Aki
Odložil jsem telefon, a ještě se chvíli jen díval před sebe, než jsem vytuhnul. Asi to bylo tím, že jsem večer nespal a možná i prášky na bolest, co jsem dostal. Vakuovou fixační dlahu, co mi dali, a já se v ní cítil jako robo-cop, jsem hodil na křesílko před sebou, tím se mi taky líp spalo, a ani to tolik nebolelo. Jenže… taky to zatím nepřišlo k sobě.
„Jsem doma…“ slyšel jsem jak ve snách, a teprve po minutě si uvědomil, že je to někde v realitě.
Jak jsem se lekl, spadl jsem z křesla a v noze mi křuplo tak, jsem silně zařval.
„Kurva… To fakt bolí…“ snažil jsem se zvednout ze země, ale snad ještě víc v tom pulzovalo, když se mi do nohy hnala krev.
„Promiň… Vítej doma,“ přesunul jsem se po větší námaze na křeslo a podíval se na Kura, který tu byl.
„Pojď sem. Hmm? Rád bych tě objal a líbal, dokud se oba neuklidníme aspoň tak, abychom si promluvili, ale…“ ukázal jsem sklesle na tu pitomou ozdobu, co jsem měl na noze.
Kuro
Leknul jsem se, když Aki zařval. Trhnu jsem sebou a mírně couvnul. Úplně se mi stáhnul žaludek, jak jsem měl nervy na pochodu.
Byl jsem moc rád, že ho vidím. Ale pořád ve mně přetrvával ten divný pocit. Neměl jsem ani chuť se s ním líbat. Ne teď, když jsem se necítil dobře. Možná obejmout... Ale kdo ví, jak se budu cítit, když se k němu přiblížím.
„Donesu ti na to led,“ breptnul jsem a zmizel dolů do kuchyně.
Vyběhl jsem ale ven k autu. Poprosil jsem Rose, aby odjeli domů, aby nečekali, že Aki má něco s nohou a má nějakou dlahu, že se o něho postarám. Rose měla tendenci jít dovnitř, ale zastavil jsem ji a znovu poprosil, aby nás nechali aspoň teď o samotě. Až když jsem ji slíbil, že zítra sem může přijet, teprve potom odjela.
Zaběhl jsem ještě do kuchyně pro led. Nacpal jsem ho do sáčku a zabalil do utěrky, a pak se už sunul nahoru za Akim.
Přisunul jsem k Akimu židli, nohu mu zvedl na ní a přiložil mu na to sáček s ledem.
„Co jsi dělal? Nevyboural ses doufám na motorce?“ trochu zvědavě jsem se na tu jeho nohu podíval.
Nebyl jsem schopen k němu přijít blíž. Pořád jsem postával opodál a nevěděl, co mám dělat. I když mi řekl, že mě chce obejmout, nebyl jsem schopný. Měl jsem strach a pořád ve mně přetrvával ten špatný pocit, za ty poslední necelé dva dny.
Nakonec jsem přeci jen udělal pár těch kroků k němu a položil mu ruku na rameno.
„Promiň, že jsem na tebe křičel. Ale vážně mě to bolelo, a ještě pořád s tím mám trochu problém. Ale nedokážu bez tebe být. Nemůžu bez tebe ani pořádně spát. Mrzí mě to... Vážně tě moc miluji, ale tohle bylo na mě opravdu moc.“
Ruce se mi třásly, žaludek dělal kotrmelce, protože takovou situaci jsem ještě nikdy nezažil.
Ano, táta mě bil, nadával mi, bál jsem se ho, ale tohle bylo něco jiného.
Z tohohle se mi dělalo opravdu zle, protože Aki je člověk, kterého pořád miluji, a trápí mě, když je to mezi námi takové, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Aki
Byl jsem trochu mimo z toho, že Kuro odešel, popravdě jsem se bál, že se už nevrátí. To bych asi nezvládl, na to ho mám vážně moc rád. Až když jsem ho uviděl ve dveřích s ledem a začal se o mě starat, byl jsem rád, že se vrátil.
„Vidím, že jsme na tom byli oba stejně. No… Nedokázal jsem vůbec spát, proto se mi to stalo. Nesoustředil jsem se na hru a čtvrťák mě srazil k zemi. Nic tak strašnýho to není, jen trochu pohmožděné vazy, ale budu v pořádku, až si noha odpočine,“ chytil jsem ho za ruku, kterou mě držel za rameno a políbil mu klouby.
„Omlouvám se, pokud jsem ti ublížil, ale jak jsem říkal, já to tak nebral. Byla to moje chyba, pokud chceš, vymažu Ookubu ze svého života a uvidíme se jen a pouze ve škole. Nechci o tebe přijít, rozhodně ne… Miluji tě… Jen… Taky si často nejsem tebou jistý, a možná proto jsem tak reagoval na Ashidu. Mám pocit, že se za mě často stydíš, hlavně, když jsme na veřejnosti. Ano… Nikdy jsem neměl kluka, protože jsem se ani nikdy do nikoho tolik nezamiloval jako do tebe, ale… Chci prostě plnohodnotný život po tvém boku, všude kde jsme. Nechci se cítit sám a ani aby ses tam cítil ty, ale… Já už prostě ani nevím co je špatně,“ pohodlněji jsem se uvelebil na křesle a zadíval se na jeho tvář. Jen prsty jsem přejel po těch rtech, co mi tolik chyběly.
Prostě jsem se na něj díval, vždy mě tahle osoba bude přitahovat, a já nevím čím to je, ale přesto bez něj nedokážu být. Nejspíš bych byl schopen mu odpustit cokoliv, i kdyby mě podvedl.
Kuro
Možná to bylo to, co jsem chtěl slyšet. Ne to, že vymaže Ookubu ze svého života. To nechci a nikdy bych si to ani nedovolil. Ale omluva a to, že mě miluje, mě zas trochu postavila na nohy.
