Rozběhl jsem se směrem, odkud přiběhl králův zvěd. Podle jeho zprávy, to bylo pár minut odsud, ale mě to přišlo jako věčnost. Už zdálky ke mně doléhal zvuk probíhajícího boje. Byl jsem už blízko, když jsem zpomalil a seběhl z cestičky mezi stromy. Plížil jsem se vysokou trávou mezi křovinami. Snažil jsem se, abych se přiblížil nezpozorován a i přesto, že jsem spěchal, měl jsem pocit, jako by to trvalo celou věčnost.
Zastavil jsem se. Do nosu mě udeřila směsice pachů. Vlčí, které jsem znal a i ty, které pro mne byly neznámou. Cítil jsem ve vzduchu tu bojechtivost a touhu zabíjet. Pot unavených bojovníků a tu sílu testosteronu, jak se všichni snažili ukázat, kdo je tady silnější.
Temná i bojová aura všech obklopovala místo, kde právě probíhal jejich boj na život a na smrt. Cítil jsem ve vzduchu krev a jen doufal, že nepatří žádnému z našich. Že nepatří Isaovi.
Opatrně jsem se plížil co nejblíže. Ač jsem chtěl Isaovi pomoci za každou cenu, stále jsem měl v mysli to, že tu nemám co dělat. To, co naznačil Tachi. Cítil jsem to napětí ve svém těle, jak jsem se cítil bezradně. Jak mě pohlcovalo dilema, zda vběhnout do té vřavy, či zůstat skryt a doufat, že všechno dobře dopadne. Zalehl jsem do vysoké trávy za křovím, když jsem zahlédl pohyb.
Na křížení dvou cest se mi otevřela scenérie, které jsem se obával.
Šest strážců, kteří byli vysláni na průzkum, bojovali ze všech sil přesile divokých vlků. Bránili se, i když jim pomalu ubývaly síly. Zranění je však nezastavila. A když občas některý z nich klesl na kolena, hned vstával zpět na nohy, odhodlaný nepřiznat svou porážku. Špinaví a zakrvácení, přesto však drželi v rukách pevně své meče a velmi zdatně se jimi oháněli.
Hlavou mi běželo, co bych měl v tuhle chvíli udělat. Nejsem ozbrojený, nemůžu tam jen tak vpadnout, byl bych snadný terč. Nemůžu použít své síly, protože okamžitě bych prozradil, co v sobě skrývám.
Ještě jednou jsem se rozhlédl. Něco mi tu nesedělo. I přesto, že všichni naši bojovali z plných sil, vypadalo to, že protivník si to užívá a jen tak lehce útočí. Zaregistroval jsem jejich občasné pohledy mimo bojiště, jako by…
Zpozorněl jsem. Vždyť to je přesně to, co se stalo, když Isao málem umřel. Musí tu mít někoho v záloze! Je Tachi tak hloupý že na tohle nepomyslel? Neví snad i velitel stráže, že tihle útočí ve větších smečkách? Někdo s mečem v ruce a někdo ve vlčím kožichu? Stačí, aby na každého z nich vyběhl jeden vlk, a budou naprosto ztraceni.
„Tachi! Pozor!“ uslyšel jsem náhle výkřik jednoho ze strážců. Rychle jsem pohlédl tím směrem.
Měl jsem pravdu! Zpoza stromu vyběhl černý vlk a vrhl se Tachimu po nohách. Jedno zahryznutí a byl by to pro něj konec. Nedokázal by se ubránit vlkovi a zároveň meči dvou protivníků.
Postavil jsem se na všechny čtyři a chtěl vyběhnout, aniž bych si uvědomoval, že právě tohle bych neměl dělat, když se Tachi s rychlou otočkou rozmáchl mečem a vlk, který se právě chystal ke skoku, odletěl s hlasitým zakňučením a dopadl od něj kus s hlubokou krvácející ránou v břiše. Tachi zabránil útoku, avšak na moment ztratil koncentraci a klesl k zemi, když ho zasáhl jeden z jeho protivníků do ramene. Jen na poslední chvíli uhnul smrtící ráně mířící na jeho krk.
Už se k němu znovu ti dva hnali, když náhle kolem jako blesk proběhl náš zvěd a skočil na jednoho z nich. Zahryznul se mu do krku. Bylo to tak nečekané, že se nevzmohl ani na obranu. Bylo slyšet jen křupnutí a na zem se svalilo jeho bezvládné tělo. Zvěd byl opravdu rychlý a hbitý. Útočil na divoké vlky, uskakoval před nimi a nebylo možné ho zasáhnout. Byl v tomhle nepřekonatelný.
Používal jen své zuby a drápy a pomalu narušoval jejich koncentraci, protože nikdo nevěděl, na koho dalšího skočí.
Sledoval jsem to všechno, ale přesto jsem pohledem nejvíc utíkal k Isaovi. Cukl jsem sebou, když se na poslední chvíli vyhnul úderu, ale vzápětí ho vrátil s dvojnásobnou sílou a jeho protivník klesl na kolena s rukou přitlačenou na břicho, kde mu mezi prsty vytékala krev. Jeho spolu bojovník se rozzuřil a dvakrát tak intenzivněji se vrhnul na Isaa. Ten mě co dělat, aby vykrýval rány, které na něj dopadaly. Meče se jen blýskaly v odpoledním slunci, a místy i odlétaly i jiskry, jak o sebe plnou silou narážely.
