Ležel jsem skrčený v malé opuštěné jeskyni. Stočený do klubíčka jsem se snažil odpočívat, přesto jsem měl stále v pozoru všechny své vlčí smysly. Uši se mi neustále natáčely po každém náznaku pohybu. Většinou to však byla zvířata potulující se po lese. Přesto se mi oči začaly pomalu zavírat a já tomu už nedokázal zabránit.
„Vstaň!“ zaznělo nade mnou a já sebou trhnul.
Usnul jsem schovaný v křoví. Chtěl jsem si jen na moment odpočinout, ale spánek byl silnější. Nedával jsem pozor. Na boku svého vlčího těla jsem ucítil hrot meče.
Vyděšeně jsem na strážce hleděl svýma vlčíma očima. Tyčil se nade mnou a byl připravený mě okamžitě zabít, pokud bych na něj zaútočil.
„Vezmi na sebe lidskou podobu a vstaň! O něco se pokusíš a zabiju tě!“ zdůraznil každé slovo ještě výraznějším hlasem, který nepřipouštěl další pochybnosti o tom, co chce udělat.
Rychle jsem přemýšlel, jaké mám možnosti, ale moc jich nebylo... Pomalu jsem vstával a měnil se v člověka. Jeho meč již mířil na mou hruď. Stáli jsme naproti sobě a měřili si jeden druhého.
„Nech mě jít,“ požádal jsem ho tiše, aniž bych z něj spustil oči.
„Nemůžu. Jsi zrádce a jako takový budeš popraven. Odvedu tě zpátky na zámek,“ odpověděl a v jeho tváři jsem viděl zhnusení nade mnou.
„Nic jsem neudělal,“ začal jsem se bránit. „Nezradil jsem-“
„Mlč!“ vykřikl najednou a přitlačil na meč. Po nahé hrudi mi začal stékat pramínek krve, když hrot projel mou kůží. „Viděl jsem to! Viděl jsem, co jsi udělal Isaovi. Jen proto, že felčar zasáhl, neumřel.“
Srdce se mi po jeho slovech divoce rozbušilo.
„Isao žije? Probral se?“
„Ano, ale ne díky tobě. Otoč se,“ sáhl volnou rukou do vaku a vytáhl provaz.
Podíval jsem se na něj, jak se mu houpe v ruce.
Nemůžu se nechat spoutat a odvést zpátky. Nemůžu…
Jediný pohyb ruky ho zbavil meče. Vrhli jsme se po něm oba současně, ale já byl rychlejší. Rozpřáhl jsem se… ¨
Otevřel jsem oči do široka a rychle oddechoval.
Uklidni se Tame, říkal jsem si v duchu. Jsi v pořádku…
Ale…
Zabil jsem…
Třásl jsem se, protože jsem měl stále před očima ten udivený výraz toho strážce, když jsem ho proklál jeho vlastním mečem. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, ale musel. Chtěl mě odvést zpátky do zámku, abych mohl být popraven.
Byl jediný, komu se podařilo mě najít, když jsem na moment usnul schovaný v křovinách mezi stromy. Byl také jediný, koho jsem zabil. Nebylo zbytí…
Neutekl jsem proto, abych se umřel. Utekl jsem proto, abych žil.
Když jsem se z té noční můry trochu uklidnil, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po jeskyni.
Na klacku visela vlhká halena. Jediná věc, kterou jsem si od strážce vzal, když jsem zjistil, že už ho zachránit nemohu. Má rána do jeho srdce byla přesná. Jeho meč jsem odhodil vedle něj a svlékl z něj halenu, abych měl aspoň něco, do čeho bych se mohl zahalit, když jsem byl v lidské podobě.
Krev jsem z ní dostal jen částečně, když jsem ji vymáchal v potoce. Díra po meči tam však zůstala. Připomínka toho, co jsem udělal.
Ano… Teď můžou už říct, že jsem nebezpečný a schopen zabít. Teď už se nemůžu vrátit, ani kdybych chtěl. Jsem vyhnanec, i když jsem oficiálně vyhnán nebyl. Už nemám domov.
