Aki
Stejně jsem to čekání nevydržel a vzal si berlu, protože jsem už chodil jen o jedné a velmi pomalu šel ke schodům. Na moment jsem se zasekl, když jsem viděl jít tátu zpátky, ale nedal jsem znát, že jsem je s Kurem viděl. Zase by dělal, že se nic nestalo.
„Jdeš za ním? Dobře, jen dej pozor na schodech,“ usmál se táta, protože před ním vážně nic neutajím.
„Děkuji… Za Kura, tati,“ odpověděl jsem mu a viděl, jak se na moment zastavil a podíval se na mě.
Byl rád… Vážně mě moc neslyšel mu říkat tati, a tentokrát jsem mu i poděkoval. Jen udělal krok ke mně a rozcuchal mi vlasy.
„Sice to tak nevypadá, ale já o tobě vždy vím. Mám tě rád, i když si to nemyslíš, tebe i tvoji sestru, a konečně za to převezmu odpovědnost. Tvoje sestra už nebude sama, nemusíš se bát, a ty si ji ber častěji k paní Moon, má ji ráda, stejně jako ty. Mámu si nevybereš, ale podle všeho si ona vybrala vás,“ znovu se pousmál a zamířil do své pracovny.
První slova, kdy uznal, že na sestru vždy kašlali, a taky slib, že se o ni postará. To bylo pro mě víc, něž to, že mě má rád, to přeci vím.
„Taky tě mám rád,“ řekl jsem spíš šeptem, ale moc dobře jsem viděl, jak to v něm cuklo.
Slyšel to.
Šel jsem po schodech dolů, a když jsem přišel do kuchyně, hned jsem políbil Kura na tvář a poprosil kuchařku o kávu. Věděl jsem, jak se cítí, ale nebyl v tom sám, a to musel taky vědět. Nemohu za ním běžet, ale dojdu ho.
Kuro
Byl jsem úplně v háji. Nejen z toho, co jsem slyšel o Rose, ale i z toho, jak se choval Akiho otec.
Bylo toho na mě prostě nějak moc. Ani jsem nepřemýšlel a rovnou do sebe hodil další dávku whisky, která přede mnou přistála.
Přitiskl jsem se k Akimu, když došel dolů, a jednou rukou jsem ho objal.
„Je... je mi... to strašně... líto,“ otočil jsem k němu hlavu a zabořil obličej do jeho trika, které hned začalo vlhnout od mých slz.
Nechtěl jsem brečet, ale ono to šlo nějak samo. Alkohol mě hřál v celém těle a úplně odbourával veškeré mé zábrany. Chtěl jsem svou bolest chovat, ale ta vypitá whisky mi to prostě nedovolila.
„Nechci... ne... chci... aby Rose... aby Rose... nechci, aby zemřela...“ křečovitě jsem se držel Akiho a opravdu se nedokázal v pláči zastavit.
Aki
„Já vím… Já vím… Taky to nechci… Musíme tu být pro ni,“ políbil jsem Kura do vlasů a celého si ho k sobě otočil, aby mě mohl pořádně obejmout.
„Odpoledne přijede Miura a Seiji, tak si s nimi o všem promluvíme. Rose je silná… Tohle zvládneme i kvůli ní,“ hladil jsem ho konejšivě po zádech, tak jak to on dělal nahoře.
Potřebovali jsme jeden druhého, a vědět, že v tom nejme sami. Tohle je nejhorší úkol, co jsme mohli dostat, jak to zatajit před Hirem, který je vlastně náš brácha. Máme ho rádi, ale přesně proto musíme být ticho.
„Pojď, půjdeme do pokoje. Natáhneme se a dáme si kafe, abychom se uklidnili. Ano?“ chytil jsem jeho tváře do dlaní a něžně ho políbil.
„Nýst tě nemůžu, ale chci tě u sebe,“ znovu jsem ho políbil a setřel mu slzy z očí.
Kuro
„Ano... jo... půjdeme nahoru,“ řekl jsem odevzdaně.
Postavil jsem se, ale vzápětí jsem zavrávoral, když mě alkohol udeřil svou silou do hlavy.
Musel jsem se na moment chytit stoličky, ale to už ke mně přiskočil sluha, a chytl mě z jedné strany.
„Pomůžu vám s ním nahoru,“ ukázal Akimu, aby se se mnou netahal, když má sám problém chodit.
Nechal jsem se dotáhnout do pokoje, protože mi nohy opravdu slábly. Ale co nesláblo, byl pláč, který byl sice tišší, ale nějak neustával.
Myslel jsem si, že budu pro Akiho oporou že si budeme oporou navzájem, ale opět jsem selhal.
Dosedl jsem na postel, kam mi sluha pomohl dojít. Chtěl jsem se zvednout a jít si sednout na gauč a povídat si s Akim, ale sluha mě donutil si lehnout.
„Na chvíli si odpočiňte, až vám bude lépe, tak si pak můžete jít sednout na pohovku, ano?“ přikryl mě dekou. „Já vám ještě donesu tu kávu. A nejspíš asi jednu, co? Až přijdou hosté, přivedu je nahoru.“
S těmi slovy sluha zmizel za dveřmi, a my s Akim zůstali sami.
Aki
Díval jsem se na Kura a chápal, proč je takový. Lehl jsem si k němu a přitáhl si ho do náruče, jak kdyby nic nevážil. A ona to asi i byla pravda… Za ty dny, kdy nebyl se mnou, hodně zhubl a vypadá jako kost a kůže.
