Aki
Víkend utekl tak rychle, že jsem se ani nenadál a už jsem jel s Kurem domů. Večer jsem si nachystal věci, a ráno už stepoval v kuchyni, abych si něco nachystal na snídani. Přeci jen… Kdybych jel hladový, tak by mi to k ničemu nebylo, akorát bych v polovině zápasu někde usnul. Kura jsem nechal spát, tak neříkal, jestli přijede nebo ne, a taky… Kdyby chtěl, mohl pořád dorazit s Rose, která jela dneska pro něco do města. Chtěl bych ho ale tam. Kdyby mi fandil, a já věděl, že se na mě dívá, bylo by to pro mě všechno, a to jsem potřeboval.
Čapnul jsem sendvič, napil kafe a vzal si bundu, abych mohl vyrazit na zápas. Už bylo docela dost, když jsem na silnici protočil kola motorky, a odjel přímo do tělocvičny. Bylo pěkně, a v neděli moc aut nejezdilo. Všichni odpočívali, pokud tedy nejeli na zápas, a tím pádem bylo parkoviště u stadionu skoro plné. Zaparkoval jsem na poslední chvíli, jinak by mi to místo zabral právě Ookuba, který se hned pěkně rozčiloval, ale když mě viděl, hned se zase zklidnil.
„Tak co? Nachystaný? Odpočatý? Vyšoustaný?“ nezapomněl si poslední jedovatou poznámku, a já se jen ušklíbl, jak mi to přišlo vtipné.
„I kdyby… Co ti do toho je? Prostě jsem si užil víkend, a pořádně si zašoustal,“ vyplázl jsem na něj jazyk, a on se jen naštvaně zašklebil, jak kdybych mu zapíchl kudlu do zad.
„Hmmm… Tak hlavně hraj pořádně, aby nás ten čtvrťák nezabil, je docela naštvanej, že jsi nechodil na tréninky,“ zamručel a táhl mě za ruku do tělocvičny, jak kdybych neuměl jít sám.
Kuro
I když jsem musel druhý den do práce, přesto jsme zůstali v našem novém domě a pracovali. Zatím, co já byl v práci, Aki toho stihl udělat tolik, že jsem se až divil. Taky přijela další den Rose a Hiromi, a vzali s sebou i Miuru a Seijiho. Všichni se přidali a vážně to šlo rychle.
Když jsem se vrátil, bylo dokonce i uvařeno, a já se mohl posadit rovnou k večeři. Ty dny utekly ale strašně rychle. V sobotu večer jsme se vrátili k Rose domů, aby se Aki mohl připravit na zápas, a já v neděli ráno šel do práce.
Řekl jsem Akimu, že nevím, jestli stihnu přijít. Ale věděl jsem, že začínají v jednu, a mohl bych to stihnout, když už ne začátek, tak o něco později, pokud by mě Miura vyzvedl hned po práci, tak jak slíbil. Chtěl jsem Akiho překvapit...
Celou sobotu jsem byl nervózní. Ani jsem se nestihl s Akim rozloučit, protože vstával brzy. A tak jsem se na ten jeho zápas už opravdu hodně těšil, a doslova jsem očima posouval hodinovou ručičku, aby už bylo půl jedné, a já mohl odejít z práce.
Jen, co jsem vyšel ven, už na mě troubil Miura. Byl opravdu přesný. Já jen stihl proletět sprchou, hodit na sebe věci a špinavé nastrkat do batohu. Ještě jsem měl mokré vlasy, když jsem si k Miurovi sedal do auta.
„Tak jedeme. Jsou dva zápasy. Jeden byl dopoledne a druhý, Akiho týmu, začíná za půl hodiny. Seiji nám už drží místo a Hiromi se taky jel podívat. Rose zůstala doma, aby připravila slavnostní večeři...“
Aki
„Ty vole, copak neumíš nahrávat? Blbečku,“ řval jeden spoluhráč na druhého, když stáli na chodbě a dohadovali se o svém zápasu.
Byli před námi, docela to projeli, ale zas tak hrozný to nebylo, aby tady toho drobka napadal. Hlavně… Chyba to byla hlavně jeho, podle toho, co jsem stihl zahlédnout. Když chtěl tomu klukovi jednu vrazit, chytil jsem ho za ruku a narazil na stěnu tak, že to v něm pěkně zapraskalo.
„Tohle ne! Prvně si urovnej v hlavě, jak jsi hrál ty, a potom ubližuj ostatním, debile,“ prsknul jsem na něj, a on se po mně jen ohnal a v nestřeženém okamžiku utekl do své šatny.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se toho písklete, co mu mlíko ještě teklo po bradě.
„Jo… Děkuji ti. To je u něj normální, je to vážně debil, ale už tenhle rok odchází, tak budu mít klid,“ povzdechl si a s úklonou a poděkováním odešel i on do šatny.
„Takže tak zvanej Hero? To bych od tebe nečekal,“ prudce jsem se otočil, když mi někdo promluvil těsně za zády a neudržel už svou pěst, která mířila na toho člověka jako můj vrozený instinkt.
„No no no…“ zamlaskal a chytil mi ruku tak, až jsem měl pocit, že mi ji zlomí.
„Sakra,“ zařval jsem, a ruku mu ze sevření vyrval.
„Sorry, občas nevím, jakou mám sílu. Ale… V posteli jsem nepřekonatelnej. Tvůj zadek by si nestěžoval,“ poslední slova mi zašeptal do ucha, a já se po něm chtěl ohnat a přerazit mu aspoň hubu, ale Ookuba mě stáhl k sobě a pevně stiskl, abych to nedělal.
