2.
„Nebojte se, bude v pořádku,“ pohladil jsem malou Kinu po vláskách. Podal jsem ji do její malé ručky lístek stévie, který si hned strčila do pusinky a se spokojeným výrazem jej začala urputně přežvykovat. Seskočila z postele a chtěla se rozběhnout ven, ale já ji zastavil.
„Kampak, malá princezno? Ještě musíš trochu poležet, nebo se ti horečka vrátí,“ zvedl jsem ji se smíchem do náruče a uložil ji zpět do postele.
Už když se narodila, byla slabounká a moc šancí na přežití neměla. Dělal jsem, co jsem mohl a její rodiče doufali a také se snažili, co šlo, aby to malinké tělíčko vyrvali ze spárů démona smrti.
Přesto, že její tělesná schránka je náchylná k nemocem, má v sobě energie na rozdávání.
Často za mnou přiběhla s rozbitým kolínkem, či škrábancem na ruce nebo třískou v prstě. Míval jsem pocit, jako by si různá drobná zranění způsobovala úmyslně, aby si mohla vyprosit sladkou stévii jako odměnu za to, že byla při ošetřování statečná. Vždy pak se svým zvonivým smíchem odběhla, jako by se vlastně nic nestalo.
Stávalo se také, že se ztratila. Zaběhla se ne jednou či dvakrát. Hledali jsme ji často a nakonec našli na malém paloučku, kde rostlo plno květin a já tam často sbíral své byliny. Seděla uprostřed, povídala si s kytičkami. Říkala jim, jak jsou užitečné a jak nám pomáhají. Často byla návštěvníkem u mne doma, kde se vyptávala, na co se která bylinka používá a sledovala mne, jak se o ně starám, suším a třídím. Procházela mezi záhonky na mé zahrádce a svými drobnými ručkama, vytrhávala plevel, který podle jejich slov ty krásné kytičky dusil. Byla zvídavá a já ji rád odpovídal.
„Moc děkujeme, Tame. Nevíme, co bychom si bez tebe počali,“ stiskla mi ruce máma Kiny a já v jejích očích zahlédl opravdovou vděčnost.
„Udělal jsem to rád. Nemusíš mi děkovat,“ pousmál jsem se na ní a jemně vymanil ruce z jejího sevření. „Jen by měla dávat trochu pozor, aby zbytečně neprochladla. Ale je ještě malá a je možné, že jak poroste, bude silnější a víc se ubrání nemocem, které ji tak často trápí,“ ještě jednou jsem ke Kině pohlédl. „Zkuste ji udržet aspoň do zítra v posteli.“
Na tuhle mou poslední prosbu jsme se jako jeden rozesmáli, protože to byl někdy opravdu nadlidský výkon. Sáhl jsem do mošničky připevněné u pasu, a vytáhl jeden malý pytlík, ve kterém jsem měl připravenou směs bylin.
„Vařte ji z toho čaj, a až vám dojde, přijďte, nachystám vám další. Mělo by to aspoň trochu posilnit její tělo,“ podal jsem jim to a místností se ještě víc roznesla vůně sušeného šípku, třapatky a meduňky.
„A ty,“ otočil jsem se ještě zpátky k posteli, „pěkně zůstaneš tady. Když to splníš, můžeš si pak za mnou přijít pro něco dobrého,“ usmál jsem se na Kinu a věděl jsem, že tohle zabere aspoň do večera.
Její rychlé souhlasné přikyvování ji rozházelo vlásky, které měla pěkně stažené ve stužce. Začala si je protahovat mezi prstíky a hned žadonila po mámě, aby jí upletla nějaký krásný cop, jako nosí princezny.
Rozloučil jsem se, protože jsem zde již nebyl potřebný a vyšel z domku ven, kde mě ozářilo polední slunce. Zastínil jsem si oči, abych se mohl lépe rozhlédnout.
Všude panoval klid. Sem tam pobíhaly děti v lidských či vlčích podobách, mámy dodělávaly polední jídlo a mužská část, pokud nebyli strážní a neměli službu na zámku, pracovala na opravách svých domků, či ve svém vlastním řemesle, připravujíc se na blížící se trh, který se měl po úplňku konat ve městě.
„Kina zase neposlouchá?“ ozval se vedle mne příjemný hlas.