„Pamatuješ si, když jsme spolu začali? Byl jsem hrozný a pořád tě nutil jíst, asi si to se mnou neměl jednoduché, že? Když jsme poprvé byli tady a já se tě dotkl… Věděl jsem, že tě nebudu chtít už nikdy pustit ze svých spárů, a nepustil. Jediný, kdo nám vždy věřil a byl s námi za každou cenu, byla Rose a Hiro. Musíme je oba chránit i za cenu, že jim budeme lhát. Hiromi se nesmí nic dozvědět, kdyby ano, asi by to nezvládl, a to by Rose zničilo. Je to těžké, já vím… Jsem s tebou a budu. Moc tě miluji Kuro,“ přitiskl jsem si ho ještě víc k sobě a políbil ho do vlasů.
Bude to asi, jako kdybychom chodili po hřebících, a vážně hodně těžké.
Kuro
Byl jsem úplně vyřízený, a pomohl k tomu i ten vypitý alkohol. Jen jsem prostě ležel a držel se Akiho, jako by to snad mělo pomoct, a Rose se měla nějak zázračně uzdravit.
Absolutně jsem netušil, jak to celé zvládnu. Ale moc, moc jsem si přál, aby to nebylo tak špatné, jak to v první moment vypadá. Aby se Rose uzdravila a byla v pohodě, šťastná a usměvavá. Chtěl jsem, aby tohle byl jen špatný sen, z kterého se všichni probudíme...
Ale někde v podvědomí, někde v tom malinkém koutku mé mysli, mi pořád něco říkalo, že to tak jednoduché nebude. A o to mě to děsilo víc, o to víc jsem z toho byl nešťastnější a nevěděl, jak to mám překonat.
Tiskl jsem se k Akimu, už jsem ani po chvíli nebrečel, protože slzy vyschly...
Poslední, co jsem se stihl zeptat, než jsem usnul, bylo, kdy přijdou Seiji a Miura... Ale už nevím, co mi Aki odpověděl.
Aki
Ještě chvíli jsem vedle Kura ležel, než jsem se opatrně zvedl a šel na gauč vedle v pokoji, abych si dal to kafe, co mi tam právě komorník donášel.
„Jsou tu pánové,“ pousmál se na mě a ukázal ke dveřím, kde už nedočkavě přešlapoval Miura.
„Ať jdou dál,“ řekl jsem nahlas a hned se zasmál, když jsem viděl Miurovu reakci.
Nejspíš ještě nebyl u nějakého pracháče doma.
„Posaďte se,“ ukázal jsem na křesla naproti sobě a komorník jim taky nalil kávu, potom odešel pryč z pokoje a zavřel dveře, aby nás nic nerušilo.
„Kde je Kuro,“ vyštěkl na mě hned Miura.
„Spí,“ odsekl jsem mu hned já.
„Co jsi mu udělal? Snad jsi…“
„Že bych ho ojel? No… Za tu dobu, co tu je se mnou, a ty ses tu neukázal, tak nejmíň stokrát,“ provokativně jsem se usmál a ještě víc, když ho musel Seiji zastavit, jak byl ve vteřině na nohách.
„Hele v klidu… Proto tu nejste. Něco jsem se dnes od svého otce dozvěděl. Víte… kdo ošetřuje Rose? Můj táta, a to on navrhnul léčbu, takže…“
„Víte to…“ vydechli oba najednou a nebyli schopni najít ta správná slova.
Kuro
Trhnul jsem sebou, když jsem měl pocit, že padám. Otevřel jsem oči a zprudka oddechoval, když jsem se díval do stropu, který se mi točil a nechtělo to přestat. Otočil jsem se na bok a na chvíli jsem oči znovu zavřel. Snažil jsem se zhluboka dýchat, a když jsem se konečně uklidnil, oči jsem otevřel a opatrně se kolem sebe rozhlédl.
Co se mi nelíbilo, byl ten pocit, který mě znovu sevřel. Okamžitě jsem si vzpomněl na to, co jsme se dozvěděli... A ten vypitý alkohol mi v tom ani trochu nepomáhal, jen jsem té depresi propadal ještě víc.
Znovu jsem se rozhlédl, když mi došlo, že jsem v posteli sám. Aki nebyl ani v pokoji. Ale po chvilce jsem zaslechl jeho hlas z vedlejšího pokoje. Opatrně jsem vstal a vrávoravým krokem jsem přešel přes chodbu tam, odkud jsem hlasy slyšel.
„Ak... Aki.. děje se... něco?“ chytl jsem se futer, když se mi mírně podlomily kolena.
Aki
„Jo, slyšel jsem to, a potom to musel nějak říct Kurovi, protože si Rose výslovně přála, abychom se to nedozvěděli. Můj otec není tak hroznej, jak vypadá, a protože ví, jak moc Rose máme rádi, tak mi to radši řekl sám, a připravil na to, co nás čeká. Otázka ale je… Proč jste nám to neřekli vy?“ narovnal jsem se na gauči a díval se jim střídavě do očí.
Chtěl jsem pravdu, i když odpověď byla jasná.
„Přesně ze stejného důvodu, jako měl tvůj otec. Rose si to nepřála… Nevím, co ti na to jiného říct. Nemohli jsme. Jste jak její děti, a je jedno, že máte jiné rodiče. Rose vás miluje a nechce vystavit tomu…“
„Že umře? To přece není jisté. Kuro…“ zastavil jsem se, když na mě od dveří promluvil.