V tuhle chvíli se pro mne vše ostatní ztratilo. Viděl jsem jen Isaa, jak se z posledních sil brání zuřícímu vlkovi, který se chtěl pomstít a zabít ho za každou cenu.
I když jsem se soustředil pouze na tenhle souboj, připraven, kdykoliv zasáhnout, mou pozornost narušil nepatrný zvuk. Zvedl jsem hlavu a natočil slechy.
Jen jemné zašustění trávy a slabé prasknutí větvičky nebylo v té vřavě možné zaslechnout. Byla bláhovost si myslet, že ten vlk, který ležel s probodnutým břichem v prachu cesty, byl jediný v záloze.
Mírně jsem se nadzvedl v nohou a otočil hlavu. Zaměřil jsem zrak do křovisek nalevo ode mne. Mihl se v nich šedý stín, který vzápětí klesl k zemi.
Nebylo pochyb.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zvětřil. Přes silný pach potu, krve a zvířeného prachu byl problém zachytit další stopu. Přesto jsem se pomalu plížil křovím, tiše jsem našlapoval přikrčený, aby ani kousek kožichu nikdo nezahlédl...
Zastavil jsem se a znovu se přikrčil. Šedý vlk, o něco málo menší než já, přikrčený v křoví sledoval dění před sebou. Náhle zbystřil. Zaměřil se na Isaa, který z posledních sil odolával svému protivníkovi. Jeho síla slábla, ale on se přesto nevzdával.
Náhle se vlk postavil na všechny čtyři. Ocas se mu napřímil do vodorovné polohy a jeho vyceněné zuby se zaleskly na slunci. Viděl jsem, jak zvedá přední tlapu a chce vyběhnout, aby mohl zaútočit na Isaa.
Vycítil, že v téhle skupině je on teď ten nejslabší a značně mu ubývají síly.
Víc jsem neváhal.
Vyběhl jsem a okamžitě mu skočil na hřbet. Překvapením stihl jen zaskučet, ale v ten moment se mu mé zuby zakously do krku a já ho celým tělem přirazil k zemi. Tlapama jsem se o něj zapřel a čelisti ještě víc k sobě sevřel, až bylo slyšet mírné křupnutí v jeho páteři.
„Pohneš se a zabiju tě,“ tiše jsem zavrčel a z tlamy mi odkapávaly sliny na jeho šedou srst.
Jen slabě zakňučel, stáhl ocas mezi nohy, slechy přitiskl k hlavě a uvolnil napětí ve svém těle.
Moje přední tlapy měl bolestivě zadrápnuté v boku, který se mu nadzvedával v rychlém oddechování. Byl z něj cítit strach a pokora vůči mně.
Vzdal se.
Pochopil, že jsem silnější a neváhal bych ho v okamžiku sprovodit ze světa jediným stisknutím svých čelistí.
Na moment jsem ztuhnul. I přesto, že jsem ho vší silou držel v zubech a tlačil ho k zemi, nepolevil jsem v ostražitosti. Hluboké zavrčení se ozvalo kousek od nás.
Začínalo jít do tuhého. Divocí vlci se ve větší skupině přibližovali ke svým ve snaze pomoci a zaútočit na strážce.
Rychle jsem se změnil v člověka a než stihl vlk pode mnou byť jen vycenit zuby, přesně mířenou ránou jsem ho uspal. Z jeho srsti ještě chvilku vycházela namodralá zář, jak silnou energii jsem použil, abych si byl jist, že už nevstane. Zvedl jsem se do kleku a chtěl se rozhlédnout, když v tom z křoví vyběhli další tři rovnou doprostřed boje.
Z dálky jsem zaslechl štěkot našich vlků, ale ti byli stále daleko a k nám se blížili další divocí vlci. Kolik jich tady ještě je? Problesklo mi hlavou v momentě, kdy jsem se rozmáchl rukou a jednoho z těch, co právě vyskočil z křoví, jsem zasáhl svou silou a on odletěl a narazil se zaskučením na protější strom. Svezl se po jeho drsné kůře k zemi a zůstal bezvládně ležet. Snad nikdo nezaregistroval modrý proud energie, který znovu prolétl mezi nimi a zasáhl dalšího hnědo šedého vlka a i jeho odhodil kus zpátky do křoví, z kterého právě vyběhl.
Protivníci však zaregistrovali náhlé ztráty. I ti co byli ukrytí, okamžitě vyběhli na pomoc svým.
V tuhle chvíli jsem stál už i já, nehledíc na to, že jsem v lidské podobě a má bílá pokožka je vidět i přes to husté křoví. Nemohl jsem dopustit, aby z našich byl někdo ještě víc zraněn. Nemohl jsem dopustit, aby se něco stalo Isaovi, ke kterému mířili další dva vlci.
Boj se stával krutějším a jednostranným. Našim strážcům ubývaly síly a začali podléhat přesile. Nový pach čerstvé krve se roznášel vzduchem, když se vlčí zuby zakously a rozervaly látku a zanechaly v tělech bojovníků hluboké rány.
