Kuro
Spalo se mi opravdu dobře. Vážně mi strašně moc chyběl. Už jsme bez sebe jednou byli, ale byla to jen chvilka a Aki se vrátil ještě v noci, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to doslova peklo na zemi, bylo to, jako bych se těch několik dnů topil a čekal, až mi hodí někdo záchranný kruh. Jen jsem kolem sebe plácal rukama a kopal nohama, a nic to nepřineslo...
Když jsem otevřel oči, byla to první věc, kterou jsem si uvědomil.
Máme přátele a máme rodinu, která na nás myslí a pomáhá nám. Víc jsem si nikdy nemohl přát.
Rozhlédl jsem se kolem sebe...
V tomhle pokoji mě Aki poprvé políbil. Tady jsme se poprvé dotýkali a tady jsem poprvé zakusil ten příjemný pocit, i když jsme se nemilovali úplně do konce. Tady jsem ho viděl poprvé nahého. Vlastně tady ne, ale v koupelně, kam bych potřeboval zajít.
Podíval jsem se na spícího Akiho.
Je opravdu krásný a strašně moc hodný. Zlobil se na mě, ale i já na něj. Ale nejspíš to bylo potřeba, aby se pročistil vzduch.
Jemně jsem ho políbil a pohladil konečky prstů po tváři, a pak jsem opatrně vstal. Přikryl jsem ho a rozhlédl se po pokoji, kde mám oblečení. Ale to bylo pryč...
Aha... Komorník... Došlo mi, že je tu oproti ránu uklizeno. Tak snad mi to zase nesrazí nebo nepotrhá v pračce tak, jako se stalo poprvé, když jsem ho poprosil o vyprání mých a Ritiných věcí.
Ale na křesle byly nachystané nějaké čisté věci. Popadl jsem jedno triko a trenýrky, které po přiložení vypadaly, že by mi mohly sedět, zabalil jsem se do deky, která ležela na zemi a pak jsem potichu vyšel ven z pokoje a zamířil rovnou do koupelny. Nahlédl jsem nejdříve, jestli je vzduch čistý, a pak jsem do té koupelny bral doslova tryskem. Oddechl jsem si, až jsem za sebou zamknul, abych neměl nevítanou návštěvu, a hned jsem vlezl pod sprchu, abych se dal do pořádku a mohl se co nejrychleji vrátit za Akim.
Aki
Konečně se mi ulevilo a moje tělo si mohlo v klidu odpočinout. Sice to bylo jen chvíli, ale mě to připadlo jako rok, co jsem byl bez něj. Probudilo mě to, že jsem necítil teplo od Kurova těla. Šáhl jsem vedle, ale on tam nebyl. Ihned jsem byl vzhůru a sedl si na postel, abych se tu porozhlédl. Najednou mě nějako přepadl pocit, že mi zase někam utekl, ale nikde tu nebyla deka, do které byl zabalený.
Když jsem ale uslyšel vodu z koupelny a uvědomil si, že se nejspíš koupe, konečně jsem se uklidnil. Postavil jsem se a trochu nemotorně se po chodbě plížil do koupelny. Zaťukal jsem na dveře a promluvil na ně.
„Kuro… Otevři prosím, potřeboval bych pomoct s umytím, sám to nezvládnu,“ potutelně jsem se usmál.
Kuro
Byl jsem už skoro umytý, když se ozvalo zaklepání na dveře a Akiho hlas. Málem jsem nadskočil, jak jsem se lekl. Nohy mi podklouzly a já se na poslední chvíli chytil madla, abych nespadl.
Vyběhl jsem ze sprchy a hned Akimu odemkl. Otevřel jsem dveře, ale zůstal jsem stát za nimi, aby mě nikdo z chodby neviděl, kdyby náhodou.
Počkal jsem, až Aki vejde a pak jsem za ním hned zavřel a zamknul.
„Myslel jsem si že spíš a nechtěl jsem tě budit, promiň,“ podíval jsem se na Akiho omluvně, a až teprve potom jsem si ho pořádně prohlédl. Přišel jen v tom, co mu zůstalo po našem sexu. Tudíž jen v trenkách...
„Ukaž, pomůžu ti,“ přisunul jsem mu do sprcháče stoličku, když jsem mu stáhnul trenky a on mohl jít pod sprchu. Odložil jsem berle na bok, a potom jsem si už dřepl k němu, a začal ho umývat.
„Vyspal ses aspoň trochu?“ nadzvedl jsem se do kleku, abych ho mohl políbit.
Aki
Musel jsem se usmát, když mě začal umývat a já se dostal do jeho péče. Najednou, jako kdyby se ty dny předtím ani nestaly… Byli jsme jen my dva a nic jiného.
„Nemusíš se bát, že by sem někdo přišel. Táta se nejspíš vrátí až po víkendu a tohle křídlo je celé moje, znovu to zařídil tak, abych měl vše, co potřebuji, jen… Jsi mi tu chyběl ty. Bude ti moc vadit, když tu se mnou zůstaneš? Jen, než se uzdravím. Nechci být bez tebe, a táta souhlasil s tím, že tu můžeš být. A taky… Dnes přijde ségra i s tou tvojí,“ pohladil jsem Kura po tváři a víc si ho přitáhl pro polibek.
