Aki
„Tati… Tati… Aki je doma? Kde je? Aki… Akiyuki? Kde jsi?“ slyšel jsem Nyoko, jak volá po celým baráku, ale nebyl jsem schopen otevřít oči.
Když mě konečně našla, celou svou vahou na mě skočila a chtěla si povídat, ale já toho vážně nebyl schopen. Jediné, co jsem udělal bylo slabé zamručení a otočení na bok. Prostě jsem byl bez sil a nedokázal se ani pořádně pohnout. Nejspíš na mě působily ty prášky, ale bylo mi líp. Můj mozek byl jak vygumovaný, takže ani myšlenky se tam neusazovaly, aspoň na chvíli naprostý klid.
„No tak slečno, nechej Akiho být! Musí odpočívat, ještě budete mít dost času na mluvení, ale má v sobě prášky, a my ho necháme spát, ano?“ odvedl táta ségru pryč a zavřel dveře, aby mě nechali být, a já mohl nerušeně dál spát.
Kuro
„Nevíte něco o Ookubovi?“ zeptal jsem se Miury když jsme měli večeři hotovou a na stole už bylo prostřeno.
Miura občas pohledem zabloudil k hodinám, a bylo vidět, že netrpělivě čeká, až se vrátí Seiji.
„Ne. Teda jen to, že ho odvezli domů, a měl jít za doktorem. Ale jestli byl, to nevím. A co se týká jeho problému, tak do toho bohužel nemám co mluvit. Ale Seiji by mohl něco vědět.
„A co ten kluk, který mu vyhrožoval? Znáš ho?“ ptal jsem se dál.
Neměl jsem ho rád, ale na druhou stranu měl dost velký problém. Sám jsem to zažil, a nepřál bych to nikomu.
„No, jo, znám,“ povzdychl si Miura. „Je to pěkný zmetek. Seiji na něho už má docela spadeno. Sice není na lékařské katedře, ale dost často se s ním potkáváme, když chodíme za klukama na basket. A Seijimu pěkně pije kev. Nejspíš se to někam pohne, když teď přišel Ookuba s tím, že s ním má problém. Máme mezi klukama z basketu hodně známých, tak něco vymyslíme.“
Přikývl jsem a šel se posadit na gauč. Najednou jsem nevěděl, o čem mám mluvit. Teda... Měl jsem plnou hlavu Akiho a toho, jak to bude mezi námi dál, ale nějak jsem neměl odvahu o tom mluvit s nikým. Bál jsem se, že bych se znovu sesypal.
Ale Miura, jako by můj strach nevnímal, se posadil naproti mně a hned vystartoval s otázkou.
„Jak je to mezi tebou a Akim? To míníte být rozhádaní do konce života? Měl jsem za to, že se milujete tak moc, že bez sebe nemůžete být, co? Vždyť mi málem jednu natáhl, když mě viděl poprvé...“
Složil jsem ruce do klína a sklonil jsem hlavu. Díval jsem se na ně, počítal jsem jednotlivé prsty, snad abych se přesvědčil, že jich mám stále dvacet, a... Mlčel jsem.
„Hm? Tak co? Nic mi na to neřekneš?“
„Nemám co... Já... sám nevím, jak to bude dál. Byl jsem za ním, omluvil jsem se mu, on mě taky, ale... Ještě jsem po něm něco chtěl, ale on mi na to ani neodpověděl, jen mi přikázal, že mám jít spát. Úplně mě ignoroval. Připadal jsem si tam v tu chvíli špatně. Jako nějaký cizí člověk, kterého tam nechce, jako bych tam byl navíc. Nemůžu být někde, kde se cítím odmítnutý... Nechal jsem mu tam klíče na stolku a utekl jsem pryč...“
„No, to bylo odvážné,“ povzdechl si Miura. „Víš, že za tebou nemohl běžet?
„Jo, vím... Ale... Mohl na mě třeba zavolat. Nejspíš bych se vrátil...“
Aki
Měl jsem hrozné sny… Tak šílené, že jsem se z nich chtěl vážně probudit, ale nešlo to. Neustále jsem v nich viděl Kura, jak ode mě utíká a já nedokázal mluvit… Běžet… Udělat cokoliv, protože i já byl na hranici toho všeho.
Nebyl sám, co už nechápal, jak se má chovat, aby ten druhý chtěl jen jeho.
Cítil jsem se jako někdo, o koho prostě přestal mít zájem.
Já vím, co cítím… Já ho miluji a snažím se mu to každý den ukazovat… Snažil jsem se. Tolik mi chybí. Promítá se do mých snů, jak moje tajné přání, a já s tím nemohu nic dělat. Moje podvědomí reaguje za mě, jak moc bych ho chtěl mít u sebe. Ale… Já mu do hlavy nevidím, nemohu říct, že i on se mnou chce zůstat, nebo jen odejít někam na druhý konec téhle země.
Probudil jsem se a posadil na posteli právě ve chvíli, kdy do pokoje vcházel táta se sklenicí vody a podával mi ji.
„Vezmi si prášky,“ dal mi je do ruky a já je poslušně spolkl.
„Ještě se chvíli vyspi a já ti potom pomůžu se osprchovat, jsi celý bledý, potřebuješ smýt ten pot.
Uložil mě zpátky do postele a nechal dál spát. I kdybych chtěl, i přesto jsem nedokázal udržet oči otevřené, nešlo to. Během chvíle jsem znovu usnul.
Kuro
Nějak mi přišlo, že rozhovor s Miurou mi v tu chvíli nepomohl. Spíš jsem se cítil ještě hůř.
Proč mám ale pocit, že najednou za všechno můžu jen já?
Lehl jsem si na sedačku a jen jsem hleděl před sebe. Nějak jsem přestal i Miurovi odpovídat. A když dorazil Seiji, jen jsem ho pozdravil a ležel jsem dál. Ani jíst jsem nešel, protože jsem měl zase stáhnutý žaludek všemi těmi nepříjemnými pocity.
Ležel jsem tak opravdu dlouho. Miura se Seijim se stihli i navečeřet, osprchovat, hodit mi polštář a deku, a zavřít za sebou dveře ložnice.
Všechno potemnělo a zcela ztichlo. A já propadl těm depresivním myšlenkám ještě víc. Když se už blížilo k půlnoci, poprvé jsem vstal. A to jen proto, že jsem potřeboval na záchod.
Když jsem si pak umýval ruce, zahleděl jsem se na sebe do zrcadla. Byl to hrozný pohled. Vůbec se mi nelíbil, jako by před zrcadlem stál někdo úplně jiný...