Jen co jsem ho uslyšel, rozlilo se mi po těle zvláštní příjemné teplo. Usmál jsem se, dal ruku dolů a otočil se k Isaovi. Opíral se jedním ramenem o stěnu domku s rukama zkříženýma na prsou a díval se přes okno dovnitř, jak si Kina nechává pročesávat své blonďaté vlásky a splétat do vytouženého účesu.
Slunce již sedmkrát vyšlo ode dne, kdy jsem seděl vedle jeho postele a prosil všechny dobré duchy i předky, aby pomohli Isaovi navrátit se mezi živé. A když po dvou dnech byl mimo nebezpečí a jeho stav se výrazně zlepšil, péči o něj přebral zámecký felčar a já byl poslán domů.
Celou dobu jsem na něj myslel. Uléhal jsem a vstával s myšlenkou, že bude v pořádku. Vždy jsem se při každé náhlé pochybnosti uklidňoval tím, že kdyby se mu přitížilo, už by mě dávno zavolali. Ale Isao je silný tělem i duší. Ať už se dělo cokoliv, nikdy se nevzdával.
Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě.
„Už je ti lépe, že ses vydal z města až sem?“ zastavil jsem se pohledem u jeho pasu, kde se mu houpal meč. „Doufám, že už netrénuješ. Ještě chvíli bys neměl,“ zamračil jsem se.
„Ne, felčar říkal, že ještě pár dní a pak teprve nastoupím do služby. Mám to jen, abych nevyšel ze cviku,“ odlepil se ode zdi a popošel ke mně.
„Přišel ses podívat domů?“ stočil jsem z něj pohled na nedaleký domek, kde pobývala rodina Itachiho.
„Přišel jsem za tebou, Tame,“ řekl o něco tišeji, a tak upřeně mi pohlédl do očí, že se mi postavily chloupky na zátylku.
Bezděčně jsem si po krku přejel rukou. „Za mnou?“ znovu jsem se k němu otočil s mírně překvapeným výrazem.
„Chtěl bych, abys mě prohlédl. Chci mít jistotu, že se všechno správně hojí,“ pokynul mi rukou, abych nestál na místě a sám zamířil k mému obydlí.
„Zámecký felčar je dobrý,“ pokrčil jsem rameny a vydal se za ním.
„Ale ne tak, jako ty,“ zastavil se Isao po chvilce na prahu mého domku, který byl jedním z posledních ve vesnici a čekal, až vejdu jako první.
Otevřel jsem dveře a vešli jsme do mého voňavého království. I když jsem míval skoro pořád otevřená okna, vůně bylinek se nesla celým domkem a vnikala sem i z mé malé zahrádky, na které jsem si jich také pár pěstoval.
„Posaď se,“ ukázal jsem mu na postel, když vstoupil a zůstal stát u okna směřujícího na zahradu a zadíval se ven.
Zatím co si Isao odpásal meč a svlékal halenu a kalhoty, i já si odložil věci a opláchl si ruce ve studené vodě v umyvadle, které jsem měl stále připravené, abych nemusel pokaždé běhat pro vodu ke studni.
Snažil jsem se nedívat, jak se svléká. Viděl jsem ho nahého už tolikrát, přesto tohle pro mne znamenalo něco víc. Bylo to něco, při čem jsem na něm mohl oči nechat a zapomínal dýchat, když postupně odhaloval své tělo kousek po kousku.
Přitáhl jsem si stoličku a usadil se na ni. Začal jsem prohlížet jeho ruce a nohy. Ta menší zranění byla již skoro zhojena. Prsty jsem se jemně dotýkal jeho kůže na hrudi a prohmatával tmavé a postupně mizející modřiny, zda opravdu nebylo některé z žeber zlomené a já to náhodou nepřehlédl.
Ale takovou chybu jsem si nemohl a ani nechtěl připustit. Hojící se hluboké rány byly pěkně zatáhnuty a nebylo už ani potřeba, aby je měl překryty obvazy.
„Omýváš si je tím odvarem z bylin, co jsem ti poslal?“ zeptal jsem se, když po přitlačení na jednu z nich jemně sykl a cukl sebou.
Přikývl. „Jen…“
„Co?“ přestal jsem sledovat jeho hruď a spustil ruce dolů, protože i ten sebemenší dotek mi dělal potíže se soustředit.