„Vyspal jsem se konečně skvěle… Musíš být se mnou, abych byl spokojený a šťastný. Byla chyba si myslet, že bych bez tebe těch pár měsíců v Americe přežil, ani těchto pár dní se nedalo vydržet. Kuro… Až skončí škola… Třeba na poslední praxi v Americe, co kdybychom se vzali? Chtěl bys?“
Kuro
Dával jsem si záležet na tom, abych Akiho omyl důkladně, ale byl jsem opatrný na jeho nohu. Bylo vidět, že má s ní problémy.
Vlastně je to poprvé, co se o něj budu starat, a ne on o mně, jak se už párkrát stalo, když jsem byl nemocný.
„Rita přijede? Rád ji uvidím,“ začal jsem se ještě víc usmívat, když to Aki řekl. Moc rád se s Ritou uvidím.
„Jen ji prosím neříkej, že jsme byli u babičky a dědy, bylo by ji líto, že tam s námi nebyla,“ poprosil jsem ještě pro jistotu.
Byl jsem vážně šťastný, ale pak, když začal mluvit o Americe a řekl ta poslední slova, zůstal jsem na něho v šoku hledět.
„J-jako vzít se? Je to...jde to? A myslíš teď jak budeme v Americe, nebo až tam úplně ukončíš praxi, jako... myslím... poslední rok?“
Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem vlastně ani nepochopil, kterou poslední praxi Aki myslel. Jen jsem na něho v šoku hleděl a snažil se to všechno pobrat, a ani jsem si neuvědomil, že jsem mu zatnul prsty do stehen, až se mu na nich začaly dělat červené fleky.
Aki
Musel jsem se usmát, když mluvil tak rychle, že jsem mu i přestával rozumět. Najednou ze mě ta slova vyjela, ani jsem nad tím nepřemýšlel, prostě tak, jak to v tuhle chvíli cítím. Chytil jsem jeho tváře do dlaní a políbil ho, abych ho na uklidnil a mohl mluvit já. Bylo mi tak nějak jedno, že mi nejspíš chce vyrvat kůži na stehnech, ale i tak jsem trochu syknul, když už ty nehty zaryl moc.
„Až na poslední praxi, než budu dělat diplomovou práci. Chci si našetřit aspoň na trochu slušný obřad a možnost zaplatit letenky i pro Rose a Hira, bez nich by to bylo k ničemu. V Americe náš svazek platit bude, ale tady bohužel ne. Můžeš si třeba vzít moje příjmení, pokud ti to nebude vadil, ale na to máme opravdu dost času a taky… Chci tě ještě poprosit trochu důstojněji a ne tady v koupelně,“ znovu jsem ho políbil a jemně se o něj otřel svým tělem, když jsem si ho přitáhl k sobě na klín, jako kdyby nic nevážil.
Kuro
Díval jsem se na Akiho málem s otevřenou pusou. Tak moc mě šokoval, že jsem nebyl schopen normálně mluvit. Ještě před chvílí jsem si myslel, že je mezi námi konec a on si mě teď chce vzít.
Vážně jsem byl šoku... Ale v příjemným šoku...
„Miluji tě, ani nevíš jak,“ vydechl jsem nakonec do jeho rtů. „A nemusíš nic připravovat, takhle to bylo krásný. Určitě bych tam chtěl mít všechny, jen nevím, jestli by mohli jet babička s dědou...“
Políbil jsem ho se vším, co jsem k němu cítil. Bylo mi prostě báječně. Strach, který jsem ještě před pár hodinami měl, byl najednou pryč.
„Nejraději bych tě tu mačkal celé odpoledne, ale měli bychom jít. Mají přijet holky a dole je Seiji,“ ještě jednou jsem ho políbil a pak jsem vstal, vzal do ruky sprchu a důkladně jsem Akiho opláchl od pěny.
Natáhl jsem se pro ručník a pěkně ho utřel a nevynechal jsem jediné místo. Když byl hotový, omotal jsem mu ručník kolem pasu, aby mohl přejít do pokoje.
Ale ještě jsem se k němu přitiskl a pevně ho objal.
Bylo mi tak dobře, jak už dlouho ne.
„Děkuji, Aki, za všechno,“ ještě jednou jsem ho políbil a pohladil ho po zádech.
Nevěděl jsem, co už víc říct, všechna další slova by ani nevyjádřila, co k němu cítím. Věřil jsem, že to pochopí a bude vědět, jak na tom jsem.
Aki
Ani neví, jak moc jsme s ním rád a co pro mě tenhle drobný človíček znamená. Kdyby se to mezi námi nespravilo, nevím, co bych dělal, ale určitě bych si nikoho jiného nenašel, rozhodně ne takového, ke kterému bych choval tolik citů, jako ke Kurovi.
„Já ti taky děkuji, že ses ke mně vrátil,“ políbil jsem ho do vlasů a víc jej přitiskl na své tělo.
Tak nějak loudavě jsme došli do pokoje a já si u skříně vzal věci, abych se slušně oblékl a nevypadal jako vandrák. Vzal jsem telefon a zavolal komorníka, aby sem nahoru poslal Seijiho.
