Aki
„Jo… Pojedeme přímo od tamtud,“ usmál jsem se na Kura, a ještě ho přitáhl pro pořádný polibek, který jsme po tom výkonu oba potřebovali.
„Rose je vzhůru. Půjdeme se s ní pořádně rozloučit, a potom hezky do školy. Ale…“ pomalu jsme z něj vyklouzl, a i s ním v náruči se zvedl z postele.
„Něco pro tebe mám, ale můžeš si to rozdělat, až na konci poslední hodiny!“ upozornil jsem ho přísně, a postavil na zem, abych ze skříně vytáhl igelitku, ve které byla krabice s úhledně srovnanými motorkářskými věcmi.
Přilbu jsem měl stranou na motorce, takže to nemohl nijak poznat a krabice byla obvázána tak, aby do ní nikdo neviděl. Podal jsem mu to a sebral ze židle ručník, abych mohl jít do koupelny.
„Jdeš taky?“ podíval jsem se ještě na Kura, než jsem šel udělat svojí ranní hygienu a šupem dolů za Rose.
Kuro
Převracel jsem ten balík v ruce a přemýšlel, co v něm může asi tak být.
Je dobře zabalený a nejspíš budu potřebovat ostré nůžky, abych se dostal dovnitř.
Probral jsem se, až když jsem slyšel z koupelny téct vodu. Odložil jsem balík na postel, popadl trenky a rychle přešel do koupelny. Hned jsem vlezl k Akimu pod sprchu, abych se mohl umýt a jít dolů na snídani.
Vzal jsem Akimu z ruky napěněnou houbu a začal jsem se mýt. Pěkně pomalu, od hlavy až k patám. Když jsem se předklonil, mírně jsem se o Akiho otřel zadkem.
„Špatně se mi tam dostává,“ zajel jsem rukou na vyšpulený zadek a přejel si po dírce. „Musím se pořádně umýt, jinak budu mít mokré kalhoty...“
Prstem jsem lehce zajel dovnitř, abych uvolnil cestu tomu, co mi tam zanechal Aki.
Určitě to nebylo nevinné, trochu jsem ho provokoval už proto, že mi pořád nechtěl říct, kam vlastně jedeme, a co je v tom balíku. Nejspíš nevydržím do odpoledne se do něj nedívat.
„Kde tě mám čekat? Nebo mě vyzvedneš po škole?“ narovnal jsem se a nevinně se na něj podíval.
Aki
Díval jsem se, co Kuro dělal, a nemohl věřit vlastním očím. Měl jsem nutkání ho hned pořádně potrestat, ale zase… moc dobře jsem věděl, o co tomu provokatérovi šlo. Chytil jsem ho pevně kolem pasu a přitiskl se na jeho záda. Rukou jsme mu zajel mezi půlky a hezky pomalu mu pomáhal od svojí nadílky, když tedy sám nemohl…
„Kuro… Provokuješ? Víš, co by se ti mohlo stát?“ usmál jsem se a polibky začal opečovávat jeho krk.
Prohnul jsem se boky proti němu a penisem se otřel o jeho zadeček. Jenže…
„Kuro… Aki, spěchejte, máma udělala snídani, a chce se ještě s vámi rozloučit,“ zaklepal na dveře Hiromi a já si jen naštvaně povzdechl.
„Tak nic,“ vzal jsem mu houbu z rukou a pořádně mu omyl spodek.
Rychle jsem opláchl i sebe a osušil se, abych nezdržoval. V pokoji jsem na sebe hodil džíny, tričko a mikinu, to jediné mi stačilo.
Kuro
Provokace zabrala... No, ale ne tak, jak jsem plánoval. Vzrušeně jsem vydechl, když jsem tam ucítil Akiho prsty. Prohnul jsem se proti němu, abych je cítil víc vevnitř. Zaklonil jsem hlavu, opřel si ji o Akiho a mírně ji natočil, abych ho mohl políbit. Líbilo se mi, jak o mě pečuje.
Ale než jsem se mohl dotknout jeho rtů, ozval se Hiromi.
Zatnul jsem zuby, abych taky nedal hlasitě svou nespokojenost s tím vyrušením. Nechal jsem ještě aspoň tu krátkou chvíli Akiho domýt mé spodní partie. Když už nic jiného, aspoň tohle. Jenže on nedbal na to, jak moc mě vydráždil. I když jsem si za to vážně mohl teď sám. Aki zmizel z koupelny tak rychle, že jsem ho ani nestihl zastavit.
Sáhl jsem po kohoutku, abych na sebe pustil chladnější vodu, ale když se mi znovu připomněl ten pocit, jak Aki do mě zasunul prsty, vyhnul jsem se kohoutku a opřel se rukou o stěnu.
Pohlédl jsem dolů. Ne... takhle opravdu nemůžu jít ven.
Jen jsem se ohlédl, jestli nezůstaly dveře otevřené, a pak už zaměstnával svou druhou ruku, abych dokončil to, co bylo načnuto, a utnuto v té nejhorší chvíli.
Aki
Už jsem si chtěl obléknout kalhoty, když jsem si uvědomil, že mám deodorant v koupelně. Šel jsem tam, ale když jsem uslyšel jeho vzdechy… Byl naprosto konec mého sebeovládání. Stáhl jsem ze sebe tričko a spodky a hodil je na zem. Vešel jsem za ním a hned se nalepil na jeho záda.
„Víš, že nemám rád, když si to děláš sám, na to máš mě,“ zavrčel jsem mu do ucha, než jsem prsty zkusil, jak to má uvnitř.
