Hazuki Ayano
Došoural jsem se do ordinace, asi po třetím zavolání sestřičky. Ani v neděli člověk nemá klid. Beztak to bude zas nějaká blbost.
Včera jsem měl náročný den. Teda spíš noc.
Ten úsměv z tváře mi asi hned tak nezmizí.
Nejsem nijak vysoký. Se svými sto sedmdesáti centimetry mi říkají, že jsem malej. Ale co. Výška není problém. Tahle nevýhoda mě naučila prosadit se jinak. Jen kdyby mě to nestálo ty šediny, které se v mém věku už objevují.
Nejvíc mě štve Torres. Prý postarší pán. Já mu dám postarší, cucákovi. Kdo ho asi naučil to, co tak rád používá na ty své vybrané oběti? Nejednou jsem ho viděl v Puraibashi a pokaždé s někým jiným.
I když ta jeho poslední návštěva… Nezdržel se, dokonce nešel ani na pokoj. Odjel s mladým. Nebyl jsem si moc jistý, ale zdál se mi nějak povědomý. Jen jsem mu přes tu jeho masku neviděl do tváře.
No, ale stejně jsem nad tím moc neuvažoval a neprohlížel si ho. Můj objekt byl někde jinde. Čekal na mě nahoře, poslušně jako pejsek na pohlazení. Tenhle věděl, do čeho jde a ráno, když jsem odcházel, byl ještě tuhý a neschopný se probrat. Ti mladí dneska nic nevydrží.
„Tak co tu máme?“ podíval jsem se k lehátku, kde právě seděl jeden z Tuovy ochranky. „To váš doktor umřel, že jsi tady?“
Přisedl jsem si k nabouchanému mladíkovi a prohlédl si jeho tvář. I ruce měl odřené a počítám, že měl i naražené žebra, podle toho, jak dýchal.
„No,“ se syknutím zvedl ruku a podrbal se ve vlasech. „Ono to byla spíš rvačka v baru, a kdybych tak přišel před šéfa, nejspíš by mě zabil.“
„To si piš, že by tě zabil. Víš, co znamená dělat pro něj? Nervat se jen tak s kde kým,“ povzdechl jsem si. „Tak se svleč a ukaž se.“
Taishi Hasegawa
Zase… Zase jsem o někoho stál a ten kripl mě hned ráno vyhodil ze svého domu, jako toulavého psa. Nejen, že se ke mně choval jako k matračce a ani se neptal na to, jak tvrdě do mě může jít. Ale ještě k tomu mu zavolá druhý hovado a on běží jak rozčubená flundra na cour.
Vyhodil mě skoro svlečeného na ulici a div po mě neplivl. To posral… Ne zrovna málo a rozhodně mu to neodpustím. Neví, s kým si hraje a s lidmi, jako jsem já, se nezachází jako s odpadem.
Tomuhle ho naučím a to celkem rychle. Nejsem jen tak někdo a hodlám mu to ukázat. Nechci ho a rozhodně už po něm netoužím, chci ho zničit. Pořezat mu ten jeho ksicht a naučit ho, jak se má k Yakuze chovat.
Včera to bylo poprvé, co jsem v tom zavšiveném baru byl a přísahám, že taky naposledy. Ani nevím, proč jsem tam byl… Asi jsem se nějak nudil a neměl s kým být. Ochranka mě sere… Otec mě sere… Matka hází jen samý sladký kecy a brácha? Jeho mozek obsahuje jen kalkulačku a kvalitní počítač. Vlastně jsem sám… Hodně sám. Vlastně ne… Mám prachy… spoustu prachů… Můžu si v nich plavat, jak strýček Skrblík.
Ayano
Bylo kolem deváté, když jsem byl s jeho ošetřováním hotov. Pár dní mu bude trvat, než se dá jakž takž do pořádku. Odvezl jsem ho domů s tím, že mu zařídím pár dní volno. Ale naposledy. Zastavil jsem se u Tuových v sídle a promluvil si s panem Tua.
Moc se mu to nelíbilo, ale tak nějak jsem mu domluvil, aby nebláznil. Takovým rvačkám se člověk někdy prostě nevyhne. A když jsem mu řekl, že bránil čest jeho rodiny, tak nakonec ztichl a souhlasil s tím, že ten blázen si může vzít na týden volno.
No, ale co s načatým dnem? Neděle, den odpočinku a já tu lítám a zařizuji jako v pracovním dni. Prostě doktor nejspíš nebude mít nikdy svatý klid.
Rozhlédl jsem se po prázdné příjezdové cestě a zahleděl se do dálky. Zrak jsem zastavil na jednom z nedalekých kopců.
Jo… Tam jsem dlouho nebyl. Zastavím se podívat, jak na tom kdo je. Už se mi od nich nikdo dlouho neozval a vím, že paní Hasegawa mívá problém s tlakem.
Nasedl jsem do auta a vydal se určeným směrem. Netrvalo dlouho a ochranka mi otvírala bránu a já vjížděl k sídlu rodiny Hasegawa.
