Vysoké budovy sahající až k nebesům nás doprovázely po celou dobu naší cesty. Ani jednou se nezastavil, nebo neotočil, aby si zkontroloval, zda vůbec za ním jdu. Občas mi připadalo, že mu to je jedno, nebo si je až příliš jistý mou bezvýchodnou situací.
Stále jsem ho následoval. Nyní jsem netoužil po tom, abych byl od něj oddělen. Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli, až mu vrátím vše, co mi on udělal. Jak mi zničil život… Nenáviděl jsem ho tak hluboce, že i spálenina se tolik nezapsala do mého těla jako jeho zrada.
Pomalu jsme prošli celé město, až se před námi rozprostřely staré nízké domky, hustě na sebe namačkané. Jen malá zahrádka je od sebe oddělovala a tenká mezera mezi oddělenými stěnami. Jen jsem se modlil, aby nezalezl do jednoho z nich, protože to nevypadalo na dobře zařízený dům.
A samozřejmě, že do jednoho z nich zaplul, když si odemkl a otevřel dveře. Plížil jsem se za ním jak šnek a pozoroval okolí. Potřeboval jsem si nasbírat nějaké informace o tom, kolik tu je lidí… Jak častokrát sem jezdí autobus, nebo kolikrát zde projede auto. Základní informace pro to, abych věděl, kdy ho mám odstřelit, aby to nikdo neslyšel. Zjistil jsem jednu zajímavou věc a to, že zde nikdo kromě něho nebydlel. Ani jeden domek neobývala rodina, nebo jiný člověk. Jen tohle jediné obydlí.
Dobré místo na to, aby člověk měl klid a nemusel se nikomu zodpovídat. Taková oáza míru, kde si může dělat, co chce a nikdo nebude mít debilní kecy. Líbilo se mi tu.
„Pojď už dál!“ rozkázal mi a sám už zamířil kamsi do vnitřku domu.
Co jsem? Jeho pes? Kretén… Sedni k noze a podej pánovi tlapičku, on ti jí ustřelí a konec mazlíčku. Sakra… Fakt ho nesnáším. Já to s ní nevydržím, buď prožene kulku hlavou on mě, nebo já jemu.
Nakonec jsem vešel.
Byl jsem mimo, když jsem spatřil zařízení domu. Sice z venku byl starý a zchátralý, člověk by se i bál, že mu žuchne na hlavu, ale vevnitř… Tak to byla jiná.
Vše podpíraly krásné mohutné kmeny různých stromů, které se zapouštěly do stropu. Tohle by nespadlo, ani kdyby tam člověk hodil dynamit. Jen skromný nábytek, žádné novoty, nebo nejnovější trendy, ty mu stejně asi byly u prdele. A proč taky ne…
Nejvíc mě upoutal krb uprostřed místnosti a před ním dvě pohodlná křesla. V hlavě mi najednou vyskočila představa, jak tam sedí s Darem a popíjejí víno či nějakou drahou skotskou.
Proč právě teď, musím vidět svého bratra? Je to nějaký trest? Fakt ho chci zničit… Úplně. Popravdě jsem s ním ani nemusel jít. Kdo ví, který z nás dvou by byl rychlejší a zabil toho druhého, jak mouchu na stěně. Ale já s ním potřeboval jít… Musel jsem se mu dostat na dosah a pomalu ho mučit a trápit, ale tak, aby se to on nedozvěděl. Jako malá blecha, co mu vysává krev a drží se na jeho kožichu.
Došel ke gauči a hodil na něj bundu a kšiltovku. Prohrábl si vlasy a já až nyní vzpomněl, proč zrovna k němu vzplála má dětská láska.
To tělo… Kurva… To tělo…
Dokonce měl jen černé tričko s krátkým rukávem a bez potisku. Přesně jako on, strohé a nevýrazné. Jenže… Sakra… Jak já jsem chtěl vidět to tělo.
Ne… Nechci a nelíbí se mi… Jdu ho zabít a to poté, co ho donutím kleknout na kolena a omluvit se za smrt Dara. Ale… Fakt se chovám jak nadržený puberťák, který má konečně možnost dotknout se své modly.
