Druhý den po poledni jsme vyrazili do vesnice vyhnanců. Trvalo skoro půl dne, než Kenji ukázal před sebe.
Blížili jsme se k vesnici. Už z dálky byly jasně viditelné tenké proužky kouře, stoupajících z jednotlivých komínů. Blížila se zima a bylo potřeba na večer vyhřát domek.
Venku bylo ticho, jako by tu nikdo snad ani nežil. Jen vycvičené smysly, dobré oči a skvělý čich mohl prozradit, že i přesto je vesnice hlídaná a okolo ní jsou v jednotlivých rozestupech schovaní strážci.
Trochu s obavami jsem vkročil mezi první domky. Stmívalo se a většina osazenstva byla už ve svém obydlí a venku bylo jen opravdu málo vlků.
Ale i to stačilo, aby se na mě těch pár dívalo mírně podezíravě. Snad jen to, že se mnou šel Kenji, nedovolilo vůči mně jakékoli nepřátelské gesto.
Poznal jsem jen pár z nich, co byli z našeho města. Někteří staří, někteří mladší.
Tahle vesnice sloužila vyhnancům i z ostatních krajů a proto byla rozlohou srovnatelná s malým městem. Byla zde směsice různých povah. Většina z nich byla vyhnána z různých důvodů. Bylo zde potřeba zde pevné ruky, aby tu vládl klid. Z doslechu jsem věděl, že se občas našli i tací, kteří i tady měli problémy, ale byli brzy srovnáni. Nezbylo jim nic jiného, než se přizpůsobit, či odejít. I tak se mezi obyvateli našlo pár jedinců, kteří z určitého důvodu odešli ze své smečky dobrovolně, či byli vyhnáni neprávem a ve své rodné vesnici, či městě neměli zastání. Třeba jako já…
Zahlédl jsem dokonce i světlou a hustou kožešinu zimních vlků, a to právě tenhle rod patří mezi ty nejklidnější a mírumilovné.
Prošli jsme středem vesnice, kde už od pohledu bylo jasné, že slouží i jako tržnice. Uprostřed byla vyhloubená studna, kam si někteří chodili nabírat vodu. Prostě na první pohled normální vesnice, jen s nádechem smutku z toho, za jakých okolností vlastně vznikla.
Prohlížel jsem si každý jeden domek, kolem kterého jsme prošli. Ve většině blikala mihotavá světla svíček, jen v pár z nich byla naprostá tma.
„Tady nikdo nežije?“ naklonil jsem se ke Kenjimu a tiše se ho zeptal. Ukázal jsem rukou na jeden z těch potemnělých domků.
Kenji zavrtěl hlavou.
„Jsou prázdné. Obyvatelé buď zemřeli, nebo odešli jinam,“ odpověděl mi také tichým hlasem. „Jen tady…“ ukázal na jeden malý domek před námi, který stál na konci ulice, „…bydlel zrádce. Zabili jsme ho.“
Zvláštní pocit projel mým tělem, když jsem slyšel ta slova. Vyhnanci sami někoho zabili, protože byl zrádce.
Neustále jsem se nenápadně rozhlížel kolem sebe… Jako bych ani tomuhle místu nevěřil. Jako bych měl strach, že mně tu vlci nepřijmou a budu vyhnán i odsud. Pozorně jsem sledoval každé stavení a pohyb, ale přesto jsem si všiml, že Kenjiho kroky začaly zpomalovat. Najednou jeho chůze vázla, když jsme se blížili k jednomu z domků, kde bylo osvětleno jen jedno malé okno.
„Tady žiješ?“ zeptal jsem se, když zastavil několik metrů od něj.
Kývl hlavou a jeho výraz byl náhle plný smutku a nerozhodnosti.
Musí svému otci sdělit, že jeden z jeho synů je po smrti. A navíc…
Vede s sebou někoho, kdo je za jeho smrt zodpovědný.
„Musíš vědět ještě jednu věc, Tame,“ otočil se ke mně Kenji. „Otec je vůdce smečky. Vlci si ho nedávno zvolili, když zemřel jeho předchůdce.“
Naprázdno jsem polknul. Vlk, kterého jsem si už jen matně vybavoval, který přišel skoro o vše a zbývá mu už jen jediný syn… Za ním teď jdeme se špatnou zprávou.
Jaký je? Jak bude reagovat? Co mám udělat, aby mě nezabil hned mezi dveřmi?