„Nejde o to, že bych se za tebe styděl na veřejnosti, Aki. Ale mám strach. Pořád se prostě bojím, jak budou lidi reagovat, nechci nás dostat do nějaké blbé situace. Toho se bojím... Nestydím se za tebe, a i přes svůj strach se snažím tohle změnit. Jen to prostě nejde na sílu, víš?“ stiskl jsem jeho ruku a naklonil se k němu, abych mu viděl do očí.
„Nechci, abys vymazal Ookubu ze svého života, patří k tobě. Bude mi stačit, když se po tobě nebude pořád plazit a nechá si své průpovídky pro sebe. A navíc... On tě taky potřebuje, podle toho, co jsi říkal. Potřebuje teď pomoc. Já jsem Ashidu vyřešil, jeho triko jsem mu nechal ve škole, a už se s ním neuvidím. Nechci prostě pořád poslouchat, jak mu nevěříš. Potom mám pocit, jako bys nevěřil ani mně. Pak nevím, jak to mám brát, a jestli mě bolí víc tohle, nebo to, že jsi spal u Ookuby. A ještě jedna věc, Aki... Jedna věc, co mě hodně trápí...“
Na moment jsem se odmlčel, protože jsem si potřeboval srovnat v hlavě, jak mu to říct. Ale ať už to řeknu, jak chci, prostě to musí slyšet.
„Chceš, abych ti věřil,“ pokračoval jsem po chvíli. „Já ti věřím, nemusíš to po mně vyžadovat. Ale znervózňuje mě stále jedna věc. Chtěl jsem tě poprosit... No... Rád bych, kdybys už neříkal, že nejsi gay. I když za to dodáš, že mě miluješ, je to, jako by sis nechával zadní vrátka, kudy bys mohl odejít. Necítím se pak dobře. Mám potom obavy, pocit, jako bys mi tím říkal, že kdykoliv můžeš odejít, až mě budeš mít dost. Už tak mě trápí, že já ti nemůžu dát dítě, je to logické, a když slyším tohle, ještě víc se bojím, že bys jednou mohl opravdu odejít. A ten strach přišel právě ve chvíli, kdy jsi nepřišel na noc domů, víš...?“
Nevěděl jsem, co s ním udělá všechno to, co jsem mu řekl. Ale nekřičel jsem na něj. Prvotní bolest a zlost jsem už vykřičel u Rose doma. Políbil jsem ho jemně na rty a zase jsem se narovnal.
Ještě chvíli bude trvat, než se toho nepříjemného pocitu zbavím. Vím to. Nejde prostě jen tak lusknout prsty a dělat, že se nic nestalo. Ale chci to už ukončit. Nechci se tím špatným krmit donekonečna. Nedělá mi to dobře, a taky proto, že Akiho opravdu miluji a nechci o něj přijít. Ani si to neumím představit...
„Měli bychom jít spát. Ráno musím do práce a ty si taky potřebuješ odpočinout. Večeřel jsi? Mám ještě něco připravit?“ podíval jsem se na hodinky, které už ukazovaly jednu hodinu po půlnoci, a trochu jsem se zděsil.
Aki
Všechna ty slova, co na mě během té chvíle vyhrkl Kuro, mě svým způsobem vadila, trochu urazila, ničila… Najednou jsem prostě neměl chuť s ním dneska být. Snažil jsem se to odlehčit, aby tahle hádka skončila, ale i přesto to mezi námi dvěma nějak visí ve vzduchu, a ne, a ne odejít.
On není jediný, koho to bolí… On tu není jediný v našem vztahu, co se snaží… On… On… Pořád jenom on. Cítí se taky jako já? Nebo to má jinak jen proto, že doposud mi nic neřekl. Co čekal? Snažil se mě chránit předtím, co cítí? Snažil se chránit sebe, abych se nerozčílil? Co jsem, jeho otec?
Najednou se mi udělalo divně úzko, přepadl mě špatný pocit z toho, že se to už nikdy nezpraví a on mi bude vyčítat, že jsem s Ookubou pořád kamarád, a za chvíli mu tohle vše přeleze přes hlavu, sebere se a odejde jako v ten den.
„Nemám hlad, děkuji. Do konce týdne do školy nemám chodit, zítra mám zařízeného tátova řidiče, že mě hodí do nemocnice, kde mě vyšetří táta sám, takže… Běž napřed do postele, počkám, až zaberou prášky na bolest a dojdu, před chvílí jsem si je vzal,“ pousmál jsem se na Kura a pohodlněji se usadil na křesle.
Jen jsem si v ruce protočil myš a zadíval se na film, který jsem ani nevypnul.
Kuro
Bylo to jako by mi řekl, že se mnou nechce být. Rozkázal mi, abych šel spát. Jako nějakému cizímu člověku. Prostě mi to přikázal a bylo to. Všechno, co jsem mu řekl, jednoduše ignoroval.
Všechno... Až na poslední věc o tom, že bychom měli jít spát oba dva. Na co čekat, až zaberou prášky? Vždyť to může i v posteli, ne? Nebo mu tak vadí, co jsem řekl o Ookubovi, že nechci, aby se po něm plazil? Já si to kvůli Akimu taky s Ashidou vyřešil. Nelíbilo se mu to, tak se s ním prostě nebudu stýkat, protože by mi to denně připomínal. Neznám ho tak dlouho, jak on zná Ookubu, takže to pro mne nebyl problém. Ale taky nechci, aby se přestal stýkat s Ookubou. Chci jen jedno... A to jsem mu řekl.
Nebo mu snad vadí, že nechci, aby přede mnou říkal, že není gay? Aby mi to neopakoval? Proč? Je to tak zatraceně těžké tyhle dvě slova – nejsem gay – prostě vynechat? Chce mě stále držet v pochybnostech, když mi to zas někdy řekne? Pro mne to je, jako by mi řekl, že mě může kdykoliv opustit. I tohle je pro něj těžké a nepochopitelné?