„Nedosáhnu si na záda,“ zvedl ruku a ukázal si přes rameno. „Tachi říkal, že mi po-“
„Itachi ti pomáhal?“ vyhrkl jsem a vzápětí litoval mé nepřiměřené reakce.
Bylo to však silnější, než jakékoli mé trénované sebeovládání. Pocit, že na něj sahal Tachi, mi sevřel vnitřnosti v těle takovým způsobem, že se mi na moment udělalo zle. Kdokoli jiný by mi nevadil. Ale on…
„Ne. Řekl jsem, že to zvládnu sám,“ pronesl do nastalého ticha Isao. „Nechci, aby se mě dotýkal kdokoliv jiný, než-“ v tuhle chvíli však zmlknul on.
Nedopovězená věta zůstala viset ve vzduchu a já se střídavě díval na jeho ústa a oči, jak bych si ji chtěl z nich přečíst. Jeho tváře mírně zrůžověly a on sklopil pohled, jako by se za to, co chtěl říct, styděl.
„Lehni si na břicho,“ odsunul jsem stoličku a posadil se vedle něj na kraj postele.
Už při prvním pohledu mi bylo jasné, že ta hluboká rána na zádech, táhnoucí se přes lopatku, se špatně hojí.
Vždyť ho to musí bolet.
Začal jsem ji opatrně ohmatávat po krajích, ale když jsem ji mírně stiskl v místě, kde byla výrazně začervenalá, neubránil se hlasitému syknutí a jeho ruce pevně sevřely okraj polštáře.
„Zanítilo se ti to. To váš felčar neviděl, nebo co?“ začal jsem nadávat. Natáhl jsem se ke stolku vedle postele a vzal si kousek čistého hadříku. „Jak mohl přehlédnout něco takového?“
„Já…“ ozval se tiše Isao a mé ruce, které se již skoro dotýkaly jeho zad, se zastavily.
„No? Snad mi nechceš říct, že jsi…“
To snad neudělal. Je tak hloupý? Ale jeho další slova mou domněnku potvrdila.
„Nebyl jsem u něj už čtyři dny.“
Neubránil jsem se a vší silou jsem ho praštil doprostřed zad, kde neměl žádná zranění.
„Do… Sakra!“ vykřikl Isao a prohnul se na posteli jako luk. „Víš, jak to bolí?“
„Jasně že vím!“ odpověděl jsem mu stejně hlasitě. „Máš to celé podhnisané. Víš, že vlčí zuby jsou víc nebezpečné než seknutí mečem? Chceš, aby se tvá krev otrávila? Teď laskavě drž a zkus mi nerozervat polštář!“
Bez dalšího varování jsem malým ostrým nožíkem nařízl ránu. Okamžitě se ven začal tlačit hnis, jak moc ho tam bylo. Stíral jsem ho připraveným hadříkem, který jsem musel vzápětí vyměnit. Prsty jsem se snažil vymačkat hnis, aby ho tam nezbylo ani trochu. Teprve, když se objevila krev, byl jsem spokojený.
Jak tohle mohl tolik dní vydržet a nic s tím nedělat?
Isao jen tiše trpěl, svíral polštář tak, že bylo slyšet, jak jeho nitky praskají a celý napnutý jen rychle oddechoval. Byl celý zpocený, a když jsem ho konečně přestal trápit, zhluboka vydechl, jak byl rád, že to má za sebou.
„Je to lepší, co?“
Jen tiše přikývl hlavou a otřel si zpocené čelo do polštáře. Vstal jsem, posbíral špinavé hadříky a hned je hodil do krbu, kde budou spáleny, aby ani trocha toho špinavého nepřišla do styku s ničím dalším.
„Ještě lež,“ řekl jsem Isaovi, když jsem zahlédl, že se zapírá o ruce a chtěl se zvednout.
Z poličky jsem vybral jednu z dóziček, ve kterých jsem uchovával masti a znovu si k němu přisedl na postel.
Ještě jednou jsem ránu otřel od kapek krve, které na ni ulpěly a pak mu do ní opatrně vetřel trochu masti.
„Mělo by tě to přestat bolet, ale musíš to omývat, jak jsem ti řekl a aspoň dva dny ráno a večer si to budeš mazat. Když na to nedosáhneš, zajdeš za vaším felčarem,“ odložil jsem dózičku na stolek.