Neptal jsem se a rovnou činil. Vytáhl jsem prsty a bez dalšího varování do něj najel, aby to dobře pocítil. Věděl jsem, že se jeho tělo chvěje a vše se stahuje, jak je vzrušený, ale o to víc to vzrušovalo mě. Jemně jsem se mu zakousl do ramene a pevně ho chytil kolem pasu, když jsem do něj začal přirážet. Bylo to tak… Jen někdy jsme to dělali takhle, ale líbilo se mi to. Polibky jsem mu sázel po celém jeho krku a i ramenou, když to i mě začalo ovládat a příjemně dráždit každou část mého těla. Odsunul jsem jeho ruku a sám jsem se chopil jeho erekce, kterou jsem protahoval stejně, jako si ho bral.
Kuro
Myslel jsem si, že bude stačit pár tahů a bude po všem, jak jsem byl z Akiho doteků vzrušený. Ale nestihl jsem to... Klaply dveře a během okamžiku jsem měl Akiho přilepeného na zádech. Ani jsem se nestihl zastydět. Přesto jsem však při jeho slovech jen slabě povzdechl.
Ano... Patřím mu, mé tělo je jen jeho. Může si se mnou dělat, co chce. A já mu naprosto propadl. Stačí, když se o mne otře, a já jsem z toho celý pryč.
„Promiň... ale...“ špitl jsem, a hned nato zavzdychal, když do mne zasunul prsty.
Opřel jsem se už oběma rukama o stěnu a prohnul se v zádech. Tohle mi chybělo k tomu, abych se dobře udělal. Bez toho to nikdy nebude ono. Prostě k tomu Akiho potřebuji...
Zapřel jsem se o stěnu, když do mě vnikl a hned začal přirážet. Už jsem neskrýval své vzdechy a bylo mi jedno, jestli je někdo na chodbě. Prostě jsem to potřeboval... Bylo to pro mne něco jako ranní kafe.
S roztřeseným tělem, všemi těmi pocity, které v něm dělaly paseku, které vždy zanechaly spoušť, a přitom dokonalé uspokojení, jsem si užíval všeho, co mi Aki svými důraznými pohyby dával. Každý nájezd, každé otření jsem vnímal dvakrát tolik... A když jsem cítil, jak se obrovskou rychlostí a s razancí blíží ten správný okamžik, víc jsem se zapřel a přirazil zadečkem proti Akiho klínu, abych si to užil co nejvíce.
„Miluji tě,“ zaklonil jsem hlavu, abych se mu mohl podívat do jeho nádherné tváře, kdy i on neměl daleko ke svému konci.
Aki
Užíval jsem si každý pohyb, který jsem v něm dělal. Jeho tělo bylo tak rozpálené a vonělo jeho uspokojením, že jsem zabořil nos do jeho krku, abych mohl nasát tu esenci, která se mi tolik líbila. Znovu jsem se mírně zakousl do jeho krku, ale tentokrát tam nechal pořádně velkou značku v podobě cucfleku. Někdy ho rád značkuji, ale teď byl i na odstranění nebezpečného hmyzu.
„Kuro… Jsi nebezpečný, když mě provokuješ,“ zavrčel jsem mu do ucha, a ještě víc si ho narazil na klín, když jsem i já došel toho kýženého vrcholu.
Celý ponořený do téhle rozkoše, jsem ho plnil vším, co jsem pro něj v tenhle okamžik měl. Nějak jsem si už zvykl na to, že ho po svém boku mám pořád, a teď… často mě děsila představa, že se budu muset zase probouzet sám, už jen to… Učitel, ten otcův kamarád, mi nabídl, že ve druhém pololetí, hned na začátku, pojedu do Ameriky na stáž. Neřekl jsem to Kurovi, abych si to mohl nechat projít hlavou. Času bylo dost, ale jednou jsem ho na to připravit musel. Nabídek bylo ze všech stran dost a potřeboval jsem tu stáž, bylo to pro mě důležité, ale… Kuro… Vždy jsem se bál, jak to vezme.
„Budeme muset jít, ty můj malej ďáble…“ zasmál jsem se a políbil ho.
Jeho jazyk… Byl vždy tak jemný a sladký. Miloval jsem vše na tomhle drobném stvoření, které bylo snad ještě menší než na začátku, asi jsem vážně hodně narost, už jsem i Ookubu dohnal, a to bylo co říct.
Pomalu jsem z něj vyklouzl, a v rychlosti se omyl, abych se mohl osušit a odejít do pokoje, kde jsem na sebe hodil čisté oblečení.
Kuro
Zvedl jsem ruce a dal je dozadu, abych se mohl Akimu zaháknout kolem krku. Tohle jsem na takových rychlovkách miloval nejvíc. Držet se ho kolem krku, kdy se musí předklonit, abych na něj vůbec dosáhl... Přitisknout se zády na jeho horké tělo, a přitom ho nechat, aby setrvával ve mně tak dlouho, jak to bylo možné.
Byl jsem ještě celý rozechvělý tím, co teď proběhlo. Byl jsem ale spokojený a šťastný. Měl jsem rád, když se mi Aki věnoval, tu romantiku při milování, polibky, doteky... Ale měl jsem rád i tyto rychlovky, kdy člověku proletí ten úžasný pocit tělem tak rychle, že se mu z toho podlomí kolena.
Přivíral jsem oči, jak moc jsem se cítil dobře. Líbal jsem se s ním a tiskl se na něj, dokud ze mne nevyklouzl a odstoupil, aby se mohl rychle umýt.
Také jsem se v tichosti umyl a šel se obléct. Ale tak nějak jsem měl z toho ukončení zvláštní pocit. Jako by něco bylo jinak. Ale nedokázal jsem odhadnout co...