I Kenji po chvilce váhavě došel k domku a otevřel dveře. Ty jen tiše vrzly do večerního ticha, když se za námi zavřely…
Přivítala nás jemně osvětlená místnost a příjemné teplo, sálající od krbu. Stíny se táhly po podlaze a stěnách a míhaly se podle záblesků svíček a ohně.
Před krbem stál statný muž s prošedivělými vlasy. Jednou rukou se opíral o římsu krbu a v druhé držel pohrabáč, kterým upravoval ohořelá dřeva v ohništi. Jeho shrbené tělo se narovnalo, když za sebou uslyšel zvuk vrzajících prken pod našimi nohami.
„Kenji…“ chtěl se přivítat, ale zarazil se uprostřed pohybu a zůstal na mně viset svým pohledem.
„Romele…“ vydechl a pohrabáč mu vypadl z ruky.
Ignoroval svého syna a jeho nejisté kroky mířily přímo ke mně. I když na něm bylo vidět překvapení a šok, když mě spatřil, přesto byl jeho pohled pevný a nesmlouvavý. Tak silný, že mě donutil sklopit zrak k zemi.
„Otec zemřel,“ řekl jsem tiše, upírajíc svůj pohled na své bosé nohy. „Jsou to už dvě zimy.“
Jeho ruka, natahující se ke mně, se zastavila a pak klesla dolů. Kenjiho otec stál přede mnou a beze slova na mně hleděl, jako by nechtěl přijmout to, co jsem mu právě sdělil.
„Otče,“ ozval se Kenji a přerušil to nastalé tíživé ticho.
Ale on ho nevnímal. Jen se na mne díval…
„Jsi mu tak strašně podobný,“ řekl nakonec tichým hlasem.
Jeho ruka se opět zvedla a já sebou mírně cuknul, když ji natáhl ke mně.
„Jen vlasy máš po své matce,“ chytil pramen mých vlasů a nechal ho proklouznout mezi prsty. Náhle se narovnal a zabodl pohled do mých očí. „Proč jsi tady?“
Nevěděl jsem zprvu, jak svou otázku myslí. Jestli to, proč jsem přišel s Kenjim do jejich domu, nebo to, proč jsem vůbec přišel do vesnice vyhnanců.
„Vyhnali mně,“ zvolil jsem v odpovědi druhou variantu. „Spíš… utekl jsem,“ opravil jsem se.
„Proč?“
Zarazil jsem se a na okamžik se podíval na Kenjiho. Ten mi jen nepatrným pohybem ruky naznačil, že mám pokračovat.
Pohlédl jsem zpět na jeho otce. Ještě na moment jsem zaváhal, ale pak promluvil: „Chtěli mě popravit. Byl jsem obviněn ze zrady a…“
„No?“ přistoupil ke mně Kaida o krok blíž.
„Obvinili mě z černé magie… ze spojení s démony,“ řekl jsem tiše a sevřel ruce v pěst. Sklonil jsem hlavu a čekal…
Zabije mně? Nechá mě jít? Vyžene mě ze svého domu, z vesnice?
Cukl jsem sebou, když mi náhle na rameno dopadla jeho těžká ruka.
„Jsem rád, že jsi mi to řekl,“ promluvil na mně a já si viditelně oddechl. „Vím to. Ty zprávy se už ke mně donesly. Jsem rád, že jsi nelhal, Tame.“
Kaida se po těch slovech otočil na svého syna, jako by mu to, co jsem řekl, stačilo a bral to za ukončené.
„A jaké zprávy mi neseš ty? Proč Saburu nepřišel na smluvené setkání?“
Tak jak před chvíli tu bylo ticho, teď nebyl slyšet ani náš dech, a praskání hořícího dřeva jakoby se také ztišilo…
Kenji hned neodpověděl a jen pohlédl na moment na mně a pak dolů k zemi.
„Kenji! Dívej se na mě a odpověz!“ řekl přísně Kaida a mě při tom naskočila husí kůže.
Znal jsem tohoto člověka jen z dětství. Jen matně jsem si na něj vzpomínal. Ale v tuhle chvíli jsem pochopil, jaký vlastně je.
Přísný ale přímý. Nesmlouvavý a tvrdý stejně jak o tom vypovídaly jeho oči.
Kenji sebou trhnul a udělal bezděčně malý krůček vzad.
„Kenji!“ ozval se znovu jeho otec.
„Saburu zemřel,“ zvedl nakonec Kenji hlavu a podíval se na něj.
Jeho hlas se i při těch dvou slovech třásl a v očích se mu zaleskly slzy. Viděl jsem na něm, jak je to pro něj těžké.