Najednou mě přepadl totální smutek, totální deprese. Jako bych nevěděl, co dál... Jen jsem na sebe hleděl jako na cizího, kterého nikdo nechce.
Otevřel jsem skříňku vedle zrcadla a chvíli se do ní díval. Vytáhl jsem tubu s nějakými léky a převracel je v ruce.
Jak by to vypadalo, kdybych to celé spolykal? Ukončilo by se tím mé trápení? Má vůbec smysl tady být, když mě možná Aki už ani nechce?
Proč mám vlastně takové myšlenky, takové pocity, které mě doslova mučí za živa?
Zavřel jsem skříňku a vrátil se do obýváku. Když jsem uléhal zpátky na gauč, měl jsem v ruce telefon. Díval jsem se chvíli na displej, než jsem se rozhodl ho zapnout.
Vyhledal jsem Akiho číslo...
„Promiň, je mi to všechno líto... Miluji tě...“
Zmáčkl jsem odeslat zprávu a telefon jsem zase vypnul. Byla hluboká noc, a nemohl jsem předpokládat, že by mi teď odepsal. Jestli by mi vůbec odepsal.
Nakonec jsem ještě vstal a zašel se do kuchyňky napít. Měl jsem žízeň, a to dost velkou.
Myslel jsem, že budu spát, ale stejně jsem nakonec přecházel po bytě sem a tam, protože jsem už nebyl schopný ani ležet. Měl jsem stále pocit, že když usnu, že něco promeškám.
Ale co?
Aki
Táta nakonec přišel asi po třech hodinách, ale já moc čas nevnímal, jen když jsem se podíval na telefon, a z nějakého zvláštního důvodu ho zkontroloval.
Nevím proč…
Seiji mi nenapsal, a nikdy po mě asi netoužil, žádná zpráva… Nic… Jak kdybych se vymazal z jejich životů. Bylo mi děsně, ale co jsem čekal. Kuro je sám a potřebuje rodinu víc než já, určitě budou stát na jeho straně.
Osprchoval jsem se, a potom na chvíli namočil nohu do speciálního roztoku, který táta někde sehnal, aby se mi rychleji dala noha do pořádku. Komorník mi donesl jídlo a čekal, až aspoň trochu sním, ale nějak se mi do toho nechtělo. Nakonec jsem něco salátu snědl, ale nechutnalo mi. Neměl jsem vůbec na nic náladu a už vůbec na lidi kolem sebe, jen pro dnešek jsem chtěl prostě nebýt.
Znovu všichni opustili můj pokoj a poslední dávka prášků mě dostala do dalšího spánkového deliria. Jediné, co jsem si pamatoval bylo to, jak jsem v ruce protáčel telefon a ten se vypnul. Nejspíš jsem měl vybitou baterii, ale pro tuhle chvíli jsem už nevnímal svět kolem sebe, a telefon s tupou ránou spadl někam na zem.
Kuro
Bylo už skoro ráno, když jsem si konečně lehl zpátky na sedačku. Stihl jsem mezitím asi pětkrát zapnout telefon, a když jsem viděl, že není žádná odpověď, zase jsem ho zklamaně vypnul.
Kdybych tak aspoň nenechal ty klíče u něho na stole. Mohl bych jít aspoň tam, a zas něco poklidit, aby na to nebyl sám. Stejně toho moc teď nenadělá s tou nohou.
Vlastně ani nemůže hrát teď basket, a za nějaký ten týden mají mít nějaký důležitý zápas.
Bude mít vůbec možnost nastoupit? Podle data by to byl jeden z posledních oficiálních zápasů, kterého by se zúčastnil, než by odcestoval do Ameriky.
Znovu se mi stáhnul žaludek, když jsem si na to vzpomněl.
Odletí... Nebude tu...
Co se stane za tu dobu?
Vlastně... Už začínám přemýšlet tak, jako bych ani letět neměl. Nějak se do mých představ moje maličkost nechce vměstnat. Jako by bylo rozhodnuto, že budeme oddělení, a to úplně.
Do očí mi po delší době znovu vstoupily slzy, když jsem si to uvědomil.
Ale byl jsem strašně unavený z toho nočního putování po tom malém bytě, a taky z toho stesku, jak jsem neustále myslel na Akiho, že jsem nakonec i s těma uslzenýma očima usnul...
Aki
Musel jsem se probudit někdy hodně brzo ráno, protože jsem slyšel ptáky, jak zpívají přímo pod mým oknem. Nakonec jsem se donutil z té postele vstát a neohrabaně si dojít na záchod. Nějak jsem byl ještě omámený, ale zdálo se mi, že se ta bolest o dost snížila.
Udělal jsem potřebu a vyčistil si zuby, protože spát se mi už nechtělo, tak aspoň jsem si chtěl nějak nastartovat den. Došel jsem zpět k posteli a zvedl telefon, na který jsem málem šlápl. Najednou mi to došlo. Někdo mi psal, pamatoval jsem si jen, jak mi cinkla sms na telefonu a ten se vypnul. Zapojil jsem ho do nabíječky, kterou jsem měl v batohu, a čekal, až ho budu moct zapnout. Nakonec se telefon umoudřil a nastartoval se.
Najednou mi začalo pípat tolik zpráv, že jsem ani nevěřil. Nejspíš se mi nějak seknul, jak jsem byl v nemocnici, protože mě všichni bombardovali jednou zprávou za druhou. Rose, Hiromi, Ookuba, Seiji a dokonce mi napsal i Miura, což mě překvapilo nejvíc. Listoval jsem tím vším, a po čase se začal usmívat. Moje deprese z toho, že o mně přestali mít zájem, byla najednou pryč.
V jednu chvíli jsem se zasekl, jak kdyby mě někdo opařil horkým čajem. Poslední zpráva byla od Kuro. Vážně stěží jsem se přemlouval, abych ji otevřel, bál jsem se, že se chce vážně definitivně rozejít po sms, a to bych ho nesjpíš roztrhnul.
Otevřel jsem ji a četl…
Nemohl jsem uvěřit tomu, co napsal.
To je vážně blbec… Trápíme se tu oba a oba si musíme ubližovat, jako kdybychom spolu nedokázali mluvit. Jsme prostě na začátku našeho vztahu a neustále se máme jeden od druhého co učit.
S povzdechem jsem vytočil jeho číslo a čekal, až mi telefon zvedne, potřeboval jsem s ním mluvit, zprávy nic nevyřeší a hlavně, za mě nic neřeknou.
