Yakei udělal pár kroků a klekl si k nám. Urval kus látky z haleny a namočil ji do odvaru, co mi Isao připravil na pití. Nechal mě, ať Kenjimu ošetřím ty největší rány a sám se ujal těch menších.
„Podívej se mu na tu ruku, prosím,“ požádal jsem Isaa, který už mezitím sundal z ohně kotlík a vhodil do něj po hrsti z bylin, které jsem chtěl.
„To má čas, postarám se první o Kenjiho,“ odmítl si Yakei sundat halenu.
„Nemá!“ okřikl jsem ho. „Kdo ví, jak to vypadá, chceš být na tu ruku mrzák?“
„Bojuji levou rukou, jestli sis nevšiml!“ vrátil mi to zpět taky dost nervním tónem.
Ale vzápětí vykřikl a sprostě zaklel, když si k němu Isao bez řečí přiklekl a rukáv mu serval dolů. Zapřel se zdravou rukou o podlahu a snažil se to vydýchat.
„Drž!“ poručil mu Isao a začal mu ošetřovat ruku, zatím co já se snažil zmírnit krvácení Kenjiho ran.
Na rychlo jsem mu to ovázal a vstal jsem, abych si připravil další věci. Neměl jsem těch zásob dostatek, ale to základní, co jsem na tohle potřeboval, jsem tu měl. Rozdrtil jsem to v hmoždíři a nanesl na čistý kus látky. Přiklekl jsem si zpět ke Kenjimu, který se začal probírat a snažil se říct něco jako „Omlouvám se.“
„Nemluv, vysiluje tě to,“ umlčel jsem ho. „Na vysvětlování budeš mít dost času později.“
Přiložil jsem mu obklady na největší rány a pevně je převázal plátnem, roztrhaným na dlouhé pruhy.
Během toho jsem říkal Isaovi, jak má ošetřit Yakeimu zranění.
Když jsem byl hotov, ještě jsem stáhl Kenjimu kalhoty, abych se přesvědčil, že není zraněn i na nohách, jestli nemá někde vlčí hryznutí. Kalhoty byly také nasáklé krví, a nebyl jsem si jistý. Ale po důkladné kontrole jsem zjistil, že nohy zůstaly uchráněny.
Oddychl jsem si. Podebral jsem ho a chtěl zvednout, ale při pokusu vstát jsem klesl zpátky na kolena.
„Běž si sednout,“ promluvil na mě Isao. Vzal Kenjiho do náruče a odnesl ho k posteli, kde ho pak opatrně uložil.
„Říkal jsem, že si máš jít sednout!“ rozkázal mi znovu přísným hlasem, když viděl, jak poklízím všechen nepořádek, který zůstal na podlaze. Zvedl mě ze země a nasměroval i mě k posteli.
„Dejte vařit další vodu, prosím,“ hlesl jsem unaveně a opatrně si nakonec lehl vedle Kenjiho. „Budu potřebovat další odvar, až mu budu převazovat rány a taky potřebuje pít.“
Aniž by se domluvili, co budou dělat, začali oba uklízet nepořádek. Zakrvácené hadry hned Yakei namočil do vědra se studenou vodou a co nešlo už použít, hodil od ohně. Postupně mizely věci z podlahy, jen ty krvavé fleky tam zůstaly.
A zůstanou vpité do těch dubových prken, jako nesmazatelná vzpomínka.
Pootočil jsem se ke Kenjimu a položil mu ruku na čelo.
Teplota mu mírně stoupla, ale horečku neměl. I když, co já vím, jak na tom je, když já sám mám ještě zvýšenou teplotu.
„Budu muset do vesnice,“ ozval se Yakei a oblíkal si čistou halenu, která tu zůstala po Saburovi.
Pravda. Úplně jsem zapomněl, že vlastně neřekl, co se stalo.
„Nejdříve se najíme a pak půjdeme,“ uklidil Isao poslední věc a na stůl položil v plátnu zabalený chléb a několik kousků sušeného masa. „A ty můžeš zatím říct, co se stalo,“ podíval se výmluvně na Yakei a ukázal mu na židli, aby se posadil.
Ještě se zastavil u postele, přetáhl přese mne a Kenjiho přikrývku a pak si také šel sednout. Bez řečí, za to však s upřeným pohledem na Yakei, začal jíst.