Jsem psanec…
Spoustu dní jsem se toulal po lesích a mířil dál od mé rodné vesnice. Od mé lásky, pro kterou mě teď bolelo srdce. Od člověka, kterého jsem nejspíš hluboce zklamal. Ani jsem si nechtěl představit, jaké pro něj muselo být probuzení. Co všechno mu ostatní museli říct.
Každý náznak, který mě vracel k těmto myšlenkám, mě strašně svíral a já jen tiše trpěl.
Jen na jeden okamžik, když už se to nedalo více snést, jsem se neudržel, a začal jsem výt do temné noci.
Ozvěnou se mi vytí bez jakékoliv odpovědi vracelo zpět, a to ještě víc umocňovalo mou bolest a pocit opuštění a samoty.
Toulal jsem se a hledal útočiště. Ale kamkoliv jsem se pohnul, všude jsem cítil náznaky strážců, vlků z mé vesnice. Vytrvale mě hledali.
Byl jsem hladový. Živil jsem se jen lesními plodinami, protože lov byl v tuhle chvíli nemyslitelný. Okamžitě by mě našli, protože pach krve zabitého zvířete by byl cítit na hony daleko. Jen vody jsem měl dostatek. Té vody, která mi v tmavé vězeňské kobce tak chyběla.
Po několika dnech, když jsem byl naprosto vyčerpán, jsem našel tuhle malou opuštěnou jeskyni. Mimo všechny stezky, mimo všechny cestičky zvěře, která obývala tenhle les. Celý jeden den jsem obcházel opatrně okolo. Hledal jsem náznaky, které by napověděly, že tu někdo byl. Neustále jsem větřil a hledal jakoukoliv pachovou stopu po vlcích. Teprve když se setmělo a na nebe vystoupal zářivý měsíc, obklopený spousty hvězd, odvážil jsem se vejít dovnitř.
Na moment jsem se změnil v člověka. Halenu, kterou jsem stále nosil v zubech, jsem pověsil na klacek, aby proschla. Usadil jsem se u vchodu do jeskyně a díval se do tmy mezi stromy.
Myslel jsem na to, jaký bude teď můj život. Myslel jsem na to, co všechno jsem nechal za sebou.
Nejvíc jsem však myslel na Isaa.
Stále jsem měl před očima jeho udivený pohled, když se na moment probral. Stále jsem cítil stisk jeho ruky, než jsem se mu z toho sevření vytrhnul.
Tak strašně moc bych chtěl být s ním. Obejmout ho a říct mu, jak moc mě všechno trápí. Bolí mě srdce z toho, že nemohu cítit teplo jeho těla a slyšet jeho hluboký hlas, i kdyby to měly být slova plné výčitek.
Chyběl mi tak moc, že jsem se nebyl schopen místy i nadechnout.
Otřel jsem si vlhké tváře od slz a pohlédl na noční nebe. Měsíc se posunul víc jak za polovinu své pouti a kolem bylo stále ticho. Klid, žádná známka toho, že by tu bylo živáčka, kromě lesních obyvatel.
Zahalil jsem se zpět do vlčího kožichu a vešel dovnitř. Schoulil jsem se do klubíčka a zavřel oči, které mě stále štípaly od slz.
Probraly mě hřejivé sluneční paprsky, které se vchodem draly dovnitř jeskyně. Jen pár jich dosáhlo až ke mně, ale i to stačilo, abych se probudil.
Otevřel jsem oči a nastražil uši, když jsem si uvědomil, jak tvrdě jsem usnul. V tom hlubokém spánku, který jen nakrátko přerušila noční můra, mě mohl kdokoliv najít a v tichosti sprovodit ze světa, aniž bych se jedinkrát postavil na odpor.
S rychle bijícím srdcem jsem chvíli nehnutě naslouchal zvukům a upřeně pozoroval vchod do jeskyně.
Ale všude byl klid. Jako by tu nikdy nikdo nezabloudil ani omylem.
Vstal jsem a opatrně jsem vystrčil hlavu a zavětřil. Rozhlédl jsem se po malém paloučku a ke stromům, které tvořily hranici tohoto tichého a opuštěného místa.
