„Měl by ses trochu víc zapojit,“ promluvil na mě Ichi.
Seděl jsem na stoličce a on právě spokojeně kýval hlavou nad tím, jak se mi všechno dobře hojí.
Bolest v boku už jsem skoro necítil a menší zranění už byla zahojená.
Jen tu nehlubší ránu v srdci nikdo nevidí. Ta se zřejmě už nikdy nezahojí.
„Asi jo,“ zamručel jsem jen a začal se oblékat. „Zůstanu zatím tady, dokud Sora s Kawou nebudou mít postavený svůj domek. A to ještě chvíli potrvá.“
„A proč nejsi s nimi? Mají tě rádi a Sora říkala, že kdykoliv můžeš přijít domů zpátky,“ podivil se Ichi, když mě slyšel.
„Nejde to,“ povzdechl jsem si. „Nechci jim přidělávat starosti a nejsem teď zrovna moc dobrý společník.“
„Jak myslíš. Ale budu teda rád, když mi tady pomůžeš, co?“
„Dobře, vezmu si na starost strážce, kteří ještě nejsou v pořádku. Jen nemám své věci, takže budu k tobě chodit pro byliny a masti.“
„S tím počítám,“ poplácal mě Ichi po rameni. „Je to už nějaká doba, co nás napadli, ale práce je pořád dost. Ne všichni jsou úplně v pohodě.“
Připevnil jsem si opasek přes přehoz, rozloučil se a vyšel ven. Zastavil jsem se před jeho domkem a rozhlédl se kolem sebe.
Sníh stále pokrýval celou krajinu, ale už ho nebylo tolik. S blížícím se koncem zimy ho ubývalo, podle toho, jak sem tam slunce trochu víc hřálo. Brzy bude jaro…
Vždycky jsem se těšil, až zima skončí. Usmíval jsem se na všechny kolem sebe a povzbuzoval je, že neduhy spojené se zimním obdobím, brzy skončí.
Ale tentokrát to bylo jiné.
I kdybych sebevíc chtěl, stejně jsem na tváři nevyloudil ani náznak úsměvu. Dokonce, ani když jsem byl ve svém domku a malá Kina kolem mne běhala a hrála si se mnou na prince a princeznu. Že prý budeme spolu jednou kralovat ve své vlastní zemi.
Vždy jsem pak odcházel s ještě větší bolestí uvnitř sebe.
Pokaždé, když mi tohle řekla, vzpomněl jsem si na svého Isaa, který teď kraluje své vlastní zemi a já ho nemůžu vidět ani na malinký okamžik.
Od chvíle, kdy byl napaden král, jsem ho už neviděl.
A proto jsem raději zůstával na zámku. Snažil jsem se nějak zaměstnat, ale i tak jsem ho měl stále plnou hlavu. Nedokázal jsem se zbavit svého stesku, zvlášť potom, co mi Tachi řekl.
Pro mne už u Isaa není místo.
Už to není Isao. Je to Senichi, král sněžných vlků…
Pohlédl jsem na čisté nebe, kde sem tam se objevovaly bílé mraky, a slunce zářilo, ačkoliv ještě nehřálo natolik, abych si mohl odložit ten huňatý přehoz.
Ani tenhle pohled, mi nepřinesl klid na duši, tak jak kdykoliv předtím.
Zhluboka jsem se nadechl a vykročil k zámku. Nešel jsem přímo do ubikace strážných, kde jsem teď měl vyhrazený svůj pokoj. Pomalu jsem obcházel celou zahradu a nechal se unášet svými myšlenkami.
Až teprve, když se slunce posunulo na nebi níž, vešel jsem do zámku.
Byl čas večeře. Vůně z kuchyně se nesla chodbami a všichni strážci, co neměli službu, zvala ke stolu.
Zašel jsem do svého pokoje, odložil si přehoz a nazul jen lehké boty a také já zamířil do jídelny, abych zaplnil svůj žaludek.
Neměl jsem hlad. Ale tahle pravidelnost mě donutila začít fungovat aspoň trochu.
Trvalo několik dní, do mého setkání s Tachim, než jsem se dal aspoň trochu do pořádku. Nevycházel jsem z pokoje, s nikým jsem nemluvil, nejedl jsem. Jen jsem byl…
Tesknil jsem a nebyl schopen se přinutit k ničemu.
Nepomohlo ani domlouvání Ichiho, ani návštěva Sory a Kawy, který se už začal uzdravovat.
Až teprve Kaida tomu udělal rázný konec.