Chtěl jsem se zvednout, ale Miura mě předběhl a podepřel Kura, aby s ním odešel do koupelny.
„Nejspíš bude potřebovat pořádně ledovou sprchu. Vzalo ho to hodně… Pil? To je taky jeden z důvodů, proč jsme to nechtěli říct a nechat to až na Rose, i když… Tohle je asi lepší volba, takhle na to nebudeme sami a podaří se nám to před Hiromim utajit, aspoň před ním,“ povzdechl si Seiji, když upíjel ze své kávy a nechal kluky svému osudu.
Pozoroval jsem dveře a byl připraven kdykoliv vystartovat, i když by mě to nejspíš nějakou chvíli s tou nohou trvalo.
Kuro
Miura ke mně přiběhl a podepřel mě.
„Pojď, půjdeš se osprchovat, ať se vzpamatuješ,“ chytl mě a táhl rovnou do koupelny.
„Ale já... chtěl jsem...“ ukázal jsem k Akimu, aby bylo jasné, že jsem chtěl jít za ním.
„Nejdříve se osprchuješ. Nikdo ti nikam neuteče,“ docela přísně zamítl Miura. „Takže jdeme.“
Podvolil jsem se, i když nerad. Došli jsme do koupelny. Svlékl jsem se, a hned vlezl pod sprchu. Myslel jsem, že vyletím z kůže, protože ji Miura pustil studenou. Teda ne úplně, byla spíš taková letní, ale i to mi stačilo na pořádný šok.
„Jsi normální?“ snažil jsem se popadnout dech a hned jsem hmátl po kohoutku, abych přidal teplou.
„Jsem normální, vím, co tě probere,“ ztlumil mi zase teplou vodu a já se prohnul jako luk, když mi na záda dopadly studené kapky. „Někdo se o vás musí postarat.“
V tu chvíli se však zasekl, když si uvědomil, co řekl. Bylo to bezděčné, nemyslel to nijak zle, nebo na nic nenarážel, ale v tuhle chvíli to bylo prostě...
„Kurva! Co děláš?!“ křikl na mě a chytl se za pusu.
„Tu facku sis zasloužil!“ křikl jsem na něho a promnul jsem si ruku, která mě zaštípala, jak jsem do toho dal sílu. „A Seiji taky! Co jste si mysleli? Proč jste nám nic neřekli? A je mi jedno, že Rose nechtěla. Tohle je vážná věc! Víš kolik problémů jsme se nadělali, a místo toho, aby Rose odpočívala, tak si dělala starosti o nás?! Co jste si vlastně mysleli? Co?! Víš, jak mi je? Víš, jak mě bolí to vědomí, že jsem ji vlastně přitížil?! Ani si to neumíš představit! Nedokážu se tvářit, že se nic neděje! Ne před Hiromim! Nemyslíte si, že má právo to vědět?! Co když... co když Rose umře a on ani nebude mít čas se o ni postarat, nebo se s ní rozloučit, co? Víš o kolik času s ní může přijít jen proto, že o tom nebude vědět?! Nechci, aby si něco vyčítal! Nechci, aby Rose... Rose je moje máma, Miuro! Miluji ji a... a... nezvládnu to!“
Bylo mi už jedno, že na mě teče chladná voda, že před Miurou stojím nahatý, že mě může být slyšet po celém baráku. Bylo mi to jedno, protože ta bolest byla tak velká, že jsem to prostě potřeboval dostat ze sebe ven.
Aki
Slyšel jsem ten křik z koupelny a ihned mě to postavilo na nohy. Seiji mi šel pomoct, ale já ho od sebe mírně odstrčil, protože tohle jsem chtěl udělat sám, bez pomoci. Popravdě jsem na ně byl pořád trochu naštvaný a podle toho zvuku, co šel z koupelny, jsem nebyl jediný. Pomalu jsem došel i se Seijim ke dveřím právě ve chvíli, kdy Kuro křičel nejvíc a vešli jsme dovnitř. Ihned jsem při tom pohledu na ty dva, vzal do ruky ručník a vypnul vodu, abych mohl Kura přitáhnout k sobě do náruče. Prudce jsem si ho přitiskl na hruď a zabaleného v ručníku hladil po vlasech.
„Nemohli jsme, to prostě nešlo. Rose nás málokdy o něco prosí, a když to udělá, nemůžeme ji odmítnout. Nebýt jí, nejspíš bychom nebyli dneska spolu. Dlužím ji… Dlužíme ji všichni. Nemysli si, nejsi jediný, kdo ji má jako mámu a moc mu na ni záleží… Víš… Víš… Já o ni taky nechci přijít,“ rozkřičel se v tuhle chvíli i Miura a padl Seijimu do náruče, když začal brečet.
Nikdy jsem tohohle kluka neviděl brečet, spíš je to tvrďák, ale tohle ovlivnilo nás všechny.
„Hiromimu se to neřekne, dokud to neudělá Rose sama. To jsme si už slíbili a dodržíme to. Rose ví, co dělá, a pokud vím… Chce po prvním ročníku Hiromiho poslat do Ameriky, kde by měl dokončit školu. Zařídila stipendium a všechny věci okolo, aby ho tomu všemu nevystavovala. Prostě… Udělej to Kuro pro Rose, jako to děláme všichni.“
Mluvil klidně a s rozvahou Seiji, ale držel přitom pevně Miuru, který po tom všem jen nepřetržitě brečel.
