Trvalo skoro celý den, než jsem se konečně pohnul. Po celou dobu jsem jen ležel na posteli zabalený v dece, v huňatém přehozu a dokonce i v botách. Teprve křeče v břiše, které přišly s hladem, mě donutily vstát. Bezmyšlenkovitě jsem došel ke stolu a vytáhl z mošničky kus ztuhlého, napůl zmrzlého masa a začal ho pomalu ukusovat. Neměl jsem ani snahu si to ohřát. Ale něco málo jsem se sníst donutil.
Stejně je to zbytečné. Nemám proč žít. Smysl mého života se ztratil někde v nenávratnu. Někde tam na severu za těmi horami.
Otevřel jsem dveře a zůstal mezi nimi stát. Měsíc již dávno vyšel a už jen malinký kousek mu chyběl do úplňku.
Zůstanu tady. Nemám proč se do města vracet. A možná se jednou stanu silný natolik, abych se na něj mohl podívat zpříma, aniž by mě z toho bolelo srdce. Možná jednou. Ale pro teď chci být sám…
Vrátil jsem se do domu a rozhlédl se. Zůstalo tu všechno skoro tak, jako když jsem odcházel.Jen na provaze u krbu viselo pár pláten, které se tu zřejmě předtím sušily. Byly to ty, kterými měl Kenji ovázané svá zranění.
Došel jsem ke krbu a začal chystat ohniště. Ještě tu zbylo dřevo a třísky na podpal. Za chvíli místnost ozářily plameny. Když se oheň dostatečně rozhořel, přihodil jsem ještě pár polen. Netrvalo dlouho, a pokojem se rozlilo příjemné teplo a já ze sebe konečně shodil ten přehoz.
Blížila se polovina noci, ale mě se nechtělo spát. Byl jsem unavený, ale i kdybych zavřel oči, neusnul bych. Tak strašně se mi stýskalo, že bych toho nebyl schopen.
Zabral jsem se tedy do práce.
Nános prachu, který tu byl, jsem postupně stíral ze stolu a ze všech polic. Probral jsem i jednotlivé pytlíky, ve kterých ještě zůstaly nějaké byliny, a protřídil jsem je. Některým uškodila zima a vlhko, které tu panovalo, protože tu nikdo delší dobu nezatopil.
Ale z toho, co mi zůstalo, jsem si mohl aspoň uvařit čaj.
Stejně není koho ošetřovat. A pokud se stane něco mně, nechám to osudu…
Položil jsem na stůl pytlík s meduňkou, vzal do ruky kotlík a vyšel ven, abych nabral čerstvou vodu.
Zastavil jsem se před domkem a znovu jsem pohlédl na měsíc.
Jen čtyři dny do Isaova příchodu do města… A já tam nebudu… Nedokázal bych se teď dívat na nového krále sněžných vlků, aniž by mi přitom pukalo srdce.
Určitě už přišli na to, že jsem zmizel. Ale budou mě vůbec hledat? Pochybuji. Jeden obyčejný vlk jim ve smečce chybět nebude. Nejsem z těch, kvůli komu by zburcovali polovinu stráže jen proto, aby mě našli.
Došel jsem k potůčku.
Led, který se tu stále držel, jsem musel prokopnout, abych mohl vůbec vodu nabrat. Pak jsem se ještě přesunul výš a zašmátral jsem v díře. Nahmatal jsem několik kousků zmrzlého masa, které tu ještě zůstaly. Až budu mít víc síly, půjdu si něco ulovit, ale pro začátek je i tohle dostačující. Jeden kousek jsem si vzal a vrátil se zpátky do domu. Než se mi uvařila voda, nanosil jsem si ještě dříví, abych nemusel tak často chodit ven.
Zavřel jsem se v Saburově domku.
Před všemi…
Chtěl jsem být sám…
To je teď nejlepší, co asi můžu udělat.
Všechno jsem dělal automaticky. Jako by mě opravdu někdo vypnul a já jen posílal hlavě rozkazy, kterou končetinou má v jakou chvíli pohnout. Nebyl jsem ani s to, abych se omyl, i když jsem to opravdu potřeboval. Ale nebyl jsem schopen se donutit k tomu, abych si nanosil dost vody a ohřál ji.