Když jsem chtěl vejít dovnitř, málem mě srazil nasupený Taishi. Ani si mě nevšiml. Vlastně, on si nikdy nikoho nevšímá a lidi ani pořádně nezná jménem. Je tak trochu rozmazlený. Nejednou jsem Denemu říkal, aby na něj víc dohlédnul, ale on prý že ne. Že ho život naučí…
„Pojďte dál,“ zaslechl jsem ženský hlas, který se ke mně blížil. „Ráda vás vidím.“
„Já vás taky, paní Hasegawa,“ pousmál jsem se a mírně se poklonil. „A co na tuhle moji návštěvu říká váš tlak?“
Její smích se rozlehl domem.
„Tak se ho můžete zeptat sám. Zajdeme do ložnice a tam si můžete přátelsky popovídat,“ pokynula mi rukou a sama už tam zamířila. Ještě stihla někam do domu zavolat na manžela, aby došel taky…
Taishi
„Uhni dědku!“ ani jsem se nepodíval a už podle kolínské, co se táhla od dveří, jsem očekával jednoho staříka z našeho služebnictva.
Bohužel jsem se spletl, ale neomluvil jsem se. Jen jsem s vrčením a nějakým menším proslovem, který jsem ztěžka procedil mezi zuby, zalezl do domu.
Ayano… Ten tu tak chyběl. Pokud někoho nejvíc nesnáším, je to on. Ta jeho klidná povaha mě asi sere ze všeho nejvíc. Už jako s malým se mnou mluvil jako s blbečkem. Nikdy jsem se na něj neusmál, radši bych si sešil hubu, a jak laškoval s mojí mámou… Tak to už bylo příliš.
„Dávej si pozor na tlak mami, přeci jen jdete spolu sami do pokoje, aby ti nehoupl, nebo jemu?“
„Tashi? Přestaň být tak drzý. Ayano je tu vítaný host a cenný doktor. Však tě zná od dítěte.“
„Jak říkám, pedofil ještě k tomu.“
„Tashi!“
„Jdu spát. Nebavíte mě!“
Ještě jsem zaslechl mámu, jak smutně dodala jako vždy: „Už vážně nevím, co s ním mám dělat.“
Jako vždy. Jsem jejich zklamání a kdo se sakra stará o jejich pocity? O moje se taky nikdo nestará.
Zalezl jsem do svého pokoje a svalil se na postel, která pod tíhou mého těla jen zapraskala. V hlavě se mi rodil ten nejkrutější plán, který jsem hodlal uskutečnit.
Jen po hmatu jsem našel prášky, které mi měly trochu klidnit mou prudkou povahu. Nasadil jsem si sluchátka, abych už nic neslyšel.
Ayano
Zkontroloval jsem manžele Hasgawa a jen se usmíval, když jsem poslouchal, jak si stěžují na Taishiho.
V duchu jsem však byl u něj v pokoji a dával mu přednášku za ten jeho proslov.
„Zůstanete na oběd, Hazuki, ano?“ potáhla mě paní Hasegawa za ruku a směrovala mě do obývacího pokoje. „Dáme si ještě něco k pití, než bude dovařeno.“
„Rád bych, aby ses podíval na Taishiho, když už jsi tady. Nechce jít ani na běžnou kontrolu. Nevíme jak ho k tobě dostat,“ povzdechl si Dene.
Zapnul jsem brašnu a vzal ji do ruky.
„Půjdu se na něho podívat, ale nic neslibuji,“ přikývl jsem.
Dobře jsem si pamatoval, jak mě jako malý pokousal, když jsem ho chtěl jednou prohlédnout a on neměl svůj den.
Zamířil jsem rovnou k němu do pokoje. Jednou jsem klepnul na dveře a pak hned bez vyzvání vstoupil.
Taishi ležel na posteli a nevnímal svět kolem sebe. Na uších měl sluchátka a hudba, kterou poslouchal, byla slyšet až ke mně.
Zastavil jsem se u postele a díval se na něj. Jeho úsměv, který měl, nevěstil nic dobrého.
Sklonil jsem se nad ním a stáhnul mu sluchátka z uší.
„Je čas na prohlídku, Taishi,“ promluvil jsem na něj a doufal, že mě bude vnímat. „Co tě dneska tak nakrklo, co?“
Taishi
„Co to sakra… Kdo chce chcípnout?“
Naštvaně jsem se posadil a málem sejmul tu osobu, co byla právě kousek ode mě. Teprve po chvíli jsem si promnul rozespalé oči a podíval se na něj.
„Jo, to jsi ty. Co chceš? Jo… Prohlídka. No…“
Jedním tahem jsem si stáhnul tričko a zahodil ho na zem. Lehl jsem si zpět na postel a provokativně se na něj podíval.
„A jakápak by to prohlídka měla bejt? Proč se zajímáš? Neobtěžuj se, nikdo tady v pokoji, ti o to nestojí. Strčte si svoje léky třeba do zadku, beztak toho tam už máte dost.“
Vztekle jsem mlasknul a prohrábnul si vlasy, až se mi zaleskly světle hnědými odbarvenými melíry.
„Nebo chceš narvat svýho ptáka tam, kde před chvílí někdo byl? A neříkej, že to nevíš, moc dobře jsem viděl, jak si tam byl i ty, ty starý prase.“
Ayano
Na poslední chvíli jsem uhnul. Ještě že mám dobré reflexy. Mlčky jsem naslouchal slovnímu výlevu Taishiho a sledoval, jak si svlíká triko. Celou dobu jsem se usmíval. Aby taky ne, když se přede mnou ukázalo něco tak hezkého.