Kuro
Po Seijiho slovech jsem byl v šoku snad ještě víc, než když jsem se dozvěděl, že je Rose nemocná. Odstrčil jsem od sebe Akiho, i když se měl snažil držet v objetí. Přistoupil jsem k Seijimu a Miurovi a podíval se na ně.
Poprvé jsem viděl Miuru brečet, a já k tomu taky neměl daleko. Ale...
„Vím, že za to nemůžete, ale umíte si představit, jak bude Hirovi, až se to dozví? Pošle ho do Ameriky? Nechce mu to říct? Chápu, chce ho ušetřit od toho všeho, nechce před ním vypadat jako troska, ale co když umře a on s ní nebude? Nebude s ní její poslední chvíle. Bude si to potom vyčítat... Ne... Tohle prostě není správný... tohle ne...“
Nechal jsem je stát a se slzama v očích jsem popadl své věci a vyběhl jsem z koupelny ven.
Byl jsem rozhodnutý, že pojedu za Rose a zkusím si s ní promluvit. Potřeboval jsem s ní být. Potřeboval jsem ji obejmout a říct ji, že na to není sama, říct ji, jak moc ji všichni milujeme a chceme ji pomoct...
Aki
Nestihl jsem Kura chytit a zároveň s tím jsem málem spadl k zemi, a kdyby mě Seiji nechytil, už jsem na té kluzké podlaze. Rychle jsem došel do pokoje a pevně chytil Kura do náruče, protože byl již oblíknutý a určitě se chystal k Rose. Tohle jsem už na něm poznal, občas byl prostě impulzivní, když nevěděl, co má se sebou a všemi těmi emocemi dělat.
„Kuro… Takhle ji nepomůžeš, a taky… Táta riskuje praxi, když nám tohle řekl. Vyzradil lékařské tajemství, a to je porušení kodexu. Prosím… Dej si čas a uklidni se, pojedeme k Rose, ale až zítra, přísahám. Kdyby ses tam ukázal takhle a v tuhle chvíli, nemyslíš si, že bys jí spíš přidělal starosti?“
Políbil jsem Kura do vlasů a pohladil po zádech, aby se konečně uklidnil.
„Uklidni se, prosím, tohle nikomu nepomáhá. Miura a Seiji to říct nemohli, a my taky ne. Jak se bude cítit Rose, když za ní vtrhneš a budeš ji litovat. Teď musí sebrat všechnu sílu, co má, a bojovat, nejen za sebe, ale i za nás. Možná proto posílá Hira pryč, aby nám to mohla říct, a my ji pomohli. Budeme se snažit ji tu udržet co nejdýl, a když bude potřeba… Řeknu to Hiromimu sám. Rose na to není sama, ale její přání… Mají pravdu, nikdy o nic neprosila, a my… Miluji ji tak, jako ty, je to naše máma, a proto… Věřme jí,“ zadíval jsem se mu do očí a snažil se ho uklidnit, co nejvíc to šlo.
Nějak jsme všichni dospěli a ani si toho nevšimli, a to vše jen díky Rose.
Kuro
Rychle jsem se oblékl, i když jsem byl ještě na půl mokrý. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem rozhodnutý jet domů za Rose.
Ale Aki došel do pokoje a zastavil mně.
Nechtěl jsem, aby mě držel na místě. Nechtěl jsem ho poslouchat. Prostě jsem potřeboval být s Rose.
Nesouhlasil jsem se vším, co řekl. Prostě jsem to cítil jinak, a měl jsem pocit, že kdybych si s Rose promluvil, nedívala by se na to tak, jak si Aki a kluci myslí.
Ale taky jsem si uvědomil jednu věc. Tu, která mi teď naprosto svázala ruce a postavila mě do neřešitelné situace. Neřešitelné pro mne, protože jsem nevěděl, jak to v sobě zpracovat, jak to zvládnout, když budu muset udělat něco, s čím vůbec nesouhlasím.
Aki měl pravdu v tom, že bych tím mohl ublížit jeho otci.
Byl jsem v koncích... Vymanil jsem se z Akiho držení, protože i to pro mne teď bylo jako sevření okovy. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem dát průchod tomu, co jsem cítil. Kdyby to šlo, nejraději bych teď něco rozmlátil. Tak špatně, tak svázaně jsem se teď cítil.
Posadil jsem se na postel a podíval se na Akiho.
„Nechte mě být, aspoň na chvíli. Musím být sám. Slibuji, že nikam nepůjdu a nebudu o tom s Rose mluvit. Ale... potřebuji být sám...“ lehl jsem si a otočil se čelem ke zdi, abych tím potvrdil to, co jsem teď řekl.
Odmítl jsem i jejich sluhu, který se objevil ve dveřích s tím, že je nachystaná večeře. Chtěl jsem být sám.
Aki
Nechal jsem Kura mluvit a lehnout si na postel. Povzdechl jsem si, ale věděl jsem, že mu musím dát prostor. Je zmatený a potřebuje si to urovnat v hlavě, to za něj nikdo jiný neudělá, jen a pouze on sám.
„Budu vedle… Miluji tě,“ políbil jsem ho po vlasů a potom vystrkal oba kluky pryč, aby mohl být Kuro sám.
„Je bezpečné ho nechat…“
„Nechej to na něm, ano? Potřebuje to všechno pobrat, je toho na něj moc, a já nechci, aby ho to zase zničilo. Je to můj muž a já jeho prosbu vyslechnu,“ naštvaně jsem štěknul po Miurovi a ukázal na gauč ve vedlejším pokoji, aby si šli sednout.
