Aki
Zvedl jsem se k jídlu až ve chvíli, kdy Kuro odešel. Nechtěl jsem, aby to vypadalo blbě, ale prostě jsem neměl moc hlad a nechtěl jsem se na Kura dívat. Nebyl jsem uražený… Podrážděný… Jen to prostě bolelo.
„Nechceš mi to vysvětlit?“ prudce se vedle mě posadil Hiro a naštvaně se na mě podíval.
„To mi musíš říct, co?“ vzal jsem v klidu do úst rybu a začal jíst.
„Děláš si srandu? Řekla mi, že ses na ni vrhnul ve sprše a něco na ni zkusil. Jako… Nevěřím ji, ale chci to slyšet i od tebe,“ spustil na mě zostra a narovnal se tak, že mi skoro dýchal do tváře.
„Beru to jako, že jsem nic neslyšel. Jedinej, na koho to zkouším a s kým spím, je můj muž, který je v tuhle chvíli nahoře. Kvůli té pitomé krávě, mám zkažený večer, a už ani hlad nemám. Co se týká tebe… Nikdy bych ti neublížil, na to tě mám moc rád, jako svého mladšího bráchu. Takže… Ještě chvíli mě ser a…“ zvedl jsem se a napřímil před ním tak, že byl o hlavu menší než já, a to bylo co říct.
„S tebou se prát nebudu, ale mohl bys mi, prosím, věřit? Ona vlezla za mnou a já ji vyhodil. Miluji toho strašpytla nahoře a tohle tělo je jen jeho, jasný?“ vzal jsem talíř a položil ho na linku.
„Uvidíme se zítra, snad zchladnu,“ naštvaně jsem odešel nahoru.
Chvíli jsem zaváhal u dveří, které vedly do naší ložnice, ale nakonec jsem šel do studovny, kde jsem se pustil do úkolů. Chtěl jsem být sám.
Kuro
Slyšel jsem Akiho naštvané kroky, a celý jsem se pod peřinou skrčil. Jenže on se zastavil u dveří a po chvilce přešel na druhou stranu, kde potom klaply dveře od naší studovny. Ještě nějakou dobu jsem ležel a čekal. Ale když se nic nedělo, vylezl jsem z postele a opatrně vyšel na chodbu.
Bylo tu prázdno, a ani ze spodu se nic neozývalo. Zastavil jsem se u studovny a přemýšlel, jestli mám jít za Akim, nebo ne. Skrz škvíru jsem se díval, jak sedí a něco si čte. Nakonec jsem se rozhodl ho nerušit a vydal jsem se dolů do kuchyně.
Co se týká jídla, bylo snězeno jen to, co dostali Miura a Seiji. Na Hirově místě zůstalo jídlo nedojezeno, a na lince ležel talíř se skoro celou rybou. Podle všeho, ji nedojedl Aki. Stál jsem u té linky a díval se na tu rybu, jako bych od ní čekal, že mi řekne, co se tu vlastně stalo. Ale v momentě, kdy mě zaštípaly slzy v očích, jsem si je rychle otřel a raději začal uklízet nádobí do myčky. To, co se nesnědlo jsem přikryl fólií a dal do ledničky.
I když jsem se snažil zaměstnat, abych nemyslel na pokažený večer, přesto to nešlo. Pořád jsem měl pocit, že se něco pokazilo, a čím dál jsem začínal mít i pocit, že za to můžu já. Možná jsem měl mlčet.
Takhle tíživá atmosféra tu za ten rok ještě nikdy nebyla a já měl problém tu najednou i dýchat.
Zničehonic jsem se otočil a vyběhl z baráku ven. Bylo mi jedno, že je chladno. Potřeboval jsem prostě na vzduch. Vyvětrat si hlavu...
Prostě jsem nechápal, co se to vlastně stalo.
Pohroužený v myšlenkách, kdy jsem se snažil přijít na to, co je příčinou této špatné nálady v domě, jsem si ani neuvědomil, jak daleko jsem zašel. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Byl jsem až za druhým polem, tam kde začíná menší lesík. Unaveně jsem se posadil a opřel se o první strom. Díval jsem se do tmy, v kterém jsem viděl jen pár rozsvícených oken domu a všechno to na mě najednou padlo. Jen jsem se díval za těmi světly a brečel jsem. Nevěděl jsem proč, ale šlo to tak nějak samo, a nedokázala mě zastavit ani ta zima, která na mě útočila...
Aki
Bylo toho na mě moc a já nevěděl, jak s tím vším bojovat. I kdybych chtěl, nemohl jsem nyní s Kurem být, prostě jsem si to potřeboval ujasnit a v tom mi pomoci nemohl. Dal jsem si sluchátka s hudbou do uší, a přitom se pustil do studia.