„Dolů je to pro mě v tuhle chvíli fakt těžší, tak Seiji dojde za námi,“ usmál jsem se a sedl si na gauč.
Během chvíle tu byl Seiji, který sebou nesl tác s pitím a něco k zakousnutí. Nejspíš mu to vnutil komorník, abychom nestrádali. Odložil to na stůl a sedl si naproti nám, vypadal, že nám chce trochu vyčinit, ale jeho výraz byl i spokojený, asi proto, že jsme se konečně usmířili.
Kuro
Počkal jsem, až se Aki oblékne a pak jsem si zaběhl do koupelny pro své věci a jeho berle.
Usadil jsem se vedle Akiho na gauč a přitulil jsem se k němu.
Sledoval jsem Seijiho, jak nese dovnitř jídlo a s obavami čekal, jestli nám bude nadávat nebo ne.
Ale on se v klidu usadil a sám si z tácu vzal kousek koláče.
Natáhl jsem se taky a nalil jsem si kávu. Měl jsem na ní opravdu chuť a měl jsem pocit, že mě postaví na nohy. I když jsem u Akiho na chvíli usnul, i tak jsem se pořád cítil trochu unavený.
A měl jsem proč se cítit unavený...
„Zavolám Rose,“ usrkl jsme kávy a hned vyskočil na nohy.
„Zapomněl jsem, že jsem ji slíbil, že dneska přijedu. Jen nechci, aby se o mě strachovala.“
Vytáhl jsem telefon z kapsy a s omluvou, abych nerušil ty dva, protože Seiji vypadal, že má něco na srdci, jsem vyšel na chodbu a hned volal Rose.
Aki
„Jen běž… Nikam neodejdu,“ usmál jsem se na Kura, když odcházel na chodbu.
„Takže jste si to vyjasnili?“ podíval se na mě zkoumavě Seiji, když byl už vzduch čistý.
Už předtím jsem mu něco málo řekl, jak se mnou mluvil a Kuro spal, ale o té žádosti nic.
„Je to v pořádku a nejspíš bych ho tu měl rád celou dobu u sebe, než se budu moct vrátit domů. Táta chce, abych byl tady a je pravda, že jako doktor mě ošetří nejlíp. Jen… Omlouvám se za problémy, které jsme vám způsobili,“ mírně jsem sklonil hlavu.
„Žádné problémy jste nezpůsobili. Jsme přátelé, a to se mezi přáteli dělá,“ usmál se na mě a poplácal po rameni, když se na moment zvedl.
„Jen na Kura dávej pozor, je vážně hodně citlivý a Miura se o něj vážně hodně bál. Není jednoduché nemít žádnou sebedůvěru, to ty máš za vás oba, ale on nemá ani trochu. Bude se muset tomu všemu postavit, ale to nesjpíš bude velká překážka. Pokud se tomu nepostaví čelem a nevykřičí na svého otce, jak ho nesnáší a že mu odpouští, ten strach tam bude pořád,“ zamračil se Seiji a podal mi kávu, abych se nemusel předklánět.
„Já vím, ale proto jsem tu pro něj, aby věděl, že je v bezpečí. Já… Požádal jsem ho o ruku. Chtěl bych si ho vzít až budu končit školu,“ řekl jsem tak mezi řečí a Seiji vyprskl vodu, které se právě napil.
„Co? Wau…“ byl v šoku, ale usmíval se, jak kdyby byl on, kdo se má ženit.
Kuro
Chvilku trvalo, než mi Rose vzala telefon. Zněla trochu unaveně, ale že je prý rozespalá, protože usnula. Ale když jsem ji řekl, proč jsem nedorazil, byla moc ráda. I v jejím hlase bylo slyšet, že se usmívá, a prý můžeme přijet později. Že to vůbec nevadí...
Pak se rozloučila, že si musí uvařit kávu, aby se probrala.
„Rose, jsi opravdu v pořádku?“ i tak mi to nedalo, abych se nezeptal.
Nezdálo se mi, že zní rozespale, ale spíš hodně unaveně.
„Neboj, Kuro, jsem v pořádku. Jen z těch přednášek jsem trochu unavená, a víš co? Kafe nechám být a půjdu si ještě lehnout, ano?“
„Určitě? Víš co, přijedu a pomůžu ti se vším, aby sis odpočinula,“ namítl jsem.
„Ne!“ razantně to odmítla. „Potřebuješ teď být s Akim nějakou chvíli sám. Takže si nechte pro sebe nějaký čas, ano? Když tak mi pomůže Hiro...“
Moc se mi to nezdálo, ale po jejím naléhání, že je všechno v pořádku, jsem nakonec souhlasil. Rozloučili jsme se, a já se vrátil zpátky za klukama.
Zamyšleně jsem se usadil zpátky k Akimu a převracel telefon v ruce.
„Rose říkala, že nemusíme domů spěchat,“ promluvil jsem na kluky. „Ale nevím, zdála se mi nějak moc unavená. Možná by bylo lepší jet za ní, co?“
Aki
„Jo, chci si ho vzít a myslím to vážně,“ řekl jsem razantně, aby si Seiji nemyslel, že je to sranda.
„Fajn... Fajn, já ti věřím, jen to neříkej před Miurou, jinak bude chtít taky,“ zasmál se, ale potom se podíval ke dveřím, odkud přicházel Kuro.