„Bude to v pořádku, jen se musíme domluvit co a jak. Rose to stejně budeme muset říct, ale ještě chvíli jí chci dát, třeba nám to řekne sama. Jen… Nenuťte Kura k ničemu…“ napil jsem se kávy, a i klukům ukázal, aby si dali.
Popravdě, tohle pro nás všechny bylo víc, než jsme si kdy mohli připustit.
Kuro
Nevím, co pro mne bylo zničující víc. Jestli hádka s Akim, kdy jsem si myslel, že je opravdu už všechno ztraceno, nebo to, co se teď děje s Rose.
Nejspíš v tuhle chvíli asi to druhé. Vědomí, že je vážně nemocná, že může umřít, bylo doslova zdrcující.
Aki mě nechal být. Odešel vedle i s klukama, a já se víc zahrabal pod peřinu. Nechtěl jsem nic vidět ani slyšet. Tak moc jsem si přál, aby tohle všechno nebyla pravda.
Čím déle jsem nad tím vším přemýšlel, tím větší jsem měl chuť před tím zase někam utéct. Někam daleko, pryč od té kruté reality. Na moment mě i napadlo, že bych šel k babičce a dědovi. Ale i to mělo svůj háček. Poznali by, že se něco děje a vyptávali by se. A nechtěl jsem odejít bez Akiho. A nechtěl jsem tu nechat Rose.
Nevěřil jsem tomu, že se dokážu před Hiromim tvářit, jako by se nic nedělo. A toho jsem se nejvíc bál. Bral jsem to, jako kdybych zradil svého bratra, protože Hiromiho za svého bratra považuji...
Mám je všechny moc rád, tak proč, když se zdá, že můžu být konečně šťastný, se musí vždycky něco pokazit?
Aki
Nechali jsme Kura být, musel se z toho nějako dostat, a já mu prostě musel občas věřit. I když… Popravdě jsem někde uvnitř měl pocit, že by mi zase mohl zdrhnout, protože on tohle dost často vidí jako řešení, ale slíbil mi, že už nebude utíkat… Nebo aspoň, když já za ním nemůžu. A taky… Já za nic nemůžu, proč by měl jako vinit mě a utíkat? To by bylo dost nespravedlivé a ublížilo by to i mě.
„Je nám to líto. Víme to asi druhý měsíc, ale nemohli jsme nic. Rose za mnou přišla jako pacientka, když ji už nebylo vážně dobře, a já udělal testy. Když se mi pořád něco nezdálo, radši jsem ji převedl za lepším doktorem, odkud ji hned stáhl tvůj otec k sobě. Pro nás je to taky porušení lékařského tajemství. Nemohl jsem to udělat… I když jste to vy, měl byl problémy nejen s komorou, kdyby se to někdo dozvěděl, ale i s Rose samotnou, a kdyby mi zakázala se s ní vídat… Vážně by mě to zabilo,“ podíval se na mě smutně Miura, a já věděl o čem mluví.
„Taky nesouhlasím s tím, že to nechce říct Hirovi, měl by to vědět, ale… Je to její přání, je to všechno strašně těžké…“ povzdechl jsem si a napil se znovu kávy.
Čekal jsem na Kura… Potřeboval jsem ho tu stejně, jako on potřebuje mě. Není v tom sám a není jediný, kdo tím vším trpí a potřeboval by podržet v této situaci. Taky jsem brečel… Jen jsem se nezhroutil, ale… Taky ho potřebuji a on se zase zavře někde jinde. Občas tohle bolí mnohem víc než něco jiného. Jsme pár a já… Chci taky jeho podporu.
Kuro
Trvalo asi půl hodiny nebo hodinu, co jsem tak ležel a nechával se pohlcovat těmi černými myšlenkami. A i když jsem si myslel, že to pomůže, když budu na chvíli sám, nebyla to pravda.
Nakonec jsem s povzdechem vstal z postele. Jediné, co bylo lepší, tak to, že se mi už netočila hlava a alkohol už mírně vyprchal.
Pomalu jsem přešel do druhého pokoje. Seiji a Miura tu stále seděli a povídali si s Akim. Ale já na ně neměl náladu, protože to, že nám to neřekli, jsem od nich bral jako zradu. Nechápal jsem to... Spíš... nechtěl jsem to pochopit. Mě byl jejich nějaký kodex naprosto ukradený.
Došel jsem k Akimu a sklonil se k němu, abych ho mohl políbit.
„Potřebuji něco dělat. Nemůžu tu jen tak sedět a klábosit o tom, co kdo mohl, nebo nemohl. Jsem smutný, ale jsem i naštvaný,“ podíval jsem se úkosem na kluky, a pak jsem se vrátil pohledem k Akimu. „Budu dole, zkusím uvařit něco na večeři. Doufám, že mě kuchařka nevyhodí.“
Ještě jednou jsem Akiho políbil, zamračeně se podíval na kluky, a pak se už odebral dolů do kuchyně.
Chápal jsem, že to pro ně bylo složité, ale v tuhle chvíli jsem nedokázal zatím zvládnout ten pocit zrady a naštvanosti na ně. Nejspíš to chce čas, až se uklidním a budu moct s nimi v klidu mluvit. A nejlepší pro uklidnění je, dělat něco, co mám rád. Zabavit se. A já rád vařím...
