Yakei
„Jobene, vstávej,“ pohladil jsem svého milého po vlasech.
Spal jak zabitý a nějak se mu nechtělo vylézt z postele. Do okna nám svítilo ranní slunce a na chodbě byl slyšet ruch, jak služebnictvo pobíhalo po domě. I přes zavřené dveře byla cítit snídaně, kterou nám chystali.
Na zemi u dveří ležely připraveny věci, které jsme si měli brát s sebou. Jen tentokrát nepůjdeme pěšky, ale pojedeme vozem, jako králové této smečky.
Poslové doručili list, a král Senichi souhlasil s naší oficiální návštěvou. Byl velice překvapen obratem situace, ale byl i velmi potěšen.
Uběhl měsíc od naší zprávy a byl čas se vypravit do jeho země na oficiální návštěvu.
„Jobene,“ pohladil jsem znovu svého milovaného kocoura. „Musíme dneska vyrazit, už to nemůžeme odkládat.“
Joben
Cítil jsem to nepříjemné světlo, které oznamovalo, že je ráno, a vůbec se mi to nelíbilo. Podrážděně jsem zamručel a protáhnul se, přičemž jsem chytil Yakeiovu ruku a políbil ho na ní. Rozespale jsem otevřel ještě slepené oči a vyčítavě se na něj podíval.
„Já vím a neprotestuji, ale… Včera byl úplněk a ty mnohem aktivnější než běžně. Jak mám po té noci ráno vstávat?“ olízl jsem si provokativně rty a sjel ho pohledem od vrchu dolů.
Byla to dost náročná noc, když na mě vlítnul už někdy kolem osmé a skončil až ráno v pět. Někdy býval takhle živý a zdálo se mi, že nějak naše období páření nemaje konce. Pomalu jsem si začal myslet, že nejspíš se bývalé páry vlků a tygrů umilovaly k smrti. Protože já nedokázal krotit svou touhu po něm ani jeden den.
„Máš si vybrat, buď se semnou milovat, nebo mě ráno nechat spát,“ usmál jsem se a pomalu se začal hrabat z postele, která byla tak krásně vyhřátá.
„Ještě jsi mi neřekl, co tak jedeme vůbec dělat? Držíš to jako tajemství?“
Yakei
„Pojedeme na oficiální návštěvu a představím tě jako svého životního partnera. Tame slíbil, že se s tebou podělí o své zkušenosti. Je to vynikající léčitel. Je to partner Senichiho. Teda, aby tě to nepletlo, je možné, že budeme králi říkat Isao, to jméno dostal, když ho jako dítě našli opuštěného v lese a ujali se ho.“
Pomalu jsem přešel ke dveřím. Ještě jsem se ohlédl na Jobena, ale když jsem viděl, že se promenáduje nahý po pokoji, jen jsem pootevřel dveře a převzal si od služebné tác se snídaní. Hned jsem zase zavřel, protože jsem nechtěl, aby mi ho někdo okukoval.
Položil jsem jídlo na stolek a usadil se do křesílka.
„Tak se pojď najíst, ať máš dost síly. Cesta je hodně dlouhá a možná se budu po cestě nudit,“ významně jsem nadzvedl obočí a usmál se.
Joben
„Co? Isao? Tame? Něco mi to říká, nebo spíš o něm vím od rádce. Myslím, že ho měl rád,“ smutně jsem si povzdechl a omyl se od toho, co po té rušné noci zbylo na mém těle jako důkaz.
„Pořád mě mrzí, že strýček nechtěl jít žít k nám. I když by měl jít na odpočinek, tak nechce a zůstává u toho krále. I když jsme si to s ním vyříkali i tak… chtěl jsem se mu aspoň na stará kolena odměnit za to, jak mě vychoval. Neriskoval toho zrovna málo, když mě schovával v lesích. Vlastně jemu jsme vděčni za to, že se známe,“ otřel jsem se a oblékl si již připravené věci, které mi Yakei podával.
Musel jsem se pousmát nad jeho poslední poznámkou a provokativně se plácl po ještě nahém zadku, než jsem si na něj natáhl kalhoty.