„Půjdeme dolů, nebo si pro nás Rose přijde. Beztak nám ještě chce dát plno instrukcí,“ pousmál jsem se na Akiho, když jsem vešel do pokoje.
Byl už prakticky oblečený, zatímco já ještě pobíhal jen v ručníku. Vlezl jsem do skříně, v rychlosti si povytahoval věci a začal se oblékat.
Právě včas. Už jsem slyšel Hiromiho kroky po schodech.
„Jo, už jdu!“ křiknul jsem na něho a rychle na sebe hodil ještě poslední kus oblečení a vyrazil do přízemí.
Aki
Kuro to stihl jen tak tak, protože Hiro už byl nad míru nervózní. Moc často se nestávalo, že by Rose byla tak dlouho pryč, a Hiro byl zase velmi bojácný, pokud šlo o ni. Sice to nikdy nedával až tak znát, ale miloval svou mámu nade vše. Tohle jsem mu velmi záviděl, kdybych měl takhle chápavé rodiče, mohl bych aspoň občas vidět svou malou sestru. Takhle jsem se cítil jako lupič, když ji sem řidič dovezl, ale i za to málo jsem byl rád.
„Pojďte se najíst, udělala jsem vám všem vaše oblíbená jídla, chci, abychom si užili snídani,“ usmívala se Rose a chystala na stůl.
Sedli jsme si a začali jíst. Rose kolem nás nadšeně skákala a podávala takové kupy jídla, že jsme to rozhodně na snídani nemohli sníst.
Všiml jsem si… Já si toho všiml… Sice to velmi dobře schovávala, ale všiml jsem si… Rose… Co to před námi tajíš? Co se děje? Tvoje černé kruhy pod očima, určitě si zhubla, to ty volné věci na tobě, které ještě nedávno byly docela těsné… Rose… Co se tu děje? Proč, když ses otočila k lince, ti slza stekla po tváři a dopadla na tu mou?
Pevněji jsem sevřel vidličku a radši jedl to její skvělé jídlo. Chtělo se mi brečet. Ne trochu… Ne málo… Připadalo mi to jako loučení, i když jsem věděl, že se brzo vrátí, ale… Proč tu najednou byla taková zima, i když se všichni smáli? Ano… Nikdo jiný se neučí na lékaře, tohle byly jen nepatrné příznaky, ale byly. Rose byla nemocná, to jsem popřít nemohl.
Kuro
Byl jsem překvapený, jak velkou snídani nám Rose nachystala. Bylo to jiné, než bývalo normálně. Ale nějak jsem to nekomentoval a snažil se sníst, co se dalo, aby měla radost.
Všiml jsem si, jak ji Aki nenápadně pozoruje. Nejspíš chce stále zjistit, co s ní je. Ale asi tomu budeme muset nechat volný průběh. Rose nám o tom nechce říct, a nutit ji do toho, by asi nebyl nejlepší nápad.
Když jsme po snídani všechno pouklízeli, ještě jsme si vyslechli instrukce, co nám všechno nachystala, a jak se máme chovat. Poslouchal jsem ji pozorně, aby mi nic neuniklo a neudělal jsem pak něco špatně. Jsem ji opravdu vděčný, že nás u sebe nechala bydlet a stará se o nás, a aspoň nějak jsem se ji chtěl odvděčit. Aspoň tím, že se postarám o dům, než se vrátí...
„Tak, odvezu vás do školy, mám to při cestě. Tak se nachystejte a pojedeme,“ mrkla Rose ještě na hodiny a šla si pro své připravené tašky, aby je mohla naložit do auta.
Aki
Povzdechl jsem si, když Rose zavelela k odjezdu, ale šel jsem. Možná bylo lepší, abych to pro tentokrát nechal plavat. Podle všeho Rose chránila všechny, co tolik milovala, jako správná žena, která má tak moc široké srdce. Kdyby nebylo jí, nejspíš bych teď byl s tou pipkou, co neuměla pořádně ani do pěti počítat. Nebo taky ne… Třeba bych si dokázal vydobýt svoje místo na zemi. Kura jsem milovat nepřestal, a proti otci… Stejně to jednou přijít muselo.
Nasedl jsem do auta a přitáhl si Kura k sobě, abych cítil jeho přítomnost co nejblíž.
Vadilo mi to… Bylo to horší a horší, že jsem nevěděl, co Rose je. Nešlo se nestarat, a ona to nejspíš poznala, když se na mě do zpětného zrcátka usmála, jako by mě chtěla uklidnit.
Přijeli jsme před školu a vystoupili. Ještě jsem Rose objal a políbil ji na tvář, abych se s ní mohl řádně rozloučit. Radši jsem nic neříkal, rovnou jsem chtěl jít i s Kurem ke škole, když mě z druhé strana svou tlapou objal kolem ramen Ookuba.
„Hezký ráno, Aki a… kopretinko,“ po svým oslovil Kura, a přitom se svými vtipu sám zasmál, blbec.
Kuro
Rozloučili jsme se s Rose a zamířili ke škole. Přiblížil jsem se k Akimu, chtěl jsem se ho aspoň dotýkat, ale to už ho chytl Ookuba a přitáhl si ho k sobě. Zamračil jsem se na něj, i když se on strašně smál, jako by to bylo, kdo ví jak, vtipné.
Nejraději bych mu tu ruku uhryznul, ale nejspíš bych skončil s rozbitým úsměvem. A navíc... Nikdo v nové škole neví, že chodím s Akim, nějak to zatím nemám odvahu přiznat, a Ookuba toho využívá.