Jenže den byl tak moc dlouhý a tolik se toho stalo, že to příjemné teplo kolem mě, mě prostě ukolébalo k spánku. Vytuhnul jsem v křesle tak, jak jsem byl. Nejspíš mi i kniha spadla na zem, když jsem slyšel tlumenou ránu, jak nějaký předmět narazil o zem. Chtělo se mi spát… Usnout a nic nevnímat… Na chvíli zapomenout, že se dnes něco takového stalo a že Kuro řekl ta slova co mě ranila.
Kuro
Seděl jsem tam vážně dlouho. Už jsem se celý klepal, jak mi byla zima, ale moc se mi zpátky nechtělo.
Nakonec jsem se však donutil zvednout a pomalu jsem šel do domu.
„Co se děje, Kuro?“ ozvalo se náhle přede mnou.
Byl jsem skoro u domu, a když jsem zvedl hlavu, stál přede mnou Seiji. Automaticky jsem si přejel rukou po tváři, ale slzy už dávno oschly.
„Nic, proč?“ zeptal jsem se. „Byl jsem se jen projít.“
„Projít? Takhle?“ ukázal na mě rukou. „Trochu zima na procházku v lehkém oblečení, nemyslíš?“
„Ty kouříš?“ zaútočil jsem na něj otázkou já, abych odvedl od sebe pozornost.
„Ach, tohle,“ zvedl ruku se zapálenou cigaretou. „Kouřil jsem. Ale když je toho moc, tak si sem tam jednu dám. To víš, poslední rok ve škole a hodně učení. A neodbíhej od tématu. Tak co se stalo? To vás oba tak rozhodila ta Hirova holka?“
„Ne... spíš jde o jiné nedorozumění...“
„A jaké?“
Byl jsem překvapený, že se mně Seiji ptá. Většinou to byl Miura, který se mi vždycky přimluvil jako první. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli mu to mám říct, nebo ne. Ale když jsem viděl, že stojí a čeká na mou odpověď, nakonec jsem mu to ve zkratce řekl.
„Ta holka nás naštvala oba. To jo. Ale jde o to, že jsem Akimu řekl, že mám pocit, jako by se mělo něco stát. Prostě to tak cítím, a on má pocit, jako bych mu nevěřil. Jako by se to týkalo jen jeho. Ale já to myslel všeobecně, víš? Jen jsem řekl, že s tou holkou to byl jen začátek.“
„No, tak to je problém. Záleží kdy a jak jsi mu to řekl, a taky, jak on to pochopil. Nejspíš špatná komunikace z obou stran. Ale to můžu jen odhadovat. Hele, to se spraví. Aki se skoro pohádal s Hirem a šel vychladnout nahoru. No, a ty,“ zadíval se na mě Seiji pozorněji.
Odhodil nedopalek a popadl mě za triko a přitáhl si mě tak blízko, že jsem skoro cítil jeho dech prosycený tabákem.
„Ty by ses měl jít rozehřát do vany. Jak se, tak na tebe dívám, tak tě ta tvoje procházka nejspíš neschladila. Mazej se ohřát, a já ti zatím připravím čaj. Dole v koupelně je ve vaně ještě horká voda, tak švihej,“ na moment mi přiložil dlaň na čelo a zamračeně zakroutil hlavou.
Byla pravda, že jsem se pořád třásl zimou a bolela mě už nějakou chvíli hlava. Ale to jsem přisuzoval tomu, že jsem tak dlouho brečel. Ale poslechl jsem Seijiho a bez reptání jsem zamířil rovnou do spodní koupelny, a hned jsem vlezl do té horké vody. Seděl jsem v ní, nahříval se, a bylo mi, jako by to odplavovalo tu mou špatnou náladu. Ani jsem nepostřehl, kdy se mi zavřely oči, a já v té vaně nakonec usnul.
Aki
Spal jsem tak tvrdě, že mě probudilo až to, že jsem málem spadl z křesla, jak jsem veliký a neskladný. Promnul jsem si oči a vstal, teda spíš jsem sjel na zem, než jsem se postavil na nohy. Sebral jsem knihu ze země a položil na stůl, abych ji nezničil, a vydal se do naší ložnice. Už když jsem tam přišel, jsem nechápal, kde v tuhle hodinu může Kuro být. Postel neustlaná a bylo kolem druhé hodiny, to bylo málo na to, aby šel do školy.