Co mu vadí? Proč může on a já nemůžu? Proč se on může vztekat, zuřit, mlátit kolem sebe a já nemůžu nic říct? I když jsem se na něj zlobil, strašně moc mi chyběl.
Miluji ho tolik, že nejsem schopen bez něj pořádně fungovat.
Tak proč to, co řeknu, je vždycky špatně?
Proč se po svých slovech dívá na film a mě zcela ignoruje?
Copak nechápe, jak moc mě to bolí?
„Promiň, Aki, že jsem tě obtěžoval svými řečmi. Je mi to líto. Měl jsem si to nechat pro sebe. Neměl jsem ti to vůbec říkat,“ otočil jsem se od něj, protože jsem to už nezvládal bez slz.
Popadl jsem své věci, a ještě na stůl položil klíče od tohoto domu.
„Je mi to všechno strašně líto,“ špitnul jsem, když jsem vybíhal z pokoje ven a potom rovnou po schodech dolů a z baráku na ulici.
Nemohl jsem tu zůstat. Chtěl jsem to urovnat, chtěl jsem, aby Aki pochopil, co po něm chci. Jen to, jen jsem chtěl, aby věděl, jak se cítím a co mi vadí. Ale zřejmě to bylo špatně. Nejspíš jsem o tom neměl nikdy začít mluvit...
Jen, co jsem za sebou zabouchnul dveře a vyběhl na ulici, málem jsem se srazil s Hiromim.
„Věděla, jsem, že se máme vrátit. Tušila jsem, že to tak dopadne,“ zaslechl jsem i Rosin hlas.
Teď už jsem se rozbrečel naplno. Celý jsem se roztřásl a mokřil Hiromimu triko svými slzami.
„Pojď, nastup si do auta,“ popostrčil mě k otevřenému autu a pomohl mi nastoupit.
Do kufru hodil mé věci a sám si z tama vytáhl svoji tašku.
„Hiromi tu zůstane přes noc s Akim,“ vysvětlila Rose, když jsem se díval, jak vchází do baráku. „Potřebuje pomoc, když má zvrtnutou nohu. My pojedeme domů. Vyspíš se, ráno stejně musíš do práce. A už je vážně hodně hodin. A potom se uvidí, co dál.“
Zavřela za mnou dveře, nastoupila si a za chvíli jsme odjížděli pryč z téhle ulice, která tak moc pro mne znamená.
Ani jsem se nedíval, jak mi Akiho dům mizí z dohledu Jen jsem se svezl na sedadlo a brečel. Nebyl jsem prostě k zastavení, protože... Protože...
Pocit, že se to už nedá nikdy do pořádku, mě doslova žral za živa.
Miluji Akiho, strašně moc. Tak moc, že snad bez něj umřu...
Aki
Tak jak jsem si myslel, prostě uteče a nenechá si to ani vysvětlit. Je jedno co řeknu, pořád to bude on ten ublížený, a tak lehce zlomitelný v tom, že si nikdy nevěří, že to už ani já nedokážu nést na svých bedrech sám.
Miluji ho… Vím to. Nikdy jsem nikoho tolik nechtěl, a i nyní moje srdce bolí z toho, že odešel, ale hnát se za ním nemůžu. Mělo by to vůbec cenu? Kam náš vztah za tenhle rok šel? Snažil jsem se málo proto, abychom byli šťastní?
I přesto jsem se zvedl a pomalu pajdal vedle do pokoje. Hned na stole jsem našel klíče, které jsem sevřel v ruce, a vzteky s nimi praštil o stěnu.
Všechno mě to naštvalo… Vybuchnul jsem. Tak dlouho jsem to v sobě dusil a nyní jsem to ani vyběhat nemohl. Prostě jsem spadl na postel a začal brečet. Po dlouhý době mě něco takovýho dostalo do kolen. Nešlo to… Chyběl mi. Za tu dobu se stal součástí mého života a nyní mě prostě opustil. Jak kdybych měl srdci díru a nedokázal ji zaplnit.
Co když šel za někým jiným, co když tohle všechno plánoval, aby byl sám? Co když už mě prostě nemiluje a tohle všechno chtěl.
„Aki… Kde jsi? Aki,“ slyšel jsem Hiromiho, ale rozhodně jsem na něj neměl náladu.
„Ta... tady…“ nejspíš jsem nedokázal zamaskovat, že jsem zničený a brečím.
Tohle se nedalo… Nikdo mi tak neublížil jako on právě v tuhle chvíli. Nechal tu klíče… Znamená to jen jedno, je mezi námi konec. V životě jsem se vzdal všeho, abych byl s ním, a najednou nemám nic. On bude s Rose, jediným člověkem, co jsem bral jako mámu, a já? Nemám nic… Všechno mi vzal. Dokonce srdce...
Už nikdy nebudu cítit to, co s ním. Určitě bych si ho i jednou vzal. Bolí to… Moc to bolí… Chci umřít, aby to skončilo a já se netrápil. Nikdy mi nevěřil… Možná i já byl toho strůjce, ale takhle ode mě utéct a vědět, že za ním nemohu, to je ta největší sviňárna, to mu prostě odpustit nedokážu. Prvně sem přijde a potom… V tuhle chvíli ho nesnáším. Celým svým srdcem.
Kuro
Probrečel jsem celou cestu až k Rose domů. Nevím, jestli tomu můžu říkat domov, když tu budu bez Akiho. Vlastně... Pokud by Rose řekla, že mám odejít, neměl bych kam jít. Na druhou stranu ji nechci neustále zatěžovat. Nejspíš využiju peníze od babičky a dědy, a najdu si nějaký malý byt.
Aki odletí za chvíli do Ameriky a já už ho pak vůbec neuvidím A kdo ví, jestli se mnou ještě někdy bude chtít mluvit.