Ten si urval kus chleba a začal přežvykovat. Když polknul první sousto, promluvil.
„Byl jsem tak v polovině cesty, když jsem ucítil divoké vlky. Tím, že jsem byl sám, tak jsem neměl problém se skrýt. Oni se pohybovali celkem rychle a vypadalo to, že mají něco v plánu. Nechal jsem je předběhnout, ale po chvíli se zastavili a rozdělili se. Něco je zaujalo a mě hned došlo co. Ucítil jsem totiž Kenjiho. Byl neopatrný a neskryl se dostatečně,“ odmlčel se, pohlédl k posteli na Kenjiho a utrhnul si další kousek chleba.
„Proč jsi ale tak strašně rychle chtěl okamžitě do vesnice? Chápal bych, kdyby to bylo kvůli Kenjimu, ale nevypadá to tak,“ zeptal jsem se po chvíli mlčení, kdy oba jen ukusovali maso či chléb a zapíjeli čajem.
„Souvisí to s těmi vlky. Byli tři a byl to jen předvoj a Kenji se jim při vší smůle přimotal do cesty. Dostal jsem se k nim právě, když na něj zaútočili. Kenji spal, ale stihl vyskočit a jednoho zabít. Jenže další se na něj vrhli, a kdybych tam nepřiběhl, byl by mrtvý. Nikdo nepřežil,“ dodal ještě jako by mimochodem, jako by to byla běžná věc. Jako by to bylo normální.
Ale ono to normální v téhle době je.
Zabij, nebo budeš zabit. Právo silnějšího…
„Dobře, ale pořád to nevysvětluje, proč mám spěchat do města,“ vstoupil do toho Isao, který už dojedl a vstal. Začal svým typickým krokem přecházet sem a tam, jen na moment se zastavil u krbu, aby přiložil, a hned na to pokračoval v chůzi.
„Ten poslední, než zemřel, mi řekl, proč vlastně šli směrem k městu.“
„A on ti to řekl jen tak, z dobrého rozmaru?“ Isao se zastavil a udiveně na něj pohlédl, stejně jako já.
„No, spíš jsem ho donutil, před tím, než vydechl naposled. Jenže zůstalo tam hodně stop po boji a jejich smečka je bude hledat. Přijdou na to a tím se může jejich plán urychlit.“
„Jaký plán? Tak řekneš to už konečně?“ vyjel jsem nakonec už i já netrpělivě.
„Chtějí napadnout město a zabít krále. Velitel stráže jim má k němu připravit snadný průchod.“
V domku zavládlo naprosté ticho.
Měl jsem pocit, jako by i ten oheň na chvíli ztichl a bylo jen slyšet Kenjiho oddechování a občasné zasténání, když ho něco zabolelo. Voda v kotlíku začala bublat, a když pár kapek vyskočilo ven, oheň zasyčel a my se konečně probrali z toho šoku.
„Tak přece,“ dosedl Isao ztěžka na židli.
„Jenže to není všechno.“
„Co ještě?“ už jsem to nevydržel a posadil se. Urovnal přikrývky, aby byl Kenji celý zakrytý a nebyla mu zima. Spustil jsem nohy z postele na zem a převzal si hrnek s čajem, který mi hned Isao podával.
„Nejdou zabít jen krále. Chtějí napadnout celé město, aby ho ovládli. Velitel pak má vládnout jako jejich loutka. Ani on neví, že je jen využívaný. Je ztracený v tom, jak moc se chce posadit na trůn.“
„Ale tohle nemůže zvládnout ubohá smečka vlků, která se bezcílně potuluje a nemá ani své stálé místo,“ ozval se Isao a zastavil se před Ykaeiem a zastínil mi tím na něj výhled. „Co jsi ještě neřekl?“
„Jsou věci, které víme už dávno. Teda něco mi doplnil ten vlk, co jsem ho zabil. V první řadě už to není jen tak ubohá smečka vlků. Je jich hodně. Posbírali kde koho i z vyhnanců, kteří se nechtěli přizpůsobit životu v naší vesnici a museli odejít. A pak mají velkou podporu u sněžných vlků.“
„Cože?!“ vykřikl Isao, až jsme sebou oba trhli a Kenji se na moment probral.