Aki
Přitáhl jsem si Kura blíž, když mi dal polibek, a pořádně ho ještě políbil i já. Potřeboval jsem cítit jeho blízkost, a i jeho sladkou chuť, co se mi usadila na rtech. Ještě jsem mu jemně prohrábnul vlasy a trochu si s jejich konečky pohrál, než jsem ho propustil.
„Určitě tě nechá, má tě ráda. Už se těším na to, co vymyslíš,“ pousmál jsem se, i když mi dost do smíchu nebylo, ale chápal jsem, proč musí Kuro zmizet.
„Hlavně mi nechoď nikam daleko, nedohonil bych tě,“ zašeptal jsem mu ještě do ucha a naposledy ho políbil, než jsem začal dál upíjet kávu.
Jsem rád, že ho mám. Ano… Je slabší než já. Kolikrát neumí řešit situace jinak, než že uteče, ale… Nemohl bych být s nikým jiným, vážně ho miluji.
Kuro
„Neboj, nikam bez tebe neuteču,“ ujistil jsem Akiho, že opravdu zůstanu tady v domě a s ním.
Ještě jednou jsem ho i já políbil na čelo, když upíjel kávu, a pak už jsem se vydal dolů do kuchyně.
Jen, co jsem vešel, kuchařka se na mě otočila a usmála.
„Je vám lépe?“
„No, ani ne... Možná trošku, ale tak, asi to jinak nejde...“ podíval jsem se na ní, ale úsměv jsem ji neopětoval.
Prostě mi nešlo se usmívat, když jsem v sobě držel smutek nad tím vším, co se stalo, a co se ještě stát má.
„Chtěl jsem poprosit,“ přistoupil jsem k ní a podíval se, co vaří. „Chtěl jsem uvařit večeři, ale vidím, že jste už začala. Můžu vám s tím aspoň pomoct? Potřebuji něco dělat a vaření mě baví...“
„No, začala jsem,“ zatvářila se skoro nešťastně. „Ale pomoc přivítám. A můžeš vymyslet i nějaký zákusek. K tomu jsem se ještě nedostala.“
Pak se znovu otočila, tentokrát ke stolu, kde měla otevřenou kuchařku.
„Pán by chtěl něco z evropské kuchyně, tak jsem vybrala tohle,“ ukázala na recept.
Podíval jsem se do kuchařky a uznale pokýval hlavou. To, co vybrala, bylo dobré, lehké a přitom zasytí.
„Tohle jsem už jednou vařil, tak vám s tím pomůžu,“ a hned jsem se díval na suroviny, které měla vytažené na lince. „K tomu by se jako zákusek hodil citronový koláč.“
Pustili jsme se do vaření. I když mi pořád bylo tak všelijak, přesto jsem se po chvíli do toho zabral tak, že jsem na tu bolest myslel už podstatně méně. Kuchařka se se mnou bavila o všem možném, o běžných věcech, o jídle, o vaření... A já konečně mohl říct, že se mi po chvíli přestaly třást ruce, a na vztek na Seijiho a Miuru jsem zapomněl.
Aki
Bavili jsme se ještě nějakou tu chvíli a snažili se přijít na to, jak fungovat a netrápit tím Rose. Nebo... Aspoň ji zatím nedat najevo, že o té nemoci víme. Bude to těžké, ale ne nesplnitelné. Nakonec se kluci zvedli a sami chtěli odejít. I když jsem jim říkal, že mají zůstat na večeři, Miura byl neustále mimo sebe a bylo vidět, jak ho celá tahle situace dostala do kolen. Úplně se změnil... Nejspíš i to, že mu Kuro nechtěl odpustit. Ani sem za celou dobu nepřišel, ale to jsem přisuzoval faktu, že potřebuje vychladnout, a já taky.
„Tak se uvidíme v pondělí ve škole?" zeptal se mě Seiji, když se se mnou u dveří loučil.
„Jo... To už by mi měli sundat tu chodící sádru a měl bych už být ok. Tak zatím," rozloučil jsem se s ním a on ještě nakoukl s Miurou i do kuchyně, aby se s Kurem rozloučili, ale stejně byli dost nesví.
Podle mě odcházeli s pocitem, že to dost pohnojili, a já ten pocit měl taky. Zavřel jsem za nimi dveře a došel za Kurem.
„Krásně to tu voní," usmál jsem se na něj a políbil ho na tvář, když jsem se přilepil na jeho záda a políbil ho na krk.
Kuro
Opravdu jsem při tom vaření na všechno to špatné aspoň na chvíli zapomněl.
Kuchařka vybrala dobrý recept. Tenhle salát s kuřecím masem je lehce stravitelný, a opravdu chutný.
Byl za chvíli hotový, a my se pak pustili do citronového koláče. I když jsem si nebyl jistý, jestli na něho někdo bude mít chuť.
Kuchařka mi dovolila nahlédnout do jejich obrovské lednice a do komory. A podle toho, co jsem viděl, mi bylo jasné, že si Akiho otec potrpí na opravdu dobré jídlo. No, možná i jeho máma, ale ta tu jaksi nebyla.
Právě jsem dával koláč do trouby, když se za námi ozval Seiji a Miura. Jen jsem jim odpověděl na pozdrav a nechal jsem je jít. I když mi pomohli, nechali mě u sebe a dotáhli mě zpátky k Akimu, tak i přesto jsem se na ně pořád zlobil.
„Za chvilku to bude, zrovna jsem chtěl salát chystat do misek,“ otřel jsem se o Akiho rty, a ani si v tu chvíli neuvědomil, že je tu s námi kuchařka.