Kuro
Podvědomě jsem vnímal, jak se kluci vzbudili a začali chodit po bytě. Slyšel jsem i sprchu, když se šli mýt. I cinkot nádobí v kuchyni a jejich šepot, když chystali snídani.
Ale byl jsem tak strašně unavený, že jsem nebyl schopen rozlepit oči, i když jsem už skoro ani nespal.
Pokaždé, když jsem se víc probíral, jsem si hned vzpomněl na Akiho a všechno, co se dělo kolem nás dvou, a při každé téhle myšlence se mi znovu, až křečovitě, stáhnul žaludek. Pořád jsem se třásl nervozitou, jako by tohle nemělo už nikdy ustat. Jako bych byl odsouzený s tím žít až do konce života.
Ani nevím, kdy jsem naposledy zapnul telefon, abych se podíval, jestli mi Aki odpověděl.
A v momentě, kdy mi začal zvonit, mi došlo, že jsem ho nakonec ani nevypnul, jak jsem byl už moc utahaný.
Automaticky, aniž bych otevřel oči, jsem naučeným pohybem palce přejel po displeji a přijal hovor.
„Prosím?“ zachraptěl jsem do telefonu a skoro jsem znovu usínal, když jsem čekal, co mi, kdo chce.
Aki
Chvíli jsem čekal, než to zvedl, ale to nesjpíš bylo hodinou, kdy jsem se mu rozhodl zavolat, ale já to už dýl nechtěl odkládat, tohle se muselo vyřešit hned. Když jsem uslyšel jeho hlas, na chvíli se mi i zastavilo srdce, jak moc se mi po něm stýskalo. Bylo to takové malé mučení hluboko uvnitř mě.
„Ahoj Kuro…“ najednou jsem ani nevěděl co mu chci říct, jak kdyby mě někdo kopl do ledvin.
„Četl jsem tu zprávu a chtěl bych s tebou mluvit. Ne po telefonu, nebo po sms, je to moc neosobní. Chci ti vidět do očí a v klidu s tebou vše probrat. Nejsem u sebe doma, jsem u otce v sídle, on sám navrhoval abys sem přišel, a já nemůžu nikam jít, ne ve stavu, ve kterém jsem. Seiji psal, že za mnou přijede, tak pokud se svezeš s ním, budu rád. Táta se o mě stará, nechtěl jsem otravovat Hiromiho a taky… Nechtěl jsem tam být sám, pokud tam nejsi i ty. Popravdě… Stýská se mi a… I já tě pořád miluji. Tak… Přijeď za mnou, prosím,“ hlas mi divně přeskakoval a moje tělo se stresově chvělo, jak jsem čekal na to, co mi odpoví.
Kuro
Málem se mi zastavilo srdce a dech jsem zapomněl někde na půl cesty. Vytřeštil jsem oči před sebe, když jsem uslyšel Akiho hlas.
Okamžitě jsem byl vzhůru.
Celý jsem se roztřásl a najednou mi oči zvlhly, aniž bych chtěl. Ty slzy šly tak nějak samy, a já je jen rukávem stíral, zatímco druhou ruku jsem měl doslova s telefonem přilepenou k hlavě.
Posadil jsem se a poslouchal, co mi Aki říká.
Chtěl jsem mu něco říct, ale nebyl jsem schopný ze sebe vypravit jediné slovo. Jen jsem se snažil nadechnout a zahnat ty vzlyky, které se mi draly přes hrdlo ven.
Miura i Seiji zaregistrovali, že se něco děje, tak vyběhli z kuchyně a teď stáli u mě a se zájmem se na mě dívali.
„Já... Ak... Aki...“
Snažil jsem se zapnout mozek a přijít na to, co mi vlastně říkal, ale šlo to dost těžko.
Ale jedno jsem věděl určitě. Chci ho vidět. Chci za ním jet. Další, co jsem si zapamatoval bylo, že Seiji za ním pojede.
„Přijedu...“ konečně jsem ze sebe vydoloval to důležité slovo, ale dál jsem zas nebyl schopen nic říct.
Rukáv jsem měl už strašně mokrý, jak jsem pořád utíral slzy, které stále nechtěly přestat téct.
„Přijedu...“ zopakoval jsem znovu, dokud ke mně nepřistoupil Seiji a vzal mi telefon z ruky.
Jen matně jsem vnímal, že něco Akimu říká. Na mě to byl takový nával emocí po tom všem, že jsem byl úplně mimo...
Chci Akiho vidět... Chci ho vidět...
Aki
Čekal jsem na jeho odpověď, a už se celkem začal bát, že mi řekne ne. Asi by to už znamenalo definitivní konec, ale takhle… Pořád to bylo mezi námi neuzavřené.
Najednou to přišlo… Jako blesk z čistého nebe. Jen pár slov, ale znamenala mnohé i pro mě. Vážně jsem se celý rozechvěl z toho, že ho brzo uvidím. Moc se mi po něm stýskalo, a když souhlasil, a podle toho, že musel určitě brečet, to poznám pokaždé, a tohle se ani přeslechnout nedalo, moje srdce si jen spokojeně poskakovalo, jako kdybych byl nějaká puberťačka.
„Přijeď,“ odpověděl jsem, a přitom se usmíval.
„Aki? Jo, to jsem já… No kdykoliv, já mám praxi až večer a Kuro je na pár dní omluvený z práce. Mám ti ho dovést?“ slyšel jsem, co mi Seiji říkal a jediné, co mě zajímalo, bylo, že už brzo budu mít Kura u sebe.
Je mi jedno, co řekne… Je mi jedno, co mi vyčte, a co budu muset udělat, prostě ho chci sevřít v náruči a líbat. To je jediné, co mě v tuhle chvíli zajímá.
„Jo… Třeba hned,“ odpověděl jsem a v tu chvíli i Seiji položil telefon.
Bylo mi skvěle… Snad se všechno trochu spraví, a my dva si to vysvětlíme a naučíme se, co dělat. Vlastně to byla naše první hádka, a prý usmiřování je to nejlepší.
„Aki? Jedu na pár hodin pryč, kdybys něco potřeboval, jak je tu pro tebe komorník,“ řekl táta hned, co otevřel dveře.
Bylo mi divné, že tak brzo vstával, ale asi se něco stalo v nemocnici, jinak by ode mě neodjel, když to slíbil. Na to byl zase táta dost zásadový člověk.
„Dobře. Přijede mi návštěva a Kuro,“ chtěl jsem ještě něco doříct, ale táta mě zastavil.