Otočil jsem se a sešel do kuchyně, abych se podíval tam a napil vody, jakého jsem měl sušáka. Během cesty jsem si však všiml světla, které se dralo zpod dveří u koupelny. Napadlo mě, že bych ho tam mohl najít, ale zase… Koupelnu máme nahoře. Stejně…
Otevřel jsem potichu dveře a chtěl už odejít, když tam bylo ticho, ale zahlédl jsem drobnou osobu, jak se vyvaluje ve vaně a musel se usmát, jak roztomilé to bylo. Dotkl jsem se vody, která byla už pořádně studená a Kuro nevypadal, že by mu zima nebyla, pěkně mu stály bradavky a husina pokrývala celé jeho tělo. Divil jsem se, že ho to neprobudilo.
„Zlato… Tady se nespí,“ povzdechl jsem si a vypustil vodu, abych ho mohl zabalit do ručníku a vytáhnout do náruče z vany.
Donesl jsem ho do postele, kde jsem ho uložil a sám celý nahý vlezl za ním, abych ho zahřál pod huňatou peřinou.
Kuro
Jen zdálky jsem zaslechl, jak se otevřely dveře, a Seiji na mě zavolal, že mám připravený čaj, tak ať si pohnu. Ale bylo mi v té teplé vodě tak dobře, že jsem jen něco zamrčel a ani se neobtěžoval otevřít oči.
Až teprve, když jsem měl pocit, že se mnou někdo hýbe, a střepla mě zima, trochu jsem se probral. Zaplavil mě příjemný pocit uvolnění, když jsem zjistil, že mě nese Aki. A když mě uložil do postele, přitiskl jsem se k němu abych se víc zahřál.
„Promiň, jestli jsem řekl něco špatného,“ zamumlal jsem do jeho hrudi.
Objal jsem ho aspoň jednou rukou a znovu zavřel oči.
Bylo mi opravdu dobře. Tohle je to, co mám na našem vztahu rád. I když mezi námi vznikne nedorozumění, vždy se to pak nějak vysvětlí. Nedokázal bych nic neříct, nebo se neomluvit. To k tomu prostě patří. A když mi Aki odpustí, jsem pak schopný brečet štěstím, že mám takového kluka.
„Miluji tě,“ stihl jsem ještě zašeptat, než jsem znovu usnul.
Aki
I když jsem se zlobil a cítil se ublíženě, jeho sladké tvářičce jsem prostě nedokázal odolat. Byl tak sladký, a to co řekl… I když je běžně nejistý, když spí, nebo je připitý, je velmi upřímný. Aspoň někdy.
„Taky tě miluji,“ zašeptal jsem mu do vlasů a víc si ho k sobě přitiskl.
Byl ledový, až jsem se začal bát, že opravu nastydne. Ještě víc jsem ho zachumlal do peřiny a hřál ho co nejvíc jsem mohl. Spal jsem až do rána, než jsem uslyšel první ranní ptáky, co mě probudili. Protáhl jsem se a opatrně Kura uložil na polštář, aby mohl dál spát, a já udělat snídani. Oblékl jsem si tepláky a tričko, abych mohl sejít do kuchyně, kde ještě nikdo nebyl. Začal jsem připravovat sladké omelety, slaninu s vejci, zeleninu, vytáhl jsem pečivo a vše servíroval na stůl, aby si každý mohl vzít. Postupně přicházeli Miura a Seiji, kteří se pustili hned do snídaně, po chvíli i Hiromi.
„Ten včerejšek… Je mi to líto. Věřím ti. Omlouvám se, že jsem na tebe vyjel,“ došel ke mně, když jsem stál u sporáku a tvářil se, jak kdyby celou noc kvůli tomu nespal.
„Nasral jsi mě, ale… Jsi můj bráška, neumím se na tebe zlobit,“ usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy.
Kuro
Bylo mi moc dobře, když mě peřina a Akiho tělo zahřívaly. Když však Aki vstal, jen jsem zamručel a spal dál. Nějak se mi z toho tepla nechtělo ven. Trochu mě bolela hlava, a i když jsem spal, měl jsem pocit, jako bych byl celou noc vzhůru. Byl jsem nějaký unavený.
Ale nakonec, když ze spodu došla vůně připravované snídaně až k nám na patro, můj kručící žaludek mě donutil vstát.
Hned jsem se oblékl, protože jak jsem vylezl zpod peřiny, začala mi být zima. Hodil jsem na sebe i mikinu, zašel se do koupelny trochu zkulturnit. Popadl jsem batoh do školy a kompletně nachystaný jsem sešel dolů.
„Dobré ráááno,“ neubránil jsem se zívnutí, když jsem vcházel do kuchyně.
Pěkně to tu vonělo a zdálo se mi, že je tu tepleji než nahoře. Podle toho, že kluci už jedli a Aki si teprve sedal ke stolu, pochopil jsem, že to byl on, kdo dneska chystal snídani.
Hned jsem se k nim taky posadil.