Vždycky mlčím, prakticky skoro za každých okolností. Ale v momentě, kdy se něčemu postavím, je pak zle. Hodně zle. Jako bych měl prostě zakázáno říct svůj názor nahlas. Může se pak někdo divit, že si vůbec nevěřím?
I doma jsem celou dobu mlčel, ale jakmile jsem se ohradil, postavil se za svůj vztah s Akim, dostal jsem pořádnou nakládačku a vyhodili mě z domu. Zřekli se mě.
Teď, když jsem řekl, co mě trápí, když jsem chtěl od Akiho nějakou vstřícnost, tak taky bylo zle.
Ano, omluvil se mi předtím, ale když jsem ho o něco požádal, začal mě úplně ignorovat. Přišel jsem za ním. Chtěl jsem to srovnat... Ale...
Mohl bych tam zůstat, když jsem doslova cítil ten chlad, který prostupoval celý dům?
Byla spousta věcí, na které jsem myslel, ale jedna převažovala nejvíc.
Miluji Akiho, a i když jsem od něj odešel, strašně mě to bolí. Tak moc, že se mám problém i nadechnout. Miluji ho celým svým srdcem, a nedokážu vejít ani do našeho pokoje, protože tam bez něj nemůžu prostě být. Všechno mi ho připomíná. A nejvíc mi drásá srdce ta prázdná postel...
Nemůžu se k němu přitulit, nemůžu ho obejmout, protože tu není...
Odešel jsem, protože jsem nejspíš já ten špatný, který nic nechápe. Měl jsem to nechat být tak, jak to bylo.
Nechci dárky, nechci slyšet, co všechno pro mě udělal, a co kvůli mně ztratil. Chci jeho... Chci Akiho... Bez nějakých podmínek a neustálých připomínek, co všechno kvůli mně musel obětovat. Nepotřebuji to slyšet pokaždé, stejně jako mi to připomněl tenkrát, když tu vyváděl kvůli Miurovi a na telefonu měl připravené Ookubovo číslo. Já moc dobře vím, čeho se vzdal. Vím to od samého začátku a nemusí mi to pořád připomínat a vyvolávat ve mně pocit viny. Pokud to chce zpátky, pokud mu to vadí tak moc, že mi to musí připomínat, tak ať se k tomu vrátí. Nebudu mu v tom bánit...
On se má kam vrátit.
Já ne...
„Už nikdy nic nikomu neřeknu, i kdyby to mělo být něco, co mi vadí, nebo ubližuje. Všichni chtějí, abych se nebál, abych měl větší sebevědomí. Ale copak to vůbec jde? Nejde, a proto to už nikdy neudělám,“ brečel jsem Rose v náruči.
Jen mě hladila po vlasech a nechala mě vypovídat. Nejspíš už nevěděla, co se mnou má dělat. Odmítal jsem jít spát. Nechtěl jsem na patro ani vylézt.
Nakonec mě donutila jít si lehnout k Hiromimu do pokoje. Nechala mi otevřené dveře a jen mě chodila kontrolovat, dokud jsem s pohledem upřeným na telefon, kde jsem měl Akiho fotku, a vyčerpaný pláčem, někdy nad ránem neusnul.
Aki
„Aki no tak… Pomůžu ti svléknout kalhoty a lehneš si, jo?“ mluvil na mě Hiromi v klidu a snažil se mě uklidnit, ale nešlo to.
Nikdy mě nic nedonutilo brečet, Kurovi se to povedlo během jednoho dne dvakrát. Jeden člověk ze mě v tuhle chvíli udělal trosku, a já se nedokázal z toho šoku dostat.
Slyšel jsem cinknutí klíčů, které Hiromi zvedl ze země a položil na stůl, což mě konečně vymrštilo z postele a já si sedl tak rychle, až se mi zamotala hlava.
„Nech je tam ležet! Nechci je u sebe!“ naštvaně jsem po něm štěkl a on se zarazil.
„Aki… Uklidni se, Kuro se zase vrátí. Určitě si…“
„Ne! Rozešel se se mnou, a ani neměl tu odvahu mi to říct, jen hodil klíče na stůl a odešel z domu, co měl být nás obou. Skončil to… Chápeš to? Nic si nenechal vysvětlit… Mohl bych ho nějak obměkčit… Uklidnit a nic… Prostě utekl a klíče… Ty posraný klíče… Nechci je!“ křičel jsem bezradně a odhodil Hirokiho ruku, kterou mi pokládal na rameno.
Radši o krok ustoupil, když jsem hodil sklenku s vodou o stěnu a svezl se zpět a postel. Bylo mi to všechno jedno. Všechno.
Jen jsem ležel a díval se do stěny. Hiromi po nějaké době vzdal mě přemlouvat, a jen mě zakryl dekou. Sám si lehl vedle do pokoje, a asi si tam pustil nějaký film podle toho, jak se z tama ozývaly zvuky.
Chtěl jsem být sám a nic neslyšet… Chtěl jsem být sám a nic necítit…
Prostě jsem chtěl v tuhle chvíli být třeba jako tahle stěna přede mnou.
Kuro
Měl jsem pocit, že jsem ani nespal, když mi ráno zazvonil budík. Vypnul jsem ho, a ještě chvíli jsem ležel v posteli. Zíral jsem do stropu a se staženým žaludkem jsem přemýšlel nad tím, co všechno se za poslední dny stalo.
Bylo mi ze všeho opravdu špatně. Věděl jsem, že bych se měl aspoň trochu najíst, ale nejspíš bych do sebe teď nic nedostal a všechno bych vyzvracel. Za poslední dva dny, kdyby do mě v práci nenacpali oběd, tak bych nejspíš nejedl vůbec nic.
Posbíral jsem se z Hiromiho postele. Rozhodil jsem peřiny, aby se mu vyvětrala, a pak jsem se nasoukal do hader, co jsem odhodil v noci na zem.
