Přišlo mi to jako věčnost, než jsme se zastavili u Isaovy postele. Díval jsem se na něj a nevnímal kolem sebe nic jiného.
Jen na něj jsem upíral svůj zrak. Dýchal jsem zhluboka, abych zahnal ten třes, který ovládl mé tělo. Dýchal jsem zhluboka, jako bych mu tím říkal: Nadechni se pořádně, nebo takhle umřeš. Jako bych dýchal za něj.
Chtěl jsem se ho dotknout, ale ruce mi zastavily pevné pouta u širokého opasku.
„Potřebuji uvolnit ruce,“ snažil jsem se mluvit pevným hlasem.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ namítl známý hlas za mnou a já se prudce otočil.
Díval jsem se do Tachiho tváře a měl chuť ji změnit k nepoznání.
Kde se tady vzal?
Zatnul jsem zuby.
Musím být klidný, jinak mě odvedou zpátky a já Isaovi nepomůžu.
„Jsem tady, abych ho prohlédl a zjistil, co se stalo,“ nedbal jsem jeho nenávistného pohledu.
Musím Isaa prohlédnout za každou cenu. Musím zjistit, co se stalo, proč je v tomhle stavu. Tohle už na první pohled není žádná magie. Nevidím tu nic, co by tomu nasvědčovalo.
„Kvůli tobě je v tomhle stavu. Nedovolím, aby si na něj sahal,“ vložil se do toho velitel.
„Kvůli mně?“ překvapeně jsem na něj pohlédl. „Nic jsem mu neudělal!“
„Všechno mluví proti tobě!“ odsekl mi stejně odměřeně. Položil ruku na meč a pomalu se ke mně blížil. „Viděli ho naposled s tebou, užíváš černou magii, když tě sháněl, zhroutil se a teď je v tomhle stavu,“ mávl rukou k posteli.
Zaregistroval jsem, jak při svých slovech na vteřinku sklouznul pohledem k Itachimu, ale vzápětí se zas výhružně díval do mých očí.
„Nic jsem mu neudělal,“ odpověděl jsem o něco tišším hlasem a sklonil jsem hlavu.
Nikdy bych mu neublížil. Ne někomu, koho miluji z celého srdce.
„Nic bys mu neudělal? Takže všechno ostatní je pravda?“ velitel stál už skoro u mě a hlídka o něco ode mne odstoupila.
„Tak dost!“ přerušil nás rádce. „Odpoutejte mu ruce!“ jeho hlas byl přísný a nedovolující žádný odpor.
Rádce je nadřazený i veliteli stráže. Je druhý nejhlavnější po králi a oni ho musí poslechnout.
Velitel ještě na moment sevřel jílec meče, ale pak se uvolnil a pokynul stráži, aby mi odpoutali ruce.
Aspoň pro tuto chvíli jsem si oddechl.
„Bedlivě tě sleduji, Tame,“ zavrčel mi velitel ještě do ucha, když jsem usedal na stoličku vedle Isaovy postele.
Jenže já ho už neposlouchal. Díval jsem se na Isaovu bledou tvář. Oči, i když zavřené, měl propadlé, velmi slabě dýchal. Ruce se mi třásly, když jsem z něj stahoval přikrývku a rozhalil halenu. Nejdříve jsem položil na jeho hruď dlaň, abych cítit tlukot jeho srdce. Zatrnulo ve mně, když jsem necítil ani jeden úder. Pomalu, opatrně za dohledu několikerých očí jsem se k němu sklonil. Necítil jsem teplo jeho těla, kterou jako vlk vždy míval vyšší. Byl studený, jako by ležel celou dobu v ledové vodě horského potoka.
Byla ve mně malá duše, když jsem pokládal ucho k jeho hrudi. Chvilku jsem napjatě poslouchal a pak jsem si oddychl.
Slabě, ale přece jsem uslyšel úder jeho srdce. A další… a další…
Náhle, jako by Isaa něco probralo, začalo jeho srdce tlouct rychleji a výrazněji. Jeho ruka se mírně pohnula, oči schované za víčky kmitaly sem a tam. Jeho hrudník se pohnul pod výrazným nádechem.
Zvedl jsem hlavu a sklonil se k jeho tváři. Jeho rty se nepatrně pohnuly, jako by chtěl něco říct.
Tak strašně moc jsem ho chtěl políbit. Tak strašně moc jsem mu chtěl předat část své životní energie, aby se zcela probral.
Sledoval jsem z blízka jeho tvář a nebyl schopen se od ní odtrhnout.