„Dobře to voní, děkuji,“ naklonil jsem se k Akimu, políbil ho na tvář a hned se pustil do jídla.
Po očku jsem se díval na Hira, ale podle všeho, byl v pohodě, i když vypadal, že není moc dobře vyspaný. Jen jsem doufal, že ta holka mu nebude dneska ve škole dělat nějaké hysterické scény.
Přes to, jak velký jsem měl hlad, když jsem šel dolů, nakonec mi stačilo pár soust a už jsem do sebe nic nedostal. Moje chuťové buňky nějak nefungovaly a žaludek se mi stáhnul, jako by říkal: To už stačilo...
Aki
Naklonil jsem se ke Kurovi, když měl dojedeno a vzal mu talíř, na kterém ještě nějaké jídlo zůstalo.
„Doufám, že nebudeš nemocný, jinak ode mě dostaneš na holou. To není vyhrožování, ale slib,“ kousl jsem ho do ucha a šel pouklízet nádobí.
Poté jsem vyšel nahoru, abych se převlékl do džín a čistého trika. Ještě jsem vzal helmy a mikinu. Byl docela teplý den, takže bych se stejně s bundou jen trápil a na ten kousek do školy to šlo. Kluci slíbili, že vezmou Hira, ale moc se mi to nelíbilo. Radši jsem ho ještě zastavil u dveří a šáhl mu na čelo.
„Celou noc jsi nespal, že? Běž si lehnout, stejně bys byl ve škole na prd. Omluvím tě a vezmu úkoly, ano?“ nasměroval jsem ho zpátky k jeho pokoji.
Sice trochu protestoval, ale nakonec souhlasil. Dal jsem mu nějaké jídlo do ledničky, aby měl co jíst, ale nejspíš stejně celý den prospí.
„Jedeme?“ otočil jsem se na Kura a zamával helmou, abychom už vyrazili do školy.
Kuro
Otřel jsem si ucho o rameno, když mě do něj Aki kousnul. Ne, že by mi to vadilo, ale přeběhl mi z toho mráz po páteři a nemohl jsem se toho pocitu jinak zbavit.
Díval jsem se na něj, jak tlačí Hiromiho do pokoje a donutil ho jít si lehnout. Teprve začal studovat a už se chová jako doktor. Přišlo mi to takové milé. Jako by se v Akim něco změnilo. Přišel mi takový dospělejší.
Došel jsem k němu, oblékl si bundu a vzal si helmu. Myslel jsem si, že nás do školy vezme Seiji, ale nakonec proč ne. Takhle jsme byli víc samostatní a nemuseli se na nikoho vázat. A navíc, Rose přijede až k večeru, tak nás stejně ani nebude moct vyzvednout.
„V kolik hodin ti končí přednášky?“ nasedl jsem na motorku a chytl se Akiho kolem pasu. „Mě končí o půl páté, ale od jedné do dvou mám volno. Zajdeme spolu na oběd? Budeš mít čas?“
Nějak jsem po včerejšku chtěl být co nejvíc s Akim. Jako bych měl strach bez něj být. Ani se mi dneska do školy moc nechtělo. Jenže kdo ví, jestli nám budou pasovat hodiny. Přeci jen máme odlišné obory. A jak začnu chodit na praxi a on taky, tak se ve škole prakticky neuvidíme. Už teď je mi z toho tak všelijak. Doteď jsme byli skoro pořád spolu.
Aki
„Myslím, že mám nějak podobně přednášky, takže se sejdeme v jídelně na obědě a potom tě odvezu domů. Jinak… Potřeboval bych si potom s tebou o něčem promluvit a je to důležité, takže po škole,“ pohladil jsem ho po stehně a vyrazil s ním do školy.
Sice jsem mu to mohl říct najednou, ale zase když ho nepřipravím, tak to pro něj bude mnohem větší šok. Stejně to muselo přijít… Stejně jsem mu to prostě musel říct, byl bych zbabělec, kdybych to nechal do konce, než odjedu. Nehledě na to, že blížily naše praxe, a já nevěděl, kdy na mě vyjde Amerika. Už jsem se tím nechtěl trápit, když jsme se už jednou chytli včera, tak to udělám naráz a potom se můžeme dlouho usmiřovat.
„Čau. Hele… Tak co, jak jste si užili výlet? Šoustali jste?“ pověsil se na mě zezadu Ookuba, když jsme přicházeli ke škole.
Loktem jsem se mu hned hrubě otřel o žebra, a on šel málem k zemi, jak prudké to bylo.
„Sorry… se už nebudu ptát,“ zachrčel, a já si ještě Kura přitáhl za bradu k sobě.