„Sněžní vlci? Jak si tohle můžou dovolit? Sněžní vlci nikdy neútočili. Nikdy nikoho nenapadali. Nikdy se nesnažili spojit s někým takovým!“ mávnul Isao rozčíleně rukou, jako by chtěl na někoho konkrétního ukázat. „Byl jsem tam. Nesl jsem zprávu králi o tom, že se chystá něco přímo v naší zemi…“ v tu chvíli se zarazil a otočil se na mě.
To je ono.
Už i já jsem stál na nohách a došel k nim. Takhle to je. Cíleně ukázat na někoho ve vlastní smečce. Způsobit zmatek a chaos mezi vlastními. Nikdo nikomu nevěří, podezírají se navzájem. Tohle je jedna z věcí, která jim pomůže napadnout naše království.
„Kdy jsi tam byl?“ zeptal se náhle Yakei a zadíval se Isaovi do očí, jako by tohle byla otázka života a smrti.
„Je to už delší dobu. Těsně před tím, než obvinili Tameho ze zrádcovství a úmyslu napadnout krá-“ Isao se zarazil.
I jemu to v téhle chvíli došlo. Dívali jsme se na sebe neschopni jediného slova. Zpracovávali jsme nově nabyté informace ve svých hlavách a usilovně si dávali všechno dohromady. Teď už jsme posbírali skoro všechny ty chybějící střípky. Skoro…
„Stalo se něco, když jsi byl u sněžných vlků?“ pokračoval Yakei, nevšímajíc si našeho usilovného přemýšlení.
„Co?“ otočil se na něho Isao zpátky. „Ne, nic se tam nestalo. Měl jsem jen krátké slyšení u krále a mluvil jsem s rádci. Nic víc. Hned na to, jsem se vrátil zpátky, protože tahle zpráva byla urgentní.“
„Kam tím míříš, Yakei?“ přiblížil jsem se k němu víc, protože mně se tahle otázka nepozdávala. Tušil jsem, že to má co společného s tím, jak se chová vůči Isaovi. Proč by se na to jinak ptal?
„Nikam,“ otočil se ke stolu a natáhl se pro další kousek chleba, jako by se chtěl vyhnout odpovědi. „Jen se ujišťuji.“
„Co si chceš ujistit?“
„Jestli na Isaa u sněžných vlků nezaútočili.“
„Proč by měli? Byla by to hloupost, kdyby na mně zaútočili. Prozradili by se tím, tyhle intriky jejich protivníka víc oslabí, než vražda jednoho z poslů. Jediné, co se stalo, bylo, že mě někdo otrávil jedovatou šipkou, když jsem se vrátil, ale to bylo kvůli Ta-“
„Cože?“ vyskočil prudce na nohy Yakei a hned na to se rozkašlal, když mu zaskočil kousek chleba, jehož zbytek drtil teď v prstech. „Jak se to stalo?“
„No, běžel jsem do zámku, abych zjistil, co se stalo s Tamem, proč ho odvedli strážci a když jsem vbíhal do zámku, tak mě něco píchlo za krkem. Moc jsem tomu nepřikládal důležitost, protože jsem byl rozčílený, ale po pár krocích se mi všechno rozmlžilo a tělo mě přestalo poslouchat. Pamatuji si jen, jak jsem spadl na zem a někdo ke mně běžel. Nic víc. A oni potom obvinili Tameho, že to udělal on.“
„Jak jsi přežil?“
„Tame mě zachránil…“
Sledoval jsem je a pořád si dával věci dohromady.
Namočil jsem čisté plátno do odvaru a přiložil jsem ho Kenjimu na čelo, protože mu mírně stoupla teplota. Zkontroloval jsem mu obvazy, ale nebylo potřeba je hned měnit. Vypadalo to, že krvácení skoro ustalo. Po celou dobu jsem jen tiše poslouchal ty dva.
Otázky a odpovědi.
„Jak? Vždyť podle toho, co víme, byl zavřený v kobce a čekal na popravu,“ divil se Yakei.
„Požádal jsem rádce, aby mě k němu pustili. Taky jsem nevěděl, proč je Isao v hlubokém spánku a nevnímá nic kolem sebe. Na poslední chvíli jsem si všiml vpichu vzadu na krku a toho, že mu někdo, nejspíš pravidelně, dával pít silného odvaru z máku, aby se už neprobral. A taky jsem pomohl tímhle,“ vrátil jsem se k Yakei a zastavil jsem se těsně před ním.
