Z Isaových otázek mi šla hlava kolem. Musel jsem na chvíli zavřít oči, protože jsem už nezvládal se na něj dívat. Jeho ruka sevřela tu mou tak pevně, že šíp, který jsem stále držel, se s praskavým zvukem zlomil.
Jen jsem prudce vydechl, když se mi zarylo to dřevo do dlaně.
„Bolí to?“ ozval se znovu Isao a povolil sevření. „A tohle taky bolí?“ přejel prsty po mém krku.
Jen jsem přikývl.
„A víš, co bolí mě?“ zeptal se o něco tišeji. „Že nemám tvou důvěru. Myslel jsem, že když my dva…“ jako by náhle ztratil slova a já slyšel jen jeho hlasité polknutí.
Otevřel jsem oči. V těch jeho už nebyl vztek. Byl v nich smutek. Zklamání.
Ze mě? Ale když… Jak mu to mám říct? Proč je to tak složité?
Chvíli jsme se na sebe beze slova dívali, každý se svými vlastními myšlenkami.
„Myslel jsem, že mě miluješ. Ale už si tím nejsem jistý,“ prohlédl si mě od hlavy až k mým kalhotám, které jsem měl stále shrnuté. Reflexivně jsem je chytil a potáhl nahoru aspoň tolik, co to šlo.
Už mě nechce. Věděl jsem to. Tachi na mě sáhl a Isao mě už nechce.
Do očí se mi natlačily slzy.
„Slzy ti nepomůžou, Tame,“ řekl Isao tvrdě, jako by to náhle byl někdo jiný. „Dal jsem ti otázku a neodpověděl jsi mi. Našel jsem tu Tachiho, když… No, stále nevím, co se děje, a ty mlčíš.“
Polykal jsem slzy a každý další nádech mě spíš dusil. Nedokázal jsem promluvit. Svíral mě pocit, že mi Isao nevěří. Že si myslí, že Tachi a já…
Cítil jsem se strašně, a přesto jsem mlčel.
„Odcházím,“ náhle vstal, když ticho bylo už nesnesitelné. „Jsi volný. Nebudu ti v ničem bránit,“ ještě jednou na mne pohlédl a pak se otočil a šel ke dveřím.
Díval jsem se za ním. Šok, který nastoupil po jeho slovech, mě zcela paralyzoval. Zastavil mi srdce…
Sledoval jsem jeho kroky a jako by se právě čas natáhl. Přišlo mi, že tahle krátká chvíle trvá celou věčnost.
Odchází… Už mě nechce… Moje štěstí trvalo jen krátce…
„Isao,“ zašeptal jsem. „Isao, prosím,“ posadil jsem se a díval se, jak se natahuje po petlici a pomalu ji odsouvá, aby mohl otevřít dveře.
Neotočil se. Chytl za kliku a otevřel. Už jen jeden krok přes práh a bude pryč. Navždy.
„Odcházím, my dva už-“
„To je to, co Tachi chce!“ vykřikl jsem a rychle se postavil.
Jeho noha se zastavila ve vzduchu.
Nesmí ten práh překročit. Nesmí!
„Co chce?“ zeptal se, aniž by se otočil.
„Chce nás rozdělit,“ šeptl jsem sotva slyšitelně a sklonil hlavu. „Chápu, že mě už nechceš,“ ztěžka jsem dosedl zpátky na postel a otřel si oči. Už mi bylo jedno, že mám shrnuté kalhoty. Že mě bolí ruka i krk. Že jsem zcela vyčerpaný, protože tohle všechno mi vzalo veškerou sílu.
Teď jsem myslel jen na to, že Isao odchází. Bolelo mě srdce tak moc, že jsem se už nedokázal ani nadechnout. Otvíral jsem pusu naprázdno, ale bylo slyšet jen tiché sípání.
Isao mě opouští…
Ještě jednou jsem na něj pohlédl, jak stojí u těch dveří a svírá kliku. Jak se jeho noha pokládá na zem. Nechci vidět ten poslední krok.
