Taishi
Poslouchal jsem je a nějak mi dost věcí dávalo smysl. Sralo mě to, ale bylo to víc než jasný. Jen jsem netušil jak vážné to je.
„Spí s ním, to mi bylo jasný, už když byl Jomei tady. Ale… Brácha nebyl teplej jako já, byl na holky. Sic jich moc neměl, ale tohle by neudělal, pokud by to nebylo nutný. Viděl jsem i modřiny na jeho krku, jak jsem ho teď nesl. Ať chci, nebo ne, vychází mi z toho jen… Je to kvůli mně. Táta i Ryu to dělaj kvůli mně. Netuším proč, ale Ryu by to kvůli nikomu jinýmu neudělal. Nemá kamarády, myslím, že je dost samotářský. Takže…“ napil jsem se tentokrát já a položil skleničku zpět na stůl.
Stiskl jsem Ayanovi ruku, protože sedě vedle mě na křesle a já na gauči. Druhou rukou jsem si pročísl vlasy a narovnal se v zádech, když mě píchlo pod žebry.
„Nemám Jomeie rád. Přímo ho nesnáším. Pokud si dobře vzpomínám, tak nastoupil k tátovi do práce poté, co mě málem vyletěl mozek z hlavy. Začíná mi tam dost věcí vadit, jen nevím, co Jomei udělal, aby je oba vydíral.“
Ayano
„Nerad to říkám, protože se ti to nejspíš nebude líbit, Taishi, ale budeš muset Ryuovi teď pomoct. Opravdu nemá daleko do toho, aby se zhroutil,“ ozval se Kioshi.
Seděli jsme a přemýšleli, co všechno v tom může být. Jakou roli v tom hraje Taishi…
Spíš jakou roli v tom hraje celá rodina Hasegawa.
Uvařil jsem mezitím čaj, abychom, neseděli jen o vodě a objednal sushi, abychom, se mohli najíst, když už jsme nezůstali na večeři u Hasgawů.
„Je to teď hodně na tvých rodičích, jak to vyřeší, Taishi. Ale jak já to vidím…“ vstal jsem a začal přecházet sem a tam. „Rodina Tua je mimo hru, i když má vyšší postavení. Ale Dai se své pozice po svém otci vzdal ve prospěch další rodiny. Co se týče rodiny Kobajaši , tak ti jsou bez potomků a vzhledem k jeho věku, bude potřeba brzy nástupce, který povede vaší větev. Vy jste hned za nimi,“ zastavil jsem se pohledem na Taishim. „Vidím to tak, že Dene by měl požá-“
Zarazil jsem se uprostřed věty, když se ozval z ložnice hluk.
Rychle jsem tam vběhl právě v momentě, kdy se Ryu sbíral ze země.
„Za…zamotala se… mi hlava…“ držel se postele a snažil se na ní usadit. „Kde to jsem?“
Taishi
„Pokud si matně pamatuji, tak rodina Kobajaši někoho ve větvi má. O někom se kdysi otec bavil, ale už si na to nějak nevzpomínám, nebyla to přímá linie, ale patřil k nim do familie. Jenže…“
Zarazil jsem a hned běžel za Ayanou. Rychle jsem chytil Ryu a pomohl mu i s Ayanou do postele.
„Nevstávej, ty blbče. Máš v sobě nějaký prášky a jsi slabý. Jsi u Ayana doma a se mnou, už se nemusíš bát,“ usmál jsem se a pohladil ho po vlasech, když jsem si k němu přisedával na postel.
„Ale… To nejde… Musím… Musím domů… Hned… On… A táta… Firma…“ nemohl skoro mluvit, jak se mu motal jazyk.
„Mlč a buď rád, že jsi na živu, asi si neměl kousek k nějakýmu kolapsu. V poho… táta si náhradu najde a on… Už se k tobě nepřiblíží. Postarám se o to. Odpočiň si a já ti něco uvařím, jo?“
„Ale… Dobře,“ konečně si on trochu usmál a víc se uvelebil v posteli.
