Hiromi
Miura se mi nakonec vecpal do pokoje, aby mě prohlédl.
„Říkal jsem ti, že mi nic není. Jen jsem špatně spal,“ rozčiloval jsem se, když mě poslouchal.
„Ticho, neslyším,“ plesknul mě po zadku.
Myslel jsem, že ho za tu ruku chytnu a přehodím na druhý konec pokoje. Ale v tu chvíli se z venku ozvalo zatroubení.
„Ty,“ chytl jsem rychle Miru za ruku a podíval se i na Seijiho, který stál u dveří. „Mámě ani muk o tom, co se tu stalo, jasný? Nechci ji zbytečně znervózňovat, určitě bude unavená a nemusí vědět všechno.“
„Jako by to nebylo jedno. Určitě by měla pochopení,“ zavrtěl Seiji hlavou a šel ven, aby ji pomohl s věcmi.
„Pochopení možná. Ale asi by se ji nelíbilo, že to byla jen jednorázovka, a navíc nadělala problémy. Vážně ji s tím nechci...“
„Dobrý. Nemusíš se bát. Jsi v pohodě. Pokud se dneska dobře vyspíš, zítra můžeš jít do školy, ale ráno se za mnou stav na ošetřovně, pro jistotu,“ zarazil mě Miura a šel se taky přivítat s mámou.
Rychle jsem hodil na sebe triko a šel za nimi. Měl jsem z toho víkendu ještě ne moc dobrý pocit a vážně jsem ji tím nechtěl zatěžovat. Na to ji mám moc rád.
Když jsem vyšel před dům, kluci už nesli tašky, a ona šla za nimi s úsměvem. Bylo vidět, že je ráda, že už je doma. Ale únava nešla přehlédnout. Přivítal jsem se s ní a hned ji nasměroval do pokoje, aby se mohla převléct a umýt.
„Věci si vybalíš zítra, to má čas, ano? My teď půjdeme udělat večeři, o nic se nemusíš starat. S klukama to nějak zvládnu,“ ukázal jsem na Seijiho, který rozhodně vařil lépe než Miura.
„A kde jsou Aki a Kuro? Něco jsem vám všem dovezla, tak to potom přinesu, až se převleču...“
Aki
Učil jsem se a docela se do toho zabral. Líbilo se mi, že na mě Kuro spal a spokojeně oddechoval. Už se ani neklepal a vypadalo to, že horečka se klidní. Opravdu by do dvou dní mohl být v pořádku. On taky potřeboval začátek školy a nic nepromarnit, měl přeci jen kratší studium než já, u mě to bude ještě chvíli trvat, on má jen zkrácené.
„Rose,“ podíval jsem se k oknu, když jsem slyšel hlasy.
Opatrně jsem Kura uložil na polštář a do ruky mu vecpal deku, jako když drží mě, aby se rychle neprobudil. Sám jsem se zvedl a natáhl si tepláky, abych mohl sejít dolů. Miura už stál u linky a něco chtěl připravovat k jídlu. Sice byl pod dohledem Seijiho, ale oči jsem vytřeštil hned.
„Ukaž, už to udělám,“ odsunul jsem ho bokem a pustil se do jídla, co jsem měl naplánované.
„Učte se, já nám udělám něco dobrého,“ usmál jsem se a na linku si ještě přidal pár potravin, které mému jídlu dají super chuť.
„Aki… Jak ses měl? A kde je Kuro?“ objala mě Rose hned, co mě uviděla.
Hezky voněla po koupeli a její vlasy byly ještě mokré, ale přesto jsem ji k sobě víc přitiskl a políbil na tvář. Ona byla moje máma, i když ne biologická, ale měla na to největší právo. Ta moje o mě nejevila nikdy větší zájem, ta měla jiné lásky, třeba prachy.
„Kuro je nemocný,“ řekl rychle Miura, a já po něm sekl pohledem, že ho asi zabiju.
„Byla to moje chyba. Měl jsem ho probudit, když šel do vany, ale i já usnul. Takže se probudil v ledové vodě a nastydl,“ odpověděl jsem nyní já a zatvářil se smutně, že mě to mrzí.
Hiromi
Myslel jsem, že Miuru nakopnu. Málem se prokecnul, ale Aki, niž bychom se domluvili, to hned zamluvil. Postavil jsem se vedle Akiho.
„Nechci mámu zatěžovat našimi problémy,“ zašeptal jsem, když jsem se k němu víc přiblížil. „Jsem rád, že dorazila v pořádku.“
Podíval jsem se na ní. Jako by ani neskončila v práci. Seděla u kluků a něco jim vysvětlovala.
Začal jsem pomáhat Akimu s doděláním večeře. Nechtěl jsem, aby to všechno dělal sám, navíc, když se staral o Kura. Snad jen bezděčně jsem se podíval do stropu, jako bych chtěl vidět, jestli Kuro spí...
Kuro
Probral jsem se...