Když jsem stále nezaregistroval nic, co by mě odsud vyhnalo, konečně jsem svobodně vyšel ven, abych protáhl své ztuhlé tělo, prochladlé z ležení na kamenité zemi. Seděl jsem notnou chvíli na vyhřáté trávě a sbíral energii ze slunce, které vyhřívalo můj černý kožich.
Zakručení a až skoro bolestivé stažení žaludku mi připomnělo, jak velký mám hlad. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nad jeskyní byla menší skála a jinak všude okolo stromy. Při mém útěku jsem narazil na pár cestiček zvěře, která by se dala ulovit. Ale nevěděl jsem, zda bych to zvládl.
Ale zkusit to musím. Opravdu se potřebuji najíst, abych nabral sílu. Aspoň něco malého. Třeba zajíce, nebo nějakého hlodavce. Aspoň pro začátek…
Vydal jsem se do lesa, dál od vesnice. Tam, kde jsem si myslel, že by nikdo neměl být. Nejjistější v tuhle chvíli bylo vylézt na skálu a rozhlédnout se po něčem nahoře. Opatrně mezi stromy jsem vyšplhal nahoru. Trvalo mi to, a já se nahoře musel zastavit, abych si odpočinul a nabral sílu pro lov. Hlad stále svíral mé vnitřnosti a opravdu jsem se cítil slabý na to, abych chytil něco většího. Už i ta menší zvěř bude pro mne problém, protože se svou slabostí jsem ztrácel sílu i rychlost.
Rozhlížel jsem se kolem sebe.
Byl tu úchvatný výhled na špičky hor a stromy, pod kterými se ukrýval život, který mě v tuhle chvíli měl nasytit. Už jsem se chtěl rozejít na druhou stranu kopce, když jsem se zarazil.
Do nosu mě udeřil pach krve.
Ztuhnul jsem v polovině pohybu a přikrčil se. Znovu jsem zavětřil. Ne, nemýlil jsem se. Byla to krev, která nepatřila žádnému zvířeti, žijícího v téhle části lesa.
Napjatě jsem poslouchal, ale když bylo ticho, opatrně jsem se zvedl a plížil se za tím pachem. Stále jsem se rozhlížel a naslouchal okolním zvukům, jestli to přeci jen není past a já se do ní bezhlavě ženu. Přesto má zvědavost zvítězila. Prostě jsem musel vědět, proč tu je někde zraněný vlk. Musel jsem vědět, jestli tohle místo je opuštěné a ten nešťastník tu zabloudil neúmyslně, či sem přišel za účelem mě najít a odvést zpět do zámku.
Krytý houštím a křovinami jsem se nakonec dostal na pokraj skály. Zastavil jsem se, chvilku se rozhlížel, ale když se nic nehnulo, vyšel jsem z křoví ven, abych se lépe porozhlédnul.
Stál jsem na malém kamenitém plácku, pokrytém mechem a sem tam vykukujícími trsy trávy. Tady byl ten pach nejsilnější, ale nic jsem neviděl. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe, a když jsem stále neviděl žádný pohyb, sklonil jsem hlavu k zemi a začenichal jsem.
Slabě, ale přece jsem zachytil pachovou stopu. Šel jsem po ní až k samému okraji rázu.
Zastavil jsem se…
Tráva na pokraji byla sešlápnutá a mech rozmáznutý po kamenech, jako by tu někdo ztratil rovnováhu a…
Opatrně jsem nahlédl přes okraj srázu. Kopec nebyl prudký, ale stačil na to, aby si na něm mohl někdo zlámat vaz, pokud by spadl dolů. Pruh zválené trávy a polámané kleče se táhl dolů mezi stromy.
Ještě chvilku jsem váhal. Rozhlédl jsem se kolem sebe, zda tu přeci jen není ještě někdo, koho jsem neviděl a necítil. Nakonec jsem překonal své obavy a pomalu se vydal dolů. Tlapy mi na té mokré trávě podkluzovaly. Musel jsem se několikrát zastavit, abych si odpočinul a měl sílu pokračovat, aniž bych se také zřítil dolů.