Zavřel jsem oči a bezvládně se sesunul na postel.
Už nemám sílu ho zastavit… Je konec.
Probíral jsem se…
Pomalu jsem otevřel oči a hleděl do tmy, kterou protínaly jen nepatrné záblesky od ohně.
Nepamatuji se, že bych zatopil.
Opatrně jsem nadzvedl hlavu a zadíval se tím směrem. Pohled mi však zastínil mokrý hadr, který se mi svezl z čela přes oči.
Překvapeně jsem ho vzal do ruky a díval se na něj. Kdo…?
Snažil jsem se posadit, ale tím rychlým pohybem se mi zatočila hlava a já dopadl zpět na záda.
„Lež,“ ozval se náhle známý hlas.
Srdce se mi rozběhlo rychlým tempem, a já měl strach otevřít oči.
Co když to je jen sen? Je tady… Ale co když otevřu oči a zjistím, že tu není?
Špicoval jsem uši a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk, který by napovídal, že se mi to doopravdy nezdálo.
Slyšel jsem, jak se usazuje na stoličce vedle postele a tiché šplouchnutí vody. Ucítil jsem vůni meduňky a netřesku…
Jeho ruka mi jemně odhrnula halenu a přiložil mi obklad na krk.
„Nevím, jestli si to dobře pamatuji, ale snad ti to pomůže,“ jeho hluboký hlas protnul ticho narušované jen praskáním ohně.
„Myslel jsem, že jsi odešel,“ do očí se mi znovu nahrnuly slzy a já byl rád, že jsou schované pod tím mokrým hadrem.
„Neodešel bych,“ řekl tiše a sundal ten obklad, aby mi hned vzápětí přiložil na čelo nový.
Chytl jsem ho za ruku a pevně ji sevřel.
„Nikdy bych tě nezradil,“ otevřel jsem konečně oči.
„Já vím,“ skláněl se nade mnou a také on se na mě upřeně díval.
„Tak proč?“
„Musel jsem tě donutit, abys konečně promluvil. Těch tajemství už je mnoho a já viděl, jak tě to ničí,“ pokrčil rameny a vymanil ruku z mého sevření. „Stále však nevím, co tím Tachi sleduje. Proč nás chce rozdělit? Chce tebe? Nedovolím to! Půjdu za ním a-“
„Ne, Isao,“ zarazil jsem ho. „Nechce mě.“
„Tak proč?“ stále nechápal.
„Chce tebe,“ ztěžka jsem ze sebe vysoukal ta dvě slova.
Už nedokážu mlčet. Už nechci znovu vidět, jak Isao odchází. Už nechci znovu zažít ten bolestivý pocit, který přišel, když mi řekl, že se mnou už nechce být.
„Mně?“ v šoku nad mou odpovědí na moment strnul, ale pak se prudce narovnal. „Mně?“ zopakoval ještě jednou, jako by tomu nevěřil.
Viděl jsem, že to nedokáže pobrat. Jen seděl a zíral na mě, jako by ho někdo očaroval.
Opatrně jsem se posadil, aby se mi znovu nezatočila hlava. Obklad z čela sklouznul a dopadl na postel. Ten co jsem měl na krku, jsem si jednou rukou přidržel, i když jsem věděl, že poměr bylinek, který Isao namíchal, mi moc nepomůže. Přesto příjemně chladil můj popálený krk a já zaměstnal aspoň jednu ruku. Tou druhou jsem sevřel peřinu a sklonil hlavu.
Chystal jsem se mu říct celou pravdu i proti mému přesvědčení, že by to neměl slyšet. Ale chtěl jsem, aby mi věřil.
Ale opravdu mi uvěří? Vždyť to, co řeknu, je obvinění někoho, kdo je mu bratrem…
S hlavou stále skloněnou jsem začal mluvit. Postupně šlo ven vše, co mi kdy Itachi řekl. Isao jen mlčky poslouchal a já viděl, jak svírá ruce v pěst. Po chvíli jsem našel odvahu, abych se mu podíval do tváře. Jeho rysy ztvrdly a v očích se mu odrážel vztek.