„Ještě běž spát. Jo?“
Zvedl jsem se a chytil Ayana za ruku, abychom mohli ven a nerušili Ryu, který znova upadal do tvrdého spánku.
„Bojí se ho… Hodně se ho bojí a to mě sere nejvíc. Víš co? Znám někoho ve firmě. Je jak oči a uši celého komplexu. Zkusím mu zavolat, jestli něco neví,“ říkal jsem Ayanovi a mezitím se díval do lednice, co jsem tam koupil a dalo by se z toho něco uvařit.
Ayano
Ještě jsem zatáhl v ložnici závěsy, i když už to nebylo tak moc nutné, protože se venku setmělo.
Nechali jsme Ryu spát a vrátili se do obýváku. Taishi hned zamířil do kuchyně, a když hleděl do lednice, tak Kioshi vstal a šel za ním.
„Pokud tu Ayano něco má, což není u něj obvyklé, tak uvařím rámen,“ postavil se vedle Taishiho a začal vytahovat věci z lednice. „To jsi nakoupil ty? Ayanu jsem snad neviděl vlézt do obchodu tak sto let,“ zasmál se Kioshi.
„Proč bych vařil, když mi vždycky někdo něco donesl a vedle mám Mieko,“ odseknul jsem.
No, ale situace se změnila. Budu muset začít nakupovat, protože není možné Mieko pořád otravovat, a nebo jíst jídla na objednávku. A mám tu už o dva lidi na víc.
Postavil jsem se za ně a pozoroval je, jak kuchtí.
„Bude fajn, když Taishi zjistíš něco, co se děje. Každá maličkost by mohla pomoct. Ale pokud je to nějaký vážný problém, měl by Dene požádat o pomoc Bosse. Tohle už není sranda,“ zkřížil jsem ruce na prsou a mírně se zamračil.
Ta kulka do hlavy by nemusela být jediná. Zabít mladšího syna a staršího psychicky totálně zdeptat… Dobrý plán, jak se zbavit nepohodlných lidí
Taishi
„Jo měl tu chirurgicky čisto. Ani džus, nebo nějaké ovoce. Zelenina tuhle místnost neviděla už roky a maso... Myslím si, že tu asi vařil jen dvakrát, než si najmul sestřičku,“ usmál jsem a šel tomu psychoušovi pomoct.
Od srdce se zasmál. Když však viděl, že pozoruji, co dělám, tak mi dovolil, abych se mu díval přes ruku.
„Jmenuji se Kioshi, to jen abys mi stále neříkal psychouš,“ usmál se, jako kdyby mi četl myšlenky.
„Stejně mi to není moc příjemný,“ ušklíbl jsem se a ukázal na zabalený hrnec, když jsem viděl, jak hledá něco, do čeho by to dal.
„Hahahaha… Tak on má ještě zabalené nádobí? Vážně… To mě pobavilo.“
Jen jsem se přidal ve smíchu a přitom se podíval na Ayana.
„Zkoušel jsem minule něco uvařit, sice to bylo hrozný, ale poprvé to přece nemusí jít každýmu. Jo a… Sice nemám psychology rád, ale mohl by ses na něj přijít zase podívat?“
Jen přikývl a dál pracoval na jídle. Pozoroval jsem vše, abych si to dobře pamatoval. Nakonec jsem si sedl zpět za Ayanem a čekal až to Kioshi dodělá.
„Znáte se už dlouho? Vypadá to tak,“ zvědavě jsem se zeptal Ayana, ale popravdě jsem se chtěl zeptat na to, jestli už spolu spali.
Ayano
Pozoroval jsem ty dva, jak se spolu snaží něco uvařit. Tak nějak se atmosféra trošku uklidnila a už to nebylo tak napjaté.
Jejich diskuze kolem mého nádobí a vybavenosti ledničky šla jaksi mimo mě. No co, nakoupím a bude to v pohodě.
Když si Taishi sedl vedle mě a položil mi tu otázku, jen jsem přikývl.
