Chladné ráno, kdy se sráží voda v ledové kapky rosy, jsem stál na své oblíbené střeše nejvyššího paneláku v okolí a sledoval dění pod sebou přes dalekohled. Jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Snad roky jsem sledoval jeho stopu, která se stále objevovala a mizela podle toho, jakou měl zrovna náladu a práci. Fascinovala mě rychlost, s kterou vykonával své povolání, pokud se to tak dalo nazývat, a jeho mrazivě ledová tvář, která se jen mihla mezi stojícím davem lidí, když se šel podívat na své dílo. Jedinečný podpis u každé oběti, nepozorovaně uložen na své místo. Svým způsobem jsem ho obdivoval, ale taky jsem ho nenáviděl tak moc, že jsem se sám stal jedním z těch, kteří ho lovili jako štvanou zvěř.
Vyšlo slunce a ozářilo malý obchůdek, u kterého stál stánek s čerstvě praženou kávou a nejlepšími zákusky v okolí. Před dvěma týdny jsem tu také byl a ne zrovna sám. Setkal jsem se s ním. První pohledy z očí do očí, kdy jsme oba věděli, že děláme to stejné. Nepodivil se, jen mě přešel pohledem, aby si sedl ke stolku o dvě místa dál a dal si své ranní kafe.
Nešlo mu o mě, čekal na někoho, koho už dlouho sledoval. Vyhlížel svou oběť.
Velká zakázka, která mu měla přinést spousty peněz. Jsou to dva měsíce, co se mu tuhle osobu nepodařilo zabít, když místo něho v autě odstřelil jeho ženu. Byla to tragická chyba, kterou odstřelovač jako on nesmí udělat. Jenže ona byla v bundě svého muže a přes hlavu si natáhla černou čepici, která kryla její vlasy. Nebylo jí vidět do tváře a i postavou svému muži odpovídala. Byla to nastražená bomba v jeho autě. Byla napojená na důmyslný systém, který se odpálil telefonem. Stačilo jen jedno zazvonění a potvrzení hovoru a auto se s ohnivou show vzneslo asi deset centimetrů na zem, než prudce dopadlo a vybuchlo.
Nejspíš si dával za vinu, že to nebyla správná oběť. Ale kdo měl vědět, jestli má vůbec srdce?
Jak moc mě štval... Jak moc jsem ho nenáviděl... Jak strašně jsem ho chtěl zabít, ale radši jsem mu ničil pomalu a jistě život, než bych mu vše usnadnil a střelil ho do hlavy, tak, jak to udělal on mému bratrovi.
To já jsem zavolal ženě toho muže a vylákal jí z domu. Tak snadné... Vlastně to byla pěkná kurvička, co se dala každému, další snadná práce. Chtěl jsem, aby udělal chybu, kterou nemohl vzít zpátky. Naprosto jsem toužil po tom, aby trpěl tak jako já, když mi vzal všechno, co jsem tolik miloval. Užíval jsem si to... Ten dokonalý pocit pomalého zadostiučinění, kdy mě to hřálo u mého zamrzlého srdce.
Bylo mi šestnáct, když jsem zjistil, že se můj starší bratr živí jako zabiják. Vlastně jsem se nad tím ani nepozastavil. Spíš jsem byl rád, že mi to konečně řekl. Dar byl o deset let starší a po smrti naší mámy, která umřela na rakovinu, se o mě staral. Nikdy mě do tohoto světa nechtěl pustit a držel mě co nejdál, abych se nic nedozvěděl. Ale když nebyl doma, slídil jsem všude, kde se dalo, a spoustu věcí jsem si zjistil.
Měl kamaráda, který chodil i k nám domů. Byli si blízcí a dokonce si i dohazovali zakázky. Častokrát jsem je pozoroval, když se spolu bavili. Tomu klukovi tehdy bylo třicet a jeho vzhled byl až uhrančivý. Nejspíš v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem na chlapy. Měl tmavě hnědé vlasy, střižené na krátko a ofinu, která mu neustále padala přes jeho tmavě modré oči. Nikdy se neusmál, nebo když už, tak to vypadalo, jako kdyby ho to bolelo. Rysy jeho tváře byly ostré a kontrastovaly se světlou pokožkou, která snad nikdy neviděla slunce. Stále nosil jen černé oblečení, které halilo jeho tělo, až mě štval fakt, že neuvidím, jak vypadá pod ním. Jeho oči se pořád dívaly jen na mého bratra. Ano, byl impozantní... Dokonalý chlap, který věděl co a kdy udělat. Jediné co nečekal, byl podraz od nejlepšího přítele.