Jednoho dne přišel a dal mi co proto. Donutil mě se umýt, obléct se a nacpal do mě jídlo. Chodil mě každý den kontrolovat vždy, když měl volnou chvíli.
Prý jestli zas uvidí, jak se tu dobrovolně ničím, že mě zmlátí tak, že se na zadek neposadím a maso mi bude muset někdo předkousávat, abych se vůbec najedl.
Připomínal mi mého otce.
Brečel jsem, když mi řekl, že by se Romel trápil, kdyby mě tak viděl.
Slíbil jsem mu, že se o sebe začnu starat…
A já se vždy snažil sliby dodržet.
Došel jsem do jídelny a hned zamířil ke stolu, kde bylo nachystáno jídlo. Nabral jsem si tolik, co jsem byl schopen pozřít.
Bylo tu pár strážců, kteří seděli u dlouhého stolu, jedli a rozmlouvali spolu.
Ale já neměl chuť se k nim přidat, i když na mě volali. Jen jsem na ně kývl a posadil se do rohu k menšímu prázdnému stolu.
Seděl jsem zády k nim, abych na nikoho neviděl a chvíli hypnotizoval jídlo na talíři, než jsem konečně vzal do ruky chléb a začal jíst. Maso jsem trhal na malé kousíčky, jako bych měl strach, že mě snad nějaký větší udusí. Jedl jsem velmi pomalu… Spíš jsem se nutil, protože jsem to slíbil. Kdyby to bylo jen na mě, už bych dávno umřel hlady.
„Konečně bude za chvíli jaro,“ ozval se od dveří hlas. „Už mě nebaví se pořád takhle oblíkat.“
Ani jsem se nemusel otáčet. Věděl jsem, komu patří.
Kdybych věděl, že sem přijde, vzal bych si jídlo do pokoje.
Slyšel jsem, jak na zem dopadl jeho hrubý přehoz a na něj odložil svůj meč. Právě mu skončila služba a on se přišel na večeři, stejně jako další tři strážci, kteří přišli s ním.
I když jsem se chtěl najíst, v tu chvíli, kdy on vešel, mi každé sousto ještě víc rostlo v puse.
Odložil jsem to na talíř a vstal jsem.
Nemůžu tu být. Jen jeho přítomnost mi nedělá dobře. Natož ho ještě slyšet.
Zůstal jsem sice v zámku, ale snažil jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo.
A když jsme náhodou na sebe narazili, nikdy si neodpustil nějakou poznámku.
„Slyšel jsem novinu,“ ozval se Itachi. „Isao, vlastně Senichi, má už minimálně tři návrhy. No, co se divit, je pěkný a žádaný. A když bude mít potomka, tak ještě víc posílí své postavení.“
Zasekl jsem se. Moje ruka, která chtěla vzít talíř, zůstala viset ve vzduchu.
Tak je to přeci jen pravda…
Nemohl jsem se nadechnout, když jsem ta slova slyšel. Jen jsem stál a zíral na jídlo na talíři, neschopen dalšího pohybu. V očích mě zaštípaly slzy a uvnitř mě se všechno sevřelo.
„Král sněžných vlků se k nám chystá na návštěvu, až opadne sníh. Měl by přijít už s novou královnou. Nejspíš nebude dlouho trvat a budou kolem nich běhat štěňata,“ pokračoval o něco hlasitěji.
Musím odejít… Musím. Nemůžu to slyšet, i když je to pravda.
Isao bude mít partnerku, novou královnu a na mě zapomene. Možná na mě už zapomněl. Ani jeden jediný list mi neposlal, abych věděl, co dělá a jak se mu vede. Jestli na mě myslí…
Vzal jsem do ruky talíř a otočil se, že odejdu pryč. Ale v tu chvíli jsem se setkal s Itachiho pohledem.
„Copak je, Tame?“ usmál se na mě škodolibě. „Už jsi dojedl?“ výmluvně se podíval na můj plný talíř. „Nějak ti moc nechutná. Budu muset říct v kuchyni, že špatně vaří.“
Věděl, že jsem tu. Věděl, že slyším všechno, co tu kdo říká. A on to udělal jen proto, aby mi ještě víc ublížil.
„Nebo se ti snad nelíbí, že za tebou Isao nepřijde?“ ušklíbl se.
Ruce se mi roztřásly, a měl jsem co dělat, aby mi talíř nevypadl z ruky.
„Itachi, zmlkni!“ ozval se hlas Mareo, který seděl na druhém konci stolu.