„A jak by ses chtěl zabavit?“
Došel jsem až na centimetr k němu a políbil ho. Instinktivně jsem jej hned objal a přitiskl se na jeho tělo, jak moc příjemné mi to bylo.
„Budu se jim vůbec líbit? Jsem poslední svého druhu a nevím, jak na mě jiní sněžní vlci budou reagovat. Tady si na mě již zvykli a nevadím jim, ale tam?“
Yakei
Přitáhl jsem si Jobena tak těsně, jak to šlo. Sklonil jsem hlavu a otřel se nosem o jeho krk.
„Jak bych se tak mohl zabavit…“ stáhl jsem mu vlasy z krku a políbil ho na něj. „Tak nějak… no, když dojedeme, tak chci, aby každý věděl, že patříš mně…“ olízl jsem mu ucho a jemně ho kousl.
„Nevím, pořád mám pocit, že nemám dost…“ sjel jsem rukama na jeho zadek a obě půlky mu silně stiskl. „A je pravda, že cesta je dlouhá a kočár dost pohodlný.“
Okusoval jsem mu stále krk a chtěl ho políbit na rty, když se ozvalo zaklepání na dveře a velitelův hlas, který oznamoval, že je vše nachystáno k odjezdu.
„Za chvíli, jen se najíme!“ zavolal jsem ke dveřím a pak se otočil zpátky k Jobenovi. „Tak se pořádně nasnídej, ať máš sílu a vydržíš… no… tu cestu.“
Plácl jsem ho ještě znovu po zadku a pak ho pustil. Sedl jsem si a začal jíst, abychom mohli vyrazit co nejdříve.
Joben
Tál jsem pod jeho polibky a doteky, protože tímhle mě vždy dostane, ať jsem na něj naštvaný, nebo ho jen provokuji. Moc dobře ví, že když se jen otře o můj krk, tak jsem povolný, jenže já bych ho chtěl pořád, tím jsem ještě citlivější.
„Hmmm… Cesta je dlouhá, tak to se musí pořádně využít tolik volného času,“ usmál jsem se a ještě víc odhalil svou šíji.
Jenže když jsme byli vyrušeni, naštvaně jsem zavrčel a narovnal se, když mě Yakei pustil ze svých vábivých spárů.
Zapnul jsem si kalhoty a dopnul košili, aby nebyla viděla vidět hruď, která je jen pro mého partnera a došel ke dveřím.
„Jdeme, ať jsme rychleji v kočáru a taky před setmění tam. Nemám rád cestování večer, to radši chodím v tygřím,“ usmál jsem se a rozběhl se do jídelny.
Naschvál jsem nechal volnost své zvířecí podstatě a na hlavě se mi objevili uši a za zády ocas.
Yakei
Když se Joben rozběhl do jídelny, jen jsem se za ním s úsměvem díval, dokud mi nezmizel za dveřmi. Vzal jsem tác s jídlem a šel jsem za ním.
„Tak se pořádně najez, kocourku. Počkám na tebe v kočáře,“ položil jsem jídlo na stůl. Sehnul jsem se k němu a jemně ho kousl do ucha.
Otočil jsem se a s velitelem stráží, kterému jsem dával ještě nějaké pokyny na dobu, co budu pryč, jsem šel ven, kde už byl nachystaný povoz.
Než jsem nastoupil, ještě jsem se rozhlédl kolem sebe, jako bych se chtěl ujistit, že než se vrátíme, bude tady všechno v pohodě.
Začínám se tu opravdu cítit jako doma. Vlci bez problémů přijali Jobena, jako by si vzpomněli, jak dobře se vedle sněžných tygrů žilo.
Nastoupil jsem a uvelebil se na pohodlném sedadle, vystlaným polštáři. Nejsem na tenhle způsob cestování zvyklý. Raději bych šel pěšky, ale pro krále se to nehodí. Díval jsem se přes otevřená dvířka k domu a čekal, až se objeví Joben, abychom mohli vyrazit.
