Yakei
Když jsem se vzbudil, začínalo svítat. Právě čas na to, abych obešel vesnici a převzal hlídku u brány.
Taro bude dneska mít velení, než mi skončí služba u brány. Je nelepší kandidát na hlavu téhle vesnice a musí se učit. Deni je moc prchlivý. Nechává se často unášet a dělá chyby.
Podíval jsem se na Jobena, jak klidně spí stočený v klubíčku, a musel jsem se pousmát, když jsem viděl jeho pruhované uši, které se mu vyjímaly v jeho vlasech. Jemně jsem ho pohladil a pak opatrně vstal, abych ho nevzbudil. Přetáhl jsem přes něj deku a pak už jsem přivřel dveře, když jsem odcházel z pokoje.
Roztopil jsem krb, aby měl Joben teplo, až vstane. Umyl jsem se rychle ve studené vodě, hodil na sebe oblečení a už jsem si to kráčel s mečem na zádech rovnou k bráně.
Joben
Ještě víc, jsem se stočil do klubíčka, když mě opustilo teplo, které mě celou noc zahřívalo. Zamručel jsem nespokojeně, protože jsem se ještě chvíli chtěl mazlit a užívat si ho, ale když jsem otevřel oči, byl jsem v pokoji sám. Jen jsem si na sebe víc natáhl deku a celý se pod ní protáhl, jako pravá kočka. Ještě chvíli jsem ležel, dokud se neozvaly tupé rány na dveře a já byl donucen z toho hřejivého pelíšku vyjít.
Hodil jsem na sebe košili a kalhoty, abych nebyl nahý a došel ke dveřím. Nevrle jsem je otevřel.
„Ano?“ zavrčel jsem, ale hned jsem se zklidnil a otevřel je, aby ta osoba mohla vejít.
„Příště ti ty bylinky nechám na kraji lesa,“ zamručela na mě Mei a položila otýpku tygřích bylin na stůl.
„Pár jsem si jich vzala, protože jsem je potřebovala na lektvar, ale dala jsem si záležet, abych se jich nedotkla holou rukou.“
Sedla si ke stolu a pozorovala oheň v krbu.
„Dáte… Dáte si čaj?“ řekl jsem rozrušeně a hned začal hledat konvici a dva hrnky.
„Ano. Velmi ráda si s tebou popiji čaj.“
Mile se usmála a pozorovala mě, jaké bylinky dávám do konvice a následně je zalévám horkou vodou, která byla v kotlíku nad ohněm. Konvici jsem položil na stůl a vedle ní dva hrnky. Čaj jsem nalil do šálků a sedl si naproti Mei.
„Jsi si jistý, že Yakei miluješ? Nechci, aby trpěl. Byl první sněžný vlk, kterého jsem po letech viděla, a je opravdu hoden stát se tady vůdcem. Sice zaučuje nové, ale on je nejlepší. Je mi jasné, že nejspíš má jiné plány a dost se změnil od toho, co tě potkal, ale… Opravdu mu dokážeš nabídnout, co potřebuje? Nikdy mu nedáš dítě, jsi na to připraven? A on? Je tu spousta vlčic, které by ho chtěly, víš o tom?“
Každé její slovo mě bolelo a nevěděl jsem, jak na to odpovědět. Srdce mi bylo jako splašené a ne a ne se zastavit.
Yakei
Obešel jsem vesnici a když jsem zjistil, že je všechno v pořádku, zastavil jsem se u přední brány. Noční strážci šli domů a já se posadil na kámen, kousek před bránou a vedle mne se usadil Taro.
„Kde je Deni?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Měl tu být taky.“
Zamračil jsem se a otočil se na moment do vesnice. Ale ta byla prázdná a nikdo k nám nepřicházel.
„Nevím, kde je. Neviděl jsem ho od včerejšího večera.“
Nervózně jsem mlaskl, ale pak jsem se otočil zpátky k Tarovi a dal mu instrukce, co má dělat, dokud budu na hlídce.
Po chvíli odešel. Obcházel jsem svůj úsek a vždy, když jsem se zastavil u brány, pohlédl jsem ke svému domku a představoval si, co asi Joben právě dělá.
Joben
Rty mi nešly odlepit, ale musel jsem se bránit a hlavně jsem potřeboval obhájit svou lásku k Yakei. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a zvýšil i hlas, aby mě velmi dobře slyšela.
„Miluji Yakei. Zcela bezmezně a jen jeho. Patřím mu a nevadí mi to. Je to jen nejlepší vlk, kterého znám. Oba víme, že tu nejste jen tak a týká se to toho, že jsem tygr. Neublížím mu, už jsem se rozhodl, že on je můj alfa. Pokud jsem jediný, tak přijmu osud posledního. Stejně nemůžu mít potomka, není s kým. Ale máte pravdu, nechci tuhle možnost Yakei vzít. Jenže… Nedokážu ho opustit. Opravdu ho miluji,“ cítil jsem, jak se nervózně klepu a neustále si mnu ruce.
Mei si povzdechla a rozcuchala mi vlasy.
„Nepotřebuji nic jiného slyšet. Pokud jsi rozhodnut dát vlkovi jako je on život, potom není žádná možnost, jak vás rozdělit, že?“ usmála se a dopila čaj, který během té chvíle upíjela.
„Nevzdám se ho, to bych musel umřít,“ odsekl jsem razantně a pohlédl na ni.
„To si pamatuj, protože pokud mu ublížíš, tak to ráda splním,“ najednou měla lišácký výraz a přímo tuhle větu zavrčela.
„Nebudete muset, udělám to sám,“ odpověděl jsem a upil si z čaje.