Dostal jsem se k prvním stromům a tam se zastavil. Chvíli jsem nehnutě naslouchal a větřil, ale když jsem necítil nic jiného než ten jediný pach, který vzbuzoval mou zvědavost, šel jsem dál.
A tam jsem ho uviděl.
Mezi stromy ležel ve vlhké trávě, celý zakrvácený a zkroucený a sotva dýchal. Oblečení měl potrhané a zakrvácené a vlasy skrývaly jeho tvář.
Znovu jsem zavětřil.
Ten pach mi někoho připomínal. Někoho, koho jsem už dlouho neviděl.
Ale vždyť to je jeden z bývalých strážců… Jeden z těch, co se dostal do nemilosti…
Opatrně, neustále se rozhlížejíc kolem sebe, jsem k němu došel, připravený se bránit či utéct.
Stál jsem chvíli nehnutě kousek od něj a jen ho pozoroval.
Nehýbal se…
Udělal jsem ty dva zbývající kroky a drcnul do něj čumákem. Odpovědí mi bylo jeho bolestivé zasténání.
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl…
„Saburo,“ oslovil jsem ho tiše a opatrně se ho dotkl již lidskýma rukama.
Neodpověděl, jen znovu zasténal. Odhrnul jsem mu vlasy, abych se mu podíval do tváře. Měl ji celou sedřenou od pádu, ale to nebylo to nejhorší. Opatrně jsem ho aspoň trochu narovnal, abych ho mohl lépe prohlédnout.
„Tame,“ zachraptěl s bolestí mé jméno a z úst mu přitom začal vytékat pramínek krve. Chtěl mě chytit za ruku, ale při tom pohybu znovu bolestivě zasténal a ruka mu bezvládně spadla zpět do zakrvácené trávy.
„Vydrž, Saburo. Pomůžu ti,“ chytl jsem ho za tu ruku a prohmatal ji. Měl ji zlomenou a při bližším pohledu jsem zjistil, že to není jediná zlomenina, kterou má.
„Kde ses tady vzal?“ zeptal jsem se spíš pro sebe a zvedl hlavu směrem ke srázu, po kterém jsem delší dobu scházel dolů, než jsem se tu vůbec dostal.
Divím se, že vůbec ten pád přežil.
„Viděl jsem tě, Tame,“ zašeptal chraplavě Saburo. „Co se stalo?“
„Nemluv,“ rozhalil jsem mu halenu, abych se blíž podíval na jeho tělo. „Vysiluje tě to.“
Hned po prvním dotyku zakřičel bolestí.
Tohle nevypadalo vůbec dobře. Znovu jsem pohlédl ke srázu a v duchu si představoval jeho nekontrolovatelný pád. Co všechno si mohl při tom udělat. Představa strašná, ale skutečnost ještě horší. Podle zabarvení modřin, musel spadnout v noci. A podle toho, co jsem cítil pod svými prsty, bude mít i nějaká skrytá zranění.
Slunce se na nebi o kousek posunulo, než jsem ho konečně prohlédl. Podložil jsem mu hlavu a zadíval se do nebe.
Tady už víc nezmůžu. Ten pád udělal své. Nebude již dlouho žít...
Jako by to vycítil, chytil mě za ruku a sevřel.
„Jsem rád, že neumřu sám, Tame,“ řekl tiše a pohlédl na mě.
Sklonil jsem hlavu a usmál se na něj. Nevěděl jsem co říct. Tušil to a slova o tom, že to bude dobrý, byla zbytečná. Jen bych mu lhal.
Položil jsem mu dlaň na hruď a ta začala jemně zářit. Aspoň trochu jsem mu chtěl pomoct od bolesti.
„Řekni… proč tě pronásledují?“
Má ruka, která se pomalými tahy posouvala po jeho hrudi, se zastavila.
„Obvinili mě ze zrady a černé magie. Já… Nejsem démon, nikoho jsem nezradil, je to celé nastražené…“ dodal jsem rychle a až teprve potom si uvědomil, co vlastně dělám.