V den mých sedmnáctých narozenin, kdy jsem čekal u rozsvíceného dortu na svého bratra, se stala ta osudná událost.
Dar šel na další akci, kterou držel v tajnosti, co nejvíc mohl a slíbil mi, že to bude poslední věc a my dva se spolu odstěhujeme někam daleko, abychom mohli začít nový život, kde nebude žádná smrt. Věřil jsem mu... Nikdy jsem o jeho slovech nepochyboval a ani jsem neměl důvod.
Svíčky na dortu už dohořely a pokoj se ponořil do tmy. Ale já čekal dál... Pořád jsem věřil, že se otevřou dveře a on vejde s omluvným úsměvem dovnitř a vynahradí mi ty hodiny, co jsem tu seděl sám. Nehnul jsem se, jak kdybych ustrnul v čase. Něco jsem tušil... Vše se ve mě svíralo a já chtěl vědět, proč mě srdce bolí, jak kdyby bylo prostřeleno šípem. Ale mlčel jsem…
Uběhly dva dny, když se otevřely dveře našeho bytu a dovnitř vstoupil náš domovník. Došel až ke mně a oznámil mi docela nevybíravým způsobem, že je Dar mrtvý. Někdo mu prohnal kulku hlavou a nechal ho na střeše domu kousek od hlavního parlamentu. Zbořil se mi svět a zničilo mě to natolik, že jsem jen marně hledal cestu, jak z bolesti ven. Jedna tu byla a já děkoval bohu, že mi tuhle šanci dal.
Mou bolest vystřídal hněv a nenávist. Největší emocí, která od té chvíle ovlivnila můj život a zavřela mě do krabičky vzteku, byla odplata... Toužil jsem po jediném a to byla pomsta.
Věděl jsem, kdo to byl. Podle náboje, který byl napsaný ve zprávě o ohledání těla. Jak jsem se dostal k policejní složce? Jednoduše... Šlohl jsem jí... Kdo by podezříval zničené dítě, které brečelo po svém bratrovi a potřebovalo každé stisknutí těla, aby se utišilo. Hlupáci... Jak snadné to bylo.
Když jsem viděl polohu jeho těla a místo, kde byl zastřelen, bylo mi jasné, že neumřel náhodou. A hlavně... Nebyl tam sám.
I když se ta osoba snažila zamést stopy, mým očím nic neuniklo. Měl jsem fotografickou paměť a viděl jsem věci, které ostatním unikaly.
Nepotřeboval jsem se nic učit, prostě se mi to po podívaní na objekt usadilo v hlavě a já si to jen četl jako zdařilou knihu.
Rok jsem se připravoval na to, abych sehnal všechny potřebné věci k práci odstřelovače. Potřeboval jsem totiž dělat to, co bratr. Dar mi zanechal spoustu peněz, které si "vydělal".
Další rok jsem se věnoval studiu a přihlásil se na policejní akademii. Vlastně ani přesně netuším proč, ale stát mi to hradil a já byl rád, že získám nějaké zkušenosti a mohl jsem se nepozorovaně dostat ke zbraním, které jsem se potřeboval naučit a znát jejich sestavení a rozložení i po slepu.
Nesnažil jsem se vyčnívat, i když jsem mohl, jen jsem se stal tichou myškou, abych dosáhl cílů, které jsem si sám vytýčil.
Zhruba po třech letech příprav a různých tajných akcí, kdy jsem dostával malé úkoly od různých organizací, jsem se konečně dostal k té Darově. Docela veliký komplex, který nazývali Propast. Bylo to dost výstižné, protože kdo do ní vstoupil, už nikdy nevyšel ven. Propast měla veliké zázemí hackerů, zabijáků všech stylů, dokonce politiky, policisty, prodavače... Všude, kde to bylo potřeba, měla svoje špinavé pracky. Nechtěl jsem s nimi mít nic společného, ale nezbývala mi jiná možnost, jak ho najít.