„Půjdu, mám moc práce, ale pamatuj si tento rozhovor, už nikdy ho nepovedeme,“ zvedla se a já ji doprovodil ke dveřím.
Poklonil jsem se na rozloučenou a ztěžka dosedl do křesla. Nikdy jsem si nemyslel, že si budu muset bránit svého muže, ale nehodlal jsem ho nikomu dát, už vůbec ne nějaké vlčici. Zavrčel jsem při té představě a na ex do sebe vyklopil čaj z hrnečku.
Yakei
Uběhl nějaký čas a Deni se pořád neukázal. Neměl sice hlídku, ale měl přijít.
Blížilo se k poledni a já na chvíli přenechal svoje místo jednomu z vlků. Šel jsem rovnou za Tarou.
„Nelíbí se mi, že tu není Deni. Měl by ses o to postarat. Už dávno jsi ho měl hledat. Nikomu neřekl, že někam jde a navíc měl přijít za námi. Podívej se, jestli není doma a pokud není nikde ve vesnici, víš, co máš dělat.“
„Hned jdu na to,“ začal se Taro zvedat od stolu.
„Sám?“ podíval jsem se na něj výmluvně. „Jsi teď na mém místě. Než sám projdeš vesnici, zameškáš spoustu času. Vem si někoho k ruce a rozděl úkoly.“
Otočil jsem se a odcházel z jeho domu zpátky na hlídku. Ještě mezi dveřmi jsem k němu pootočil hlavu.
„Neposlouchej slepě příkazy. Nečekej na ně. Rozhoduj se sám a rychle. Dělej věci tak, jak je má dělat správný vůdce smečky. To pro dnešek jsi.“
Víc jsem se o něj nestaral.
Joben
Když jsem tak nějak vstřebal to, co mi Mei řekla a nakonec přišel jen na to, že by mě musel Yakei zabít, aby mě od sebe odtrhl, jsem přihodil pár polínek do ohně a vyšel ven na náves.
Byl tu klid, až mě nepříjemně zamrazilo v kostech, jak to bylo zvláštní. Nasál jsem všechny okolní pachy, abych neomylně vyrazil za tím jedním, který mě nyní tolik zajímal. Šel jsem tam, kam mi velel instinkt, abych si provětral hlavu a zároveň byl s ním. Chtěl jsem s ním v tuhle chvíli být a potřeboval jsem to… Potom rozhovoru, který jsem s Mei měl, jsem se cítil nejistý a jen on mě z toho mohl vyvést.
Tak od poloviny vesnice jsem však měl nepříjemný pocit, který se rozléval celým mým tělem, jako ledový chlad usazující se na mém krku. Pořád jsem měl potřebu se otáčet a hledat viníka toho svírání mého žaludku, ale nikdo tam nebyl. Přesto jsem však věděl, že mě někdo sleduje a nebyl to nikdo, koho bych znal. Rozhodně jsem tenhle pach ještě necítil. Nehodil se k těmto vlkům, byl stejný, a přesto měl divokou, hořkou příměs přírody a vzteku.
Najednou jsem i slyšel kroky a tak jsem zrychlil a mířil na místo, kde byl Yakei cítit nejvíc.
Yakei
Byl jsem u brány a s dalším vlkem, který měl se mnou hlídku, jsem se domlouval co a jak, když jsem zahlédl Jobena, jak si to celkem rychlým krokem míří k nám.
„Dobře. Běž obhlídnout severní stranu, a jak se vrátíš, půjdu na jižní,“ poslal jsem strážce na obchůzku.
Otočil jsem se k Jobenovi a vykročil jsem mu naproti.
„Vyspaný do růžova?“ usmál jsem se na něj, když jsem viděl jeho růžové tváře.
Na jeho bílé pokožce byly víc než znatelné. Přitáhl jsem si ho k sobě a věnoval jsem mu náš dnešní první polibek.
„Jdeš někam na procházku? Nebo na další byliny? Nebo pro vodu do studny? Uděláš mi oběd?“ ptal jsem se ho, tak rychle, že nestačil ani odpovědět.
Chtěl jsem položit ještě pár otázek, když jsem přes jeho rameno zaregistroval pohyb kolem vesnické studny.
Tak přece… Deniho zřejmě nenašli. Na návsi se začalo scházet pár vlků. Zřejmě se půjdou podívat po okolí. Sledoval jsem Taro, jak stojí uprostřed hloučku a rozdává pokyny a ostatní jen přikyvují. Myslel i na to, aby byli všichni ozbrojení. Měli u pasu meče a vypadali dost bojovně. Možná je to jen hloupý omyl a Deni usnul někde na mechu. Ale i tak… Opatrnosti není nikdy nazbyt.
Joben
Byl jsem v šoku z jeho otázek, tak rychle ještě nikdy nemluvil. Díval jsem se na něj a snažil pobrat aspoň kousek z toho, co mi řekl, abych mu mohl odpovědět.
„Hledal jsem tě… Víš… Chyběl jsi mi,“ sklonil jsem pohled k zemi, aby neviděl, jak trapně se cítím.
„Pokud chceš, tak ti určitě uvařím a… Mám takový nepříjemný pocit, že mě někdo sledoval a nebyl to nikdo odsud. Měl divný divoký pach a cítil jsem v něm hodně hněvu a vzteku.“
Podíval jsem se směrem co Yakei a viděl, jak jsou všichni vlci, co tam přišli nervózní.
„Děje se něco, Yakei? Mám pocit, že se něco blíží a až nepříjemně mě mrazí v zádech,“ povzdechl jsem si a natiskl na jeho tělo.