Nesnáším ho. Nesnáším ho za to, jak mi Akiho pořád bere. Ať už na střední, nebo tady na vysoké. Proč sem musel, sakra, jít? Udělal to schválně?
Dobře si pamatuji náš krátký rozhovor, kdy byl Aki u učitele. Dost jasně mi tenkrát Ookuba dal najevo, že mi ho jednou vezme. Při první příležitosti...
Nikdy jsem to Akimu neřekl, protože jsem mu věřil, a navíc jsem nechtěl vyvolávat nějaké zbytečné spory.
„Já jdu tam,“ mávl jsem rukou na druhou stranu, kde byly naše učebny.
Doktorští měli svůj pavilon, který byl propojený s přilehlou nemocnicí, kde také měli praxe.
„Budu čekat potom čekat u brány,“ sevřel jsem v rukách tu igelitku, kterou jsem si měl vzít s sebou a podívat se do ní až po poslední přednášce.
Udělal jsem k Akimu krok, už ze zvyku jsem ho chtěl políbit. Ale když jsem viděl tolik lidí kolem nás a Ookubovu ruku kolem jeho ramen, zastavil jsem se.
„Tak já jdu, už na mě čekají,“ mávl jsem na ně rukou a zamířil k Ashidovi, který už na mě čekal u dveří.
Aki
„Jdi už s tímhle do prdele, však víš, že mu to není příjemný, chceš zase rozbít hubu?“ prsknul jsem po Ookubovi, když Kuro tak náhle odešel.
Viděl jsem ten krok ke mně, ale taky jsem dobře věděl, proč se stáhl a šel pryč. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to neštve, ale štvalo. Vyškubl jsem se Ookubovi a udělal tři rychlé kroky, než jsem Kura zatáhl za tři vysoké keře a pořádně ho políbil. Než jsem ho ale pustil a vydal se zpátky, ještě jsem se na něj zadíval.
„Já se za nás dva nestydím, měl by sis to už konečně i ty urovnat v hlavě. Po poslední hodině, buď před hlavním vchodem a měj na sobě to, co je tady,“ ukázal jsem na tu tašku a než si nás někdo všiml, jsem druhou stranou vyšel ven.
Byl jsem naštvaný… Docela dost, ale z nás dvou, byl Kuro ten slabší. Hlavně si v tomhle vůbec nevěřil, a to mě štvalo nejvíc. Miloval jsem ho. Hodně… Ale on se to pokaždé na veřejnosti bál dát najevo. Buď stáhl ruku… Nebo odstoupil. Přestávalo mě to vážně bavit, často jsem se cítil jako někdo, za koho se stydí.
„Aki… Promiň, už ho nechám,“ znovu se mi zahákl za ramena Ookuba a šel na hodinu, kterou jsme bohužel měli společnou.
Kuro
Lekl jsem se, když mě nečekaně Aki zatáhl za ty keře. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ho ani neslyšel přicházet. Ani jsem se nestačil pořádně nadechnout, a už jsem měl jeho jazyk v puse. Na jakoukoliv reakci mi prostě nedal prostor. Jen jsem sevřel tašku, aby mi nespadla a druhou rukou se ho chytil za loket.
Polilo mě horko a já nevěděl, jestli štěstím, že mě Aki políbil, nebo studem, strachem, že nás někdo uvidí.
„Ak...Aki...“ konečně jsem se nadechl, ale nedostal se dál.
Aki hned začal mluvit. Měl mírně vyčítavý tón v hlase, a to co mi řekl... Měl bych si to konečně urovnat v hlavě... Ale... ale... Miluji ho, ale...
Usmál jsem se, když mi připomněl, co si mám obléct, a už se jen díval, jak se vrací k Ookubovi a jdou společně do posluchárny.
Vyšel jsem zpoza keřů a vydal se svým směrem. I když jsem se předtím usmíval, teď mi jaksi bylo do breku.
Mám si to urovnat v hlavě... Proč mi to stále zní jako výčitka?
„Tos potřebovat nutně?“ zasmál se Ashida, když jsem k němu došel.
„Co?“ nechápal jsem.
Byl jsem stále pohroužený v myšlenkách na Akiho a na to, co řekl, že jsem vážně nepobral, na co se mě Ashida ptá.
„No, já jen žes byl schovaný za těmi keři...“
„Aha, ne... Já jen... No...“ nevěděl jsem, co mám odpovědět. Mrknul jsem nervózně na hodinky. „Kruci! Už jsme měli být v posluchárně!“
Oba jsme se jak na povel rozběhli chodbou, abychom to stihli dříve, než dorazí sensei. Stihli jsem to tak tak. Sotva jsme zapluli do lavice, už se otvíraly dveře, a dovnitř vešel postarší chlapík, který nevypadal moc přátelsky.
„Mám na starost vaší praxi. Budeme mít spolu praktické hodiny, a taky vás budu chodit kontrolovat na vaše přidělené pracoviště. Takže...“
Rychle jsem zasunul tašku pod nohy, vytáhl si blok a tužku a psal si snad každé slovo, které on řekl. Bylo toho tolik, že jsem nakonec zapomněl i na to, jak mi bylo po Akiho slovech.
Aki
Druhá i třetí hodina se senseiem proběhla tak rychle, že jsem si to ani neuvědomil a byl tu už jiný učitel.
„Takže, chtěl bych vás upozornit na blížící se první praktické hodiny, které vás čekají…“ pokračoval, ale já ho moc nevnímal.
Neustále mě zaměstnávaly hlavu jiné věci, které by ani neměly. Povzdechl jsem si právě ve chvíli, kdy kolem mě prošel a mírně mě pleskl po hlavě knížkou. Ani jsem si neuvědomil, že se vzdálil od katedry.