Přesto mě nepřerušil jediným slovem. Čekal, až všechno dopovím…
„Musím přiložit,“ náhle promluvil, když jsem už hodnou chvíli mlčel a on stále nehnutě seděl.
Vstal a přešel ke krbu, kde bezmyšlenkovitě pohrabáčem přehazoval ohořelá polena, až jiskry lítaly mimo krb a zanechávaly na zemi černé tečky.
Chvíli jsem se na něj díval. Když stále rozhrabával ohniště a nepřiložil ani jedno poleno, odložil jsem obklad bokem, vstal jsem a přešel k němu.
Klekl jsem si za něj a objal ho. Přitiskl jsem se mu na záda a opřel o něj hlavu.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Mrzí mě to. Já… proto jsem ti to nechtěl říct. Bojím se toho, co Itachi udělá. Může to ublížit hlavně tobě.“
„Mně?“ probral se konečně a odhodil žhavý pohrabáč bokem. „A co ty?“ rozpojil mé ruce a otočil se ke mně tak rychle, že jsem dopadl na zadek. „Myslíš taky někdy na sebe?“
Myslím, přiznal jsem si v duchu. Myslím neustále na to, proč mě osud obdařil touto mocí. Myslím neustále na to, co se stane, když to Tachi někomu řekne. Co se stane se mnou, když mě obviní z toho, že jsem démon. Ale to všechno přebíjí strach, co bude s Isaem, až zjistí, že o tom věděl a přesto mlčel.
„O mně se bát nemusíš,“ chytl mě za ramena a přitáhl si mě k sobě do objetí. „Já se o sebe umím postarat. Na něco přijdeme, ale musím si to promyslet.“
Tiskl mě k sobě a já cítil, jak se mírně chvěje. Objal jsem ho a opřel si hlavu o jeho rameno.
„Ani nevíš, jak mě bolelo, když jsi chtěl odejít,“ řekl jsem tiše. Ten bolestivý pocit ještě mírně přetrvával. „Miluji tě, Isao.“
„Neopustil bych tě,“ odpověděl mi a jednou rukou mi tlakem pod bradou nadzvedl hlavu. „Nikdy.“
Smutně jsem se pousmál.
„Nikdy neříkej nikdy, protože nevíš, co nám budoucnost přichystala. Rád bych věřil tomu, že-“
Umlčel mě polibkem. Přitiskl své rty na mé a já v tu chvíli zapomněl všechna slova, která jsem mu chtěl ještě říct.
Chytl si mě do náruče a zvedl se. Aniž by mě jedinkrát jeho ústa opustila, odnášel si mě k posteli, kde mě opatrně položil, jako nějakou vzácnost. Klečel nade mnou, zapřený o ruce a chvíli si mě jen prohlížel. Jeho pohled se už dávno změnil. Jeho oči vyzařovaly lásku a touhu.
Zvedl jsem ruce a pohladil ho po tváři. Jako bych ho v ten moment probral. Rychle se zbavil svého oblečení, že jsem ani snad mrknout nestihl. Jeho ruce během chvilky zabloudily pod mou halenu, kde svými doteky rozehříval mé tělo.
Jen jsem se opět na moment dotkl jeho tváře, ale pak jsem ho chytil kolem krku a přitáhl si ho pro další polibek.
Cítil jsem, jak mě pohlcuje vzrušení a touha po spojení s ním. Napětí v mém rozkroku začínalo napínat látku kalhot, a když se Isao o mě otřel svým vzrušením, jen jsem tiše zasténal do jeho úst.
Už dávno jsem nemyslel na svou slabost. Už dávno jsem zapomněl na svou bolest.
Miluje mě a já jeho. Jen jeho chci.