Po pár těžkých zkouškách a různých testech, nejen na mém těle, mě přijali. Uběhl další rok a já konečně dostal to, co jsem chtěl. Přišli za mnou s tajným úkolem, abych našel a zabil Stín kulek, jak mu všichni říkali. Jen já jsem znal jeho pravé jméno a nejspíš jsem byl poslední, kdo měl tu možnost ho i poznat osobně.
Srdce se mi rozeběhlo nadšením a já cítil, jak adrenalin opět zasáhl mé tělo. Konečně jsem začal žít. Dosáhl jsem toho, po čem jsem tolik toužil. Mohl jsem ho najít a mít jeho život v rukách. Zabít toho, kdo mi zničil život a udělal ze mě stejnou stvůru, jako byl on.
Joben Aihen, tak se kdysi jmenoval a já to protivné přízvisko nesnášel. Job, tak mu pořád brácha říkal a smál se u toho.
Sráč jeden... Jak si dovolil být v blízkosti Dara a tvářit se jako přítel? Vyrvu mu úsměv z tváře a... A? Není to pořád málo? Jak moc se mu chci pomstít? A bude to někdy dost?
Konečně jsem byl tu. Tichost místa, kde se probouzel den, mě uklidňovala. V lehkém zpěvu ptáků, kteří do brzkého jitra přinášeli tesknou bolest života, mě nutila přivřít oči, abych spatřil postaršího šedovlasého muže, který jako první přichází ke stánku. Prodavač se jen uklonil a během chvíle mu podával hrnek s kávou, od které se vznášela pára, jak horká byla. V temné kapalině se odrážely sluneční paprsky a muž usedl k bíle prostřenému kulatému stolku. Svůj hrnek odložil na ubrus a místy z něj vychutnával zajisté krásně vonící kávu. Nikdo tu nebyl... Jen prodavač tiše pozoroval svého prvního zákazníka a pustil na starém gramofonu libé hlasy operních zpěváků.
Byla by to zajisté krásná momentka, kterou by velmi rád zachytil každý malíř, ale...
Naklonil jsem hlavu na stranu, očekávaje ten zvuk, který jsem tolik potřeboval slyšet.
Kulka pročísla vzduch a s tichým zaskřípáním se zabořila do tenké pokožky v čele toho muže.
Znatelné i na tu dálku bylo křupnutí jeho lebeční kosti a já jen se zavřenýma očima vnímal, jak kulka postupuje do mozku a temenem se dostává ven. Na bílém křesílku za ním se začala tvořit krvavá skvrna a prodavač rychle běžel k již mrtvému muži.
Dokonalá práce... Čistá střela, bez žádných problémů... Prostě si počkal na vhodnou chvíli, kdy ztratí ostražitost a on bude moci vystřelit tak, jak to má rád.
I tlumič naprosto pohltil zvuk kulky, jak opouštěla hlaveň. Věděl jak to udělat. Ale každý zabiják, který miluje svou zbraň víc, než svůj život a podle toho se o ní stará, má svou značku lehce vpálenou, vybroušenou, vyškrábanou do kulky. Já jsem měl malé x přímo uprostřed náboje, vyškrábaný loveckým nožíkem. Jmenoval jsem se Yori Hinoi, ale říkali mi X, nikdy jsem neřekl své pravé jméno a tak to použili proti mě. Bylo mi to fuk, nikdy jsem necítil potřebu se někomu v Propasti zavděčit, nebo si dělat přátele. Jediný cíl byl on, jinak bych už dávno zmizel.
Čekal jsem a dál se díval na ten shluk, který se během chvíle kolem toho místa vytvořil. Lidé přicházeli, jako kdyby se potřebovali na tuhle scénku podívat a zapamatovat si zastřeleného muže. Občas jsem myšlení obyčejných lidí nechápal, ale možná to bylo tím, že si sami uvědomovali svou smrtelnost a že neznáme dne či hodiny té naší.