Myslel jsem, že je Aki se mnou, ale držel jsem v rukách jen srolovanou peřinu. Byl jsem zase zpocený, a bylo to nepříjemné. Byla už skoro tma, nerozsvěcoval jsem, protože obrazovka notebooku modře osvětlovala pokoj. Vstal jsem a šel si vytáhnout suché oblečení. Osušku na posteli jsem taky vyměnil, protože i ta byla už propocená. Nechal jsem všechno prádlo na zemi a znovu zalehl do postele. Jen peřinu jsem si otočil zpocenou stranou nahoru.
Už jsem skoro zavíral oči, když se náhle ozvalo krátké cinknutí. Podíval jsem se na obrazovku. Akimu přišel mejl. Chtěl jsem se otočit a spát, ale v tu chvíli se můj pohled zastavil na monitoru.
Nikdy jsem Akimu do počítače nehrabal a nikdy do něj nelezl. A neudělal jsem to ani teď, i když předmět zprávy, který se ukázal na příchozím mejlu, mi málem zastavil dech.
... Potvrzení termínu odjezdu na stáž do USA...
Aki chce odjet? Vážně chce odjet? Vždyť teprve začal první rok. Ale... Vzpomněl jsem si, jak o tom tenkrát mluvili s Rose. Takže je to pravda.... Stáhl se mi žaludek, až se mi udělalo zle. V očích mě zaštípaly slzy. Hrábnul jsem rukou po notebooku a zavřel ho, abych to neviděl, a snažil se to rozdýchat.
Možná to není tak, jak si myslím, a v mejlu je úplně něco jiného. Určitě to tak bude...
Ale čím víc jsem na to myslel, tím víc se mi z toho dělalo špatně. Pocit, že by měl Aki odjet, mě totálně odrovnal. Už jsem to nedával. Vystřelil jsem z postele a běžel rovnou na záchod.
Vyzvracel jsem to málo, co jsem stihl sníst. Chtěl jsem se spláchnout do záchodu. Chtěl jsem se někam prostě schovat. Nedokázal jsem to přijmout.
Ne... Určitě to tak nebude. Určitě to je nějaká blbost a já zbytečně vyšiluji. Musím se uklidnit...
Spláchnul jsem a šel si umýt zuby a pořádně se opláchnout studenou vodou. Nebudu dělat nějaké scény, když ani nevím, jak to doopravdy je.
Aki
„Neboj, já jí nic neřeknu, ale ta drbna támhle má moc prořízlou pusu, dávej si na něj pozor,“ odpověděl jsem Hirovi a ukázal Miurovi prostředníček, když se na mě na moment otočil.
Seiji se jen usmál a dělal, že to neviděl, ale bylo mu jasný, proč jsem to udělal. S Hirem jsme připravili večeři, a já ji po nějaké chvíli i uvařil. Nachystal jsem na stůl, aby si všichni sedli, a už se pomalu šinul ke schodům.
„Dojdi pro Kura, chci tu mít celou svoji rodinu, když jsem vás celý víkend neviděla,“ posteskla si Rose.
„Už jsem tam měl namířeno,“ usmál jsem se na ni, abych odlehčil situaci a vyrazil rovnou za Kurem.
V pokoji nebyl a počítač byl divně pohozený na posteli. Vzal jsem ho a když se spustil film, radši jsem ho otevřel a chtěl to ukončit, když jsem si všiml mailu, co mi přišel. Zamrazilo ve mně…
Co když si to Kuro přečetl a já ani neměl čas mu to říct. Co když ne, a já se prokecnu dřív, než to bude nutné.
U poslední věty v mailu jsem se však zastavil, četl jsem ten termín a nemohl jsem věřit vlastním očím.
„Odjíždíte za tři měsíce na stáž do Ameriky. Vše bude hrazeno z vašeho stipendia a dotováno sponzory.“
Tohle nebylo něco, co se odmítá, hlavně když je to můj obor a zcela dotované, ale ten termín...
Kuro
Pořádně jsem si vypláchl pusu a umyl obličej. Podíval jsem se do zrcadla na svoji ubohost.
Už normálně nejsem nic moc, a takhle nemocný vypadám ještě hůř. Bledý až hrůza...
Utřel jsem se a zamířil zpátky do pokoje.
Mezi dveřmi jsem se na moment zarazil, když jsem viděl, jak se Aki dívá do počítače, a hned jsem měl na jazyku otázku, zda je tam něco zajímavého.
„Chtěl ses dodívat na film? Omlouvám se, že jsem to zavřel, ale nějak mě to vzbudilo, a já jsem chtěl ještě spát. No, nakonec jsem stejně musel na záchod,“ došel jsem k posteli a posadil se na ní, protože Aki teď zabíral moje místo.
„Dělal jsi večeři? Voní to po celém baráku,“ natáhl jsem se po odloženém županu a oblékl si ho.
Sice jsem byl nervózní, ale bylo mi i chladno. Tak jsem aspoň zamaskoval to, proč se ještě třesu. Za chvíli si stejně budu muset dát další prášek, pokud mi horečka ještě neklesla. Ale podle toho, jak jsem cítil horkost a bolela mě hlava, a vůbec všechny kosti v těle, tak horečka rozhodně dolů nešla.
Aki
Když Kuro vešel do pokoje, radši jsem zaklapl notebook a odložil ho stranou.