Dobře věděl, stejně jako všichni ostatní, jak to mezi mnou a Isaem je. Ale nikdo z nich už nevěděl, jakou roli v tom hraje Itachi.
„Proč? Jsou to nové zprávy a pro nás dobré,“ otočil se na něj Tachi. „Senichi nás přijde navštívit i se svou novou partnerkou. Upevní se tím jeho postavení a taky spojenectví mezi našimi rody. Možná budou potřebovat nějaké bylinky, aby královna brzy počala a měli spoustu potomků,“ s úšklebkem se otočil zpátky na mě.
Žádné jídlo... Hodil jsem talíř zpátky, až se všechno rozletělo po stole.
„Buď zticha,“ zavrčel jsem.
V jídelně zavládlo naprosté ticho. Všichni snad i přestali jíst a jen se dívali na mě a na Itachiho.
„Promiň, zapomněl jsem ti to říct. Přemýšlím, jaká bylina proto bude nejlepší. Kopřiva to asi nebude, co?“ pokračoval Itachi, i přes varování Marea.
„Drž hubu,“ zavrčel jsem znovu o něco hlasitěji a nechal vyjít ven svou vlčí podstatu.
„Možná už mají období páření,“ promnul si Tachi bradu a znovu se na mě usmál.
Vycenil jsem zuby a výhružně zavrčel. Ocas za zády se mi napřímil a jen jeho špička se nervózně třásla.
Strážci, co seděli kolem itachiho, vstali. Jeden z nich šel ke mně, aby mě uklidnil a další obešel stůl, aby domluvil Tachimu.
„Jsem zvědavý, jak budou jejich štěňata vypadat. Možná budou mít jako první kluka…“ pokračoval Tachi klidným hlasem a stále se svým nepříjemným úsměvem.
„Itachi, přestaň!“ vykřikl Mareo a vyskočil na nohy.
Ale v tu chvíli jsem skočil i já.
Strážce, co šel ke mně, jen na poslední chvíli uhnul. Skočil jsem přes stůl rovnou na Itachiho. Všechno jídlo se rozletělo po stole a lavice se převrátila, když jsme dopadli na zem.
Nečekal to…
Nejspíš počítal s tím, že stáhnu ocas a s kňučením odejdu pryč, brečet do svého pokoje. Opět by dosáhl svého.
Ale tentokrát ne.
Zuřivost v mém těle propukla naplno.
Nehleděl jsem na to, kdo všechno tu je. Nehleděl jsem na to, že nás chtějí od sebe odervat. Rozdával jsem rány a bylo mi jedno kam.
Tentokrát jsem toho měl vážně už dost a viděl jsem rudě.
Tři strážci mě museli odervat od Tachiho, protože já nehodlal přestat. Byl jsem rozhodnutý ho zabít…
„Tame! Uklidni se!“ zařval mi do obličeje Mareo. „Přestaň!“ chytl mě za ruce, které mi začaly jemně zářit.
Ale já neposlouchal. Viděl jsem jen Tachiho, který ležel na zemi a stíral si z obličeje krev.
„Nějaký mastičkář nemá na krále právo. Už dávno jsi u Isaa skončil, Neotře si o tebe ani ocas!“ zavrčel na mě.
Po těch slovech jsem se vyškubnul z držení a chtěl po něm znovu skočit.
Ale uprostřed pohybu mě zastavila silná rána a já doletěl dozadu a dopadl na zem.
Otřeseně jsem se díval na Marea, který se ke mně blížil s rukou zatnutou v pěst.
„Říkal jsem ti, aby ses uklidnil, Tame!“ přiblížil se až k mému obličeji. „Málem jsi použil svou sílu. Chceš, abys měl problém?“ zašeptal mi do ucha.
„Zabiju ho!“ vycenil jsem zuby a znovu jsem výhružně zavrčel.
„Tame, přestaň. Jen tě provokuje. Chce tě-“
„Co se tu děje!?“ ozval se náhle silný hlas Kaidy.
„Uklidni se, Tame, ano?“ zašeptal ještě Mareo a vstal. „Jen malé nedorozumění,“ otočil se na Kaidu.
Kaida došel k převrácené lavici, podíval se na Tachiho, který se sbíral ze země, a pak na mě. Hned mu bylo všechno jasné. Nikdo nemusel nic říkat. Jako jeden z mála věděl, jak to mezi námi je.