Neváhal jsem a poslal jsem k zemi další dva, kteří byli neagresivnější, a jejich bílé zuby se leskly krví, když útočili cíleně na nejslabší členy naší skupiny. Ten tlak byl však čím dál větší a já měl před očima jen jedno. Isaa, který byl zatlačen dál od skupiny dvěma dorážejícími vlky a jedním, který bojoval mečem. Isao se už nezvládal víc držet na nohou. Viděl jsem, jak poklesl v kolenou a jen z posledních sil zvedl ruce nad hlavu, aby se kryl před úderem meče.
Už jsem nedbal žádné opatrnosti.
Rozběhl jsem se k nim a než jsem se změnil zpět ve vlka, ještě jednou jsem se rozmáchl rukou a modrým zábleskem snížil počet útočících o jednoho.
Skočil jsem po tom posledním, který se s štěkotem obrátil proti mně. Hrozivým vrčením a vyceněnými zuby se mě snažil zastrašit, ale já už nezastavil. Vyskočili jsme proti sobě a silný náraz našich těl nás odmrštil od sebe. Téměř současně jsme vyskočili na nohy a znovu se na sebe vrhli. Naše vrčení a vzteklý štěkot jen doplňoval zvuky boje. Chlupy kolem nás lítaly, jak jsme se jeden druhého snažili hryznout do těch nejcitlivějších míst. Utržil jsem několik bolestivých kousanců, zasáhly mě jeho drápy, ale také on začal krvácet z ran, které jsem mu uštědřil.
V tuhle chvíli pro mne vše kolem zmizelo. Měl jsem před sebou jen útočícího vlka. Vyrval se mi ze zubů, když se mi podařilo zahryznout se do jeho zadní nohy a uskočil bokem. Rychle jsme oddychovali a kožichy se nám barvily do ruda do vytékající krve.
Obcházeli jsme se v kruhu a vyčkávali, kdo z nás první zaútočí. Nabírali jsme síly na poslední boj, který byl již nevyhnutelný. Bylo to teď kdo z koho.
Štěkot našich vlků se blížil a s tím sílil i útok protivníků. Věděli, že musí zaútočit plnou silou, než se k nám dostane pomoc. Zaměřil jsem se na zvuky, abych odhadl, jak daleko jsou, ale v tu chvíli jsem ztratil koncentraci. Můj protivník toho využil a vyskočil. Na poslední chvíli jsem se přikrčil, očekávaje jeho útok, který již byl nevyhnutelný, když náhle hlasitě zaskučel a uprostřed skoku ho něco srazilo k zemi. Dopadl těsně přede mne. Z boku silně krvácel, trhal nohama v bolestivé agónii a z tlamy vycházelo slábnoucí kňučení, které po chvilce ustalo, stejně jako smrtelné záškuby jeho těla. Zvedl jsem hlavu. Můj pohled se střetl s Isaovým, který stál nad námi s napřaženým mečem. Ztěžka oddychoval, ruce se mu mírně třásly, ale držel se pevně na svých nohách a upřeně se díval do mých očí.
Viděl jsem ten údiv v jeho tváři, jeho rty se pohnuly, jako by chtěl něco říct, ale tohle vše přerušila smečka našich vlků, která se s hlasitým štěkotem vrhla na zbývající protivníky.
Pár vteřin trval náš vzájemný upřený pohled. Jako by se na tu chvíli zastavil čas.
Isao popošel ke mně a položil mi ruku na hlavu mezi uši. Na moment jsem ji sklonil, jako bych se omlouval za to, že jsem tady.
Koutkem oka jsem zahlédl toho, kterého Isao zabil a pak jsem stočil pohled za sebe. Už tu nemám co dělat. Musím okamžitě pryč. Olízl jsem Isaovu zkrvácenou ruku, ještě jednou se mu krátce podíval do očí a pak jsem se v tichosti vytratil do nejbližšího křoví.
Skrytý stromy jsem běžel rovnou k městu. Až teprve, když jsem byl dostatečně daleko, jsem se odvážil vyběhnout na cestičku. Jen na moment jsem se ještě zastavil a napjatě poslouchal. Hluk bitvy pomalu utichal, a když jsem uslyšel silné vytí našich vlků, věděl jsem, že je konec beze ztráty na životech na naší straně.
Oddychl jsem si. Budou zranění ale živí. To je teď to nejdůležitější.
Pomalu na mne všechno začalo doléhat. Napětí povolilo a já cítil vnitřní třas. Ten pocit, co se mohlo stát, to že jak Tachi tak velitel stráže udělali chybu, ve mne začalo vyvolávat zlobu.
Cítil jsem ten vztek a já se v tu chvíli roztřásl naplno. Aniž bych se dokázal ovládnout, zvedl jsem hlavu k nebi a táhle jsem zavyl, abych ze sebe propustil tu špatnou energii, která se ve mně střádala.
Když jsem se trochu uklidnil, znovu jsem se rozběhl, abych byl ve městě dřív než oni. Věděl jsem, že jim cesta bude trvat o něco déle, protože nejspíš budou sebou brát zajatce.
Těsně před vesnicí jsem se zastavil u potoka, vytékajícího z lesa a nikým nepozorován jsem do něj skočil, abych ze sebe spláchl špínu, prach a krev, která mi zasychala na kožešině.
