Aki
„Aki… Klid… Uklidni se. Prvně si to urovnej v hlavě. Jen tiše… Tvoje srdce se klidní… Už je líp. Ookuba pomalu sundá ruku z tvých očí a ty nic neuděláš, ano?“ mluvil na mě dál Seiji a já přikývl.
Vlastně jsem chtěl, aby sundal tu ruku, protože jsem toho sráče vidět chtěl. Můj jasný cíl na celý semestr byl právě Ashida. Hned, co Ookuba stahoval ruku dolů, tak já vystartoval tak rychle, že mě málem neudržel, kdyby mu Seiji nepomohl.
„Byl to nejlepší rváč, co znám. On se jen tak neuklidní. Hlavně když mu nějakej debil cumlá kluka, to asi není zrovna ideální partner, že… Kuro?“ podíval se směrem na Kura a polevil ostražitost, za co si vysloužil loket do žeber.
„Aki!“ křikl na mě Seiji a já se konečně podíval na něj.
Viděl jsem, jak je naštvaný a důrazně mi mačká ruku, aby odvedl pozornost od Ashidy, který s úsměvem, jako kdyby nic, odcházel ven z ošetřovny. Bylo mu jedno, že chci slyšet vysvětlení. Bylo mu fuk, že na něj Miura mluví. Prostě se mu vysmekl a šel.
„Kretén. Pusťte mě! Chci ven. Musím to dostat z hlavy,“ prsknul jsem po Ookubovi a Seijim.
Seiji mě pustil, ale Ookuba mě dál držel za ruku, a i se mnou odešel z ošetřovny. Pustil mě až venku na běžecké dráze, kde si sedl a mě nechal běhat. Bylo to dobré řešení, ale musel mě pořád hlídat, jinak bych tryskem našel toho debila a vymlátil mu všechny zuby. Musel jsem se uklidnit… Musel… Ale vůbec to nešlo. Jak kdyby někdo pustil papiňák a ten bouchl.
Jsem nasranej. Hrozně… Zbořil bych dům, rozsekal beton… Cokoliv. Nemohl jsem nyní být s nikým, ani vedle něj, jinak bych… Co bych udělal, kdybych nyní s Kurem mluvil?
Kuro
Nechápal jsem, co se tu děje. Neschopen slova jsem hleděl, jak Aki vyvádí, a já ani nevěděl proč.
„Jen jsem chtěl Kurovi dát obklad,“ podíval se Ashida na Miuru a pokrčil rameny.
Když Seiji křikl na Akiho, jen se na něho s úsměvem podíval, a pak v tichosti odešel, jako by se ho z toho, co se tu dělo, vůbec nic netýkalo.
Konečně jsem se posadil a díval se na rozčíleného Akiho. Opravdu jsem netušil, co se stalo, ale nejspíš to mělo něco společného s Ookubou, když se mu snažil vytrhnout. Ale potom došlo, co Ookuba řekl...
Někdo mu co? To jako jsem měl být já? Vždyť jsem spal, a kdyby mě nevzbudili, ani bych nevěděl, že tu jsou.
„Aki!“ zavolal jsem na něho, když ho Ookuba táhl ven z ošetřovny.
Proč ho drží za ruku a vede ho pryč?
„Aki!“ křiknul jsem na zabouchnuté dveře.
Snažil jsem se rychle vstát. Chtěl jsem za ním běžet. Chtěl jsem vysvětlení, co se vlastně stalo. Proč se mnou Aki nemluví? Skoro se na mě nepodíval. A navíc... Byl tak blízko u Ookuby, a ještě s ním odešel ruku v ruce.
Shodil jsem nohy z postele a snažil se rychle nazout boty. Srdce mi valilo jak šílené, a nemohl jsem se skoro nadechnout, jak mi hruď sevřel špatný pocit.
„Musím jít za ním,“ opakoval jsem dokola, a už poněkolikáté si nazul levou botu na pravou nohu.
„Nikam nejdeš!“ ozval se přísně Seiji. „Teď se v klidu oblečeš, a já tě odvezu domů!“
„Já tu ještě musím zůstat. Ale Seiji tě odveze, a pak se vrátí. Tady máš léky, takže hned jak budeš doma, vlezeš si do postele. Další prášek si dáš za čtyři hodiny. Nastav si budík, abys to nezaspal. Minimálně dva dny budeš doma.“
Miura mi pomohl obout boty a obléct. Strčil mi do ruky léky a moje věci podal Seijimu. Staral se o mně, ale nějak ztratil tu svoji bezstarostnost. Neusmíval se... A navíc... Když se mnou mluvil, byl jeho tón docela chladný. Jako bych opravdu byl jen pacient a on doktor.
„Tak jedeme. Chci se ještě vrátit na odpolední přednášky, takže nezdržuj,“ chytl mě Seiji za ruku a táhl mě ven z ošetřovny.
„Chci jít za Akim,“ zkoušel jsem se mu na chodbě vytrhnout.
„Ne. Máš horečku, takže jedeš domů.“
„Ale já s ním opravdu potřebuji mluvit!“ vykřikl jsem zoufale a znovu se mu chtěl vyškubnout. „Vůbec nevím, co se stalo!“
„Na mluvení budete mít později dost času!“ otočil se už naštvaně Seiji a víc mi sevřel ruku. „Takže jedeme domů!“
I přes mé protesty mě dotáhl k autu, nastrkal mě do něho, a hned jsme vyjeli, abych neměl tendenci ještě vystoupit a jít za Akim... Po cestě bylo ticho. Seiji nic neříkal a ni se na nic neptal. A já měl hlavu plnou toho, co se před chvílí odehrálo. Nebyl jsem schopen si dát vůbec nic do souvislosti...
Aki
Ani půlhodinové běhání ve sprintérském tempu mi nepomohlo setřást ten vztek. Ať jsem dělal cokoliv, viděl jsem před sebou toho kluka, jak se sklání nad Kurem a líbá ho. Kurovi jsem věřil, to bylo v pohodě, ale tomu klukovi… Vůbec.