„Vidím, že jsi pěkně vyrostl do krásy, Taishi,“ sklonil jsem se ke své brašně, vytáhl si fonendoskop a pověsil si ho na krk. „Podle všeho, ti ani tlak měřit nemusím, ten máš dobrý až moc.“
Přitáhl jsem si stoličku k posteli a posadil se na ní.
Nasadil jsem si sluchátka a už jsem chtěl dýchnout na membránu, aby to nestudilo, ale nakonec jsem si to rozmyslel.
„Musím udržovat tohle pěkné tělo v dobré kondici,“ plácl jsem ho jemně po břiše. „Jen tak mimochodem, já léky neberu, nepotřebuji je. Studí to?“ usmál jsem se, když jsem mu přiložil fonendoskop k hrudi.
Ani jsem se nemusel namáhat. Jeho srdce jsem slyšel víc než dobře. Dýchání čisté…
„Zajímá tě můj zadek? Je naprosto v pořádku a čistej, což se nedá říct o tvém. Stáhni si kalhoty a lehni si na bok,“ usmál jsem se znovu a sehnul se do brašny pro rukavice.
„Co tě vlastně napadlo, vlézt do takového podniku? Buď rád, že jsi měl masku, jinak by si o tobě mysleli, že se prodáváš. Co kdyby to zjistili tví rodiče? A ještě tam jdeš s cizincem? Nevím jak ty, ale já si tam celkem užil…“ nasadil jsem další nevinný úsměv.
Taisho
„Jdi do prdele s nějakejma svýma poklonama. Beztak si užíváš, jak mi z toho zastudění, ztvrdly bradavky, co?“
Na chvíli jsem se po těch dvou posledních větách zastavil, abych si to v hlavě urovnal, protože byl na mě až moc chytrý a já mu to nechtěl dát tak zadarmo.
Taky…
Proč jsem tam šel? Proč? Kvůli jedné osobě, která je právě vedle mě. Kvůli tomu hajzlovi jsem se dostal do toho pitomého podniku. Nechtěl jsem spát s tím Stanem. Neměl jsem to v plánu, jen jsem se tam chtěl dostat. Chtěl jsem se nabídnout tomuhle sráčovi. Asi mi ruplo v kouli, ale už dlouho mě zajímá. Když jsem zjistil, že má svůj osobní pokoj a tam na něj čeká nějaký psisko, vzdal jsem to. Bylo mi jedno, s kým budu. Ale to, jak se ke mně ten Stan zachoval, to mě nasralo nadmíru. To mu vše vrátím.
„Asi ses posral, pokud čekáš, že si ty kalhoty stáhnu. Nemyslím si, že to k běžné prohlídce vůbec patří. A proč jsem tam byl? Nudil jsem se. A užil jsem si to u něj doma. Proč se zajímáš? Však jsi hned zalezl za… No to je jedno. Byl to dobrej šmejd. Dal mi co proto, to jsi chtěl vědět?“
Zajel jsem si provokativně prsty pod rozepnuté kalhoty a přimhouřil na něj oči.
„Někdo má štěstí, že ty zasraný léky brát musí, víš? Ale jednou se na to vyseru a teprve potom budou všichni nešťastný. K čemu mi jsou? Kdo se zajímá?“
Naštvané jsem otočil hlavu do strany, abych se na něj nemusel dívat.
To kvůli němu je ještě beru, ale nejspíš už ani on není můj důvod, budu se moc na to vše vykašlat.
Ayano
Musel jsem se usmát nad jeho prostořekostí. Nebýval jsem jiný, když jsem byl v jeho věku.
Ale je fakt, že bradavky mu stojí pěkně. Mám chuť si na ně sáhnout a trochu je podráždit.
Ten§ co se mnou byl včera, byl Taishimu hodně podobný. Jak by se na to tvářil, kdyby to věděl?
„Tak si ty kalhoty nech. Do krku se ti dívat nebudu, protože bys mi ukousnul prsty a já je mám rád,“ schoval jsem rukavice zpátky do kabely.
„Postav se, ať tě aspoň můžu takhle zkontrolovat. Zdá se mi, že chodíš trochu křivě. Moc se hrbíš a takové špatné držení těla může mít za následek potíže s páteří.“
Odstoupil jsem od postele a čekal, až se zvedne. Aspoň tohle by mohl udělat. Nebylo by dobrý, kdyby měl opravdu problémy se zády. Chci mít jistotu.
Taishi
„To je pravda. S chutí bych ti je uhryzl až u kloubů.“
Ani nevíš, jak rád bych ti je uřezal všechny, aby ses už nikdy nikoho jinýho nedotkl. Nechápu se… Mám vážně problémy se svojí osobností. Kdyby tak věděl, že jsem přešel jen na jeden prášek denně a kolikrát i to vynechám a vezmu si jen jeden týdně. Co by dělal, kdyby zjistil, jak nebezpečný v tuhle chvíli jsem nejen pro sebe, ale hlavně pro své okolí? Nesnáším všechny… Všechno… A nejvíc jeho. Proč sem chodí tak málo? Proč to nejsem já, koho se dotýká? Kéž by chtěl někde chcípnout.