„Vyser se na to, bude to lepší. Odchází za pár měsíců, a ty z toho tři strávíš v Americe, tak se s ním nešpiň,“ řekl nahlas, aby to ten debil věděl a pomalu mě táhl do tělocvičny, abych se s ním už nesetkal.
Kuro
Docela jsem se na ten zápas těšil. Uvidím ho hrát poprvé v novém týmu Na střední jsem párkrát na jeho zápase byl, ale když vyhráli postup do Interhigh, neměl jsem už možnost jezdit, protože na to nebylo tolik času. Naše škola tenkrát získala třetí místo a Aki cenu za nejproduktivnějšího hráče našeho týmu.
Sice jsem tam nebyl, ale byl jsem na něho opravdu hrdý, a s Rose jsme tenkrát připravili oslavu se vším všudy.
Když jsme vešli do tělocvičny, bylo asi deset minut před začátkem zápasu. Byl jsem rád, že jsme to stihli. Hiromi už na nás mával z třetí řady, kde byl pěkný výhled.
Prodrali jsme se mezi lidmi, a pak se protáhli kolem sedadel až na naše místa.
„Vidím, že ses ještě stihl osprchovat,“ zasmál se Seiji, když jsme k nim konečně přisedli, a ještě mi stihl rozcuchat vlhké vlasy. „Hele, tam se připravují.“
Podíval jsem se směrem, kde se rozcvičoval Akiho tým.
Málem mi spadla brada, když jsem viděl ty kolosy, a to jsem si myslel, že Akiho snad nikdo nepřekoná výškou. Ale tohle... A nebyly to žádné ořezávátka, dokonce i Ookuba proti nim vypadal jak jeliman.
V duchu jsem se tomu musel pousmát.
Ale nakonec jsem zůstal viset pohledem na Akim. Vážně se mi líbil ve sportovním, hlavně když mu každý sval pracoval, podle toho, jak se rozcvičoval.
„Jen ho nevykoukej...“ tiše se zasmál Miura a drcnul do mě loktem.
Aki
Pořádně jsem si protáhl svaly, abych nebyl jak z kamene, když jdu hrát, a prokřupal si záda. Stejně jsem si neodpustil toho kreténa propálit pohledem, a on se jen provokativně usmál. Štval mě a rozhodně mě nebavilo se s ním nějakým stylem bavit, ale jednou jsem byl v týmu, a ať jsem chtěl, nebo ne, tenhle kluk patřil mezi nejlepší v útoku, které jsem tu měl možnost potkat. Přeci jen je posledním rokem na stipendiu a podle všech řečí kolem, si má letos zahrát v nároďáku.
„Hele… prcek i s tvojí rodinkou. A co je tamto? Hmmm…“ ukázal Ookuba směrem na lavičky a já hned nadšeně zamával, když jsem uviděl Kura a Hira, dokonce vzali i kluky.
„Myslíš Seijiho?“ přimhouřil jsem oči, když jsem si uvědomil, na koho ukazoval.
„Ten je zadanej, nejspíš by tě zabil. Nebo ten jeho vedle něj,“ usmál jsem se a postrčil ho na lavičku, kde už to žilo a trenér probíral naši strategii.
Zápas začal. Nebylo to takové, jako na střední, kde nebyl skoro žádný kontakt, tady jel jeden loket do obličeje za druhým. Hlavně nenápadně a tak, aby to rozhodčí neviděl, se házely jeden faul za druhým. S Ookubou jsme se dostali na řadu celkem rychle, a že nám to šlo, dokazovalo i pár dobře zasazených košů. Samozřejmě jsem se o tři zasloužil já a o jeden Ookuba. Prostě jsme my dva byli dobrý tým, a sehranost v našem případě byla víc než dobrá. Dokonce i čtvrťáci byli spokojení a třeťáci taky. Druháci zůstávali dost často na lavičce, ale nezlobili se, spíš byli rádi, podle jejich výrazu a nadšení.
Kuro
Aki si nás všiml. Měl jsem radost a hned jsem mu zamával zpátky.
Celý ten zápas byl strašně rychlý a jedna akce za druhou. A když se Aki dostal na hřiště, skoro jsem stál, jak jsem mu chtěl fandit.
Byl jsem hrdý, pyšný na to, že mám tak skvělého kluka. Opravdu byla radost se na něho dívat. Když byla přestávka, a oni šli do šatny, měl jsem chuť jít za ním. Byl jsem doslova nadopovaný tou atmosférou, která tady panovala a každého úplně pohltila. Bylo to jiné než těch pár zápasů ze střední, které jsem měl možnost vidět.
„Půjdeme si koupit něco k pití, ne?“ drcnul do mě Hiromi.
Seiji s Miurou někam zmizeli, jakmile se odpískala přestávka. Podle všeho si šli pokecat a ostatními, které znali. Fakt je ten, že jsou to kluci, kteří letos budou končit, tak by byl div, kdyby tu nikoho neznali.
Vyšli jsme na chodbu a zamířili hned k automatu s pitím. Bylo mi docela teplo a opravdu mi sušilo, i když byla tělocvična klimatizovaná a větraná.
Už jsme byli skoro u automatů, když jsem se zarazil. Na moment jsem zůstal stát, a když se po mně Hiromi otočil, chytl jsem ho za rukáv a schovaný za ním jsem ho táhl dál.
Na chodbě stál Akiho otec a bavil se s jedním z profesorů. A podle všeho se dobře znali. Nechápal jsem, co tu dělá. Možná se přišel podívat na Akiho?
Každopádně jsme se s ním nechtěl setkat...
