal, že bude u mě do pěti minut.
„Haruno, posaď ho tam,“ ukázal jsem na Jomei a pak na lehátko. „Ošetřím mu aspoň to nejhorší, než dorazí kolega.“
Taishi
Zarazil jsem se, když Ayano zařval a radši jsem šel k němu, abych mu pomohl na nohy.
„Jsi nějak zraněný, jak ti je?" Vážně jsem se o něj bál.
„Proč bych ho měl jako zvedat? Však tě málem zabil. Já ho dodělám a bude klid ne?" naštvaně bručel ten chlap, když odepínal Jomei a vedl ho k lehátku.
„Jo a ty, jsem Haruna, tak si to ty skrčku pamatuj, jen tak někomu jméno neříkám, líbíš se mi. Jsi správně držkatej," usmál se a prudce zarazil Jomei do lehátka.
„Já... půjdu něco uvařit,“ stiskl jsem igelitku v ruce, když Ayano vstal i bez Mé pomoci a zamířil za tim hajzlem.
Ayano
Jen jsem se na Taishiho usmál a nechal ho jít. Ještě jsem poprosil Mieko, aby mu pomohla s jídlem, čímž jsem ji nenápadně naznačil, aby zkontrolovala Ryu. Jomei nemusí vědět, že je u mě.
„Tak co s tebou?“ postavil jsem se před Jomeie a zamračil se na něho.
Jen něco odfrkl a nic neříkal.
„Ošetřím ti ten rozbitý obličej, aby ti krev netekla do očí. Zkus něco a věř, že Harunu zastavovat nebudu. A já si myslím, že ho dobře znáš.“
Přitáhl jsem si stoličku a začal mu čistit rozbitou hlavu a obočí. Naštěstí to nebylo na stehy a stačilo jen pár mašliček. Ale že bych byl zrovna jemný, se říct nedalo.
„Kurva!“ vykřikl v jeden moment a cuknu hlavou.
„Promiň, ale před chvílí mi málem někdo zlomil prsty a nemám v nich teď cit,“ usmál jsem se na něj, jako by se nic nedělo.
„Co s ním, Haruno? Sám jsi viděl, co se stalo a opravdu ohrožuje rodinu Hasegawa. Hlavně její syny. Nehledě na to, že staršího opakovaně znásilnil a málem přivedl do blázince.“
Ustoupil jsem, abych si pořádně prohlédnul Jomeiho obličej. No, zdá se, že to nejhorší má ošetřeno. O zbytek se postará jiný doktor.
„Řekl bych to tak,“ ozval se Haruna po chvilce přemýšlení. „Nechám si zjistit, co a jak bylo, potřebuji mluvit i s Hasegawy, ještě dneska. Stačí mi Dene. A tenhle zatím bude u mě. Myslím si, že schůzka u Bosse bude, ale s ním. Beru si ho na starost.“
„Máš to u mě, Haruno, díky,“ mírně jsem se poklonil a pak šel otevřít dveře, protože už zvonil kolega.
„Odvezte ho k sobě prosím tě,“ požádal jsem ho, když vešel a začal hned prohlížet Jomeie. „Pan Hirakami bude s ním a pak si ho i odveze.“
Taishi
Nasraně jsem mrskl s taškou s nákupem na linku hned, jak jsem vešel do bytu. Byl jsem strašně naštvaný, protože mě ten sráč urážel a Ayano mě jen okřikl, i přesto, že jsem se jen bránil.
Jsem jak čokl, kterej musí poslechnout… Do hajzlu, s tím vším.
„Tai?“ ozvalo se od dveří do ložnice a já hned zbystřil.
„Jak… Jak ti je?“ vykoktal jsem ze sebe a hned šel k Ryu, který se držel futer u dveří.
„Už líp, jen… mám žízeň,“ klesl v hlase.
„Jo, hned ti naliju džus. Běž si zpátky lehnout, jo?“ usmál jsem se, abych uklidnil atmosféru.
Otočil se a pomalu odešel do pokoje. Nic neřekl, jen na chvíli se na mě podíval a už věděl, že jsem až příliš naštvaný na nějaký kecy.
Nalil jsem mu džus a trochu ho zředil vodou, protože nikdy neměl rád příliš sladký. Ještě jsem rozházel po stole a lince jídlo, jak se mi zrovna dostaly pod ruku, protože nějak jsem se uvolnit musel a donesl jsem mu to do pokoje. Sedl jsem si k němu na postel a jen pohmatem zkusil, jestli má ještě horečku, ale to už se do pokoje vřítila sestřička jak velká voda. Jen jsem odstoupil a vrátil se do kuchyně, kde jsem v „klidu“ krájel zeleninu na polévku a na dušenou k masu.
Ayano
Oddychl jsem si, když všichni tři odjeli. Věděl jsem, že pokud Jomeie bude hlídat Haruna, že můžu být v klidu.
Pouklízel jsem ordinaci sám, protože Mieko byla u mě v bytě. Ještě jsem si schoval svůj diář. Nevím, co bych bez něj dělal. Když bylo všechno hotovo, zamkl jsem ordinaci, protože jsem věděl, že dneska už nikdo nepřijde. Pokud to nebude něco nečekaného.
Nakonec jsem se vrátil do bytu. Plášť jsem hodil přes křeslo, když jsem došel do obýváku, ale při pohledu do kuchyně jsem se zarazil.
Tak takový bordel jsem tu ještě neměl. Okamžitě jsem zašel do koupelny, převlíkl se do yukaty a zamířil rovnou zpátky do kuchyně.
Aniž bych cokoliv řekl, začal jsem všechno uklízet.
Jen po očku jsem sledoval, co Taishi dělá a evidentně byl naštvaný.
Jen nesnáším bordel v kuchyni, tak jsem neměl náladu ani mluvit, dokud jsem to neměl uklizené.
Taishi
Naházel jsem zeleninu do dvou hrnců a naschvál nechal bordel všude po lince i stole, když jsem uslyšel jeho kroky za mými zády. Ještě chvíli jsem čekal, než mi došla trpělivost a zbytek odpadu po paprikách skončil v koši.
„Uklidil bych si to… Až bych to dodělal, protože tak je to normální…“ naštvaně jsem procedil mezi zuby a otočil se, abych vzal z ledničky maso, co jsem tam dal uležet.
Tenhle recept nebyl tak složitý a stačilo jen to osmahnout. Rýže už se vařila v rýžovaru a zelenina začala bublat.
Ayano
V tichosti jsem douklízel zbytek bordelu. Teprve potom jsem konečně promluvil.
„Co je normální, Taishi? Že je tu bordel jak v chlívku a svým pohledem zas vraždíš i to maso, co už dávno je mrtvé? Můžeš mi říct, co tě žere?“
Posadil jsem se na židli a zkřížil ruce na prsou. Mieko, která právě vešla do kuchyně, jen rychlým pohledem zhodnotila situaci.
„Budu u sebe, kdyby něco. Ryu spí,“ položila prázdný tác na stůl a rychle se vytratila pryč.
„Haruna si odvezl Jomeie a Ryu zítra pojede s Kioshim na jejich farmu. Takže je všechno v pohodě, tak co tě zase štve?“ znovu jsem zaútočil na Taishiho.