„Krutony jsou už usmažené tak akorát,“ ozvala se a položila na stůl misku s opečenými kousky bagetky.
„Můžu?“ pohladil jsem Akiho po ruce, aby mi udělal místo. „Potřebuji se dostat ke stolu, ať to můžu nachystat.“
Protáhl jsem se kolem něho a postavil se ke stolu, kde jsem dodělal salát, a pak ho začal porcovat do misek pro každého. Misky jsem postavil na talíř a k nim přidal vidličku.
Mrkli jme s kuchařkou na sebe spokojeně, když jsme to ještě dozdobili slaným sýrem balkánského typu, který se tady v Japonsku sice špatně shání, ale pro Akiho otce zřejmě tohle žádný problém není.
„Pán bude jíst u sebe v pracovně, má ještě nějakou práci, a potřebuje ji dodělat. Tak ho nemá nikdo rušit,“ objevil se u stolu i sluha, a jednu porci i s pitím naskládal na tác, a hned s ním odešel.
„A kde se najíme my?“ podíval jsem se na Akiho. „Koláč se bude péct ještě asi patnáct minut...“
Aki
Usmál jsem se, když si Kuro udělal prostor, aby mohl projít, ale i tak jsem mu to trochu ztížil. Mám rád, když se kolem mě musí protáhnout, a já ho cítím opravdu blízko sebe.
„Tak… Můžeme se najíst venku na terase. Je krásně, a v zahradě je to zrovna plné květin,“ ukázal jsem na venek.
Bylo krásně… Léto začínalo, a bylo teplo a slunečno. Možná jsme oba potřebovali provětrat, a tam to bylo opravdu krásné.
„No… Ale jídlo budeš muset odnést ty,“ podíval jsem se na nohu a trochu zapajdal.
Bylo to nahraný. Ale i tak… Bylo bezpečnější, aby tác vzal Kuro a ne já, to bychom mohli jíst spíš ze země, než bych tam došel.
Stejně jsem pořád pozoroval Kura a snažil se vypátrat, jak na tom je. I když se to snažil skrývat, bál jsem se chvíle, kdy se zase uklidní a nebude mít co dělat.
Kuro
Poprosil jsem kuchařku, jestli by pohlídala koláč, aby se nespálil, naskládal jsem jídlo pro mne a Akiho na velký tác a nechal se nasměrovat ke dveřím, které vedly na verandu.
Byl jsem tady vlastně poprvé. Prozatím jsem znal jen vnitřek domu.
Položil jsem tác na masivní dřevěný stůl, a pak popošel na kraj verandy a rozhlédl se po zahradě.
„Máte to tu opravdu krásné,“ nadechl jsem se zhluboka.
Opravdu tu bylo plno květin, a i když se pomalu květy na večer uzavíraly, i tak byla stále cítit jejich vůně.
„Možná bychom mohli Rose taky nějaké vysázet, co? Má sice květinový záhon, ale mám pocit, že by jich ráda měla víc. Má ráda kytky,“ zadíval jsem se na tu barevnou krásu.
Vrátil jsem se k Akimu a usadil se na židli naproti němu. Vzal jsem jeho porci a přisunul jsem mu ji i s pitím, aby se nemusel zbytečně natahovat.
I sobě jsem přitáhnul misku se salátem a pustil se do jídla. I když jsem měl stále stažený žaludek a věděl jsem, že to nejspíš celé nesním, i tak jsem musel uznat, že naše společná práce s kuchařkou rozhodně stála za to. Věděla, jak dobře nachystat salát, aby byl křehký, křupavý a přitom svěží. Naučila mě ten fígl, o kterém jsem věděl, že už ho budu pořád používat.
„Je mi líto, že jsem tak na kluky vyletěl,“ ozval jsem se po chvíli, kdy jsem se vidličkou vrtal v misce a přemýšlel, jestli ještě něco sním, nebo to mám odsunout. „Vím, že nejspíš jinak nemohli, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem to bral jako zradu z jejich strany. Asi se na mě zlobí, co? Nikdy jsem neviděl Miuru brečet...“
Aki
Usadil jsem se ke stolu a vzal si jídlo, které Kuro přichystal. Bylo jasné, že ho to všechno trápí a ani mi to nemusel říkat. Podíval jsem se na něj a usmál se, aby věděl, že stojím za ním. Pohladil jsem ho a natáhl se přes stůl, abych aspoň letmo mohl políbit jeho rty.
„Kluci to chápali, nemusíš mít strach. A Miura? Jo, toho to dost vzalo, protože tě má moc rád, a zrovna on musel držet lékařské tajemství jako první. Určitě to pro něj nebylo lehké, protože cítil to stejné, co my. Asi by sis s ním potom měl promluvit, ale dej si čas, ono mu neuškodí tohle potrestání. Tak i tak to od nich nebylo hezké," povzdechl jsem si a zabodl hůlky do pěkně vypadajícího masa.
„Taky se na ně zlobím, ale... Bohužel je oba i chápu. Je mi líto, že tě stavíme do téhle situace, a ty s tím musíš bojovat, není to fér k nikomu z nás," ochutnal jsem a spokojeně si pomlaskával.
„Je to vážně výborné, děkuji za tak skvělé jídlo. Už se můžeš vdávat," usmál jsem se na něj a muselo mu být jasné, na co narážím.
Kuro
Byl jsem rád, že Akimu chutná. Co jsem u tohoto jídla nechápal, bylo, proč se to jmenuje Caesar salát, nechápu, koho napadlo tuhle věc pojmenovat právě po velkém Caesarovi.