Aki
První polovina uběhla tak rychle, že jsem to nějak ani nestíhal pobrat, a začala přestávka. Kluci se rozeběhli do šaten, aby se pořádně napili a posilnili. Já jsem ale šel na chodbu, protože jsem neměl pití sebou a potřeboval si koupit v automatu něco pořádně studeného. Podle toho, jak na mě všichni koukali, jsem byl nejspíš jediný, kdo tu byl, ale za mnou se hned hrnuli další ke svým rodinám.
Už jsem byl skoro u automatu a zahlédl Hira, jak za sebou schovával Kura. Sice to bylo divný, ale…
„Akiyuki, pěkný začátek zápasu, opravdu si skvělý hráč,“ chytil mě kolem krku někdo, koho jsem moc dobře znal.
Žaludek se mu hned stáhl a já se stresem začal chvět jako osika ve větru. Nějak se mi moc dobře zrovna neudělalo, byl snad nejblíž za deset let, co jsem mu kdy byl.
„Co… Co tady děláš?“ pootočil jsem hlavu a díval se mu do očí, které znamenaly peklo.
„Když nejdeš za mnou, a dokonce odmítnete mou nabídku, chci tě vidět. Je něco špatného na tom, abych se setkal se svým synem a fandil mu?“
Kdybych mu teď věřil, byl bych moc šťastný, ale vůbec jsem mu ani jedno slovo nevěřil. Spíš jsem se od něj trochu odstrčil a hrábnul po Kurovi, kterého jsem vytáhl zpoza Hira.
„Slíbil jsem si a i Kurovi, že pokud se semnou chceš stýkat, tak i s ním. Budu rád chodit na večeře, ale jen s ním. Musíš přijmout to, že jsme spolu, a už celkem dlouho na to, aby mě to přešlo,“ postavil jsem se mu čelem, a on naschvál udělal krok blíž k nám, aby snížil vzdálenost.
Kuro
Myslel jsem si, že se proplížím kolem něho, a ani si mne nevšimne. Ale jako na potvoru se tu najednou objevil Aki, a jeho táta ho hned zastavil.
Ani jsem nestihl zaprotestovat, když mě vytáhl na světlo. Myslel jsem, že se asi propadnu. Docela jsem měl z něho vítr, a navíc, jsem se cítil trochu trapně za to, jak jsem na něho do telefonu křičel.
Už jsem otvíral pusu, že se mu omluvím, když jsem si vzpomněl, co mi Aki o té omluvě říkal. A když mě Hiro nenápadně bouchnul do zad, narovnal jsem se, a nakonec jsem i bojovně vystrčil bradu.
Nemám z něho takový strach, jako ze svého vlastního otce, tak proč se tady tak krčím?
„Pane..., ještě jednou děkuji za vaši pomoc ohledně stipendia, ale platí to, co jsem řekl. Odmítám ji, budu si všechno financovat z vlastních zdrojů,“ mírně jsem se poklonil, ale hned se zase narovnal.
„Chápu, že nechcete, abych byl s Akim, ale je to jeho volba, a já ho miluji, ať se vám to líbí nebo ne. Nebudu mu bránit v tom, aby k vám šel na večeři, jen abyste si nemyslel, že je to moje práce. Aki se tak rozhodl sám, a pokud mě přijmete a dovolíte mi přijít s ním, budu jen rád.“
Byl to proslov hodný řečníka, a snad poprvé jsem takhle na někoho mluvil. Ale i přesto se mi mírně chvěl hlas a ruce se mi třásly. Raději jsem je schoval za záda a silně si stiskl prsty, abych se uklidnil.
Ale nejraději bych odsud okamžitě zmizel. Kdyby se se mnou propadla podlaha, určitě bych to přivítal raději i s nějakými zlomeninami než být v jeho společnosti, kdy jsem doslova cítil, že mě chce sežrat za živa. Ale i přesto, že přistoupil blíž a díval se na mne z vrchu, neustoupil jsem ani o malý krůček dozadu a upřeně se mu díval do očí. Bylo to snad poprvé v mém životě, kdy jsem prokázal takovou odvahu. Možná i proto, jak jsem byl ještě nadopovaný adrenalinem z první části zápasu...
Aki
„To, co já chci, nebo nechci, je mému synovi jedno. Pokud ho chci tedy vidět, musíš ty přijít s ním. No… Z mé strany dobrá tedy, jak se zachová má žena… O tom nerozhoduji, na to budete muset přijít sami. Takže se domluvíme, nyní si jdu užít zbytek zápasu,“ pousmál se svým protivným úsměvem a spěchal na lavičky, protože už hlásili začátek druhého zápasu.
„Počkej na mě po zápasu, co takhle si zajet třeba na zmrzlinový pohár? Docela to potřebuji a určitě ani Hiro nebude proti,“ usmál jsem se, v rychlosti vlepil Kurovi pusu na tvář, když už všichni zmizeli do sálu, a odešel na zápas.
Jak kdyby to ze mě najednou všechno spadlo, a já hrál snad ještě líp než předtím. Asi jsem potřeboval tohle od táty slyšet.
Kuro
Oddychl jsem si, když Akiho otec odešel. Napětí ze mě spadlo, ale přesto se mi pořád třásly ruce. Když se Aki zeptal na zmrzlinový pohár, zvládl jsem jen přikývnout. Nic víc.
„Na!“ ozval se náhle Hiromi, který stihl dojít k automatu a koupil mi studenou vodu, abych se zchladil.
„Ten Akiho taťka je docela zvláštní člověk, nedivím se ti, že máš z něho vítr,“ pousmál se, a sám si otevřel svoji vodu a pořádně se napil.
Musel mi moji láhev otevřít, jak se mi pořád třásly ruce a nebyl jsem toho schopen.
„Jo,“ přikývl jsem, když jsem se konečně napil. „Bojím se ho, ale ne tak, jako svého otce. Minule jsme se málem potkali, když jsme byli u babičky.“
Otřepal jsem se, když jsem si na to vzpomněl.