Postavil jsem se a narovnal se. Nebyl jsem zas tak moc veliký, ale ani malý. Měřil jsem kolem sto sedmdesáti pěti. Moje štíhlejší, ale zato vypracované tělo jen kvetlo pod tíhou posilovacích strojů. Nikdy jsem neměl problémy s nadváhou nebo nějakou takovou kokotinou. Měl jsem kratší hnědé vlasy a ofinou, která ni padala do očí a jednou vyholenou stranou, aby vynikla tarantule, kterou jsem si před dvěma roky nechal vytetovat. Piersing ve spodním rtu mi zanechal jizvu, jak jsem se nejednou porval a oni mi ho vyškubli.
„Tak prohlížej!“
Roztáhl jsem ruce a nechal ho dělat si, co chce. Popravdě jsem to chtěl, sice jen takhle, ale chtěl.
Ayano
Myslím, že jsem se po celou dobu nepřestal usmívat. Líbilo se mi, že nakonec poslechl aspoň v tomhle. Jenže to netušil, že se chytil do pasti.
Obešel jsem ho dokola a prohlédl si jeho držení těla. Postavil jsem se za něj a prohmatal mu ramena, natlačil jsem je mírně dozadu.
Chytl jsem ho za ruce a mírně s nimi zakroutil a pak mu je dal podél těla. Dřepl jsem si a prohmatal mu nohy.
Jo, svalstvo má pevné, to se musí nechat. Záda má v pořádku, s nimi nic nemá už od prvního pohledu. Jenže nespolupracuje a to těžce. Všechna ta cvičení s jeho tělem byla na houby a neměla nic společného s lékařskou prohlídkou. Ale potřebuje vědět, kdo tu teď má hlavní slovo…
Natáhl jsem ruku k brašně, rychle do ní hrábnul a pak jsem vstal.
Znovu jsem ho chytl za ruce.
„Tak, teď je čas zkontrolovat, co mi nechceš ukázat,“ stáhl jsem mu rychle ruce za záda a přicvakl je pouty.
Zarazil jsem mu ruku mezi lopatky a donutil ho předklonit se, až dopadl horní polovinou těla na postel.
„Takže jak jsem řekl… kalhoty dolů.“
Jednou rukou jsem ho držel na posteli a druhou mu stáhnul kalhoty pod zadek.
„A víš, co? Kašlu na rukavice,“ mírně jsem mu rozkopnul nohy. „Hm, a myslím, že jsem zapomněl i na mazání,“ namířil jsem prst rovnou do jeho zadku.
Taishi
Nevadilo mi, jak mi kroutil končetiny, na to jsem byl zvyklý od maséra po tréningu. Ale to… To, co udělal potom. Jak… Kurva… Jak?
„Jdi do hajzlu a okamžitě mě pusť, nebo tě zabiju. Slyšíš mě? Ayano!!! Nic nenajdeš. Ujistil jsem se, že nic nezbylo, jen to, jak jsem roztaženej. Jsi vážně úchylný prase.“
Cítil jsem, jak se mi jeho prst noří do zadku a jen silou vůle se držel, abych nesténal, nebo nedělal něco jinýho, co by mu naznačilo, jak to s ním mám. Jak právě tohle jsem v ten den chtěl. Bože… Já toho chtěl a… A teď je to takhle a ještě po doktorsku.
Ayano
To jo, roztaženej je, takže to, že jsem nepoužil vazelínu, nevadilo. Prst tam vklouznul celkem lehce. Protočil jsem ruku a po chvilce jsem nahmatal jeho prostatu.
„No, myslím, že jsi naprosto v pořádku,“ jemně jsem se o ní ještě dvakrát otřel a pak prst vytáhl.
„Ale pokud ti tak vadím, pošlu tě příště na kontrolu ke specialistovi. Jak na krční, tak k urologovi,“ uvolnil jsem držení jeho těla.
„Počkej, sundám ti pouta,“ sáhl jsem do kapsy a vytáhl klíček.
„No, i když…“ položil jsem mu obě ruce na zadek. „Tohle se mi taky líbí, můžu si udělat fotku?“ zasmál jsem se nahlas a pak ho konečně pustil a rozepnul mu i pouta. Ty jsem zas bezpečně uložil do brašny.
Posadil jsem se do křesla a překřížil ruce na prsou.
„Podívej Taishi. Ty máš trochu problém se svým chováním. Nechápu, proč ti to rodiče tolerují. Mysli taky trochu i na ně. Měl by ses začít zajímat o to, jestli se o sebe dokážeš postarat sám. Nespoléhat stále jen na jméno své rodiny. Někdy i Yakuza může být na obtíž. Je škoda, když tak pěkný kluk dělá takové problémy. Myslím, že bys ani ty prášky nepotřeboval, kdyby ses na něco konkrétního zaměřil a věnoval tomu dostatek energie. Popřemýšlej o tom. Promluvím s tvým psychiatrem.“
Taishi
A tohle už bylo nadmíru mé trpělivosti. Nemohl udělat větší blbost. Měl mě nechat v poutech a nepouštět mi ty ruce.