Štíhlá vyšší postava se protahovala davem, jak dlouhý a táhlý stín. Opatrně, aby si ho nikdo nevšiml a on se stal neviditelným. Uměl v tom dobře chodit. A aby bylo jeho dílo dokonáno, musel položit ten malý předmět k tělu své oběti. Jak hloupá tradice, kterou se řídil, ale bavilo mě dívat se(nebo sledovat), jaký další suvenýr mrtvé duši nechává a tím mate detektivy ze zdejšího okrsku.
Jeho ruka se jen lehce zahákla o lampu a rychlým tahem uložila předmět na správné místo. Byl nepostřehnutelný, a nikdo si ho za tu vteřinu, kterou tomu věnoval, nevšiml. Potom stejně, jako se objevil, i zmizel. Povzdechl jsem si a sklopil dalekohled. Ještě chvíli potrvá, než místo činu ohledají a on si na vše počká. Někde ze vzdálené budovy bude pozorovat, jak tělo nakládají, a pohřebák odjíždí do místní márnice.
Dřepl jsem si k okraji střechy a puškohled přiložil k oku, abych mohl v klidu sledovat všechny objekty v okolí. Ale ani po hodině jsem ho nikde nezahlédl. Znovu jsem uchopil dalekohled a podíval se k místu činu. Projížděl jsem pohledem po všech osobách a marně ho hledal. Nikde v okolí nebyl, až ve mně mírně zatrnulo, jak nepříjemný pocit jsem z toho měl.
A najednou jsem ho zahlédl... Byl opřený o stěnu starého domu na konci ulice a pobaveně se díval směrem ke mně. Lehce si pozvedl kšiltovku a s přimhouřenýma očima mi poslal ten nejvýmluvnější pozdrav... Ukázal mi vztyčený prostředníček a přejel si s ním po krku na znamení, že je ze mě mrtvola.
Jak o mně, do prdele, věděl? Dával jsem si, kurva, záležet, abych nepodělal nic z tohohle okamžiku a on... Normálně mě vyfakuje a ještě mi ukazuje, že je po mně? To určitě.
Znovu jsem sklonil dalekohled a zadíval se do puškohledu... Přes zaměřovač jsem hledal jeho postavu.
Oddělám ho rovnou... Kašlu na to... Proženu mu kulku hlavou dřív, než to udělá on.
Cítil jsem podivný strach, který mi stáhl hrdlo, ale zároveň i obrovské vzrušení z lovu. Ano... Tak se to dalo nazvat... Lov.
Ale nic... Nikde nebyl. Ztratil se jak pára nad hrncem a já nejspíš ztratil výhodu, kterou jsem si tak moc budoval. Všude po mé střeše byly rozmístěny hlásiče, které zaznamenaly každý pohyb, tím pádem se ke mně nedostane, ale zase... Ten šmejd mě jen zkoušel... Beztak od začátku věděl, že tu budu.
Seděl jsem dál, a jak idiot čekal a hledal ho po dlouhé tři hodiny. Ale už se nedal vystopovat. Měl to moc dobře promyšlené a já zanedbal svou přípravu... Podcenil jsem ho.
Nervózně jsem opíral ukazováček o spoušť a měl nutkání jen tak ze sportu vystřelit, ale to by mi nepomohlo.
Opravdu ho moc nesnáším a moje znalosti jeho postupů jsou stále i po té době jen okrajové. Ten člověk je až moc chytrý a nezanechává po sobě stopy, které by mohl někdo jiný najít.
A pak mě to trklo... Udělal jsem jedinou prasárnu, kterou jsem věděl, že ho naštvu víc, než čímkoliv jiným. Vystřelil jsem do mrtvého těla jeho oběti, která byla již na nosítkách a pomalu otvírali auto k naložení. Neslyšně se kulka zavrtala do již ztuhlého těla a já se pousmál nad tímto aktem vzteku.
Bude zuřit a najde si mě ihned. Budu na něj připravený s jediným kamarádem, kterého mám a tím je Barret M99 s ráží 50 BMG (12,7 mm) a nejlepším vybavením, které jsem mohl sehnat. Také s velikou chutí, mu to jeho tělo pomalu rozstřílet na tisíc kousků. Už mě štval moc dlouho a dneškem to pro mě skončí.
Dál jsem tiše čekal a poslouchal každé zašumění větru, listí, které padalo na zem, snad i trávu růst... Nechtěl jsem nic přeslechnout a tím mu dát šanci.