Před jeho obličej jsem zvedl ruku, která mírně modře zazářila. Svěsil jsem ji dolů a nevšímaje si vyděšeného pohledu, kterým mou ruku neustále sledoval, jsem pokračoval:
„Ale… Proč mám pocit, že je v tom něco víc? Proč se tak náhle zajímáš o život vlka, kterého sotva znáš?“
Yakei na moment pohlédl na Isaa, znovu na mě a pak couvnul o krok, až posunul i stoličku, na které původně seděl. Vypadalo to, jako by se chtěl vyhnout odpovědi.
„Proč jsi chtěl Isaa v jednu chvíli zabít a vzápětí mu vykazuješ pokoru? Proč to všechno, Yakei?“
Viděl jsem, jak váhá s odpovědí. Kmital pohledem mezi mnou a Isaem a stále mlčel.
„Ztrácíme čas. Musím hned do vesnice a ty musíš varovat krále,“ vyhnul se nakonec Yakei odpovědi. Otočil se a zamířil ke svým věcem, aby se oblékl.
„Tak odpověz!“ křikl na něj náhle Isao a zachytil jeho paži a trhnutím ho k sobě otočil. „Chci to vědět! Co má tohle všechno znamenat?!“
„Yakei, něco před námi skrýváš. Není to poprvé, kdy na Isaa někdo zaútočil. Nejdříve ta podivná potyčka s divokými vlky, kdy Itachi trval na tom, že to byli vyhnanci. Tenkrát měl Isao namále, málem umřel a jen díky tomu, co umím, přežil,“ zvedl jsem znovu ruku, aby Yakei pochopil, co tím myslím, ale tentokrát jsem svou energii nechal uschovanou. „Pak ta podivná věc se zbrojnicí. Isaův meč byl celý ztupený a ač by bojoval sebelíp, nic by s ním nezmohl. A pak, když byl Isao poslán na průzkum a byla to jen malá chvilka, co se uzdravil. Nebyl ještě plně při síle a…“ bezděčně jsem chytil Isaa za ruku, když jsem si na to vzpomněl. „A nějakým záhadným způsobem jejich skupinu napadla velmi početná smečka divokých vlků a na Isaa zaútočili hned tři najednou. A věřím, že bych si vzpomněl i na další podivné náhody,“ pustil jsem Isaovu ruku a zaměřil se na Yakeiho obličej.
Díval jsem se mu do očí a vyžadoval odpověď, stejně jako Isao, který stále pevně svíral jeho paži.
„Myslím, že Isao má právo vědět, proč se tohle všechno děje. Proč ses mě na něj tak vyptával. Vždyť je to jen vlk, kterého našli strážci v lese opuštěného, když byl ještě štěně. Nikdo o něm nic neví. Nikdo neví, co je zač. Ale ty ano, Yakei. Tak mu to řekni. Nenechávej ho v té nejistotě.“
Nemluvil jsem rozčíleně. Můj tón v hlase byl už klidný, za to však naléhavý.
Yakei na moment sklonil hlavu a podíval se na Isaovu ruku, která ho stále pevně držela. Pak se zpříma podíval Isaovi do očí.
„Jsi potomek sněžného krále…“
„Co to meleš za hlouposti? Zatemnil se ti rozum?“ pustil ho Isao a šokovaně na něj hleděl.
„Mám ve všem naprosto jasno,“ zamračil se Yakei. „Je to tak a můžeš nebo nemusíš mi věřit. Od této chvíle bych ti měl být po boku a chránit tě. Jenže situace nám to zkomplikovala. Všechny ty intriky štvou smečky proti sobě. Napadení vyhnanců ve vesnici, lživá obvinění ve městě a další věci, které mají ukázat, že za vším stojí vyhnanci. Tohle nemůžu dopustit a já musím okamžitě za Kaidou.“
„Podle čeho soudíš, že jsem nastupující král? Vždyť ten, co teď vládne, se mnou nemá nic společného, ani se netvářil, že by mě znal,“ pokračoval Isao ve svém.