„Jak zemřel?“ zeptal se Kaida už o něco mírněji, tišším hlasem.
Kenji se už nadechoval, že odpoví, ale já ho přerušil.
„Kenji, můžeš nás nechat chvíli o samotě?“
Oba dva na mně okamžitě pohlédli. Nečekali to. Ale já neměl to srdce trápit Kenjiho ještě víc.
Je ještě mladý a už tohle je pro něj dost těžké.
„Otče?“ podíval se znovu na Kaida.
Ten chvilku zaváhal. Bylo vidět, že se mu nelíbilo mé přerušení a má žádost. Nakonec však kývnul a rukou pokynul, aby Kenji odešel.
Čekali jsme, až za sebou zavře dveře. Bylo slyšet, jak vyšel před domek a usadil se na zápraží.
„Co s tím máš co společného, Tame?“ zeptal se mě rovnou Kaida, když jsme zůstali sami.
Bylo mu jasné, že má žádost nebyla jen tak.
Dvakrát jsem se zhluboka nadechl, abych zahnal aspoň trochu tu nervozitu, která ovládala mé tělo, a pak jsem začal mluvit…
„Můžeš jít dovnitř,“ otevřel jsem po notné chvíli dveře do domku.
Kenji, který se o ně opíral, se svalil na podlahu. Hned na to však vyskočil na nohy a rychle vešel dovnitř. Zavřel jsem za ním dveře a vrátil se zpátky ke stolu, u kterého seděl Kaida s hlavou v dlaních.
„Je mi to líto,“ řekl tichým hlasem Kenji, když se zastavil vedle něho. Přešlápl z nohy na nohu a nevěděl, co dál.
„Sedni si,“ ukázal Kaida na stoličku a konečně zvedl hlavu. „Budeme potřebovat novou spojku.“
Jjeho hlas znovu nabyl své jistoty, kterou před chvílí ztratil a on dokázal to, jak dobrý je vůdce. I přesto, že měl v srdci bolest, myslel na bezpečí celé vesnice. Na bezpečí všech, kteří tady nalezli své útočiště…
Nebylo lehké se dívat, jak tu sedí a drží se z posledních sil, aby se nerozplakal.
Zemřel mu syn.
Byl zabit jedním z těch, kteří i jeho falešně obvinili a vyhnali z vesnice. Za tu chvíli, kdy jsme spolu rozmlouvali, řekl, že i on měl být popraven. Jen jedna dobrá duše, jeden dobrý a statečný vlk se za něj přimluvil. Nebyl popraven za podmínky, že odejde i se svou ženou, která byla v očekávání, a zanechají ve vesnici syna, který se měl stát jedním ze strážců města. Bez možnosti jakéhokoliv pozdějšího kontaktu mezi nimi.
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v jejich životě.
Avšak neřekl jméno toho, který jim zachránil život. Bylo moc brzy na to, abych si získal jeho bezmeznou důvěru.
„Udělám to,“ ozval se hned Kenji, sotva jeho otec dořekl poslední slovo.
„Připravím čaj,“ přerušil jsem Kaida, který chtěl pokračovat.
Popošel jsem ke krbu a zavěsil jsem kotlík s vodou nad oheň, abych mohl připravit čaj.
Sáhl jsem do mošničky a vytáhl pytlík s meduňkou. Tušil jsem, že bude něco takového potřeba. A meduňka byla teď jediná bylina, kterou jsem pro tuhle situaci měl k dispozici. I když jsem si během doby, co jsem se usadil v Saburově domku, nasbíral nějaké byliny, stále jsem jich neměl tolik, kolik bych potřeboval.
Nachystal jsem na stůl hrnky a pak se vrátil k ohništi. Díval jsem se do plamenů a poslouchal, jak otec se synem spolu rozmlouvají. Zprvu klidně, ale postupně se Kaidův hlas zvyšoval, jak se svým synem ztrácel trpělivost. Už za tu chvíli, co jsem s ním byl, mi bylo jasné, že je to klidný a vyrovnaný muž. Ale tentokrát se na něm podepsala nervozita způsobená ztrátou jednoho ze synů.
„A proč nechceš, abych tam šel!“ vykřikl už Kenji a prudce se postavil, až se jeho stolička s rachotem převrátila na zem.
„Sedni si!“ ozval se přísně Kaida.
„Ale já tam chci jít!“ Kenjiho hlas zněl už skoro zoufale, protože jeho otec nehodlal ustoupit.
„Řekl jsem, aby sis sednul!“ vyskočil na nohy i Kaida a pěstí praštil do stolu.