Už nemám co ztratit.
Znovu jsem začal pohybovat rukou, abych svou mocí aspoň zmírnil jeho bolesti. Už mi bylo jedno, že to vidí. Už jsem neměl co skrývat.
„Věřím ti,“ mírně se Saburo pousmál. „Pokud by tě jen vyhnali, nepronásledovali by tě tak,“ mluvil s obtížemi, ale bylo vidět, že má toho na srdci spoustu. Viděl jsem mu to v očích. Jako by se potřeboval svěřit, než umře.
Dvě zimy… Tak dlouho jsem ho neviděl. Zmizel náhle, stejně jako teď já.
„Velitel,“ chytl mě Saburo za ruku a zastavil ji. „Je to jeho práce… už dlouho…“
„Vím,“ přikývl jsem a nervózně jsem si začal potahovat své rozcuchané vlasy.
„Chtějí tě zabít, Tame. Ještě nik-“ rozkašlal se a nemohl popadnout dech.
Rychle jsem ho chytil a pootočil na bok, aby se nedusil krví, která mu plnila ústa. Po chvíli se uklidnil a já si ho opřel o své nohy, aby měl tělo o něco výše a lépe se mu dýchalo. Otřel jsem mu zakrvácená ústa a znovu se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že jsme tady opravdu sami.
„Ještě nikdy nikoho tak nepronásledovali, pokud byl vyhnán,“ pokračoval Saburo tam, kde skončil.
„Utekl jsem. Chtěli mě popravit,“ řekl jsem tiše a sklonil hlavu, když se ve mně všechno při té vzpomínce sevřelo.
„Pořád tě hledají,“ Saburo zvedl opatrně ruku a ukázal směrem k východu mezi hustý stromový porost. „Tam je jeden z nich.“
Trhnul jsem sebou, a kdyby se o mně Saburo neopíral, už bych stál na nohách.
Ale jak mě mohli najít? Byl jsem opatrný. Celou dobu jsem obcházel kolem, než jsem se schoval v té jeskyni. Celou dobu jsem na nikoho nenarazil. Nejspíš jsem už hodně vyčerpaný a spousta věcí mi uniká…
„Byl nahoře a celou dobu tě sledoval,“ odpověděl Saburo na mé nevyslovené otázky. „Nejspíš čekal, až usneš a pak by tě zabil.“
„Co se s ním stalo?“ udiveně jsem mu pohlédl do očí.
Mohl bych přísahat, že se po téhle otázce pousmál. Chvilku však mlčel, jako by se bál odpovědět, či jen sbíral síly, kterých mu rychle ubývalo a i to mluvení ho vysilovalo.
„Byl jsem poblíž. Už dva dny jsem tě sledoval, a také to, co se dělo kolem tebe…“ řekl nakonec a jeho slova opět přerušilo dávení se krví. Když se uklidnil, znovu ukázal stejným směrem a dodal: „Už nepromluví.“
Nevím, jestli mám být rád, že zemřel kvůli mně další vlk. Ale na druhou stranu jsem rád, že žiju…
„Děkuji,“ zašeptal jsem a znovu jsem přiložil ruku k jeho hrudi, abych mu ulevil od nejhorší bolesti.
„Nemá to cenu,“ zastavil mě Saburo. „Vím, že je konec,“ jeho hlas byl čím dál slabší a dýchání už jen povrchové.
„Na sever, půl dne cesty odsud najdeš útočiště. Velký strom, přečnívá přes všechny ostatní. Vyjdi na kopec a uvidíš ho… Jdi tam. Tam tě nenajdou…“ pevně sevřel mou ruku, a do toho stisku dal vše, co mohl, jen aby nesténal bolestí. Viděl jsem, jak zatíná zuby a snaží se být ticho…
Je to bojovník a jako takový chce odejít. S hrdostí…
„Uklouzl jsem, když jsem s ním bojoval. Strhl mě sebou…“ vysvětlil svůj pád, když jsem se opět podíval ke srázu.