„Otevři oči,“ zašeptal jsem nakonec a pohladil ho po vlasech, ignorujíc pohledy ostatních.
Jenže Isao nereagoval.
„Běží ti čas,“ významně velitel poklepal prsty na stolek vedle přesýpacích hodin. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na ně.
Polovina mého času utekla tak rychle… Kdybych tak mohl použít svou léčivou moc…
Byl jsem ale svázaný přítomností všech vlků, co stáli okolo mě a bedlivě sledovali každý můj pohyb.
„Pomož mi ho posadit,“ požádal jsem toho, co stál nejblíže.
Přistoupil k posteli z druhé strany a společně jsme Isaa zvedli do sedu. Stáhl jsem z něj halenu, abych ho mohl dobře prohlédnout. Potřeboval jsem jakýkoliv náznak, který by mi napověděl, co se s ním děje. Visel bezvládně ve strážcových rukách a já se staženým žaludkem prohlížel každý kousek jeho těla od krku k pasu. Kromě jizev, které mu zůstaly po boji, jsem na jeho hrudi nenašel vůbec nic.
Čas běžel…
Zvedl jsem se ze stoličky a přesedl si na postel, abych dobře viděl na jeho záda. Odhrnul jsem mu vlasy…
V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce.
Malá, velice nepatrná načervenalá tečka na zátylku mě hned udeřila do očí.
Dotkl jsem se jí opatrně prsty. Cítil jsem pod nimi, jak v té malé rance tepe a je horká. Jediné místo na celém Isaově těle, které ze sebe vydávalo teplo.
Nebylo pochyb. Někdo na Isaa zaútočil otrávenou šipkou. Už jsem to měl na jazyku, ale pak jsem se kolem sebe rozhlédl.
Komu můžu věřit? Kdo z nich to udělal? Itachi? Někdo ze strážných? Velitel? Rádce?
Ne, ten ne. Je spravedlivý a takovou věc by nikdy neudělal. Jenže co ostatní?
Zadíval jsem se na hodiny a rychle začal přemýšlet. Přebíral jsem si v duchu všechny možné jedy a jejich účinky. Vypadalo to, že ho někdo nechtěl zabít, pouze na nějakou chvíli umlčet. Jenže tohle trvá už několik dní. Za tu dobu by se z toho Isao probral.
Tak co je tu dalšího? Co mi uniká?
Jednotlivá zrníčka jemného písku odpočítávala můj čas. Snad jsem i slyšel v tom napjatém tichu dopad každého z nich.
Přemýšlej, Tame! Musíš na to přijít. Druhou šanci nedostaneš!
Hlasitější povzdech z Isaových úst mě vytrhnul z přemýšlení. Rychle jsme ho položili zpět na postel a já se nad ním sklonil.
„Isao,“ zašeptal jsem a začal jsem rychle oddechovat, když se jeho víčka pohnuly, jak se je snažil otevřít. „Isao,“ řekl jsem o něco hlasitěji a pohladil ho po tváři.
Pootevřel ústa a nepatrně si olízl suché rty. Oči měl stále přivřené, jen malými škvírkami se snažil podívat na to, co se kolem něho děje.
„Pít,“ zašeptal skoro neslyšně.
Okamžitě jsem se natáhl ke stolku pro sklenici s vodou, když se moje ruka zastavila. Kromě sklenice a džbánu s vodou nebylo na stolku nic. Avšak můj pohled padl na vlhké kolečko, které tam zůstalo. Jeho velikost neodpovídala ani sklenici ani džbánu. Něco jiného tu ještě nedávno bylo. Opravdu to nemohlo být dlouho před naším příchodem, protože to ještě nestihlo zaschnout. Přejel jsem po tom prsty a zvedl je k obličeji, Chvilku jsem se na ně díval a pak jsem si k nim přičichnul.
Můj zrychlený dech se náhle skoro zastavil. Výrazná specifická vůně se mi vetřela do nosu. Teď už jsem nepochyboval, že je tady zrádce. Někdo, kdo se chce Isaa zbavit, nebo mu aspoň zabránit, aby se setkal se mnou, či se postavil na mou ochranu.
Co se stane, když své podezření vyslovím nahlas?
Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. Všichni mlčeli a jen sledovali mé počínání.
„Čas vypršel,“ ozvalo se náhle a já sebou trhnul.
Moc dlouho jsem přemýšlel. Moc dlouho! Musím něco udělat!
Rychle jsem se natáhl po sklenici s vodou. I když se ke mně strážci blížili, já nadzvedl Isaovi hlavu a přiložil mu ji k ústům.