Otočil jsem se na ně. Stáli proti sobě a ani jeden nehodlal ustoupit ze svého rozhodnutí. Ale Kenji neměl odvahu odporovat svému otci.
Vzal jsem kotlík s vroucí vodou, zalil připravenou meduňku a pak odstavil kotlík bokem ohniště. Konvici, z které už stoupala pára provoněná bylinkou, jsem postavil na stůl.
„Saburu mě učil, abych to zvládl,“ pokračoval tvrdohlavě Kenji.
„Jsi ještě nezkušený. Nechci… Nechci přijít ještě i o tebe, Kenji. Jsi poslední, kdo mi zůstal,“ řekl tiše Kaida a usadil se zpět na stoličku.
Tahle slova na Kenjiho zapůsobila víc, než nějaké výhružky. Pomalu zvednul stoličku ze země a posadil se. Položil ruce na stůl a sklonil hlavu. Uvědomil si, že ve své mladické prchlivosti zapomněl na to, co mu teď jeho táta řekl.
Kaida se také usadil a svou velkou ruku položil na Kenjiho a stiskl ji.
„Já myslím, že by Kenji jít mohl,“ vstoupil jsem do jejich hovoru. Nalil jsem každému do hrnku trochu čaje a posunul je před ně.
Oba na mě pohlédli, jestli jsem se nezbláznil.
„Nedovolím to. Půjdu tam sám,“ pustil Kaida synovu ruku a jeho prsty obemkly horký hrnek, jakoby si je potřeboval zahřát.
Věděl jsem, že to nepřijme. Ale pro Kenjiho bylo důležité, aby tam šel. Potřeboval získat zkušenosti nejen učením. Ale taky…
Pohlédl jsem na něj.
Také on si přitáhl hrnek a hypnotizoval meduňkový odvar v něm. Bylo vidět, jak je napjatý. Nečekal, že se postavím na jeho stranu, ale pochopil, že je to šance. Jenže tentokrát už věděl, že má mlčet. Že to má nechat na mně.
„Nemůžeš tam jít,“ odstavil jsem konvičku bokem a z mošničky ještě vytáhl pár lístků stévie a položil je na stůl, aby si mohli čaj trochu přisladit.
„Ty o tom nerozhoduješ, Tame“ odvětil přísně Kaida.
„Já vím. Vážím si tě, jako zkušeného vlka. Pro nic za nic si tě nezvolili za vůdce smečky,“ pokračoval jsem dál. „Ale… Co když se ti něco stane? Vyhnanci tě potřebují, Kaido. A co se týká Kenjiho,“ pohlédl jsem na jeho syna a mírně se pousmál. „Půjdu s ním. A myslím, že se o něj i tak nemusíš bát. Je silný… Sám jsem s ním měl co dělat, když mě napadl.“
Kaida ke mně udiveně stočil pohled, ale bylo vidět, jak rád slyší chválu na svého syna, kterého tváře náhle chytly růžový nádech.
„Musím si to promyslet,“ vzal hrnek s čajem do ruky a zvedl se. „Ty by sis měl sehnat něco na nohy. Bude brzy zima a bos chodit nemůžeš,“ kývl ještě hlavou směrem k mým nohám. Pak přešel ke krbu a usadil se před ním na velké kožešině. Byla to známka toho, že již nechce být rušen.
Chvilku jsme s Kenjim mlčky seděli a popíjeli čaj, jen občas jsme mrkli na sebe nebo na Kaidu, který se nehnutě díval do plamenů.
Určitě není jednoduché rozhodnout. Musí si dobře promyslet, která varianta teď pro něj a vesnici bude ta nejlepší. Pořád je to vůdce smečky a musí mít na paměti i její dobro.
Když po chvíli vytáhl z kapsy krátkou dýmku a nacpal si ji tabákem, zvedli jsme se od stolu a vyšli ven před domek. Všude byl klid. I těch pár vlků, co ještě byli venku, když jsme přišli, bylo již schováno ve svém obydlí.
„Nesnáším, když táta kouří. Smrdí to. Kdyby měl aspoň kvalitní tabák,“ zamračil se Kenji, když jsme za sebou zavřeli dveře a nadechli se chladného čerstvého vzduchu.
„Neboj se, jednou mít bude. Zařídím to,“ popošel jsem pár kroků od domku, když mě do chodidel zastudila vlhká tráva. „Potřebuji boty, Kenji. Je tu někdo, kdo by mi je mohl opatřit?“
„Jo, můžeme za ním zajít. Bydlí tam,“ ukázal na třetí domek napravo. „Šil boty i pro Saburu.“
„Tak jdeme?“ zeptal jsem se hned.