„Už nějakou dobu se mi nelíbí... Máš pravdu, pojedeme za ní,“ chtěl jsem se zvednout, ale Seiji mě zastavil.
„Když chce být Rose sama, nechte ji samotnou, jinak ji budete stresovat tím, že o ni máte strach. Rose ví nejlíp, co dělá a proč. Až vám to bude chtít říct, tak to řekne,“ řekl přísně Seiji, a já si k sobě přitáhl Kura, jak kdybych ho chránil.
„Taky nám nic nechce říct, ale jako psycholog ví, jak z toho vybruslit. Musíme ji dát čas,“ napil se kávy a potom se zvedl k odchodu.
„Asi sem zítra dorazím i s Miruou protože bude chtít Kura vidět, tak zatím,“ mávl na nás rukou a odešel pryč.
Kuro
„A doneste mi zítra moje věci! Potřebuji je!“ křiknul jsem ještě na Seijiho, když mizel za dveřmi.
„Stejně si myslím, že bychom Rose neměli dlouho nechávat samotnou. Víš, mám výčitky z toho, že jsem ji tak vynervoval, že jsem vlastně odešel a nezajímal se, co s ní nebo s Hirem je. Vždyť já měl hlavu plnou jen nás dvou, a na nic jiného jsem nedokázal myslet. Ani potom, když jsem od tebe utekl, to jsem spal u Hira v pokoji...“ posteskl jsem si. „No, ale to mě neomlouvá...“
Stejně se mi to s tou Rose moc nelíbilo, zvlášť, když i Seiji to tak nějak okecal. Přišlo mi, jako by něco tušil.
„Co budeme dělat? Já bych třeba pomohl vaší kuchařce s obědem, moc bych rád. Ale nevím, jestli by mě k tomu pustila. Víš, bylo to fajn, když jsem pro nás vařil u nás doma, a rád bych ti zas něco dobrého uvařil. Zvládl bys opatrně sejít ze schodů?“
Postavil jsem se a začal uklízet nádobí, abych mohl odnést tác. I když bych rád něco na oběd připravil, nejlépe pro všechny, nechtěl jsem ani tak bez Akiho zůstávat. Nechat ho tady nahoře a jít dolů sám...
Aki
„Dáme jí čas, jak řekl Seiji. Taky z toho nemám dobrý pocit, hlavně… Vážně jí něco je, jinak by nám to řekla, jen nevím co, a to mě trápí Kuro,“ povzdechl jsem si a napil se kávy, co jsem měl před sebou.
„Nooo… Bude to asi chvíli trvat, ale můžeme to zkusit,“ pousmál jsem se nad Kurovou otázku a postavil se na nohy.
Vzal jsem si berle, co mi Kuro donesl a já se o ně opřel.
„Tak… Myslím, že tě do kuchyně pustí a bude ráda, když jí někdo pomůže a taky… Určitě bude ráda, že jsme zase spolu,“ usmál jsem se a pomalu zamířil na chodbu.
Bylo zvláštní jít takhle ke schodům a pomalu po nich dolů, ale zase byla pravda, že jsem ani na chvíli bez Kura být nechtěl. Byl jsem jak jeho osobní stíhačka. Nenechám ho už utéct.
Kuro
Nějak jsme společně dopajdali dolů do kuchyně. Kuchařka mě přivítala, jako svého ztraceného syna, na kterého se moc těšila. Zrovna začínala vařit oběd, tak jsem ji poprosil, jestli bych ji s tím mohl pomoct, a ona nebyla proti.
Byl to úžasný den. Oběd se nám skvěle povedl a já všem ještě udělal dezert a míchané nápoje.
A odpoledne, když dorazily holky, tak to bylo ještě lepší. Už dlouho jsem tak skvělý den neměl.
S Akim jsme si to vyříkali, a bylo to zase v pohodě. A já doufal, že taková velká hádka mezi námi byla poslední. Nechtěl bych znovu něco takového zažít, protože těch pár dní bez něj bylo hotové peklo. A Aki měl pravdu... Za těch pár dní bez něj, se svým trápením a soužením, jsem dokázal zhubnout čtyři kila, ani jsem nevěděl jak.
Druhý den jsme s pomocí Miury a Seijiho jeli k Rose. Miura, když mě viděl, se neudržel, vynadal mi, že jsem se choval jak blázen, ale pak mě silně objal. Byl jako můj starší brácha, který se o mně opravdu bál a záleželo mu na tom, abych byl šťastný. I když své city nějak nedává najevo, spíš je pořád schovává za své průpovídky, blbé kecy a vtipy, přesto je to jeden z nejlepších kámošů, které jsem si mohl přát, včetně Seijiho a Hiromiho.
A další dny plynuly v podobném duchu. Akiho táta nebyl doma, prý někam na pár dní musel odjet, ale mi to vůbec nevadilo. Cítil jsem se tak u Akiho aspoň svobodněji. Když jsem byl v práci, Aki byl u Rose, a večer pro nás potom přijel jeho řidič, který nás zase odvezl do jejich sídla. Na náš dům jsme museli na chvíli zapomenout, protože na něj stejně nebyl čas.