V koupelně jsem si jen ulevil, trochu si opláchl obličej, a hned zase z tama vypadl. Nemohl jsem se na sebe do zrcadla ani podívat, jak děsně jsem vypadal.
Opatrně jsem nahlédl do Rosiny ložnice, protože bylo po celém domě takové zvláštní ticho.
Rose spala...
Nejspíš taky šla pozdě spát a mohl jsem za to já, protože tu kolem mě běhala.
Nechal jsem ji teda spát a šel do kuchyně, kde jsem nachystal pořádnou snídani. Svoji jsem si dal do krabičky, protože jsem opravdu nebyl schopný pozřít ani sousto. Napsal jsem lísteček, že snídani má nachystanou a šel jsem do práce, aby se nebála. A omluvil jsem se ji za předchozí večer.
Bylo mi opravdu líto, že ještě i jí s tím zatěžuji.
Proč jsem vůbec souhlasil, aby pro mne přijela do hotelu? Měl jsem tam zůstat, a všechno, co se potom stalo, se stát nemuselo. Mohl jsem vychladnout a zase se tvářit, jako že se vlastně nic neděje. Prostě, jak jsem říkal...
Budu mlčet, i kdyby nevím co. Nebo se aspoň o to budu snažit. Protože já... já už nemám sílu se pořád za všechno omlouvat, i když kolikrát ani netuším, co jsem udělal. Prostě to bude jako dřív. Budu dělat, co ostatní chtějí, a svůj vlastní názor si nechám uvnitř sebe.
V práci se zděsili, když viděli, jak vypadám. Hned se ptali, jestli to není na mě moc, pokud to nezvládám, tak by mi trochu práce ubrali. Ale ujistil jsem je, že to prací není, ale tím, že mám nějaké problémy doma. A tuhle práci mám opravdu rád. Jen jsem dneska všechno dělal tak nějak spíš automaticky. Jako robot... Ale budu v pohodě. Během práce se vzpamatuji a budu zas normálně fungovat...
Majitelé restaurace mi moc nevěřili, a v první chvíli uvažovali o tom, že by mě poslali domů. Ale, když jsem jim řekl, že by to bylo ještě hroší, nakonec mě tam nechali s tím, že mám být opatrný, a kdybych si potřeboval odpočinout, tak ať řeknu...
Ten den jsem měl pocit divné prázdnoty. Pořád mi něco chybělo, bylo mi smutno, každou chvíli jsem si musel stírat slzy...
Myslel jsem si, že když se zaberu do práce, bude to lepší. Ale bylo to všechno tak čerstvé, tak silné, že ani tohle nepomohlo a já celou dobu přemýšlel na Akim, nad tím, co všechno se doteď stalo... A nad tím, jak moc mi chybí ta jeho srdečnost, ta, kterou mi ukazoval, jak mě má rád.
Ale včera... Byl jiný už když jsem přišel. Měl jsem pocit, jako by se nutil do těch slov, která mi řekl na začátku. Měl jsem pocit, jako by vůči mně neprojevil žádné emoce a všechna ta slova říkal nějaký robot. Jako by to včera byl úplně jiný člověk...
Aki
Nespal jsem… Nemohl jsem ani na moment zavřít oči. Vše ve mně v jedné sekundě vychladlo, a já poprvé ve svém životě pocítil, co je to zlomené srdce. Netušil jsem, že mě takhle Kuro opustí… Bez nějakých slov o konci našeho vztahu prostě uteče.
Cítil jsem se prázdný…
„Udělal jsem snídani, pojď si něco sníst,“ objevil se najednou Hiromi u mé postele a stál tam, dokud jsem se neotočil.
„Nemůžu, musím ráno na krev, a to na lačno,“ odsekl jsem, ale otočil se na něj.
„Mám jít s tebou?“ zeptal se opatrně potom, co viděl mou tvář, a bylo vidět, jak se i lekl toho, jak vypadám.
„Ne, přijede pro mě řidič. Hiro?“
„Ano?“
„Po škole jdi domů, Kuro tě potřebuje víc než já. Jsem sice zraněný, ale já si poradím, nemusíš se o mě bát. Nejspíš mi tu nechají komorníka, nebo nevím… Třeba mě ani otec odejít nenechá a zavře mě doma, u něj člověk nikdy neví. V tuhle chvíli se ani bránit nemůžu. Jen… Podej mi prosím věci ze skříně, to je jedno co, tak, abych to natáhl přes tu dlahu,“ posadil jsem se na posteli a stáhl ze sebe propocené tričko ze večera.
Hiro mě pomohl obléct, a když přijel řidič, hodili jsme ho i s taškou do školy. Protestoval, že se mnou zůstane, ale já prostě nechtěl. Lepší možná v tuhle chvíli být v pekle s otcem než sám doma.
Cokoliv, jen abych dokázal spát a nemyslet na jednou osobu, co pořád miluji na světě nejvíc.
Kuro
Až teprve, když jsem měl pauzu na oběd, jsem si konečně vytáhl krabičku se snídaní, abych se najedl.
Měl jsem trochu už hlad, ale nakonec jsem to do sebe tlačil na sílu a jen po malých kouskách, protože to žaludek nějak nedokázal přijímat.
„Kuro,“ přišla do šatny majitelka. „Venku je nějaký mladý muž a ptal se na tebe. Říkal, že by s tebou chtěl mluvit. Tak běž za ním, je venku na parkovišti.“
V tu chvíli se to ve mně sevřelo ještě víc. Nebyl jsem schopný polknout ani ten kousek masa, co jsem měl právě v puse.
Nevěděl jsem, jak se mám chovat, protože jako první mě napadlo, že přijel Aki. Chtěl jsem ho strašně moc vidět, na druhou stranu jsem však z toho měl strach. Možná...
Co vlastně možná? Ani nevím, co si mám myslet. Nenapadá mě vůbec nic. Mám v hlavě jen jedno slovo, jedno jméno, a to přehlušuje všechno ostatní.