„A v pohodě?“ zvědavě se na mě Hiro podíval a strkal mě už do tělocvičny, protože zápas už začínal.
„No, rychle jsme odjeli, abych se s ním nepotkal. Ale docela mě to rozhodilo, když jsem ho tam viděl.“
Usadili jsme se na lavičku a pokračovali ve sledování zápasu. I Miura a Seiji se vrátili k nám a zdatně nám pomáhali ve fandění...
Aki
„Aki,“ zakřičel na mě Ookuba, když mým směrem letěl míč a já ho zachytil.
S hezkým výskokem jsem zavěsil v posledních minutách a opravdu jsem si to užíval. Tenhle zápas se nám vážně vyvedl a bylo to vážně skvělé. Kluci se snažili co nejvíc mohli, a já do toho dal vážně hodně úsilí, abych jim to nezkazil. Nakonec jsme s jasnou převahou porazili kluky o třídu výš, než jsme byli my. Podali jsme si ruce, když celý zápas skončil, a šli do šaten. Samozřejmě jsem si vlezl do té nejteplejší sprchy, abych nesmrděl, jak moc zpocený jsem byl. Opláchl jsem se a už chtěl vyjít ze sprchy, když do mě narazil čtvrťák a narval mě na stěnu jedné ze sprch.
„Ty vole…“ prsknul jsem po něm, ale on se jen usmál a plácl mě po zadku, jako kdyby to bylo ok.
„Já tě už vážně zabiju,“ vyjel po něm Ookuba dřív, než jsem to stihl já.
Jediné, co si vysloužil, bylo ještě prudší naražení na stěnu a sevření hrdla, což jsem hned uvolnil, když jsem toho kluka vzal loktem do žeber.
„Sorry, to jsem nechtěl,“ zavrčel jsem na něj a chytil Ookubu za ruku, abych ho dotáhl do šatny, a hlavně daleko od tohohle nebezpečí.
V rychlosti jsem se oblékl a vzal si helmu, abych vyrazil, ale po jistotu jsem čekal na Ookubu, a s ním i vyšel ven, kde jsem už vyhlížel Kura. Jenže po celou dobu Ookuba nepromluvil, byl divný, a to s tím čtvrťákem ho dost dostalo. Nejspíš bych toho kluka uzemnil i já, ale mezi nimi to bylo dost divný. Ten kluk byl nebezpečný a skoro každý se mu vyhýbal, nejspíš věděli proč.
Kuro
Zápas byl úžasný. Úplně mě to vtáhlo a já byl nadšený, jako bych hrál sám. A když Aki krásně zavěsil, málem jsem skákal radostí.
Po skončení jsme vycházeli ven na chodbu a já cítil, jak mi tělem proudí adrenalin, protože se mi to fakt líbilo a úplně jsem to prožíval. Miura se Seijim se rozloučili, že pojedou dopředu a moje věci z práce budu mít doma.
Počkali jsme s Hiromim venku před tělocvičnou na Akiho, abychom mohli jít na tu slíbenou zmrzlinu.
Pořád jsem se usmíval a rozhlížel se kolem sebe po lidech. Po chvíli konečně Aki vyšel ven a s ním Ookuba.
Skoro okamžitě jsem cítil, jak se mi stahuje žaludek nepříjemným pocitem. Ale nechtěl jsem kazit náladu, tak jsem se stále usmíval, a šel s Hirem za Akim.
„Půjdeme na tu zmrzlinu, nebo máš v plánu něco jiného?“ zeptal jsem se ho, když jsme k němu došli.
Aki
Hned jak jsem Kura viděl, tak jsem ho stiskl v náruči a políbil. Skoro nikdo už tu nebyl, jen já, Ookuba, Hiro a Kuro, takže jsme byli v pohodě. Kluci z klubu ještě nahoru ani nevyšli, a byl jsem rád, nechtěl jsem riskovat, že by se Ookuba s tím čtvrťákem popral.
„Nechceš jít taky? Slyšíš mě?“ trochu jsme s Ookubou zatřásl, když mě nevnímal, ale ten se na mě podíval tak, jako kdyby netušil, která bije.
„Co? Joo… Ne, promiň, už jedu,“ ukázal na auto a řidiče, který právě dojel a už čekal, aby mohl pána přivítat v autě.
„Fajn, tak dobře doraz, a zítra se uvidíme,“ mávl jsem ještě na něj, a on zmizel v autě, aby hned odjel.
„Je nějakej divnej. Sice zápas v pohodě, ale viděl jsi toho obra se šestkou na zádech, jak bránil napravo? Tak on po něm nějak jde. Ve sprše jsem myslel, že ho ten kluk uškrtí. Asi si to s ním budu muset probrat,“ zamračil jsem se a políbil ještě jednou Kura, než jsem ho vzal za ruku a vyrazil do nedalekého stánku se zmrzlinou.
Kuro
Ookuba se choval fakt divně. Nebyl ten samý, jak ho znám, a dokonce ani neměl tendenci mi dělat naschvály a mít připomínky.
„Moc si ho nepamatuji, obrů tam bylo víc, a už nevím, jaký měl kdo měl obličej,“ potáhl jsem Akiho k pultu, abychom si vybrali slíbený pohár.
Hiromi si vybral hned, já chvíli přemýšlel, protože jsem měl chuť na všechny.
Nakonec jsem si dal velký, s ovocem a jahodovou polevou.
„Ten tvůj taťka, je fakt něco,“ zamyslel se nahlas Hiromi, když do sebe naládoval už asi polovinu poháru.