„Jsem utahaný jako pes,“ povzdechl jsem si, když jsem se osprchovaný, oblečený v tričku a trenkách, usadil na Akiho sedačku, a ještě jsem si utíral mokré vlasy, abych nezamokřil polštář.
„Jsem rád, že aspoň nemusím prát věci do práce. Nejspíš bych úplně padnul. Budu muset vaší kuchařce a sluhovi koupit nějaký dárek, za to, že se o mě tak hezky starají. Nevíš, co by jim udělalo radost?“
Aki
Byly to vážně hezké dny. Potom, čím jsme si my dva prošli, konečně nastala pohoda a já doufal, že se téhle situaci už nikdy znova nepodíváme do tváře. Od té doby si s Kurem radši hned vše vyříkáme, než se zase stane něco špatného.
„Oni tě mají rádi a nic chtít nebudou, znám je. Ale víš co? Možná bychom je mohli pozvat k Rose, mají rádi venkov a nikam se odsud moc nedostanou, to by jim určitě udělalo radost,“ usmál jsem se a Kura si víc k sobě přitáhl.
„Aki?“ ozvalo se zaklepání a otec vešel do našeho pokoje.
„Jsi zpátky? Vítej doma,“ usmál jsem se i na něj a on jen přikývl na pozdrav.
Jen hodil pohledem po Kurovi, ale nic neřekl, jak kdyby to prostě přijal.
„Musím si s tebou promluvit, máš chvíli?“ podíval se na mě výrazem, který jsem u něj viděl jen opravdu zřídka.
Něco se děje, jinak by nepřišel a neříkal, že se mnou musí mluvit, prostě by to řekl a bylo by mu jedno, kdo je tady.
„Jo… Určitě,“ souhlasil jsem a postavil se na nohy.
Už se to dost zlepšilo a pohyb mi neděla problémy, zkoušel jsem chodit i bez ortézy, takže se to dalo.
„Půjdeme do pracovny,“ řekl příkře a pomohl mi dojít k němu do jeho pracovny, kterou měl na konci chodby až za sestřiným pokojem.
Posadil mě do křesla a sedl si naproti mně do druhého. Srdce se mi sevřelo, protože tohle nebyla sranda. Byl vážný… Jiný než běžně, a rozhodně se mu do tohohle rozhovoru nechtělo.
„Není to o tom, že bych nechtěl mluvit před tvým klukem, ale vím, jak máte Rose rádi. Prvně bys to měl vědět ty, ona by vám to neřekla. Přijde okamžik, kdy vás bude potřebovat a ten se blíží, je mi to líto Aki. Vím, že je ona spíš tvoje máma než ta tvá pravá,“ začal s klidným tónem a mnul si ruce.
Kuro
Už jsem chtěl Akimu odpovědět, ale v tu chvíli vešel dovnitř jeho otec. Trhnul jsem sebou, protože jsem vůči němu stále neměl ten nejlepší pocit.
Mírně jsem se přikrčil, když vešel dovnitř. Měl jsem v první chvíli nutkání se mu omluvit, za to, jak jsem s ním tenkrát mluvil po telefonu, ale pak jsem si vzpomněl na to, jak mi Aki říkal, že se mu nemám omlouvat. Možná na tom něco bude...
Tak jsem se narovnal a díval se přímo na něj, i když jsem měl stažený žaludek a on mě, až na jeden pohled, skoro ignoroval.
Když zmizel s Akim do své pracovny, znejistěl jsem. Docela mě děsilo, o čem si tak můžou povídat a nemohl to říct přede mnou. Že by chtěl, abych odešel? Ani bych se nedivil.
Ale nechtěl jsem to vzdát. Teď už ne. Věděl jsem, spíš jsem to už dávno vycítil z jeho chování, že má Akiho opravdu rád. Nechtěl jsem, aby mezi nimi bylo zase zle a nechtěl jsem toho být příčinou. Chtěl jsem se k němu, i když se ho pořád bojím, dostat nějak blíž, aby mě lépe poznal a začal mě brát i jinak než jako obyčejnou přítěž.
Seběhl jsem dolů do kuchyně, kde právě si kuchařka se svým mužem dávaly odpolední kávičku a hezky si při tom povídali. Hned oba vyskočili na nohy, jestli něco potřebuji, ale zastavil jsem je s tím, že bych chtěl pro Akiho otce připravit nějaký míchaný nápoj, který by ho osvěžil, protože jsem si všiml, že je unavený po cestě a trochu i nervózní. Nevěděl jsem, co je toho příčinou, ale chtěl jsem mu nějak pomoci od té nervozity, a tohle bylo jediné, co mě napadlo...
Aki
„Co tím chceš říct? Ty víš, co je s Rose? Že ty jsi s ním mluvil? Co s ní je? Tati…“ cítil jsem, jak moc se ve mně vaří krev a nejsem s tím schopen nic udělat.
„Uklidni se… V klidu, Akiyuki. Ano, vím, co je s Rose, ale musíš se uklidnit, abych ti to řekl,“ posadil mě zpátky na křeslo, ze kterého jsem div nevyletěl, když mi to naznačil.