„Jo, známe se už dlouho,“ odpověděl jsem.
„Ayano není můj typ,“ otočil se na moment na nás Kioshi, a hned se zase vrátil ke své práci, jako by se nic nedělo a on tu ani vlastně není.
Pravda. Nejsem jeho typ, i když jsem to na něj kdysi zkoušel. A – neúspěšně.
Musel jsem se stejně usmát. Jeho odpověď napovídala tomu, že zřejmě odhadl, co Taishi svoji otázkou myslí.
„Než to doděláte, půjdu povléct postel, ať mám kde spát,“ pohladil jsem Taishiho po ruce a pak jsem vstal.
Šel jsem do pokoje pro hosty a začal natahovat prostěradlo. Než uvaří, budu to mít hotové a stejně mi pořád hlavu zabíral Ryu. Pořád jsem měl výčitky, že jsem na něj víc nedohlédl. Bylo to velice neprofesionální…
Taishi
Když Ayano odešel, tak jsem se šel opatrně podívat na Ryu. Jídlo už bylo skoro hotové a já chtěl, aby se najedl. Už takhle byl velmi slabý.
Pomalu a potichu jsem došel k posteli, a když jsem si sedal, tak právě Ryu otevřel oči.
„Měl by ses jít najíst, bráško.“
Chytil mě za ruku a pevně si ji přitáhl k tělu, jako kdyby se chtěl ujistit, že tu opravdu jsem.
„Musím ti pak něco říct, je to důležité. Ale… Budeš bydlet tady, že?“
Vyděšeně jsem se na něj díval, ale potom jsem radši vzal župan a přehodil ho přes něj.
„Bydlím tu a ty nějakou chvíli taky, dobře? Teď se pojď najíst, času máme spoustu,“ odpověděl jsem mu a pomáhal mu na jeho vratké nohy.
„Nebo chceš jídlo do postele?“ usmál jsem se a on mě hned plácl po ruce.
„Můžu chodit,“ odsekl mi a pomalu se šoural se mnou do kuchyně.
Usadil jsem ho na židli a pozoroval. Kdyby bylo cokoliv divného, hned bych ho zpátky narval do postele.
Ayano
Je to jako mít doma rodinu. Kdyby nebylo těch okolností, proč tu Kioshi a Ryu jsou, byl by to příjemný pocit. Přesto jsem se na chvilku zastavil mezi dveřmi a díval se na tu sešlost. Už tak dlouho tu tolik lidí nebylo…
„Tak sedej, jídlo je hotovo,“ ukázal Kioshi na prázdnou židli a na stůl, před každého postavil plnou misku. Nádherně to vonělo a i to vajíčko vypadalo moc chutně. Takhle to mám opravdu rád a klidně bych si ty vejce tam dal třeba i tři. A je mi jedno, co na to říká můj cholesterol.
U jídla jsem celou dobu pozoroval Ryu, stejně jako to dělal Kioshi.
Když odložil hůlky a poděkoval za výborný ramen, vstal a začal se rozhlížet kolem sebe.
„Taishi ti dá něco na převlečení, nebo si můžeš vybrat něco z mé skříně,“ vstal jsem také a uklidil misky do myčky. Tuhle věc budu zapínat poprvé.
„Ukážu ti, kde je koupelna. Mám ti pomoct s mytím já, nebo Taishi?“
Měl jsem vážné obavy, aby mi v koupelně nespadl. Viděl jsem na něm, že je stále rozhozený a nejistý, jako by se mu třásly nohy a motala se mu hlava.
„Hned ráno, jak se vyspíš, tě pořádně prohlédnu, Ryu,“ dodal jsem ještě, když jsem zamířil do koupelny.
Taishi
,,Radši bych si vybral Tai, Já..."
Ryu se na moment odmlčel a mě bylo jasné proč. Po té větě se stáhl zpět do své ulity.
„Vezmu ho tam sám. To zvládneme, běž si ještě promluvit s Kioshi,“ řekl jsem Ayanovi a pomohl Ryu do koupelny.