Joben
Neuznal mou hru na honěnou a tak jsem zklamaně snědl své jídlo a vydal se ke kočáru. Byl jsem docela přejedený, protože jsem to do sebe naházel, jako kdyby to bylo mé poslední jídlo. Když jsem došel za Yakei, usadil jsem se vedle něj a přitulil se mu k ruce.
„Je to zvláštní, ale je to, jako kdybych opouštěl domov. Jediné co mě těší je to, že jedu se svou jedinou rodinou. Cítím se tu tak šťastný,“ povzdechl jsem se a políbil ho na tvář.
Ještě jsem se porozhlédl po celém nádvoří, než se mi vesnice město ztratilo z dohledu a už nebyly vidět ani špičky domů.
„Budou v pořádku? Je to poprvé od té chvíle, co tam vládneš, co jedeme pryč a vlastně i prvně pro mě, co někam jedu a cestu vnímám,“ usmál jsem se a spokojeně zavrněl, když z něj začalo sálat to nádherné teplo, které mě vždy s láskou uspává.
Yakei
Joben nastoupil a my konečně mohli vyjet. Objal jsem ho a poslouchal, co říká.
„Nemusíš se bát. Určitě budou v pořádku,“ kývl jsem hlavou a pak jsem se usmál nad jeho poslední větou.
Je pravda, že takhle cestuje v klidu poprvé a já mu tu cestu hodlám co nejvíc zpříjemnit. Hladil jsem ho po zádech a pak s rukou sjel na jeho ocas, který mu nezmizel od odjezdu ze zámku.
Projel jsem ho celý, až ke špičce a políbil ho na tváři.
„Jsem z toho sezení tady rozlámaný a ještě nejsme ani v polovině cesty,“ tiše jsem zavrčel.
Shodil jsem pár polštářů na zem a pak se svezl ze sedadla dolů. Pohodlně jsem se usadil a opřel se. Nohy jsem hodil na protější sedadlo.
„Tak je to lepší.“
Konečně jsem byl spokojený. Jen jsem zvedl ruku a položil ji Jobenovi na stehno a jemně stiskl.
„Budeš celou dobu sedět nahoře sám?“
Joben
„No, nahoře je pěkný výhled,“ usmál jsem se a stáhl nohy nahoru, aby na mě nedosáhl ani jedním prstem.
Naschvál jsem jemně zavrněl hezky po tygřím, jak se mu to nejvíc líbí, a ocasem se mu otřel o tvář. Samotnému mi to dělalo dobře, protože jen se ho dotýkat stačilo k tomu, abych byl šťastný. Protože jsem to nemohl vydržet, být od něj oddělený, tak jsem sklouzl na zem za ním a posadil se vedle něj.
„Ale dole… Je to zajímavé,“ znovu jsem se zasmál a provokativně ho kousl do ramene.
Yakei
Joben mi utekl a ještě zavrněl. Jen jsem přivřel oči, když se ten zvuk dostal skrz mé uši až do celého těla. Když se vedle mě usadil vedle mě a kousl mě do ramene, stiskl jsem zuby k sobě, až o sebe zaskřípaly.
Nečekaně jsem ho popadl a přitáhl si ho k sobě na klín.
Roztáhl jsem mu nohy, aby se mu lépe sedělo a pro mne to bylo ještě příjemnější, když se svým zadečkem otřel o můj rozkrok, který na něj myslel snad neustále. Stejně jako teď…
„Neprovokuj, Jobene. Cesta je hodně dlouhá a já v noci neměl dost, moc brzy jsi usnul,“ zavrčel jsem mu do ucha a kousnul ho do něj.
Joben
„Prý neměl v noci dost… A kdo může za to, že jsem usnul? Taky někdy musím nabrat síly, abych mohl dál… No…“ provokativně jsem se usmál a olízl si rty, které poté zůstaly krásně vlhké a připravené na polibky.
Ještě víc jsem roztáhl nohy a pohodlněji se na něm usadil. Ocas jsem mu omotal kolem těla a provokativně zavrtěl zadečkem, aby cítil moje pevné půlky, které přímo lačnily po něm.