Podíval jsem se znovu na jeho záda a náhle mě přepadl svíravý pocit, jak moc jsem se ho toužil dotknout. Ne jako léčitel, ale jako někdo, kdo tohoto vlka miluje.
Položil jsem obě dlaně na jeho záda a vnímal přes ně teplo jeho těla. Táhl jsem je pomalým pohybem nahoru směrem ke krku. Stáhl jsem mu vlasy bokem a jemně přejel bříšky prstů po blednoucích šrámech, které po sobě zanechaly zuby útočníka.
Zcela mě pohltil ten nádherný pocit takhle se ho dotýkat. Úplně jsem tomu propadl. Zapomněl jsem i na to, proč tu vlastně Isao přišel. Tišil jsem svůj zrychlený dech, ale ten se již otíral o jeho krk, když jsem se veden touhou sklonil a skoro se dotýkal svými rty jeho kůže.
Cítil jsem na svých rtech horko jeho kůže a já tomu jen těžko odolával. Jako bych chtěl svými polibky uzdravit všechna jeho zranění.
Snad ani ten nejtenčí lístek by neprošel mezerou, která již zbývala, aby se ho mé rty dotkly.
„Tame,“ vyslovil náhle Isao mé jméno a přerušil tak ticho vyplňované jen našim oddechováním.
Mírně jsem sebou trhnul, když promluvil. Tiše, přesto však plně zasáhl jeho hlas mé slechy. Rychle jsem se narovnal a zvedl ruce. Dvakrát jsem se zhluboka, avšak potichu, nadechl, abych získal zpět svou jistotu a to, co mě teď šimralo kolem žaludku, potlačil zpět.
„Posaď se, převážu ti to,“ hlas mi mírně přeskočil a já trochu zakašlal, abych to zamaskoval.
Isao se posadil zády ke mně, ale i přesto jsem si všiml, jeho ruměnce ve tváři. Sklonil hlavu, přitáhl si deku do klína a ruce na ně pak složil, jako by si chtěl chránit svůj poklad.
Otřel jsem se o kalhoty, abych zahnal ten třas, který mně ovládl a vzal jsem ze stolku na pruhy natrhané plátno.
„Zvedni ruce,“ přikázal jsem mu již pevnějším hlasem.
Nejdříve mu ruce cukly, jako by je chtěl nechat tam, kde byly, ale pak je trochu neochotně a pomalu rozpažil.
Tentokrát jsem si již žádné selhání nepřipouštěl. Jak nejrychleji to šlo, ovázal jsem mu zranění a snažil se ho co nejméně dotýkat. Neodolal jsem však, když jsem se musel k němu víc nahnout, abych mohl protáhnout obvaz kolem hrudníku, a natáhl jsem nosem jeho úžasnou vůni, z které se mi málem zatočila hlava.
Rychle jsem mu upevnil konec obvazu a vstal. Pocit, že je tak blízko, můžu se ho dotýkat, cítit teplo jeho těla a jeho specifickou vůni, mi nedělal dobře.
Vlastně dělal. Ale on… On není pro mne. Nejspíš zůstane jen u tajného přání, že bychom my dva někdy…
Promnul jsem si spánky a vzdálil se od postele. Otočil jsem se k němu zády, aby mě nelákalo se na něj stále dívat a on se necítil nepříjemně. Začal jsem sklízet věci, které jsem použil. Nožík jsem opálil nad rozdělaným ohněm a pak ho ještě omyl, aby byl dokonale čistý a připravený na další použití.
Šustot látky za mými zády napovídal, že se Isao obléká, stejně jako klepnutí pochvy meče o hranu postele, když ho zvedl a připásal si ho.
S mírným povzdechem jsem sklonil hlavu a ponořil ruce do studené vody. Přestal jsem ho vnímat a jen dokola omýval ruce, jakoby už dávno nebyly čisté.
„Děkuji,“ ozval se náhle za mými zády jeho hlas.
Leknutím jsem sebou trhnul, až voda vystříkla na podlahu. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Jeho kroky byly tiché jako vždy.