Jen jsem naštvaně mlaskl, když jsem mu pomáhal z oblečení a uviděl jsem ty modřiny. Nejhorší byly zezadu na krku, asi jak ho… Ani jsem si to nemohl představit, protože to ve mně šíleně vřelo. Nejhorší bylo, když se Ryu rozkročil, aby se líp zapřel o stěnu a z jeho zadku vytekl zbytek té zasraně bílé tekutiny. Bylo mi zle a chtěl jsem se okamžitě vydat toho sráče zabít, ale Ryu mě jen chytil ruku a stáhl ji k sobě. Věděl, že jsem nervák, tak se mně snažil udržet v klidu.
„Proč Ryu? Chráníš jeho?“ naštvaně jsem procedil mezi zuby.
„Ne, tebe,“ odpověděl mi vzápětí a podal mi houbu s prosbou v očích.
Ani nic nemusel říkat. Omyl jsem ho a poté posadil na stoličku, aby mi nespadl.
Otřel jsem jeho zubožené tělo a pomohl mu do oblečení, které jsem cestou vybral ze skříně. Poté jsem mu pomohl do postele a uložil. Jak na lusknutí usnul. Nic by ho teď neprobudilo a já byl šťastný, že je klidný. Odešel jsem zpět do kuchyně a jen se zničeně posadil na gauč.
„Spal s ním… Jeho záda… Ruce… Krk… Nohy… Má tolik modřin, že to snad není ani lidský. A když se rozkročil… vyteklo to… Takže je to stoprocentní… Já toho parchanta…“
Stiskl jsem ruku v pěst. Vřelo to ve mně jako v papiňáku a já snad poprvé zalitoval, že neberu prášky.
Ayano
Nechal jsem je jít do koupelny. Mezitím jsem uklidil kuchyň a jedním uchem poslouchal Kioshiho.
Trošku jsem měl problém s Taishiho: Bež si ještě promluvit s Kioshim.
Ono taky ani není moc co víc rozebírat, když člověk nemá informace.
Ale raději jsem to nekomentoval. Už tak ty nervy jsou, a není potřeba to ještě víc rozdmýchávat.
Měl jsem do té koupelny jít taky, jsem doktor, stejně ho musím, prohlédnout. Ale nechám ho teď chvíli spát. Podívám se na něj později, nebudu čekat do rána. Zvlášť potom, co Taishi řekl. A je tu Kioshi, tak může být při prohlídce nápomocný. Může Ryu uklidnit.
Ale teď – je to taky na Denem. On se teď musí postarat o to, aby se všechno dalo do pořádku.
V momentě, kdy jsem si na něj vzpomněl, jsem přestal utírat linku, která se už tak leskla jak psí koule.
Vytáhl jsem telefon a vytočil na něj číslo.
„Ano, Dene, jsem to já… Udělej si čas… Přijeď i s manželkou. Ano ještě dneska… Ne? Dobře, zavolám tvoji ženě… že nechceš? Hmm... Dobře, to je lepší… Nechci tady nikoho jiného než vás dva… Zaměstnej ho, jak chceš, ale nebude ve vašem autě, nebude před mojí ordinací a už vůbec ne v ní… Jakmile ho tu uvidím, okamžitě vás pošlu pryč. Dávám vám poslední šanci. Jo, je půl deváté, do hodiny tu budete, pokud ne, skončili jsme spolu.“
Taishi
Jen jsem poslouchal rozhovor Ayana s mým otcem a nechápal, že sem tu saň zve. Počkal jsem, až domluví a potom k němu došel.
„Bude to v pořádku? Víš, jak jsme spolu na nože… Já jen… Bude vidět, že jsme spolu. Nemám si přenést věci do pokoje pro hosty? Radši…“
Zarazil jsem se… Vážně jsem ho nechtěl do toho všeho tahat. Ať jsem chtěl nebo ne, tak tohle podle všeho byla Yakuza věc a on… Bál jsem se o něj. Nechtěl jsem, aby měl kvůli mně problémy.