Přesto všechno jsem skoro za svítání ulehl do postele. A i když okamžitě mou hlavu zaplnil stesk po Isaovi, během chvíle jsem usnul.
Stejně probíhaly další dny.
Kolem mě se opět začal usazovat prach, protože jsem neměl snahu dělat ani žádný úklid. Stejně, hned jak jsem se zastavil, zase jsem myslel na své trápení. Jen jsem ležel, občas přihodil pár polen do krbu, aby mi oheň nevyhasl, a sem tam jsem něco málo snědl, když už jsem měl velký hlad.
Ale i těch pár soust jsem měl problém dostat do žaludku, jak jsem ho měl sevřený a nedokázal jsem pozřít pořádné jídlo.
V noci jsem sedával na verandě i přes tu zimu, co tu stále panovala a nechtěla se vzdát své vlády.
Zabalený do přehozu a hrubé deky jsem jen tiše sledoval měsíc, který už ubýval, a myslel na to, co právě asi Isao dělá.
Jestli se vůbec po mně ptal… Jestli si na mě vůbec vzpomněl…
Nechtěl jsem si ani připouštět, s kým do města přijel. Ale nešlo to. Vždy, když jsem pohlédl k městu, připomněly se mi Itachiho slova, a pokaždé se to ve mně sevřelo bolestí tak silně, že se mi slzy spustily z očí. A kdybych byl ve vlčím kožichu, už bych dávno vyl.
Čtvrtý den po úplňku… Jak dlouho bude Isao na návštěvě v našem království?
Povzdechl jsem si a otřel si vlhké tváře. Pohlédl jsem k lesu, který se mi ztrácel ve tmě, a jen na moment mi hlavou prolétla myšlenka, že bych se vrátil.
Ale téměř okamžitě jsem ji zavrhl.
Nemohl bych tam být… Ještě není ten správný čas na to, abych se vrátil do vesnice a mohl tam v klidu žít.
Když jsem už skoro necítil tělo, jak mi byla zima, vstal jsem a vrátil se zpátky do domku.
Shodil jsem za sebe všechno oblečení a jen v košili se uložil do studené postele. Jediné teplo, které mě teď zahřívalo, bylo to, které přicházelo od krbu.
Díval jsem se do ohně a snažil se na nic nemyslet.
Ale i ten spánek mi dělal problémy. Často jsem se budil, když se mi zdálo o Isaovi. Jako bych se bránil tomu, vidět ho i ve svých snech…
Přestal jsem už počítat, kolik dní jsem tu trávil jako vlk samotář. Slzy už dávno vyschly a zůstala jen ta hořká příchuť bolesti a zklamání.
Zásoby docházely, a přesto jsem nebyl schopný se vydat do lesa, abych si něco ulovil. Saburův meč jsem uschoval hluboko do truhly a do vlčího roucha jsem se neoblékl ani jednou za tu dobu, co jsem tu byl.
Bylo brzké ráno, když jsem si šel do potoka pro vodu, abych si mohl uvařit další odvar z meduňky. To jediné mi aspoň chvílemi pomáhalo, abych byl klidnější. Zastavil jsem se a pohlédl ke stromům, které rostly nahoře nad srázem.
Opravdu se mi to nezdálo. Slyšel jsem jemné zacvrlikání ptáků.
Blíží se jaro. I to slunce už hřálo o trochu více a den se pomalu, ale jistě prodlužoval.
Poprvé jsem se pousmál, když jsem si uvědomil, že tahle krutá zima končí.
S jarem přijde nový život…
Sklonil jsem se k potoku a nabral vodu do kotlíku. Už jsem se narovnával zpátky, když jsem znovu zpozorněl.
Poprvé za tu dobu, co tu jsem, se mi na hlavě objevily vlčí uši. Natáčel jsem je po zvuku, který mě zaujal.
Prudce jsem se otočil a zaměřil zrak k lesu.
Zpoza stromů se vynořily tři postavy a mířily rovnou k domku.