Rozhlížel se kolem sebe a usmíval se na holky, které procházely kolem, a když nás viděly, začaly si špitat, jako by měly zálusk na jednoho z nás. No, nejspíš na Hira nebo Akiho...
Aki
Zaplatil jsem poháry sobě, Kurovi, ale i Hirovi, jako oslavu mého vítězství. Sedli jsme si, ale já moc z hlavy nedostal Ookubu. I když mě štval, byl jsem na něj naštvaný, pořád to byl můj kamarád.
„Můj táta? No… asi máš pravdu, je to trochu velký sousto pro každýho. Vždy byl takový tvrdý, ale zase hrozný táta to pořád nebyl, to bych mu křivdil, to spíš máma je ta, která se o nás nestarala vůbec. I teď má u sebe malou táta, a máma někam odcestovala, to mi psala ségra. Ale ono je to lepší, s tátou jí nic nechybí,“ pousmál jsem se a nabral si čokoládovou zmrzlinu, co jsem měl v poháru.
Jen jsem se podíval na Kura, kterému uvízl kousek vanilkové zmrzliny v koutku úst a naklonil se k němu. Přitáhl jsem si ho a instinktivně mu tu kapku slízl. Následně jsem ho políbil a dál si všímal poháru. Tohle rozmazlování někoho, koho miluji se mi moc líbilo. Byl strašně sladký, a tak drobný, že bych si ho mohl složit do kapsy a unést.
Jen jsem zahlédl ty dívky, které si sedly kousek od nás, jak s pusou otevřenou koukaly na nás a nevěřily svým očím. Jen jsem se na ně usmál a dal si prst před ústa, jako znak, aby o tom mlčely. Všechny najednou kývly hlavou a pustily se do svých dobrot tak, jak kdybych je vystrašil nejvíc na světě. Položil jsem ruku Kurovi na stehno a dál se věnoval té neskutečně dobré zmrzlině.
Kuro
Na moment jsem ztuhnul, když mi Aki olízl rty a pak mě políbil. Ale usmál jsem se. Líbilo se mi to a neprotestoval jsem.
Už mi tolik nevadilo, když mě chytl za ruku nebo dal pusu na veřejnosti. Možná to bylo i tím, že jsem už nechodil do školy, tak jsem se už necítil tolik svázaný tím strachem, jak budou spolužáci reagovat.
Když jsem dojedl svou porci, také jsem se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář.
Neuniklo mi, že děvčata u vedlejšího stolu po nás stále pokukují a pořád si něco šeptají. Ale už ten jejich pohled nebyl takový ten: Hezcí kluci, ulovíme je...
Bylo to jiné. Určitě si povídaly o nás, a mně to přitom ani nějak netrápilo.
Po očku jsem mrknul na Hiromiho. Přeci jen mu to mohlo být nepříjemné, když tu byl s námi a neměl nikoho do páru.
„Budeme dneska dělat na poli? Ještě není moc hodin a mohli bychom něco stihnout, než bude večeře...“ zeptal jsem se ho, abych ho nějak vtáhnul do hovoru.
Aki
„Co? Jo… Jasně, jen…“ vstal najednou Hiro a došel vedle k tomu stolu, kde seděly ty dívky.
Hezky se na ně usmál a potom si vzal od jedné z nich číslo, která na něm mohla oči nechat. To ani nebylo překvapením, když byl Hiro míšenec, a spíš vypadal jako Američan než Japonec.
„No… Nemá problém si najít holku, jak se, tak dívám,“ usmál jsem se a políbil Kura tak, že jsem si ho přitáhl k sobě a majetnicky chytil za zátylek, aby mi nikam neutekl.
„Dneska se mi moc líbilo, že jsi přišel. Choď na každý veřejný, jo? Povzbuzuje mě to. Asi budeš můj talisman,“ pohladil jsem ho po tváři a s rukou na jeho noze dojídal svůj pohár.
„Jo… Abych nezapomněl… Až přijedeme domů a než pojedeš do práce… Chci tě pořádně,“ zavrčel jsem mu poslední větu do ucha, a přitom ho jemně pohladil po rozkroku.
Jo… Ráno jsme to nestihli a já na něj měl velikou chuť.
Kuro
Teda nemám už takový problém mu dát pusu na veřejnosti, ale nemusí to být pořád, a tak okatě.
Ale taky jsem ho pohladil po noze a usmál se na něj.
„Budu chodit, jak budu moct, taky se mi to líbilo,“ přikývl jsem. „Opravdu to byl skvělý zápas. No, ale dneska už do práce nejdu. Myslel jsem práci na poli, abychom trochu pomohli Rose, ať nedělá všechno sama.“
Odsunul jsem prázdný pohár, dopil si kolu, a pak zamával na Hiromiho, že už půjdeme.
„Příští týden dělám až do pátku a pak na víkend budu mít volno. Takže bychom mohli něco podniknout, co?“ zeptal jsem se Akiho, když jsem se zvedal od stolu. „No, ale jak se dostaneme domů? Asi budeme muset zavolat klukům nebo Rose, protože tři se na motorku nevlezeme.“
Aki
„Jo, to by šlo. A je fajn, že nejdeš do práce, ale nemusíš se bát, pokud někdy půjdeš, tak budu velice tolerantní. Ale to, že jsi byl na zápase, bylo pro mě vážně moc povzbudivý, vlastně to asi bylo poprvé. Už se těším, až si budeme jezdit do našeho domu a pořádně si ho upravovat.“
Bylo mi vážně fajn a užíval jsem si ten příjemný klid, co tu vládl. Jenže Kuro měl pravdu, jak se dostaneme domů?
„Mám odvoz,“ mávl směrem k nám Hiro a objal jednu dívku kolem ramen, se kterou šel k autu.
„Tak vyřešeno,“ usmál jsem se a podal Kurovi helmu.