„Dělej si tu co chceš a říkal jsem, že ho sem pozvat můžeš. Ať tu s tebou je, jak chce dlouho, jen ať se mi neplete pod nohy,“ poslední slovo zavrčel a potom zmizel pryč.
Tak první dobrá zpráva byla to, že vůbec Kurovu existenci uznal a neprskal u toho jak smyslů zbavený.
Kuro
Ani nevím, o čem se Seiji s Akim bavili. Ale když položil telefon na stolek, popadl mě za loket a vytáhl na nohy.
„Jdeš se osprchovat!“ rozkázal mi a táhl mě do koupelny. „Vypadáš strašně.“
Nechal jsem sebou vláčet, a bylo mi to jedno. Stejně jsem nebyl schopný sám nic pořádně udělat, jak jsem byl mimo z toho, že jsem slyšel Akiho. Nebyl jsem schopný nad ničím ani teď přemýšlet. Ani nevím, jestli jsem se svlékl sám, nebo mi kluci pomohli.
Pamatuji si akorát, že nakonec musel Miura za mnou vlézt pod sprchu a za přísného dohledu Seijiho mi pomohl s mytím.
Vzpamatoval jsem se až teprve, když jsem obalený ve velké osušce dosedl na gauč a Seiji mi začal vytahovat čisté věci z tašky. Konečně jsem se pohnul.
Utřel jsem se a oblékl si, co mi nachystal. Bylo mi jedno, co to bylo, hlavně když jsem byl umytý, oblečený a mohl jsem jet za Akim.
„Ještě nikam!“ zastavil mě a potáhl mě do kuchyně.
„Nejdříve se najíš, dokud nebude prázdný talíř, nikam se nejede!“ znovu mi Seiji přísně nakázal, co mám dělat. „Jsi jak chodící mrtvola!“
Doslova jsem se musel donutit, abych snědl aspoň ten jeden chleba, který mi nachystal, a vypil silný čaj.
Ale jakmile jsem to dojedl, už bez dalších řečí popadl klíče od auta, počkal, až se obuju, a během chvíle jsme už jeli.
Jedu za Akim... Jen tohle mi lítalo hlavou celou cestu, dokud jsme nezastavili před velkou bránou...
Aki
„Mladý pane, najezte se,“ usmál se na mě komorník, když přišel do pokoje a roztáhl rolety.
Jen jsem pozoroval, jak tu větrá a uklízí v pokoji, aby tu bylo čisto. Nakonec jsem vstal a šel se najíst. Možná poprvé, co jsem to všechno sníst chtěl, abych měl dost síly, i když jsem Kura nemohl odnést v náruči, ale i tak jsem ho už nikam pustit nechtěl.
„Děkuji. Jo a… Přijede Kuro i s našim kamarádem, mohl bys ho sem přivést?“
Komorník se jen usmál a bylo vidět, že je rád. Určitě si myslel, že se něco stalo, otci to ujít mohlo, ale jemu ne, znal mě mnohem líp, a popravdě byl spíš on můj rodič, než ti moji praví. Měl jsem ho vážně rád, bez něj bych nesjpíš ani neprošel školou, a ségra už vůbec ne. Nikdy jsem nepochopil, proč si ještě udělali moji malou ségru, ale nejspíš abych nebyl sám, protože ona chudák vážně vyrůstala jen se mnou anebo s kuchařkou a komorníkem. Dokonce když byla jednou nemocná, mě oslovila tati. Ale musel jsem uznat, že jsme se s tím nějak poprali, a z ní vyrostla opravdu skvělé holka.
„Určitě, hned je… Aha… Už jedou,“ ukázal z okna a vyrazil dolů.
To už jsem měl žaludek na vodě, a odložil poloprázdný tác bokem. Posadil jsem se pohodlněji na gauči a už jen čekal, až se tu ukáže Kuro.
Kuro
Bylo zvláštní vstupovat do domu, odkud Akiho utekl kvůli mně. Nevím, jak bych se tvářil, co bych cítil, kdybych se jednou měl vrátit do bytu, odkud jsem zas byl vyhnán já.
Ale to všechno mi jen problesklo hlavou, když jsem vystoupil z auta a už nás přivítal jejich komorník.
Sice se usmíval, ale neušlo mi, že si mě pozorně prohlíží.
Stejně jsem musel vypadat strašně. Pořád jsem byl nervózní, neustále jsem si mnul ruce a měl jsem tendenci si otírat obličej, jako bych z něho chtěl smazat všechno, co se na mě přilepilo za poslední dny.
Seiji se přivítal s komorníkem, jako se starým známým, a mě ani v tu chvíli nedošlo, že tu vlastně už byl, když pomáhal stěhovat Akiho.
„Pojďte dál,“ ustoupil komorník, abychom mohli vejít do domu.
Přede dveřmi jsem se ale zarazil.
„Nebojte, pán ani paní nejsou doma, a slečna je ve škole,“ znovu mě vybídl ke vstupu.
Kdyby do mě Seiji nestrčil, nejspíš bych tam stál ještě dlouho.
„Mladý pán je nahoře, ve svém pokoji,“ ukázal mi komorník na schody, a pak se otočil na Seijiho. „Pojďte dál, uvařím vám čaj a dáme si něco dobrého.“
Seiji už za ním chtěl jít, ale když viděl, jak stojím pod schody a nejsem schopný udělat krok, jen si povzdechl.
„Hned za vámi přijdu, jen musím tuhle loutku dotáhnout nahoru,“ popadl mě za loket.
Málem jsem klopýtnul o první schod, když mě potáhl.
Strašně moc jsem chtěl Akiho vidět, ale taky jsem se bál toho, co bude. Jako bych si šel pro nějaký rozsudek... Byl jsem z toho celý nervózní a roztřesený, že kdyby mě Seiji nevytáhl nahoru po schodech, nejspíš bych zůstal někde v polovině cesty.
Ještě nikdy jsem se tak s Akim nepohádal. Často jsem dostával rány a nadávky od svého otce, byl jsem na to zvyklý, ale tohle... Tohle bylo jiné.
„Tady ho máš,“ otevřel Seiji dveře k Akimu do pokoje, strčil mě dovnitř, a se slovy, že bude dole, je hned zase zavřel.
Okrajově jsem vnímal, že na chodbě něco brblá, ale já jen hypnotizovaně hleděl na Akiho, jak sedí na sedačce.