Kdo to je? Proč tu vlastně přišli?
Byli daleko a zatím jsem nerozeznal žádného z nich. Na okamžik jsem se rozmýšlel, co udělám. Ten okamžik stačil k tomu, aby se přiblížili ještě o něco víc. Jejich krok byl rázný a viděl jsem, že jsou ozbrojeni. Byli zabalení v přehozech a já ani neviděl jejich tváře.
Pustil jsem kotlík na zem a rozběhl se k domku. Nevěděl jsem, zda to stihnu, než dorazí až sem.
Ale i přesto, že jsem neměl chuť žít, nechtěl jsem ani zemřít.
Vběhl jsem dovnitř a zamířil rovnou k truhle. Snažil jsem se co nejrychleji vyhrabat Saburův meč, uložený až na dně pod hromadou věcí.
Snad jsem začal i panikařit, když jsem slyšel, jak se jejich kroky blíží.
Nahmatal jsem konečně jílec meče…
Veranda zaduněla, když jejich těžké boty došláply na prkna.
Zatáhl jsem a vyrval meč z truhly ven, až se některé věci rozletěly po zemi. Prudce jsem se otočil právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Rychle jsem oddechoval.
Neměl jsem moc šancí… Za tu dobu, co se to všechno stalo, jsem zeslábl. Nedbal jsem o sebe a nebyl bych schopen vydržet nějaký boj. Dokonce i má vnitřní síla byla tak slabá, že by mi na dlani nevyskočila ani jediná modrá jiskřička.
Ale nedám jim svůj život tak snadno…
S očima do široka otevřenýma, s rukama roztřesenýma, ve kterých jsem sotva byl schopen udržet ten těžký meč, jsem stál a díval se na ty, kteří právě vcházeli dovnitř.
„Odlož ten meč, Tame. Nepřišli jsme tě zabít,“ ozval se jeden z nich.
Ten hlas znám…
Shodil z hlavy kapuci a jeho bělostné vlasy se mu rozprostřely po ramenou. Zaměřil na mě svůj pronikavě modrý pohled.
„Yakei…“ vydechl jsem překvapeně a v tu chvíli mi meč vypadl z ruky. „Co… co tu děláš? Máš být s…“
Ani teď jsem to nedokázal dopovědět. Nohy mi z toho napětí zeslábly a já se musel posadit na stoličku. Díval jsem se na Yakei a nevěděl, co říct. Bylo to, jako by přišel vzácný přítel. Srdce mi bušilo a nemohl jsem se vzpamatovat.
„Hledali jsme tě,“ přistoupil ke mně, když se odstrojil, stejně jako ti další dva, co s ním přišli.
Zatím, co na mě Yakei mluvil, ti dva, aniž by jim co kdo řekl, se rozhlédli kolem sebe. Jeden z nich přistoupil ke krbu, kde se začal starat o ohniště a druhý vyšel ven, aby nanosil dříví a dostatek vody, protože já ji už neměl ani trochu a kotlík zůstal venku u potoka.
„Tame, proč jsi odešel? Podívej se na sebe, jak vypadáš,“ donutil mě Yakei vstát, aby si mě lépe mohl prohlédnout.
Stál jsem před ním bos, jen v košili a kalhotách, a kdybych je neměl upevněné provazem, nejspíš by ze mě spadly. Pohubnul jsem, protože jsem skoro nic nejedl a ze stejného důvodu jsem i zeslábl.
Nedokázal jsem Yakeie ani odstrčit. Jen jsem se na něho díval a poslouchal, jak mi nadává, že jsem špinavý a smrdím, že jsem kost a kůže, že moje vlasy vypadají jako roští a ztratily svůj lesk, stejně jako mé oči, které jsou jak bez života.
„Jsi jak chodící mrtvola, Tame. Mám chuť tě tady zmlátit za to, že vyvádíš hůř, jak Kenji. Víš, kolik lidí se o tebe bojí? Co kdyby tě takhle viděl Isao?“
V tu chvíli se to ve mně zlomilo.
Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí nejen Isao, ale i ostatní přátelé. Jak moc mě ta samota ubíjela.