Ale neudělal jsem to… Nepolíbil ho. Byl jsem si vědom toho, že to nechce… že se mu to nelíbí a pořád mě na to upozorňuje. Jen jsem si povzdechl a pohladil ho místo toho po tváři.
„Tak na obědě. Ty vstávej, jinak tě tu nechám,“ prskl jsem poslední větu na Ookubu a vydal se do třídy.
Kuro
Držel jsem se Akiho jako klíště, když jsme jeli do školy. Už jsem se sice tolik nebál, jako když jsme jeli poprvé, ale chtěl jsem cítit jeho blízkost co nejvíc, než sesednu z motorky a půjdeme si každý po svých.
Jen co Aki zaparkoval, zamířili jsme ke škole. Myslel jsem si, že budeme spolu aspoň, než vejdeme dovnitř, ale co čert nechtěl... Ookuba... A ještě ty jeho přihlouplé poznámky.
„Samozřejmě že šoustali a celý víkend, zatím co ty si nejspíš utřel,“ zavrčel jsem polohlasně.
Už mě vážně štval a já se prostě nedokázal udržet. Když se Aki naklonil, čekal jsem polibek, ale nestalo se tak. Ano, mám s tím problém na veřejnosti. Aspoň zatím. Ale tak nějak mi to dneska přišlo zvláštní. Vždycky udělal to, co chtěl, tak proč dneska ne? Nějak mi to v tu chvíli přišlo líto. Ale co, nejspíš si za to můžu sám.
„Jo, na obědě,“ mávnul jsem ještě za ním a šel svým směrem.
„Tak jaký byl víkend? A jak se ti líbilo na festivalu? Moc ti to v tom kimonu slušelo,“ ozvalo se vedle mne, jen co jsem dosedl do lavice.
Bylo mi horko, tak jsem sundal bundu a uložil ji vedle sebe i s helmou. Nejspíš si budu muset brát s sebou nějakou tašku, nebo se podívat, kde bych si to tu mohl na dobu přednášek uložit.
„Jak víš, že jsem byl...“ podíval jsem se překvapeně na Ashidu, který se právě posadil vedle mne.
„Viděl jsem tě. Taky jsem tam byl. Jen škoda, že jsem měl práci a nemohl se ti přimluvit,“ usmál se na mě a pak se ještě víc ke mně naklonil. „Vážně ti to moc slušelo. Rád bych tě v tom kimonu znovu viděl. Třeba na školní slavnosti?“
Aki
„Hele… Kam jako jdeš? První dvě hodiny máme trénink. Ještě jsi neviděl náš nový tým, prý jsou třeťáci fakt hustí a druháci nic moc, že se moc těší na nás. Asi nám dají zabrat, aby viděli naše výkony, ale těším se, bude to super,“ usmíval se Ookuba jak blbeček a dál na mě visel.
„Sakra… Zapomněl jsem si věci,“ pleskl jsem se do čela, protože tohle byl vážně průser.
První den na basketu a nemám vůbec nic na převlečení, mě zabijou.
„Mám náhradní oblečení, takže ok a boty mám taky. Neboj… Nikdy jsem to na sobě neměl, však víš, že si pořád kupuju nový, a táta má smlouvu s výrobnou sportovních věcí, takže ok,“ rozcuchal mi vlasy a otřel se tváří o mou.
„Nelísej se tak! Zaplatím ti to,“ odpověděl jsem mu, a on se jen zasmál.
„Jdi někam, rád ti to dám, tak nedržkuj,“ sekl po mě odpovědí a už mě táhl do tělocvičny.
To, co jsem tam viděl… Tak to nebyli lidi, ale normálně monstra, někteří vyšší než já, a to bylo co říct. A co na nás čekalo… Fuuuhaaaa…
Kuro
„Školní slavnost? Myslel jsem, že jsou jen na střední...“ byl jsem překvapený touto informací víc než tím, co mi říkal o kimonu.
„No, nebude hned, ale před letními prázdninami. Ale ještě nevím, jak přesně to tady funguje. Podle mě to bude spíš jen něco jako: Pojďte se všichni podívat, jak funguje naše škola. Možná pár stánků na občerstvení, ale asi žádná šaškárna, jako třeba místnost hrůzy a podobně... Ale mohla by být sranda, kdyby medici provedli třeba pitvu na veřejnosti, a my vedle nich vařili,“ zasmál se Ashida, ale hned na to se otočil dopředu, když se otevřely dveře a vešel profesor.
Trochu jsem se zarazil, když zmínil mediky. Ale možná to byla náhoda, prostě ho to jen tak napadlo. Vytáhl jsem si věci a otevřel notebook, abych nemusel v tašce krámovat během přednášky.
Už jsem pokládal prsty na klávesnici, když se vedle mé ruky objevil papírek.