„Běž se nechat ošetřit a pak přijď za mnou,“ rozkázal mu, aniž by se ptal na cokoliv dalšího. „A ty,“ otočil se na mě, „pojď se mnou hned.“
„Pane, Tame se jen-“
„Na nic jsem se teď neptal,“ přerušil Kaida jednoho ze strážců, který chtěl něco říct. „Ukliďte to tady,“ máchl rukou k nepořádku, co po nás zůstal. „Tame, jdeme. Nebo tě mám nechat odvést v poutech?“ výmluvně se podíval na mé ruce.
Jen jsem sklonil hlavu, a když jsem viděl, že stále jemně září, vrazil jsem je hned do kapes.
Za naprostého ticha jsem vykročil za Kaidou. Počítal jsem s tím, že mě vezme k sobě do pracovny, ale on zamířil ke mně do pokoje. Šli jsme tiše, bez jediného slova. On ráznou chůzí přede mnou a já o dva kroky za ním se skloněnou hlavou.
„Nedovolím tu jakékoliv bitky. Ne tady na zámku. Pokud se chcete navzájem pozabíjet, jděte někam do lesa,“ promluvil konečně, když za mnou zavřel dveře mého pokoje.
Zastavil se u vědra s vodou, namočil v ní hadr a podal mi ho.
„Co to mělo znamenat? Dobře víš, že tě Tachi bude stále provokovat. Isao ho odmítl a on ti to prostě nemůže zapomenout. A otři se, jsi od krve.“
Vzal jsem si hadr a přešel jsem k zrcadlu.
Po puse mi stékala krev z rozbitého rtu a pod okem se mi dělala podlitina.
Ani nevím, kdy mě Tachi stihl praštit. Nebo to bylo od Marea? Vždyť je to jedno…
Chtěl jsem se otřít, ale zůstal jsem hledět na svou ruku. Klouby jsem měl odřené do krvava.
„Je pravda, co Tachi říkal?“ zeptal jsem se tiše a začal se otírat od krve.
Stále jsem měl vztek, ale současně mě svíral nepříjemný pocit z toho, co jsem slyšel.
Kaida mlčel.
Nepříjemný pocit sílil…
„Tak je to pravda?“ otočil jsem se na něj a popošel k němu blíž.
„Tame,“ povzdechl si Kaida. „Musíš pamatovat na to, že Isao už není obyčejný vlk. Je král…“
Po těch slovech se ve mně všechno sevřelo ještě víc.
„Má povinnosti, musí dát svou zemi do pořádku…“
„To jsem nechtěl slyšet!“ vykřikl jsem. „Je pravda, že Isao přijede se svou novou partnerkou? Bude se… Bude…“ polkl jsem slzy.
Nedokázal jsem to ani vyslovit...
„Je pravda, že se sem Isao chystá. Měl by dorazit třetí den po úplňku,“ odstoupil Kaida o krok. „Vzpamatuj se, Tame. Podívej, co to s tebou dělá. Takhle nemůžeš žít.“
„Na to jsem se neptal!“ křiknul jsem znovu. „Neodpověděl jsi mi, Kaido!“
„Tame, něco si mi slíbil. Dej se do pořádku,“ vyhnul se Kaida znovu mé odpovědi. Otočil se a zamířil ke dveřím. „Vyhýbej se Itachimu. Ještě jeden takový výstup a vyvodím z toho důsledky. Pro vás oba.“
„Kaido! Odpověz mi!“
Rozběhl jsem se za ním s cílem dostat z něho odpověď, i kdybych ho mě zastavit svou sílou.
„Tak dost!“ otočil se na mě. „Přestaň se chovat jak malé děcko! Něco jsem řekl a to platí. A ty jsi mi něco slíbil. Tak se hleď uklidnit a dát do pořádku. Nevylezeš odsud, dokud nebudeš v klidu!“ rozčílil se už Kaida.
Gestem ruky mě zastavil a vyšel z pokoje. Ještě než zavřel dveře, slyšel jsem, jak dává rozkaz jednomu ze strážců, že mě bude hlídat a všude doprovázet.
Zůstal jsem stát uprostřed pokoje jak přimražený.
Tak přece je to pravda. Tím, že mi Kaida neodpověděl, mi to jen potvrdil.
Stál jsem tam notnou chvíli, než jsem se konečně pohnul. Došel jsem k posteli a svalil se na ní, s očima plnýma slz.
To proto se mi Isao neozval. Nenapsal mi jediný list, protože mě už nechce. Jsem pro něj teď jen přítěž. Překážka, která mu stojí v cestě, aby založil rodinu.
Pokud jsem měl kdy předtím pocit, že umřu steskem, tak teď se mé srdce doslova rvalo na kusy.