Z očí mi vyhrkly slzy a já ani nedokázal zadržet hlasité vzlyky. Třásl jsem se, a nebyl schopen říct ani jedno slovo. Jen jsem sevřel Yakeiho halenu a zabořil obličej do jeho hrudi.
Nedokázal jsem se zastavit.
Jeho ruce, které rozdávají tak silné rány, že dokážou uspat vlka jedním úderem, mě pevně objaly a držely na nohách.
Stáli jsme tam dlouhou chvíli. Nikdo nemluvil. Jen tiše postávali a čekali…
Zasyčení vody, která ve velkém kotlíku začala vařit a prskala do ohně, prolomilo to ticho.
„Pojď, okoupeš se, protože opravdu smrdíš,“ odtáhl mě Yakei od sebe a otřel mi dlaní vlhké tváře.
Oči jsem měl napuchlé a pálily mě, ale tak nějak jsem se cítil o mnoho lépe. Jakoby odplavily ten nehorší smutek pryč. Všechno se ve mně uvolnilo a já byl sice pořád slabý, ale o dost klidnější.
Jeden z vlků připravil ty malé necky, ve kterých jsem se naposledy koupal, když za mnou přišel Isao. Stejně jako on tenkrát, teď mi Yakei pomohl svléct a posadil mě do vody, aby mě omyl. Chtěl jsem to udělat sám, ale to všechno mě natolik vyčerpalo, že jsem nebyl schopen udržet ani hadru v ruce, natož to mýdlo, které mi neustále padalo z ruky.
„Vážně jsi kost a kůže, Tame,“ zavrtěl hlavou, když mě omýval. „A vlasy máš tak zacuchané, že bude div, když to rozčešeš.“
Pomohl mi vylézt z necek a zabalil mě do velkého plátna, zatím co mi druhým plátnem vytíral mokré vlasy.
„V medvědím brlohu je víc čisto, než tady,“ brblal dál.
Když mě navlékl do čisté haleny, usadil mě u krbu a přešel k posteli. Všechno co na ní bylo, stáhl dolů a vyšel to vytřepat ven z toho prachu a špíny, která se držela na těch dekách a polštáři.
„Nemám hlad,“ ozval jsem se konečně, když na stole přistál kotlík s hustou polévkou.
Z toho co jsem tu měl, by ji neuvařili. Měli nějaké zásoby sebou a během mého koupání ji jeden z těch dvou připravil.
„Nemudruj a jez. Aspoň trochu. Kaida říkal, že jsi nechtěl jíst, ani když jsi byl na zámku. Bylo ti to k něčemu? Nebylo. Nemáš ani sílu, aby ses bránil, kdyby tě někdo napadl,“ přisunul přede mne Yakei misku s polévkou a vedle ní položil lžíci a kus chleba. „Vždyť jsi ani nebyl schopný udržet meč, když jsme přišli. Kdyby to byli divocí vlci, bylo by už dávno po tobě.“
Nabral si taky do misky a usadil se hned vedle mne, aby i ostatní měli místo a mohli se taky najíst.
„Stejně by to bylo jedno,“ řekl jsem tiše. „Aspoň bych to měl rychleji za sebou.“
„Tohle už nechci slyšet!“ praštil Yakei pěstí do stolu, až jsem leknutím poskočil a trochu polévky se mi vylilo na stůl. Nahnul se ke mně a zadíval se mi do očí. „Kde je ten Tame, co byl rozhodnutý zachránit krále? Stejně vím, že jsi tenkrát do města běžel hlavně kvůli Isaovi, a teď to takhle chceš vzdát? Proč nebojuješ?“
„A má to cenu? Víš, jak to s Isaem teď je, tak proč bych měl bojovat? Za co? Vidět ho, jak se spojí s…“ ztěžka jsem polkl sousto. „Nemám už hlad,“ odložil jsem lžíci a vstal jsem.
Přešel jsem k posteli, lehl si a zabalil se do deky.