„Já neumím provokovat… Já ani to slovo neznám,“ usmál jsem se a prsty si zahákl o zuby.
Yakei
„Kdo může za to, že jsi usnul? To fakt nevím,“ pohladil jsem Jobena po zádech.
Stáhl jsem ruce na jeho zadek a stiskl jsem obě půlky. Jeho otírání o můj rozkrok způsoboval, že jsem čím dál víc tvrdnul a moje touha, mít ho okamžitě, rostla čím dál víc.
„Že nejsi provokatér? A tohle je co?“ naklonil jsem se k němu a kousl ho do prstu, který si strkal do pusy.
Podsadil jsem pánev, aby se mi lépe sedělo. Shodil jsem nohy dolů a jen je zapřel o protější sedačku.
„Neusneš mi po cestě?“ usmál jsem se na něj. Chytl jsem ho za jednu ruku a stáhl ji mezi nás. Zasunul jsem ji do svých kalhot, aby cítil, jaký problém mám a nechal jsem ji tam, zatím co já se už dobýval do jeho kalhot, abych mohl stisknout jeho tvrdnoucí chloubu.
„A prý že já nemám dost…“
Joben
Ihned, co jsem ucítil jeho tvrdost ve svých rukách, jsem mu ji stiskl a pomalu ho dráždil tahy nahoru a dolů, které dostávaly i mě. Ale když se on dotkl mě, ihned jsem se mu poddal a moje chlouba se mu vtiskla sama do ruky, jak jsem o něm toužil.
„Já… Neumím provokovat,“ tiše jsem mu vrněl do tváře, když jsem se natiskl na jeho rty a začal ho líbat.
Jeho chuť se mi nikdy nedostane z hlavy a jeho vůně z těla. Jsem jím naprosto omámen a ztracen v jeho dotecích.
„Pokud tu budeš se mnou a nevystoupíš, tak pochybuji, že usnu,“ usmál jsem se a mírně mu skousl spodní ret.
„Yakei… Jo… To je ono,“ šeptal jsem, když se mi tělem roztahovaly jen ty nejlepší pocity.
Yakei
S hlasitým výdechem jsem zaklonil hlavu, když Joben začal masírovat můj penis. Jeho rty se dotkly mých, ale než jsem ho stihl políbit, zakousl se do mého rtu.
Všechno dohromady ve mně vyvolalo tak úžasný pocit, že jsem vytáhl ruce z jeho kalhot a hned mu je svlékl. Táhl jsem prsty mezi půlkami a jen co narazily na pulsující dírku, hned jsem dva zasunul dovnitř.
„Stvořil jsem monstrum,“ usmál jsem se a vecpal se jazykem do jeho úst.
Prsty jsem projížděl jeho otvor a sám jsem bezděčně začal pohybovat pánví, když mě jeho ruka neustále tiskla a třela na tom správném místě.
Joben
Jeho prsty, které mi jezdily v dírce, mě doháněly k šílenství. Stiskl jsem pevněji jeho penis a silněji po něm přejel, jak byl hezky tvrdý. Nadzvedl jsem se a tím jsem mu mohl trochu povolit kalhoty, aby mohla jeho chlouba celá na vzduch.
Obkročmo jsem si na něj sedl a pomalu si na svůj otvor namířil jeho penis.
„Chci tě v sobě,“ zašeptal jsem mu do ucha, když se ve mně ztrácel jeho naběhlý úd.
Tak snadno do mě klouzal, protože jeho prsty předtím udělaly své a tím si mě hezky připravil. Už to, jak se otřel o mé stěny, mě dovádělo na práh blaha, jak moc lačný jsem po něm byl.
„Já… A monstrum? To… Mluvíš… Spíš o sobě, ne?“ usmál jsem se a provokativně si olízl rty, než jsem ho začal znovu líbat.
Yakei
I přes své vzrušení, kdy bych Jobena líbal, kousal a olizoval po celém těle, jsem se musel nahlas zasmát.
„Já se už jako monstrum narodil,“ zavrčel jsem mu tiše do ucha, když jsem se přestal smát.