„Ne, ani jsem se na to nesoustředil, jen jsem se učil,“ zalhal jsem.
Ale nemohl jsem mu říct pravdu, protože není v dobrém zdravotním stavu, chtěl jsem mu dát čas.
„Jdeme na jídlo, uvařil jsem vážně specialitu, tak snad se to bude dát jíst,“ usmál jsem se na Kura a zvedl se z postele, abychom mohli jít dolů.
Vadilo mi, že mu neříkám celou pravdu, ale pro něj to bylo v tuhle chvíli lepší a hlavně… On sám se nezeptal, takže jsem nelhal. Kdyby padla přímá otázka, odpověděl bych mu, jenže on… Co když to nakonec vážně neviděl, a já se tu zbytečně trápím.
„Rose nás chce mít všechny dole, prý se na nás těšila, tak bychom měli jít,“ objal jsem ho a políbil, jak jsem potřeboval cítit jeho tělo na svém.
Je to pro mě těžké, podle termínu pojedu vážně brzo pryč a nebudu u něj, ale je to šance pro nás oba, abych byl něco víc a mohl nás zabezpečit. Sice nebude Kuro chtít, abych se o něj tolik finančně staral, ale já takový prostě jsem, nechci nic dělat polovičatě.
Kuro
Aki se ani nezmínil o tom emailu. Možná asi vážně zbytečně stresuji a bude to nějaká blbost. A když zmínil Rose, hned jsem souhlasil. I když jsem byl zralý akorát na to, jít si lehnout, chtěl jsem ji vidět.
Těšil jsem se na ní, a vlastně... Nebylo to jen o těšení. Nějak jsem potřeboval její maminkovské objetí. Ale budu se muset držet zpátky. Nechci, aby hned viděla, že se něco děje. A určitě i ona sama je hodně unavená.
Zavázal jsem si pořádně župan, oblékl hrubé ponožky, aby mi nebyla zima na nohy, a pak jsme s Akim sešli dolů.
„Není nad to, být doma,“ zaslechl jsem Rose ve chvíli, kdy jsme vcházeli do kuchyně.
Zrovna si chtěla sednout ke stolu, ale když mě viděla, šla mi hned naproti a objala mě. Také jsem ji chytil, a objal na moment o něco pevněji stiskl, jak jsem byl rád, že je zpátky. Ale vzápětí jsem si to uvědomil, vymanil se z jejího objetí a ustoupil o krok.
„Něco se děje?“ pohlédla na mě hned podezíravě.
„Ne. Jen jsem rád, že jsi zpátky a nechci, abys ode mne něco chytla,“ zatvářil jsem se provinile, když mi hned na to sáhla na čelo a zavrtěla hlavou.
„Budeš s námi jíst, nebo chceš jít raději do postele?“
Rozhlédl jsem se po kuchyni. Kluci právě uklízeli učení a chystali stůl k večeři. Ze sporáku a z linky to krásně vonělo, a i když jsem moc hlad neměl, nakonec jsem souhlasil, že zůstanu.
„Stejně si musím dát prášek, tak něco málo bych sníst měl...“ šel jsem se usadit na své místo u stolu.
Aki
Mohl jsem dělat, že mě to netrápí, ale trápilo. Vážně jsem mu nechtěl nic tajit, ale vypadal zmoženě a nemocně. Nemohl jsem. Nešlo to...
„To bys měl, té polévky bylo málo a zase s prázdným žaludkem si prášek vzít nemůžeš,“ řekl jsem přísně a nabral na talíř Kurovi jídlo.
Byl to vepřový steak s grilovanou zeleninou a jasmínovou rýží. Potřeboval pořádně nabrat sílu a tohle bylo jídlo, co mu muselo udělat v žaludku dobře.
„Vypadá to skvěle,“ usmála se Rose a popřála všem dobrou chuť, aby mohla pustit do jídla.
I já jsem začal jíst, ale pořád jsem si Rose podezřívavě prohlížel. Sice vypadala lépe, než když odjížděla, ale její barva pleti a oschlá ústa naznačovala, že jí stále není úplně dobře. Aspoň poslušně jedla svou porci a pořád se usmívala. Hiromi na ní mohl oči nechat, bylo vidět, že mu moc chyběla, jak kdyby neměl kus sebe, když tu nebyla. Měli vážně hezký vztah, až jsem jim ho občas záviděl, ale díky nim jsem měl rodinu, která za to vážně stála.
„Aki… Chtěl bych ti ukázat jednu knihu, co jsem ti přivezl,“ ukázal Seiji na studovnu, když uklízel prázdné nádobí ze stolu.
„Běž si zatím lehnout, hned přijdu, ano?“ usmál jsem se na Kura a políbil ho, než jsem odešel se Seijim.
Vešli jsme do pracovny a Seiji hned zavřel dveře, jak kdyby se nikdo neměl nic dozvědět.
„S Rose jsem to už probíral, takže… Vím o té stáži. Rose zajistí svoji rodinu v Americe, a budeš u nich, ale… Teď bys to Kurovi říkat neměl, aspoň do doby, než bude zdravý. Je dost emotivně nevyrovnaný a tohle by mohlo jeho nemoc zhoršit. Je to sice jen na tři měsíce, ale oddělení od tebe bude pro něj těžké,“ mluvil, a já se mezitím posadil do křesla.