Bez řečí vyrazil, když se otevřely dveře a vyšel Kaida.
„Zavolej mi Yakei,“ řekl jen směrem k nám a zase zmizel vevnitř.
„Táta se nejspíš rozhodl,“ povzdechl si Kenji, když to slyšel. „Asi nedovolí, abych tam šel.“
„A kdo to je ten Yakei?“
„Právě tam jdeme. Šije boty, ale je to bojovník od sněžných vlků a má na starosti hlídače naší vesnice,“ odpověděl Kenji a vykročil k domku místního ševce.
Čekal jsem venku, než se Kenji s Yakei objeví. Bylo mi jasné, že otravovat teď s novými botami by nebylo na místě. Pokud s ním chce Kaida mluvit, tak určitě nesnese nějaké zdržování.
Po chvilce vyšli ven.
Díval jsem se na muže, který se objevil za Kenjim. Vysoký, ale štíhlý muž, s bílými dlouhými vlasy a jasně modrýma očima. Na hlavě se mu objevily bílé vlčí uši téměř okamžitě, jakmile mě spatřil. Byl opravdu ostražitý. Viděl jsem, jak natahuje můj pach a snaží se přijít na to, co jsem vlastně zač. Bylo mi jasné, že při jakémkoli náznaku nebezpečí, by po mně okamžitě skočil a neváhal by mně zabít.
Jen jsem mírně sklonil hlavu na bok, v náznaku pokory a ustoupil, aby mohl projít.
Ani se u mě nezastavil. Jen kolem mě beze slova prošel a zamířil rovnou ke Kaidovu domku.
Pomalu jsem je následoval a také já si ho nepřestával prohlížet. I mně se na hlavě objevily vlčí uši, jak jsem byl v pozoru. Také já byl připraven se kdykoliv bránit, pokud by mně napadl.
„Proč to nepřátelství?“ zvedl se ze stoličky Kaida, když jsme vešli dovnitř a viděl nás dva.
„Neznám ho,“ odsekl Yakei a pootočil ke mně hlavu s tichým zavrčením.
„Tak se s ním seznam. Doprovodíš je na setkání se spojkou. Vyrazíte za svítání, protože jakmile měsíc v úplňku vyjde na nebe, musíte být na místě.“
Tak tohle rozhodnutí padlo rychle. Nebyli jsme na to připraveni ani jeden. Jen Kenji se usmíval, protože dosáhl svého.
Jen mám strach, aby nadšení z toho, že uvidí Mareo, nezastínilo jeho zdravý úsudek a opatrnost.
Jakoby Kaida četl mé myšlenky, pokračoval.
„Kenji začne plnit svou povinnost nástupce Saburu. Ty, Tame,“ ukázal na mě prstem, „lidi z města znáš. Víš, jak pracují strážci, sám jsi byl jeden z nich. Proto půjdeš s ním a budeš hlídat okolí. Při jakémkoli náznaku nebezpečí zakročíš.“
„A proč nejde Saburu? A proč musím jít já?“ zamračil se Yakei a popošel ke Kaidovi blíž. „Je to jeho práce, pokud vím,“ opřel se rukama o stůl.
„Saburu je mrtvý,“ odpověděl tiše Kaida.
Yakei zvedl ruce ze stolu, jako by se o něho spálil. Šokovaně hleděl na Kaida a pak se otočil na nás.
„Co se stalo?“ zaměřil pohled přímo na mně, jako by vytušil, že já jsem příčina Saburovy smrti.
„To teď nebudeme řešit,“ zasáhl Kaida, když napětí přímo hmatatelně rostlo a Yakei udělal dva kroky směrem ke mně, jako by si chtěl ode mne vyžádat vysvětlení. „Uděláš, co jsem ti řekl. Půjdeš s nimi. Nebudeš zasahovat, pokud to nebude nutné,“ i Kaidův pohled sklouzl směrem ke mně.
Bylo mi to jasné.
Stále mi nevěří. Má obavy z toho, co by se mohlo stát. Yakei nemá být jako pomoc. Má hlídat mně.
„Rozumím,“ ušklíbl se na mně Yakei a vrátil se zpátky ke stolu. „Budu všechno bedlivě sledovat,“ posadil se na stoličku a nalil si chladnoucí meduňkový čaj. „Chci ale slyšet podrobnosti, Kaido.“
Ten jen chvilku váhal, nakonec přikývl.