Odložil jsem krabičku a zadním vchodem jsem vyšel ven. Nohy jsem měl jako z gumy, když jsem obcházel restauraci a myslel jsem, že tam ani nedojdu. Strašně jsem si přál, aby to byl Aki, na druhou stranu jsem se bál, že to on nebude. Nemá proč za mnou chodit.
Kdo by taky chtěl takového sraba jako jsem já? I když jsem to tak necítil, a řekl jsem mu to, přesto mi dal najevo, že pořád se bojím a stydím se za něho.
Musel jsem se na moment opřít o stěnu, než jsem vyšel zpoza rohu. Skoro jsem nedýchal, když jsem vykouknul a vyšel na parkoviště.
Neviděl jsem ho. Nebyl tam. Jediný, kdo tam byl... Kdo tam čekal, byl Miura.
Stál opřený o auto s rukama založenýma na hrudi a mračil se.
Spolkl jsem slzy zklamání. Nemohl jsem si ani dovolit doufat, že by to byl Aki, ale i přesto mi to bylo líto.
„To je dost. Už jsem si myslel, že tu vystojím díru,“ spustil Miura ruce a popošel ke mně těch pár kroků, když viděl, že jsme se zastavil.
„Co tu chceš?“ zeptal jsem se ho tichým hlasem, protože jsem nebyl schopný mluvit nahlas, abych se znovu nerozbrečel.
„Jdeš na casting na horor? Viděl ses dneska vůbec v zrcadle? Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Přijedu k Rose a první co slyším je, že jste se pohádali s Akim a oba dva trucujete jak malá děcka. Tak kde je problém?“
„Je to tak, jak jsi slyšel. Jsem malé děcko a trucuji. Ještě něco? Mám práci, takže ahoj,“ odpověděl jsem trucovitě, protože mě to naštvalo.
Otočil jsem se a chtěl jsem odejít zpátky. Ale on mě popadl za loket a otočil mě zpátky k sobě.
„Chcete oba dva dostat přes hubu? Klidně ti jednu natáhnu, a pak tě ošetřím Nemusíš se bát, Jsem doktor, takže budeš mít první pomoc. Nechtěli byste se oba dva uklidnit a začít normálně fungovat?“ vyjel na mě prudce, a ještě víc se zamračil.
„Ne! Nechtěl! A víš proč? Protože už toho mám akorát tak dost! Už to prostě nezvládám! Nedokážu bez Akiho být, ale tohle prostě už... tohle... už... já nevím, jak dál, rozumíš?!“ začal jsem na Miuru křičet, jako smyslu zbavený.
Bylo mi jedno, jestli někdo je nebo není venku. Bylo mi to opravdu jedno...
Aki
„Mladý pane, brzo tu bude pán a postará se o vás. Pojedu nyní domů, nachystám vám jídlo a… Zbytek nechám na pánovi, podle toho, jak se spolu domluvíte,“ usmál se na mě komorník, a ještě mi starostlivě sevřel rameno, když mě viděl.
„Dobře,“ víc jsem neřekl.
Prostě jsem rezignoval, nějak mi bylo jedno, co se se mnou stane.
Najednou jsem byl opuštěný, všichni ode mě odešli, a já se prostě cítil sám.
Neumím žít sám… Nikdy jsem tak nebyl, a ani si to nechci představit.
„Aki… Co je s tebou? Volala mi Rose, nechceš si promluvit? Mám tu dneska praxi, co si takhle zajít ke mně do kanceláře a promluvit si?“ podíval se na mě Seiji a starostlivě mi dal ruku na čelo, aby mi změřil teplotu.
„Co tu děláte s mým synem? Převezmu si ho!“ chytil mě za ruku táta a vytáhl do své náruče, kde mě podebral pod ramenem a vedl do své ordinace.
Nemohl jsem ani nic říct, já popravdě ani nechtěl. Bylo mi to všechno jedno. Posadil mě na židli a pomohl vyhrnout tepláky. Prohlížel si v tichosti dlahu a opatrně z ní vytáhl moji nohu tak, aby mohl zkontrolovat stav.
„Tak vazy a šlachy vypadají v pořádku. Malou chvíli to potrvá, ale já ti zařídím omluvenku, takže se o školu bát nemusíš. Nejspíš se o tebe ten tvůj nedokáže postarat, je slabý, neuzvedne tě. Na ty dny, kdy se budeš rehabilitovat budeš u nás. Postarám se o tebe!“ řekl přísně, a já se na něj podíval s výrazem, jestli si dělá srandu nebo co.
„Bez keců, Aki! Jsi zraněný a tohle je vážné, podle všeho sis tím včera nějak hnul a musí to být v klidu, až to teď namasíruji a trochu vrátím kosti. Je to důležité pro tvůj basketball, jinak ho hrát ani nebudeš moct. Prostě to na pár dní bez toho kluka zvládneš,“ prskl poslední věc a podíval se mi do očí.
Nic jsem neřekl, neprotestoval… Jen jsem mu nechtěl říct, že jsme se rozešli. Nemohl jsem, to by mu hrálo do karet.
Kuro
Nohy se mi podlomily a já skončil v dřepu. Opřel jsem si hlavu o kolena a začal jsem brečet.
„Já prostě... už... nevím jak dál...“
„Počkej tady,“ poplácal mě Miura po rameni, jako bych byl vůbec schopen teď někam zdrhnout. Slyšel jsem jeho kroky, jak zmizel v restauraci. Za chvíli se vrátil zpátky a s mojí taškou v ruce.
„Tak pojď,“ popadl mě za ruku a potáhl nahoru.
Nacpal mě do auta a dozadu hodil tašku. V té chvíli jsem se probral.
„Musím do práce!“ tahal jsem za páčku, abych otevřel dveře a mohl vystoupit.
Zapomněl jsem, že mě Miura hned připásal a já nervově trhal s pásem, jak jsem se chtěl dostat ven.