Pevně jsem ho chytil za boky, ale nevedl jeho pohyby. Jen jsem je přes dlaně vnímal a přebíral tak jeho vzrušení, které se přelívalo do mého těla a ještě víc znásobilo to mé.
„Nikdy nebudeme jeden bez druhého celí. My se pro sebe narodili. Já jsem ta černá polovina, ty ta světlá, která mě drží při smyslech,“ šeptal jsem mezi vzrušenými vzdechy, které se stávaly hlasitějšími a přecházely občas do zasténání, když jednotlivé vzruchy útočily nejen na mé tělo, ale i mou mysl.
Zadíval jsem se do jeho očí. Zastavil jsem se pohledem v nich a nechal všechno ostatní plynout kolem.
Můj dech se ztratil v hlasitém zasténání, když jeho pravidelné pohyby dosáhly své.
Prohnul jsem se proti němu a pevně si ho přirazil na klín. Dával jsem mu to, co je výhradně jen pro něj. Držel jsem ho a nepouštěl, dokud jsem nebyl mimo z toho, jak moc mě ovládl ten pocit vyvrcholení. Prsty křečovitě zatnuté v kůži na jeho krásném zadečku a pohled upřený do jeho očí…
Joben
To tření ve mně se stávalo nesnesitelné, když se mnou rozpínaly ty nádherné pocity rozkoše, které mi to přinášelo. Sám jsem zrychlil své vysedávání z jeho klínu, abych cítil ty nárazy do mého těla a mohl to ještě intenzivněji prožívat. Chytil jsem jednu jeho ruku a přiblížil si ji k ústům, abych mohl jeho prsty, jeden po druhém, okusovat a olizovat. Jen mě to víc rozvášnilo, jak moc jsem z něho byl mimo.
„Miluji… Miluji tě Yakei,“ zařval jsem tak hlasitě, až se celý kočár pod námi zachvěl.
Prohnul jsem se jako luk, když se moje tělo celé v křečích nalepilo na to Yakeovo. Třísly mi projelo nádherné teplo a v upokojujících proudech blaženosti se rozstříklo na mezi naše těla.
Orgasmus mě natolik zachvátil, že jsem jen spadl na jeho rameno a hlasitě oddechoval.
„Nikdy už bez tebe nedokážu žít. Jsi mé druhé já.“
Yakei
Vlhko, které dopadalo na mé břicho, křečovité stažení Jobenova těla a jeho dolehnutí na mě, znamenalo jediné…
Díval bych se na něj pořád, jen kdyby se nezapřel hlavou o mé rameno.
Chvilku jsem vydýchával tuhle jízdu a jen ho hladil po zádech.
Až zadrncání vozu, kdy jsme nejspíš přejeli přes hrubý kořen stromu, mě probralo. Chytl jsem Jobena za vlasy a donutil ho zvednout hlavu.
„Ani nevíš, jak jsi v tuhle chvíli nádherný,“ políbil jsem ho nejdřív jemně na rty, ale pak můj jazyk vklouznul do jeho úst, abych si vychutnal i tuhle laskominu.
Líbal jsem se s ním, dokud další zadrncání povozu nepřerušilo polibek.
„Víš, že jsi musel být slyšet až ven? Zajímalo by mně, co si tak asi myslí náš doprovod,“ usmál jsem se a konečně pustil jeho vlasy.
Joben
Zasmál jsem se, když mi řekl tu poslední větu.
„Nemyslím si, že by si někdo dovolil nás zeptat na to, co to mělo znamenat. A já jsem rád slyšet, když se miluji s někým, komu patřím. Nedokážu se tišit, protože je to vždy tak krásné,“ nechal jsem se unášet jeho polibky, které jsem mu tak rád vracel.
Přitom jsem nespustil své oči z těch jeho a užíval jsem si jeho ještě vzrušený pohled, který mi do těla vpouštěl dozvuky toho všeho. Tiskl jsem se na něj a otíral se o jeho krk, kde byla jeho vůně nejsilnější.