„Kenji, ukaž Tamemu, kde bude spát. Ulož ho ve svém pokoji. Za svítání vyrazíte, tak byste si měli pořádně odpočinout. Cesta je dlouhá,“ pokynul rukou a tím byla pro něho věc uzavřená.
Kenji jen mírně pokývnul hlavou na souhlas a vyšel z místnosti. Ještě jednou jsem se podíval na ty dva, jak spolu sedí u stolu a čekají, až budou sami, ale pak jsem se odebral za Kenjim.
Kaida má pravdu. Potřebujeme si odpočinout. Kdo ví, co nás…mně – zítra čeká.
Z vedlejšího pokoje k nám doléhal tlumený rozhovor Kaida a Yakei. Mluvili však tiše, a přes ty stěny z hrubých klád jsem jim nerozuměl ani slovo. Na spoustu věcí jsem myslel, když jsem se ukládal do studené postele.
Na to, co je vlastně Yakei zač, když jako bojovník sněžných vlků skončil právě tady. Na to, jak to zítra Kenji zvládne. Má povinnost, ale nezastíní je zamilovanost, kterou k Mareovi cítí? Jak se já sám zachovám pokud zjistím sebemenší náznak zrady ze strany Marea? I když ho znám, vím, že je nekonfliktní, ale není to právě ta tichá voda, co podemílá břehy? Ale čí břehy to jsou, které se mohou každou chvíli sesunout do divoké řeky?
Ale přesto, jsem cítil, že tam musím jít. I mně hnala touha. Touha zjistit, co se vlastně děje. Doplnit si poslední kousky skládačky, která začínala mít jasnější tvar. Touha, vědět víc… Vědět… mít nějaké informace o… Isaovi.
Sevřel jsem v ruce košili na prsou, když mi v mysli vyvstanulo jeho jméno. Zabolelo mně u srdce, když jsem si vybavil jeho tvář. Za poslední dva dny, jsem neměl čas na něj pomyslet. Ale teď… V předvečer setkání s někým z města, s někým, kdo Isaa dobře zná, můj stesk propuknul naplno.
Zatím, co Kenji usnul téměř okamžitě, co se jeho hlava dotkla polštáře, a ze spánku se spokojeně usmíval, mně bylo těžko. Stesk po Isaovi se stupňoval s každým mým nádechem a úderem srdce.
Tak dlouho jsem se s ním neviděl.
Přetáhl jsem si deku přes hlavu a schoval se před celým světem. Otřel jsem si vlhké oči a snažil se myslet na něco jiného.
Ale když je to tak těžké… Nejde to, když Isao zaplňuje každou skulinku mé mysli. Nejde to…
Ještě ani nesvítalo, když se někdo dotkl mého ramene a opatrně na mě promluvil. Otevřel jsem v oči a v tom šeru jsem rozpoznal tvář Kenjiho, který už byl oblečený a připravený na cestu.
„Vstávej, Tame. Musíme vyrazit,“ pustil mé rameno a odešel z pokoje.
Pomalu jsem se vyhrabal z postele. Byl jsem víc unavený, než předešlý den. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem usnul.
Ale nesmím dát najevo nic, co by mohlo ohrozit mou cestu na místo setkání.
Jen ještě malá snídaně, při které jsme od Kaida dostali poslední pokyny.
„Tady,“ ozval se náhle mezi dveřmi Yakei hlas, který právě vešel. Také on už byl připraven na cestu.
S údivem jsem se zadíval na boty, které donesl. Postavil ke stěně čtyři páry různých velikostí.
„Vyber si jedny,“ ukázal na ně rukou. „Neměl jsem čas ti přeměřit nohu.“
Přešel jsem k nim a odzkoušel si je. Hned druhé mi padly jako ulité. Nazul jsem si je a nezapomněl poděkovat, jak se sluší.
„Nemám ti to jak splatit,“ dodal jsem, když jsem do mošny balil kousek chleba a sušené maso.
„O to se nestarej,“ zamračil se a nepatrně pohnul hlavou, když chtěl zaměřit zrak na Kaida. Ale hned se otočil a šel ke dveřím. „Spíš se postarej o to, aby se dneska nepřihodilo nic neočekávaného. To mi stačí,“ zavrčel, když vycházel z domku ven.
Ještě jsme se rozloučili s Kaidou, v jehož tváři byla jasně znatelná starost, a pak vyšli ven za Yakei.