„Vy k mému výkladu, máte nějaké připomínky? Nebo vás doktořina již z domova nudí?“
A bylo to tady…
„Ne pane učiteli, omlouvám se, se zájmem jsem vás poslouchal, ale najednou… Došlo mi, že bych chtěl mít jako první seminární práci na tohle téma,“ usmál jsem se na něj a ani jsem netušil, na jaké téma to má být.
„Dobře, zpracujte to do konce měsíce,“ usmál se nadšeně on a odešel zpět přednášet.
Trapas, ale aspoň jsem to trochu zachránil. Nakonec to uběhlo tak rychle, až zazvonilo na konec třetí hodiny a já vyrazil do nedaleké garáže, kde jsem ji měl prozatím zaparkovanou. Vlastně to byla moje garáž tak proč ne. Hodil jsem na sebe oblečení a připravil motorku k odjezdu právě včas, než jsem měl vyrazit za Kurem. Nastoupil jsem už to tůroval před školu.
Kuro
Byl jsem celý den jak na trní. Každou chvíli jsem nohama zavadil o tu tašku, a nosil ji všude s sebou jako poklad. I Ashida se už ptal, co to mám. Jen jsem odpověděl, že věci na převlečení, protože po škole jedu pryč. Naštěstí se víc nevyptával.
I přesto, že jsem našeho výletu měl plnou hlavu, nakonec jsem se dokázal i soustředit na výuku. Zatím to stále bylo o tom, co všechno nás v průběhu roku čeká, a že toho nebylo málo. Ale jakmile se začalo mluvit o vaření, hned jsem zbystřil. Ani na vteřinu jsem neváhal, když jsme si měli rozmyslet, který kurz navíc bychom chtěli absolvovat. Stejně minimálně jeden z nich máme povinný, kvůli kreditům... Ostatní se ještě rozmýšleli, a já už měl přihlášku vyplněnou.
Jo, mít bar v evropském stylu. Naučit se míchat drinky, udělat si barmanskou zkoušku... Tohle mě vždycky lákalo víc, než samotné vaření. Možná proto, že jsem tak trochu už vařit uměl.
„Ashida a Kurosawa budou mít praxi spolu,“ probral mě z myšlenek sensei, když se podíval na naše přihlášky. „Máte stejný kurz, takže bude pro váš rozvrh lepší, když budete spolu. Nebudu vás muset nahánět každého zvlášť, když budete mít společné hodiny i praxi.“
Udiveně jsem se na Ashidu otočil, ale on jen pokrčil rameny a usmál se.
Ale nevadilo mi to, byl jsem rád, že budu mít praxi s někým, koho jsem už aspoň trochu znal.
I když mě pak přemlouval, abych s ním šel na oběd, odmítl kvůli tomu, že hned po škole odjíždím.
Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme po víkendu, a já hned zamířil na záchod, abych se mohl převléct.
Netrpělivě jsem balík rozbalil. Doslova se mi ruce třásly, čekal jsem všechno možné, ale tohle... Tohle rozhodně ne. Byl to pro mne šok, když jsem vytáhl koženou motorkářskou bundu a kalhoty. Nechápal jsem to. Chvíli jsem se na to díval a přemýšlel, jestli si ze mě Aki neudělal srandu. Měl jsem strach si to obléct.
Ale nakonec jsem to udělal. Bylo to něco pro mne nezvyklého. Cítil jsem se, jako bych měl na sobě nějaký cosplay. Raději jsem se na sebe ani nedíval do zrcadla. Beztak v tom musím vypadat divně.
Rychle jsem sbalil mikinu a kalhoty do batohu, když jsem zjistil, jak pokročil čas. Aki na mě už nejspíš čeká a cesta k bráně je dlouhá...
Šel jsem rychlým krokem a nedíval se nalevo ani napravo, protože jsem měl pocit, jako by si mě každý prohlížel. Musel jsem být červený až za ušima.
Aki
Sice jsem tam byl načas, ale Kurovi to trvalo. Ani jsem se nedivil, protože to bylo trochu jiné oblečení, než byl zvyklý nosit. Zastavil jsem motorku a sundal si přilbu abych se mohl pohodlně usadit a čekat, než dojde. Musel jsme se usmívat nad tou představou, jak se asi musí červenat.
„Kuro… tady!“ mávl jsem na něj, když jsem ho uviděl, a musel jsem jen spokojeně mlasknout.
Počkal jsem, až ke mně dojde a potom si ho přitáhl pro polibek. Nikdo tu nebyl, prakticky už všichni, kromě nich skončili, a on šel dost pozdě, takže… A co… Chodím s ním, sakra, a i žiju.
„Moc ti to sluší. Tak tohle je moje první překvapení, koupil jsem si motorku a udělal řidičák, abychom nebyli neustále závislí jen na Rose. Neboj, ví to tom, a teď… Vezmi si to,“ podal jsem mu helmu a pomohl mi ji nasadit na hlavu, aby dobře seděla a nikde se neklinkala.
„Tak co? Líbí se ti to?“ usmál jsem se na něj, než jsem si i já usadil přilbu na hlavu.
Kuro
Nevěřil jsem vlastním očím. Ale vlastně, proč jsem byl překvapený, že Aki sedí na motorce, když mi dal právě tyhle věci: Měl jsem s tím počítat. Ale i tak...
Užasle jsem hleděl na ten stroj, na kterém seděl. Jednu nohu opřenou o stupátko, druhou o zem. Jako bych se díval na nějakého borce z filmu. Dokonalý muž na dokonalém stroji. Vysoký, pohledný a v tom koženém oblečení mu to opravdu moc slušelo. Kdyby mi nebylo trapně, nejspíš bych už nad ním slintal, a udělal si fotku, kterou bych si dal jako tapetu do telefonu.