Potřeboval jsem vědět, že jsem v bezpečí a to jsem mohl být jen a jen s ním.
Yakei
„Pokud tu někdo byl, tak už tu není. Kluci prohledali celou vesnici, když hledali Deniho. A někoho cizího by určitě našli,“ ještě jednou jsem se podíval směrem ke klukům. Právě se rozešli k bráně.
„Jdeme prohledat okolí,“ zastavil se u mě Taro.
„Budu u sebe. Kdyby něco, hned mi to přijděte říct. Dneska sice velíš ty, ale chtěl bych vědět o všem.“
Mávl jsem rukou na blížícího se vlka, aby mě vystřídal na stráži. Ještě jsem mu řekl, že má prohlédnout jižní stranu a než se setmí, přijdu ho vystřídat.
Chytl jsem Jobena kolem pasu, znovu se zamyšleně podíval na kluky, jak odchází, ale pak už jsem zamířil k mému domu.
„Jdeme vařit oběd,“ postrčil jsem Jobena ke dveřím a ještě ho plácnul po zadku.
I přesto jsem měl hlavu plnou starostí. Opravdu se mi to nelíbilo. Tenhle nepříjemný pocit jsem měl naposledy, když na nás útočili divocí vlci, kteří pak chtěli obsadit královské město.
Joben
Zamručel jsem, když mě plácl po zadku, ale šel jsem. Přeci jen jsem tušil, že se tu něco děje, jen jsem nevěděl co.
Hned co vešel i Yakei, tak jsem ho postrčil na židli a ukázal mu prstem názorné gesto, aby mi nepomáhal. Chtěl jsem pro něj uvařit, prostě něco udělat.
Začal jsem na stůl vytahovat věci na vaření a zvolil jsem si jen to, z čeho se dá udělat dobré jídlo. Měl jsem i bylinkové oleje, které se na to skvěle hodily. Do kotlíku jsem hodil nějaké srnčí sušené maso a rýži, které se pospolu hezky opražili. Potom jsem přidal zeleninu a oleje, vše jsem zalil vodou a nechal bublat nad ohněm.
Potom jsem došel k Yakei a pohladil ho po tváři.
„Trápí tě moc věcí, dělá se ti vráska mezi očima,“ usmál jsem se a políbil ho tam.
„Ale souhlasím s tebou, že se tu něco děje,“ sedl jsem si mu obkročmo na klín a objal ho kolem krku.
Víc jsem se na něj natiskl a políbil ho na jeho mužný krk.
Yakei
Normálně mi rozkázal, abych seděl a nic nedělal. Ale pro jednou je to příjemná změna, že jsem si nemusel vařit sám. Stejně jsem se odbýval a jedl pořád to samé.
„Vráska? Mně? Kdepak, to je jen jizva,“ usmál jsem se a uvolnil stažené obočí.
Přesto jsem si to místo bezděčně protřel prstem.
Objal jsem Jobena a přitiskl ho víc na sebe.
„Neměl bys tady tak sedět. Je to nebezpečné místo. Nikdy nevíš, co se ti může stát,“ usmál jsem se a kousnul ho do ucha, když se ke mně naklonil. „Třeba se může spálit oběd.“
Chytl jsem jednou rukou košili a vytáhl mu ji z kalhot. Zasunul jsem ruku pod ní a pohladil ho po zádech, přes které se mi do dlaně přenášel každý jeho záchvěv, nádech, či tlukot srdce.
„Dlouho jsem nikoho neměl, a když ve mně probudíš to, co tak dlouho spalo, stává se ze mě nenasytná šelma, Jobene,“ znovu jsem ho kousnul do ucha a pak ho jemně olízl.
Joben
„Jídlo má tak ještě hodinu, než se udělá. Takže…“ prohnul jsem se proti němu a otřel se zadečkem o jeho rozkrok.
„A co by se mi mohlo stát?“ usmál jsem se a přivřel oči, když mě znovu kousl.
Strašně mě to vzrušovalo, až jsem se bál, že se mi zrovna tohle líbí. Bylo to, jako kdyby mě po kouskách ochutnával a já mu patřil každou částí svého těla. Penis se mi pomalu začal tísnit v kalhotách a já slastně zasténal, když jsem mu rozevřel košili a přejel po jeho propracované hrudi.
Olízl jsem si rty a ještě víc se proti němu prohnul, abych ho cítil. Otřel jsem se tváří o tu jeho a vrněl, jako nějaká nadržená kočka. Taky jsem jí byl… Bylo mi jedno všechno okolo, on patřil mě a já jemu.
Nejvyšší mocí se stala naše touha a všichni si můžou jít trhat kytičky.
Yakei
Možná jednou nastane doba, kdy se tahle nenasytnost po něm utlumí do přijatelné míry. Ale teď... Teď bych ho chtěl znovu a pořád. Nejsem schopen kolem něj projít, aniž bych myslel na...
Když mi přejel dlaněmi po hrudi, tiše jsem zavrčel. Chytl jsem ho jednou rukou za zátylek a přitáhl si ho pro polibek. Vnutil jsem se do jeho úst, přejížděl mu špičkou jazyka po patře a jeho ostrých zubech.
Nechal jsem ho, ať se otírá svým zadečkem o můj rozkrok, který to velice vítal. Velice rychle mi naběhl penis a ztvrdl tak, že bych do něj mohl okamžitě najet a ani na vteřinu bych se nezastavil.