„To není tvůj otec. Tví rodiče byli zabiti právě jím. Zaonačil to tak dobře, že to vypadalo, že za jejich smrt může někdo jiný. O tobě nikdo nevěděl. Král věděl, že se něco chystá, a když byla královna v očekávání, ukryla se mimo sněžné království. Jen pár z nás o tom vědělo. Nikdo ani nevěděl, že ses narodil a měl jsi zůstat bokem, dokud nedospěješ a nebudeš tolik v ohrožení. Jako dítě by tě zabili hned. Když zemřeli tví rodiče, jeden z nás zasvěcených zradil.“
Yakei se zhluboka nadechl a napil se vody, jak mu zřejmě z té dlouhé řeči vyschlo v krku.
„Zjistilo se, že existuješ a současný král dělal vše proto, aby tě našel. Měl jsi být ukrytý právě ve vesnici vyhnanců, ale když tě chtěli vlci, co tě hlídali přemístit, byla skupina napadena divokými vlky. Tebe stihli schovat, ale sami zemřeli.“
Bedlivě jsem poslouchal každé jeho slovo. Bylo to tolik informací, že mě z toho pomalu začala bolet hlava a musel jsem si sednout.
Isao je král… Je alfa sněžných vlků…
Tohle byl pro mne velký šok.
Co teď bude? Bude neustále v ohrožení, nebo se vrátí zpět ke své smečce a my… My se budeme muset rozdělit?
Vstal jsem a jako ve snu přešel k posteli. Vzal jsem Kenjiho obklad, namočil jej a znovu mu ho přiložil na čelo. Dýchal už o poznání klidněji a vypadalo to, že ani teplota mu nestoupá. Je mladý a rychle se dá do pořádku.
Opatrně jsem mu oddělal obklady.
Pomůžu mu… Musím něco dělat, protože nedokážu teď zůstat na místě a v klidu. Všechno to, co jsem slyšel, mi zaměstnává hlavu tolik, že mám pocit, že mi praskne.
Zvedl jsem ruce a opatrně jsem je položil Kenjimu na ty dvě největší rány. Jemně namodralá zář se mu vpíjela do těla. Předával jsem mu svou energii, aby se co nejdříve vyléčil, bez ohledu na to, jak jsem se cítil já.
Jako by pro mne v tuhle chvíli všechno přestalo existovat.
Můj Isao je král… Odejde do své země… Odejde ode mne…
Tak strašně mě to zasáhlo, že jsem přestal vnímat, co Yakei dál říká. Jen útržkovitě jsem zaslechl některá slova, když vysvětloval, že měl být Isao ukrytý ve vesnici vyhnanců a proto tam šel a nakonec tam i zůstal. Že se Isao bude muset vrátit a vydobýt si svou pozici zpět a svrhnout současného krále, který jen působí chaos nejen ve své vlastní zemi, ale i mezi ostatními královstvími.
Nechtěl jsem to poslouchat. Nechtěl…
Všechno se mi začínalo slévat v jedno a já opravdu přestal vnímat. Cítil jsem, jak slábnu současně s tím, kolik své léčivé energie jsem předával Kenjimu, aby se co nejdříve zacelily jeho rány.
„Tame…“
Nechci, aby Isao ode mne odešel. Chci být s ním…
„Tame!“
Isao, chci, abys zůstal se mnou…
„Tame!! Prober se!“ něčí ruce se mnou zatřásly.
Otevřel jsem oči a nechápavě se díval do těch tmavých, které byly tak blízko.
Oči, které tak miluji. Oči Isaa… Oči krále…
„Co blázníš, Tame,“ podebral mě Isao do náruče, zvedl ze země a opatrně, jako křehkou věc uložil do postele vedle Kenjiho, který už měl nové obklady a nové obvazy. „Jsi slabý, nemocný, nemůžeš teď tak lehkomyslně používat svou moc,“ káral mě a přitom mě něžně hladil po tváři.
„Nechci, abys mi odešel,“ chytl jsem ho za tu ruku a pevně ji stiskl.
„Neboj, vrátím se. Najdu způsob, jak bychom mohli být spolu a zbavím tě všech obvinění,“ sklonil se ke mně a políbil mě na čelo. „Ale teď musím jít. Ztratili jsme už spoustu času a král je v ohrožení.“
Teprve teď jsem si všiml, že Isao je už oblečený a na zádech má připevněný svůj dlouhý meč.
Zprudka jsem se nadechl a setřel slzy, které si už hledaly cestu ven.