„Nemáš zač,“ vytáhl jsem ruce z vody a trochu je otřepal, kdy se dopadající kapky hned vsakovaly do dřevěné podlahy. Chtěl jsem se otočit, jít se utřít, když jsem se zarazil. Jen malinký kousek nás dělil od toho, abych do něj narazil.
„Ale mám,“ jeho hlas se ozval ještě blíž.
Cítil jsem jeho dech na svém krku. Musel být nakloněný, aby byl tak blízko. Jen kousek bych se nahnul dozadu a opřel bych se o něj svým tělem.
Sotva jsem dýchal a mé ruce zůstaly viset ve vzduchu ve strnulé poloze. Neměl jsem ani odvahu se otočit. Aspoň tuhle jeho blízkou přítomnost jsem si chtěl užít a vrýt si ji do paměti.
„Jsi ten nejlepší, a já vždycky přijdou za tebou, Tame,“ jeho slova se mi otírala o ucho.
Pronášel je tiše a já si představoval, jak mi tímto podmanivým hlasem říká, že mě miluje.
Jak moc přeji, aby se tenhle sen stal skutečností.
Sevřel jsem rty a přivřel oči. Zabolelo mě, když jsem si uvědomil, že k tomu zřejmě nikdy nedojde.
„Měl by ses utřít, kape z tebe voda,“ na moment se o mne opřel a přehodil mi přes mokré ruce plátno.
Málem se mi z toho podlomily kolena. Sevřel jsem tu látku tak pevně, že bylo slyšet, jak se trhají nitky.
„Tame, kdyby tě nebylo, nejspíš bych umřel. Děkuji ti,“ ještě jednou se jeho horký dech rozlezl po mé napjaté kůži na krku a hned na to Isao se vzdálil.
Tentokrát už nebyl tak tichý. Jeho tři kroky znamenaly větší vzdálenosti mezi námi a já jen zklamaně vydechl.
„Na co jste vlastně mysleli, když jste se vydali tak daleko?“ zaútočil jsem na něj, abych přerazil všechny své pocity, které si našly cestu ven, a já mu téměř ukázal, co pro mne znamená. „Proč ses nechal přemluvit k něčemu takovému?“ pořádně jsem si utřel ruce a odhodil hadru na lavici pod oknem.
Isao se zarazil tou náhlou změnou mého chování. Pozorně se na mě podíval a pak jen pokrčil rameny.
„Tachi říkal, že jdeme cvičit. Nevěděl jsem, že měl na mysli-“
„Copak ho neznáš? Nebylo ti divné, že jdete tak daleko? Vím všechno, Isao. Vím i to, jak napadl skupinku vyhnanců, kteří se vraceli z lovu. Vím i to, že jim dal podmínku, že s vámi musí bojovat, jinak se nedostanou domů živí! Jsi vážně tak hloupý, že ses k tomu propůjčil?! Co vám udělali? Proč? Měli jste snad zatemněnou mysl, že jste zapomněli, že nechodí nikdy sami, aniž by je někdo v záloze hlídal a chránil?!“
S každým dalším slovem jsem byl hlasitější a naštvanější. Před očima mi znovu vyvstal obraz toho, jak jsem Isaa našel zraněného ležet v posteli. Jak jsem měl strach, že vážně udeřila jeho poslední hodinka. V tuhle chvíli se ve mně míchaly pocity naprosté oddanosti tomuto člověku a zároveň zlosti, že byl tak hloupý a já o něj mohl přijít.
„Já jsem nechtěl,“ řekl tiše Isao a sklonil hlavu, aby se nemusel dívat do mé rozzlobené tváře. „Já… odmítl jsem to. Jenže oni… ti co byli schovaní, na mě zaútočili. Mysleli si, že jsem nejslabší… Nestihl jsem-“
„Vím,“ zarazil jsem ho. I když ve mně vařila zlost, že se pustili do něčeho takového, nemohl jsem se dívat na ten jeho zkroušený pohled. „Víš, že tyhle věci jsou proti zákonům. Co kdyby-“
„Isao!“ přerušil mě náhle silný hlas Itachiho. Jeho postava zastínila okno a jeho stín se vetřel dovnitř, jako jedovatý had.
Oba dva jsme se rychle otočili, jako bychom byli přistiženi při něčem, co se nesmí.