„Je nemocná… To jsi nejspíš tušil, ale Aki… Rose má rakovinu. Její nádor se rozrůstá. Souhlasila s chemoterapií, ale nechce, aby se to dozvěděl její syn. Vlastně říkala, aby se to nedozvěděl žádný z jejich synů, ale já vím, že někoho potřebovat bude. Je silná, ale tak, aby to skryla před Hirem, rozhodně není.“
To už jsem skoro přestal dýchat, jak jsem si uvědomil, že tohle není sen, a můj otec to myslí vážně.
Zakryl jsem si ústa a trochu předklonil, jak se mi udělalo špatně.
Rose… Proč ona? Proč?
Kuro
Připravil jsem koktejl, který se mi vážně povedl. Měl jsem chuť si ho vyfotit, jak se mi líbil. Ale problém nastal ve chvíli, kdy přišlo na to, jak mu ho dát.
Stál jsem nad ním a díval se na kuchařku a sluhu.
„Mohl bych vás poprosit... No, mohl byste to odnést pánovi? Víte... Já si s ním nějak nerozumím, a mám strach, že kdybych mu to donesl, že by mi to hodil na hlavu.“
Podíval jsem se na sluhu opravdu zoufalým a prosebným pohledem.
Na chvíli zaváhal, ale pak přikývl.
„S pánem je to někdy dost těžký, ale není zas tak špatný člověk. Ale chápu vás. Nesmí se na něho tlačit. Odnesu mu to,“ vzal tác s koktejlem a vydal se nahoru.
„Jo, a neříkejte mu, že jsem to dělal já!“ křikl jsem ještě na něho. „Prosím!“
Posadil jsem se na barovou stoličku a povzdechl jsem si.
Jo, pořád se ho bojím, ale chtěl bych, i když mě nebude mít rád, aby mezi námi nebylo peklo už kvůli Akimu.
„Bude to dobrý, uvidíte,“ položila mi kuchařka ruku na rameno a usmála se na mě.
„Chci tomu věřit,“ opětoval jsem ji úsměv.
Aki
„Bože… Tohle…“ nebyl jsem schopen ani mluvit.
Sice jsem si něco představoval, ale tohle nebyla ani polovina z toho, co mě napadalo. Rakovina… Ta hnusná nemoc, která nikoho nepustí ze svých spárů, aby mu něco nevzala, najednou chodila až moc blízko lidí, které miluji.
„To bude dobrý… Spousta lidí se z toho dostalo. Třeba bude Rose jednou z nich,“ snažil se mě táta uklidnit, když mě vtáhl do své mohutné náruče a pevně sevřel.
„Oba víme, že to tak nebude, jinak bys mi to neříkal,“ odpověděl jsem mu.
Bylo mi hrozně… Vážně šíleně to zasáhlo moje srdce. Jak tohle řeknu Kurovi bez toho, aby nezačal vyvádět? Ale tajit mu to nesmím, přesně tohle už jednou málem ukončilo náš vztah.
„Pane… Máte tu nápoj. Namíchal vám ho Kuro,“ zarazil se komorník, když nás viděl.
„Děkuji a řekněte Kurovi, aby došel do pokoje mého syna,“ vzkázal otec a otřel mi z tváře slzy, které se daly vážně těžko ovládat.
„Musíš mu to říct. Tady je jediná možnost, aby si to v hlavě přebral, než půjdete zpět za Rose,“ podíval se mi do očí, a já se zhluboka nadechl.
„Jo, já vím.“
Táta mi pomohl na nohy a nějak mě dovlekl do pokoje, protože jsem byl vážně mimo a snažil jsem si nějak utřídit to, jak to Kurovi řeknu.
Kuro
Seděl jsem jak na jehlách a netrpělivě čekal, až se vrátí sluha.
„Tak co? Chutnalo mu? A neříkal jste mu doufám, že je ode mne,“ vyskočil jsem na nohy, když vešel do kuchyně.
„Mladý pane, řekl jsem mu, že je od vás, a určitě mu bude chutnat. Jen vás prosí, abyste šel k mladému pánovi do pokoje,“ pousmál se na mě sluha povzbudivě. „Nebojte se. Určitě se na vás za to zlobit nebude. Není tak zlý, jak na první pohled vypadá. Jen je potřeba ho pochopit víc do hloubky.“
„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Už dávno jsem Akimu říkal, že ho má táta rád, jen mu to prostě neumí dát najevo tak, jak by si Aki přál. Je prostě svůj.“
„Vidíte,“ poplácal mě po rameni a postrčil mě ke dveřím. „Zvládnete to, určitě.“
Ještě jednou jsem pohlédl k němu a kuchařce, ale pak jsem nakonec šel. Co jiného mi taky zbývalo. Už to, že mě Akiho otec nechal tady a nevyhodil mě... No, a já nechtěl zbytečně vyvolávat nějaké spory.
Vyšel jsem nahoru a zastavil se u dveří Akiho pokoje, Zaslechl jsem hlas jeho otce, tak jsem se trochu zarazil. Ale nakonec jsem zaklepal, abych je na sebe upozornil, a pak jsem vešel.
„Omlouvám se, že ruším, ale sluha mi říkal, že mám přijít. Ten koktejl... Pane, nezlobte se, že jsem si dovolil ho vám poslat. Myslel jsem, že by vám přišel vhod,“ začal jsem hned mluvit jen co jsem vešel, ale při pohledu na Akiho jsem se zarazil.