Když jsem se pořádně vyválel v té ledové horské vodě a můj kožich byl čistý, změnil jsem se v člověka. Zůstal jsem stát uprostřed řeky a prohlížel si své tělo, jaké rány jsem utržil. Naštěstí nebylo nic hlubokého. Pár kousanců a škrábanců na místech, které se daly skrýt šaty a které se brzy zahojí. Jen jedna rána na levé paži byla větší, ale ta se mi v té studené vodě zatáhla a nekrvácela. Byla bolestivá, ale při správném ošetření se i tohle rychle zahojí. Přejel jsem si rukou po krku a obličeji, jako bych se chtěl ujistit, že tam nemám ani jeden šrám.
Vyšel jsem na břeh a změnil se zpět ve vlka. Otřepal jsem se, abych se zbavil přebytečné vody v kožichu a vydal se rychlým během do města. Teď už jsem se nikde nezastavoval. Běžel jsem rovnou k Ichimu, protože slunce se už klonilo k obzoru a nebude trvat dlouho a bude se stmívat.
Dobíhal jsem k zámku, když se spustily první kapky deště, který jsem předvídal, ještě než jsem se vydal hledat Isaa. Jen kousek od felčarova domku jsem byl, když se rozpršelo na plno. Jen jsem chňapl do zubů mé oblečení, které ten zapomětlivec nechal venku na malé dřevěné lavici a vběhl jsem dovnitř.
Hned za dveřmi v malé předsíňce jsem se změnil zpět v člověka a rychle se oblékl.
„Jako by tu smrděl zmoklý pes!“ ozvalo se z vedlejší místnosti, když jsem si právě zašněroval halenu tak, aby nebyly vidět škrábance na hrudi. Rychle jsem strčil ruku do kapsy a s úlevou, že tam váček zůstal, jsem ho vytáhl ven právě v momentě, kdy se dveře otevřely a v nich stál netrpělivý Ichi a hned ke mně natahoval ruku.
„Říkal jsem ti, že mi máš schovat věci dovnitř, protože bude pršet,“ zamračil jsem se na něj, ale v duchu děkoval jeho zapomnětlivosti. Těžko bych vysvětloval svá zranění., kdybych se převlíkal před ním.
Ichi jen mávnul rukou a vrátil se zpátky do své ošetřovny. Šel jsem pomalu za ním a ještě jsem si rukou pročísl své dlouhé vlasy a spletl je do copu.
Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a rozhlížel se kolem sebe.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, jako bych nechápal, proč má Ichi všude nachystané plátna na obvazování ran, mísy s horkou vodou, ze kterých stoupala pára a na stole rozestavěné různé krabičky s mastmi.
„Kde jsi celou tu dobu byl?“ pohlédl na mě udiveně, ale pak mávl rukou. „No, beztak jsi byl zavřený v té své komoře a nic neslyšel. Budou zranění. Ti co šli na průzkum, byli napadeni,“ položil pytlík s komonicí na stůl, jako by ho v tu chvíli nezajímal a znovu si procházel vše, co si už dopředu nachystal na ošetření zraněných strážců.
„Musel jsem to přeslechnout,“ promnul jsem si paži, když mi zaškubalo v ráně, až jsem musel zatnout zuby. Nenápadně jsem se na ruku podíval, zda mi skrz halenu neprosakuje krev, ale naštěstí to bylo v pohodě.
„Nachystal jsi mi, co jsem chtěl?“
„Jo,“ mávl roztržitě rukou Ichi k zadní místnosti a dál kontroloval vše, co bude potřebovat. Rozešel jsem se tam, ale on mě náhle zastavil. „Budu rád, když tu zůstaneš a pomůžeš mi. Nevím, v jakém stavu se vrátí. Udělám ti aspoň zatím čaj,“ pohlédl na mě s prosebným pohledem a já jen přikývl na souhlas.
Zůstanu a rád. Stále jsem nervózní z toho, že Isao je zraněný. Nevím jak moc, nestihl jsem si ho v té rychlosti pořádně prohlédnout a přes jeho špinavé a zakrvácené oblečení bych toho ani moc nezjistil. Jen jsem doufal, že to nebude nic vážného. Když jsem z tama odcházel, stál pevně na nohách a to mi dávalo naději, že jeho zranění nebudou vážná.
Přešel jsem k umyvadlu, zavěšeném ve stěně a opláchl si ruce. Usadil jsem se na židli, vedle stolu, na který už Ichi chytal hrnky na čaj. Nahříval vodu na omývání ran, tak nebylo potřeba dlouho čekat, až začne vřít a z hrnku za chvilku stoupala pára, která roznášela vůni bylinky po celé místnosti.
Byl jsem rád, za odvar z meduňky. Uklidňovalo to nervy, které jsem měl stále napnuté. O horký hrnek jsem si ohříval ruce prokřehlé z té ledové horské vody, kde jsem ze sebe smyl veškerou špínu. Stejně tak, se mi pomalu rozehřívalo celé tělo, když jsem po doušcích upíjel a teplo s každým lokem víc rozproudilo moji ztuhlou krev.