Potřebuje pít. Musí ten jed z vlčích máků dostat z těla pryč. Někdo mu dával odvar, aby ho udržel v tomhle stavu. Proto stále spí a sotva dýchá. Jestli to nepřestane, může ho tím zabít. Ale kdo?
Cítil jsem, jak mě někdo tahá za ruce, ale já se začal vzpírat. Nechtěl jsem Isaa pustit, dokud by se aspoň trochu neprobral. Potřeboval jsem mu toho tolik říct, i když by to slyšely i další uši. V tuhle chvíli mi už bylo všechno jedno. Vytrhnul jsem se, až mi sklenice vypadla z ruky a znovu se k Isaovi sklonil.
„Prober se,“ prosil jsem ho, zatím co mě od něj znovu tahali pryč. „Isao, prosím!“
Opět jsem se vytrhnul a zapřel se, aby se mnou nikdo nepohnul už ani kousek.
„Tak dost!“ zahřměl náhle velitelův hlas a jeho kroky se blížily ke mně. „Měl jsi čas, ten vypršel. Nepřišel jsi na nic. Bylo to zbytečné! Okamžitě se postav, jinak to ukončím hned tady. Stejně jsi už jednou nohu v hrobě, jsi odsouzený k smr-“
„Ticho!“ přerušil ho Kazukiho hlas. „Nikdo ti nedovolil tohle říct. Ještě není rozhodnuto!“ osopil se na velitele a v tu chvíli jeho stařecká slabost byla ta tam. Rychlým krokem došel k nám a položil mi ruku na rameno.
„Tame, vstaň,“ řekl už o něco mírnějším hlasem a jemně mi rameno stisknul. „Souhlasil jsi s podmínkami a měl bys je dodržet. Nejsi ve stavu, kdy by ses mohl vzpírat nařízení krále.“
„Někdo ho otrávil,“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem a pevně sevřel Isaovy ruce, které k mému překvapení stisk opětovaly. Slabě, ale přece. S nadějí jsem mu do nich předával svou energii. Jen mezi našimi dlaněmi byla vidět jemně namodralá zář. Naklonil jsem se k němu víc, abych to svým tělem zakryl.
„To je vážné obvinění,“ povolil Kazuki sevření mého ramene a ustoupil o krok.
„Na krku má ranku po šipce a někdo mu dává pít odvar z vlčích máků. Jestli ten odvar bude silný, zabije ho to. Potřebuje pít. Jen vodu a odvar z kopřiv. Ten mu pročistí tělo od všech nečistot,“ hrnul jsem ze sebe rychle všechno, na co jsem si byl v tu chvíli s to vzpomenout.
„Ty jsi byl s ním poslední! Ty jsi tohle mohl udělat a teď z toho obviňuješ jiné!“ ozval se znovu velitel. Stál už blízko mě a i přes rádcův nesouhlas tasil meč.
„Kdo z vás mu to udělal?!“ vykřikl jsem na něj a v mých očích se zablýsknul vztek.
„Tak dost!“ nevydržel už a jednou rukou mi silně stiskl krk. Měl sílu za dva a já ve své slabosti už nezvládal odporovat. Odtrhnul mě od Isaa, srazil k zemi a přiložil mi meč ke krku.
„Zabiju tě, hned tady,“ naklonil se ke mně. „Ještě slovo a Isao zemře s tebou,“ zašeptal mi výhružně do ucha tak tiše, že nikdo jiný, kromě mně, ta slova slyšet nemohl. „Jsi mrtvý, Tame, král tě chce za úplňku popravit, ale já čekat nebudu.“
Meč se ještě víc natiskl na můj krk a já očekával svou poslední minutu. Srdce mi divoce bilo a sotva jsem dýchal pod jeho sevřením.
„Odveďte ho do cely,“ přikázal rádce, který s ostatními sledoval celý tenhle výjev.
Velitel se však zdál být rozhodnutý. Cítil jsem, jak mi po krku stéká krev.
„To ty-“
Nedomluvil jsem. Silně se zapřel do svého meče a přesto, že na něj rádce mluvil, on byl rozhodnutý mě zabít.
Náhle mi vše bylo nad slunce jasné. Věděl jsem, že už tady nemohu déle zůstat.
I když se vrátím zpátky do kobky a král by mi přes všechno nakonec dal milost, či mě jen poslal do vyhnanství, budou tady ti, co se mě budou snažit zabít za každou cenu.