Na moment jsem Jobena od sebe odtáhl. Přetáhl jsem mu halenu přes hlavu a hodil ji na zem. Pak jsem ho chytl a donutil postavit mezi mé rozkročené nohy. Ruky jsem položil na jeho břicho a pomalu je táhl směrem dolů. Zachytil jsem kalhoty a i ty za chvilku ležely na zemi.
Díval jsem se na jeho nádherné tělo...
„Proč jsem tě nepotkal dříve?" políbil jsem ho na břicho a hladil ho po zádech, zadečku, stehnech... Prostě všude, kam jsem dosáhl. .
Sázel jsem jeden polibek za druhým na jeho rozpálenou pokožku.
Joben
Jen jsem se prohýbal proti jeho polibkům a užíval si ty jeho prsty, které mi bubnovaly po pokožce. Z hrdla se mi dralo svůdné mručení a tělem mi projíždělo silné vlnění, které se proplétalo každým mým svalem. Byl jsem tak moc vzrušený, že jsem se tomu nedokázal bránit.
Chytil jsem jeho ruku a pomalu olizoval ukazováček a prostředníček, aby na nich zůstalo dostatek slin. Pohledem jsem ho přímo propaloval a ocas mi začal kmitat za zády, jak moc jsem ho chtěl. Jasně jsem mu naznačoval, aby je ihned zasunul do mě a vzal si mě jako zvíře. Chtěl jsem ho hned… teď. Vlnil jsem boky přesně tam, kam směrovala jeho ruka, když mě hladil po mém těle a vzdychal jsem roztouženým hlasem jeho jméno.
„Yakei,“ zamručel jsem a vytáhl si jeho prsty z pusy.
„Prosím,“ kňučel jsem a toužil jen po něm.
Yakei
Líbilo se mi, jak pohyboval svými boky a lákal mě ještě víc.
Když si vstrčil mé prsty do pusy, jen jsem tlumeně zavrčel a mírně ho kousnul do kůže na boku. Zanechal jsem mu tam otisk svých zubů a ještě jsem to místo olíznul, jako bych tím chtěl zpečetit, že je to jen moje území a nikdo na něj nesmí.
Jednou rukou jsem ho chytil za zadeček a pořádně jej stiskl. Usnadnila se mi tím cesta do jeho nitra, kde jsem už bez váhání zasunul jeden prst a začal s ním pohybovat.
Stále jsem ho líbal na břiše a sem tam jsem se sklonil a olízl jeho tvrdý penis, který se hrdě hlásil k světu.
Do jeho zadečku, který se pomalu uvolňoval, jsem přidal další prst. Pohyboval jsem s nimi tam a zpátky, narážel jsem s nimi na jeho stěny, otíral se o jeho hrbolek rozkoše.
Sám jsem měl už co dělat, abych se udržel. Ale tohle přemáhání má své hranice.
Najednou jsem Jobena pustil a odstrčil ho, když jsem se v jeden moment neudržel a trochu silněji ho kousl.
Rychle jsem si stáhl kalhoty a znovu dosedl na stoličku.
Dal jsem nohy k sobě a Jobena si přitáhl na klín.
„Je to na tobě,“ zavrčel jsem na něj hlasem, ve kterém bylo znát výrazné vzrušení, jak na mě tohle všechno šlo doslova útokem a moje tělo tomu začalo propadat.
Joben
Zavrčel jsem, když mě nadzvedl a já opustil jeho klín, ale když si mě přitáhl zpátky, byl jsem najednou bez sebe vzrušením. Stiskl jsem jeho penis v dlani a párkrát po něm přejel, než jsem si ho s jistotou nasměroval na svou pulzující dírku, která se přímo těšila na jeho nájezd.
Pomalu jsem dosedal a s každým kouskem, co do mě vnikal jeho úd, jsem víc skousával ret, až jsem si ho prokousnul. Byl ve mně celý a já nebyl schopen ani se zhluboka nadechnout, jak se ve mně všechno stáhlo a pohltila mě touha po jeho těle.
Zaklonil jsem hlavu a prohnul tělo víc proti němu. Rukama jsem se zapřel o jeho kolena, abych měl větší možnost pohybu a začal se nadzvedávat. Prvně jen lehce, kdy ze mě skoro nevyjížděl, ale potom to na mě přišlo s takovou razancí, že jsem byl nezastavitelný. Vždy jsem ho ze sebe skoro pustil, ale vzápětí jsem ho vtáhl zpět a obemkl celou jeho pevnost. Rozlívalo se ve mně takové horko, že jsem si myslel, že shořím.
Cítil jsem každé jeho otření ve mně, všechno to příjemné, co mi dával. Najednou jsem ho objal, když jsem to už nebyl schopen dávat a můj penis se začal otírat o jeho břicho. Jednu ruku jsem si stáhl na mužství a párkrát si po něm přejel, než jsem začal zrychleně dýchat a mými třísly se rozlila slast. Orgasmus mě naprosto omámil a já jen dolehl na jeho hruď a snažil se dál nadzvedávat, ale už mi to moc nešlo.
„Miluji tě, Yakei,“ zachrčel jsem mu do ucha.
Yakei
Myslím, že Joben mé ruce k ničemu ani nepotřebuje.
Položil se do toho opravdu se vší vervou.
Jen jsem si přidržoval jeho boky, když v pravidelných intervalech dosedával na můj klín. Díval jsem se do jeho tváře, a opravdu se nemohl vynadívat. Byl opravdu nádherný.
Jeho dlouhé vlasy se vlnily v rytmu jeho přírazů, oči měl přivřené a ústa pootevřená, jako by mně zval k polibku.