Tvářil se moc vážně. Víc než moc... Jeho výraz mě začínal děsit...
Aki
Podíval jsem se na Kura, když přicházel a musel jsem v sobě potlačil ten pocit, že se asi zblázním, pokud to hned nevyřvu celému světu.
„Půjdu. Sedni si,“ potlačil táta Kura směrem ke mně a odešel pryč z pokoje.
Tohle bylo vážně jen na mě a musel jsem to zvládnout, protože mi nic jiného nezbývalo. A taky… Kuro to musel slyšet ode mě.
Přitáhl jsem si Kura do náruče a zadíval se mu do tváře, aby věděl, že to co říkám, myslím zcela vážně. Nadechl jsem se a začal mluvit.
„Kuro… Já vím, co je s Rose. Můj táta se o ni stará a je v nejlepší péči, ale…“ odhrnul jsem mu vlasy z čela a políbil ho na něj.
„Rose má rakovinu. Už brzo bude chodit na chemoterapie a… Nevědí, jak na tom její tělo bude, nebo jak vážné jsou metastáze. Nechce, abychom o tom věděli, nikdo. Musíme se držet a nepovědět jí, že o tom víme, aby neztratila chuť do boje. Kuro…“ přitáhl jsem ho k sobě, když už jsem ani já nedokázal mluvit a zase jsem cítil to horko ze slz, které si samovolně stékaly po mé tváři.
Kuro
Byl jsem v šoku, když mě Akiho otec neseřval, a ještě mě jemně popostrčil směrem k Akimu.
Nechápal jsem, co se děje, a byl jsem z toho celý nesvůj.
Ale nikdy bych nečekal nic horšího než to, co mi potom Kuro řekl.
Nevěděl jsem, co mám na to říct, nebo co mám dělat. Jen jsem objímal Akiho a hladil ho po zádech, když jsem cítil, jak se třese a rameno mi vlhlo od jeho slz.
Nikdy jsem ho neviděl plakat a... Ani jsem nechtěl.
Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo hodně citelné, citlivé pro nás oba. Chápal jsem jeho slzy... Bylo to, jako by plakal za nás oba. To mé slzy se z toho šoku někde zasekly a nechtěly ven. Nechtěly odplavit tu bolest, kterou jsem v tuhle chvíli cítil.
Rose je naše máma. Ne něco – jako naše máma, ale ona je opravdová máma. A udělal bych pro ni cokoliv, abych ji mohl uchránit před tím, co prožívá, a co ji ještě čeká. A já se svým chováním ji moc ke klidu nepřispěl. Začínal jsem mít výčitky z toho, že jsem ji jen přidělal starosti, místo klidu, aby se mohla léčit... Stres je nehorší nepřítel při uzdravování těla.
„Tušil jsem to,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Říkal jsem, že se na nás něco žene, ale myslel jsem si, že to byla ta naše hádka. Netušil jsem, že nás čeká něco až tak... tak...“
Nedomluvil jsem. Polkl jsem slzy a zhluboka se nadechl. Všichni teď budeme potřebovat být silní. Zvlášť pokud se máme chovat, že o ničem nevíme.
Aki
„Bohužel já taky… Tušil jsem přesně tohle, a ty prášky, co jsem tenkrát našel… Bere je na tišení bolesti a připravují tělo na chemoterapii. Věděl jsem to, jen jsem si to nechtěl připustit. Víš… Babička umřela na rakovinu taky a teď… Jen ta myšlenka je děsná a my…“ otřel jsem si z očí slzy a zadíval se na Kura, který se taky velmi těžko držel.
Nemusel nic říkat, Rose pro nás oba znamená opravdu hodně, a pokud si nepřeje, abychom to věděli…
„Musíme dělat, že o tom nevíme, to je jediná možnost, jak ji pomoct. A hlavně… Hiro se nesmí nic dozvědět, tohle by Rose úplně zničilo, a to nesmíme dopustit,“ políbil jsem Kura na jeho chvějící se rty a přitulil se k němu.
„Zůstal bych tu ještě dnes, abychom se uklidnili a nejeli takhle za ní, ale od zítra bych už chtěl být s ní. Věřím, že nám to i sama brzo řekne, až bude potřebovat pomoc, ale sama být nesmí. Moje noha se celkem zahojila, a je to poslední týden, co budu mít ortézu. Táta pro mě určitě dojede, aby mi pomohl,“ mluvil jsem dál a byl rád, že mám někoho, o koho se v tuhle chvíli můžu opřít a prožívat to s ním.
„Být v tom sám… Rose je vážně milující máma, o to víc ji chci pomoct, ale řekl bych, že to je to, co Seiji myslel. Miura to asi se Seijim vědí, protože ji ty léky dovezli oni, viděl jsem je v Miurově brašně. Taky si s nimi budeme muset promluvit.“
Kuro
Všechno, co říkal Aki, byla bohužel krutá pravda. Pokud mu to řekl jeho otec, který se jinak o cizí lidi nějak nikdy extra nezajímal, tak to musela být pravda.