„Nechci, aby se něco zkazilo, když jsme spolu teprve začali chodit,“ pošeptal jsem mu do ucha a políbil ho na tvář.
Měl jsem takovou chuť ho obejmout, ale nevěděl jsem, jak se mám před cizími lidmi chovat. Bylo to poprvé, co jsem se musel umět ovládat. Moc mi na něm záleželo.
Chvěl jsem se… Vším… Zlost nějak přesáhla běžné hranice a usídlila se mi ve svalech. Jako kdybych dostával křeč z toho, že jsem to ještě neuvolnil. Stiskl jsem si ruku a čekal, dokud mi nepřestane cukat sval na rameni. Jak kdybych měl tik.
Ayano
Zapřemýšlel jsem nad tím, co mi Taishi řekl. Opravdu se obává toho, co může být, a podle toho jak je napjatý, je dost nervózní a zřejmě je jen otázka času, kdy vybuchne.
„Taishi,“ promluvil najednou Kioshi.
Vstal a došel k nám. Položil mu ruku na rameno a zadíval se mu do obličeje.
„Měl by ses snažit uklidnit, ať to ještě nezhoršuješ. Nebylo by dobré, kdyby tě tu chytl amok. Ne právě teď. Je něco, co děláš rád? Čím by ses teď na chvíli zabavil?“
Podíval jsem se Taishiho a pak na Kioshiho.
Počítám, že teď kreslit nebude, ale nějak zabavit a uklidnit by se měl.
„Kio, můžeš prosím tě pohlídat Ryu? Za chvíli se vrátíme,“ požádal jsem ho.
Jen přikývl.
„Taishi, pojď se mnou,“ ukázal jsem mu na dveře a sám jsem rovnou zamířil do chodby, směřující do části domu, kde je ordinace, čekárna a pokoje pro pacienty.
Taishi
Nechápavě jsem se díval na Ayana, když řekl, že mám jít s ním, ale poslechl jsem. Jen jsem se ještě podíval na Kioshiho.
„Má moc rád mléko s medem, uklidňuje ho to. Pokud se probudí, mohl bys mu ho, prosím, dát?“
Usmál se a přikývl v souhlasu.
Byl jsem rád, že má brácha u sebe někoho jako je on. Kdo se o něj mohl líp postarat než psych… Kioshi. Vydal jsem se tedy za Ayanem a následoval ho tam, kam šel.
Ayano
Došli jsme do ordinace a já ukázal Taishimu na lehátko.
„Svlékni se a lehni si na břicho,“ nakázal jsem mu.
Zastavil jsem se u skříňky s léky a vytáhl masážní gel.
„Teď bys nejspíš nic nenamaloval. A jsi celý napjatý. Pomůžu ti se uvolnit,“ vrátil jsem se zpátky k němu a netrpělivě mu stáhl kalhoty.
„Nestůj tu jen tak, nemáme moc času.“
Taishi
Tak to už jsem byl v naprostém šoku, když mi Ayano stáhl kalhoty a měl v ruce masážní gel.
„Ty se posral? Hráblo ti? Řekl jsi rodičům, že za deset minut tu maj bejt a ty mi jdeš jako dělat co? Pfff… Hahahahaha… Tak asi nejen já jsem hráblej,“ začal jsem se smát.
Opravdu od srdce mi šel smích z pusy. Bylo to vážně vtipný. V tak napjatý situaci a on mě jde masírovat? Nebo? Vážně to bylo v tý chvíli víc než humorné.
Přitom smíchu jsem si ale sundal tričko a odložil i kalhoty s trenýrkama na židli.
„Ale fajn,“ lehl jsem si na lehátko, abych splnil i tenhle rozkaz.
Ayano
Jen jsem v klidu sledoval, jak se Taishi směje a také v klidu mu odpověděl.