Nenechal jsem se přemlouvat. Chytl jsem ho za zátylek a v momentě, kdy on řekl ta svá slova, přisál jsem se na jeho ústa.
Líbal jsem ho a vůbec nedbal na to, že se jeho sperma roztírá mezi naše břicha, jak těsně byl ke mně přitisknutý.
Také mně začínal pohlcovat pocit přicházejícího orgasmu. Dech se mi výrazně zkrátil a sem tam mi uniklo menší zasténání, či zavrčení do jeho úst.
Jobenovo tempo však zpomalovalo a já ještě potřeboval chvíli…
Chytl jsem ho pevně pod zadkem, postavil se s ním a položil ho na stůl. Jeho nohy se kolem mě obemkly, ale já už přirážel svým vlastním tempem s výraznější razancí.
Mé sperma plnilo jeho zadeček a já se jen zapřel o desku stolu, vedle jeho hlavy.
Ještě pár těch pohybů, které mé třesoucí se tělo dostalo na samý vrchol blaha.
Dolehl jsem na Jobena, hlavu zapřenou o jeho hruď a ztěžka jsem oddechoval.
Bylo mi v tu chvíli všechno jedno.
Bylo mi tak dobře, jako ještě nikdy…
Byl jsem s ním a vnímal jsem to každou částečkou svého lidského i vlčího těla
Joben
Byl jsem tak moc šťastný a plný jeho zvenku i zevnitř. Nepotřeboval jsem nic víc, než to, že je můj. Líbal jsem ho a nedokázal přestat, i když mé tělo už bylo uspokojeno. Moje duše a srdce se nedokázaly uklidnit, protože on byl pro mě vše… Všechno, co jsem kdy chtěl, se v něm skloubilo a udělalo dokonalého muže, kterého jsem nehodlal nikdy pustit.
Objímal jsem ho a otíral se dál o jeho tělo, abych si prodloužil to dokonalé spojení, které mi mohl dávat jen on. Jeho vůně byla tak silná a zabodávala se do mé pokožky, jako kdyby si mě podepisoval. Byl jsem tolik načichlý jeho esencí, že nebylo možné, aby vůbec někdo pochyboval o tom, že my dva jsme spolu.
„Měli bychom sundat to jídlo z ohně, nebo se spálí,“ usmál jsem se a pohladil ho po jeho lehce drsné tváři, kde už rašilo menší strniště.
„Nikomu tě nedám,“ zavrčel jsem a ani si neuvědomil, že Yakei neví o tom, že tu byla Mei a tohle mi řekla.
Yakei
Zvedl jsem hlavu, když promluvil. A když mě pohladil po tváři, jen jsem se usmál a chňapl jsem po jeho ruce zubama. Jemně jsem ho skousl, olízl mu špičky prstů a pak ji zase pustil.
„Taky tě nikomu nedám. Jen na tebe někdo zkusí vztáhnout ruku a přijde o ní,“ znovu jsem naprázdno cvaknul zubama.
Vysunul jsem se z Jobena a pomohl mu posadit se.
Podíval jsem se k ohništi, kde to opravdu už divoce bublalo, a já bych měl nerad spálené jídlo.
„Tak jo, jídlo nepočká,“ políbil jsem ho ještě na rty, pohladil ho po jeho vlhkých stehnech a pak ho stáhl ze stolu dolů. Plácl jsem ho po zadku a posunul ho směrem k ohništi.
„A nemusíš si nic oblíkat…“ dodal jsem ještě s mírně pozvednutým obočím a s úsměvem.
Otočil jsem se a šel k oknu. Na moment jsem se zadíval ven, ale když byl všude klid, zabouchl jsem okenice. Nemusí mi nikdo nakukovat dovnitř, když mi tu Joben pobíhá po domě nahej.
Joben
Zavrčel jsem po něm, když mě vyhnal od sebe a poslal k jídlu. Dokonce jsem po něm cvakl zuby a švihl ocasem, jak jsem byl podrážděný. Ale nahý jsem zůstal, beztak nemělo cenu se strojit, jen bych plýtval časem, který jsme mohli využít jinak.
Zamíchal jsem s jídlem a pomalu ho sundal z háku nad ohněm. Postavil jsem ho na prkno na stole a vytáhl dva talíře a lžíce. Naskládal jsem na stůl nějaké ovoce a sedl si na židli.
„Tak to zkus, ale nevím, jestli ti to bude chutnat, mám kočičí jazyk,“ vyplázl jsem ho na Yakei a pohodlněji se posadil.
Nabral jsem si dřevěnou naběračkou jídlo na talíř a začal pomalu jíst. Vždy jsem provokativně olízl zbytek jídla ze lžíce a dál se cpal. Mně to chutnalo, ale pozoroval jsem Yakei, zda se mu nezkřiví tvář, nebo to nevyplivne, jak mu to nechutná.
Yakei
„Máš rád maso? Jsi šelma, tak určitě ano. Takže s jídlem určitě nebude problém,“ posadil jsem se naproti Jobenovi a přitáhl si talíř. „A nevyplazuj na mě jazyk, nebo ti ho ukousnu,“ zavrčel jsem, ale hned na to jsem se už pustil do jídla.
Ovoce jsem vynechal. To nemusím. Maximálně, když jsme na cestách a já si ho někde urvu.
Jedl jsem a musel jsem uznat, že to bylo docela dobrý.
„Mám to ale skvělou kuchařku,“ natáhl jsem pod stolem nohu a otřel jsem se o jeho lýtko.
„Asi se od ohniště nehneš, když budeš tak dobře vařit.“
Za chvilku na mém talíři nezbylo nic.