Ta nenávist, která posedla celý můj život, se ale nezmění. I kdybych si ho vzal a udělal se stokrát do jeho zadku, stejně ho budu nesnášet a toužit ho zabít. Ale proč? Proč si mě vzal k sobě domů a vůbec se nekryje. Je tak odkrytý, že by mu jen stačilo něco obmotat kolem krku a pověsit třeba na jeho masivní lustr. V mé hlavě se rodilo snad tisíc způsobů, jak ho v rychlosti zabít, ale z toho bych nic neměl, tak jsem si sedl do křesla a uvelebil se na něm.
„Svlíkni se!“ ozval se těsně za mnou jeho hlas.
„Ses posral ne? Jako proč bych to dělal?“ odpověděl jsem mu vzápětí.
Asi se fakt zbláznil. Proč bych se měl jako svlékat? Jestli je tak nadrženej, tak ať si ho narve třeba do brokovnice a zmáčkne spoušť.
„Přestaň držkovat a udělej to!“ znovu mě napomenul a dožel až ke mně.
„To se nestane!“
„Ale stane!“ usmál se a vytáhl mě na nohy.
On se usmál? Jen z toho jsem byl v šoku a ještě mě jedním tahem mě narval na stěnu pokoje. Měl jsem pocit, že jsem silnější než on, ale asi to byl omyl. Ať jsem se snažil jakkoliv, tak jsem proti němu neměl šanci. Ruku mi skroutil dozadu a pokaždé, když jsem se jen o kousek cuknul, mi ji víc zkroutil, až jsem si myslel, že mi upadne.
„Ty hovado… Kurva pusť mě!“ vztekal jsem se a stoupnul mu prudce na nohu a že jsem měl těžké boty.
„Drž už hubu, nebavíš mě!“ ještě víc mi zmáčkl ruku a já zaskučel bolestí.
Tohle už fakt bolelo.
„Abychom si to vyjasnili… Ty se teď svlékneš a já ti tu ruku nezlomím. Je to jasný a nenáročný obchod, takže? Nebo jsi tak blbej, že ti ani dobrá nabídka nepřipadá vhodná? Jsi u mě doma, takže ti doporučuji poslouchat!“ šeptal mi do ucha, když mi druhou rukou stahoval kalhoty ze zadku.
„Jestli chceš čokla, tak si zajdi do útulku. To jsi mě rovnou mohl na té střeše zabít a netahat sem, jako nějakou kurvu,“ prskal jsem jednu nadávku za druhou a nedokázal se uklidnit.
„To je pravda… Ale jak jsem řekl, mám k tomu své důvody. Takže si už stáhni ty věci a nedržkuj, prcku,“ zavadil mi o penis, jako znamení, co tím myslel.
To je hovado… Jaký prcku? Prcku? Kdo ho tu má jako malýho? Zhebni!
Zapřel jsem se o stěnu druhou rukou a ze vší silou, co mi zbyla, jsem hnul prudce hlavou dozadu, abych mu dal hlavičku, ale on se uhnul.
Fakt ho zabiju a s obrovskou chutí.
„Netrefil!“ dodal se zvonivým smíchem u mého ucha.
„Tak to neprodlužuj a nehraj to na mě. Svlékni se!“
Opravdu mi nic jiného nezbyde, než mu asi ukázat svůj zadek, ale za to zaplatí ještě víc. Ani náhodou mě nedostane na záda. Nikdy…
Povolil jsem odpor a on mě přetočil čelem k sobě. Pohladil mě po vlasech, jako kdyby pochválil psa a já ho propaloval pohledem, protože jsem ho chtěl spálit. Hezky benzínem na jeho těle a sirkou v ruce.
Vzdálil se ode mě a usedl na křeslo. Hlavu si opřel do dlaně a pozoroval mě.
„Můžeš se aspoň dívat jinam? Nebudu ti tu dělat striptýz!“ řekl jsem naštvaně a přešlápl si z jedné nohy na druhou.
„Ne a nechci! Ty se svlíkej!“
Uchopil krabičku s cigaretami a jednu vytáhl, aby si vzápětí zapálil. Dým se vznesl do vzduchu, když ho vydýchl. Ten malý doutnající konec cigarety, mírně osvítil tmavnoucí místnost, která se připravovala na večer.