Ještě v klidu jsem se narovnal a natáhl trenky i s kalhotami. Došel jsem až k němu a prudce se k němu sehnul, aby neměl možnost uniknout. Pevně jsem mu sevřel rukou hrdlo a přiblížil se k jeho tváři tak těsně, až jsem se skoro rty otíral o jeho ucho.
„Tak poslyš ty sráči, nepamatuji si, že bych potřeboval urologa. Tímhle směrem jsem naprosto zdravý. Je mi jedno, kde jsem, jestli nahoře, nebo dole, jediný co vím je, že chci chlapa. Je mi jedno, co moji rodiče musí platit, není mi jich líto. Než něco zase řekneš, tak sám víš, jaký dětství jsem měl a proč jsem v tomhle stavu. Kdyby si dal otec pozor, tak mi ta zajebaná kulka nemusela skončit v hlavě a já byl třeba normální. Nestalo se tak. Tohle je jen následek. Oni ty prášky brát nemusí, já jo. Oni se s tím nepotýkaj, já jo. Jediný co chci, je, aby trpěli, oba.“
Hryzl jsem ho do tváře a potom mu to místo olízl.
„Já se nad ničím nemusím zamýšlet, díky tobě asi vím, co budu další týden dělat. A že to neskončí hezky, říkám rovnou. Jsem přeci magor a potřebuji psychologa. Víš, co je nejlepší? Není tu nikdo, kdo by mě zkrotil a naučil tomu, co tady s takovou chutí pořád vytahuješ.“
Potom jsem se narovnal a došel ke dveřím, které jsem otevřel.
„Vypadni! Co jsi chtěl, víš. Běž uklidnit staroušky, aspoň někdo jim dělá radost.“
Ayano
Čekal jsem, kdy vyletí a nenechal mě dlouho čekat. Ještě chvíli by mě držel pod krkem a nejspíš bych měl problém se nadechnout.
Když mě pustil, promnul jsem si krk a vstal jsem. Vzal jsem si brašnu a došel k otevřeným dveřím.
„Myslím, že jsi udělal rekord. A hned dva. Tak dlouhý monolog jsem od tebe ještě neslyšel a navíc, řekl jsi jen tři sprosté slova. Nejspíš měkneš.“
Posunul jsem se víc do dveří, ale ještě se po něm otočil.
„Urologa nepotřebuješ, to je pravda. Po vyšetření můžu s klidem říct, že jsi v pořádku a podle toho jak jsi reagoval,“ významně jsem pohlédl na jeho vydutý poklopec, „tak ti to nejspíš dělalo dobře. Mohl bych tě pár věcí naučit. Ale s tebou to nejspíš nejde. Jsem pro tebe přeci jen zasraný starý dědek. Jo, a máš pravdu, psychologa nepotřebuješ. Ty potřebuješ psychiatra a k němu si taky dojdeš. Zařídím, abys tam došel. Ale pokud nechceš, stačí říct. Mám způsob, jak tě zklidnit, Taischičku.“
Usmál jsem se na něj ještě jednou a pak jsem se otočil a šel do obývacího pokoje, kde už na mě čekali manželé Hasegawovi.
„Zajdu se ještě opláchnout, sahal jsem na něco ne zrovna moc čistého,“ položil jsem brašnu u dveří do obýváku a zamířil do koupelny.
Taishi
No a právě odšpuntoval sopku. Nasral mě tak neuvěřitelně, že nedostatek léků se projevil naplno. Ještě o mě řekne, že jsem špinavý? Kvůli komu asi?
Nechtěl jsem poslouchat, ale mluvil moc nahlas. Což je špatně jen pro něj, mně jsou moje výlevy u prdele.
„Fajn, ty vymatlaný hovado. Málo sprostechj slov? Vyliž si díru! Kéž by tě prostata za prdel vzala a upadl ti čůrák i s koulema, konečně bys zažil něco úžo. To víš, já špína, kterou před pár hodinama někdo kvalitně vymrdal, má moc prořízlou pusu, co? Osm ti jich za jeden monolog stačí?“
Práskl jsem dveřmi a jen stihl zaslechnout tátu, jak mě okřikl: „Taishi! Už těch vulgárností nechej!“
No tak to jsem musel otevřít ještě jednou.
„Já? A on mi může strkat prst do zadku? Je to ok? Já jsem vulgární? Aha… Tak jo…“
Práskl jsem dveřmi, až se málem vyvrátily z futer a vztekle ze sebe strhal oblečení, které jsem nechal naházené na zemi. Vlezl jsem do koupelny a pustil na sebe teplou sprchu. Tak nějak jsem se toužil roztavit a projít odtokový žlábkem někam do hajzlu. Možná jsem byl sprostej… možná jsem to přehnal… Jenže u mě byl problém s tím, že pokud jsem ty zkurvený léky nebral, tak jsem se neovládal. Nedokázal jsem rozeznat hranici mezi slušností a hulvátstvím. Viděl jsem všechno špatně a reagoval úplně opačně než ostatní. Ta kulka mi porušila mozek a málem zabila. Možná otci nikdy nedokážu odpustit a mámě, že mě pustila s ním. Možná je prostě chci zničit, jako oni zničili život mě. Třeba bych byl normální a mohl se líp učit. Třeba bych mu imponoval a vůbec k té noci nemuselo dojít. Neříkám, nejsem nevinnej, měl jsem chlapů spoustu, teda spíš kluků, ze školy a podobně, ale Ayano je jiná liga.