Naše putování trvalo opravdu skoro celý den. Vesnice vyhnanců je hodně vzdálená městu a místo setkání bylo někdo v půli cesty. Měli jsme tam dorazit před setměním, abychom si ještě odpočinuli. Vyhýbali jsme se větším stezkám, které byly často používány, a taky jsme si udělali tři kratší přestávky, abychom si trochu oddechli a najedli se. Vodu jsme s sebou ani nosit nemuseli, protože jsme se zastavili vždy u nějakého potůčku. Bylo vidět, že Kenji cestu dobře zná.
Při třetí zastávce jsem se na chvíli zul a v potoce si schladil unavené nohy.
Musel jsem uznat, že Yakei je ve své práci opravdu dobrý. Boty byly z měkké kůže, dobře šité a s pevnou podrážkou. Pohodlné, ale přesto mě po celodenní chůzi začaly nohy bolet, protože boty nebyly ještě dobře rozchozené. Ale pokud bych šel takovou cestu na boso, dopadlo by to mnohem hůř.
Když jsme si trochu odpočali a pojedli, vydali jsme se na poslední část naši cesty. Podle toho, co říkal Kenji, to už nebylo daleko.
„Počkejte,“ zastavil jsem je náhle, když jsme procházeli borovým lesem, který víc a víc houstl.
Oba se zastavili a vrátili se zpátky ke mně.
Ukázal jsem na zem, kde pod námi byl silný nános opadaného jehličí.
„Lepší pro skrytí pachu by byla šalvěj, ale ta už dávno odkvetla a v těchto místech bych ji stejně nenašel. Vůně borovic taky dobře skryje pach. Není to sice čerstvé, ale když se v tom vyválíme, mohlo by to aspoň trochu pomoct,“ natáhl jsem pach obou a pak si přičichl k sobě.
Pravda byla, že i přes to chladno jsme všichni tři byli zpocení.
„Je lepší to aspoň zmírnit, protože bychom se jinak hned prozradili. A navíc, Mareo zná můj pach víc než dokonale. Učil jsem ho,“ dodal jsem na vysvětlenou.
„Saburu nikdy tohle nedělal,“ namítl Kenji.
„Saburu a Mareo se znali a důvěřovali si. Znali své pachy, a pokud by jeden z nich ucítil někoho jiného, bylo by jim jasné, že je to past. Ale my takhle jdeme poprvé, a Mareo neucítí Saburu. Pouze tebe, Kenji. Ty se maskovat nebudeš, protože by to bylo Mareovi podezřelé, ale nevím, jak zareaguje na nás dva…“ ukázal jsem rukou k Yakei.
Když jsem stále viděl jejich váhání, začal jsem se svlékat. Odložil jsem věci na kmen vyvráceného stromu a za chvíli jsem před nimi stál v podobě černého vlka. Nečekal jsem na nic a začal se v tom spadaném jehličí válet jak malé štěně. Potřeboval jsem na sebe vzít co nejvíc pachu borovice i hlíny. Po chvilce jsem vyskočil na nohy a ještě se začal otírat o kmen a větve toho vyvráceného stromu.
Všiml jsem si, když jsem se konečně postavil na své lidské nohy a začal ze sebe střepávat to pichlavé jehličí, že i přes vážnost situace se Kenji pobaveně usmíval.
„Máš pravdu,“ řekl nakonec a přetřel si dlaní tvář, aby se přestal smát. „Já se toho zdržím. Je potřeba, aby mně Mareo cítil.“
Yakei ještě chvilku váhal, ale viděl jsem, jak nenápadně větří mým směrem. Ne zcela úplně, přesto se můj pach částečně snížil.
Nakonec se svlékl a zopakoval to po mně.
Jen s úžasem jsem se díval na toho mohutného vlka s hustou bílo šedou srstí a modrýma očima. Byl opravdu nádherný, avšak mně zarazila podobnost s vlčí podstatou Isaa. Nebyl stejný, ale přesto… Isaova čistě bílá srst nebyla tak hustá, ale vždy se leskla ve slunci, jako čerstvě napadený sníh. I jeho vlk byl mohutný a silný…
Také Kenji na Yakei mohl oči nechat. Opravdu jsou sněžní vlci moc krásní.
„Nečumte na mně jak na zjevení,“ zavrčel Yakei, když se změnil zpět do lidské podoby.
Jen jsme s Kenjim na sebe s úsměvem mrkli, protože bylo vidět, že jsme ho tím uvedli do rozpaků. Začal jsem se konečně oblékat a Kenji sledovat okolí.