Jen na půl ucha jsem poslouchal Ichiho stesky a reagoval na něj pokýváním či zavrtěním hlavy, nebo mu jednoslovně odpovídal na otázky. Neustále jsem po očku sledoval dveře a naslouchal, zda uslyším přicházející strážce. Nejraději bych našpicoval vlčí uši, ale to už mohlo být i Ichimu podezřelé. Byl zvyklý na můj neustálý klidný postoj a určitě by měl spoustu otázek, kdyby si všiml mé nervozity.
Právě si stěžoval, jak mu noční motýli nakladli vajíčka na listy bazalky a než si toho všiml, tak mu pak vylíhlé housenky požraly polovinu úrody, když se zvenku ozval hluk oznamující příchod těch, které jsem tak očekávali.
Okamžitě jsme oba vyskočili na nohy a vyběhli ven před domek. Stáli jsme a dívali se, jak se k nám blíží početná skupina, která se však zastavila před zámkem. Okamžitě se k nim rozběhli strážci, kteří byli ve službě. Oddělili od nich čtyři zajatce a ty pak vedli na druhou stranu směrem k vězení. Čekaly je studené kobky v podzemí, kde budou mít jen tvrdou palandu, vodu na pití a suchý chléb. Tam budou očekávat svůj osud, o kterém rozhodnou rádci a posvětí ho král.
Po jejich krátké diskuzi, kdy někteří rozčileně gestikulovali a já zatím netrpělivě přešlapoval na místě, se nakonec otočili a zamířili k nám.
Šli pomalu. Bylo vidět, že jsou značně unavení a někteří i kulhali. Jen pár z těch, kteří přiběhli na pomoc v podobě vlků, zamířili rovnou na ubikaci, protože nepotřebovali ošetřit, jen se pořádně vykoupat a odpočinout si.
Mezi těmi, kteří se vydali k Ichimu jsem očima pátral po jednom jediném. V nastupující tmě a sporém osvětlení venkovních loučí, jsem ho nakonec zahlédl až na mezi posledními.
„Stůjte, nejdříve si vás prohlédnu tady, a ti co to nebudou tak nutně potřebovat, počkají tady, nebo u sebe v pokoji,“ zastavil je Ichi, když se k nám dobelhali. „Vyslečte se!“ rozkázal jim a nehleděl na to, že jsme venku.
Všichni jako jeden ze sebe začali stahovat špinavé oblečení. Jen co sundali haleny, začali jsme mezi nimi procházet a prohlížet je. Dva jsme okamžitě poslali dovnitř a Ichi zamířil hned za nimi.
„Zkontroluj zbytek!“ křikl na mě ještě, než zmizel vevnitř.
Jen jsem přikývl a pokračoval v práci. Nejraději bych šel hned k Isaovi, ale nemohl jsem. Bylo by to víc než nápadné a Tachi, který stál opodál, neustále sledoval každý můj pohyb. Cítil jsem ten jeho podezíravý pohled, a kdykoliv jsem se k němu otočil zády, měl jsem pocit, jako by mě jím chtěl probodnout.
Skupinka prořídla, protože většina měla jen menší zranění. Na lavici se usadili dva, co rozhodně ošetřit potřebovali a mě zbývali už jen dva poslední.
„Stáhni si kalhoty,“ rozkázal jsem Itachimu, když jsem k němu došel. Viděl jsem, že mu skrz roztrhanou nohavici prosakuje krev. Zřejmě se nakonec některému z vlků podařilo do něj zahryznout. Mokré kalhoty se mu lepily na nohy a krev se ještě víc vpíjela do látky a roztahovala se do velkého rudého fleku.
I z mých vlasů už crčela voda a mokré oblečení se mi nepříjemně lepilo na kůži a studilo.
„Pojďte sem,“ ukázal jsem blíž k domku a sám jsem se schoval pod přístěnek. Tachi i Isao došli ke mně a zastavili se, aniž by řekli či udělali cokoliv dalšího.
„No tak, ty kalhoty,“ ukázal jsem prstem a čekal.
Tachi si velmi neochotně stáhl kalhoty dolů. Přidřepl jsem si k němu a opatrně začal prohmatávat zraněnou nohu. Na levém stehně byly vidět hlubší rány, které byly stoprocentně od vlčích zubů.
Jeho kůže byla prochladlá a zřejmě mu doteky mých teplých rukou dělaly dobře, podle toho, co jsem viděl.
„Hmmm,“ zamručel jsem, když jsem zvedl hlavu a díval se přímo do jeho rozkroku, jak se mu penis pomalu plnil krví. „Myslím, že krve máš ještě dost. Na tohle neumřeš,“ pronesl jsem ironicky. „Můžeš počkat tady na ošetření, ale nejspíš přijdeš na řadu až poslední.“
Tachi jen něco nesrozumitelného zavrčel. Když si uvědomil, že tu nejsme sami, raději zmlknul a jen hodil pohledem k Isaovi. Ten jen tiše pozoroval naše počínání. Prohlížel si Tachiho, jako by ho viděl poprvé, a když jsem to zahlédl, bodl mě osten žárlivosti. Jen jsem tiše mlasknul a o něco víc sevřel Tachiho nohu.