„Mám opravdu trochu strach, přeci jen toho krále neznám a není to má země. Ale vím, že budeš po mém boku a mohu se o tebe opřít,“ chtěl jsem ještě něco říct, ale spolkl jsem to, když jsem uslyšel zařehtání koní, jak jsme pomalu přibrzďovali.
„Jsme už tu?“
Yakei
Chytl jsem Jobena za boky a nadzvedl ho, aby mohl sesednout. Moc se mi nechtělo, bylo příjemné ho mít tak blízko sebe, ale bylo potřeba se podívat, co se děje venku.
Uschoval jsem svůj poklad do kalhot a zvedl se. Podíval jsem se z okénka ven, a málem jsem se hlavou srazil s jedním ze strážců, který právě byl vedle kočáru.
„Promiňte,“ zamumlal a celý se přitom červenal, když přes mé rameno uviděl Jobena.
Nahnul jsem se, abych mu skryl výhled.
„Co se děje?“
„Za chvíli budeme na místě,“ ukázal strážce rukou před sebe.
Vykoukl jsem z okénka.
„Měl by ses upravit,“ otočil jsem se zpátky k Jobenovi. Pohladil jsem ho po jeho krásném zadku a ještě na moment si ho přitáhl k sobě.
„Víš, že krásně voníš? Takhle si k tobě nikdo nic nedovolí,“ usmál jsem se. Sklonil jsem se, otřel se nosem o jeho krk a pak ho jemně kousnul do ramene.
„Za chvilku budeme projíždět vesnicí, kde jsem se narodil a odtamtud to je města už jen kousek.“
Pustil jsem ho a usadil se na sedačce. Pohodlně jsem se opřel a sledoval krásné Jobenovo tělo. Nikdy toho pohledu nebudu mít dost…
Joben
Snažil jsem se schovat za Yakei, když se na nás ten muž díval. Vadilo mi, když na mě spočinul jiný pohled, než mého partnera. Hlavně, když jsem byl celý nahý a ještě cítit jeho vůní. Ani nemluvě o tom, jak hlasitý jsem byl, což rozhodně nemohlo uniknout jejich sluchu.
Začal jsem se strojit a ještě se utřel do plátna, které bylo srovnané v našich zavazadlech. Doupravil jsem se, abych Yakei nedělal ostudu a už se díval, jak vjíždíme na pěkně upravené nádvoří.
Chytil jsem Yakei pevně za ruku a přivinul se k němu, jako bych se bál, že mě někdo uštkne.
„To je ono? Je to tu nádherné,“ povzdechl jsem si, když první sněhové vločky dopadly na náš kočár.
„Mám tak rád sněžná království. Miluji sníh a ten chlad, který mě šimrá v nose,“ řekl jsem tiše, když se kočár zastavil a my pomalu vystoupili.
Jen v úžasu jsem si vše prohlížel. Jenže jsem byl spíš já veliká atrakce pro vlky, kteří se zde pomalu shromažďovali.
Yakei
Kočár zastavil a jen co jsme vystoupili, začalo sněžit. Jako by i ten sníh nás vítal. Vytáhl jsem z kočáru hrubý přehoz a přehodil ho Jobenovi přes ramena. I když je to bílý tygr a dlouhá léta žili tady, přeci jen on vyrostl někde jinde.
Než jsem stihl vytáhnout přehoz i pro sebe, ozvalo se od zámku zavolání mého jména.
S úsměvem jsem se otočil.
„Tak tohle je Senichi a Tame. Ale nezapomeň, že můžu králi říkat Isao, stejně jako jeho partner. Jsme na to jméno zvyklí. Vlastně je něco jako ty. Narodil se tady, ale vychovali ho ve stejném království jako tebe.“
Vykročili jsme k zámku, abychom se přivítali s Isaem a Tamem.
Musel jsem uznat, že od poslední návštěvy Tame konečně zesílil a už nevypadal jako chodící kostra. A Isao… Tak ten taky. Bylo vidět, že je to muž, jak se patří.
Po vřelém přivítání jsme vešli dovnitř. Zatím, co služebnictvo odnášelo naše zavazadla do pokoje, my hned zamířili do příjemně vyhřátého salonku, kde se podávalo jídlo.