„S tvými rodiči jsem mluvil před pěti minutami. Řekl jsem jim, že mají do hodiny dojet. Tvůj otec bude dělat drahoty, tak se do toho vloží tvoje matka. Než Dene sklopí uši a poslechne manželku, potrvá to asi tak půl hodiny. Cesta sem trvá dalších patnáct minut. Máme spoustu času,“ pěkně jsem mu vysvětlil časový plán.
Počkal jsem, až se uloží. Přistoupil jsem k lehátku, několikrát si protřel ruce, aby se zahřály, a pak jsem nabral trochu gelu a rozetřel mu ho po zádech.
„Takže pěkně lež a neremcej. Nerad bych na tebe musel použít ty důtky, o kterých jsme se posledně bavili.“
Začal jsem Taishiho pěkně masírovat. Záda, pěkně každý kousek, každý sval, obratel po obratli. Ruce i ramena. Posléze jsem se přesunul na jeho zadeček a nohy…
Taishi
„Tak fajn, remcat nebudu, když…“ usmál jsem se a pohladil ho po ruce, která mi právě hladila stehno.
„Je to příjemný.“
Opravdu to bylo fajn. Jak se mě jeho prsty dotýkaly, a opečovávaly každý kousek mého těla. Svaly se mi příjemné chvěly a to pnutí, když se dotkl míst, který byly víc erotický, než jsem si myslel.
Podepřel jsem si hlavu a jen si to naplno užíval s přivřenýma očima.
Ayano
Moje ruce pěkně klouzaly po jeho těle. Byl rozpálený celou tou masáží, a když mě pohladil po ruce, na moment jsem se zastavil.
Na stehně, těsně pod jeho zadečkem... Mírně jsem mu ten sval stiskl, ale po chvilce zas povolil.
Už jsem tolikrát dělal masáže, ale nikdy jsem si to neužíval jak teď.
Při každém stisku, zatlačení, pohlazení, sklouznutí dlaně po jeho horké kůži, jsem si představoval, co všechno by se dalo dělat jiného…
Začalo mi být docela teplo a myslím, že jsem se přestal i soustředit na důležitá místa, která potřebovala promasírovat.
Obě ruce jsem z jeho stehen posunul na zadeček a obě půlky stiskl.
„Říkal jsem, že potřebuješ uvolnit?“ zeptal jsem se snad sám sebe, protože jsme ani žádnou odpověď nečekal.
Několikrát jsem ty dokonalé tvary promačkal a mírně je roztáhl od sebe. Prsty jedné ruky jsem táhl po jeho rýze, až jsem se zastavil u jeho vstupu.
Ty mastné prsty tam vklouzly opravdu lehce. Volnou rukou jsem potlačil na nohu, aby je trochu víc od sebe roztáhl, zatím co druhá ruka se už činila v jeho nitru. Prsty automaticky vyhledaly ten pahorek rozkoše, který jsem od té chvíle nenechal na pokoji.
Taishi
Bylo tak skvělý, jak mi pomalu uvolnil každý napnutý sval, ale úplně nejlepší bylo, když jeho prsty zajížděly do mého zadku. Krásně si tam našly cestu a já je pustil. Jak se otíraly o mé stěny, braly mi všechny zábrany a pouštěly do mého těla elektrizující výboje.
Chvěl jsem se a trochu místy vystrčil zadek, abych ho cítil mnohem hlouběji, než jen k tomu místu, který ze mě dělalo blázna. Cítil jsem, jak se uvolňuji, a příjemné teplo se převaluje mým tělem. Když už se mi napínal i kamarád mezi nohama, který nepříjemné bolel, jak se tlačil na lehátko, tak jsem to už nedával.
„Opíchej mě… Prosím Ayano… To… Já už… Sakra… Chci tě,“ mezi vzdechy jsem vypustil pár těchto slov z pusy.
Ayano
Taishi se pěkně uvolnil, zatím co já začal být napnutý. Cítit to horko uvnitř něj, hladit jeho zadeček zvenku, působilo na mě přímo ďábelsky.
Kalhoty se mi začaly nebezpečně napínat. Penis tlačil na poklopec a chtěl se za každou cenu probít ven.