Teprve teď jsem si uvědomil, že ta tráva nahoře opravdu byla zválená víc, než by dokázal jeden člověk.
„Velitel,“ pokračoval, jako by se snažil mi říct vše, co měl na srdci. „To on zařídil, aby mě vyhnali, protože jsem zji-“
„Co jsi zjistil?“ zpozorněl jsem, když se odmlčel. Přestal jsem sledovat okolí a pohlédl na něj.
Ruce se mi roztřásly, když jsem se setkal s jeho očima, které ztratily svůj lesk. Byly upřené na mě, ale nebylo v nich už ani trocha života.
Začaly mi téct slzy, které dopadaly na jeho tvář. Všechno v tuhle chvíli na mě dolehlo.
Seděl jsem tam, držel ho v náruči a jediné na co jsem se vzmohl, bylo, abych mu zatlačil víčka a on mohl klidně spát. Navždy…
Dlouho trvalo, než jsem přestal plakat. Slzy, které vyjadřovaly úplně vše… Bolest ze zrady, ze ztráty milovaného člověka a domova, z poznání, čeho všeho je jeden člověk schopný… Bolest ze zbytečné smrti statečného vlka, který mi zachránil život a sám svým zaplatil. Všechny ty slzy, jako by vyplavily veškeré napětí.
Zůstala jen zlost a odhodlání.
Musím přežít a vrátit se… Chci opět vidět Isaa a říct mu, jak moc ho miluji, jak to všechno doopravdy je. Chci se postavit tomu, kdo tohle všechno zosnoval.
Jenže jaký k tomu má důvod? Co ho k tomu vede?
Spousta myšlenek se mi honila hlavou, když jsem ukládal Saburo k jeho věčnému spánku. Byla už hluboká noc, když jsem položil poslední kámen a usadil se vedle něj. Položil jsem ruku na navršené kamení, pod nimiž, již bez bolesti odpočívalo jeho tělo.
Celou noc jsem u něj seděl. Celou noc jsem přemýšlel o tom, co bude dál. Až teprve první ranní paprsky mě donutily vstát. Ještě jednou jsem položil ruku na největší kámen a s tichým: „Děkuji,“ jsem se s ním rozloučil.
Pomalu jsem se vydal na cestu zpět. Nešel jsem však až nahoru. Zamířil jsem do míst, kam mi Saburo ukázal. Bylo před polednem, když jsem ho konečně našel. Stejně jako Saburo, i on spadl ze srázu. Jen jeden rozdíl mezi nimi byl. V jeho hrudi vězela velká rána po meči. Poklekl jsem k němu a přiložil ruku do míst, kde mělo bít jeho srdce, jako bych se chtěl ujistit, že opravdu je mrtvý. Ale ani jednou se jeho srdce neozvalo. Byl již studený a tělo bylo zkroucené ve smrtelné křeči.
I přesto, že mě chtěl zabít, i jeho jsem uložil k poslednímu odpočinku.
Nejspíš ani nevěděl, do čeho se pouští a jen slepě poslouchal velitelovy rozkazy.
Možná na mě byla vypsaná odměna? Kdo ví…
Schylovalo se skoro k večeru, když jsem se konečně dostal nahoru na kopec. Cesta trvala dlouho a já uprostřed srázu našel i meč, který sprovodil toho chudáka ze světa. V tlamě jsem ho nesl celou dobu, i když mi překážel. Ale kromě vlčích zubů drápů, tohle byla teď jediná věc, kterou jsem mohl použít na svoji ochranu.
Schoval jsem se do křoví, pod prvními stromy a odpočíval jsem. Do jeskyně jsem se už nevracel. Neměl jsem už jistotu, že je to dobrá skrýš. Neodvažoval jsem se tam už jít.
Místy jsem pospával, ale každou chvíli jsem špicoval uši a rozhlížel se po okolí, připraven se okamžitě bránit. Ale noc proběhla v klidu… Nikdo se tu neukázal a ten, co leží pod hromadou kamení, byl nejspíš jediný, kdo mě tu našel.