„Bylo to moc dobrý,“ naklonil jsem se přes stůl a políbil ho.
Pak jsem vstal a přešel k ohništi. Prohrábnul jsem ho a přihodil pár polen. Pak jsem se uložil na kožešině, podložil si hlavu jednou rukou a druhou se pohladil po břiše.
Spokojeně jsem odfukoval a jen pozoroval mého nahého muže, jeho dokonalé tělo…
Opravdu se nemusí oblíkat. Takhle je to víc než perfektní.
Joben
„Jestli mám rád maso? Jsem šelma, je jasné, že miluji maso,“ odsekl jsem a zakousl se do šťavnatého kusu jeleního.
Měl jsem tuhle kombinaci rád a byl jsem rád, že to Yakei chutnalo. Nemohl jsem si nic víc přát než to, aby byl spokojený. Když jsem viděl, kolik toho snědl, byl jsem šťastný a usmál se na něj. Nikdy jsem netoužil po uznání od nikoho, proto jsem ani s nikým nežil, mohl jsem jít do vesnice už dřív, ale bylo by to k ničemu.
„Jo a vrátím se k té tvé otázce. Kdybys mě potkal dřív, tak bych byl dítě a to bys stejně nemohl být můj partner,“ usmál jsem se, protože mi tahle otázka zůstala v hlavě, ale nemohl jsem mu na ni v takové chvíli odpovědět.
„Yakei… Chtěl si někdy mít děti? A rodinu?“ podíval jsem se na něj a snažil se potlačit to, že mě tohle opravdu trápí.
Já možnost neměl, zbyl jsem už jen já a s vlčicí by to nešlo, ale on… Trápilo mě, že Mei v tohle ohledu měla pravdu, už jen proto, jak je Yakei úžasný, byla škoda to zahodit kvůli mně.
Co kdybych byl potom příčina toho, že se trápí? Nezvládl bych ho tak vidět.
Yakei
Pousmál jsem se, když řekl, že bych ho potkal jako dítě. Ale moc jsem se už neusmíval, když zmínil tu druhou věc.
Proč se na tohle ptá?
„Kdybych tě potkal jako dítě, tak bych si počkal, až vyrosteš,“ poplácal jsem na zem vedle sebe, aby si ke mně přisedl.
„A nevím, proč se zrovna teď ptáš na to druhé,“ mírně jsem se zamračil. „Ty bys chtěl mít děti?“
Jestli ano, tak to bude problém. Nejspíš budu muset jednou stát velkému problému, až se rozhodně odejít a založit si svoji vlastní rodinu. Pochybuji, že zůstal úplně sám. A navíc… Nemusí se spojit jen se sněžným tygrem. Daleko, na jižní straně žije také normální tygří smečka a velmi početná. Vím, že dokonce kdysi pár sněžných tygrů se s nimi spojilo a o to silnější jedinci pak z jejich svazku vznikli. Spojily se dva velmi silné rody…
Tahle jeho otázka mi vehnala chmury do tváře. Už jsem nebyl tak spokojený. Pěkně tím nalomil mou jistotu, že Joben bude jen můj.
Otočil jsem se k ohništi a díval se do těch plamenů.
Sám jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli chci mít dítě. Možná kdyby ano, už dávno bych si nějakou vlčici našel. A že příležitostí jsem měl dost. Ale co on?
Joben
Otočil jsem se za ním, když se mě na to zeptal a chytil ho za ruku, aby věděl, že to co řeknu, myslím naprosto vážně.
„Yakei… Neexistuje způsob, jak bych mohl chtít někoho jiného než tebe. Nemohl bych mít dítě, protože bych ho chtěl mít jen s tebou a to nejde,“ cítil jsem, jak se ve mně všechno svírá a bolestivě mi to drtí srdce.
Byl to strach… Strach z toho, že to co jsem tak dlouho hledal, můžu ztratit.
„Ale… Ale Mei říkala…“ najednou jsem si zakryl ústa, když jsem si uvědomil, že jsem ji vlastně prásknul.
Nechtěl jsem to říkat… Nechtěl jsem se ptát, ale… ale… Bál jsem se, že si jednou nalezne novou rodinu a bude mít svou vlastní smečku beze mě.
Radši jsem se zvedl a šel se napít vody, abych schladil svoje vyschlé hrdlo, které bylo tak stažené nervozitou, že mi nešlo mluvit.
Yakei
Otočil jsem se na Jobena, a poslouchal, co říká. Když vstal a šel se napít, vstal jsem taky. Oblékl jsem si halenu a kalhoty a beze slova vyšel ven.
Zamířil jsem rovnou k Mei. Zaklepal jsem na její dveře a vešel dovnitř.
Seděla právě u stolu a přebírala byliny, co v noci natrhali.
„Ve vší úctě, Mei, můžeš mi laskavě říct, co jsi napovídala Jobenovi?“
„Co by?“ jen se usmála a dál se přebírala svými kytičkami. „Jen to co je pravda.“
Vztek, který ve mně vypuknul, jsem jen horko těžko krotil.
Zastavil jsem se u stolu a praštil do něj pěstí, až všechny byliny nadskočily a některé se pomíchaly.
„Vážím si tě, Mei,“ naklonil jsem se až k ní. „Ale tohle je naposled, co jsi mluvila do života mně nebo Jobenovi. Rozumíš?“
Mei zvedla hlavu a znovu se usmála.