Nějak jsem si vzal jeho sebou, jako kdybych doufal, že se mnou pojede. Na chvíli jsem se ale zarazil, když jsem viděl toho čtvrťáka, jak kolem nás prochází a hraje si s přívěskem, který měl jako talisman Ookuba na klíčích.
„Hej… Dej mi to. Prosím. Vím, komu to patří,“ drcnul jsem do něj, když kolem nás procházel.
„Ach… Prdelka. Copak ty, že chceš? Tohle?“ zatočil na prstu malým medvídkem s basketbalovým míčem v ruce.
„Přesně to.“
Slovo velikej debile, jsem radši spolknul. Naschvál se ten kluk nahnul až k mému obličeji a zadíval se mi do očí. Měl jsem hroznou chuť mu jednu hned napálit.
„On ví, jak to dostane zpátky. Nepleť se do toho, nebo přijdeš k úhoně i ty. Co se týká Ooku… No… Ještě jsem se nerozhodl, co s ním udělám. Tohle je taková zástava,“ promnul si tvář, kde se mu začala rýsovat menší modřina pod okem.
Hned potom i s dalšími kluky odešel. Stál jsem a pevně svíral pěst, jak jsem chtěl něco rozmlátit.
Kuro
Po celou dobu, co ten kluk na Akiho mluvil, jsem jen tiše stál vedle a sledoval je. Bál jsem se, že se tu strhne nějaká rvačka. Aki k tomu opravdu neměl daleko. Nechtěl jsem to zažít, ať už kvůli mně, nebo kvůli někomu jinému. Stačilo mi, jak vypadal tenkrát na ošetřovně, když chtěl zmlátit Ashidu.
Nesnáším Ookubu, ale nejspíš se dostal do pořádnýho maléru.
„Měli bychom jít, Aki,“ opatrně jsem ho zatahal za triko a v druhé ruce jsem nervózně mačkal přilbu.
„Možná bude lepší, když si s Ookubou promluvíš, aspoň budeš vědět, co se děje.“
Sice jsem mu to navrhnul, ale neměl jsem dobrý pocit z toho, že se jedná právě o Ookubu. Ale jsou kamarádi od malička a určitě mu na něm záleží, i když se mi Ookubovo lepení na Akiho vůbec nelíbí.
„Jestli chceš, a Rose nebude nic namítat, tak bys ho mohl pozvat k nám domů, kde bude klid.“
Aki
Ještě jsem chvíli stál a díval se za tím kreténem, který právě teď odcházel. Od začátku si myslím, že je to nebezpečný člověk, ale nyní… Nejspíš se vážně Ookuba dostal do pořádný prdele, ze který bude veliký problém ho dostat. Zrovna Ooku, do kterýho bych to nikdy neřekl, a který dal přes hubu tý největší bestii od nás z týmu. Kurva proč?
„Budu si s ním opravdu potřebovat promluvit. Pokud ti to nevadí, rád ho pozvu hned dneska a pokusím se to s ním probrat. Tohle je velikej průser, a já se bojím, že se dostal do dost veliký pasti. Pokud má ten přívěsek, tak se Ooku nedokázal bránit,“ zamračil jsem se a došel hned k motorce.
„Promiň, že tě do toho tahám, a i Ookubu domů, ale je to vážně kamarád, kterýho znám jako svý boty, je jak brácha a já nedovolím tomu kreténovi, aby mu něco udělal,“ pomohl jsem Kurovi s helmou a jemně ho do ní klepl místo polibku. Ten mu dám až dojedeme domů.
Nastartoval jsem mašinu a během chvíle byl doma, a už vytahoval telefon, abych se domluvil s Ookubou.
Kuro
Jen jsem přikývl, že OK, že je to v pohodě. Ale už po cestě domů jsem věděl, že budu mít trochu problém schroustnout Ookubu u nás doma, ale sám jsem to navrhnul.
„Půjdu pracovat na pole, abyste si mohli v klidu promluvit,“ zašel jsem hned do kuchyně, jestli Rose nepotřebuje s něčím pomoct.
Ale ta mě se smíchem vyhodila s tím, že jsem vařil celé dopoledne v práci, tak ať si odpočinu.
„Miura a Seiji jsou u zvířat, tak bys jim mohl pomoct. Večeře bude tak za hodinu.“
Blížilo se k páté, tak jsem se šel nahoru rovnou převlíct, abych mohl jít za klukama. Moc se mi nechtělo dneska pracovat u zvířat, ale bydlím tu skoro zadarmo, a slíbil jsem, že budu pomáhat.
Nazul jsem si holiny a šel za klukama. Možná, když začnu něco dělat, přestanu na to myslet...
Aki
Když to zvedl a byl mimo i v tom telefonu, zvýšil jsem na něj hlas, a konečně mě začal vnímat.
„Prostě přijeď sem… Ookubo… Chceš mě nasrat? Vím, že se něco děje, a ano, jsem naštvaný, když nevím, co jsi udělal. Chci ti pomoct… Prostě doraž, čekám tě tu!“
Poslední slova jsem důkladně zavrčel a zaklapl telefon, aby nemohl protestovat. Došel jsem k Rose do kuchyně, abych jí řekl, že přijede Ookuba a co se děje, a ona hned souhlasila, prý abych mu pomohl. Beztak to chtěla slyšet, aby mohla využít své zkušenosti, a třeba mi říct, jestli je Ookuba šikanovaný, nebo co s ním je.