„Nepůjdeš už dneska do práce!“ pleskl mě po ruce a potáhl zpátky.
Natáhl se přese mne a zavřel dveře. Nastartoval a hned se rozjel, abych opravdu ještě nevystoupil.
„Domluvil jsem ti na dva dny volno. Tak přestaň jančit, jasný?“
Rezignoval jsem. Jen jsem se schoulil do sedačky, a díval se ven a utíral si oči od slz.
Myslel jsem si, že mě odveze domů k Rose. Ale on nakonec jel úplně na druhou stranu. Zastavili jsme asi po patnácti minutách u jednoho domu, kde Miura vystoupil.
„Tak pojď,“ otevřel mi dveře a počkal, až vystoupím.
Pořád jsem byl v kuchařských věcech a docela jsem se styděl. Raději jsem sklopil hlavu a šel za ním. Bylo mi jedno kde to bude, hlavně, že budu z ulice pryč.
Vyjeli jsme do třetího patra a Miura se zastavil u jedněch dveří, které odemkl a hned mě nacpal dovnitř.
„No, není to moc velké, ale nějak tě tu uskladním. Aspoň, než se uklidníš. Běž se osprchovat, donesu ti nějaké moje věci.“
Nacpal mě do menší koupelny, a než jsem se stihl vysvléct, donesl mi nějaké své čisté triko.
„Tak si pohni a nebabrej zbytečně vodou...“ zavřel za mnou dveře a nechal mě být.
Dělal jsem všechno, co mi řekl. Byl jsem jak paňáca bez vlastní vůle. Ale to jsem byl vždycky, takže tohle mi šlo vlastně dobře. Svlékl jsem se a hned se šel osprchovat. Na chvíli jsem na sebe pustil i studenou vodu, abych se trochu vzpamatoval. A když jsem vyšel ven s ručníkem na hlavě, Miura seděl u malého stolku a měl před sebou rozložené knihy a skripta.
„Tam máš něco k jídlu. Dej mi chvilku, tak deset minut, než si tohle dodělám,“ ukázal jen rukou za sebe, kam vedly dveře do malé kuchyňky, a zase zabořil nos do učení.
Vzal jsem si to, co mi nachystal, a sedl jsem si na gauč. Tiše jsme jedl a pozoroval ho.
Nechtěl jsem už myslet na špatné věci, a tak jsem se soustředil jen na něho....
Aki
„Ještě se potřebuji zastavit za tím kamarádem, co tu se mnou seděl,“ řekl jsem náhle, když mi táta konečně ošetřil nohu a postavil ji zpátky v ortéze na zem.
„Nemyslím si, že bys to v tomhle stavu měl dělat. Nejspíš jsi v noci kvůli bolesti nespal, jak děsně vypadáš. Mám už volno a vzal jsem si dovolenou, abych s tebou byl. Můžu pracovat i z domu, takže je to v pořádku. Jedeme rovnou, takže ne. Ale můžeš mu napsat, aby za tebou přijel k nám, nemám problém s návštěvami. Dokonce… Můžeš dát vědět i tomu svému,“ zavrčel poslední větu a potom vstal, aby mi pomohl na nohy.
„Dobře, děkuji,“ opět jediná slova, co ze mě vyšla.
Otec se nepozastavoval. Protože jsme spolu měli v tuhle chvíli špatné vztahy, nejspíš to přisuzoval tomu, ale pravda byla jinde. Nemohl jsem Kurovi napsat, aby za mnou přišel… Nemohl jsem ani já jít za ním… Nemohl jsem, a to jsem chtěl. Možná to pro mě bylo v téhle situaci nejlepší, protože jsem byl jak v pasti.
Třeba až se uzdravím… Třeba když ho zaženu do koutu, aby se mnou mluvil, něco se spraví… Třeba už o to nemá zájem… Kdyby jen věděl, jak moc mě bolí být bez něj. Kdyby…
Nechal jsem se odvést do auta a potom domů. Máma tam zase nebyla, a podle všeho už nějakou dobu.
„Jestli hledáš mámu, odcestovala do Evropy, nevím, kdy se vrátí. Má tam nějaké rehabilitace, nebo co,“ řekl s tónem, který jsem u něj dlouho neslyšel, že mu to je jedno.
Nejspíš to všechno stejně spělo k rozvodu, ale oběma to vyhovovalo, proč dělit majetek, takhle měli oba svoje a nijak si nevadili.
Kuro
Když Miura skončil, ještě si to překontroloval, a pak si všechny věci uklidil.
„To víš, čeká mě zkouškové, tak se musím připravit“ mrknul na mě, když viděl, jak ho upřeně pozoruji.
„Máte toho hodně?“ zeptal jsem se opatrně.
Nechtěl jsem ho rušit, když se musí učit, Nevím, jestli to byl dobrý nápad, když mě sem přivezl, a on má práci.
„No, je toho dost, protož mě letos čeká promoce. Ale nic, co by se nedalo zvládnout, jsem totiž génius,“ zasmál se a pak vstal. „Udělám něco k jídlu. Seiji končí v pět, tak ať máme uvařenou večeři až přijde domů.“
„Pomůžu ti,“ vstal jsem a šel jsem s ním do té miniaturní kuchyňky.
Moc se mi nic dělat nechtělo, ale snad tím přijdu na jiné myšlenky. A o Miurově vaření jsem docela pochyboval.
„Aki taky bude mít hodně učení, co? To tak máte každý rok?“ zeptal jsem se, když jsem loupal cibuli.
„Jojo, to je doktořina, víš? Tady nemůžeš říct, že něco nevíš, nebo si něco nepamatuješ. Tady jde o lidi, o jejich zdraví a jejich životy.“
„Aki chce být pediatr,“ podal jsem Miurovi oloupanou cibuli, aby ji mohl nakrájet, a sám jsem začal čistit zeleninu.