„Jsi horkokrevný, Yakei. Řekla jsem, co jsem řekla. Mám tě ráda, a nechtěla bych, abys…“
„Co abych?“ zvýšil jsem hlas. „Je moje věc, s kým jsem nebo nejsem. Je moje věc, jestli se zamiluji do někoho, kdo by mě třeba mohl jednou opustit. Já si to budu potom obhajovat sám před sebou. Nechci, abys někdy takhle něco Jobenovi říkala. On má svůj rozum a je jen na nás, jak se náš vztah bude dál vyvíjet.“
Naštvaně jsem se otočil a vypochodoval ven. Ještě jsem za sebou prásknul dveřmi, že se vlci, co byli právě venku, udiveně otočili.
Ještě nikdy mě neviděli, že bych byl vzteklý, když jsem odcházel od Mei.
Joben
Vyděšeně jsem se díval na odcházejícího Yakei a doufal, že jsem ho nějak nenaštval, nebo neurazil. Sklesle jsem se vrátil na kožešinu u krbu a dosedl na ni tak těžce, že mě až zadek rozbolel, tak to zadunělo. Ocas jsem si stáhl dopředu a nervózně ho protahoval v dlaních, až se mi i s ušima ztratil z těla.
Díval jsem se do ohně a hledal odpovědi, zda se mnou po tomhle vůbec Yakei zůstane.
Neměl jsem nic říkat… Neměl jsem se do toho plést, ale nějak to ze mě vyšlo a já to nedokázal zastavit. Miluji ho a nechci mu lhát. Protože by se mohl cítit obelháván a to je špatné. Stále nevím, jak se mám chovat a co dělat… Moc dlouho jsem byl bez smečky, neznám způsoby a hierarchii.
Lehl jsem se a dal si ruce pod hlavu. Čekal jsem, až se vrátí a na jeho reakci.
Yakei
Byl jsem právě v polovině cesty k mému domku, když mě náhle zaujal ruch, který šel od brány.
Otočil jsem se a zadíval se tím směrem. Jen na moment jsem zůstal stát, ale vzápětí jsem se tam rozběhl.
„Zavolej Mei! Okamžitě!“ křikl jsem ještě na vlka, co byl poblíž.
Doběhl jsem ke skupince, která se tam právě objevila. Opravdu jsem viděl dobře.
Na provizorních nosítkách právě přinesli Deniho. Byl pokousaný po celém těle a snad nebylo místo, které by nebylo od krve. Na hrudi měl menší sečnou ránu, stejně jako přes rameno, která se táhla na záda.
„Co se stalo?“ otočil jsem se na Taro.
„Našli jsme ho v lese na severní straně. Podle toho, jak vypadá, musel tam ležet celou noc. Zatím se neprobral, ale byli kolem cítit divocí vlci.“
Přiklekl jsem k Denimu a pořádně si ho prohlédl. Dýchal jen mělce a trpěl velkými bolestmi. Při tomhle zranění by se nikam ani nedoplazil, tak není divu, že zůstal v lese.
Už jsem chtěl vstát, když mě něco zaujalo. Chytl jsem ho opatrně za ruku a přiblížil si ji k obličeji.
Kromě jeho krve, na ní byl cítit i další vlk. Ale ne divoký.
Každá smečka má svůj specifický pach, kterým jsou vlci cítit, kromě toho svého. A tenhle mi byl hodně známý.
Znovu jsem si přičichl a pořádně se na jeho ruku podíval.
Ne, nespletl jsem se. Za nehty se mu zachytila srst toho, co ho napadl. Ano, byli to divocí vlci, ale nebyli sami.
Bílé chlupy, přesně takové, jaké mám i já, se nedaly splést.
Náhle se ve mně všechno sevřelo. Že by se historie opakovala? Ale vždyť Isao vše drží pevně v rukách.
Jenže co ten druhý? Co když zase spřádá nějaké plány? Isao ho měl zabít, když měl tu možnost…
Náhle jsem vstal a zavětřil, stejně jako Taro.
„Cítíš to?“ zeptal jsem se ho tiše.
Přikývl hlavou.
„Okamžitě všichni posílit hlídky!“ rozkřikl se po vesnici. „Vesnici bude hlídat dalších deset vlků venku a další na vnitřní straně!“
Pak se na mě podíval a jen tiše dodal. „Nelíbí se mi to. Jen doufám, že se nedostali do vesnice…“
Joben
Najednou mě polil studený pot, jako kdyby mi někdo stál za zády. Bylo mi nepříjemně a vše se ve mně sevřelo. Opět jsem cítil ten divný pach smrti a nenávisti, který přicházel odněkud zvenčí. Rychle jsem se zvedl a otřel od zbytku našeho spojení, aby na mě nic nezůstalo. Potom jsem na sebe hodil kalhoty a košili, abych nahý nevyšel ven. Když jsem byl hotov, vyšel jsem ven, kde to na můj vkus až moc žilo.
Došel jsem k hloučku, kde to dunělo hlasy rozrušených lidí, a podíval se stejným směrem jako ostatní. Uviděl jsem Yakei, jak se shýbá nad jedním raněným mužem. Mei už ho kontrolovala a snažila se mu pomoci, ale i já dokázal na dálku zjistit, že je jeho zdraví podlomené a nevypadá to na to, že by se dožil rána.
Něco ve mně mě nutilo jít k nim… Něco velmi silného, co mi přímo rozkazovalo: „Uzdrav ho! Je to tvá povinnost, Jobene!“
Nakonec jsem k nim došel a klekl si k jeho nosítkám, abych na něj mohl položit ruku a zjistit, jak je na tom. Když jsem však ucítil jeho kůži pod svými prsty, okamžitě se mi každé jeho zranění vecpalo do mysli. Dost masivní krvácení do jeho břicha znamenalo jedno, brzy umře. Nepočítal jsem ani zlomená žebra, nebo natrhnuté plíce a ledvinu. Umíral. Nemohl jsem toho moc udělat, pokud jsem v sebe nevěřil. Jediná možnost byla ta, které jsem se tolik kvůli Yakei bránil.