„Buď opatrný, Isao,“ stiskl jsem jeho ruku a přesto, že mi v tom chtěl zabránit, jsem se posadil. „Teď víc, než kdy jindy musíš být opatrnější. Nesmíš mi umřít,“ objal jsem ho kolem pasu a na moment, než jsem ho pustil, opřel jsem si hlavu o jeho hruď a poslouchal, jak mu bije srdce.
„Neboj se. Půjdu rovnou za rádcem,“ pohladil mě po vlasech. Pak mi ale rozpojil ruce a ještě jednou mě políbil do vlasů.
Zavřel jsem oči.
Nechtěl jsem vidět, jak odchází. Jen jeho tiché kroky a klapnutí dveří jsem slyšel.
Je pryč…
Všechno se ve mně tak strašně moc sevřelo, až mě srdce zabolelo. Předklonil jsem se a snažil se nebrečet. Jen jsem zhluboka dýchal, abych aspoň tímhle zmenšil bolest, kterou jsem teď cítil.
„Bude v pořádku,“ ozval se náhle Yakeiho hlas.
Zvedl jsem hlavu a podíval se jeho směrem. Také on už byl oblečený a chystal se k odchodu.
„Jak jsi přišel na to, že právě Isao je budoucí král vaší země?“ zeptal jsem se tichým roztřeseným hlasem, jak mě stále ovládal stesk.
„Jen královská linie má několik znaků, které nenajdeš u nikoho jiného. Jeho srst je čistě bílá, jako čerstvý sníh, i když má černé vlasy. Zatím co my ostatní ji máme mírně našedlou a v lidské podobě máme vlasy bílé. Na první pohled ti to nedojde, pokud se nepostavíme vedle sebe.“
Měl pravdu. Všiml jsem si toho, když spolu bojovali a jen podle toho jsem rozeznal, kdo v tom chumlu je Yakei a kdo Isao.
„Jeho oči,“ pokračoval Yakei. „Jsou i ve vlčí podobě stále černé, my ostatní máme oči modré. A hlavně, kromě jiného co mě ujistilo, že je to on, bylo, když jsem viděl zblízka otevřenou jeho tlamu, když na mě chtěl zaútočit. Má černé patro, a jedině královská rodina má tenhle znak.“
Všechno, co Yakei říkal, byla pravda. Isaovi zůstávají černé oči i ve vlčí podobě, jinak je čistě bílý, i přesto, že v lidské podobě má černé vlasy. A černé patro, taky jsem si toho všiml, když jsme se kolikrát jako štěňata spolu prali.
„Víš, Tame. Na jisto je to on. I věk tomu odpovídá. My sněžní vlci jsme si podobní, nenajdeš žádného, co by v lidské podobě měl jinou barvu vlasů než bílou. Jedině královská linie má tyhle znaky, podle kterých je my ostatní neomylně poznáme. Byla chyba, že Isao byl vyslán do své země jako posel. Ale zřejmě to byl úmysl a taky to nejspíš uspíšilo všechno ostatní.“
„Proč jsi ho poslal za rádcem?“ přerušil jsem jeho vysvětlování.
„Rádce je jeden z nás, co jsme o jeho existenci věděli, a zřejmě tušil, že by to mohl být právě on. Možná proto tě vzal k Isaovi, když tě věznili. Nemohl dovolit, aby umřel, ač byla tvá obvinění jakkoliv závažná.“
„Rádce…“ zašeptal jsem a sklonil jsem hlavu.
Yakei si ke mně na moment přisedl.
„Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ chytl mě za ruce a začal si je prohlížet. „Ale vím o tom od Kaidy. Pamatoval si to, když ses to učil ovládat. Jen chci říct jedno. Vím, že s tím neublížíš, ale neukazuj to jen tak lehce před kdekým.“
Ač jsem to teď před Kaidou neukázal, věděl to. Zapomněl jsem, že k nám často chodil a byli s otcem velcí přátelé. Musel mě zahlédnout u nás doma, když jsem to ještě neovládal. V době, kdy jsem kolikrát zářil jak modrá pochodeň a otec mě proto nikam nepouštěl.