Nohy jsem měl těžké jak z olova, když jsem k němu šel. Nedokázal jsem ani slzy zadržet, jak moc jsem byl šťastný, že ho vidím. A snad automaticky, ani nevím proč, jsem mu sedl obkročmo na klín, pevně jsem ho chytil kolem krku, celým tělem se na něho přitiskl a opřel si hlavu o jeho rameno.
Nebyl jsem schopný v tuhle chvíli nic říct. Mě stačilo, že ho vidím, že ho můžu držet... Tak strašně moc mi chyběl...
Aki
Byl jsem nervózní, jak kdybychom byli na začátku, a on sem přišel poprvé. To tu tenkrát byl i se sestrou, a já… Bože, ty začátky byly tak pěkné. Ale teď… Celý jsem se zachvěl, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem Kura po takové době viděl. A když na mě sedl a já ho mohl pevně sevřít v náruči, bylo to to nejhezčí, co jsem za tyhle dny zažil. Zabořil jsem tvář do jeho krku a nasál vůni, která mi byla tak dlouho odpírána.
„Moc se mi stýskalo… Tak krásně voníš…“ prohrábl jsem mu prsty vlasy a stáhl mu je z krku, abych mu ho mohl hezky jazykem pohladit.
Chtěl jsem všechno… Už jen proto, jak moc mi chyběl. Málem jsem ho rozmačkal, jak moc jsem si ho k sobě tisknul. Trochu jsem si ho od sebe oddálil a slízl mu slzy z jeho ubrečených očí. Pohladil jsem ho, a potom se s ním líbal, jak kdyby se mi měl v tuhle chvíli rozplynout.
„Je mi to moc líto, nechci se s tebou hádat, ale mluvit spolu musíme, jinak to nejde. Bylo to peklo být bez tebe, a taky… když jsi tam nechal ty klíče, myslel jsem si, že ses se mnou rozešel, a když ses potom už neozýval, byl jsem k ničemu.“
Tulil jsem se k němu, a ruka mi samovolně pronikla lačně pod jeho triko a hladila ho po zádech.
Kuro
Úplně jsem se celý chvěl, jak to na mě všechno dolehlo. Nemohl jsem přestat se na Akiho tisknout. Prostě to nešlo. Chtěl jsem ho tak držet na pořád, snad aby mě neodstrčil...
Jeho vůně mě uklidňovala a zároveň mě dělala strašně šťastným. Byl jsem tady u něho, mohl jsem ho obejmout...
Strašně moc mi chyběl.
„Taky se mi strašně moc stýskalo,“ potáhl jsem a zadíval se Akimu do očí.
Byl jsem strašně zlomený, když jsem byl naposledy v domě po jeho babičce. Ale i tak to pro mne byla hotová muka. Byli jsme od sebe čtyři dny, ale já měl pocit, jako by to byla celá věčnost...
„Nechtěl jsem se s tebou rozejít, ale nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat. Byl jsem úplně v koncích,“ pohladil jsem ho po tváři.
Tak moc mi chybělo to, že jsem se ho nemohl dotknout.
„Nevolal jsem ti, protože jsem měl strach, že mi řekneš... no... že mě už nechceš, a to bych asi nepřežil,“ opřel jsem si znovu čelo o jeho rameno a nechal se uklidňovat hlazením po mých zádech.
Byl jsem pořád na roztrhání a nevěděl, jak mám tenhle nával emocí zvládnout. Pořád jsem se třásl, i můj hlas se třásl, když jsem to říkal.
Přiznal jsem mu, čeho jsem se bál. Možná se za to bude zlobit, ale tentokrát to zvládnu. I kdyby se rozzlobil, i kdyby mi vynadal, nebo mě za tyhle slova odstrčil, neodejdu, protože bez něj nejsem schopný existovat.
Aki
Cítil jsem, jak moc se chvěl, a jak to i pro něj muselo být těžké. Jenže… Vážně mi moc chyběl. Znovu jsem ho od sebe mírně odtáhl a chytil jeho tváře do dlaní. Opřel jsem se svým čelem o jeho a políbil ho předtím, než jsem začal mluvit.
„Tohle bych nikdy neudělal. Trpěl jsem tím, že jsi utekl, a já za tebou nemohl běžet. Nemám v úmyslu tě nechat jí a už vůbec ne za jiným chlapem. Jsi pro mě to nejdůležitější, rozumíš? Miluji tě… Moc…“ políbil jsme ho znovu a znovu, jak kdybych ho těmi polibky chtěl umlčet.
Už jsem nechal volný průběh své touze a nedokázal se po tolika dnech bránit tomu, jak moc mi jeho tělo chybělo. Na světě není nikdo, kdo by pro mne znamenal víc než on.
„Nikdy v životě už nevyslovím to, že nejsem gay. Protože jsem, když žiju s tebou a miluji tě. Ookubovi dám hranice, máš pravdu, ale jako kamaráda se ho prostě vzdát nemohu, na to ho znám dlouho a taky… potřebuje mou pomoc. Co tě trápí, mi řekni dřív, než to zase takhle vygraduje a špatně to dopadne. Jen… Už nikdy neutíkej, hlavně ne, když tě nemůžu dohonit a vyjasnit si to s tebou, ano?“
Kuro
Aki mě chytil a já na moment dostal strach, že mi chce vyhubovat, když se mi tak vážně zadíval do očí.
Ale jeho slova, která řekl, rozmetala všechny pochybnosti do všech světových stran.
Ztěžka jsem vydechl, a pak se zhluboka nadechl, jako bych tím vítal nový život. Jako by mě někdo vytáhl z jezera, kde jsem se topil.
To je to správné přirovnání. Dusil jsem se, topil jsem se v tom všem, když jsem byl bez Akiho a měl jsem všechny ty pochybnosti a strachy...
„Víš, že je to poprvé, kdy jsi mě vlastně nemohl dohonit?“ mírně se mi zvedly koutky úst, když mi to došlo.
Opravdu. Vždycky mě Aki naháněl a já mu skoro nikdy neutekl. Vždy mě dohonil. A teď, když se tak poprvé nestalo, mohlo to skončit katastroficky.
Znovu jsem ho chytil kolem krku a jemně ho políbil.
„Děkuji,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů. „Za všechno, Aki... Miluji tě. Kdybys odletěl do Ameriky beze mne, nejspíš bych tu opravdu pošel steskem. Ani kluci už si se mnou nevěděli rady, Seiji mě všude musel strkat, nutit do jídla, Miura si povídal spíš sám pro sebe, protože jsem mu ani neodpovídal. Včera jsem spal v Hiromiho pokoji, když byl u tebe, protože jsem nebyl schopný do našeho pokoje bez tebe ani vejít. Tak moc jsem se toho prázdného pokoje a té prázdné postele bál...“
Spojil jsem naše rty v polibku. První polibek po takové době. Neskutečně dobře mi v tuhle chvíli bylo.