Ayano
I z koupelny jsem slyšel, jak Taischi řve na celý barák. Muselo to slyšet i služebnictvo ve vedlejším domě. V klidu jsem si umyl ruce a než jsem se vrátil do obýváku, zašel jsem ještě za Taishim.
Otevřel jsem dveře a zůstal stát mezi nimi.
„Vidím, že jsi zpátky ve své formě, Taishi. No, když se tak na tebe dívám, jsi moc hezký kluk a tohle vyjadřování tvé pěkné puse moc nesluší.“
Za mnou se ozvaly rychlé kroky. Otočil jsem se a díval se na Deneho, jak se ke mně blíží. Nejspíš ho výlev jeho syna pořádně naštval.
„Zastav se, Dene, a vrať se za manželkou, hned jsem u vás,“ ukázal jsem mu rukou tím směrem.
„Já si to s tím spratkem vyřídím ručně, už mě začíná srát!“ supěl a já viděl, že opravdu nemá daleko k tomu, aby vybuchnul.
„Řekl jsem, aby ses vrátil. Nebudu vás dva pak dávat dohromady. Mám své vlastní práce dost!“
Otočil jsem se k němu a přísně se na něj podíval.
Zarazil se uprostřed pohybu. Chvilku se na mě s funěním díval, ale pak svěsil ruce dolů.
„Víš, že bych ho nezmlátil,“ pokrčil rameny, ale pak se otočil a šel zpátky za manželkou.
„Vím, a to je možná ten problém,“ povzdechl jsem si. „A ty,“ vrátil jsem pozornost zpět k Taichimu. „Zastav se zítra u mě v ordinaci. Je potřeba s tebou něco probrat. A nechci slyšet žádné výmluvy. Je ti to jasné?!“ dopověděl jsem s přísnějším tónem.
Víc jsem se s ním nezdržoval. Zavřel jsem dveře jeho pokoje a pak se už vrátil k Hasegawovým, kteří právě usedali ke stolu.
„Bude to v pohodě,“ řekl jsem, než jsme začali jíst.
Jenže… Je to první člověk, s kterým si zatím nevím moc rady. Nejspíš si budu muset pořádně promluvit s jeho psychiatrem. Snad na něco přijdu. Podle mne, by ty léky ani nemusel brát. Určitě je něco, co zastaví to jeho běsnění. Podle mě, je jeden z hlavních problémů v tom, že se pořád hrabe v tom, co se stalo. Nemůže zapomenout…
Na jednu stranu, je mi ho líto. Na druhou stranu… všechno má své hranice a i on je určitě někde má.
Taishi
To určitě… Přijdu za tebou si povídat. Potom, co jsi mi doslovně narval prst do zadku, a vůbec to s tebou nehlo, tam nakráčím a u čajíčku si s tebou poklábosím. Tak to se stane, až mi mrakodrap spadne na hlavu. Nechápu, kde bereš tu jistotu, že to udělám? Seru na tebe, Ayano.
Slyšel jsem vše, co řekl a i nějaký citový výlev otce, ale ano jedno se mnou nehnulo. Otec je slaboch, pokud se týká mě. Nikdy mě od té chvíle ani jednou neuhodil, jen planě mele a vzteká se. Nejspíš ho brzo ranní, jak mu stoupá tlak. Vážně mu neumím odpustit… Nejde to. Vážně jsem se snažil zapomenout, ale jak bumerang se to vrací zpět. Od doby, co beru míň prášků, skoro nespím a to ještě víc zvyšuje moc agresivitu. Jsem jak šílený. Je to jen ve vlnách a netuším, kdy mě to popadne, ale nebráním se tomu.
Omyl jsem se a důkladně si vymyl i zadek, abych už nikdy neslyšel, že jsem špinavý, sám to vím moc dobře. Oblékl jsem se a šel se najíst. Byla už tma a celý dům spal, měl jsem tedy klid a nikdo na mě neřval. Vytáhl jsem si pár věcí na jídlo a flašku s vodou. Už jsem mířil do pokoje, když na mě někdo promluvil, a já málem rozházel vše po zemi.
„Zase sis hrál se staříkem? Tady máš ty hamburgery, co máš tak rád a nepotuluj se tu tak pozdě v noci. Pokud vím, tak máš zítra školu!“ napomenul mě jeho melodický hlas.
Ty temně hnědé oči bych poznal všude.
„Děkuji, bráško. Co na to říct, nějak mě to baví,“ usmál jsem se a naskládal zpátky vše, co jsem předtím z ledničky ukořistil.
Vzal jsem si hamburgery a mířil do pokoje, ale jeho ruka mě ještě na chvíli zastavila.
„Měl bys někdy polevit ten svůj vztek, nechci, aby se to něco stalo. Vím, že jsi fajn kluk, tak ze sebe nedělej něco, co nejsi.“
„Hmmm… Uvidím…“ odsekl jsem mu a odešel pryč.