Kuro
Nabíral jsem malé porce a doslova se nutil do jídla. Ale snažil jsem se sníst, co nejvíce to šlo.
U stolu vládla pohoda a já ji nechtěl narušit tím, že se hned zvednu a půjdu si lehnout. Ale chuť si lehnout, byla opravdu velká. Měl jsem problémy sedět, jak mě všechno bolelo, a tak, když se Aki zvedl a odešel se Seijim vedle, odložil jsem hůlky a s omluvou se také zvedl.
„Nezapomeň si vzít prášek,“ podal mi Miura sklenici vody, než jsem stihl dojít ke dveřím. „Zítra po škole tě přijdu zkontrolovat.“
„Dobře se zabal, ať se zahřeješ,“ chytla mě ještě Rose za mou roztřesenou ruku.
Jen jsem přikývl a šel nahoru. Byla tu pohoda, ale já ji v tuhle chvíli nějak nedokázal snést. Jako by mě to tížilo, nebo co.
Ani jsem nerozsvěcoval. Jen jsem postavil sklenici na stolek vedle prášků, a tak jak jsem byl, si lehl na postel. Díval jsem se na odložený notebook, a měl jsem strašně velkou chuť ho otevřít a podívat se do něj. Chtěl jsem vědět, jestli Aki opravdu odjede, nebo si jen dělám zbytečné starosti.
Z toho přemýšlení, a hypnotizování notebooku, jako by on sám mi měl něco říct, jsem se nakonec tak unavil, že se mi oči začínaly pomalu zavírat.
Aki
„Já to vím. Neřekl jsem mu to, ale on se ani neptal, i když si myslím, že něco už tuší,“ povzdechl jsem si a napil se vody, co jsem si vzal s sebou.
„Je určitě těžké mu to tajit, ale jiná možnost není. Kuro není ve stavu, kdy by to mohl pochopit. Určitě mu to ublíží a bude se cítit odsunutý na druhou kolej, ale ty i přes to všechno musíš odcestovat, je to důležité. Chceš být doktor, a stáže budou ještě víckrát, na tohle si Kuro bude muset zvyknout,“ podal mi Seiji knížku, o které mluvil.
„Řeknu mu to až bude v pořádku. Co potom udělá nedokážu říct, ale nenechám ho pochybovat o našem vztahu!“ odpověděl jsem příkře a zvedl se k odchodu.
„Půjdu za Kurem, když je chvíli beze mě, tak vymýšlí blbosti,“ povzdechl jsem si a vydal se do pokoje za Kurem.
Vzal jsem si ještě konvičku s čajem, co Rose nachystala, a vydal se nahoru. V pokoji bylo ticho a Kuro spal, tak jsem vše uložil na noční stolek a přilehl do postele. Notebook jsem odložil bokem a místo toho jsem pročítal tu knihu, co mi Seiji donesl.
Kuro
Nespalo se mi moc dobře. Pořád jsem se vrtěl, až jsem nakonec sám sebe probudil. První, co jsem uviděl, byl Aki, který ležel vedle mne a u lampičky si četl v knize. Zašel jsem si na záchod, a při cestě zpátky jsem si vzpomněl, že jsem si nevzal prášek. Poslušně jsem ho polknul a zapil, a hned se zase zachumlal do peřiny. Přitulil jsem se k Akimu a během chvíle jsem byl zase v pánu. Tentokrát se mi spalo už o dost lépe, když jsem ho měl vedle sebe...
Další tři dny jsem se skoro nehnul z postele. Horečka mi kolísala a Miura mi při každé návštěvě nadával, když zjistil, že jsem z postele vylezl ven. Když jsem byl přes den jen s Rose, hlídala mě a starala se o mně. Ale nevadilo ji, když jsem si vzal peřinu a šel si lehnout k ní do pracovny, abych nebyl nahoře sám. Když Aki odešel do školy, snažil jsem se spát, aby mi ten den bez něj rychle utekl. Ale šlo to špatně. Měl jsem v hlavě snad nastavené hodinky, a vždy, když se vracel ze školy, tak jsem byl vzhůru a stepoval u dveří.
Nakonec bylo rozhodnuto, že do školy půjdu až v pondělí. Tak akorát, abych se dal do pořádku a znovu neonemocněl.
V neděli večer jsem měl už všechno přichystané. Pondělí byl první den, kdy jsme měli začít s praxí, a já prošvihl pět dní školy Měl jsem z toho strach, ale přitom jsem se už i těšil. Asi stokrát jsem si zkontroloval, jestli mám všechno, abych náhodou něco nezapomněl.
Aki
Uběhlo pár dní a mě se každou noc celkem špatně spalo. Nejen že mě trápilo to, že se Kuro vrátí do třídy za tím pitomcem, co mě tak štval, ale každý jsem se přesvědčoval k tomu, abych mu řekl o té stáži. Takové moje osobní peklo, které jsem si stvořil zbytečnými obavami. Určitě to tak strašně Kuro brát nebude, hlavně když mu budu každý den volat na skype, a tak dlouho ta stáž trvat nebude. Vím, že mi to všechno přeje, bude se muset vyrovnat i s tímhle, a je to i pro nás oba velmi důležité.