Byl jsem opravdu tak překvapený, že jsem ani nestihl nic říct, když mi nasazoval helmu. Nikdy jsem to na hlavě neměl, tak když mi ji nasadil a zapnul, měl jsem pocit, jako bych měl hlavu ve svěráku. Jen jsem si hodil batoh na záda, abych měl volné ruce. Ale absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. Snad jen to, že si mám sednout za něj a chytit se ho kolem pasu. Přiznávám, dostal jsem i trochu strach. Nikdy jsem na motorce nejel ani jako spolujezdec.
Co když spadnu? Co když se převrátíme?
Polilo mě horko, když jsem si v hlavě vybavil, jak se motorky naklání, když jedou do zatáčky.
Přitiskl jsem se Akimu na záda a pevně ho chytil kolem pasu. Tak pevně, že snad ani nemohl dýchat.
Jak...co...co mám dělat, až se rozjedeme?
Aki
Pevněji jsem mu přitáhl ruce kolem mého těla, aby byl na mě natisklý a pevně se mě držel.
„Když pojedeme do zatáčky, tak se nakloň semnou, a ne proti mně a drž ruce napůl překřížené na nádrži, abys měl lepší stabilitu. Jinak se neboj, řídím dobře a nikde tě nenechám, o to se postarám,“ jemně jsem mu klepl do helmy, jak kdybych ho políbil.
Nastartoval jsem a pomalu se rozjel, aby si zvykl na ten tah, který měl postupně přicházet. Projel jsem městem, a hned, co jsme byli za ním, jsem přidal plyn. Snažil jsem se trochu krotit a dával jsem si pokaždé pozor, abych nás náhodou někde nevyklopil, ale stálo to za to. Brzo jsem byl na okraji centra hlavního města, a zastavil u domku, který byl uprostřed ulice. Pěkný, tak akorát vysoký a ideální pro mé plány. Sesedl jsem, a sundal sobě i Kurovi helmu. Nechtěl jsem, aby s ní musel bojovat.
„Na, tenhle pár je tvůj,“ podal jsem mu malý svazek klíčů a popostrčil ho k těžkým dřevěným dveřím.
„Otevři,“ pobídl jsem ho a už jen čekal, až se ukáže moje dnešní největší překvapení.
Už když jsme dojeli, jsem slyšel ty nejroztomilejší holčičí hlasy, co znám. Byly tu a už nedočkavě čekaly, až na nás bafnou.
Kuro
Snažil jsem se dělat to, co říkal Aki. Skoro jsem nedýchal, když se rozjel. Snažil se v klidu, tak aby mě to hned nesmetlo po prvním rozjezdu, ale i přesto jsem měl pocit, že jedeme strašně rychle, a měl jsem docela strach. A hlavně, když se naklonil v zatáčce.
Mám se naklonit tak, jako on...
Tak tohle mě stálo několik let mého života. Měl jsem opravdu strach, že když se taky nakloním, že se zákonitě musíme převrátit, a měl jsem tendenci jít proti směru náklonu. Nakonec jsem však zavřel oči, uvolnil se a reagoval podle Akiho těla.
Až teprve po asi deseti minutách jízdy jsem si troufnul otevřít oči a začít normálně dýchat. Pořád jsem byl z toho vyplašený a měl jsem strach, že mi povolí ruce a já spadnu. Ale aspoň jsem se trochu odvážil dívat se kolem sebe.
Byl jsem překvapený, když jsme vyjeli z centra na jeho okraj, a nakonec jsme zastavili v jedné ulici. Hned jsem hodil nohy dolů, ale tak, tak, že jsem se dotkl špičkama. Až když Aki naklonil motorku, konečně jsem si mohl stoupnout. Měl jsem z té jízdy ještě roztřesené nohy, ale Aki mi nedal ani chvíli na vzpamatování. Sundal mi helmu a se slovy: ‚Tenhle pár je tvůj‘, mi do ruky strčil nějaké klíče. A prý: ‚Otevři...‘
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jen pomalu mi docházelo, co mi tu chce Aki naznačit. Jako bych měl strach, že mě něco hryzne, s roztřeseným žaludkem a zatajeným dechem, jak jsem si nechtěl připustit to, co nejspíš bude pravda, jsem nakonec stlačil kliku a zapřel se do dveří.
Se zavrzáním se otevřely a před námi se objevila prostorná místnost. Měl jsem strach vejít dovnitř. Bylo to, jako bych byl v nějakém snu.
Zastavil jsem se v těch dveřích, ale než jsem šel dál, otočil jsem se na Akiho.
„To... to je...“ nevěděl jsem, na co se chci vlastně zeptat.
Tak mimo jsem nebyl ani po našem prvním opravdovém milování. Prostě jsem to nechápal. Nedokázal jsem to pobrat.
„Co... to...“
Nedopověděl jsem. V mém blekotání mě přerušily rychlé drobné kroky, a během chvilky mi někdo skočil na záda.
V tu chvíli jsem už byl naprosto odrovnaný. Chytl jsem ty drobné ruce a rychle jsem se otočil, abych mohl obejmout moji drahou Ritu.
„Kuro! Moc jsem se na tebe těšila!“ objala mě kolem krku, když jsem ji zvedl do náruče.
„Moc rád tě vidím,“ sevřel jsem ji a měl co dělat, abych se nerozbrečel štěstím.
Aki
Pozoroval jsem Kura, a líbily se mi jeho reakce, které měl na vše kolem něj. Byl vážně hodně roztomilý.