„Možná proto s ní kluci jsou tak často, a proto mě tenkrát vzali k sobě, abych nebyl s Rose, když ji nebylo dobře,“ povzdychl jsem si nad tím, jaký jsem blbec.
V tuhle chvíli naše hádka byla úplně zanedbatelná maličkost proti tomu, co čekalo Rose.
Neuměl jsem si to představit. A upřímně, ani jsem si to nechtěl umět představit. Mám ji strašně moc rád, a myšlenka, že je takhle vážně nemocná, je prostě strašná. Nikdo od nás z rodiny nikdy netrpěl ničím podobným, tak jsem se s tím nikdy nesetkal. Ale proč tohle musí vždycky potkat lidi, kteří jsou tak moc hodní? Tak moc, že by se pro druhé rozkrájeli?
„Potřebuji kafe,“ vymanil jsem se z Akiho sevření a postavil jsem se. „Udělám i tobě. Hned jsem zpátky...“
Vyběhl jsem z pokoje a teprve na schodech jsem se zastavil. Tak nějak to na mě dolehlo, a teprve teď se mi spustily slzy z očí. Byl to ale jiný pláč, než když jsem byl bez Akiho.
Tohle strašně moc bolelo, protože jsem si uvědomil, že můžu přijít o svou mámu... Protože Rose pro mne máma opravdu je...
„Neseďte tady na schodech,“ ozval se za mnou hlas Akiho otce, ale se mnou to ani nehlo.
Byl jsem v tu chvíli úplně mimo, byl jsem jak loutka, když mě popadl za paži, zvedl mě ze schodů a dotáhl dolů do kuchyně.
„Dejte mu dvojitou whisky,“ poručil kuchařce a zatlačil mě do židle.
Aki
Věděl jsem, proč Kuro odchází, a rozhodně to nebylo kvůli kávě. Bylo mi jasné, jak moc to zasáhne i jeho, a když jsem se konečně dostal na nohy a chtěl jít za ním, uviděl jsem, jak ho táta táhne dolů do kuchyně. Pokud někdo, tak on věděl, jak tyhle situace zvládat. Na povrchu byl tvrdý, a docela to s ním bylo těžké, ale věřil jsem, že uvnitř to není zas tak hrozný táta, a že je celkem dobrý člověk.
Protože jsem věděl, že já za nimi ty schody tak rychle neseběhnu, vrátil jsem se do pokoje a usadil se na gauči. Musel jsem dát Kurovi trochu času, tak, jak jsem mu slíbil. Pustil jsem televizi, ale myšlenkami jsem byl u Rose a toho, jak to vlastně celé uděláme. Vzal jsem telefon a okamžitě vytočil Seijiho a domluvil se s ním, aby on i Miura přijeli, že to všechno vím a chceme s nimi mluvit.
Kuro
Bylo to divný. Byl jsem z všeho tak vedle, že mi ani nevadilo, když mě Akiho otec chytl za ruku a dotáhl do kuchyně. Přede mnou za chvilku stála sklenice s dvojitou dávkou drahé whisky, kterou si jen tak v obchodě obyčejný člověk nekoupí.
Ale mě v tu chvíli bylo jedno, jak je drahá. Popadl jsem ji a na ex ji hodil do sebe.
Až teprve když jsem se rozkašlal, jsem se trochu vzpamatoval.
„Om... omlouvám... se... schody... nechtěl jsem za... zavazet...“ snažil jsem se popadnout dech.
Horko se mi okamžitě rozlilo celým mým tělem a cítil jsem, jak se mi alkohol tlačí do hlavy.
popadl jsem sklenici s vodou a napil se, abych trochu uhasil ten oheň, který jsem v krku cítil.
„Přesně pro tohle by bylo lepší, kdybys nic nevěděl,“ začal mi Akiho otec tykat. „Jsi slaboch, který neumí zvládat tyhle situace.“
„Já... vím. Omlouvám se,“ sklonil jsem hlavu a začal si otírat zaslzené oči. „Jen... Rose... Je to pravda?“
„Je,“ zazněla okamžitá odpověď. „A ty se musíš vzpamatovat, jinak to té vaší Rose nepomůže. Jen ji tím přitížíte. Jsi průhledný, až hrůza. Myslíš si, že jsem nevěděl, že mezi tebou a Akim se něco stalo? Ne, že bych tě tu rád viděl, ale nechci, aby byl Aki nešťastný. Hlavně teď, když je to s paní Moon tak špatný...“
Byl jsem docela v šoku, když jsem slyšel jeho slova. Vážně je Akiho otec jiný, než na povrch vypadá. Proč v sobě skrývá tyhle své dobré vlastnosti?
„Dejte mu ještě jednoho,“ kývl na kuchařku, a pak se podíval na mě. „A ty se pak umej a běž nahoru za Akyiukim. Nejsi jediný, kdo to špatně nese. Chápu, že se tví rodiče k tobě nezachovali dobře a Rose je pro tebe vlastně jejich náhrada. Ale to samé platí bohužel i pro mého syna.“
Víc toho Akiho táta neřekl. Prostě se otočil a odcházel nahoru do svého pokoje.
„A děkuji za ten koktejl, Kuro,“ zaslechl jsem ještě jeho poslední větu, než zmizel za dveřmi kuchyně.