„Co děláš!?“ zavrčel Tachi a škubnul s ní tak silně, až jsem dopadl na zadek. Sklonil se ke mně. „Měl by sis dávat pozor na pusu,“ řekl tiše výhružným tónem a začal si rychle natahovat kalhoty. „Nelíbí se ti, jak si mě Isao prohlíží? Víš, komu bude patřit…“
Jeho tichý hlas, zasahující mé uši ve mně probudil vztek. Jen z posledních sil jsem se držel, abych po něm neskočil. Mé nehty se zaryly do dřevěných prken přístěnku a zanechaly na nich pět krátkých rýh.
„Počkej na ubikaci, Ichi tam za tebou přijde a ty se zatím můžeš umýt,“ pomalu jsem se zvedal na nohy a přeměřoval si ho vzteklým pohledem.
„Hmmm, takže vzdor?“ naklonil se znovu ke mně, když si zatahoval tkanici u kalhot, aby mu nespadly. Nepatrně pootočil hlavu a podíval se na Isaa. „Zůstanu tady. To jen kdyby tě napadlo něco, co by nemělo, mastičkáři.“
Zhluboka jsem se nadechl, abych spolkl jedovatou poznámku, kterou jsem už měl na jazyku. Několikrát jsem sevřel ruce v pěst, a když jsem se aspoň trochu uklidnil, otočil jsem se k Isaovi, který si už svlékal halenu.
První na co jsem si vzpomněl, byl úder vedený na jeho bok. Byla to dost silná rána a Isao měl i halenu celou od krve. Ruce se mi třásly, když jsem prsty pokládal na jeho kůži a opatrně prohmatával okolí rány. Přiblížil jsem se k němu blíž, abych na to v tom špatném osvětlení lépe viděl. Do nosu mě udeřila jeho výrazná specifická vůně, při které se mi vždy podlamují kolena. Prsty se mi ještě víc roztřásly a já se na chvilku zastavil.
Musím se uklidnit. Musím… Je tu spousta očí, které nás sledují. Je tu Tachi, který mi málem dýchá na krk a hlídá každý můj pohyb.
Rána v jeho boku naštěstí nebyla hluboká. Měl ještě několik dalších povrchových šrámů, ale nic, co by bylo smrtelné, nebo potřebovalo okamžitou pomoc. Pomalu jsem sjížděl po jeho břiše níž a kontroloval každý centimetr jeho dokonalého těla víc, než bylo nutné. Zůstal jsem v podřepu a mé ruce se zastavily u lemu jeho kalhot. Viděl jsem i přes tu látku, že i Isao má podobný problém, jako měl před chvílí Tachi. Stejný problém, který mám teď i já a který jsem se snažil hlubokými nádechy rozehnat.
„Sundej si kalhoty,“ řekl jsem tiše, aby nebylo slyšet, jak mám roztřesený hlas.
„To nebude potřeba,“ chytl Tachi Isaovy ruce, které už držely konec tkanice a chystaly se ji rozvázat.
„Jsi snad felčar?“ vzpamatoval jsem se a můj vztek se vrátil.
„Není potřeba,“ zopakoval o něco výhružněji a naklonil se ke mně, až se mi jeho dech otřel o mou rozpálenou tvář. „Nikde nevidím, že by prosakovala krev,“ chytl mě za vlasy a natočil mi hlavu níž, abych se přesvědčil o jeho slovech.
Cukl jsem hlavou a prudce ho odstrčil. Vstal jsem a otočil se k němu. Měl jsem na jazyku tolik slov, která jsem mu chtěl říct, ale jeho výhružný pohled mě umlčel.
Jsem prostě v pasti. Má mě v hrsti.
„Počkej tady na ošetření,“ řekl jsem nakonec Isaovi a pak jsem vešel dovnitř, abych pomohl Ichimu.
Potřeboval jsem se uklidnit a práce asi na to byla teď to nejlepší.
Chtěl jsem se převlíct do suchého, ale odmítl jsem nabídku na převlečení, protože by byly vidět ty šrámy, které jsem utržil v boji. Mokré oblečení mě studilo, ale snažil jsem se to nevnímat a jen se soustředil na práci. Pomáhal jsem mu ošetřit všechny, kdo to opravdu potřebovali.
Zabral jsem se do práce, že jsem si ani neuvědomoval, jak rychle pokročil čas.
Teprve když dovnitř vstoupil Isao a za ním Tachi, došlo mi, že jsou poslední.
Postavil jsem se ze židličky a chtěl jít k Isaovi, když mne zastavil Ichiho hlas.
„Děkuji, Tame,“ položil mi ruku na rameno a zastavil mě v chůzi. „To už zvládnu. Můžeš jít. Určitě jsi unavený.“
Pohlédl jsem na něj, pak na Tachiho, kterého výraz říkal, že mám raději poslechnout a pak jsem jen mlčky přikývl.
Když jsem procházel kolem Isaa, jemně jsem se o něj otřel. Aspoň trochu jeho tělesného tepla, jeho pachu jsem si chtěl vzít sebou domů.
Tiché: Děkuji, mě na vteřinu zastavilo v chůzi, ale vzápětí jsem již za sebou zavíral dveře.
Venku před domkem jsem zůstal stát a zahleděl se do nebe, posetého spousty hvězd. Vévodil jim měsíc, který se blížil k úplňku, a já měl v tu chvíli chuť zavýt. Pustit ze sebe ven tu zlobou na Tachiho, pustit ze sebe ven tu touhu, kterou jsem cítil k Isaovi.