„Jsem rád, že ti chutnalo,“ taky jsem se naklonil přes stůl a políbil jsem Akiho.
Při celém tom vaření jsem se trochu uklidnil, a tady venku, kde bylo opravdu hezky a byl jsem s Akim, jsem si i provětral hlavu.
Nebylo mi z toho pořád hej, stále mě bolel žaludek z těch nervů, a místy jsem cítil, jak se chvěji a zas mě to za chvilku přejde, aby se ten třes zase po chvíli vrátil. Ale hlava... Hlava začínala uvažovat trochu racionálněji.
„Bude to těžké, ale budu se to snažit zvládnout,“ řekl jsem tišším hlasem, za to však rozhodnutý to dodržet. „Ale bylo by lépe, kdyby Rose všechno řekla hlavně Hirovi. Zaslouží si vědět, že je jeho máma nemocná. Miluje ji a má jen ji...“
Začal jsem přemýšlet, jak to všechno bude dál vypadat. Pokud vím, tak léčba rakoviny není jednoduchá záležitost. To nespraví nějaké antibiotika, nebo čaj s citronem a zázvorem.
„Zaslechl jsem něco o chemoterapii, jestli tomu dobře rozumím, tak to bude pro Rose hodně velká zátěž. Jak to chce před Hirem skrýt? A co pole a zvířata? Bude mu nápadné, že nepracuje... A kdo se o to všechno postará?“
Aki
,,Já vím, že to zvládneš, jsi skvělý kluk, a proto tě i miluji a taky... Máš i mě, ne?" usmál jsem se a dál si pochutnával na tom skvělém jídle.
,,Chemoterapie brzo začne a popravdě jsem taky zvědavý, jak to bude Rose skrývat, ale proto asi chce Hira uklidit do Ameriky. Pár týdnů to pro ni bude velmi náročné. Než přijme léčbu a uklidní se ji organismus, může zvracet a být velmi unavená. Se zvířaty ji musíme pomoct, i se zahradou a polem, ale to říkali i kluci, a ti tam budou i častěji jezdit. Až odjedeme do Ameriky, tak se prý o vše postarají a na nějakou chvíli se přestěhují k nám nahoru... Miura potom vše vypere, jinak ho zabiju," zašklebil jsem se a nabral si další kousky jídla.
Jedl jsem pomalu a užíval si to, hlavně, když komorník ještě donesl ven kávu, a ještě trochu teplý koláč. Měl jsem chuť odložil salát a vrhnout se na tu dobrotu, ale ovládl jsem se.
„Ale... Bude to vážně náročné, na to se musíš připravit."
Kuro
„Bude to náročné...“ povzdechl jsem si.
Přisedl jsem si k Akimu blíž a opřel se o něj. Už jsem neměl hlad, a i když koláč vypadal opravdu dobře, neměl jsem chuť ani na ten, tak jsem svoji porci přisunul Akimu.
Seděli jsme na terase opravdu dlouho. Dokonce se přišel podívat i jeho otec, co tu pořád děláme, a já měl chvíli pocit, že by si nejraději sedl k nám a povídal si s námi. Ale nakonec se jen mírně pousmál a vrátil se do domu, že jde spát.
Hodně dlouho jsme si povídali a do postele se dostali až někdy kolem druhé hodiny. Byli jsme ze všeho unavení, ale trochu se mi ulevilo, když jsme si už o něco víc v klidu hodně věcí vyjasnili.
Zašli jsem se ještě narychlo osprchovat, a pak, než jsem v Akiho náruči usnul, slíbil jsem, že si s Miurou promluvím. Když se mi to totiž všechno rozleželo v hlavě, přišlo mi ho líto. Měl jsem ho rád, a nejspíš jsem mu tím ublížil, a přitom se o mně vždycky staral jako starší brácha, a dokonce mě se Seijim skoro dokopali zpátky k Akimu.
Nespal jsem sice tvrdě, každou chvíli jsme se budil, když se mi do snů vkradly myšlenky na Rose.
Ale ráno, když jsem se vzbudil, vstal jsem s pevným rozhodnutím, že se tomu postavím, a poperem se s tím společně všichni čtyři. Nebudu ten slabý článek, který všechny táhne ke dnu.
Chci se změnit...
Aki
Večeře už proběhla v pořádku, a když se Kuro uložil se spánku, ještě jsem zašel za tátou, abychom si promluvili. Řekl mi, co a jak bude dál s Rose. Probrali jsme mámu, že se nejspíš nevrátí, protože s ní před pár dny mluvil, a ona si našla nějakého Itala, se kterým chce žít v Itálii.
Popravdě to nikomu z nás nevadilo, a táta se mohl od té pijavice oprostit. Dokonce požádala o rozvod, ale protože to bylo z její strany a děti nechá otci, tak mu patří i tenhle dům a nějaké její peníze. On sám si vydělá tolik, že nás… sestru, zaopatří na dost dlouho a možná i své pravnoučata. Domluvili jsme se na nějakých návštěvách a občasných přespání tady doma, ale finanční pomoc jsem odmítl s tím, že si na sebe vydělám sám. Jediné, s čím jsem musel souhlasit bylo to, že mi potom pomůže vybavit ordinaci.
Do postele jsem se dostal až později, ale Kuro ještě nespal, tak jsem si ho přitáhl k sobě, abych cítil jeho hřejivé teplo a věděl, jak skvělého muže mám.
Vše se změní, a já se jen bál, abychom to všechno zvládli.