I když jsem se vnitřně stále chvěl, byl jsem trochu nervózní, přesto to ze mne pomalu začalo opadávat.
„A já... Slibuji, že se budu snažit. Víš, nestydím se za tebe, ale pořád mám obavy, že se něco stane. Ale pomalu se to lepší. Tak se mnou měj prosím, ještě trochu trpělivosti. Možná v Americe se otrkám tolik, že mi pak už bude jedno, kdy a kde se s tebou budu líbat...“
Aki
„Ani mi to nepřipomínej… Rychlejší by bylo vypadnout z okna než vyrazit v téhle dlaze za tebou,“ konečně jsem se té představě usmál a políbil znovu a znovu Kura na rty.
Tam moc mi tohle všechno chybělo, že jsem s tím nechtěl přestat.
„Tak v Americe nás nikdo znát nebude, jen sestřenice Rose a ta je prý skvělá. Takže se rozhodně nemáš čeho bát, a taky… Tam je normální vztah mezi dvěma muži,“ pohladil jsem Kura po zádech a mírně sjel na jeho zadek, který jsem hned se vší chutí trochu sevřel v dlaních.
Bylo to hrozné… Tak dlouhá pauza, jak kdyby mi ho někdo uřízl.
„Tak krásně voníš… Nemůžu s tím přestat,“ zamručel jsem mu u ucha, když jsem jazykem rámoval jeho krásný krk a jemně ho do něj i kousnul.
„Kuro… Tak moc jsi mi chyběl… Byl jsem taky jako mrtvola bez života a… Bylo to hrozný,“ povzdechl jsem si a otřel se o jeho tělo.
Šílená touha mě hnala kupředu, ale tentokrát v tomhle stavu ani nevím, jak na to mám jít.
Kuro
Až teď po Akiho slovech jsme si uvědomil, že jsem začal mluvit o Americe úplně klidně, jako bychom se ani na těch pár dní od sebe neodloučili, a jen prostě pokračovali tam, kde jsme předtím přestali.
Byl jsem tak plný toho štěstí, že zas můžu být s Akim, že jsem se na Ameriku začínal těšit čím dál víc. Jako by to mělo vyřešit všechny naše problémy, s kterými jsme si zatím neuměli poradit.
„Taky jsi mi moc chyběl,“ oplácel jsem Akimu jeho polibky a tiskl se na jeho tělo čím dál víc.
Chyběl... opravdu moc...
Potřeboval jsem se ho dotýkat, otírat se o něj, líbat ho, přivonět si k němu, poslouchat jeho slova, abych doplnil to, o co jsme za těch pár dní přišel.
„Miluji tě, Aki. Opravdu moc,“ chytl jsem jeho hlavu do svých dlaní, a zatímco jsem ho líbal, bezděčně jsem začal pohybovat svými boky, a otíral se zadečkem o jeho rozkrok.
Ani mi nedošlo, že to dělám. Přišlo to tak nějak automaticky.
Aki
„Kuro…“ zaskučel jsem, když jsem ucítil, jak se mi tře o rozkrok, a jeho polibky mě zasypávají jeden za druhým.
Ještě víc jsem si ho k sobě přitáhl a pomáhal mu v tom jemném narážení na můj klín. Dráždilo mě to, a i on musel cítit, jak moc jsem po něm začal toužit. Bylo mi jedno jak je na tom moje noha… Bylo mi ukradené vše okolo mě, ale bohužel… Moje zranění se nedalo přehlušit.
Na moment jsem ho zastavil a opřel si své čelo o jeho.
„Moc tě chci. Promiň, nedá se to ovládat. Ale… V tomhle stavu nemůžu nějak moc hýbat nohama, musel bych být v téhle poloze a ty… No… Na mě,“ znovu jsem ho políbil a tváří se otřel o tu jeho.
Tolik mě dnes vzrušoval. Věděl jsem o usmiřovacím sexu, ale netušil jsem, že je to tak silný pocit.
Kuro
Nějak jsem se v těch polibcích ztratil. Stále roztřesen, ale už ne tak nervózní, jsem ho líbal a otíral se o něj a zapomněl na všechno kolem sebe.
Až jeho hlas mě probral.
Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, co dělám, a jak je na tom Aki.
Na moment jsem zapřemýšlel, že se omluvím, a slezu z jeho klína dolů, ale když řekl, že mě chce... Přestal jsem myslet úplně.
Seskočil jsem z jeho klína dolů. Rychle jsem si stáhnul kalhoty i se spodním prádlem. Přistoupil jsem k němu, kdy se můj naběhlý penis tlačil ven z pod trika, a chytl jsem jeho kalhoty a potáhl mu je dolů pod kolena. Musel trochu nadzvednout zadek, aby se mi to povedlo, ale když je měl níž, už jsem se s nimi víc netrápil. Pro mne bylo důležité, že to jedno místo měl odhalené, a já se k němu mohl dostat.
Ještě jsem mu přetáhl triko přes hlavu, a pak jsem se vrátil k němu na sedačku.
Celá tahle svlíkací akce mohla trvat jen pár vteřin, ale dokonale mě to vzrušilo ještě víc...
Kleknul jsem si vedle Akiho na sedačku. Políbil jsem ho, zatímco jsem rukou hladil jeho stehna a postupně jsem ji posílal výš až do jeho klína. A když jsem cítil, že tvrdne s každou další vteřinou, sklonil jsem hlavu a hned se ho chopil svými ústy...
Bylo to zvláštní... Jiné než normálně. Bylo to vzrušující a zároveň jsem cítil, jak moc Akiho chci. Jako bych tím měl ztvrdit, že je naše hádka u konce. Hrál jsem si s jeho penisem, protahoval jsem ho v puse, jazykem kopíroval každou jeho nerovnost. Prsty jsem podebral jeho kuličky a také s nimi si pohrával.
Naplno jsem se věnoval Akimu a bylo mi jedno, že můj zadek trčí do vzduchu jen tak a můj penis se jen sem tam otře o mé nahá stehna. Nevadilo mi to... I takhle to pro mne bylo uspokojující.