„Tak co, už je líp?“ usmál se na mě Ookuba, ale bylo vidět, že to bylo křečovité.
Moc dobře mě znal. Když jsem se dostal do tohohle stavu, kdy mi je jedno, jak ta druhá osoba dopadne, tak bylo lepší se mi vyhnout. Hodně kluků takhle skončilo v nemocnici, když jsme se s Ookubou na základce a potom na střední dostali do rvačky. Kdyby na mě Ookuba v té ordinaci neskočil, nemělo by to dobrej konec. Ať chci být doktor nebo ne, přísahu jsem ještě nesložil a rozhodně tenhle kluk si slitování nezasloužil. Podle jeho výrazu moc dobře věděl, co dělá a komu.
„Není to lepší, ale chci jít na přednášky kvůli materiálům na učení. Potom jedu domů,“ naštvaně jsem hodil ručník přes rameno, který mi Ookuba podával.
„Kuro odjel se Seijim. Je nemocný a má vysokou horečku. Nemyslím si, že byl přitom polibku při vědomí,“ stál od nás v uctivé vzdálenosti Miura a bylo vidět, že i jeho to trápí.
„Já Kuru neobviňuji, i když mě to všechno sere, věřím mu, ale ten sráč… Moc dobře věděl, co dělá a je mu to u prdele,“ prskal jsem nadávky kolem sebe, jak mě to štvalo.
„Tohle chápu, neboj. Podvést mě Seiji, třeba jen polibkem, tak ho vykastruju. Nikdo jiný ho mít nebude,“ zlověstně se zasmál Miura a promnul si ruce, jak to pro něj byla živá představa.
„Ale teď v klidu. Vezmi si věci a učení a odjeď domů. Kuro je vystrašený a určitě i beznadějný, neví, co se stalo, a věřím mu to, tenhle výraz by neměl někdo, kdo by podváděl,“ řekl Miura přísně a upravil si plášť, který mu vítr rozevřel.
Ookuba si ho jen prohlížel a byl snad ještě naštvanější než já.
„Motorku tu nechej, vezmu tě domů autem a zítra tě vyzvednu, jo?“ postrčil mě Ookuba k odchodu, a naschvál strčil ramenem do Miury, když jsme kolem něj procházeli.
Kuro
„Zavolám Akimu,“ začal jsem vytahovat z batohu telefon, jen co jsme vešli do domu.
„Nic takového. Je naštvaný, a akorát byste se pohádali. Nestačilo ti to včera? Beztak jsi onemocněl z té tvojí večerní procházky nalehko,“ vytrhnul mi Seiji mobil z ruky a vrazil ho zpátky do batohu.
Položil moji helmu na botník a pověsil mi bundu. Batoh však nepustil z ruky, jako by patřil jemu a ne mě.
„Švihej do postele. Uvařím ti čaj a donesu ti ho nahoru,“ postrčil mně ke schodům.
„Ne!“ šprajcnul jsem se. „Chci zavolat Akimu!“
„Řekl jsem do postele!“ uhnul mi, když jsem mu chtěl vytrhnout z ruky můj batoh.
„Dej mi to!“ zvýšil jsem na něho hlas, protože jsem opravdu nutně chtěl volat Akimu.
Měl jsem pocit, že Seiji mi to správné vysvětlení nedá.
„Mám tě nahoru dokopat?!“ křiknul už na mě naštvaně Seiji.
„Co se tu děje?“ ozval se rozespalý hlas Hiromiho.
Stál mezi dveřmi svého pokoje a pozoroval nás, jak se dohadujeme.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se mu Seiji, a pak ke mně mávnul rukou. „Tady mladej nechápe, co to znamená jít do postele, když má horečku.“
„Chci mluvit s Akim!“ prsknul jsem po něm.
„Pane bože, ty jsi tak tvrdohlavý, až to bolí,“ zamračil se Seiji. „Hiro, zaveď ho, prosím tě, nahoru a dohlédni, ať se převleče a zaleze do postele. Já mu zatím uvařím čaj a přijdu za vámi.“
Hiro pochopil, že se něco děje, tak mě bez řečí popadl za loket a táhl mě i přes mé protesty do našeho pokoje. Donutil mě se převléct, a hned mě zastlal do postele.
„Tak co se stalo? Neříkej, že jste pořád rozhádaní kvůli té slepici.“
„To ne,“ špitnul jsem. „Jen... Aki se na ošetřovně kvůli něčemu strašně rozčílil a vypadal, že to tam všechno strašně rozmlátí. Když jsem s ním chtěl mluvit, tak se jen otočil a... a...“
Nedokázal jsem už zadržet slzy. Bylo toho vážně moc, a Seiji mi ani nepomohl. Možná přišel později a nevěděl, co se stalo, ale mohl mě aspoň nechat s Akim promluvit.
„Ani se... na... mě nep... nepodíval,“ vzlykal jsem a utíral si oči do rukávu. „Odešel s... s... objímal ho... dr-drželi se za... ruce...“
Hiromi chvíli stál a jen se na mě díval, jako by nad něčím přemýšlel. Pak si ale vlezl ke mně do postele a objal mě.
„Hele, určitě to bude mít nějaké rozumné vysvětlení. Nevěřím, že by...“ raději to ani nedopověděl, jen mě pohladil po vlasech. „Včera večer mi jasně dal najevo, že ho zajímáš jen ty. Bude to dobrý, uvidíš. Vážně máš horečku. Nemysli na to a zkus se vyspat, ano?“
Místo, abych usnul, začal jsem brečet ještě víc. Připomnělo mi to, jak jsem občas takhle usínal s Ritou, když měla špatné sny. Bylo to, jako by tu se mnou byl opravdu starší brácha.