„Dneska vás vezmu do školy a ze školy já. Mám nějaké zařizování v městě a budu přednášet na literární univerzitě hned vedle té vaší, je to jen pro mladé spisovatele, ale moc se na to těším,“ usmála se Rose, a nebylo pochyb o tom, jak velmi se na to připravovala.
Dneska jí to slušelo víc než kdykoliv jindy. Měla kostýmek a dobře padnoucí boty s podpatkem, které běžně ani do města nenosila.
„Dobře,“ usmál jsem se, když jsem si od ní bral svačinu, a i s kluky nasedal do auta.
„Večer jdu s Hirem na to představení, takže máte dům jen pro sebe,“ podívala se na nás do zpětného zrcátka a mrkla na mě, abych nezapomněl, co jsme si domluvili.
Řekl jsem jí o svém problému, a ona sama mi poradila, abych to Kurovi pověděl co nejdřív. Musel jsem… Rose zařídila bydlení u její tety, a nedalo se protestovat.
„Dneska jsme nestihli ranní rozcvičku, takže… večer je jen náš,“ mírně jsem kousl Kura do ucha a potom ho na něj políbil.
Kuro
Po Akiho slovech jsem se podíval dopředu na Rose, jestli ho slyšela nebo ne. Ale ona se jen s úsměvem věnovala řízení, a já vážně netušil, jestli se náhodou neusmívá tomu, co řekl Aki.
„No, nestihli,“ otřel jsem si ucho o rameno, abych zahnal ten pocit, který mi postavil chloupky na zátylku.
To, že jsem ani neměl chuť, jsem mu raději neříkal. Myslel jsem na dnešní praxi, kam jdu poprvé, a taky na to, co jsem zahlédl v Akiho noťasu, i když jsem si to ani nepřečetl. Ale už jen to oznámení v předmětu zprávy mi stačilo.
Ale pomalu jsem začínal věřit v to, že se vlastně nic neděje, a jen zbytečně plaším, když Aki doteď nic neřekl.
„Dneska pro mne nejezděte. Mám praxi a nevím, kdy budu končit. Ráno ještě budeme ve škole, a pak se budeme přemisťovat do přidělených restaurací. Takže bych potom dal vědět, kde jsem, abyste věděli. Nevím, kdy budeme končit, takže pak dojedu autobusem.“
Taky další věc, která mi od neděle opět ležela v hlavě.
Jak to bude s Ashidou.
Na to jsem se vážně netěšil, protože jsem vůbec netušil, jak se bude tvářit, a co mu mám vlastně říct.
Aki
„Aha…“ zapřemýšlel jsem.
„Tak mi dej vědět v kolik budeš končit, abys neměl studenou večeři,“ usmál jsem se a dělal, že mi nevadí, že bude s tím týpkem.
Uvnitř mě to ale doutnalo. Rozhodně jsem nezapomněl, jak ho ten kluk líbal, a už vůbec ne, jak moc mě provokoval. Dojeli jsme do školy a já ještě pohladil Kura po tváři, když jsme každý odcházel svým směrem. Pořád jsem ho chtěl políbit, nebo obejmout, ale… Nedokázal jsem to udělat. Možná tohle způsobil on, že jsem mu nechtěl dělat problémy, ale začal jsem mít strach z toho, abych se toho já sám nezalekl. Nakazil mě tím svým věčným strachem, ale já ho nechtěl. Nechtěl… Ne! Aspoň jeden z nás musel být ten silný.
„Ahoj… Tak co, už je vše ok? Jak je ti?“ hodil svou obrovskou tlapu přes mé rameno Ookuba.
„Jo… Už je to… Dá se říct že ok,“ podíval jsem se na něj a usmál se.
Pořád to byl člověk, co byl se mnou spoustu let a i když ho Kuro neměl rád, můj to byl nejlepší kamarád, nemohl jsem ho ignorovat.
„Přišlo ti potvrzení termínu na tu stáž? Mě už taky… Co takhle kdybychom se v Americe viděli? Sice budeme každý bydlet jinde, ale nemocnici máme stejnou, aspoň tam nebudu sám,“ zatvářil se jako štěně a já mu rozcuchal jeho černé havraní vlasy.
Vždy byl takový, možná kdyby se často nechoval jako blbec, tak by mohli s Kurem vycházet.
Kuro
„Určitě ti napíšu, nebo zavolám,“ přikývl jsem.
Myslel jsem, že mi Aki bude chtít dát pusu. Byl jsem na to už tak nějak připravený. Ale on mě jen pohladil a šel. Vím, že se toho na veřejnosti bojím, a já si připadal najednou nějak odstrčený.
Došoural jsem se ke dveřím. Než jsem vešel, ještě jsem se otočil, že na Akiho aspoň zamávám, ale to, co jsem viděl...
Vážně to Aki udělal? Vážně? Sahal Ookubovi na vlasy, a on měl svoji ruku kolem Akiho ramen?
Sevřel se mi žaludek. Udělalo se mi tak všelijak, a já to nějak nemohl strávit.