Měla to být jen masáž… Jen masáž… Ale to bych musel masírovat někoho jiného, protože Taishi…
Snažil jsem se držet, ale v momentě, kdy na mě promluvil, byl jsem v háji.
Vytáhl jsem z něj prsty a postavil se k nohám. Rychle jsem si rozepnul a stáhnul mírně kalhoty, abych mohl vytáhnout toho svýho nedočkavce. Popadl jsem Taishiho za kotníky a prudce ho potáhl k sobě. Svezl se po lehátku až ke mně, nohama dopadl na zem a horní polovinou těla zůstal ležet.
Přesně výška, která mi vyhovuje…
Na nic jsem nečekal. Rozkopnul jsem mu nohy víc od sebe. Otřel jsem si mastnou ruku o svůj penis a vzápětí se natlačil na Taishiho zadek.
„Opíchám tě…“ zavrčel jsem a hned jsem do něj prudce najel.
Taishi
Jo… To je můj chlap, prostě ví, co chci a dá mi to, když si o to řeknu… Přitahuje si mě víc a víc k sobě, až jednou bez něj nebudu schopen ani dýchat.
Skousl jsem si rty a propnul se proti němu, až jsem slastně zasténal jeho jméno. Ale tohle bylo jiný… Všechen můj vztek… Stres… Tímhle okamžikem to skončilo. Jak kdyby někdo zmáčkl na tlačítko reset.
„Kurva… To je tak dobrý.“
Jo… Je to neskutečný, jak lačný jsem po každém jeho nájezdu a celém jeho těle.
Chytil jsem rukama okraje desky a víc se zapřel do nohou, abych získal stabilitu. Penis se mi napínal a já ho vždy při Ayanově přírazu otřel o spodní stranu desky, tím jsem i sebe dostával do komatu.
Ayano
Chtěl to, má to mít… Ale… Já to chtěl taky.
Najížděl jsem do něj bez zaváhání, či vydýchání se z prvního nájezdu. Bral jsem jeho zadek útokem a nemínil polevit ani na chvilku. Držel jsem si ho pevně za boky a jen se snažil tlumit nárazy jeho těla do hrany lehátka.
Kurva…. To je tak dobrý… zazněla jeho slova do ticha, narušovaného našim vzdycháním a polohlasnými steny.
„To bych řekl,“ zasyčel jsem, jak jsem se snažil popadnout dech.
Je mi jedno, kde s ním jsem. Jestli v posteli, ve sprše, nebo tady… Je to vážně dobrý a opravdu stálo za to, si na něj počkat.
Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem zrychlovat s tím, jak se hlásil příchod orgasmu. Vzal mé tělo doslova útokem a já měl co dělat, abych neskončil na zemi. Pustil jsem Taishiho zadek, předklonil se a pevně sevřel kraje lehátka. Poslední přírazy šly na tvrdo a už jsem i zapomněl na to, že to pro něj může být bolestivé.
Stříkal jsem do něj s hlasitým sténáním, které se rozléhalo po prázdné ordinaci a jen doplňovalo jeho vzdechy, pravidelné stejně jako moje nájezdy.
S propouštěním posledních dávek, jsem třesoucí se rukou zajel dolů. Sevřel jsem jeho penis a ne zrovna jemným třením jsem nutil Taishiho vzdychat ještě hlasitěji.
„To…je… ono… Taishi…“
Taishi
Byl tak drsnej, že jsem pochyboval o tom, že až s tím skončíme, tak budu mít celý tělo. Hrana lehátka mi dělal do břicha díru, ale ten sex… Byl naprosto fantastickej. Sral jsem na to, jak mě to bolí, to co jsem právě prožíval, bylo mnohem silnější.
Cítil jsem, jak mě plní a ještě tvrději začal přirážet. A když mě chytil a třel, už jsem se podvolil tomu pocitu rozkoše. Příval horka, co mi projel celým tělem, mě ještě víc zarazil do lehátka. V trhavých pohybech jsem vše vypouštěl na zem a bylo mi u prdele, kdo to bude uklízet.