Pustil jsme se do zákusku, co měl Ookuba nejraději a byl celkem jednoduchý, a dal ho vychladil do ledničky, abychom ho všichni ostatní měli k obědu. Byl to citrónový koláč a byl vážně skvělý. Když bylo vše hotové, čekal jsem venku, a netrpělivě přecházel sem a tam, dokud se na příjezdové cestě neobjevilo Ookubovo auto a on nevystoupil ven. Hned jsem ho dotáhl do altánu, a tam na něj spustil pořádnou smršť otázek, aby mi odpověděl.
Kuro
Pustil jsem se Miurou a Seijim do práce. Sice už měli většinu hotovou, ale i tak se jim moje pomoc hodila. Přes týden tu k Rose chodí dva pomocníci, ale o víkendu tohle děláme sami, aby si i oni mohli odpočinout.
Namíchal jsem ještě krmení prasatům, kterých měla Rose pět. Kluci se zatím postarali o krávy, kdy jedna byla otelená, a jen se čekalo, kdy malé přijde na svět. Proto tu taky byl veterinář častěji, než obvykle a kontroloval ji, jestli je všechno v pořádku.
„Půjdu ještě posbírat vejce!“ zavolal jsem na kluky, když už měly prasata plné koryta a spokojeně mlaskaly a chrochtaly.
Vzal jsem ošatku a zamířil do kurníku. Posbíral jsem vajíčka, ale slepici, která seděla zavřená zvlášť, jsem vynechal, protože se tady měly vyklubat kuřata.
Vyšel jsem ven a zamířil do domu, aby se vejce mohla uskladnit. Po cestě jsem si však všiml auta, které tu bylo navíc, a moc sem nezapadalo. A když jsem se otočil k altánu...
Sevřel jsem čelisti k sobě a raději vešel do domu. Nechal jsem je být.
Vyzul jsem se a v kuchyni jsem jen podal Rose vejce, s tím, že se jdu osprchovat.
„Večeře je hotová, ale budeme jíst venku s klukama, tak když tak dojdi za námi, navečeříme se venku,“ převzala si ošatku s vejci a šla je uložit do komory.
„Hmmm,“ jen jsem zamručel a šel rovnou nahoru.
To víš, že tam půjdu. To určitě. Raději budu hladový... Vyšel jsem nahoru a zamířil rovnou do koupelny. Věci jsem hned dal do pračky, aby nám tu nesmrděly hnojem a prasaty, a šel se rovnou sprchovat.
Za chvíli jsem už umytý a oblečený seděl ve studijním pokoji. Pustil jsem si počítač a pokračoval v psaní toho, co jsem začal, když tu byla ta Hiromiho holka. Raději tohle než být ve společnosti s ním. Ať už má problém, jaký chce, ať se třeba chovám sobecky, tenhle kluk mi ublížil a nepromeškal jedinou příležitost, aby si do mně nerýpnul, nebo nedělal naschvály, a já nezapomínám. Pořád se to ve mně drží. Tohle s ním vyřeší Aki, já u toho být nemusím.
Aki
„Tak... Co mi k tomu teda řekneš? Co se, kurva, děje? Proč měl ten kluk přívěšek, co ti dala tvoje máma, než umřela," spustil jsem na Ookubu, a on jen sklopil hlavu, protože věděl, že je zle, když mluvím sprostě.
„Řekni něco, nebo tě zbiju já," naštvaně jsem práskl do stolu, aby se konečně probral.
„Dobře... Jsem v průseru, ale nepomůžeš mi. Prostě jsem po něm vyjel, když chtěl jít po tobě, ale protože jsem mu dal přes hubu, tak se zaměřil na mě," zasekl se zakryl si pusu, jak kdyby mu z toho bylo na zvracení.
„Takže jde po tobě. Jsi debil? Poradil bych si s ním, nebo kdybys mi to řekl hned, byli bysme na to dva," už jsem se klidnil, protože ten kluk byl vážně moc silnej.
„Já... On... Chce mě znásilnit a řekl to zcela vážně. Jsem úplně v prdeli. Poprvé se fakt bojím." Tentokrát jsem mu fakt věřil.
Vytáhl jsem ho na nohy a objal, aby se uklidnil. Mávl jsem ale na Rose, která tuhle scénu nějakou chvíli pozorovala, a Ookubu ji předal.
„Řekni to prosím i Rose, potřeboval bych i její názor, hlavně na toho kluka, ať víme jak na něj," povzdechl jsem si, když jsem tu nikde neviděl Kura.
Vešel jsem do domu a hned šel do pracovny, odkud bylo slyšet klapání na klávesy.
„Zlato, pojď se prosím najíst s námi. Nechci, aby to mezi vámi bylo pořád takový, a ty jsi tu doma. Pojď," políbil jsem ho na krk a jazykem mu hezky orámoval krční tepnu.
Kuro
Docela jsem se do toho zabral, a úplně zapomněl na svět. Tak mě to chytlo, že jsem nedokázal přestat psát. Ale do reality mě vrátil Aki, když přišel nahoru.
Podíval jsem se na něho, a i když se snažil být milý, přesto jsem dolů jít nechtěl.
„Promiň, ale nepůjdu. Nemám ho rád, ať už se mu stalo cokoliv. Navíc, podezírám ho, že co se týká Ashidy, že v tom měl prsty i Ookuba. Prostě mu nevěřím, ať se stalo cokoliv. Možná se ti zdám jako necita, ale není to tak. Kdybych byl necitelný, ani bych nedovolil, aby přijel sem. Ale já v jeho společnosti prostě nedokážu být,“ mírně jsem se od Akiho odsunul i s židlí, abych mu dobře viděl do obličeje.