Vím mnoho věcí, které by měly být utajeny. Vím toho tolik, že to stojí za to sprovodit mě ze světa ještě před vynesením rozsudku.
Všechno to poznání, pocit, že Isao může zemřít, to, že mě obvinili z něčeho, co jsem neudělal, se již nedalo zvládat. Všechen ten nashromážděný stres za poslední dny a zjištění, že jsem odsouzený k smrti, ve mně nashromáždilo během krátké chvilky neskutečnou zlost. Vztek, který mi vzal poslední zbytky sebeovládání…
Začal jsem se i přes všechnu bolest třást. Začal jsem výhružně vrčet a cenit zuby.
Nehty, které se postupně měnily ve vlčí drápy, se zaryly do dřevěné podlahy.
„Spoutejte ho!“ rozkázal rádce.
Ale bylo pozdě.
V tu chvíli jsem všechno ze sebe pustil ven. Velitel odletěl dozadu a jeho meč dopadl na zem vedle něj. Všichni v ten moment odskočili, jako by před nimi stála zrůda.
Ano, to já jsem. Jsem zrůda…
Kolem mne se rozprostírala aura vzteku doplňovaná modrou září. Můj divoký pohled nikomu nedovoloval se ke mně přiblížit. Splihlé vlasy se rozletěly kolem mé hlavy, jako by je pročísl silný vítr, a z mých úst stále vycházelo hluboké výhružné vrčení. Pomalu jsem vstal a opatrně couval k posteli. Neustále jsem sledoval všechny kolem sebe.
Rádce jen překvapeně stál a neschopen slova na mě hleděl. Strážci se ke mně pomalu blížili s napřaženými meči i přesto, že jsem v jejich tvářích viděl strach.
Strach ze mne… Strach z démona, kterým jsem v jejich očích byl.
Když jsem se zarazil o postel, natáhl jsem ruku za sebe a po paměti se dotkl Isaovy hrudi. Předal jsem mu část své energie a stále bedlivě sledoval všechny kolem sebe.
Už nemám čas. Můžu jen doufat, že Isao přežije. Nemůžu tu zůstat. Nemůžu dovolit, aby Isao viděl, jak mě vedou na popraviště. Raději, ať žije v nevědomosti a s pocitem, že jsem ho opustil. Tak bude ochráněn před tím, co mi před chvíli velitel stráže zašeptal do ucha.
Jen krátkou chvíli trvalo, kdy jsme všichni stáli nehybně.
„Tame,“ náhle Isao hlasitě vydechl a já z jeho úst uslyšel své jméno.
Pootočil jsem na okamžik hlavu. Díval se na mě svýma zastřenýma očima. Chytl mě za ruku, ale já se mu s bolestí v srdci vytrhnul.
Tak velká bolest uvnitř mě to byla, že jen má moc držela srdce pohromadě, aby neprasklo.
Moje modrá zář zesilovala…
„Chyťte ho!“ vykřikl náhle velitel, když zjistil, že jsem ztratil na moment koncentraci.
„Miluji tě!“ pohnul jsem nepatrně rty a vyslal ta slova je pro Isaovy uši.
Jedním skokem jsem přeskočil postel a jen těsně unikl drápům strážných. Toho, co se mi postavil do cesty, jsem máchnutím ruky poslal k zemi, kde zůstal bezvládně ležet. Rozběhl jsem se přímo proti oknu. Nehleděl jsem na to, že jsou okenice zavřené. Prudce jsem do nich narazil a proskočil ven.
Dopadl jsem na měkkou trávu. Na malý okamžik jsem otřesen zůstal ležet, ale když se za mnou ozvaly hlasy a rozkazy velitele, rychle jsem se zvedl na všechny čtyři a ještě rychleji se rozběhl nejkratší cestou k lesu. Stráž u zadní brány mě ani nestačila zastavit, jak rychle jsem kolem nich proběhl.
Má černá kožešina se naposledy zaleskla ve svitu měsíce a pak zmizela ve tmě mezi nedalekými stromy.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
dodatek autora: Tak snad poprvé vkládám tak krátkou kapitolu. Skoro celý den jsem přemýšlela, zda ještě něco dodat či to nechat tak. Ale nakonec padlo rozhodnutí, podpořené dvěma dobrými dušemi, že takhle to stačí. Aby kvantita nepředčila kvalitu. Teda pokud se tomu kvalita dá říkat. :D Ale doufám, že se i tahle krátká kapitola bude líbit a příště snad už má obvyklá délka... :)
Díky Bee Dee a JaneM za podporu :)