„Tame, postarej se o Kenjiho. Musím odejít. Opravdu jsme vším tím vysvětlováním ztratili spoustu času. Vlci můžou zaútočit i na vyhnance. I když je to malá pravděpodobnost, protože budou potřebovat každého vlka, když chtějí zaútočit na město. Ale musíme zesílit obranu vesnice. Nechám ti sem donést zásoby a věci pro tebe i pro Kenjiho. Postarej se o něj dobře, ale nezapomeň i na sebe, Tame,“ dotkl se Yakei ještě mého ramene a po chvíli byl i on pryč.
Seděl jsem notnou chvíli nehnutě. Jako by mě někdo očaroval. Nedokázal jsem ani myslet. Cítil jsem se strašně prázdný…
Jako bych byl jen pouhá schránka něčeho, co nechtělo vůbec fungovat.
Ani jsem nebrečel. Jen jsem dýchal a tupě hleděl před sebe, jak se oheň zmenšuje, skomírá a já nebyl schopen vstát a jít přiložit, aby nevyhasl.
Až teprve, když se mě dotkla Kenjiho ruka, jsem se probral.
„Tame,“ zašeptal ochraptělým hlasem.
Otočil jsem k němu hlavu. Díval se přímo na mě a snažil se usmát.
„Asi jsem to pohnojil, co?“
„No to teda jo, a pořádně. Ale hlavně že jsi na živu. Hned se ti na to podívám, vydrž, jen musím přiložit na oheň a svařit další byliny.“
Opatrně jsem mu uložil ruku zpět na postel a vstal jsem.
Krev se mi navalila do hlavy a já mírně zavrávoral. Zachytil jsem se postele, abych neskončil na zemi a mírně se předklonil, aby se to ustálilo.
„Jsi nemocný,“ Kenji na mě starostlivě pohlédl.
„Jsem v pořádku. Hlavní nemocný jsi tady ty,“ konečně jsem se usmál a pak jsem se narovnal a došel k ohništi, abych udělal vše, co bylo potřeba.
Je dobře, že tu Kenji se mnou je. Potřebuji se nějak zaměstnat a tohle mi pomáhá nemyslet na jiné věci, Zaměřil jsem se pouze na něho.
„Co tě to napadlo, prosím tě? To jsi nevěděl, jak je to nebezpečné?“ zaútočil jsem na něj otázkou, když jsem si k němu po chvíli sednul a po lžících jsem mu dával pít bylinný odvar.
„Já vím, ale prostě…“
„Kolikrát ti to tvůj otec říkal? Varoval tě, říkal, že tam nepůjdeš a měl k tomu pádný důvod. Jsi zbrklý a netrpělivý. Mohl jsi umřít, Kenji! Mohl jsi ohrozit i jiné! “
Nehleděl jsem na to, v jakém stavu je. Potřeboval to slyšet, a to co nejdříve, dokud to bylo čerstvé. Jedině tak si mohl naplno uvědomit neuváženost svého chování.
„Omlouvám se,“ odpověděl tiše a odvrátil hlavu, aby se na mě nemusel dívat.
„Kenji, podívej se na mě,“ odložil jsem věci na stoličku a dotkl se jeho ramene. „Nemáš tolik zkušeností, aby ses rozhodoval takhle sám za sebe. Tím že žiješ ve vesnici vyhnanců, máš zodpovědnost i za ně.“
„Mrzí mě to,“ podíval se na mě konečně a já v jeho pohledu viděl, že toho opravdu lituje. „Táta mě asi zabije.“
„Nezabije, ale asi tě pořádně zmlátí, až budeš zdravý,“ usmál jsem se na něj konečně. „Tak se dej co nejdříve do kupy, aby ses mu mohl dostatečně bránit.“
„Děkuji ti, Tame,“ stiskl mou ruku a v očích se mu zaleskly slzy.
„Nebreč,“ řekl jsem konejšivým hlasem. „To ti nepomůže a čas to nevrátí. Stalo se stalo. Z paměti to nevymažeš. A kdybys na to přeci jen chtěl zapomenout a zase něco vyvést, podívej se nejdříve na své tělo. Ty dvě rány ti to budou navždy připomínat velkými jizvami. No,“ poplácal jsem ho po ruce. „Aspoň můžeš konečně říct, že jsi chlap,“ zasmál jsem se už tentokrát nahlas. „Udělám něco na jídlo. Aspoň něco malinko musíš sníst, abys nabral sílu a rychleji se uzdravil. No a já taky.“
Čas běžel a já sledoval, jak se den přehoupnul přes poledne a slunce, které se občas schovalo za bílými kupami sněhových mraků, se pomalu ale jistě začalo schovávat za špičkami hor.