„Kur…“ už jsem chtěl k němu udělat krok a obejmout ho, ale v tu chvíli na něm visela jeho sestra, a na mě ta moje.
Chytil jsem ji pod rameny a vytáhl do vzduchu, abych ji mohl sevřít v náruči.
„Říkala jsem ji, abych byla trochu tišeji, abychom Kura pořádně překvapily, ale nevydržela to,“ usmála se na mě Nyo, a já ji hned dal pusu na tvář.
„Kde je…“
„Mladý pane, dal jsem to tu trochu do pořádku, nedalo se odolat,“ ozval se komorník, když vyšel zpoza rohu.
„Ahoj starý brachu,“ poplácal jsem ho po rameni a postavil sestru na zem.
„Tak co, líbí se ti to? Sice jsem měl v plánu, že to tu pořádně vygruntujeme, v jednom z našich volných dnů, ale jak vidím, komorník na to stačí sám,“ zasmál jsem se nahlas, když jsem zhodnotil, kolik toho ten člověk za chvíli udělal.
„Tohle je jen přízemí, je to celkem veliký, tak jsem myslel… Co tu časem udělat tvoji malou restauraci? A nahoře jsou dva byty, jeden vážně veliký a druhý menší, ale práce na nich je docela dost, babička sem už vůbec nejezdila, takže to jen chátralo. Základy to má pevný a hodnota tohohle celýho je vážně hodně veliká, takže? Myslíš, že to tu dáme do kupy?“ pohladil jsem Kura po vlasech.
Kuro
„Co tady děláte?“ postavil jsem konečně Ritu na zem.
„Chtěla jsem tě vidět, a Nyo říkala, že tady budete,“ chytla mě Rita za ruku a táhla dovnitř. „Je to tu velké, budete tu s Akim bydlet?“
Zastavil jsem se, zadíval se na Akiho a poslouchal, co říká.
„Já... myslel jsem, že jsi to pronajal,“ nechápal jsem. „Tohle je vážně tvoje?“
V tu chvíli mi konečně i došlo, že mi dal do ruky klíče.
Aki počítá s tím, že tady budeme bydlet? Vážně? Otevřeme si tu restauraci? Opravdu? Nedělá si srandu?
Ach, bože, to by byl splněný sen.
Bylo mi teplo v té kožené bundě, ale nebyl jsem schopen ji rozepnout a sundat. Ruce se mi třásly, když mi konečně došlo, co vlastně Aki udělal. Pro mne... Pro nás...
Pustil jsem Ritu a popoběhl těch pár kroků k Akimu. Chytl jsem ho kolem krku a políbil.
„Budeme tu spolu? Opravdu? Nepatří to tvojí rodině? Je to vážně jen tvoje? Budeme tu bydlet?“
Nemohl jsem být šťastnější. Vážně, že ne. Nevěděl jsem, co mám říct a jen dokola opakoval to samé. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že tu nejsme sami, a znovu jsem Akiho políbil.
Aki
Přitiskl jsem Kura víc k sobě a polibek mu se vší láskou oplatil. Až když komorník zakašlal, uvědomil jsem si, že tu nejsme sami, a asi se to moc před holkami nehodí.
„No… Jak jsem říkal, chce to ještě dost úprav. Ale něco mám ještě bokem, a něco si vyděláme, takže si myslím, že tak do roka bychom tu spolu bydlet mohli. Zatím tu budeme všechen volný čas a dáme to do kupy. A ne… Není to jen moje… Je to naše,“ pousmál jsem se na Kura a pohladil ho po vlasech.
Byl tak krásný, když se smál a přitom měl načervenalé tváře z tohohle všeho.
„Rose o tom ví, a dokonce, když jsi byl v práci, sem se mnou a Hirem jeli, abychom se tu na to podívali. Byli nadšení a oba rádi, takže v pohodě. No a…“ chytil jsem Kura za ruku a dotáhl ho k staré, ale funkční ledničce, co tu byla.
„Co by to bylo za oslavu bez dobré bašty,“ pousmál jsem se a začal ven na stůl tahat samé dobroty, co jsem stihl nachystat.
Holky se už slítly kolem stolu a užďubovaly co se dalo. Tohle bylo vážně příjemné, všechno…
„Tak co tomu tady říkáš? Opravdu se ti to líbí? Palác to není a nějaký přepych taky ne, ale myslím, že z toho pěkný místo k životu uděláme, ne?“
Kuro
„Je to vážně překvapení,“ pustil jsem konečně Akiho, když jsem si uvědomil, že tu nejsme sami. „Jsem opravdu šťastný.“
Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem sebe. Už jsem v duchu uspořádával tuhle místnost. Už jsem měl před očima, kde bude stát pult, kde budou stoly, jaké bude osvětlení. Bude to hodně práce a bude to stát hodně peněz. I když Aki říkal, že nějaké peníze má, i tak budu chtít přispět něčím i já. Co půjde, budu si z brigády odkládat. Možná že dostanu nějaké peníze i z praxe, ale to ještě nevím. O tom se ve škole zatím nemluvilo. Ale i tak... Nechci, aby do toho investoval Aki jen sám. Chci s tím pomoct, protože řekl, že je to naše...
Byl jsem jak na obláčku. Pořád jsem se nemohl uklidnit a měl jsem nutkání neustále chodit a všude se dívat. Měl jsem chuť už tu začít uklízet, i když moc nebylo potřeba, protože jejich komorník tu udělal dost práce.
„Půjdeme se podívat nahoru?“ drcnul jsem do Akiho, když jsem viděl, že si holky spíš všímají toho, co je na stole než nás.