Aki se hrabal Ookubovi ve vlasech...
Raději jsem se otočil zpátky a vešel dovnitř. Dveře za mnou bouchly, a já poskočil, jak jsem byl v nervu a lekl jsem se toho.
„Ahoj,“ ozval se přede mnou Ashida, do kterého jsem málem narazil. „Konečně jsi tady. Myslel jsem, že jsi už umřel. Ale, jak se na tebe, tak dívám, tak k tomu nemáš daleko. Jsi bledý jak stěna...“
Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu. Zadíval se mi do obličeje a mírně stáhl obočí.
„Chceš jít na ošetřovnu? Vážně jsi v pohodě?“
„Jsem,“ odstrčil jsem jeho ruku. „Jdeme do posluchárny, nebo přijdeme pozdě.“
„Mám pro tebe poznámky. Chtěl jsem ti je poslat mejlem, ale nemám na tebe kontakt,“ vytáhl hned Ashida telefon.
„Aha, jo, máš pravdu,“ zamyslel jsem se.
Vážně není od věci mít na někoho z ročníku kontakt, pro tyhle případy. Vytáhl jsem i svůj telefon a vyměnili jsme si adresy.
„Pošlu ti to později, teď musíme už jít,“ postrčil mě Ashida k posluchárně. „Dneska bude náročný den. Nezapomněl sis nic?“
„Asi ne,“ zamručel jsem a šel se usadit do lavice.
Nechtělo se mi s nikým mluvit. Nejraději bych teď byl někde sám...
Aki
„Hele… Odpolko je ten trénink s třeťákama, a já slyšel, že by se měli přijít podívat a vybrat si do hlavního týmu čtvrťáci, to přece nemůžeme nechat plavat, ne? Půjdeš?“ rozzářily se Ookubovi oči a já se usmál.
„Proč ne, vlastně domů nespěchám, a nevadí, když se hodinu zdržím,“ přikývl jsem, a hned jsem si vysloužil jedno silné sevření v jeho náruči.
Rychle jsem ho od sebe odstrčil, protože to od jiného chlapa rád nemám, a ani Ookuba není výjimkou.
„Zítra buďte všichni i s věcmi nachystáni u doktorských kolejí a půjdeme na pitevnu. Kdo by měl slabý žaludek, tak musí donést omluvenku od lékaře… No omluvenku, že přecházejí na jiný obor,“ usmál se na nás, až mě zamrazilo v kostech.
„Samozřejmě ekonomové ti, co budou zalezlí v kancelářích, tak na praxi nemusí, pro ostatní mediky je to povinné,“ ukázal na tabuli nové knihy, které byly potřebné při anatomii, a vydal se se zazvoněním ven ze třídy.
„Ani bych tam nešel,“ prskl Ookuba a postrčil mě ke dveřím, abychom mohli vyrazit na oběd.
Kuro tu nebyl, a já nechtěl jíst sám, Ookuba byl stejně jak pijavice, takže netrvalo dlouho, a já se s ním už cpal výbornými hamburgery, co tu dělali.
Kuro
Celou dobu, co jsme byli v posluchárně, jsem byl tak trochu mimo. Ashida seděl vedle mě, a podle jeho chování to vypadalo, jako by se před týdnem vlastně ani nic nestalo. Pořád jsem o tom přemýšlel, a nevěděl jsem, jak to mám začít.
Co mu mám vlastně říct? Nechci ho urazit, a navíc, budu s ním na praxi. Co když se to nějak pokazí a bude to pak jedno velké peklo?
„Ten tvůj je medik, co?“ zeptal se mě zničehonic, když jsme si sbírali věci a chystali se na autobus.
Měli jsme přidělenou restauraci na druhém konci města, a měli nás tam čekat v jednu hodinu. Takže nejvyšší čas, abychom vyrazili.
„Můj, kdo?“ zarazil jsem se.
Poupravil jsem si batoh na zádech. Jednou rukou jsem křečovitě svíral popruh a v druhé ruce držel kufřík s noži.
„Tvůj kluk,“ nahnul se ke mně, aby to neslyšeli ostatní. „Ten, co mi málem rozbil pusu na ošetřovně.“
„Hm, jo,“ odpověděl jsem krátce, protože jsem nevěděl, jak reagovat.
Takhle přímo se mě ještě nikdo nezeptal.
Procházeli jsme chodbou k východu. Kolem nás bylo celkem živo, protože většina využila delší pauzy mezi přednáškami, a spěchali na oběd.
„Dávej bacha!“ okřikl mě jeden, když kolem probíhal do jídelny.
Málem jsem skončil na zemi, jak do mě strčil. Ashida mě jen zachytil a srovnal mi balanc, a hned mě zas pustil. Ale já jen přes sklo hleděl do jídelny, kde u jednoho stolu seděl Aki. Už jsem měl v ruce mobil, že mu napíšu, ale když jsem viděl, jak tam sedí s Ookubou, a dobře se baví, najednou se vrátil ten špatný pocit z rána.
„Tak pojď, nebo nám ujede autobus!“ postrčil mě Ashida ke dveřím, a já se konečně hnul.