„Vidím, že jsi měl víkend docela divoký, co? : ) Jen dneska to nemáš jak zakrýt...“
Nejdříve jsem po přečtení nechápal, ale když jsem si to přečetl ještě jednou a po očku se podíval na Ashidu, jak se usmívá, došlo mi to. Automaticky jsem si přiložil ruku na krk. Ale měl pravdu. Dneska jsem to neměl, jak schovat. Košili a ani rolák jsem neměl a u mikiny bych si musel nasadit kapuci.
No, co už... Budu to muset dneska nějak vydržet. Bundu si obléct nemůžu, už tak je mi horko... Dokonce víc než normálně.
Aki
„Hej ty, skáčeš fakt dobře, nedivím se, že jsi tu na stipendium. Jako jsi fakt dobrej, a ty… Co to jako bylo za blok? V kombinaci vás dvou, by to mohl být opravdu úspěšný rok na pohárech. Takže… Ani nemusím říkat, že do týmu jste přijati a brzo budete i zasvěceni, což je super,“ poplácal mě po rameni jeden ze třeťáků, a já myslel, že mi upadne ruka, jak obrovskou ji měl.
„Tak to je jasný, že nebudeme béčka, když to hrajem už tak dlouho, a hlavně jsme tak vysocí,“ zasmál se Ookuba a zatarasil v přístupu ke mně dalšímu třeťákovi, co se po mě natahoval.
Dali mám pěkně do těla, a to byl jen trénink. Byla pravda, že jsem celé prázdniny netrénoval a takhle to dopadlo, budu muset aspoň začít běhat, jinak mě to dostane.
„Tak honem,“ postrčil mě Ookuba do sprchy a začal ze sebe strhávat oblečení.
Smrděli jsme vážně hrozně, ale nebyli jsme v tom sami. Bylo vidět, že si na uvítání dali třeťáci vážně záležet. Po celou dobu seděli tři kluci na lavičce a jen občas si šli protáhnout kosti během. Nakonec jsme zjistili, že to jsou náhradníci a druháci, kteří nejsou zrovna moc dobří, ale jako obrana jsou skvělí.
Kuro
Přesto, že bylo pondělí a většinou mi tenhle den uteče celkem rychle, měl jsem pocit, že se dnešek nějak strašně vleče. Nebyl jsem schopný se na nic pořádně soustředit. Bylo mi horko, a když jsem si sundal mikinu, za chvíli mi byla zima. Něco bylo špatně...
„Co s tebou dneska je? Jsi nějak nemluvný,“ podíval se na mě pozorněji Ashida, který se ode mne za celou dobu ani na chvíli neodlepil.
„Nějak se mi to dneska táhne, jsem nějaký unavený,“ pokrčil jsem rameny a natáhl se po mikině, abych si ji oblékl, protože končila hodina, a právě jsme se chystali na oběd.
„Nemůžu si pomoct, ale tohle se mi fakt líbí,“ přejel mi prstem po krku. „Nejspíš jsi ani nevěděl, že ti to udělal, co?“
Odsunul jsem se a rychle si dooblíkal mikinu. A ve chvíli, kdy jsem bral do ruky batoh a helmu s bundou, mi došlo, co říkal.
„Udělal?“
„Hele, nemusíš si na nic hrát. Je mi jasné, že tohle ti neudělala holka. Nejspíš si rád ten dole, co?“ přiblížil se Ashida o něco blíž a zkoumavě se mi podíval do očí. „Nemusíš ani odpovídat. Tvoje červené tváře mluví za všechno.“
Zatím co on se tomu zasmál, já nevěděl, kam s očima. Opravdu mě polilo horko. Přišel na to. To jsem vážně tak průhledný? A co když si toho všimnou i ostatní? Co potom budu dělat?
Náhle se však Ashida přestal smát a znovu se ke mně přiblížil. Chtěl jsem couvnout, ale mírně se mi zatočila hlava a já zavrávoral. Zachytil mě, abych nespadl na lavici a přiložil mi dlaň na čelo, než jsem stihl uhnout.
„Počítám, že asi moc hlad nemáš, co? Myslím, že bys měl jít raději na ošetřovnu. Máš teplotu. Vážně... Jde ti to vidět i na očích.“
Vzal mi z ruky mé věci a chytl mě za loket. Nasměroval mě na chodbu.
„Dovedu tě tam. Je to u mediků. Nejspíš mají pocit, že je tohle pro ně ta správná praxe...“
Chtěl jsem protestovat, že to není potřeba, ale v momentě, kdy jsem se rozešel, jsem vážně pocítil slabost. Tím, že jsem byl celou dobu v lavici, mi to tak nepřišlo, ale teď...