Ayano
Den utekl tak rychle, že jsem ani nepostřehl, kdy přišla noc. Byl jsem celkem utahaný, protože poslední dobou se toho začalo hromadit nějak moc. Jako by se Yakuza chystala vyhlásit válku. Už si ani nepamatuji, kdy za mnou přišel někdo s tím, že ho bolí v krku. I moje ordinace už vypadá skoro jako operační sál. Jednotlivé rodiny mě celkem dobře zásobují, protože ne vždy můžou s klukama jet do nemocnice. Nejspíš by z toho byl problém.
Pondělí taky uteklo celkem rychle. Už se blížil večer a já dopisoval papíry a těšil se na to, že budu mít konečně klid. Uvařil jsem si kafe, hodil nohy na stůl a začal přemýšlet nad tím, co udělám s Taishim. Toho kluka nenechám jen tak. Je, spíš byl, to fajn kluk, ale po tom, co se mu to stalo, se hodně změnil. Zčásti za to může to zranění, ale ne všechno může tomu dávat za vinu.
Vzal jsem telefon do ruky a vytočil číslo na Hasegawovy. Nechal jsem si zavolat Taishiho.
Chtěl jsem se ho zeptat, proč nepřišel. Ale v momentě, kdy vzal do ruky telefon a chystal se vypustit z pusy dnešní příděl sprostých slov, vtrhla do ordinace sestřička.
„Jede sem Stanley Torres a veze pana Hunta. Prý je na tom dost špatně,“ zahulákala na mě, když probíhala kolem mě.
Hned jsem shodil nohy ze stolu.
„Promiň, Taishi, ale mám práci. Zavolám, jak budu mít čas.“
Položil jsem sluchátko a hned šel připravit věci. Kdo ví, v jakém stavu Jeffa přiveze. Člověk fakt nemá chvilku klidu.
Taishi
Najedl jsem se a usnul, když jsem se ráno probudil, tak to u nás opět fungovalo jako tichá domácnost. Aspoň jsem měl klid. Den proběhl v pohodě a škola taky nebyla špatná. Neučil jsem se tak špatně, ale popravdě jsem se na to nikdy ani nepodíval, jen jsem proplouval učením a věděl, že to otec spraví. To on mě dostal na všechny školy. Snaží se mě nějak směrovat, ale já nechci být jako on. Nikdy takový nebudu.
Zvedl jsem telefon a čekal, co mi Ayano řekne, ale když jsem slyšel nějaký ženský hlas, jak říká, že k němu jede Torres, tak ve mně hrklo.
On ho zná? On ví, s kým jsem tu noc byl? Je to jeho kamarád?
Vše ve mně bouřilo a vztek zahltil můj zdravý rozum. Oblíkl jsem si mikinu a šel k tomu hnusnýmu domu, kde Stan bydlel. Čekal jsem, až se vrátí. Když přišel, tak jsem započal svou hru. Zkoušel jsem ho všemožně přesvědčit o tom, jak moc ho chci a jak se mi líbí. Co bych s ním dělal a další věci, které šly z mé pusy zcela samy.
Ani jednu jsem nemyslel vážně, ale sladkej a odporně vlezlej jsem být uměl. Jediný po čem jsem toužil, bylo dostat Ayana. Zničit jeho kamaráda, protože mi v hlavě hrála jen jedna myšlenka.
Oni se na mě domluvili. Dal mě jemu jako dárek. Nejspíš mu řekl vše… Jak jsem bohatý a z jaké rodiny pocházím.
Jenže Stanley se z nějakého důvodu přesvědčit nedal. Odstrkoval mě a odháněl, ale to mě ještě víc postrčilo k tomu, co mělo teprve následovat. Ukradl jsem mu tedy uvnitř náhradní klíče a vyčkával svoji šanci. Když odjel, tak jsem si odemkl a zůstal tam, abych ho bombardovat fotkami a sms a mms. Válel jsem se mu v posteli. Ničil jeho peřiny a ukájel se na prostěradlo. Byl jsem jak posedlý. Musel jsem se pomstít. Najednou neexistovala hranice mezitím, co chci udělat a co dělám.
Ayano
Netrvalo dlouho a z venku bylo slyšet přijíždějící auto. Vyběhl jsem ven, abych jim pomohl, ale to už Jeff vystupoval. Něco na něm bylo jinak. Nevztekal se, nemračil se a ani se nesmál. Tvářil se neutrálně.
Teprve po celé prohlídce, kdy jen automaticky dělal, co jsem chtěl a neřekl ani slovo, jsem pochopil.
Něco se muselo stát. Byl apatický absolutně ke všemu. Nereagoval ani na moje nadávky, ani na to, že jsem ho ukládal do postele. Normálně by už protestoval a já bych měl práci ho udržet v posteli.
Když usnul, usadili jsme se se Stanleym v ordinaci a popíjeli čaj. Náš rozhovor vedl směrem, který se mi, jako doktorovi, moc nelíbil, ale věděl jsem, že s těma tvrdohlavýma nic neudělám.
Stanley se vrátil domů pro Jeffovy věci, aby ho pak ráno sbalil a odvezl na chatu.