Tachi stál venku a nahlížel dovnitř. Jeho pohled byl zamračený a bylo jasné, že se mu něco nelíbí.
„Co chceš?!“ vyštěkl jsem na něj nelibě.
„Volal jsem Isaa, ne tebe,“ odfrkl. Pak se narovnal a otočil hlavu k Isaovi. „Ptala se po tobě máma, Máš se zastavit doma. Má o tebe starost a chce vidět, že jsi v pořádku. Tak běž hned. Víš jak je netrpělivá.“
Isao ještě chvilku stál nehnutě, ale když viděl netrpělivé gesto Tachiho, s povzdechem se odebral k odchodu.
„Promiň,“ šeptnul ještě, když procházel kolem mne.
Díval se na něj, jak odevzdaně odchází.
Proč jsem na něj tak vyjel? Proč jsem se na něj zlobil? Je to snad proto, že ho vážně tak moc miluji, že jsem si ani nechtěl připustit, že by opravdu umřel? Že kdyby se to stalo, bych byl ztracený a zároveň rozzlobený, že mi odešel a nechal mě tu samotného, i když o mých citech nemá ani tušení?
Když zmizel za dveřmi, konečně jsem se pohnul. Chtěl jsem urovnat postel, uklidit, prostě něco dělat, abych se zaměstnal a nemusel na něj stále myslet. Udělal jsem dva kroky, když se můj pohled zastavil na stolku vedle postele. Rychle jsem hrábnul po dózičce a chtěl vyběhnout ven za ním, abych mu dal mast z přesličky a heřmánku, co jsem měl pro něj připravenou. Už jsem vbíhal do dveří, když jsem se srazil s Tachim a já musel udělat pár kroků dozadu, abych srovnal balanc. Mast, kterou jsem držel v ruce se, mi vypadla. Odkutálela se bokem a s klepnutím se zastavila u nohy stolu.
„Co chceš?“ zeptal jsem se ho stejnou otázkou jako před chvílí. „Potřebuješ snad něco na průjem?“ pronesl jsem jedovatě a chytl jsem se v boku, kterým jsem do něj narazil.
„Moc mluvíš, Tame,“ udělal ke mně dva kroky a upřeně se na mě díval svýma ledově modrýma očima.
„Pokud něco nepotřebuješ, tak odejdi,“ ukázal jsem rukou ke dveřím. „Dobře víš, že to co jste udělali, se trestá. Co kdyby to někdo nahlásil? Jsi hlupák a to že jsi vystavil Isaa takovému nebezpečí…“ raději jsem nedopověděl. Naštvaně jsem se na něj podíval. Snažil jsem se v sobě ovládnout ten vztek, přesto jsem ho probodával svým pohledem, jako bych ho chtěl na místě zabít.
Víc jsem se s ním však nemínil bavit.
Stále mu nemůžu zapomenout, že dostal Isaa do smrtelného nebezpečí.
„Pokud nepotřebuješ vytáhnout třísku ze zadku, tak jdi pryč!“ znovu jsem mávl rukou ke dveřím a víc si ho nevšímal. Začal jsem se rozhlížet, kam mi spadla dózička s mastí.
Musím ji Isaovi donést. Potřebuje ji, aby se mu rána znovu nezanítila.
Došel jsem ke stolu a sehnul se, abych ji zvedl ze země. Už jsem se jí dotýkal konečky prstů, když mi náhle Tachiho silná ruka ze zadu sevřela krk a srazil mě k zemi.
Dopadl jsem tvrdě na břicho a jen vyhekl, když mi tvrdě kolenem zaklekl do páteře, až mi v ní zakřupalo. Jen jednou rukou jsem šmátral za sebe ve snaze ho chytit za zápěstí, aby povolil svůj stisk. Druhou ruku jsem měl bolestivě zkroucenou pod sebou a váha mého i jeho těla mi nedovolovala, abych ji vytáhl.
„Naštval jsi mě, Tame,“ sklonil se ke mně Tachi a tím se mi ještě víc zapřel do zad. „Odkud to všechno víš? Koho ses vyptával?“
„Nemusel jsem se ptát,“ chrčel jsem, když mi jeho prsty silně tiskly krk a já cítil, jak mi brání proudění krve a ta se mi tlačí do hlavy. Tvář mě pálila, jak se mi odřela o prkna podlahy„Stačí být ve správnou chvíli na správném místě.“
„Co všechno víš?“
Mlčel jsem. Nemínil jsem mu nic říct. To, jak Isao mluvil ze svého blouznění, ani to, jak si ti dva hlupáci pustili pusu na špacír, aniž by se podívali, zda je někdo neposlouchá.