Schoval jsem mobil do kapsy. Napíšu mu později, až budu někde v klidu...
Aki
„Chutná ti to? Můžeme si klidně objednat pizzu, dneska to není nic moc,“ mluvil na mě Ookuba, ale já ho v tu chvíli moc nevnímal.
Zrovna jsem se díval po tom třeťákovi, co mě minule obtěžoval ve sprše, a nyní do mě nenápadně vrazil, když jsem viděl, jak se za prosklenými dveřmi baví Kuro s tím kreténem. Vztek ve mně vzrostl z nuly na sto snad během vteřiny, což samozřejmě neuniklo Ookubovi, a radši mi z ruky odstranil nůž.
„Buď v klidu, Aishida je docela nebezpečnej zmetek, hlavně když ti toho prcka ocucával,“ rýpl si do nebezpečného místa, a já se radši zvednul k odchodu, jinak bych mu jednu vrazil.
Popravdě jsme se my dva nikdy pořádně nepoprali, ani si neumím představit, jak by to dopadlo, nebo kdo by z nás odpadnul jako první.
„Pojď sem! Máme pro vás dva nabídku,“ křikl na nás ten třeťák, a já si konečně všiml, že sedí i se čtvrťákama, co si nás prohlíželi jako nějaký manekýny.
Radši jsem nevzdoroval, ale než jsem si k nim přisedl, ještě jsem napsal Kurovi zprávu.
„Dej si na toho zmetka pozor, a budu tě čekat doma i s večeří.“
Kuro
Vyšli jsme před kampus, a v tu chvíli mi zapípal mobil. Po přečtení zprávy jsem měl smíšené pocity. Nevěděl jsem, jak si to mám přebrat.
Nevím proč mi to vyznělo naštvaně. Bylo to takové zvláštní, a já vážně nevěděl, jak mám na to odpovědět.
„Autobus!“ křikl na mě Ashida, a potáhl mě k zastávce.
Právě dojel, a všichni už nastupovali. Jen tak, tak jsme to stihli. Dosedl jsem na sedačku a rychle oddechoval. Mobil jsem ještě pořád mačkal v ruce.
„Chceš mi napsat mejl?“ zasmál se Ashida, který se usadil vedle mě. „Není problém.“
Vytáhl svůj telefon, něco do něj naťukal a odeslal. Nějak jsem ho vnímal vzdáleně, a až teprve, když mi mobil zavibroval v ruce, jsem si uvědomil, co říkal. Podíval jsem se na zprávu, co mi poslal.
Blázen, jen samé smajlíky. Jak malé děcko.
Ale přesto jsem se usmál. Tak nějak mě tím vytrhl z pochmurné nálady. Schoval jsem telefon do tašky a už jen sledoval cestu. Jeli jsme opravdu skoro na druhý konec města. Ale restaurace, kterou jsme měli přidělenou, stála za to. Byl to rodinný podnik, v menší uličce. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Ale... Byl zařízený v podobném stylu, v jakém jsem jednou chtěl mít svůj bar.
Byl jsem nadšený, a okamžitě zapomněl na všechny trable. I na to, že mám napsat Akimu a Rose, kde mám praxi.
Aki
„Jsem Yuuta, takže mi tak odteď vy dva říkejte,“ oslovil nás ten třeťák a usmál se.
Nebylo moc lidí, ze kterých bych měl divný pocit, když jsem viděl jejích smích, ale on… Byl vážně jako… Jako lovec, který se chystá skolit svou kořist.
„Spíš mu říkejte zástupče kapitána, protože on už je nyní kapitán, ale jen pro nás. Až čtvrťáci odejdou, tak on je stopro kapitán,“ zasmál se další třeťák a poplácal Yuuta po rameni.
Představili se i další, ale já je moc nevnímal, pořád jsem měl v hlavě jen Kura a toho kluka, co mě hodně štval, a podle mě to moc dobře věděl.
„Hej… Ty svalovče… Budeš od zítřka dost trénovat, budeš v útoku se mnou,“ přimhouřil na mě Yuuta oči, a já se něj konečně podíval.
„Co?“ nechápal jsem.
Myslel jsem si, že budu spíš na lavičce, už proto, že třeťáci a čtvrťáci k sobě nikoho nepouštěli, ale tohle… Překvapilo mě to, ale Ookuba vypadal, že tohle pro něj nic nového není.
„Jo a já v obraně,“ vyplázl na mě jazyk a pevněji stiskl ramena.
Jen jsem souhlasně kývl, a když jsem slyšel zvonění na hodinu, hned jsme odešli s Ookubou do třídy. Zbytek dne pro mě byl jen učení a nakonec pitevna. Málem jsem se vyvrátil, když rozřízli tělo a ukazovali naživo, kde, co je. Ne, kvůli tomu, co jsem viděl, ale ten smrad byl zvláštní. Už jsem si mezi mediky taky našel pár kamarádů, co se ke mně hned přidali na praxi, a docela jsem se s nimi bavil. Musel jsem navazoval nové vztahy, jinak bych ve třídě ani nepřežil, a když budu nemocný, aspoň mi dají poznámky z přednášek.