„Tady je ten čaj. Přestaň brečet, nebo ti ta horečka neklesne,“ zamračil se Seiji. „Já se musím vrátit do školy. Kuro si za čtyři hodiny má vzít prášek. Dohlédneš na něj?“ zeptal se ještě Hiromiho.
Když Hiro přikývnul, sebral se a s brbláním o nějakých horkých hlavách odešel.
Když jsem se trochu napil, znovu jsem se uložil. Hiro mi přitáhl peřinu víc ke krku. Podepřel si jednou rukou hlavu a pozoroval mě, jak se mi pomalu zavírají oči. Cítil jsem jeho teplou ruku, jak mi z tváře stírá slzy, a moc jsem si přál, aby to byla Akiho ruka.
Aki
„Ty…“ slyšel jsem, jak na Ookubu Miura zavrčel, ale ten se ani neotočil, spíš se nad tím pousmál.
„Chceš fakt jít hned domů? Co takhle nějaká hra u mě doma? Jsem tam sám a dáme si třeba pivo, nebo tak,“ vedl mě k třídě, aby si vzal věci.
„Ne… Chci domů,“ zamručel jsem.
Všichni ztichli, když jsme vešli do třídy, a byl konec třetí hodiny. Jen jsem se podíval na učitele a šel za ním. Řekl jsem, že mi není dobře, a proto bych chtěl jít radši domů. Sice nevypadal, že by mi to věřil, ale dal mi všechno potřebné učení i nějaké knihy, na kterých jsme byli domluveni a šel jsem. Neměl jsem na nikoho náladu… Vlastně jsem neměl chuť jít ani domů. Docela jsem bojoval sám se sebou, jestli nemám přijmout Ookubovu nabídku. Ale… Znal jsem ho, řekl mi, co ke mně cítí, nepochyboval jsem o tom, že by to na mě zkusil.
„Tak jedem?“ usmál se Ookuba, když mi vzal z rukou batoh a vyrazil se mnou k autu.
„Jo,“ odpověděl jsem, ale i tak jsem si ničím nebyl jistý.
Dovezl mě domů právě ve chvíli, kdy z domu odcházel Seiji a mířil k autu. Ani jsem Ookubovi nedovolil vystoupit z auta, jen jsem mu poděkoval a vyběhl z něj sám. Chvíli čekal, ale nakonec odjel.
„Je to lepší?“ zastavil se u mě Senji a pohladil mě po tváři, když viděl, jak vypadám.
„Ne. Nevím, co mám dělat,“ povzdechl jsem si a přitáhl si batoh na záda, když mi začal z ramene padat.
„To bude dobrý. Teď ale spí, nebuď ho. Má v sobě prášky a je u něj Hiro, takže by to mělo být v pořádku,“ stáhl ruku k pasu a odemkl svoje auto.
„Hmmm…“
Odešel jsem do kuchyně a místo toho, abych šel do našeho patra, radši jsem se vydal do pracovny Rose. Sedl jsem si do křesla a přikryl se dekou, co tam byla. Jen jsem chtěl být sám, opravdu sám.
Hiromi
Kuro brzy usnul. Byl vážně jak přejetý parním válcem a rozpálený jak žehlička. Střel jsem mu vlhké tváře, a pak jsem potichu vstal. Zašel jsem do koupelny, namočil malý ručník do studené vody a přiložil jsem ho Kurovi opatrně na čelo. Ať ho to aspoň trochu chladí.
Když jsem mu sáhnul na krk, byl úplně zpocený, a přitom měl ruce studené. Pořádně jsem ho i přesto zabalil do peřiny, a pak potichu odešel z pokoje.
Sešel jsem dolů do kuchyně, abych si udělal něco k obědu. Slyšel jsem předtím, že přijel Aki, myslel jsem, že bude tady, ale kuchyň byla prázdná.
I tak jsem ohřál oběd pro dva, z toho, co nám nachystala máma. Nachystal jsem to na stůl a šel se porozhlédnout po domě, kde Aki je. Myslel jsem si, že šel nahoru do druhého pokoje, ale ten byla taky prázdný. Nahlédl jsem ještě jednou do jejich ložnice, ale byl tam jen Kuro a spal jako zabitý.
Vrátil jsem se dolů. Věci tu měl. Rozhlédl jsem se po chodbě. Dveře máminy pracovny nebyly dovřené. Takže je to jasný...
„Udělal jsem oběd. Pojď se najíst, dokud je to teplé,“ otevřel jsem a promluvil na Akiho, který seděl v mámině křesle, zabalený v dece.
Došel jsem k němu a dřepl si před něj.
„Můžeš mi říct, co se vlastně děje? Jestli je to kvůli tomu včerejšku, tak se moc omlouvám. Kuro mi nebyl schopný nic pořádně vysvětlit. Jen to, že jsi byl rozčílený a odešel jsi s někým pryč. Tak, co se děje, Aki? Proč jsi úplně mimo, a Kuro tak vyšiloval, že křičel i na Seijiho?“
Aki
Trochu jsem se lekl, když na mě Hiro promluvil, vážně jsem to nečekal. Sice jsem byl vzhůru, ale rozhodně někde myšlenkami mimo. Pořádně jsem se posadil a opřel si bradu o dlaň.
„Popravdě? Já sám nevím, a ani nemám sílu to v tuhle chvíli zjišťovat. O tu holku nejde, sice mi vadilo, že mi Kuro nevěří, ale nějak jsem to přešel. Jenže dneska…“ povzdechl jsem si a promnul si oči, které mě začaly bolet.
„Ookuba se praštil do hlavy, když kravil. Vzal jsem ho na ošetřovnu, ale když jsme tam došli… Kuro ležel na lehátku, a nad ním se skláněl ten jeho spolužák a líbal ho. Nevydržel jsem to a skočil po něm, kdyby mě Ookuba a Senji nezastavili, asi bych mu hodně ublížil,“ narovnal jsem se ještě víc a napil se vody, co jsem si sem sebou vzal.