Na tohle jsem myslel, když mi stáhl kalhoty a já ucítil teplo jeho úst na svém údu. Jen na něj jsem myslel, když jeho prsty zkoumaly, zda může pokračovat.
Jen na naši lásku jsem myslel, když do mě opatrně vstoupil a já kolem něj omotal nohy a vycházel mu vstříc.
Na nic jiného jsem nebyl schopen myslet, když nás naše pohyby přiváděly do stavu naprosté blaženosti. Nevnímal jsem nic než jeho a ten úžasný pocit, když se kolem nás rozprostřela vůně mého vyvrcholení. Díval jsem se na něj, jak je nádherný, když i on věnoval mému tělu důkaz své lásky.
Usmíval se, když mě konečky prstů hladil po tváři. Ležel na mě a rychle oddechoval, zatím co já ho stále svíral svýma nohama, jako bych ho nechtěl pustit.
Až teprve když jeho penis zcela ochabl, vyklouzl ze mne a já to doprovodil jen tichým povzdechnutím. Tolik polibků mi věnoval. Jako by mi chtěl vynahradit veškerý čas, kdy nemohl být se mnou.
Já to jen přijímal a doufal, že to tak bude už napořád.
„Ještě že jsem přišel včas,“ promluvil po chvíli, kdy jsme leželi v objetí a dívali se do skomírajícího ohně.
Probíral jsem se jeho vlasama a přemýšlel nad tím, jak to bude dál.
„Rádce říkal, že se máš vrátit až zítra,“ uvědomil jsem si. Otočil jsem k němu hlavu a tázavě se na něj podíval.
„Měl jsem. Ale vyskytlo se něco, co bylo nutné neodkladně vyřídit králi. Byl u toho i velitel stráže a Kazuki.“
„Něco se stalo u sněžných vlků?“
Tušil jsem, že to je opravdu něco hodně důležitého, když to nesneslo odklad ani o jediný den. Já sám, jsem si dával různé střípky dohromady, když jsem občas zaslechl při svých toulkách zámkem něco, co neměl slyšet nikdo.
„Nesmím o tom mluvit. Ale bylo to hodně důležité. A pak jsem spěchal za tebou. Kazuki říkal, že ses po mně ptal,“ usmál se na mě.
Cítil jsem teplo ve tváři. Určitě jsem musel zčervenat, když to řekl a já si uvědomil, jak dětinsky to asi muselo vypadat.
„Těšil jsem se na tebe,“ pohladil mě po tváři a pak se posadil. „A jsem rád, že jsem to stihl. Jen…“
Zpozorněl jsem. Měl jsem obavy z toho, co chce říct, ale on se jen pousmál.
„Mám hlad. Jedl jsem naposledy ráno, než jsem vyrazil na cestu zpátky.“
Oddychl jsem si a také se pousmál.
„Připravím něco,“ ještě jednou jsem na moment přiložil dlaň na místo, kde bilo jeho srdce a krátce ho políbil.
Vstal jsem z postele a jen přes sebe přehodil dlouhou halenu. Musel jsem jít ven, kde jsem měl v zemi uskladněných pár kousků masa.
Ještě jsem se na moment mezi dveřmi zastavil a ohlédl se.
Díval jsem se na muže svého srdce. Jak nádherný byl... Každý sval se mu napínal, když se pomalu zvedal z postele, aby se oblékl. Byl to opravdu krásný pohled. Stál bych tak věčně a nehnul se z místa, ale jeho výraz, který říkal, že by opravdu rád pojedl, mě vrátil do reality.
Vyšel jsem ven a zamířil na konec zahrady, kudy protékal malý potůček. Tam jsem měl vyhloubenou díru pro uchování zásob, které musely být v chladu. Sehnul jsem se a nadzvedl poklop, abych vytáhl ten nejchutnější kousek masa, který jsem tam měl, když jsem se náhle zarazil.
Mé vlčí smysly neomylně zaregistrovaly něco, co v nočním tichu nemělo být slyšet.