„Promiň, jsem unavený,“ otočil jsem se ke všem zády a zavřel jsem oči. „Děkuji ti za všechno, ale do města se už nevrátím.“
Yakei si jen povzdechl, ale pak pokračoval v jídle. Nikdo z nich nemluvil. Slyšel jsem jen praskání hořícího dřeva a ťukání lžic o dřevěné misky, když si nabírali polévku.
Netrvalo dlouho, a já vyčerpáním usnul, i když byl stále jasný den.
Probudila mě rána.
Trhnul jsem sebou, a rychle se na posteli otočil, abych se podíval, co se děje.
Yakei právě odložil malý kotlík na zem vedle necek, z kterých stoupala pára. Svlékl se a usadil se ve vodě. I když musel mít nohy pokrčené, stejně si tu teplou vodu užíval. Pohodlně, aspoň co to šlo, se opřel, zaklonil hlavu a zavřel oči. Jeho dlouhé vlasy visely přes okraj necek až na podlahu. Vypadalo to, jako by kolem sebe rozprostřel bílý závěs.
Otočil jsem se celý, přitáhl si deku víc ke krku a jen se na něj díval.
Hodně mi připomínal Isaa. A i když měl zavřené oči, vybavil jsem si jejich barvu. Avšak ne modrou, ale černou...
Yakei a Isao byli jiní, ale přesto měli některé rysy podobné.
Měl jsem chuť vstát a dotknout se těch jeho vlasů s představou, že patří Isaovi. Ale jen by to víc bolelo, když bych si uvědomil, že je to opravdu jen představa.
Po chvíli, kdy se Yakei ani nehnul, jsem si uvědomil, že je tu nějaké moc velké ticho. A prázdno…
Rozhlédl jsem se po pokoji a nastražil uši, snažíc se zaslechnout nějaký zvuk, který by napovídal, že ti dva vlci jsou někde venku.
„Nejsou tady,“ vyrušil mě z mého pátrání Yakeiho hlas.
Otočil jsem se zpátky k němu. Stále seděl ve stejné poloze, jen hlavu přestal zaklánět a díval se přímo na mě.
„Jeden odešel do vesnice vyhnanců a druhý se vrátil zpátky do města,“ vysvětlil, aniž bych se musel na něco ptát.
Stočil jsem pohled k oknu, jako bych je chtěl ještě zahlédnout. Ale přes zavřené okenice jsem nic neviděl. Ani to, jestli je den, či noc. Jen podle rozsvícené svíčky na stole, jsem mohl odhadovat, že už se opravdu setmělo.
„Jak dlouho jsem spal?“ posadil jsem se a protáhl se.
„Je už hodně po půlnoci, kdyby nebyla zima, za chvíli by svítalo,“ znovu si opřel hlavu o okraj necek a zavřel oči.
„A ty? Proč jsi nešel s nimi?“
Vstal jsem z postele a přehodil přes sebe deku. Zamířil jsem ke dveřím, protože si to příroda žádala.
„Zbláznil ses?“ zvedl Yakei znovu hlavu a díval se na mě, jak otvírám dveře.
„Proč?“ otočil jsem se a dveře jsem znovu zavřel. „Proč jsi sem vlastně přišel? Určitě ne proto, že ses rozhodl tady žít.“
„Vracím se do vesnice vyhnanců. A tady jsem kvůli tobě, protože je po tobě sháňka a myslel jsem si, že tě tu najdu. Prostě jsem to zkusil a vyšlo to. A jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Uvědom si, jak vypadáš. Co by se stalo, kdyby sem nikdo nepřišel? A věř tomu, že by se to stalo, protože spojky mezi vesnicí a městem už není potřeba.“
Na to jsem neměl co říct. Jen jsem znovu otevřel dveře a vyšel ven.
Když jsem se vracel zpátky, zadíval jsem se na nebe. Měsíc opravdu svítil už jen slabě a chystal se schovat za horami. Spal jsem celý den a skoro celou noc. Není se co divit. Byl jsem opravdu hodně vyčerpaný a to, že přišel Yakei, mě donutilo se konečně pořádně vyspat.
Jako bych celou tu dobu čekal jen na to, až někdo přijde a vynadá mi, že se chovám jak malé dítě.