Ať už jsme jedli, či jsem Jobena prováděl po zámku, pořád jsem si ho držel blízko sebe.
Nelíbilo se mi, jak mi po něm každý kouká.
Joben
Cítil jsem se velmi nesvůj. I když mi král zdejší země a jeho druh byli sympatičtí, přesto jsem se nedokázal zbavit tíživého pocitu, že mě někdo sleduje. Stále jsem se tiskl na Yakeovu ruku a místy ho políbil na tvář, abych si byl jistý, že mi nikam neuteče.
Když Yakei volal Isao a Tame, aby něco prodiskutovali, využil jsem situace a zatím se omluvil, že se půjdu projít do parku.
Všude krásně voněly ledové květy, kterým nevadí ani mráz. Jejich bílé okvětní plátky ve sněhu nejsou ani vidět, ale jejich aroma provoní všechny zahrady světa, pokud se o ně někdo dobře stará. Usadil jsem se na lavičku, která byla namířena přímo na jeden z těchto keřů, a díval se na něj. Najednou mě strašně rozbolela hlava a do mysli se mě vkradlo pár vzpomínek, které jen těžko hledaly cestu z mé paměti.
Matné obrysy se stávaly jasnější a dětské tváře, které se tu proháněly ještě víc. Spatřil jsem překrásnou dívku, která mě plácala po ramenech a popoháněla kupředu, abych běhal s nimi. Říkal jsem jí sestřičko. Dokonce pár dalších chlapců mi říkalo bratranče. Příjemný pocit mě naplňoval, a nemohl jsem se ubránit slzám ve svých očích. Po chvíli jsem zůstal zkameněle stát, když se přede mnou objevil statný mladík, z kterého už na hony byl cítit silný a mužný vlk. Díval jsem se na něj a on na mě. Byl jsem jim omámen.
Yakei
„Přivezli jsme ti nějaké kytičky,“ položil jsem před Tameho velkou bednu, ve které byly v pytlících různé byliny, co Joben nasbíral. „Máš to jako dárek od Jobena,“ usmál jsem se, když jsem viděl, jak se Tame hned začal přehrabovat nadšeně v té bedně a postupně to vytahoval. Okamžitě byl v jiném světě a ani Isaa nevnímal.
„A vlastně, kde Joben je?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
Už to byla delší doba, co říkal, že půjde do parku.
Oblékl jsem se a s ujištěním, že na večeři budeme zpátky, jsem vyšel ven, abych ho našel. Procházel jsem zámeckou zahradou a nemohl se ubránit vzpomínkám.
I to, jak mě odsud vyhnali jako zrádce, zatím co Isao byl, kdo ví kde, a my o něm nic nevěděli. Byl to hodně smutný odchod. Ale byly tu i hezké vzpomínky. Tady jsem začal sloužit jako strážce, když jsem byl ještě velmi mladý, asi tak patnáct let... Tady po této zahradě pobíhaly děti nejen vlků, ale i sněžných tygrů, než se jich samozvaný král nadobro zbavil.
Joben
Vzpomínky atakovaly mou hlavu a víc mě přibližovaly k mé minulosti.
Podle všeho jsem tu jako dítě byl. Tolik mi to připomínalo dětství a moji rodinu. Byl jsem ze všech dětí nejmladší, možná i proto si mě sněžný král vybral, když mě unesl. Dokonce jsem cítil teplou náruč maminky, která mě k sobě tiskla poté, co jsem spadl na zem a potloukl si koleno. A i ten mladík mi byl tolik povědomý. Jeho vůně… Tak silná vůně.
Zahleděl jsem se na postavu, která se ke mně blížila, a nasál její pach. Byl to on… Nemohl jsem se splést.
„Už jsem tu byl a dokonce s tebou,“ usmál jsem se a natáhl k němu ruce.
Yakei
Uviděl jsem Jobena sedět na lavičce. Pomalu jsem se k němu blížil. Měl zavřené oči a usmíval se. Vypadal tak spokojeně a byl prostě nádherný.