„A odešel? Ookuba mě vytáhl ven, abych si zaběhal a nerozmlátil to tam celý, to je všechno. No a teď, co si o tom myslíš ty?“ podíval jsem se na něj.
Hiromi
Poslouchal jsem, co Aki říká a snažil se dát všechno dohromady. Ale bylo to těžké...
„No, nevím, co si mám myslet. Jde o to, že jinak to vypadá, když ti o tom někdo říká a jinak zas, když jsi přímo u toho. Říkal jsi, že ten kluk líbal Kura?“ na moment jsem se zamyslel. „Nedivím se, že jsi vyletěl. Ale opravdu ho líbal, nebo se nad ní jen skláněl? Kuro zmínil ještě něco o obkladu, tak nevím... Neříkám, že ti nevěřím, ale těžko se mi dělá nějaký závěr. Ale pokud to tak bylo, nedivím se ti, že jsi vyletěl. Netušil jsem, že jsi takový ranař. Ale asi bych jednal stejně.“
Musel jsem se usmát, když jsem si představil Akiho, jak vyvádí. My spolu měli ze začátku menší nedorozumění, ale nikdy to nezašlo tak daleko, aby to bylo opravdu na pořádnou bitku. Ale vzpomněl jsem si také, jak skočil po Kurově otci, a docela mi z toho přeběhl mráz po zádech.
„Mám pocit, že Kuro opravdu neví, která bije. Byl z toho úplně mimo. Mluvil jen o tom, že jsi s odešel a držel se s Ookubou za ruce. No, sice se potom rozbrečel, ale ani on nebyl daleko od toho, aby Seijimu jednu natáhl. Měl bys ho vidět. Byl bys na něho pyšný. Netušil jsem, že se dokáže na někoho tak rozkřičet.“
Vím, že tahle situace je blbá, ale přesto jsem se musel usmívat. Bylo mi líto, že vznikl mezi nimi problém, ale na druhou stranu, oba dva ukázali i svou druhou stránku. A já, i když jsem moc nevěděl jak, měl přesto pocit, jako bych se snažil urovnat spor mezi bráchy.
„Hele, za dvě hodiny budu Kura budit, protože si musí vzít prášek. Tak se pojď zatím naobědvat, než nám to vychladne, a při jídle to můžeme všechno probrat. Nezapomeň, kdo je tvůj brácha, tak pojď. A lépe se uvažuje s plným žaludkem... “ popadl jsem Akiho za ruku a na sílu ho vytáhl z křesla a rovnou pak do kuchyně, abych zabránil jeho protestům.
Aki
Nechtělo se mi jíst, ale Hiro mě donutil a já nakonec souhlasil. Jenže jsem toho moc nesnědl. Sice mě pobavilo a potěšilo, že Kuro někomu oponoval, ale jinak…
„Samozřejmě, že jsem viděl, jak má rty na Kurových a taky… Už mu tam chtěl strčit jazyk… Fuj… Je mi z toho fakt zle. Zmetek jeden. Já jsem prudký a vždy jsem byl, ale nikdy jsem po nikom tolik nevyjel, jako po lidech, co mi na Kura sahají, a že jeho otec a tenhle parchant to umí.“
Odsunul jsem jídlo a podíval se na hodinky, kolik je.
„Půjdu za ním, aby mě viděl, až se probudí. Vím, jak umí být ve stresu, a hlavně, když je nemocný. Promluvím si s ním. Neboj… Jsem o dost klidnější,“ řekl jsem a zvedl se od stolu.
„Potom udělám něco k večeři, aspoň se u toho odreaguji,“ řekl jsem ještě potom, co jsem šel po schodech nahoru.
Vešel jsem do pokoje a ulehl si opatrně ke Kurovi tak, že jsem jeho hlavu položil na svoji ruku.
Miluji ho… Moc. Vím, že i kdyby mě podvedl, nejspíš mu to odpustím. Jsem blbec, že jsem s ním nemluvil a odešel. Má tak moc nateklé oči od brečení. Je mi ho líto, ale… V tu chvíli to vážně hrozně bolelo.
Hiromi
„Dobře, až budeš dělat večeři, pomůžu ti, a uděláme toho víc, ať nemusí máma vařit, jen co se vrátí. Volala mi, že vrátí nejpozději do sedmi. Kuro se aspoň do té doby může pořádně vyspat. Kluci dneska nepřijdou. Budou spát u sebe, protože mají tento týden dost nabitý,“ vyběhl jsem ještě za Akim, než mi zmizel nahoře.
Stejně počítám s tím, že jim to nedá, a přijdou Kura zkontrolovat. No, možná přijdou obhlídnout, jak se situace mezi klukama vyvíjí...
Vrátil jsem se do kuchyně a uklidil nádobí. Raději jsem hned zapnul myčku, aby toho potom nebylo hodně, až budeme chystat večeři. Vytáhl jsem si džus z ledničky a zalezl jsem do svého pokoje.
Moc učení nějak nebylo, protože jsme teprve začínali. Ale i tak jsem si otevřel knihu a chtěl si něco přečíst. Ale hned po prvních řádcích jsem stejně myšlenkami byl zpátky u kluků.
Opravdu jsem doteď byl na všechny mé problémy sám, když nepočítám mámu. Ale byly věci, které jsem ji prostě nemohl říct. Proto jsem byl rád, že jsem si s Akim mohl promluvit, i když toho moc nebylo. Snad nekecal a aspoň trochu mu to pomohlo. Mám je oba dva rád a štve mě, když mají nějaký problém. Klidně bych tomu klukovi rozbil hubu za Akiho, kdybych to viděl.
Tohle se prostě nedělá...
Stejně... Líbat se s klukem... Ne, že bych proti tomu něco měl. Ale, co je na tom jiného, než líbat se s holkou?
Zatřepal jsem hlavou, když mi myšlenky utekly už úplně jinam, a raději se znovu pustil do čtení.