Když mě začaly zebat holé nohy, vrátil jsem se do tepla. Zamířil jsem rovnou ke krbu a zavěsil nad oheň kotlík s polévkou, které ještě zbyl dostatek na to, abychom se mohli oba dva najíst.
Yakei se mezitím umyl a než jsem nabral polévku do misek, byl už oblečený a vynesl špinavou vodu ven.
„Půjdu si lehnout,“ promluvil konečně, když dojedl a odsunul prázdnou misku dál od sebe. Napil se ještě vody a pak zamířil k posteli. „Doufám, že mi nikam neutečeš,“ podíval se na mě ještě podezíravě.
„Kam taky?“ ušklíbl jsem se. „Tady je mi dobře.“
I já jsem snědl aspoň pár lžic polévky a kousek chleba. Teplé jídlo mi udělalo dobře na žaludek a i přesto, že jsem se před chvílí probudil, pocítil jsem opět únavu.
Přihodil jsem ještě pár polen do ohně, aby nevyhasl a pak došel k Yakei, který už ležel zabalený v dece. Posunul se víc ke zdi, aby mi udělal místo. Posadil jsem se a vzal ještě do ruky kartáč a trochu si pročesal umyté vlasy, které mi po dobu spánku zcela proschly. Spletl jsem si cop a ten jsem si omotal kolem krku, jak jsem to občas dělával.
Lehl jsem si a přikryl se druhou dekou. Otočil jsem se k Yakei zády a díval jsem se do ohně.
„Pamatuji si, jak jsem tady tak poprvé ležel s Kenjim,“ promluvil jsem po chvilce. „Chtěl mě tenkrát zabít, protože jsem si myslel, že jsem zabil Saburu.“
„Kenji je horkokrevný, ale je to hodný kluk. Když jsem byl teď ve městě, učil se na strážce. Mareo mu dává pěkně zabrat.“
„Mareo je Kenjiho učitel? Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pootočil jsem hlavu, abych aspoň trochu viděl na Yakei.
„Kaida to tak chtěl. A podle mě to bylo dobré rozhodnutí. Když ti dva spolu chtějí být, musí se naučit Kenji Marea i poslouchat. A Mareo je dobrý učitel. Jen si vzpomeň, jak dal Kenjimu co proto, když jsme šli na setkání místo Saburu,“ pousmál se Ykaei.
Přesto se na mě neotočil a ani neotevřel oči, čímž mi dal najevo, že se mu chce opravdu spát.
„To je pravda,“ musel jsem souhlasit.
„Taky bys potřeboval někoho, kdo by ti pořádně vyprášil kožich za to, jak se chováš,“ ozval se po chvilce mlčení Yakei.
„Myslím, že jsi ten úkol zvládl dobře,“ zašeptal jsem a také já konečně zavřel oči.
„To se ještě uvidí,“ zazněla ještě krátká odpověď.
Co myslel tím, to se ještě uvidí?
Otočil jsem se na Yakei, ale on se jen víc zachumlal do deky, aby mi dal najevo, že už nemíní v hovoru pokračovat.
Probudilo mě chladno.
Zamotal jsem se víc do deky, ale když jsem si uvědomil, že opravdu tu je zima, otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe.
Byl jsem sám. Oheň v krbu hořel jen malým plamenem a okenice byly pootevřeny. Postel vedle mne byla prázdná.
„Yakei?“ zavolal jsem do prázdné místnosti, ale nepřišla žádná odpověď.
Pomalu jsem vstal, přešel po studené podlaze k oknu a zabouchl okenice, aby dovnitř nešla zima. Yakei sem chtěl zřejmě pustit trochu čerstvého vzduchu a zapomněl je zavřít.
Došel jsem ke krbu, rozhrábl ohořelé zbytky dřeva a přihodil další polena, aby se oheň víc rozehřál.
Posadil jsem se ke stolu, stále zabalený v dece a jen si třel nohy o sebe, jak mi na ně bylo chladno. Měl jsem je studené od té podlahy, ale nechtělo se mi nazouvat ani boty.