Jenže jsem to podělal... Přišel jsem na to ve chvíli, když mě dostal zezadu. Neslyšel jsem jeho příchod a nějak záhadně se on dostal přes detektory pohybu. Srdce se mi rozběhlo, jak kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi.
Cítil jsem, jak se mi chladný kov opírá o rameno a nepříjemně se zabodává do klíční kosti.
Ne, nechci ještě umřít. Proč? Co jsem sakra tak hrozného udělal? Jen jsem chtěl klid a ne pořád slyšet, jak něco dělám špatně. Však jsem jen troska, která v oparu "slávy" zapomněla na to, že je jen člověk.
Špičkou čerstvě naleštěné boty zašlápl nedopalek cigarety a usmál se tak pálivým šklebem, že mě div neusmažil.
„Myslíš, že tě chci zabít? Možná... Chvilku jsem o tom přemýšlel, ale ty jsi mě sledoval až moc důkladně. Nechal jsi mě vzpomenout na věci, které toužím zapomenout. Možná ti dám šanci. Co mi můžeš nabídnout?"
Orosil mě studený pot a dech se zkrátil na minimum, jak mě pohltila mdloba z tak ostrého hlasu.
„Já? Já? Nové boty?"
Touto mou větou začala malá válka.
„Mám"
„Peníze?"
„Mám."
„Novou zbraň?"
„Mám."
„Svoje služby?"
„Trapný. Zkus něco zajímavého."
Zajímavého? Co by pro něj mohlo být zajímavé?
„Zlaté zbraně? Peníze mám..." trošku jsem si zalaškoval s tónem hlasu.
„Mám je z titanu, takže nuda z tvé strany," zívl si a jeho zbraň se mu zaleskla v ruce.
A mozek má z čeho? Asi tam chybí myšlenky. Však je to zabiják, proč ho nezajímají peníze? O co mu pořád jde? Sere mě víc, než si myslí.
„Vozík na nákupy? Odhaduji podle tvého věku. Nebo novou protézu?" uštěpačně jsem mu odpověděl.
Nebezpečně se mu nadzvedla obě obočí a oči ztmavly víc, než jsem v tuhle chvíli chtěl. Mírně se usmál, ale ve tváři měl vzdor. Spíš jsem čekal, že mi kulka proletí hlavou. Vlastně jsem se divil tomu, proč to ještě neudělal.
„Tak pozor, mladej, abych tě nepřivázal k téhle televizní anténě a nenechal sežrat havrany," dodal s již naštvaným tónem v hlase.
„Je vidět, že stařík jsi tu ty, když mluvíš tak zastaralými frázemi," vrátil jsem mu to.
„Tady chce asi někdo umřít," odpověděl mi a já snad poprvé v jeho tváři uviděl nadšení.
On mě opravdu chtěl oddělat, jen hledal výmluvy na to, aby to udělal. Docházely mi nápady.
„Nevím, přátelství?"
Zamyslel se a podrbal se druhou zbraní na nahnědlém strništi na bradě.
„Zvedni prdel a pojď. Nebudu tě k ničemu nutit, ale když mě nebudeš poslouchat, tak ti kulka proletí spánkem. Kapišto?"
On je fakt stařík... Kapišto? Kapišto? Radši mě odkrágluj, protože tyhle kecy poslouchat celou dobu teda nebudu.
Bylo zajímavé, že jsem tyhle myšlenky nedokázal vyslovit nahlas. Jako bych se bál toho, že by to opravdu udělal. Ale co mě s ním čekalo? Kam jsem to vlastně mířil? No... V tuhle chvíli nejspíš do pěkný prdele...
Natáhl jsem k němu ruku a nechal se vytáhnout na nohy, kterými projelo mravenčení z toho, jak jsem tu snad čtyři hodiny seděl nehnutě. A k čemu to bylo? K velikému prdu...
Jak ovce jdu s ním a absolutně netuším, co to jednomu nebo druhému udělá.
Dodatek autora: Věnováno peg, na její přání byla tahle série stvořená. Také topce za trpělivost a pomoc při opravách a katce, za její úžasnou podporu. Dále všem, co si našli čas a přečetli si jí. Všem moc děkuji.