„Tak co?!“ vztekle na mě zasyčel, když jsem neřekl ani slovo. Sevřel v druhé ruce mé vlasy a škubnul s nimi dozadu, že i přes jeho držení jsem byl donucen zvednout hlavu a podívat se na něj. „Jestli někde cekneš, zabiju tě!“ vrčel mi do ucha tónem, který mi rozvibroval bubínky a já na moment snad i ohluchnul. Jenže v tu ránu do mě vstoupila neskutečná zlost. Zachvátila mé tělo i mysl natolik, že jsem se přestal ovládat.
„Nebudeš mi vyhrožovat!“ vykřikl jsem a propustil veškerou zlost ven.
Jako by mě snad Tachi ani nedržel pod sebou vší silou, jako by nic snad nevážil, náhle odletěl dozadu a narazil zády na protější zeď. Sesunul se k zemi a zůstal na mě otřeseně hledět, neschopen ničeho dalšího.
Pomalu jsem se zvedal na nohy. Natáčel jsem slechy a napřímený ocas dával najevo, že jsem připraven zaútočit. Blížil jsem se k Itachimu s temným vrčením a v mých očích a mém výrazu musel jasně vidět, že tohle mu jen tak neprojde. Cítil jsem tu zlost, která prošla mým tělem ven a odkryla veškerou nahromaděnou energii a moc, kterou jsem celý život přede všema chovával.
Už jsem byl snad tři kroky od Tachiho, když se vzpamatoval a vyskočil na nohy. Okamžitě tasil meč.
„Tak tak je to,“ promluvil, aniž by zvýšil hlas. Díval se na mě a tvářil se, jako by dostal vysněný dárek. Vypadal, jako by už vymýšlel plán, jak s tím, co právě zjistil, naloží.
Já byl v tuhle chvíli ale vzteky zcela mimo. Vrčel jsem a stále se k němu blížil, připraven ho rozsápat na kusy. Byl jsem už tak blízko, že se mi špička jeho meče zabodla do haleny a já ucítil její hrot až na kůži. Chytl jsem ho za čepel a pevně sevřel, až se mi její ostří zakouslo do dlaně a na zem dopadlo pár kapek mé krve.
„Udělej ještě krok a vážně tě zabiju. A nebudu se dlouho rozmýšlet,“ výhružně na mě zavrčel Tachi a jeho postoj napovídal tomu, že svá slova myslí vážně. Díval se, jak mou ruku a jeho meč obaluje namodralá záře a ještě pevněji sevřel jílec.
„Vystavil jsi Isaa smrtelnému nebezpečí a to ti nikdy nezapomenu,“ ztěžka jsem ze sebe vysoukal těch pár slov. Rychle jsem oddychoval stejně jako on a ani jeden z nás nemínil ustoupit.
„Cekni někde slovo a-“
„Taméééé“ ozval se náhle zvenku dětský hlásek, patřící Kině a přerušil Tachiho výhružku.
Oba dva jsme zpozorněli, jako by nás ten hlásek, co se přibližoval, probral z těžkého snu.
„Taméééé!“ znovu zavolala Kina, tentokrát již velmi blízko dveří.
Pustil jsem Tachiho meč a odstoupil od něj do větší vzdálenosti. On jej rychle zasunul do pochvy a začal si srovnávat oblečení, jako by se nic před chvílí nestalo.
„Pamatuj, co jsem ti říkal. A radím ti, aby ses Isaovi vyhýbal,“ promluvil tiše, a pak se otočil k odchodu. „Ahoj, copak tady tak běháš? Měla bys na sebe dávat víc pozor,“ usmál se na Kinu, která se právě objevila ve dveřích a zvědavě na nás hleděla. Tachi ji pohladil po vláskách, ještě jednou se na mě podíval a pak zmizel.
Jen ta těžká atmosféra tu zůstala. Jeho pach, nabitý negativní energií a boje chtivostí mě dráždil v nose. Několikrát jsem se nadechl, abych rozehnal tu zlost a třas, který vyvolal vztek a pak se otočil na Kinu.