Přesto musím být víc opatrný, pokud chci přežít…
Když ranní slunce začalo vyhřívat mou srst, vyšel jsem z úkrytu. Chvíli jsem stál a nechával prohřát své tělo, než jsem se pohnul. Zastavil jsem se na vyvýšeném pahorku, z kterého byl dobrý rozhled po okolí. Natočil jsem se směrem k západu a zaostřil svůj zrak. Hledal jsem to, o čem mi Saburo říkal.
Až teprve, když jsem se změnil v člověka, abych lépe viděl do dálky, jsem ho našel.
Vyčníval o dobrý kus nad ostatní stromy. Byl opravdu vysoký a podle odhadu mi tam cesta opravdu bude trvat minimálně půl dne. Možná víc, protože se musím skrývat a odpočívat. Byl jsem unavený, vyčerpaný a hlad mi stále nepříjemně svíral žaludek. Snědl jsem jen kousek chleba, který jsem našel v mošničce u strážce, než jsem ho pohřbil, a trochy vody jsem se napil z vytékajícího pramene, když jsem po srázu stoupal nahoru.
Útočiště… řekl, že tam najdu útočiště…
Po chvíli rozhodování jsem se nakonec vydal tím směrem.
Nemám kam jít. Nemůžu ani do vesnice vyhnanců. Určitě tam mají už zprávy o tom, co se stalo a ví, že jsem obviněn z černé magie. Zabili by mě hned, jen co bych vstoupil na jejich území.
Meč v tlamě bylo to jediné, co mě teď spojovalo s vlky. Byl jsem sám, ale já hodlal přežít.
Jednou se vrátím. Vrátím se k Isaovi. Jenže… Bude mě ještě po tom všem chtít?
Opravdu trvalo skoro celý den, než jsem dorazil na místo, kde vyrůstal ten majestátný strom a ukazoval se celému světu, jako vládce lesa.
Trochu jsem pochyboval, že je to správné místo na úkryt, když jsem se u toho stromu zastavil. Rozhlížel jsem se kolem sebe a mé pochybnosti o něco zesílily.
Vždyť tu není nic, co by napovídalo tomu, že by tu Saburo kdy žil. Jen hustý stromový porost… Proč jsem měl jít sem?
Vysílen jsem se svezl k zemi a opřel se o ten mohutný kmen. Nejspíš to byla zbytečná cesta a Saburo už nevěděl, co říká. Ani sluneční paprsky se sem skoro nedostaly přes husté větve stromů, které mě obklopovaly.
Hodnou chvíli jsem tam seděl, rozhlížel se kolem sebe a opět začal propadat zoufalství. Mé rozhodnutí začít znovu žít, bylo teď nalomeno zoufalstvím, že tu není nic, co by mne udrželo při životě.
Náhle se však můj zrak zastavil na jednom místě. Díval jsem se do houští mezi dva rostlé stromy. Vzal jsem do ruky odložený meč a postavil se. Trochu nedůvěřivě jsem se k nim přiblížil.
Ne, nemýlil jsem se.
Opatrně jsem napřaženým mečem odhrnul pár větví a zaměřil pohled k zemi. Sehnul jsem se a dotkl jsem se trávy, jako bych se i hmatem chtěl ujistit o správnosti mého závěru.
Nepatrné stopy, které vedly dál mezi křoví. Dál od tohoto místa…
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl. Opravdu tu nebylo poznat, že by sem zabloudila živá duše. Pokud tudy Saburo procházel, dával si záležet, aby za sebou nezanechal příliš mnoho stop. Jen pár, skoro neznatelně ohnutých větví mě donutilo se zvednout a podívat se sem.
Už jsem nad ničím nepřemýšlel. S nejvyšší opatrností, abych i já za sebou nenechal žádné stopy, jsem nakonec zmizel v hustém lesním porostu.
Šel jsem do neznáma a doufal, že na konci cesty najdu něco, co mi pomůže přežít.
xxxxxxxxxxxxxxx
dodatek autora: tak po delší době, než po týdnu, za což se moc omlouvám, přidávám další, tentokrát trochu nudnější kapitolu. :D Tak zkuste vydržet do konce... :)