„Jo, budu rád. Já bych tam asi netrefil,“ nakonec jsem souhlasil a nechal se přes jedno patro a dvě dlouhé chodby odvést na ošetřovnu.
Jen co jsme vešli, už jsem dostal teploměr a byl jsem donucen si jít lehnout.
„Počkej u něho, zavolám medika, co má službu,“ ukázal na mě ten kluk, co vypadal jako druhák nebo třeťák.
„Jasný, budu tady,“ přikývl Ashida a hned se usadil na židli těsně vedle mého lůžka.
Aki
„První hodinu, teda třetí… Máme toho tvýho profesora. Chtěl jsem po tvým spolužákovi, aby ti dělal zápisky, jak jsi chyběl a ten profesor říkal, že budeš materiály mít od něj. To je fajn… Dej mi potom opsat anatomii, má super zápisky, ke kterým skoro nikdo nemá přístup,“ plácl mě po rameni Ookuba, který právě dokončil sprchování.
„Fajn…“ jen jsem zamručel, když mě i plácl po zadku, což se mi už nelíbilo.
„Pěknej zadek,“ uslyšel jsem za sebou ve chvíli, kdy kolem mě prošel jeden třeťák a já cítil, jak na mě vysel pohledem.
„Pěknej debil,“ prskl po něm Ookuba a on se na něj jen usmál, když kolem něj procházel.
„Ty ho hezkej nemáš, ale pěkně prořízlou pusu. Neboj… Zítra při tréninku budeš v druhým týmu a bránit mě, už se těším,“ chytil ho za bradu a natlačil na zeď, když byl Ookuby blíž u něj.
„Dobrý, jdeme,“ odstrčil jsem ho od něj a chytil za ruku, abychom šli spolu do šatny.
Ten kluk byl nebezpečný a dával to dostatečně najevo. Rozhodně nepatřil mezi lidi, které bylo dobré provokovat. Jeho vypracované tělo muselo mít páru jako lokomotiva a způsob jednání svědčil o rváči první kategorie. To bylo i nad poprvé, co Ookubovi došla slova. Stál u skříňky a musel ze sebe smést ten šok z toho, jak lehce ho ten kluk zvládl.
Kuro
Poctivě jsem držel teploměr, dokud nezapípal. Už jsem natahoval ruku, že si ho vytáhnu, ale Ashida byl rychlejší. Ani jsem to skoro nepostřehl a už ho měl v ruce.
„37,7. Takže zvýšenou teplotu. Říkal jsem ti, že nevypadáš dobře,“ odložil teploměr na stolek a přiložil mi dlaň na čelo, jako by chtěl zkontrolovat, že ten teploměr nelhal.
„Zavolám... zavolám, že nemůžu přijít na oběd,“ povzdechl jsem si a posadil se, abych si mohl z batohu vytáhnout telefon.
„Hele, měl bys ležet, tak tu zůstaň, podám ti tašku,“ hned se Ashida zvedl a přinesl mi batoh.
Už jsem skoro vytáčel Akiho číslo, ale zarazil jsem se. Nebyl jsem tu sám, a kdo ví, jak je na tom on. Jestli třeba nemá přednášku, nebo ještě trénink. Vůbec jsem neměl ponětí, jak je na tom s časem.
Najel jsem raději do zpráv a poslal mu sms, že jsem na ošetřovně a počkám tu na něho, dokud mu neskončí přednášky.
„Měl by sis odpočinout,“ potlačil mě Ashida, do ramene, dokud jsem neskončil na zádech.
„Vidím, že tu nejsem potřeba,“ ozval se najednou ode dveří známý hlas.
„Mi... Miuro!“ vyhrkl jsem, když jsem ho viděl.
Rychle jsem odstrčil Ashidovu ruku a znovu se posadil.
„Zůstaň tam, zkontroluji tě. Sundej si košili, ať tě můžu poslechnout.“
Udělal jsem, co Miura přikázal, ale ani na chvíli jsem z něj nespustil oči. Byl hezký, to jsem věděl od začátku. Ale když jsem ho viděl v tom doktorském... Vážně mu to slušelo. Hned jsem si představil, jak asi bude vypadat Aki a při té představě jsem musel zčervenat ještě víc, než tou teplotou.
„Podržím ti košili,“ vzal mi ji Ashida z ruky a vstal, aby udělal Miurovi místo.
Po celou dobu, co mě vyšetřoval, se na nás se zájem díval, jako by sledoval nějakou pohádku.
„Neměl by jet domů na motorce. Odvezu tě,“ zavrtěl hlavou Miura, když dokončil vyšetření.
„Ale...“
„Žádné ale, prostě pojedeš se mnou a hotovo. Chceš z motorky spadnout, až se ti zatočí hlava?“
Dal mi nějaký prášek a čekal, až ho spolknu a zapiju.