„Copak jsem ti neříkal, že máš být v posteli ještě do zítra?“ promluvil jsem káravě, přesto však s úsměvem.
„Já bych…“ sklonila hlavu a zadívala se do země. „Já bych chtěla…“
„Něco dobrého, viď?“ dopověděl jsem za ní.
Rychle pokývala hlavou a znovu se na mě s úsměvem podívala.
„Dobře, něco ti dám, ale slíbíš mi, že se hned vrátíš domů, aby o tebe máma neměla strach, ano?“
Znovu pokývala hlavou. Za sladkost by slíbila vše.
Přešel jsem ke stolu a už chtěl vybrat z menší krabice laskominu, kterou jsem měl připravenou výhradně pro ni, když jsem se zarazil. U nohou mi ležela dózička, kterou jsem chtěl odnést Isaovi.
Tu mast vážně potřebuje, ale můžu teď jít k nim domů, abych mu ji dal? Co teď můžu čekat od Tachiho? Budu klidný, když ho uvidím jen chvíli potom, co se stalo tohle?
„Princezno, mám pro tebe návrh,“ otočil jsem se na ní a podal ji sušenou moruši, kterou tak miluje. Hned ji chytla do ruky a ani jsem nestačil mrknout a měla ji v puse.
„A jaký?“ otázala se a se spokojeným výrazem si vychutnávala tu dobrotu.
„Chtěl bych po tobě, abys tohle zanesla Isaovi,“ zvedl jsem ze země mastičku. Tachiho rodina bydlí od nich jen kousek a má to vlastně po cestě. „Uděláš to pro mne, prosím?“ vložil jsem jí dózičku do ruky.
Pak jsem ji do druhé ručky dal další moruše a dlaň ji zavřel, aby ji nepopadaly na zem.
„Tohle máš jako odměnu, ale musíš mi slíbit, že mu to předáš a pak hned půjdeš domů do postele, ano?“
Se sladkým pokladem v pravé ruce a velkým úsměvem na tváři pokývala hlavou, aniž by cokoli řekla dalšího, a rozběhla se pryč. Ještě jsem se stihl naklonit z okna a zavolat na ní, ať neběhá a hned jde potom domů. Ale bylo to zbytečné, protože už byla někde v polovině cesty.
Odstoupil jsem od okna a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu takové tíživé ticho… Všechno vyřčené i nevyřčené tu stále viselo ve vzduchu a nespravila to ani malá Kina.
Došel jsem k posteli a ztěžka na ní dosedl.
Padla na mne tíha, která mi sevřela hrudník, a já jen ztěžka dýchal. Lehl jsem si na záda a zvedl ruku před oči. Podíval jsem se na svou dlaň, kde jsem měl krvavý šrám a lehce se ho dotkl prsty druhé ruky.
Co jsem to udělal? Nechal jsem se unést hněvem. Proč? Itachi teď ví, co vědět neměl nikdo. Co když o tom promluví? Co se mnou bude? Kouzla, magie, jakákoliv nevysvětlitelná moc, se mezi vlky přisuzuje démonům. Co když mě obviní, že jsem jedním z nich?
Proč jsem se neovládl?
Otočil jsem se na bok a položil ruku na polštář. Na ten samý polštář, kde měl Isao položenou svou hlavu. Na povlaku zůstala krvavá šmouha, když jsem po něm přejel rukou. Kolem mne se rozvířila Isaova vůně, která na tady po něm zůstala.
Sevřel jsem cíp polštáře a přitiskl jsem si ho k obličeji. Natáhl jsem ten pach a tiše zakňučel.
Proč je to tak těžké? Proč to nejde jednoduše, prostě jít a říct, že ho miluji? Proč?
Vím to… Odmítl by mě. Neustále se kolem něj pohybují vlčice, chtivé se s ním spojit. Je zatím mladý a má se stále co učit, ale zesílí a bude to silný vlk. Vím to, cítím to, stejně jako ony…
Jen jeho síla, jeho život nebude patřit mně, ale některé z nich.
Ještě víc jsem zabořil hlavu do polštáře a zavřel oči.
V tuhle chvíli jsem chtěl být sám. Sám se svým bolavým srdcem.