„Myslím, že ani on by nebyl moc rád, kdybych tam byl, pokud je na tom opravdu tak zle,“ s mírným úsměvem jsem Akiho pohladil po tváři. „Co se mu vlastně stalo?“
Aki
Vytáhl jsem Kura k sobě nahoru a posadil ho na stůl poté, co jsem trochu odsunul notebook bokem. Chytil jsem ho za vlasy a mírně mu je potáhl dozadu, až se mi pěkně odhalil jeho krk, na který jsem mu hned s chutí udělal značku.
„Chápu, proč za ním nechceš jít, ale je to můj kamarád, a já s ním musím v tuhle chvíli být. Ten kluk… Ookuba mě chránil, a on ho za to chce pořádně obtáhnout. Tohle už není sranda. Pokud vím, tak je to prachatej zmetek, a jeho otec je vlastník jedné z největších firem na produkci automobilů. Je v pěkným průseru a myslím si, že si na něj ten parchant dost zasedl. Rozhodně nečekal, že mu dá přes držku,“ povzdechl jsem si a otřel se Kurovi o jeho rozkrok.
„Mám na tebe nějak chuť, ale teď s tím nic nenadělám. Krásně voníš… Víš, jak mě tím rajcuješ? Strašně mě svádíš čímkoliv, co děláš,“ přitulil jsem se k němu a pořádně ho políbil, než jsem ho postavil na nohy a pohladil ho po zadečku.
„Měl by ses ale jít najíst, aspoň dole v kuchyni, udělal jsem skvělý zákusek. Hm?“
Kuro
Tak nějak jsem si v duchu pomyslel, že karma pracuje na sto procent. Dobře si pamatuji, jak mi Ookuba vyhrožoval znásilněním, a dobře jsem si pamatoval, jak velký jsem měl tenkrát strach.
A teď se to obrátilo proti němu. Ne... Nepřál bych nikomu, aby zažil to co já, ale na druhou stranu, Ookuba okusil trochu té své polívky...
„Aki,“ vydechl jsem, když mě konečně pustil. „Na zákusek si dojdu do kuchyně, ale za Ookubou nepůjdu. Už vůbec ne teď, když jsi mi řekl, co se mu stalo. Nerad to říkám, ale...“
Na moment jsem se odmlčel a ještě zapřemýšlel, jestli mu to vůbec mám říct. Ale nakonec jsem se rozhodl.
„Co kdybys požádal o pomoc svého otce? Říkal jsi, že Ookubu zná, má ho rád, vaše rodiny se znají a tvůj otec má veliký vliv. A pokud mu řekneš, co se děje, určitě nebude nic namítat a dávat ti podmínky, jako to bylo v mém případě... Nikdy bych ti to nenavrhl jen tak, ale tohle je jiná situace. Je to dost vážné, a jen tak se to samo nevyřeší...“
Naklonil jsem se k Akimu, stáhl mu vlasy z čela a políbil ho.
„Ať už mi udělal cokoliv, i když ho nemám rád, nechci, aby někdo trpěl. Zažil jsem to, a vím, co to s člověkem dokáže udělat...“
Aki
„Tak provokovat mě budeš?“ zavrčel jsem mu u ucha a víc si ho narazil na klín, když mě mi jeho rty otřely o čelo.
Prostě je hrozný, jak jsem pořád nadrženej, i v téhle situaci, kdy se mi dole trápí kamarád, nedokážu jako správnej chlap myslet na nic jinýho, jsem prostě prase.
„Kuro… Sakra… Máš pravdu, budu muset trochu zasáhnout, ale nějak nenápadně. Bojím se právě toho, kdyby se do toho někdo angažoval, že ten kluk hned splní to, co mu slíbil. Je to dospělý člověk a na něj se pravidla nějakých puberťáků nevztahují. Táta s tím něco bude moct udělat, až ho znásilní, to potom budou důkazy, ale takhle… No… Na něco přijdu. Rose je nyní s ním, třeba i jí něco napadne. Ty se tím netrap, už sis užil svoje, a nepotřebuješ si na to vzpomínat,“ políbil jsem Kura na krku a jazyk táhl po celé šíji na klíční kost, kterou jsem mírně skousl.
„Aki,“ zavolala zespodu Rose a já se konečně probral.
„Už jdu,“ zařval jsem zpátky a s povzdechem opustil Kurovo tělo.
Nejraději bych teď dělal něco jiného, než řešil Ookubu, ale bohužel. Ještě jsem se u dveří na Kura podíval, a potom zmizel ven za Rose a Ookubou, kteří už byli v obležení kluků, a pořád se na něco vyptávali.
Kuro
Zamrazilo mě, když Aki řekl, že s tím jeho otec bude moct něco udělat, až ho znásilní.
Jo, to by potom udělal každý doktor. Já měl spíš na mysli jeho kontakty, známosti, možná se i zná s rodinou toho kluka.
Podíval jsem se na svůj notebook, že budu pokračovat, ale na konec jsem ho zaklapnul. V tuhle chvíli jsem už nebyl schopen chytnout nit, a pokračovat v psaní. Sešel jsem dolů do kuchyně.
Na stole leželo pár kousků zákusku, tak jsem si jeden vzal a vyšel ven.
Nešel jsem za klukama. Posadil jsem se na zápraží, pomalu ujídal ten dobrý zákusek, a jen se díval jejich směrem.
Netušil jsem, co má Aki v plánu udělat. Ale mohl jsem jen doufat, že to nebude něco, co by mu mohlo ublížit. To bych nejspíš nedal, kdyby se mu něco stalo. A bylo by jedno co...
Tahle neděle začala dobře, i když jsem byl v práci. Ale zápas byl super, jen to pokračování po zápase už tolik ne.
Měl jsem nutkání vstát a jít zavolat Akiho otci sám. Ale měl jsem strach, že se na mě Aki bude zlobit, kdyby to zjistil. Takhle jsem jen mohl sedět a čekat, jak se to všechno vyvine...