Tahle nečekaná, ale přesto důležitá zastávka nakonec uvolnila napětí mezi mnou a Yakei. Byl o poznání klidnější a už se na mně nedíval tak nevrle.
„Byl to dobrý nápad, Tame,“ řekl tiše, když mě míjel, aby dohnal Kenjiho, který už byl zase pár kroků před námi.
Poprvé mně oslovil jménem a já ty slova pochopil jako jeho díky a uznání.
Stále jsem duší strážce a spousta věcí mi utkvěla v hlavě. Strategie byla vždy důležitou věcí při výpravách. Jen člověk nesměl udělat chybu, nebo narazit na někoho chytřejšího, než je on sám.
Slunce už zacházelo, když jsme dorazili na místo. Stromový porost tu byl o poznání řidší, ale i tak tu byla místa, kde se dalo bezpečně ukrýt.
„Tam se máme sejít,“ ukázal Kenji směrem na západ k jednomu velkému stromu. Bylo na něm znatelné vzrušení z nadcházejícího setkání. Stupňovalo se každým krokem, kterým jsme se k tomuto místu blížili. Nervozita z něj sálala na míle daleko.
„Kenji,“ přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na rameno. „Měl by ses uklidnit, nebo se něco pokazí. Mareo si tvou nervozitu může vysvětlit jakkoliv. Zřejmě neví nic o tom, co k němu cítíš, je to tak?“ mluvil jsem na něj tiše, a doufal jsem, že se z mých slov k Yakei nic nedonese.
Kenji se zastavil a několikrát se zhluboka nadechl.
„Vím, neboj,“ snažil se uklidnit nejen mně, ale i sebe. „Musím jít,“ podíval se k nebi a pak k tomu vysokému stromu, který osamoceně rostl uprostřed malého paloučku.
„Buď opatrný,“ ozval se Yakei kousek od nás.
Kenji jen přikývl a vydal se k místu setkání.
S Yakei jsme ještě prohodili pár slov a pak jsme se rozešli každý na své určené místo. Domluvili jsme se, že Kenji nebude vědět, kde jsme. Měl by nutkání se na to místo dívat a mohl by nás prozradit. Sundal jsem si boty a věci, které jsem měl navíc a schoval je pod starým pařezem. Jen v haleně a v kalhotách, jsem bosý tiše našlapoval, aby nebylo slyšet ani zapraskání větvičky. I když mě Kenji několikrát ujišťoval, že se nic nestane, přesto jsem byl opatrný. Schoval jsem se za třemi menšími stromy, kolem kterého rostlo husté ostružinové křoví, severně od Kenjiho.
Měl jsem ho na dohled a stačilo jen pár rychlých skoků a mohl jsem být po jeho boku.
Se západem slunce se uklidnil i vítr a všude panovalo naprosté ticho. Ještě chvíli trvalo, než začal vycházet měsíc. Po celou dobu jsem bedlivě sledoval okolí, když jsem si všiml nepatrného mihnutí Yakeiho kožešiny mezi stromy, nalevo ode mne. Snažil se, aby byl nezpozorován. Pokud bych nevěděl, v kterém místě je, i já bych ho snadno přehlédl i přesto, že má bílou srst.
Čekali jsme…
Měsíc už dávno svítil na nebi. Byl obrovský a zářil tak jasně, že nádherně osvětloval okolí.
Jindy bych se kochal tou nádhernou scenérií, sbíral bych bylinky, pro které je sběr v noci za úplňku nejvhodnější, ale dnes ne…
Byl jsem napjatý, i když jsem se snažil uvolnit. Stále jsem měl na mysli to, že uvidím někoho z města. Strážce, který je Isaovi blízko a bude o něm vědět víc, než teď vím já.
Tak moc se mi po Isaovi stýská, že mi to opravdu zatemňuje mozek v těch nejnevhodnějších chvílích.
Na moment jsem ztratil ostražitost, ale vrátila se mi, když Kenji vstal a začal nervózně přecházet sem a tam. I on už byl netrpělivý. Stále nikdo nepřicházel…
Zvedl jsem o něco víc hlavu a zaměřil na něj svůj zrak.
„Klid, Kenji,“ zašeptal jsem. „Uklidni se, bude to v pohodě. Určitě přijde…“
Nestihl jsem zareagovat na tiché zašustění za mnou. Nestačil jsem se ani otočit, když na mě někdo skočil a v zádech jsem ucítil hrot meče.
Byl rychlý. Zatraceně rychlý...
„Máš pravdu, Tame. Jsem tady a zradu jen tak neodpustím. Ani tobě, ani Kenjimu.“