Kuro
Spal jsem takovým divným spánkem. Měl jsem pocit, jako bych se měl probudit a něco jít zařídit, ale přitom jsem se nedokázal probrat. Jediné, co jsem vnímal, bylo, že se mi hůř dýchá a je mi strašně horko. Ale neměl jsem ani sílu se odkrýt Spíš jsem se víc skrčil a podvědomě strčil ruce mezi stehna, protože mi na ně byla zima.
Když jsem ucítil, jak se mi něco podsouvá pod hlavu, jen jsem se o ten nový polštář otřel svou zpocenou tváří. Ale pocit, že mě někdo upřeně pozoruje, mě nakonec donutil otevřít oči.
„Aki,“ zachraptěl jsem, jak jsem měl sucho v krku.
„Jsi tady,“ vydechl jsem roztřeseným hlasem.
I přes to, jak mi bylo, jsem okamžitě odhodil peřinu a celý se na Akiho přitiskl. Pevně jsem ho objal, abych se nemusel znovu dívat na to, jak mi odchází pryč. Držel jsem ho tak silně, že mě i ruce začaly bolet víc než doposud.
„Já... nevím, co se děje, Aki. Udělal jsem něco? Prosím... nechoď za ním...“ zabořil jsem obličej do jeho hrudi, abych skryl slzy, které se mi okamžitě nahrnuly do očí.
Aki
Myslel jsem si, že mě ta moje malá bestie rozdrtí, jak moc se ke mně tiskl. Ani jsem netušil, že má takovou sílu. Rozpojil jsem mu ruce a na sílu se i s ním přetočil na jeho záda tak, že jsem ho zalehl.
„Jsi nemocný a neměl by ses rozrušovat. Ookuba je jen kamarád a ví, jak při nějakých situacích zareagovat,“ odhrnul jsem mu zpocené vlasy z čela, abych mu dobře viděl do očí.
„Přišel jsem na ošetřovnu, protože se Ookuba praštil do hlavy, a viděl jsem tam, jak se nad tebou sklání ten kluk, spolužák, a líbá tě. Nemýlil jsem se… Svoje rty měl na tvých a už ti tam cpal jazyk. Málem jsem ho zabil. To se stalo, Kuro,“ zpříma jsem se mu díval do očí, a ani na chvíli neuhnul pohledem.
Musel jsem vidět i jeho reakci. Neuměl lhát a nelhal… Nikdy… Chtěl jsem jen vědět, jestli byl vážně mimo, nebo to vnímal a oplatil mu to.
Kuro
Nejspíš jsem Akiho svou reakcí překvapil, jak moc jsem se ho držel. Musel vynaložit trochu víc síly, aby mi rozpojil ruce a přetočil mě na záda.
Poslouchal jsem, co mi říká o Ookubovi. Asi to je pravda, když se znají tak dlouho. Ale přesto, vidět ho, jak objímá mého Akiho a vede ho za ruku pryč, a přitom se na mě ani neotočil, byla pro mne velká rána. Ale když řekl to ostatní, pochopil jsem, proč to udělal. Ale nepochopil jsem, co mi tady říká o Ashidovi.
Skoro jsem přestal dýchat a jen na Akiho šokovaně hleděl.
„Já... Zdálo se mi, že někdo... Myslel jsem si, že jsi to ty. Psal jsem ti smsku, že jsem na ošetřovně. Spal jsem, a když jsem se probral, tak už jste tam všichni byli...“
Netušil jsem, co se Akimu honí hlavou. Ale na té ošetřovně musel být opravdu hodně naštvaný.
Jenže jsem vážně netušil, co se tam stalo.
„Ashida říkal, že mi chtěl dát obklad,“ špitnul jsem potichu.
Tentokrát jsem se vážně bál Akiho reakce. Srdce mi bilo jak šílené, a měl jsem strach se vůbec nadechnout. Nevěděl jsem, jestli mi věří nebo ne. Kdo ví, jak to vypadalo, když vešli na ošetřovnu.
Aki
„Noooo… Obklad to rozhodně nebyl a taky… Moc dobře jsem viděl, jak mě provokoval, když odcházel. Jede po tobě a dal to dost najevo. Tu sms jsem nečetl, ani nevím, že mi něco došlo, asi to bylo ve chvíli, kdy jsem tomu debilovi pomáhal na ošetřovnu. Popravdě… Kdyby mě Ookuba nezastavil, asi ho hodně zmrzačím. Viděl jsem, jak se jeho jazyk otírá o tvoje rty, to se nedalo vydržet…“ pevně jsem ho objal a natiskl se na něj, jak kdybych ho chtěl do sebe vpít.
„Bylo to pro mě vážně hrozné. Nechci o tebe přijít, a tam jsem si to uvědomil tak rychle, že mi přestal mozek fungovat. Byl jsem strašně naštvaný… Moc… Kuro, neznáš moji nejhorší stránku, a jaký jsem byl před tebou, rval jsem se jen tak, bez důvodu. On mě tolik provokoval. Tolik… Díval se na mě pohledem, který říká: Kuro je můj.“
Kuro
Za celých mých osmnáct let o mně nikdo ani pohledem nezavadil. Nevím, čím to bylo... Ale Aki byl první, koho jsem zaujal, i když jsem měl ze začátku pocit, že si ze mě bude spíš jen utahovat a dělat mi ze života peklo.
Od té doby se toho hodně změnilo. Šíkana prakticky díky němu ustala, a občas se mi stávalo že se mi někdo i přimluvil. Ale vždycky jsem se držel zpátky kvůli mým předchozím špatným zkušenostem.
A Ashida... Měl jsem radost, že mám v našem ročníku kamaráda. Jenže...
Je to opravdu tak? Baví se se mnou jen proto, aby mě dostal? Mně? Vždyť nejsem nic výjimečného, tak proč já?