„To vím, úplně se na to upnul. Nechce dělat nic jiného, Už jsem se ho na to několikrát ptal. Prý si chce někde otevřít svoji soukromou praxi.“
„Jo, to chce,“ posmutněl jsem, když jsem si uvědomil, kde si tu praxi chce otevřít. „Víš, možná bych se měl vrátit k Rose. Nechci vám tu zavazet. Jste tu dva a moc místa tu nemáte.“
„Hele, to by ses divil, kolik sem vejde lidí. My máme ložnici a ty budeš spát tady na gauči. Domluvil jsem se s Rose, že minimálně dva dny budeš tady. Ona se potřebuje připravit na nějakou přednášku a je taky celkem unavená.“
V tu chvíli mě v břiše bodl pocit viny. Ve svém rozčílení jsem úplně zapomněl na to, že i Rose má svůj život, a my ji tím jen přiděláváme starosti.
„Jestli se ji chceš omluvit, tak ji zavolej,“ usmál se na mě Miura, jako by uměl číst myšlenky.
Aki
Sedl jsem si ke stolu, kam mě táta dovedl a postavil přede mně jídlo, do kterého se mi vážně nechtělo. Neměl jsem hlad… Chuť… Jediné, co jsem chtěl, byl klid. Tak rád bych byl sám…
Tak takhle se cítily ty holky, když mi říkaly, jak mě milují, a já je opustil? Jenže… Kuro pro mě nebyla uzavřená kapitola. Prostě to pitomě skončilo a on mi ani nedal možnost si to s ním vyjasnit. Dobře… Kdyby se mnou tak moc nebyl šťastný a nenáviděl mě, nebránil bych mu, aby se se mnou rozešel, ale takhle? Prostě tam jen nechal klíče… Ani pitomou sms se slovy mezi námi je konec, nebo dopis… Prostě cokoliv. Vzal mi možnost to skončit jako chlap, co s ním už nějakou tu dobu je. Tak debilně se to zamotalo a při první pořádné hádce to skončilo.
„Rýpeš se v tom, sněz aspoň to maso, kvůli kostem,“ prskl po mě táta a já si vzdorovitě kus masa narval do pusy a vzteky ho kousal.
„Blbče,“ začal se smát a mě se tam zvláštně ulevilo.
Taková blbost, kdy jsme šel proti němu jako malé dítě, které chce dostát svého. I když jsem nechtěl, usmál jsem se. Aspoň na chvíli.
„Půjdu si lehnout,“ řekl jsem po chvíli a táta se zvedl, aby mi pomohl do pokoje.
Uložil mě do postele, která tady byla nová, a i celé vybavení pokoje, podle všeho to zařídit přesně tak, jak jsem to měl předtím. Jak to sakra věděl? To si to pamatoval?
„Vezmi si ty prášky a v klidu se vyspi,“ pokáral mě a čekal, až je spolknu.
Potom odešel, a já si ještě vytáhl telefon, abych napsal Seijimu.
„Promiň, chtěl jsem s tebou mluvit, ale jsem u táty. Nechtěl jsem zatěžovat Rose a Hira, táta se o mě postará a… Stav se za mnou, budu rád,“ víc jsem nedokázal.
Odeslal jsem to a během chvíle usnul, jak mě ty prášky dostaly.
Kuro
Udělal jsem, jak jsem řekl. Zavolal jsem Rose. Bylo mi o trošku lépe, tak když jsem s ní mluvil, už jsem ani nebrečel. Omluvil jsem se jí, že ji přidělávám tolik starostí, když sama toho má víc než dost.
Domluvili jsme se, že mě druhý den Miura přiveze a já pohlídám zvířata, když už mi vybavil to volno v práci. Aspoň se tím trochu odreaguji, když budu dělat něco takového, a možná přijdu i na jiné myšlenky.
Zeptal jsem se jí, jestli neví něco o Akim, když tam byl Hiromi. Věděla jen to, že dneska ráno pro něj přijel jejich řidič a odvezl ho do nemocnice na kontrolu. Zatím nic víc.
Rozloučili jsem se s tím, že teda druhý den ráno mě Miura přiveze, než půjde do školy, abych ji zastihl ještě, než pojede na přednášku.
Po tomhle telefonátu mi bylo lépe aspoň v té věci, že jsem s Rose mohl mluvit, a ona mi nic nevyčítala a moji omluvu přijala.
Snažil jsem se fungovat tak nějak normálně. Jakmile jsem odložil telefon, pokračoval jsem s Miurou v přípravě večeře. Ale i přesto, že jsem mu odpovídal na jeho všetečné otázky, které se kupodivu netýkaly Akiho, stejně jsem na něho pořád myslel.
Utekl jsem večer a nechal ho tam s bolavou nohou. Možná bych se potom vrátil, až bych vychladl, ale tím, že jsem narazil na Hira, věděl jsem, že je o něj postaráno a já mohl doslova propadnout své mizerné náladě.
I kdybych se chtěl nakrásně vrátit, stejně už nemám klíče... Nechal jsem je tam ležet na stolku, protože v tu chvíli jsem byl úplně mimo z toho, jak se Aki zachoval. V tu chvíli jsem vážně měl pocit, jako bych tam byl navíc, jako bych ho svou přítomností obtěžoval, když mě najednou začal ignorovat. A ten jeho přístup mě opravdu dostal. Nedokázal jsem to prostě ustát. A bylo jedno, jestli měl bolavou nohu nebo ne. Šlo o to, co říkal, a jak to říkal... A to na mě platí hodně...
Ale pravda je, že ať to bylo, jak chtělo, bez Akiho jsem jako tělo bez duše. Jako by prostě chybělo kus mě... Stále mi po něm bylo smutno, i když jsem se zlobil. Strašně moc jsem měl chuť ho obejmout, ale měl jsem strach, jak zareaguje... nebo spíš... jak zareaguji já, kdybych se před ním ukázal...