Doufám, že ti ty oči vypadnou, ty starý prase!
Sundal jsem si bundu a odhodil ji na zem. Hned za tím jsem stáhl triko přes hlavu. Kalhoty jsem s tričkem odhodil na bundu a jen zavadil o trenky.
„Tak tohle si už nesundám!“ odsekl jsem a spodní prádlo si vytáhnul snad až ke krku.
Doufám, že se mu tím zhnusím.
„Hmmmm…“ zamručel a zvedl se z křesla.
Znovu mě prudce otočil a narazil na stěnu, až mě zabolely ruce, o které jsem se stihl opřít.
„Můžeš s tím přestat?!“ vyštěkl jsem po něm, ale můj hlas byl lehce přidušený.
„Ne!“ znovu mě odbyl.
„Umíš i jiná slova? Nebo je tvoje slovní zásoba na nule a mozek vygumovaný?“ naštvaně jsem sebou škubnul.
„Na to, v jaké jsi situaci, docela dost vrčíš. Abych tě nenaučil, jak mluvit se starším. Co se týká mého chování…“ na minutu se odmlčel a pevně mi stiskl péro i s kulkami, až jsem zaskučel bolestí.
„Můžu si dělat, co chci a teď mám chuť na…“
Pustil moje nádobíčko a mě se konečně ulevilo, ale jen na moment, než jeho ruce začaly po mém těle jezdit, jak po skluzavce.
Jeho prsty projížděly každou část mého těla. Pomalé tahy od prstů na rukou po kotníky. Každého pramínku vlasů se dotkly jeho polštářky. Po páteři mě hladil tam lehce, že jsem toužil prohnout se víc, abych si mohl pořádně užít.
Nevím proč, ale moje tělo mě začalo zrazovat. Pomalu jsem se chvěl a i přes tu nenávist, která byla hluboko zažraná do mých kostí, jsem cítil, jak jsem vzrušený.
Taky to bylo poprvé, co jsem někomu vůbec dovolil se mě dotknout. U nás ve společnosti jsem byl známý jako nedotknutelný. Kdokoliv to zkusit, tak nepochodil, tak to radši vzdali, než by měli navždy vyřazenou výbavu z provozu. Dokonce jsem jednomu prostřelil nohu a druhému málem urval ptáka.
Tak proč? Proč to tomuhle dovolím? Však ho nenávidím až příliš… Proč se s ním cítím, jako kdybych mě zase rodinu? Ne! Nesmím! Musím ho zabít a city jsou na překážku…
To nejsem já a on je ten, co zabil mého bratra. Vzpomeň si na tu fotku! Vzpomeň si Yori! Vzpomeň! Jak tam tvůj bratr leží, když mu kulka proletěla hlavou. Ta kaluž krve, která se pod ním vytvořila a ty jsi nevěděl, jaká byla jeho poslední slova. On je zrádce! On ho zabil!
Moje hlava se plnila myšlenkami, které šly jen jedním směrem. Klidně s ním budu spát, abych dosáhl svého cíle, i za cenu, že můžeme chcípnout oba.
Stále se mě dotýkal a já začal cítit, jak i jemu to dělá dobře. Ale kurva… Ten byl ale obdařený. Nikdy jsem si toho nevšiml a jak taky, když se mi nikdy neukázal nahý. Proč by se ukazoval tehdy dítěti, to by byl úchyl.
Byl jsem z něho zmatený. Prostě dělal něco jiného, než říkal a teď tohle… Jestli mě ojede, tak mu teprve ze života udělám peklo.
Prudce mě chytil za vlasy a zaklonil hlavu, že mi málem zlomil vaz.
„Ale… ale… Komupak se to tu líbí? Chceš vědět, proč jsem to chtěl?“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěl.
„Zhebni!“ odpověděl jsem mu a střetl se s jeho ledově klidným pohledem našedlých očí.
„Ono, aby to nebylo obráceně,“ zasmál se a olízl mi rty.
Jo… To je taky možný. Tuhle možnost jsem moc neproplánoval.