„Promluvím si s ním. Já nechci nikoho jiného. Jenom tebe. Jsem jenom tvůj, Aki,“ objal jsem ho a přitiskl ho na sebe. Chtěl jsem ho políbit, ale včas jsem se zastavil. Nebylo by dobré, kdyby ode mne něco chytl.
„Už si ani neumím představit, že bys se mnou nebyl,“ pohladil jsem ho aspoň po zádech.
Taky jsem nechtěl, aby se kvůli mně Aki dostal do nějakých problémů. Má být doktor. Chce být doktor, pediatr... A kdyby se něco stalo, jeho sen by mohl vzít za své.
„Musím se převléct, jsem úplně zpocený. A postel taky,“ zavrtěl jsem se.
Sice mě Akiho tělo hřálo, ale stejně jsem se rozklepal zimou, jak se na mě lepilo zpocené tričko.
Aki
„Jo… Jsi nemocný. To je tak, když spíš v ledové vaně,“ zamračil jsem se na Kura a pomohl mu sednout si.
Vylezl jsem z postele a pomohl mu sednout si do křesla hned vedle nás, abych mohl převléknout postel. Vytáhl jsem mu své delší tričko, aby byl víc zahalený a začal stahovat prostěradlo a povlečení.
„Postarám se o to, ty se převleč a vezmi si ty prášky,“ pohladil jsem ho po zpocených vlasech a převlékl postel do čistého.
Ještě jsem pod něj dal velikou osušku, aby se potil na ní a nemusel tak často z postele, vsaje toho víc než obyčejné prostěradlo. Uložil jsem ho zpátky a šel všechno to mokré prádlo dát vyprat. Nikde nikdo, i Hiro byl zalezlý v pokoji a nejspíš se připravoval na příjezd Rose. Taky byl nemocný, takže i on se musel kurýrovat, pokud chtěl chodit do školy. Prádlo jsem narval do pračky a dal prát, abych ho potom mohl vyvěsit ven a rychleji uschnulo. Potom jsem se vrátil zpět za Kurem a zalezl za ním do postele.
„Potom si s ním klidně promluv, ale dej pozor, jak vidíš, je nebezpečný.“
Kuro
Převlékl jsem se do Akiho trika a oblékl si volné kalhoty na spaní. Spolknul jsem prášky a pořádně se napil. Počkal jsem, až Aki převleče postel, a nechal jsem se potom do ní zastlat. Měl jsem rád, když o mě takhle pečoval. Dával mi tím najevo, že mě miluje a záleží mu na mě.
„Tak jsem si uvědomil, že co jsme spolu, tak jsi ani jednou nebyl nemocný,“ otočil jsem se na něj, když si potom lehl zpátky ke mně. „Ještě jsem neměl možnost se takhle o tebe starat. Teda... no... vím, že to vyznělo hloupě. Nechci, abys byl nemocný. Jen mě to tak napadlo.“
Objal jsem Akiho, protože cítit jeho teplo i klidný dech, pro mne bylo jako poslouchat ukolébavku.
Ale dlouho jsem to nevydržel. Za chvíli se mi začínaly zavírat oči. Než jsem usnul, přemýšlel jsem ještě, co Aki řekl o Ashidovi.
Nebezpečný... V polospánku jsem se pousmál, protože jsem si hned představil Ashidu jako vraha. Jak v nějakém béčkovém hororu, kdy v noci za mnou běží s pořádnou kudlou, a honí mě po prázdných chodbách univerzity.
Aki
„Mám být nemocný? Co? Hmmm?“ políbil jsem Kura a trochu víc se k němu přitáhl.
„Nikdy jsem nebyl nemocný. Myslím, že asi dvakrát, když jsem byl malý, ale nikdo na mě neměl čas, jen komorník a kuchařka, tak jsem si řekl, že to prostě vydržím. Vždy jsem se staral o sestru, a tak nějak neměl na nemoc čas. Jsem prostě v pohodě,“ usmál jsem se.
Když jsem však viděl, jak Kuro usnul, zavřel jsem na chvíli taky oči a pokusil se usnout. Byl jsem takový celý unavený z toho všeho, a být v tuhle chvíli s Kurem mě dělalo klidnějším, aspoň pro teď.
Kuro
Poslední myšlenky mi nejspíš přivodily špatné sny. Opravdu se mi zdálo, že mě někdo honí. Snažil jsem se utéct, ale nedokázal jsem to. Jako bych měl svázané nohy. A přitom mě můj pronásledovatel nedohonil. Byl stále na dosah, ale nepřiblížil se. Bylo to strašně stresující, zvlášť, když jsem ani neviděl, jak vypadá, i když jsem se na něj otočil.
Silně jsem sebou škubnul, když se po mně najednou ohnal a já měl pocit, že mě už dostal.
Otevřel jsem oči do široka a s rukou přitisknutou na hrudi jsem rychle oddechoval. Srdce mi bilo jak šílené a nedokázal jsem se uklidnit. Byl jsem úplně zpocený, jako bych se právě vykoupal v horkých lázních.
„Pot... potřebuji se...napít...“ zachraptěl jsem, když jsem se snažil popadnout dech.
Opatrně jsem se posadil a natáhl se ke nočnímu stolku, kde stála sklenice s vodou. Ale ruce se mi tak třásly, že polovina se mi vylila do postele.
Aki
Spal jsem, ale to, jak se Kuro třásl, mě probudilo. Protáhl jsem se a teprve v tu chvíli ucítil, jak mám mokré tričko i já. Nejspíš jak se Kuro potil, tak jsem to odnesl i já.
„Na…“ podal jsem mi pití a pomohl mu posadit.
„Půjdeme se osprchovat, měla by se ti tím i srazit horečka, protože to vypadá, že je vážně vysoká,“ zamračil jsem se a počkal, až se Kuro napije.
Potom jsem ho vzal do náruče, a i s ním zamířil do koupelny. Bylo to potřeba, protože on by se na nohách v tomhle stavu neudržel, a i když se bude klepat, tak mu tímhle klesne horečka.