Ještě jednou jsem se otočil ke dveřím, a jen na to dřevo položil ruku, abych potlačil chuť se vrátit zpátky. Pocit, že je tam Isao, že je tam Tachi, který mu je nablízku a dívá se na jeho dokonalé tělo, ve mně opět vzbuzoval zlobu.
Nakonec jsem se vydal do vesnice, ke svému domu.
Trvalo dlouho, než jsem otevřel dveře do svého voňavého království. Šel jsem pomalu, i když mě mokré oblečení studilo. Ale já potřeboval pročistit hlavu a utřídit si myšlenky, které ve mně vzbuzovaly spoustu emocí.
Jen jsem za sebou zabouchnul, shodil jsem ze sebe to mokré oblečení a zamířil rovnou ke krbu, abych rozdělal oheň a mohl si nahřát vodu na mytí. Za chvíli se pokojem roztáhlo příjemné teplo a vůně dřeva, a mírné osvětlení z ohně. Jen pár koutů pokoje zůstávalo tmavých, ale já neměl potřebu zapálit ani svíčku či louč.
Nalil jsem si horkou vodu do necek, nasypal jsem si tam pár bylinek pro uklidnění mysli a zklidnění svých utržených ran z boje a pak se do ní celý ponořil. Pohodlně jsem se opřel, ruce přehodil přes okraj necek a se zavřenýma očima spokojeně oddechoval.
No spokojeně… Snažil jsem se, ale stále mou hlavu zaměstnávalo vše, co se za dnešní den událo. Bezděčně jsem si rukou přejel po levé paži, kde mě zaštípala rána, kterou mi uštědřil protivník svými zuby.
Jak by to dopadlo, kdybych tam nebyl?
Odpověď byla víc než jasná. Dopadlo by to daleko hůř. Minimálně dva strážci by byli těžce zranění, pokud ne zabiti. A mezi nimi Isao…
I přesto, že jsem seděl v horké vodě, přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si to uvědomil.
Nesmím si to tolik připouštět. Nemůžu stále běhat za Isaem a chránit ho. Nejde to a také… On je bojovník. I když se teprve učí a ještě musí zesílit, nemůžu za ním pořád stát, ať bych se o něj bál sebevíc.
Praskání hořícího dřeva a horká voňavá koupel mě nakonec pomalu uspávala. Mé oddechování bylo teď už opravdu klidné, stejně jako se uklidňovala má mysl a oči se mi pomalu přivíraly.
Nechybělo mnoho, abych propadl spánku, když mé vlčí uši zaregistrovaly nečekaný zvuk. Něco, co tu nemělo být.
Otevřel jsem oči, narovnal se a zaposlouchal jsem se. Chvíli jsem nehybně seděl a jen špicoval uši, ale nic dalšího jsem neslyšel.
Nejspíš se mi něco zdálo, nebo se tu někde prohrabala myš.
Pomořil jsem ruce do vody a chvilku se na ně jen tak díval. Tyhle ruce se dotýkaly Isaova těla… Promnul jsem si prsty, abych z nich zahnal třas, který je při té vzpomínce zachvátil a pak se zvedl a z pomalu chladnoucí vody vylezl ven. Natáhl jsem se pro plátno, zabalil se do něj a zamířil ke krbu, abych přihodil pár polen do skomírajícího ohně.
Rozhrábl jsem ohořelé zbytky a chytl první poleno, abych přiložil, když se za mnou náhle ozval hlas.
„Myslel jsem, že v té vodě usneš a já tě budu muset vytahovat,“ ozval se tiše Isao, jako by měl strach, že mě vyleká.
Mírně jsem sebou škubnul, protože jsem ho tu vážně nečekal, ale pak jsem hodil poleno do ohně a hned za ním přiložil další dvě.
„Jak dlouho jsi tu?“ pozoroval jsem oheň, kterýs e znovu začal rozhořívat.
„Dost dlouho na to, abych si…“ nedopověděl, ale mým uším neušlo jeho hluboké nadechnutí.
Zvedl jsem se, přitáhl si plátno víc k tělu a otočil jsem se k němu.
Stál v temném rohu, hned vedle dveří. Opíral se o stěnu s rukama zkříženýma na prsou a upřeně mne pozoroval. Byl již umytý a oblečený v čistých věcech a dokonce i meč nechal na zámku.
„Neměl bys tu být,“ odpověděl jsem stejně tiše a mírně se na něj pousmál.
„A to říká kdo?“ pozvedl v údivu jedno obočí. „Byl jsem pozdravit rodiče a říct jim, že jsme oba v pořádku, aby neměli strach. A co dělám ve svém volném čase, je už moje věc,“ svěsil ruce podél těla a odlepil se od stěny. Popošel blíž ke mně a stále si mne prohlížel.
„Potřebuješ nějaké bylinky? Nebo mast? Ichi tě dobře ošetřil?“ zeptal jsem se a mírně se otřásl. Z mých dlouhých vlasů stále kapala voda a máčela prostěradlo, které mě zastudilo na zádech.
„O mne se neboj,“ naklonil hlavu a jeho pohled byl čím dál víc upřenější. Jako by chtěl prohlédnout skrz mne. „Kdo ošetřil tvé rány?“ natáhl ke mně ruku a dotkl se mého ramene.