Isao už nikdy nebude můj. Nepatřím mu. Nechce mě…
Nemohl jsem ani dýchat, jak moc mě tohle poznání bolelo. Zasáhlo mě to tak silně, že kdyby mi někdo vrazil dýku do srdce, jen by mi pomohl od bolesti, kterou jsem teď cítil.
Jen jsem ležel a nevnímal nic kolem sebe.
Ani to, že do pokoje vešla služebná, která mi na rozkaz Kaidy přinesla večeři.
Ani to, že přišel Ichi, aby se podíval, jak na tom jsem.
Ani Kaida nepochodil, když mi přišel domluvit.
Mluvili na mě, ale já jen ležel na posteli, zkroucený do klubíčka, držel ruku přitisknutou na hrudi, kde by mělo bít mé srdce. Skoro jsem ho necítil. Už nemělo proč bít…
Byla hluboká noc, když jsem konečně vstal z postele. Oči mě silně pálily od pláče a tělo jsem měl slabé, jak moc se to na mě podepsalo.
Všude po zámku vládlo ticho, jen před mým pokojem se občas ozvaly kroky strážce, který mě hlídal.
Isao sem přijde…
Za pár dní. Představí se nám jako nový vůdce sněžných vlků i se svou královnou.
Ale já u toho nemůžu být. Nemůžu to vidět. Nedokázal bych se na něj dívat s vědomím, že už mi nepatří. Ani by mě k němu nepustili…
Oblékl jsem si svůj hrubý přehoz a připásal si Saburův meč. Do malého pytlíku jsem vysypal jídlo, co mi služebná donesla a přivázal ho k opasku.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji, na moment se zastavil u dveří, ale pak jsem zamířil k oknu.
Otevřel jsem ho dokořán a dovnitř se vetřel mrazivý noční vzduch.
Promiň, Kaido, promiň, Ichi. Slíbil jsem vám něco, ale tentokrát svůj slib nedodržím.
Jen sem tam se mihl stín, když jsem vyskočil z okna a nepozorovaně se proplížil tichou opuštěnou zahradou ven ze zámku.
Šel jsem…
Nehleděl jsem na to, jaký je mráz, prostě jsem šel. Bolelo mě u srdce tak, že jsem sotva dýchal. Jen nohy automaticky dělaly ten pohyb…
Pravá dopředu…
Levá dopředu…
Pravá…
Levá…
Mířil jsem hlouběji do lesa tak, jak před nedávnem. Jen s tím rozdílem, že teď jsem utíkal před bolestí, před sebou samým a nikdo mě nepronásledoval. Možná mě začnou ráno hledat, ale to já už budu daleko…
Jen ten velký stříbrný měsíc, který tiše naslouchal mému občasnému tesknému vytí, mě doprovázel.
Nedíval jsem se napravo ani nalevo. Oči jsem měl upřené jen do té tmy před sebou…
Prostě jsem šel.
Skoro svítalo, když se přede mnou objevil ten známý palouček. Zastavil jsem se u posledních stromů.
Rozhlédl jsem se kolem sebe…
Bylo to tu tak prázdné. Ticho, až mě to mučilo a ještě víc znásobilo moji bolest.
Cítil jsem se strašně opuštěný, a jen kvůli jednomu člověku. Byli ve vesnici lidé, kteří se o mě starali, ale já chtěl jen jednoho. Jen jednoho…
A ten tu není… A pro mne už nikdy nebude…
Nikdo ho nenahradí…
Dveře tiše zavrzaly, když jsem je otevřel a vešel dovnitř. Přivítal mě chlad, protože se tu už dlouho netopilo. Kenji opustil tento domek a nikdo další tu nepřišel. Nebylo proč.
Ani jsem se nesvlékl. Jen jsem odpásal meč a pytlík s jídlem, které po cestě zmrzlo, odložil to na zaprášený stůl.
Došel jsem k posteli a lehl si na ni. Byla promrzlá, stejně jako celý dům, ale mě to bylo jedno.
Jen jsem přes sebe přehodil studenou přikrývku a zavřel jsem oči.
Zůstanu tady.
Sám…
Nedokážu se dívat na Isaa a jeho vyvolenou. Nedokážu to.
Tady se před tím můžu schovat…
Tady můžu v tichosti žít se svým trápením, dokud nepřijde můj čas.
Už pro mne nic neexistuje.
Smysl mého života zmizel jak mávnutím proutku.
Přesto…
Nikdy tě, Isao nepřestanu milovat. Nikdy…