Pomohl jsem mu svléknout se a posadil ho na stoličku ve sprše, abych ho mohl omýt a dopravit zpátky do postele.
„Jak jsi říkal o té nemoci, chtěl bych vidět, jak bys mě takhle přenášel,“ musel jsem se zasmát, protože mi to přišlo vážně vtipné.
Kuro
„Nej...nejspíš bych...tě...táh..táhl jako... mrtvolu za no...hy,“ skoro jsem měl problém mluvit, jak mi drkotaly zuby, když ze mě Aki stáhnul zpocené oblečení.
Seděl jsem na stoličce, jako v posledním tažení. Všechno mě bolelo. Dokonce i ty svaly a kosti, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám.
„Jsem...blb...blbec,“ otřepal jsem se, když na mě ze sprchy dopadly první kapky.
Vážně, proč jsem šel ven jen v lehkém oblečení... Proč jsem seděl v té vodě, dokud kolem mne málem nezačaly plavat kostky ledu... Začátek školy a já ho strávím v posteli. A teď ze začátku, kdy jsem nechtěl vynechat jedinou přednášku.
Štvalo mě to. Opravdu že jo. Těšil jsem se na tuhle školu jak malé děcko a teď tohle. Musím se dát do kupy co nejdříve, abych mohl jít do školy nejpozději ve středu. Dva dny by měly na horečku stačit.
„Mám trochu hlad,“ chytl jsem se Akiho kolem krku, když ze mě spláchl mýdlo, a ještě přede mnou klečel jako při námluvách.
Aki
„To jsi blbec, musíš na sebe dávat pozor! Nechci, aby se ti něco stalo, vážně bych to nedal,“ zamračil jsem se a políbil ho na tvář.
„Chvíli počkej,“ opláchl jsem i sebe a vzal Kura do náruče, abych ho přenesl do pokoje.
Tam jsem ho osušil a pomohl obléct do teplých věcí, aby mu nebyla zima. Sám jsem se převlékl a už převlékal postel, aby si do ní mohl zpátky vlízt.
„Dojdu pro něco, ty se posaď a podívej se třeba na nějaký film,“ posunul jsem notebook k němu a vyrazil pro nějaké jídlo, aby nebyl hladový.
Kuro
Jo, bylo to upřímné, ale nezlobil jsem se na Akiho. Jsem opravdu blbec, a vím to i já. Chvíli jsem ležel a přemýšlel nad tím, co všechno se vlastně stalo od chvíle, kdy jsme sem přišli. Miluji Akiho čím dál víc a vážně si už neumím bez něj představit svůj život. Mám potřebu mu být pořád na blízku, a někdy si říkám, jestli to už není až moc otravné.
I teď jsem chtěl být s ním. Jsem jak malé děcko, které nechce být samo...
Vstal jsem z postele, vzal do ruky polštář a zabalil se do peřiny. Bylo mi tak všelijak a byl jsem hodně unavený, ale touha být s ním byla silnější.
Pomalu jsem sešel ze schodů dolů. Aki byl v kuchyni a dělal mi jídlo. Vešel jsem dovnitř a hned zamířil na tu menší pohovku, která tu byla. Jen jsem tam hodil polštář a vysíleně se na ni svalil.
Napůl ležel a napůl seděl jsem zamotaný do peřiny a díval se na Akiho, jak připravuje jídlo. Prostě jsem chtěl být s ním...
Aki
Podíval jsem se na sedačku kde, jak kukla zabalený seděl Kuro. Jen jsem se pousmál a vařil dál. Udělal jsem mu jen rychlý rámen, aby si vypotil žaludek. Potřeboval se dát dohromady, a já zase složitá jídla neuměl, tohle bylo nejmenší zlo.
Nandal jsem mu do misky a přisedl si k němu. Jen trochu jsem zatáhl za cíp deky, aby se mu odkryla ústa a namířil k ní s miskou i hůlkami, abych mu dal první sousto.
„Noooo… Takže… Mám tě nakrmit?“
Kuro
Pozoroval jsem Akiho, jak vaří. Byl jsem zabalený tak, že mi čouhaly jen oči a nos. Připadal jsem si jak nějaký stalker. Ale bylo mi tady, kde bylo i příjemné teplo z vaření, moc dobře. Hlavně, když jsem mohl být s ním.
Víc jsem se narovnal, když se ke mně posadil. Otevřel jsem pusu, ale když jsem nebyl schopen to z hůlek pořádně si vzít, raději jsem vytáhl ruce zpod peřiny a převzal si to od něj. Měl jsem bradu celou pobryndanou a málem mi nudle spadly na peřinu.
„Takhle to půjde rychleji,“ začal jsem srkat jídlo.
I když se mi ruce třásly, nakonec jsem se trochu najedl. Hlad se velmi brzy utišil, i když jsem nesnědl ani polovinu. Ale vypil jsem skoro celý horký vývar, který dělal dobře na žaludek.
„Bylo to moc dobré, děkuji, ale víc do sebe už asi nedostanu,“ pochválil jsem Akimu jídlo, i když jsem chuť nějak moc necítil.
Jako by mi s nemocí umřely i chuťové buňky. Ale snažil se, a mě těšilo, že se o mě tak hezky staral.
„Miura mi řekl, že si mám dát další prášek ve čtyři, ale jaksi mi zapomněl říct, jak je mám užívat potom,“ vrátil jsem Akimu misku.
Podíval jsem se na hodiny. Blížilo se k šesté. Miura říkal, že se na mě ještě přijede podívat, ale zatím nedorazil. A taky by se každou chvíli měla vrátit Rose.
Aki
„To je jasný, máš prášky stáhnutý žaludek,“ povzdechl jsem si a odnesl misku na linku.
Ještě jsem udělal čaj a zamířil zpátky za Kurem. Pustil jsem televizi, abychom tu nebyli potichu a ten uzlíček si přitáhl do klína, abych ho mohl objímat.