„Nic mi není,“ ucukl jsem a ustoupil o krok. „Nevím, proč by mělo. Já jsem nebo-“
„Dost, Tame!“ přerušil mě již dostatečně hlasitě Isao a znovu se ke mně přiblížil.
Nechtěl jsem, aby se mne dotýkal. Nemohl jsem to dovolit. Pocit, že se mne dotýká osoba, kterou miluji a nemůžu ji přitom mít, mě strašně moc bolel.
Couval jsem před ním, zatím co on se ke mně stále přibližoval.
„Chceš snad říct, že jsi z boje odešel nezraněný?“ pokračoval Isao.
„Nevím, co jsi viděl,“ snažil jsem se to zamluvit.
Zarazil jsem se o postel. Dál jsem couvnout již nemohl. Neměl jsem kam. Zhodnotil jsem prostor mezi námi a chtěl se kolem něj protáhnout. Už jsem udělal ten úkrok, když mne náhle chytil za zraněnou paži a stiskl ji. Neubránil jsem se syknutí, když to zabolelo a plátnem prosáklo pár kapek krve.
„Viděl jsem, co jsem viděl. Viděl jsem vlka, který nám přišel na pomoc. Černého vlka s bílou lysinou na hlavě. Viděl jsem tvé světlé tělo stát mezi stromy. Viděl jsem tu modrou zář, která nás zbavila několika protivníků. Viděl jsem tebe, Tame!“ prudkým trhnutím mě otočil a hodil mne na postel.
Jeho tělo mne vzápětí zalehlo a on mi na sílu rozhalil plátno. Natáhl mou zraněnou ruku do strany a přitiskl ji k matraci.
„Něco se ti muselo v tom zápalu boje zdát,“ snažil jsem se zamluvit všechna jeho tvrzení, ale už při jeho prvních slovech jsem věděl, že cokoliv řeknu, nebude mi věřit. Musel by být opravdu slepec, aby mne nepoznal.
„Tohle, Tame,“ mírně mi stiskl paži a já znovu syknul a ucuknul. „Tohle jsou vlčí zuby. Chceš, aby se tvá krev otrávila?“
Ač jsem byl nervózní, musel jsem se pousmát. Není to moc dlouho, kdy jsem takhle Isaovi já sám vyčinil za to, že se nenechal pořádně ošetřit.
„Myslíš si, že jsem tě nepoznal zvlášť, když jsem se tě dotkl?“ naklonil se ke mně ještě blíž, až se naše nosy skoro dotýkaly. „Že nepoznám vlka, který mi zachránil život? Vlka, kterého vídávám od dětství a znám každý kousek jeho těla, jeho zbarvení i to, že nemá bílou jen lysinu, ale i malinké místo na břiše? Neměl jsi tam co dělat!“ jeho hlas o něco zhrubnul a byla v něm cítit mírná zloba. „Proč jsi tam přišel?“
Mlčel jsem. Bolely mě ty výčitky. Bál jsem se o něj, musel jsem tam jít. Nemohl bych žít s pocitem, že by se mu něco stalo a já věděl, že jsem tomu mohl zabránit. Rychle jsem oddechoval pod jeho tělem, které se na mne tisklo. Cítil jsem to jeho teplo, které ke mně sálalo i přes jeho lehké oblečení. Poslouchal jsem, co mi říká, ale nebyl jsem schopen odpovědět. Jen jsem pootočil hlavu na bok a zavřel oči. Vím, že mi poděkoval, ale přesto…
„No tak, Tame!“ ozval se netrpělivě Isao. Pustil mou ruku a chytl mě za bradu. Natočil si mě obličejem k sobě. „Podívej se na mně a odpověz mi. Proč jsi tam byl? Mohlo se ti něco stát! Mohli tě zabít!“
„Bál jsem se o tebe!“ vykřikl jsem a začal rychle oddechovat. Na moment jsem otevřel oči a podíval se na něj. „Bál jsem se o tebe,“ zašeptal jsem a znovu oči zavřel. Nemohl jsem se na něj dívat. Ne teď… Co si asi tak o mně musí myslet? Že se o něj stále bojím, jako když byl malý? Že ho pořád vidím, jako to slabé vlče, které k nám přišlo, kdo ví odkud? Ale tak to není. Já ho miluji. Bojím se o něj, protože tenhle cit k němu chovám už hodně dlouho.
Stisk mé brady povolil.
„Taky jsem se o tebe bál,“ i on už šeptal těsně u mých pootevřených rtů. „Víš, neměl jsi tam chodit. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo,“ jeho rty se skoro dotýkaly mých a já zatajil dech. Jen tiše a nehybně naslouchal jsem jeho slovům, abych ještě aspoň chvíli cítil to teplo jeho rtů.
„Děkuji ti za pomoc, Tame. Víš… já… možná mě budeš nenávidět, ale já… Musím ti to říct“ zhluboka se nadechl a na malinkou chvilku se odmlčel, protože se mu hlas zadrhával v hrdle.
Napjatě a se stále zavřenýma očima jsem čekal. Ať už mi řekne cokoli, nemůžu ho nenávidět…
„Miluji tě,“ zašeptal nakonec slova, která zasáhla mé slechy tak silně, jako by právě udeřil hrom.