Kroky několika lidí.
Proč v tuhle dobu?
Zavřel jsem poklop a tiše se připlížil ke stěně svého domku. Přitiskl jsem se na něj a opatrně nahlédl za roh.
Skupina pěti strážců šla po cestě a mířila přímo ke mně. Zaměřil jsem na ně zrak. Ne, nespletl jsem se. Opravdu jdou k mému domu a mezi nimi…
Málem jsem přestal dýchat. Během vteřiny mi došlo, že je zle.
Co jiného, by po mně strážci v tuhle dobu chtěli, zvlášť když šli rychle a tiše a vedl je Itachi.
Na nic jsem už nečekal a vběhl do domku. Zabouchl jsem dveře a rozhlédl se kolem sebe.
Nejen já, ale i Isao je v nebezpečí. Nevím, co všechno jim Tachi řekl.
Třásl jsem se strachy, ale přesto měl hlavu čistou. Musím ochránit Isaa za každou cenu.
„Co se děje?“ vyrušil mě z přemýšlení jeho hlas.
Pohlédl jsem do okna. Už jen chvilku a budou tady.
„Musíš zmizet!“ chytl jsem ho za ruku a táhl ho rychle na druhou stranu místnosti. Proběhli jsme dveřmi vedoucí do komory. Na moment jsem se zastavil a nedbaje Isaových protestů, zatlačil jsem na prkna. Část zdi se odsunula a před námi se objevil úzký průchod.
„Tame! Co se děje!“ podíval se Isao na mě a pak na schody vedoucí do sklepení. „Co je to za místnost!“
„Nemám čas to vysvětlovat!“ byl jsem už o poznání nervóznější. „Zůstaň tady a buď ticho!“
Oba jsme se jako na povel otočili k pokoji, když se ozvalo první zabouchání na dveře.
„Nebudu se tady schovávat!“ chtěl mě Isao odstrčit.
„Miluji tě,“ rychle jsem ho políbil na tvář a pak do něj prudce strčil. Nedíval jsem se už na jeho udivenou tvář, když se propadal do tmy. Rychle jsem před otvor ve zdi potáhl polici, a vyběhl z komory. Trhnul jsem sebou, když se ozvalo další zabouchání na dveře.
„Tame, otevři! Na rozkaz krále jsme tě přišli zadržet. Jsi podezřelý ze zrady, půjdeš s námi na zámek!“
Můj pohled padl na obojek, který stále ležel na zemi. I přesto, že mě pálil do prstů, popadl jsem ho a hodil do ohně. V momentě, kdy vzplál černým plamenem, se dveře rozletěly.
Nestihl jsem se ani otočit V mžiku mě dva srazili na kolena. Spoutali mi ruce a drželi hlavu u země. Nebyl ani čas se postavit na odpor.
„Tak je to pravda!“ zastavil se velitel stráže u krbu a pozoroval, jak černý plamen pomalu uhasíná a obojek se postupně mění v popel. „Nemyslel jsem si, že zrovna ty,“ přešel ke mně.
Jeden ze strážců mě chytil za vlasy a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do obličeje.
„Zrádce a navíc spolčen s démony,“ plivl na mě.
Cítil, jak mi jeho slina stéká po tváři.
„Kdo je tu s tebou?“ naklonil hlavu a zavětřil.
V tuhle chvíli ve mně zatrnulo. Nenápadně jsem natáhl okolní pachy, ale k mému překvapení, jsem necítil nic jiného, než nepříjemný smrad spáleniny z dohořívajícího obojku.
Oddechl jsem si. Ta černá magie byla tak silná, že překryla vše. Dokonce ani pach strážce, který mě držel u země, jsem necítil.
„Tak s kým ses spolčil!“ chytl mě velitel za vlasy a prudce s nimi škubnul.
Jen jsem zatnul zuby a vzdorovitě se na něj podíval.
„Tak mluv!“ udeřil mě do tváře tak silně, že se mi hlava natočila bokem.