Kde vlastně Yakei je? Proč odešel a nechal mě tu samotného? Odešel pryč úplně, aniž by mi něco řekl?
Nedalo mi to…
Vstal jsem a zamířil ke dveřím a vyšel na verandu i přesto, že mi byla zima.
Blížilo se sice jaro, ale tady v horách se stále držel sníh a ten mě teď studil do bosých nohou. Vítr ho v noci nafoukal až ke dveřím na verandu.
„Yakei!“ zavolal jsem a rozhlédl jsem se po okolí.
Ale jeho jméno se mi vrátilo ozvěnou a to bylo vše. Žádná jiná odpověď.
„Yakei!“ zavolal jsem znovu o něco hlasitěji.
Když bylo stále ticho, vrátil jsem se zpátky. Opravdu byla zima…
Posadil jsem se ke krbu, abych se zahřál. Natáhl jsem si nohy blíž k ohni a jen se na ně díval a představoval si, jak by mě Yakei zase seřval za to, že jsem se ani neoblékl.
Rozmotal jsem si cop a protahoval jednotlivé prameny mezi prsty.
Pořád mi nešlo z hlavy, kam Yakei zmizel a navíc tak potichu, aniž by mě vzbudil. Možná se vrátil do vesnice, jak plánoval. Nebo možná šel jen něco ulovit, protože ani ty zásoby co sebou měli, by dlouho nevydržely. A možná odešel, protože už se nechtěl dívat na mou ubohou maličkost…
Každopádně, i když jsem si to nechtěl připustit, jsem se cítil zas najednou tak opuštěný.
Ale třeba jen zbytečně panikařím a on se za chvíli objeví.
Zamyšleně jsem se díval do plamenů…
Došlo mi, že i přesto, jak moc se mi stýská po Isaovi a nedokázal jsem zůstat v mé rodné vesnici, nechtěl jsem být už sám.
Nechci se už cítit tak osaměle…
„Stýská se mi…“ povzdechl jsem si polohlasně pro sebe.
„I mně se stýská…“ ozvalo se za mnou najednou.
Srdce se mi málem přestalo tlouct. Nemohl jsem se nadechnout a měl jsem strach se otočit.
Začal jsem se třást a ruce v mých vlasech se zastavily.
Zdá se mi to? Musí se mi to zdát! Vždyť jsem neslyšel kroky ani otevření dveří… Co by tady dělal? Nemůže se jen tak procházet po lese, je to král!
„Hledal jsem tě,“ ozval se znovu tak známý hlas.
Chladný vzduch se otřel o má záda a já se konečně trhaně nadechl a pomalu se otáčel.
Stál tam… Opravdu tam stál a díval se na mě.
Dveře se pomalu zavřely a on se svým lehkým a neslyšným krokem blížil ke mně.
Je to král, řvalo v mé hlavě.
Mé srdce se konečně rozběhlo a začalo tlouct jako zběsilé.
Zastavil se přede mnou a jen se na mě z vrchu díval.
Na moment se naše oči setkaly…
Nedokázal bych ani popsat všechny ty pocity, které teď vzaly mé tělo útokem. Byl jsem na roztrhání a já ani nevěděl, zda ho chci obejmout, zda chci brečet nebo se usmívat.
Natáhl jsem před sebe ruku a dotkl se jeho nohy.
Opravdu se mi to nezdá… Je tady…
Ale vzápětí jsem cukl rukou zpátky. Z posledních sil, které mi ještě zbývaly, jsem ze sebe shodil deku a poklekl. Sklonil jsem hlavu, abych vyjádřil úctu tomu, kdo se tak náhle přede mnou objevil.
Chtěl jsem si otřít slzy, které se mi draly z očí a dopadaly na dřevěná prkna podlahy, ale nedokázal jsem už zvednout ani ruce.
„Vítej králi,“ zašeptal jsem nakonec, s pohledem upřeným do země.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak nakonec to nebudou dvě ale tři kapitoly. Nějak jsem to nezvládla vecpat do těch dvou, takže tahle je minimálně předposlední.
PS: za případné chyby a zmatenost se dopředu omlouvám. :)