Tak, moc spánku se nekonalo a ještě mě donutili, abych jel pro Eikichiho a odvezl ho tam taky. Prý mě poslechne.
Kdyby mě tak poslechl Taishi. Svět by byl hned o něco veselejší.
Budu mu muset co nejdříve zavolat, ať vím, jak na tom je.
Jenže bych nesměl mít tolik práce.
Taishi
Rozřezal jsem jeho postel. V pokoji, který byl ještě cítit tím debilním gelem na anál, jsem zničil úplně vše. Věděl jsem už od Stana, že někoho má, proto se mi tak bránil, a o to víc jsem toužil ho zničit. Postupně, co ve mně rostl vztek víc a víc, můj mozek přestával pracovat, jak měl. Prášky jsem přestal brát a v tu chvíli definitivně padla hranice nějakého přemýšlení. Vše jsem nechal na svých pocitech a vzteku. Nějak se jen z pomsty stal pocit, že musím Stana i zmrzačit.
Jak jsem nemohl otci odpustit to, co se mi stalo, tak jsem nedokázal omluvit Ayana. Najednou se stal mým nepřítelem číslo jedna a já toužil zničit vše, na čem mu kdy záleželo. Jak kdybych byl kus masa, o kterém rozhoduje. Panovačný sráč, který jako jediný se dostal pod mou kůži.
Vše se ve mně změnilo z nuly na sto, během jednoho dne, kdy jsem se rozhodl, že si nevezmu svou dávku. Stalo se ze mě zvíře a ještě víc tím, že se Stan neozýval. Chodil jsem tak kontrolovat, jestli se nevrátil a čekal. Věřil jsem, že moje příležitost přijde.
Doma jsem s nikým nemluvil a dělal, že tam ani nejsem. Protože o mě nikdo moc nejevil zájem, šlo to jednoduše.
Jenže… Pár dní uběhlo a moje šance přišla. Vyčkával jsem tam celý večer až do rána a pozoroval, jak Stan přijel i s tím červenovlasým klukem. A když brzo ráno odjel, nemohl jsem se už ovládat a s otvíracím nožem, jsem se vydal do jeho domu.
Nechápal jsem, co se to se mnou stalo, že mi až tak hráblo, že jsem napadl toho kluka, ale když jsem mu to chtěl vysvětlit a jen si s ním promluvit, tak přišel Stan a uzemnil mě. Měl jsem připomínky a kecal jsem jednu sračku za druhou, ale ani jednu jsem nemyslel vážně a už vůbec jsem nechtěl tomu červenovláskovi rozříznout ruku. Asi instinktivně jsem napadl i Stana, ale tam byla šance naprosto mizivá a u mě došla síla z toho vzteku.
Další věc, která je u mé nemoci na hovno, najednou se mi vybijou baterky a vypnu.
Nejhorší bylo, když jsem se najednou ocitl před ordinací Ayana a během chvíle i do jeho dosahu, když mě začal vyslýchat. Zvolil jsem jedinou možnost, co jsem měl. Mlčel jsem.
Ayano
Užíval jsem si konečně klidu. Už druhý den nikdo nepřiběhl s žádným úrazem, nebo něčím podobným.
Večer jsem si dal skleničku saké a pak se v pohodě uložil ke spánku.
Konečně klidná noc…
Stanley i Jeff jsou někde v horách a zbytek yakuzácké bandy se taky neukázal. Těšil jsem se, že se konečně pořádně vyspím.
Jenže jsem se šeredně mýlil. Někdy nad ránem mě vzbudil telefon. Už když jsem viděl na displeji Stanovo jméno, myslel jsem, že vyletím z kůže.
Ale to, co jsem slyšel, mě okamžitě postavilo na nohy. Tady sranda končí.
Samuru Tua… Syn velkého Tuy s kterým není radno si zahrávat.
Co se proboha stalo?
Netrpělivě jsem vyčkával před ordinací.
Když přijelo Stanovo auto a on pomohl vystoupit Samuru, viděl jsem, že je zle. Měl ruku obalenou ručníkem a ten silně prosakoval krví. Na víc jsem se neptal a hned ho vzal dovnitř.
Tu řeznou ránu, co jsem ošetřoval, měl dlouhou a dost hlubokou. Lepší by bylo, kdyby šel do nemocnice. Už jsem se chystal, že tam zavolám, když můj pohled padl na Stana, který dovnitř přitáhl Taishiho.
Tak nemocnice se nekoná.
Raději jsem nekomentoval ani to, jak ho Stan připoutal k židli. Má co chtěl. Asi je to nejlepší volba.
Když byl Samuru konečně na pokoji, nechal jsem Stana u něj a vrátil se do ordinace.
Raději to, než kdyby se vrátil a Taishiho zabil. Nepotřeboval jsem tady válku Yakuzáckých rodin.
Spojil jsem ruce, jako bych se chtěl modlit za nějaké rozumné vysvětlení, a zadíval se na Taishiho.
„Tak vysvětluj, Taishi,“ zamračil jsem se na něj a zvolil jsem opravdu přísný tón.
Tohle už opravdu není legrace.
„Co tě to zas popadlo? Myslím, že si budu muset promluvit s tvým otcem.“