Uvařil jsem hustou polévku, kterou jsme pomalu pojídali. Asi třikrát jsem vyměnil Kenjimu obklad z rozmačkaných bylin, kterých mi povážlivě ubývalo. Ale nebylo zbytí. Nemohl jsem dovolit, aby se mu rány zapálily a zanítily.
Chvíli jsme si povídali, chvílemi Kenji pospával a já něco dělal, nebo jsem si lehnul vedle něj a dřímal jsem také. Přeci jen, i když jsem se snažil zaměstnat, potřeboval jsem i spánek, abych se i já co nejdříve uzdravil.
Když jsem naposled sundal Kenjimu obklad, bylo vidět, že se rány pěkně zatáhly a další už nepotřeboval.
Vylekal se, ale pak už se jen zvědavě díval, když jsem na něj přiložil ruce a chvilku jsem mu předával svou energii, která ve mně postupně sílila s tím, jak se mé tělo uzdravovalo.
Venku už byla dávno tma, když jsem donesl další dřevo na otop a hodil ho ke krbu, abychom mohli i v noci udržovat domek v teple.
„Jen mě mrzí, že neuvidím Mareo,“ řekl Kenji, když jsem vedle něj ulehnul, abychom se oba mohli v klidu prospat.
„Ani bys ho nepotkal, i kdybys tam zůstal až do úplňku. Velitel stráže ho začal podezírat a Mareo musel změnit plány. Nepřišel by a ty bys tam byl zbytečně,“ otočil jsem se na něj.
Zkontroloval jsem ještě, zda mu obvazy dobře drží a pak jsem nás přikryl.
„To jsem nevěděl,“ zamračil se Kenji. „Proč mi o tom otec nic neřekl?“
„Nikdo to nevěděl. Jen jsme tušili, že se něco děje. Řekl mi to teprve až Isao, když sem přišel, ale to ty jsi už dávno utekl z domu.“
Na to neměl co říct. Jen se pohodlně uložil a zavřel oči.
„Teď spi. Potřebujeme nabrat sílu oba dva,“ sfoukl jsem svíci a jediné světlo tu vydával oheň z krbu.
Pozoroval jsem ty záblesky a stíny, které se tím tvořily, a poslouchal, jak po chvíli Kenji začal pravidelně oddechovat. Nakonec i mně tohle uspalo a s rukou položenou na jeho břiše, jako bych i ve spánku chtěl hlídat jeho zranění, jsem nakonec usnul.
Spal jsem opravdu tvrdě. Jen jednou jsem se probudil, když si mě volala příroda. Přihodil jsem pár polen do ohně, zkontroloval Kenjiho a pak znova zalehnul a tvrdě usnul.
Mé smysly stále otupovala nemoc, i když už ne tak moc jak před tím. Předtím by stačil jakýkoliv náznak zvuku, který by mě okamžitě probral, i kdyby se jen někdo chtěl roplížit kolem domku.
Ale tentokrát ne…
Vyděšeně jsem vyskočil z postele, když se ozvaly několikeré těžké kroky na verandě a dveře se otevřely.
Nestačil jsem ani sáhnout po meči, či se změnit ve vlka a měl jsem domek plný vetřelců.
Další hlasy se ozývaly z venku. Tiché rozkazy, co má kdo dělat, a tiché souhlasy.
Díval jsem se na těch pět vlků, co v plné zbroji stáli na různých místech a jejich ostříží zrak sledoval nejen místnost, ale i mně a Kenjiho, který se právě probíral.
„Co se děje?“ ozval se ochraptěle a měl problém rozlepit oči.
Jen jsem zašmátral po něm rukou, aby byl v klidu, ale v momentě, kdy dovnitř vstoupil další návštěvník, se prudce posadil, až zasténal bolestí a chytl se v místě zranění.
Zděšeně se díval na příchozího…
„Tati?“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Já vím, mluvení a mluvení a zase mluvení. Ale ono to tak nějak byla potřeba. Tak doufám, že jste tuhle kapitolu přežili a v příští se můžete těšíit na něco živějšího, než jen vysvětlování.