Políbil jsem mu ruku a pomalu olízl všechny jeho klouby, jako kdybych ho potřeboval znovu provokovat. Ale…
„Kurva… Jsou tu,“ vyjekl jsem, když se ozvalo auto u příjezdové cesty.
„Aaaaa… Furt někdo ruší.“
Ayano
Přeběhl mi mráz po zádech, když mi Taishi olízl prsty. Už jsem se skláněl, chtěl jsem ho políbit, když se nervnul a já taky konečně zaregistroval přijíždějící auto.
„Kurva fix!“ zaklel jsem na svou osobu nepřiměřeně sprostě.
Nestačil jsem se ani vydýchat a sotva jsem Taishimu zadečku věnoval svou nadílku a už bych ho měl vytáhnout… Do prčic!
Přesto jsem Taishiho políbil aspoň na krk a pak opustil jeho příjemné teplo.
Zvedl jsem se a pomohl jsem i jemu, aby se narovnal. Vzal jsem vlhké ubrousky, otřel se a oblékl a hned jsem je podal i Taishimu, aby se upravil aspoň trochu.
Setřel jsem, co bylo na podlaze a vyházel to do koše.
Vzal jsem ještě suchý ručník a otřel jsem Taishimu mastné záda.
„V klidu se obleč. Počkají,“ řekl jsem ještě, když jsem uslyšel zazvonění.
Taishi
Snad poprvé jsem viděl Ayanu vyjet a ani se nedivím. Takhle nás rušit, když máme intimní chvilku.
„Jo, přijdu za chvíli," usmál jsem se a políbil ho.
Ještě jednou jsem chtěl cítit ty jeho měkké plné rty.
Slyšel jsem ten nepříjemný zvonek a v hlavě ho vyrval ze zdi. Ono nešlo ani tak o to, že tu někdo je, ale že tu je můj táta, to byla přímo tragédie.
Hodil jsem na sebe oblečení a během chvíle stál Ayanovi po boku, abychom do té bitvy šli spolu.
Ayano
Prošli jsme chodbou k hlavním dveřím. Otevřel jsem a hned jsem mávl rukou na Deneho, který se už nadechoval, aby něco řekl.
„Pojďte, promluvíme si vevnitř,“ ještě jsem jim nahlédl přes rameno, zda opravdu přijeli sami.
Ale zdálo se, že venku nikdo další není.
Došli jsme ke mně do bytu a já je hned pozval do obýváku.
Usadili se a bez dalších okolků jsem na Deneho udeřil.
„Ryu má na sobě plno modřin. S největší pravděpodobností byl znásilněn a počítám, že ne jednou. Někdo ho drží v šachu a kontroluje všechno, co dělá nebo nedělá. Má strach mluvit a je na pokraji psychického zhroucení. Na Taishiho se střílelo. I když je to dávno, ale přesto. Navíc i on byl vyřazený jako člověk, který má psychické problémy. Což je sporné. Už delší dobu se mi totiž nelíbí, že byl nucený brát prášky. Teď je bez nich a je v pohodě. Tady,“ ukázal jsem na Kioshiho, který právě vešel, „je doktor, psycholog, který vám k tomu taky může říct své. Teď mi řekni, Dene, co se děje. Chcete přijít o oba dva syny? Nemyslíš si, že by bylo na čase, požádat o pomoc Bosse?“
Řekl jsem to všechno rychle a snad jedním dechem. Ale potřeboval jsem, aby to slyšel a všechno najednou a bez přerušování.
„Nevím, co se děje. Ale napadá mě jediné, že se jedná o yakuzu. Takže co teď… Chcete to takhle nechat a dovést oba vaše syny do psychiatrické léčebny, nebo hůř – do hrobu? Jakou roli v tom hraje Jomei?“
Stál jsem před manžely Hasegawa, s rukama zkříženýma na prsou a přísně se na ně díval.
Jen jsem doufal, že Taishi nevybuchne a nezačnou se tu hádat. Situaci by to jen zhoršilo.