Mlčel jsem a jen se na něj díval, rozhodnutý neříct ani slovo.
„Tachi! Podívej se do komory!“ mávl velitel rukou ke dveřím, zatím co mě druhou stále držel za vlasy.
Byla ve mně malá duše, když tam Itachi zamířil. Napjatě jsem čekal. Zdálo se mi to jako věčnost a celou tu dobu mě velitel držel a pozoroval. Ztěžka jsem oddychoval a přesto, že jsem měl nutkání podívat se ke komoře, neohlédl jsem se. Stále jsem sledoval velitelovu tvář, jeho upřený pohled, kterým zkoumal, zda se něčím neprozradím.
Ale já nehodlal Isaa jen tak vydat a doufal jsem, že on sám nevyjde ven, aby mě chránil.
„Itachi!“ křikl velitel, aniž by ze mě spustil oči. Také jemu se zdálo, že to trvá dlouho. „Běž se tam podívat!“ mávl rukou na dalšího strážce. Než ten však stačil udělat jediný krok, Tachi vyšel z komory.
„Nikdo tam není,“ řekl a s mírným úšklebkem se na mě podíval.
Ví to, určitě to ví, problesklo i hlavou. Proč nic neřekl?
„Podle stop na zahradě tu někdo byl, ale utekl,“ ozval se strážce, který právě přišel z venku.
Velitel se na něj na moment podíval a pak se vrátil pohledem ke mně.
„Tím je to pro tebe horší,“ zavrčel a konečně pustil mé vlasy ze sevření.
„Vy dva to tu pořádně prohlídněte. Cokoliv by dokazovalo jeho zradu či spojení s démony doneste na zámek!“ ukázal na Tachiho a dalšího strážce.
„Jdeme!“ rozkázal ještě a ti dva co mě drželi, mě zvedli na nohy. „Ať jsme na zámku, než začne svítat. Nebo se chceš takhle ukázat před ostatními?“ prohlédl si mě od hlavy až k patě.
To, že jsem jen v košili mě teď trápilo ze všeho nejméně. Nechtěl jsem, aby kdokoliv z vesnice či města viděl, jak mě vedou spoutaného, i přesto, že jsem věděl, že se tahle věc roznese po okolí rychlostí blesku. Zvlášť, když je tu někdo, kdo se mě velice rád zbaví.
Dobře jsem viděl, jak se Tachi usmívá. A než mě vyvedli ven, jen zvedl ruku, ve které měl Isaův přívěsek, který mu kdysi daroval můj otec na ochranu před zlými silami.
Zastavil jsem se a zkoprněle na něj zůstal hledět. Vše se ve mně sevřelo a v tu chvíli mě zachvátil strach.
Našel Isaa. Má jeho přívěsek. Musel mu ho strhnout z krku… Co mu udělal? Proč o něm neřekl ostatním? Jak ho donutil, aby nevyšel ven z úkrytu?
Ale Tachi mlčel a výmluvně pohlédl na přívěsek. Pak ruku strčil do kapsy a bavil se mým strachem.
„Tak jdeme!“ strčil do mě velitel tak prudce, až jsem klopýtnul.
Než mě vyvlekli ven, znovu jsem se ohlédl po Itachim.
Než se otočil, aby se vrátil zpátky do komory, věnoval mi ještě jeden vítězný úsměv.
Co bude teď, když tam zůstal, aby prohledal dům?
Nevnímal jsem ostré kamínky, které mi postupně drásaly nohy do krve. Nevnímal jsem provazy, které mi svíraly ruce tak moc, že jsem v nich ztrácel cit.
Myslel jsem jen na Isaa, když mě vedli do zámku, kde na mě čekala tmavá a studená kobka… Strach o něj mi bolestivě svíral srdce.
Miluji tě, Isao, vyslal jsem v duchu tuhle myšlenku směrem k mému domku, který nám už dávno zmizel z dohledu.