Zastavil jsem se před ním a poslouchal, co říká.
„Byl jsi tu se mnou?“ podivil jsem se.
Roztáhl jsem mu nohy a dřepl si mezi ně. Chytl jsem ho za ruce a zadíval se mu do očí.
Přemýšlel jsem, jak starý musel Joben být, pokud se tady se mnou setkal. Nejspíš to bylo jedno z těch tygřích dětí, které tu pobíhaly. Pamatuji si, že občas jsem po službě za nimi přišel, když si tu hráli.
„Musel jsi být hodně malý,“ pokýval jsem hlavou a vybavoval si koťata, co tu tenkrát pobíhala. „Tenkrát tu byly tři takové nejmenší. Dvě malé slečny a jeden chlapec, který když byl v lidské podobě, tak každou chvíli někde spadnul. To jsi byl ty?“
Kolikrát jsem se vracel k téhle pohodě ve vzpomínkách. Jak moc mi bylo líto toho, že všichni, včetně těch malých byli zabiti.
„Vůbec jsem netušil, že někdo z vás přežil,“ řekl jsem tiše. „Opravdu jsme si souzení.“
Joben
Pohladil jsem ho po tváři a jemně políbil.
„Řekl bych, že jsem byl ten nejmladší. Všichni byli moje rodina, dokonce si vzpomínám na starší sestřičku. A ano, myslím, že ten padající kus dřeva, jsem byl já. Hodně se o mě starali… Je to zvláštní, nějak si k nám ten osud našel cestu, že?“
Zasmál jsem se a znovu ho políbil.
„Pamatuji si tvou vůni, možná proto jsi mě od začátku přitahoval. A ty si mě pamatuješ? Ve vzpomínkách jsi byl docela mladý.“
Yakei
„Jestli jsi to byl ty ten nejmladší, tak tohle mám teda od tebe,“ zasmál jsem se a ukázal Jobenovi pravý palec, kde jsem měl malou jizvu.
„Tenkrát si zase spadl, a kvůli něčemu ses zlobil, a když jsem tě zvedl, tak jsi mě kousnul do prstu a to hodně. Mumlal jsi něco o nějaké kytce.“
Zvedl jsem se a posadil se vedle Jobena na lavičku. Přitáhl jsem si ho k sobě a objal ho. Díval jsem se po zahradě a měl jsem pocit, jako by to bylo včera, kdy jsem Jobena sbíral ze země a on se hned proměnil v kotě a vztekle se mi zahryznul do prstu. Tenkrát jsem myslel, že mi ho ukousnul, ale dneska mi to přijde úsměvné, když si na to vzpomenu.
„Víš, máme stejné vzpomínky, a opravdu se narodil proto, abys byl se mnou. Jsem za to moc rád. A je jedno, kde budeme žít. Miluji tě,“ naklonil jsem se a políbil ho do vlasů.
Opravdu ho miluji a zkusí mi na něj někdo sáhnout. Neváhal bych vytáhnout meč, nebo zabořit zuby do něčího krku, jen abych ho ochránil.
Joben
„Hahahah… Tak už tehdy jsem po tobě vyjížděl?“ zasmál jsem se nahlas a prst mu pořádně pomalu celý olízl a políbil jeho polštářek.
„Nejspíš to bylo proto, že od začátku voníš stejně jako tahle sněžná květina. Jako čerstvě napadaný sníh, který se ve svitu slunce třpytí, jak nejcennější diamant. Máš pravdu, je jedno kde, ale naše cesty se musely setkat. Miluji tě, Yakei.“
Přitiskl jsem se k němu a spokojeně vrněl, když na nás začaly dopadat nové vločky sněhu a hned se naší láskou tavily.
„Šel jsem v tvých sněžných stopách, které jsi mi dělal, abych došel zpátky domů. Jsi mým mužem a já tvou druhou polovinou, to nám bylo souzeno, můj králi.“
Ano… Mělo to tak být a větší štěstí nás nemohlo potkat. Láska vzniklá z chladu našich srdcí, aby zapálila žár naší duše.