Nakonec jsem se dostal na trénink a tam mi dali opravdu do těla. Nešetřili nás s Ookubou ani na chvíli, takže když mě Rose vyzvedla a začala se doma chystat k odchodu s Hirem, byl jsem totálně unavený. Radši jsem hned udělal takovou rychlou dobrotu, a zasedl na gauč k televizi, kde jsem hned usnul.
Kuro
Opravdu jsem byl tak nadšený, že mi ani nevadilo dělat zatím pomocné práce. Přeci jen nejsem ještě tak dobrý, abych se hned mohl postavit k plotně, nebo obsluhovat zákazníky. Zabral jsem se do toho natolik, že jsem zapomněl i na to, že si mám promluvit s Ashidou.
I majitelé podniku s námi byli spokojeni a chválili naši práci.
„Počítáme s vámi i nadále. Opravdu jste šikovní. Nemyslete si, že to říkáme každému, občas sem přijdou takoví, které odmítáme už první týden. No, víme, že jim to pak ve škole dělá problémy, když je už nechceme, ale pokud chtějí dělat tuhle práci, musí se umět vzít za práci, aby zákazníci byli spokojení. O to nám hlavně jde, protože pak jsou spokojení a vrací se k nám.“
Majitelka se na nás usmála, a pak ukázala na stůl, kde byla připravena večeře. Usadili jsme se všichni a pustili se do jídla. A že jsem hlad měl, protože jsem za celý den jen zobnul trochu sushi a nic víc.
Když jsme potom po večeři uklízeli restauraci, byla už venku dost tma, a podle hodin nás čekal poslední autobus asi za necelou hodinu.
„Dám vědět, kdy pojedu, hned jsem tu,“ zašel jsem do šatny pro mobil.
„Přijede pro mne máma, tak tě odvezeme,“ ozval se za mnou Ashida, když jsem právě měl naťuklé první písmeno.
Nešťastně jsem přejel prstem po displeji, jak jsem se lekl, a zpráva se odeslala, aniž bych stihl cokoliv napsat.
Otočil jsem se na Ashidu, a v tu chvíli jsem byl celý mokrý. Stál za mnou moc blízko... Žduchnul jsem do něho a všechny špinavá voda z hrnce, do kterého se slily zbytky, skončila na mě.
Aki
Spalo se mi celkem dobře, probudily mě až titulky, které se ukazovaly v celé své kráse v televizi. Protáhl jsem se a došel se napít. Přeci jen už byly teplé večery, a já na sobě měl ještě kalhoty, jak jsem se po škole nepřevlékl.
Zkontroloval jsem telefon, a když jsem na něm nic neviděl, pro jistotu jsem si dal nahlas zvonění. Zašel jsem si pro čisté věci nahoru do pokoje, a hned vlezl pod sprchu. Sice jsem byl ze sportu osprchovaný, ale spal jsem, zpotil jsem se, a to jsem rozhodně neměl rád. Celá koupel byla příjemná, a být teď ve vaně, nejspíš znovu usnu. Jenže jsem spíš začal mít chuť na něco jiného, a to už se brzo mělo vrátit zpátky. Potřeboval jsem svou denní dávku vzpruhy a polibků které mi ráno upíral.
Kuro
„Promiň! Neodhadl jsem vzdálenost,“ vykřikl Ashida a hned postavil hrnec na stůl.
Odložil jsem telefon, a rychle ze sebe stáhl mokré a špinavé triko.
„Co si mám obléct? V pracovním jít nemůžu, to je propocené a načichlé, styděl bych se,“ ztrápeně jsme si prohlížel mokré triko.
Budu se muset osprchovat, a nakonec stejně to pracovní triko na sebe budu muset natáhnout. A to nemluvím o kalhotách. Bude ostuda v kuchařským jet domů.
Ale nic jiného mi nezbývalo. Popadl jsem kuchařské hadry a ručník a zamířil dnes už podruhé do koupelny.
Zamkl jsem se, a hned jsem vlezl do sprchy. Budu muset pak zavolat Akimu, jestli by pro mne nepřijel a nedovezl by mi nějaké věci. Bude lepší na něj počkat než se v tomhle trápit v autobuse.
„Půjčím ti něco ze svého. Vždycky nosím náhradní, a kalhoty na tom nebyly zas tak špatně. A stalo se to kvůli mně, tak budu rád, když si půjčíš aspoň moje triko!“ volal na mě přes zavřené dveře Ashida.
„To je v pohodě, zavolám Akimu, aby pro mne přijel,“ odmítl jsem jeho nabídku.
Umyl jsem se a oblékl do kuchařského a chtěl vylézt ven. Ale když jsem vzal za kliku, nešlo mi to otevřít. Zkoušel jsem asi třikrát otočit klíčem, ale ten se prostě ani nehnul.
Tak, jsem v háji... A už je dost hodin. Kdybych se aspoň mohl ozvat Akimu.
„Můžeš zavolat někoho, aby mi přišel otevřít dveře? Nejde mi to, asi se zasekl zámek!“ volal jsem na Ashidu a doufal jsem, že mě uslyší.
Bylo tam už chvíli ticho, a já vůbec netušil, jestli tam je.