„Půjdu to ještě zkonzultovat. Ty nikam nechoď,“ přikryl mě Miura, vzal složku složku a vyšel ven.
„Vážně bys měl spát,“ přisedl si znovu Ashida.
„Děkuji ti za všechno, ale už tu nemusíš čekat...“
„Mě to vůbec nevadí. Počkám až usneš, a potom půjdu.“
Byl jsem tak unavený, a bylo mi všelijak, že jsem neměl ani snahu odporovat. Velmi rychle jsem propadal spánku a poslední, co jsem viděl, než se mi zcela zavřely oči, bylo, jak se nade mnou Ashida sklání.
Aki
Zachytil jsem Ookubu na poslední chvíli, když zakopl o lavičku a šel k zemi. Samozřejmě jsem spadl i s ním, ale aspoň si nerozrazil hlavu, ale jen se bouchl o roh.
„Co to, kurva, děláš? Zbláznil ses?“ okřikl jsem ho a on konečně ke mně zvedl oči.
„Co? Já… Promiň,“ usmál se na mě, a ještě pevněji objal, když zjistil, že klečí mezi mýma nohama.
„Pusť a pojď na ošetřovnu. Sice nevěřím, že se ti něco stalo, ale i tak. Nechce se mi tě potom zvedat ze země, až pod tebou bude kaluž krve,“ odstrčil jsem ho a on se hned postavil na nohy.
„Fajn,“ nechal se odvést a ani neprotestoval.
Už jsem vcházel dovnitř, když jsem se hned u dveří zastavil a uviděl to, co jsem rozhodně neměl.
„Co to…“ už jsem nedopověděl, protože jsem během vteřiny držel toho kluka pod krkem a měl před očima jen černo.
Skláněl se před chvílí nad Kurem a líbal ho… Jeho… Něco, co je moje… Jen moje…
Víc jsem mu sevřel hrdlo, až zachroptěl, ale ten svůj debilní úsměv se mu z ksichtu neztratil.
„Pusť ho! Aki… Aki, no tak,“ zvyšovali na mě hlas Ookuba a Miura, který se tu odněkud vyloupl.
Budu doktor… Klid… Jen klid… Má to určitě racionální vysvětlení. Jaký? Dýchání z úst do úst?
Když mi někdo zakryl oči, a i se mnou si sedl na zem, konečně jsem ho pustil. Kdyby tam nebyl Seiji, který mě svým hlasem uklidňoval, nevím, kam by to vedlo.
Kuro
Usnul jsem opravdu rychle. Ale přesto jsem měl pocit, že si mě někdo stále prohlíží. Byl jsem ale tak mimo, že jsem nedokázal ani rozlepit oči. Když jsem po chvíli ucítil jemný dotek a teplo na svých rtech, jen jsem se v polospánku pousmál.
Byl jsem rád, že o mě Aki pečuje a nikdy neopomene mi dát polibek, když se ukládáme do postele.
Ale v momentě, kdy se ozval hluk, jsem se začínal probírat. Něco se dělo.
Že by Akimu něco spadlo? Dohaduje se s klukama? Proč jsou vlastně v našem pokoji?
Pomalu jsem otevřel oči a rozmlženým pohledem se kolem sebe rozhlédl. V první chvíli jsem byl úplně mimo. Náš pokoj jsem vůbec nepoznával a první co mě napadlo, bylo, že snad Aki přestavuje s klukama nábytek.
Ale když mi konečně došlo, že tohle není náš pokoj, ale ošetřovna, prudce jsem se posadil, až se mi zatočila hlava a já znovu skončil na zádech.
„Co se... Miruo?“ podíval jsem se na osobu, která se nade mnou skláněla.
„Pokud vím, měl jsi spát, ne?“ zamračil se na mě a já nechápal proč. „A tenhle tě měl jen hlídat.“
Odstoupil bokem, a já teprve teď uviděl Ashidu, jak stojí kousek vedle a upravuje si košili. Ale to další, co jsem uviděl, mě doslova šokovalo a přibilo k posteli.
Aki seděl na zemi v Ookubově objetí. Jednou rukou ho držel a druhou měl položenou přes jeho oči, jako by ho utěšoval. Když zjistil, že se na ně dívám, ještě víc Akiho k sobě přitáhl a zle se na mě podíval. Seiji dřepěl vedle nich a něco potichu říkal.
„Aki?“ málem jsem se zajíkl, když jsem to viděl. „Co to... Proč...“
Nebyl jsem schopný nic dalšího říct, jak mě tenhle pohled šokoval. Moje bolavá hlava to nedokázala pobrat a ani podat jakékoliv rozumné vysvětlení...