Aki
To, co během chvíle Kuro udělal… Popravdě jsem byl trochu zaskočený, ale nechal jsem ho dělat to, co chtěl. Opravdu jsem byl nadšený Kurovou iniciativou a opravdu ji vítal. Když se ke mně sklonil, a tak hezky vystrčil svůj zadeček do vzduchu. Nemohl jsem odolat a pohladil ho po něm. Když uchopil mou erekci, a tak hezky ji uschoval ve své puse... Bylo to jak sen, který jsem v tuhle chvíli prožíval. V tenhle okamžik jsem děkoval bohu, že mám tak dlouhé ruce a mohl jsem snadno dosáhnout až k jeho dírce. Naslinil jsem si prsty a začal mu ji dráždit, abych se mohl pomalu probojovával do jeho nitra a pořádně si ho připravovat.
Přeci jen jsme byli dlouho bez sebe, a jeho tělo se stáhlo. Bál jsem se, že bych mu mohl ublížit, hlavně v poloze, kterou si vybral… Teda nejspíš vybere, protože moc možností nemáme, vlastně jen jednu.
Jednou rukou jsem ho dráždil v jeho hezky se stahujícím otvoru a druhou mu začal přejíždět po jeho erekci. Byl jsem tak zvláštně zkřivený, ale rozhodně mi to nevadilo, moc jsem se těšil na to, až to mezi námi dvěma vybuchne. A že to bude přímo hurikán, to jsem věděl jistě.
„Jsi tak nádherný… Jen… Zhubnul jsi mi,“ přejel jsem prsty po jeho žebrech, ale potom se stejně vrátil zpět na jeho erekci.
Kuro
Tak jsem se do toho zabral, že až teprve Akiho doteky mě vrátily zpátky do reality. Na chvíli jsem ho přestal obšťastňovat, když jsem dlouze vzrušeně vydechl. A když do mne zasunul prst, znovu jsem se zastavil. Zaštípalo to, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem mu to dovolit, bylo to prostě moje vykoupení z těch špatných dnů.
A věděl jsem, že Aki se vždy snaží být opatrný, aby se nestalo to, co při našem prvním milování.
Pustil jsem ho a zvedl se k němu. Políbil jsem ho na rty a celý jsem byl červený, když jsem se to chystal říct...
„Aki... já... chci tě v sobě, ale nemám tu nic... gel... a ty už asi taky ne... mohl bys...“ mluvit jsem tiše roztřeseným hlasem.
Na kolenou jsem se otočil a vystrčil na něj zadek, doufajíc, že pochopí, že potřebuji pomoc, aby mě trochu roztáhl... Takhle by to mohlo jít, aniž by se musel nějak namáhat.
„Aspoň prsty... prosím...“ křečovitě jsem sevřel ruce v pěst a čekal.
Aki
„Bože… Na pár dní se od sebe oddělíme a mě se vrátí takhle odvážný muž,“ usmál jsem se a pleskl ho po zadku, když ho na mě tak pěkně vyšpulil.
„Moc rád to udělám a nejen prsty…“ olízl jsem mu vstup, a potom ho jazykem začal dráždit.
Musel jsem si ho připravit, aby ho to nebolelo… Od toho dne, kdy to bylo naše poprvé a bolelo ho to, jsem nikdy nedovolil, aby se to ještě někdy opakovalo. Slinil jsem ho, co nejvíc to šlo, a přitom přidával prsty do jeho již kluzkého, ale přesto stále trochu sevřeného zadečku. Byl jsem nedočkavý… Čím víc jsem se ho dotýkal, tím víc jsem chtěl být v něm, hlavně když to řekl i on sám. Jako kdyby si dal na zadek nápis vezmi si mě.
„Kuro… už to nejde… Pojď…“
Když jsem si byl jistý, že by to mohlo proběhnout v pořádku a moje touha po něm nešla zastavit, chytil jsem ho za ruku a potáhl k sobě na klín.
„Nasedni si,“ zachraptěl jsem, protože mě už hlas zradil, ale chtěl jsem ho, a to přímo šíleně.
Kuro
Podlomily se mi ruce, když se mě Aki ujal. Zarazil jsem čelo do sedačky a snažil se dýchat, co to šlo. Bylo to naprosto omračující, a to jsme ještě nepřešli k tomu hlavnímu.
Svěrače se mi stahovaly a povolovaly, jak moc dráždivě příjemné to bylo. Ještě chvíli by si se mnou tak pohrával a nejspíš bych se udělal jen z toho.
Ale Aki mě potáhl k sobě na klín a řekl, ať si nasednu.
Snad nikdy mi to nepřišlo tak vzrušující, jako v tenhle okamžik.
Se zkráceným a roztřeseným dechem jsem jednou rukou uchopil jeho erekci a druhou se chytl aspoň za jednu půlku, abych se víc roztáhl. Nasměroval jsem se na něj a mírně potlačil.
Ten známý tlak, když jsem ho ucítil, mi málem vzal všechen vzduch z plic. Skoro jsem nedýchal, když jsem s ním trochu povyjel ven, a pak se znovu o něco víc nasunul. Pomalu jsem dosedával, nechával jsem v sobě mizet Akiho penis, až jsem zcela dosedl na jeho klín. Chytl jsem ho křečovitě kolem krku a opřel se o jeho čelo, abych vydýchal ten prvotní pocit.
Díval jsem se mu do očí, v kterých to doslova plálo touhou, stejně jako u mě.
„Strašně moc tě miluji,“ zašeptal jsem chraplavým hlasem, než jsem ho políbil a začal se pomalu v jeho klíně rytmicky pohybovat...
Aki
Dnes to bylo jedno překvapení za druhým, a já ho opravdu vítal. Takhle odvázaného Kura jsem ještě nezažil.
Chytil jsem ho jednou rukou za boky a začal mu pomáhat v dosedání na můj klín. Druhou jsem si ho přitáhl pro další úžasné polibky, a po chvíli stáhl ruku dolů na jeho penis. Třel jsem mu tu naběhlou chloubu, a přitom se mu díval do očí, aby mi ani na moment neunikl žádný jeho výraz. Sám jsem měl co dělat, abych se hned neudělal, ale chtěl jsem si to ještě chvíli užít.
Bylo to tak skvělé, i moje tělo se začalo chvět a já nemohl přestat tvrději si Kura narážet na klín. Byl jsem jak smyslů zbavený až do té poslední famózní chvíle. Orgasmus mě celého uchvátil, a já se mu s hlasitým vzdechem poddal. Plnil jsem ten nádherný zadeček, a přitom Kura líbal tak, aby o mojí lásce nikdy nepochyboval.
Kuro
Byl jsem úplně mimo sebe. Tak moc jsem to nikdy neprožíval tak, jako dneska.