„Klidně u mě usni, počkáme tu chvíli, než si vypiješ čaj, protože ho potřebuješ, abys…“ chtěl jsem dopovědět, ale nešlo to.
„Wau… Tak super, jste zase v pohodě. Ale… žádné prasárničky, mohl by zkolabovat,“ usmál se na nás Miura, hned, co se Seijim vešli dovnitř.
„No vy jste tu chyběli. Prosím tě, jak má brát Kuro léky?“ podíval jsem se na něj a po chvíli i na Hira, který sem přispěchal z pokoje, když slyšel hlasy.
Kuro
Seděl jsem Akimu na klíně, a i když jsem popíjel ten horký čaj, začaly se mi zavírat oči. Ale snažil jsem se neusnout, aspoň do té doby, než čaj vypiju.
Aki na mě mluvil svým uklidňujícím hlasem, a já skoro ani nevnímal, co říká. Bylo mi to jedno. Mě stačilo jen, že jsem ho prostě slyšel a mohl být u něj. Když vešel dovnitř Miura, pocítil jsem to jako rušivý element a nervózně jsem mlasknul.
„Bude prášky brát, dokud mu neklesne horečka. Ale ne dřív než po čtyřech hodinách. Pokud by se ti přitížilo, nebo nelepšilo se to, budeš muset na kontrolu, a podle situace bys dostal jiné léky. Ty zatím nejsou potřeba. Máš silné tělo, i když na to nevypadáš, a měl by ses z toho dostat bez antibiotik,“ zastavil se přede mnou Miura.
Vzal mi z ruky hrnek a postavil ho bokem. Sklonil se ke mně a prohmatal mi krk.
„Vypadá to, že se držíš, vážně bys to mohl bez těch antibiotik zvládnout. V krku jsi to měl čisté, takže angína nehrozí. A vidím, že jsi i něco snědl,“ pohlédl k lince, kde leželo nedojezené jídlo. „Ale horečku rozhodně máš, takže mazej do postele. A příště se neprocházej v zimě jen v triku, když je zima.“
Vrátil mi do ruky čaj a pak popošel k Hirovi.
„A ty co? Jak je ti?“ pátravě se mu zadíval do obličeje a přiložil mu dlaň na čelo. „Mám tě zkontrolovat? Nebo chceš raději Seijiho?“
Jak celou dobu vtipkuje a má všelijaké poznámky, tak v momentě, kdy nás začal kontrolovat, byl to úplně jiný člověk. Svoji budoucí profesi bere opravdu vážně. Bude Aki taky takový?
„Půjdeš se mnou nahoru?“ otočil jsem se k němu.
Aki
„Jestli s tebou půjdu nahoru?“ usmál jsem se a zvedl se ze sedačky.
Vytáhl jsem ho do své náruče a jak princeznu nesl po schodech.
„Beru ho do postele, ale víš jak… Nezaručím, že nebudu myslet na prasárny,“ zasmál jsem se, když jsem uviděl Miurovu tvář, a šel pomalu s Kurem nahoru.
„Neboj, nejsi ve formě,“ políbil jsem ho na čelo a uložil do postele, když jsem s ním došel do pokoje
„Musíš spát. Budu s tebou a podívám se na nějaký film, ale až usneš, tak se budu učit,“ zalezl jsem za ním pod peřinu, když jsem si sundal kalhoty a přitulil se k němu.
Zapnul jsem nám nějaký film, který jsem poslouchal jen jedním uchem, a v hlavě pořád přemýšlel nad tím, co se stalo a proč. Stejně mě ten debil ze školy nešel z hlavy, to prostě bylo přes čáru, a já se bál nechat s ním Kura samotného.
Kuro
„Tak si ho vyhoň sám a Kura nech vyspat!“ křikl za námi ještě Miura, když jsme šli nahoru.
Spíše, když Aki šel. Nevím, proč má pořád snahu mě nosit. Ale teď jsem nijak neprotestoval.
Ještě jsem se napil, než jsem se uložil. Přitiskl jsem se bokem k Akimu a jedním okem se díval na film. Stejně jsem ani nevěděl, o čem je, protože jsem to nějak nevnímal. Myslel jsem na spoustu věcí, ale všechno bylo tak rozházené a neucelené, že mě z toho začala akorát ještě víc bolet hlava.
„Taky bych se měl učit, ale nějak toho ještě moc nemáme,“ zavrtěl jsem se, abych se mohl lépe uložit. „Příští týden budeme mít už nějakou praxi. Prý se vždycky začíná hned ze začátku semestru, ale škrábat brambory umím. Tak nevím, co mě... chtěj..jí... na.. uč..“
Poslední slova šla do ztracena. Jen sluchem jsem ještě chvíli vnímal film, než jsem doslova zatuhnul.
Aki
Prej vyhoň si ho sám… Blbec. Proč bych to měl jako dělat, já počkám, až se Kuro vyléčí a potom mu… Sakra, už na ty prasárny myslím.
Opřel jsem si hlavu o tu Kurovu a díval se do poznámek, co mi poslal učitel. Nevadilo mi studovat, tohle jsem chtěl, takže začít takhle brzo s učením, bylo lepší. Pediatrie není zrovna jednoduchý obor, ale spoustu se toho naučím až v praxi.
„Kuro…“ povzdechl jsem si, když jsem si to uvědomil a pohladil ho po tváři.
Věděl jsem, že spí, takže nebyl problém si to natrénovat. Ale vím, že až mu to řeknu napřímo, nejspíš ho to bude trápit.
„Kuro… Brzo budu muset odcestovat do Ameriky na stáž, ale jen tak na měsíc, nebo tři. Bojím se, co tady s tebou beze mě bude. Miluji tě… Moc,“ říkal jsem mu do vlasů a dál ho k sobě tiskl.
Vážně se bojím toho, co řekne, až mu to řeknu do očí, a on bude vzhůru. Je to moje největší noční můra.