Ale nevadilo mi to. Rita se hodně změnila. O něco povyrostla, něco málo přibrala. Už nebyla tak hubená, a dokonce bych řekl, že se začíná tvarovat víc do ženských křivek. Byl na ní hezký pohled, a přátelství s Nyoko ji jen prospívalo.
„Chtěl bych se podívat, jak to vypadá nahoře,“ znovu jsem šťouchnul do Akiho.
Opravdu jsem byl zvědavý na to, jak jednou bude vypadat naše společné bydlení.
Aki
Když na mě Kuro promluvil, jen jsem se usmál a mrknul na komorníka, jestli se o holky postará. Jen souhlasně přikývl a ukázal rukou, abychom šli.
„Tak ty jsi zvědavý?“ trochu jsem si Kura přitáhl víc k tělu a políbil ho.
„Jenže… Já jsem dost nemravný, jsi si jistý, že je to pro tebe bezpečný?“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech.
Vyšli jsme nahoru po schodech a já ukázal na dvoje dveře. Prvníma jsme vešli do toho většího bytu, který jsem chtěl pro nás dva na bydlení. Otevřel se vážně veliký prostor, který byl vybaven starým nábytkem a něco bylo i poškozené. Ono zase při chvilkovém dívání, se v tomhle už bydlet dalo, ale zase, nebyl to náš styl. Ale na tohle se vyplatilo čekat.
„Určitě se tu bude muset vymalovat a předělat kuchyň. Nábytek tu zrovna moderní není, ale to bychom mohli postupně dodělávat. Jsou tu dvě postele,“ otevřel jsem zašupovací dveře do ložnice a ukázal na ně.
„Ale my si stejně vezmeme dost věcí a nábytku od Rose, co jsem si přivezl, takže základ mít budeme. Ale zdi potřebují oškrábat a znovu nahodit,“ ukázal jsem na staré tapety ve stylu japonských tradičních kalendářů.
„Tak co ty na to? Bude se ti tu líbit a chceš tu se mnou jednou žít?“
Kuro
„Bude to moc fajn, tady spolu bydlet. Všiml jsem si, že je tu i zastávka autobusu, takže nebude problém se v pohodě dostat do centra,“ prohlédl jsem si pokoje prvního bytu, který Aki otevřel.
Vážně se mi tu líbilo. Vykoukl jsem z okna. Na jedné straně vedly do ulice, na druhé straně do menší zahrady.
„Určitě tu bude i klidné bydlení,“ došel jsem zpátky k Akimu. Zasunul jsem u ruce do kapes u kalhot, kde jsem si je hřál, a přitiskl se na něj. Přivoněl jsem si k němu. Vždycky mi hezky voněl, a pro mne bylo takové uklidňující cítit jeho teplo i vůni. Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a trochu jsem se zasnil, jak to bude vypadat, až tu opravdu budeme bydlet.
Zespodu byly slyšet holky a trpělivé odpovídání jejich komorníka.
„Mrkneme se ještě do druhého bytu a měli bychom jít za ostatními,“ otřel jsem se tváří o jeho triko.
a ještě jsem se k němu natáhl pro polibek.
Aki
„Kuro,“ pohladil jsem ho po tváři, a ještě jednou ho přitáhl pro hodně dlouhý polibek, který jsem ani ukončovat nechtěl.
„Musíme dolů, jinak to bude v háji. Hned bych si tě tu opřel a…“ zavrčel jsem mu do ucha a popostrčil ke dveřím.
Vytáhl jsem mu ruce z mých kapes a chytil ho za jednu, aby to bylo rychlejší. Přešli jsme do druhého bytu. Byly tu jen dvě místnosti, ale hezky zařízené a takové útulné.
„No vidíš, tenhle jsem si ani pořádně neprohlédl. Byl tu všude prach a nic moc se mi tu nelíbilo. Ale když sem vlítla ta uklízecí stíhačka… Je to tu celkem pěkný. Je tu jen jedna ložnice a tenhle obývák. Támhle v rohu je malá kuchyň, ale není to špatný. Mohli bychom to tu mít třeba jako pokoj pro hosty, když tu bude chtít někdo z restaurace přespat, přeci jen se tím zvýší renomé,“ přitiskl jsem se Kurovi na záda a políbil ho na jeho odhalený krk.
Kuro
I ten druhý byt byl hezký. Opravdu menší, ale mi to ani nějak nepřišlo, když jsem si vzpomněl na bydlení u našich. Měli jsme sice tři pokoje, ale velikostně nic moc.
„Pokoj pro hosty není špatný nápad,“ přikývl jsem, a i tady už jsem v duchu viděl, jak to tu budeme zařizovat.
Ale i když jsme už šli dolů po schodech za ostatními, měl jsem v hlavě zafixovanou myšlenku, které jsem se nemohl zbavit.
Opřel by si mě... Taková rychlovka... Možná by to nebylo k zahození. Ještě nikdy jsme to tak nedělali. Jo, zavřeli jsme se sice na záchodcích, ale jen jsme se líbali, aby nás nikdo neviděl. Jo, na škole jsme se sice párkrát zavřeli někde, ale nikdy jsme to nedělali do konce.
Představoval jsem si, jaké by to bylo stát opřený o stěnu, s kalhotama u kotníků, a celou dobu jsem se nad tím usmíval.
„Holky pojedou ještě dneska domů?“ zastavil jsem se ještě u dveří a díval se, jak si povídají.
A opravdu dobře si s komorníkem rozuměly.
„A my budeme spát tady, nebo se vracíme k Rose?“
Nějak jsem si nebyl schopen vzpomenout, jak to vlastně Aki naplánoval.