Celým tělem, celou mou duší jsem se tomu poddal. Bylo to tak úžasné, jako ještě nikdy. Chtěl jsem, aby Aki věděl, jak moc mi chyběl. Opravdu to tak bylo. A nejen o dotecích, polibcích, nebo samotném aktu. Chyběl mi on... Chyběl mi Akyiuki jako takový.
Jeho tělo, jeho teplo i vůně, chybělo mi slyšet jeho chraplavý hlas, když se s krátkými vzdechy a steny přiblížil ke svému konci.
Prožíval jsem to s ním. Díval jsem se mu do očí a miloval ho čím dál víc. Prožíval jsem každý pohyb dvakrát tak intenzivněji, Měl jsem pocit, že jsem snad do něho vrostl, že jsme se stali jedním.
I mým tělem brzy začaly otřásat vlny orgasmu, které mě doslova omračovaly, braly síly, až jsem se skoro zastavil ve svých pohybech, když jsem poslal na Akiho břicho svou první várku.
Po tolika dnech odloučení tohle bylo jak z jiného světa...
Třásl jsem se, když jsem se málem v křeči přestal hýbat, a jen pevně zapřel prsty Akimu do ramen a opřel se čelem o jeho, až musel zaklonit hlavu a opřít si ji o opěradlo sedačky...
Aki
Líbilo se mi, že mi Kuro ještě dopřál prodloužení orgasmu tím, že sám vysedával a nasedával. Jeho hlasité vzdechy, byly jako rajská hudba pro moje uši, znamenalo to, že po mě toužil tak, jako já po něm. To odloučení bylo šílené, najednou mi došlo, že bych tu Ameriku vážně nezvládl, kdybych měl být od něj tak daleko a nesmět se ho skoro půl roku dotknout, to by mě zabilo.
„Kuro… Moc tě miluji,“ zašeptal jsem do jeho rtů, když jsem si ho pořádně přitáhl pro polibek.
Už takhle se on opíral o moje čelo, ale já ho snad chtěl vpít do svého těla, jak moc blízko jsem ho chtěl mít.
„Tolik jsi mi chyběl, bylo to vážně peklo, nemít tě u sebe. Lásko moje…“ mluvil jsem, a přitom ho hladil jednou rukou po vlasech a druhou po zádech, jako kdybych ho konejšil.
Jen jsem tak s ním seděl, a ani omylem jsem z něj nechtěl vyjet. Prostě mě to tolik ovládlo, že se moje srdce jen těžko uklidňovalo, a já se chvěl stejně, jako on.
Kuro
Postupně ustávaly i mé pohyby, které byly spíš už jen bezděčné, jak jsem se v sobě snažil zadržet ten skvělý pocit, který mi vyvrcholení přineslo. Dnes jsem to prožíval dvakrát tak silněji než obvykle.
Byly to smíšené pocity. Úleva, smutek z toho, co bylo, štěstí z toho, co je teď.
Přitiskl jsem rty na jeho, když mi řekl ta slova. Líbal jsem se s ním, jako bych si ty slova chtěl vepsat do jazyka, a měl je tam do konce svého života.
Podsunul jsem ruce pod jeho tělo a pevně jsem ho objal. Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a poslouchal jsem jeho srdce, kterého tlukot mi tak moc chyběl. Často jsem usínal s hlavou na jeho hrudi, abych to slyšel. Vždycky mě to uklidňovalo. Prostě na mě Aki tak působil, a možná proto jsem ani nemohl pořádně spát. Bylo jedno, že je pozdní ráno. Po chvíli, kdy jsem poslouchal ten pravidelný rytmus, to, co pod hrudním košem tak silně bilo, začínalo mě to uspávat.
Měl jsem problém udržet své oči otevřené...
„Taky jsi mi moc chyběl, lásko...“ zašeptal jsem, když se mé tělo uvolnilo, a já se poddal spánku, který tentokrát už byl jiný. Klidný, spokojený, a bylo mi jedno, v jaké pozici jsem usnul.
Aki
Hladil jsem Kura, a přitom přivíral oči, jak na mě konečně dopadla ta pravá únava. Sice jsem byl pár dní pod prášky, ale tohle už byl ten kýžený a klidný oddych. Netrápil jsem se… To co jsem chtěl nejvíc, jsem nyní svíral ve své náruči. Tolik mi chyběl jeho spokojený dech na mé hrudi a vědomí, že je opravdu můj. Ta hádka byla k něčemu dobrá, konečně jsme si uvědomili, že oba něco skrýváme a bojíme se to říct, aby ten druhý netrpěl. Lepší si vše ujasnit hned, i když spolu nebudeme třeba pár dní mluvit, ale budeme vědět, že se máme pořád rádi.
„Tak krásně voníš,“ šeptl jsem spíš pro sebe, když jsem cítil, jak jeho tělo na tom mém ztěžklo.
Hladil jsem ho a prostě si to všechno užíval, bylo mi tak skvěle. Ale potom mi došlo, že tu je i Seiji, který po nějaké chvíli zaklepal na dveře, když tu bylo ticho. Hrábnul jsem po dece, která byla vedle mě a zabalil mě i Kura tak, aby nebylo nic vidět. Nejednou vypadal jak dítě, které si chovám na hrudi.
„Promiň, že ruším…“ zasekl se, když otevřel dveře a uviděl nás.
„Takže to dopadlo dobře,“ usmál se a chtěl odejít, ale já mu ukázal na křeslo naproti mně.
„Je zabalený a já taky, takže je v pohodě, když tu budeš. Nechci ho teď od sebe odendávat, ať spí,“ pohladil jsem Kura po tváři a sesunul mu vlasy bokem.
Už dávno jsem z něj byl vyjetý, a když jsme byli oba přikrytí, nebylo nic vidět, ani to, že je Kuro nahý. Držel jsem ho na sobě a bavil se se Seijim. Jen jsem ho poprosil o kapesníčky, abych se mohl otřít a on je vyhodil. Před ním jsme se nemusel stydět, nebyl k tomu důvod, on to prožíval taky, měl přeci Miuru, a popravdě jsme se po té době, co se známe, už o dost věcech bavili.
„Dlouho pořádně nejedl a ani nespal. Myslím, že si konečně oddechne,“ usmál se a zvedl se z křesla, když se mu to už zdálo dlouhé.
Ještě jsem ho poprosil, aby Kura donesl na postel a já se uložil vedle něj, než Seiji odešel. Bylo mi dobře a taky jsem zabalený pod peřinou s Kurou na mé hrudi usnul jako mimino.