Začal jsem si sundávat košili a pomalu propouštěl svou zvířecí podobu na svět, jenže Mei mě chytila za ruku a zatřásla se mnou, abych ji vnímal. Pomalu a jistě se k nám stáčelo až příliš mnoho pohledů.
„Tohle nesmíš… Víš, co by ti to přineslo? Jsi jediný a ještě nejsi připravený, co když ti to ublíží? Jsi na to připraven? I na reakci ostatních?“ říkala rozčíleně a přikládala další bylinky na rány.
Jen jsem zastavil její ruku v pohybu a donutil ji, aby se na mě podívala.
„Tohle je zbytečné. Umírá. Nevím, kolik síly mám, ale zachráním ho. Pokud mi to nevyjde, aspoň budu vědět, že jsem zkusil vše. Pokud dobře cítím, není sám a jeho dítě ho potřebuje. Věř mi Mei, Já taky věřím tomu, že kdyby se se mnou něco stalo, tak mě vyléčíš,“ povzdechl jsem si a povolil své přeměně uzdu.
Yakei
Mei, na svůj věk, přiběhla celkem rychle. Hned co prohlédla Deniho, jen nešťastně zavrtěla hlavou.
„Udělám, co budu moct,“ řekla přesto tiše, i když věděla, že to je nejspíš prohraný boj.
Hned se mu snažila aspoň zastavit krvácení.
Zvedl jsem se, že se půjdu domů pořádně obléct a ozbrojit, když se k nám přihnal Joben.
Stále a výrazně byl cítit mým pachem, což neuniklo okolo stojícím vlkům. Významně se na mě podívali, ale vzápětí se vrátili pohledem k Jobenovi.
Já také. Nechápavě jsem sledoval jeho debatu s Mei.
O čem to vlastně mluví?
Ale to už ji Joben odstrčil a začal se měnit.
Mezi vlky to zašumělo. Někteří z nich tlumeně zavrčeli, ale já je okřikl.
Teď je důležité jen to, zda dokáže pomoct Denimu.
Odstoupil jsem a za stálého pozorování Jobena a okolí, jsem gestem přivolal Taro.
„Hlídky už jsou na místech. Ale musíme dobře prohledat vesnici. Našly se na východní straně stopy, které tam nemají co dělat.“
„Půjdu s vámi.“
Přistoupil jsem k Mei. „Pohlídej, aby se Jobenovi nic nestalo. Vlci tě poslechnou.“
Otočil jsem se, aniž bych počkal na odpověď a vyrazil ke svému domku, abych se dooblíkal a vzal si meč.
Joben
Netrvalo dlouho a já se shýbal nad zraněným mužem v tygří podobě. Bílo černá srst vlála ve slabém větru, co najednou zavál, a já se oklepal, když i poslední kůstka dosedla na své místo. Moc dobře jsem slyšel to vrčení, které ke mně někteří z vlků vysílali, ale bylo mi to jedno. Jen jsem na ně slabě po tygřím zamručel a opatrně zalehl toho muže.
Mei tišila všechno okolo, protože věděla, že to musím udělat.
Bílá srst najednou zhoustla a obalila jeho tělo natolik, že byl jak v husté pavučině. Zavřel jsme oči a soustředil se, aby ani kousek mé síly nepřišel nazmar. Dával jsem si pozor, abych na něj nedolehl a on nepocítil mou tíhu.
Po srsti mi přeběhla modrá zář a zase zmizela pod kůži. Všude po těle jak malé plamínky poletovaly namodralé paprsky magie a zabodávaly se do jeho těla. V mysli jsem se snažil hojit jeho zranění. Zacelovat rány a rovnat zpět kosti, přitom jsem ho musel udržovat ve spánku, jinak by umřel bolestí. Nebylo to jednoduché… Pomalu a jistě jsem cítil, že mě to stojí hodně energie a ta mi dochází.
Když jsem se začal měnit zpět do lidské podoby, pochopil jsem, že už dál pokračovat nemohu a snažil jsem se zkontrolovat jeho stav.
Yakei
Jen co jsem vešel do domu, hned jsem si nazul pevné boty, dooblíkal se a ozbrojil. Tahle situace si žádá, být připravený na vše.
Vyšel jsem opět ven a rozhlédl se kolem sebe. U brány stále byl hlouček, který sledoval Jobena.
Byl ve své tygří podobě a po jeho srsti poskakovaly namodralé jiskřičky a plamínky, které se pak vpíjely do Deniho.
Už jsem chtěl za nimi jít, když na mě zavolal Taro.
„Yakei, našli jsme tady další stopy!“ mával na mě zpoza vedlejšího domu. Rozběhl jsem se za ním. Zastavili jsme se až u hrazení, které se táhlo kolem celé vesnice a přerušovalo ho jen vstupní brána.
Vysoký dřevěný plot byl narušen. Několik tyček a kmenů bylo zlomeno, či posunuto.
Zadíval jsem se na zem.
„Nech to opravit. Pořádně zpevnit?“ rozkázal jsem mu, nehledě už na to, že on je dneska velitel vesnice. Pomalu jsem šel zpátky po stopách.
Co dělala hlídka, že to přehlídla?
Čím déle jsem šel, tím víc jsem měl nepříjemný pocit. Stopy sice řídly a byly hůř viditelné, ale…
Zvedl jsem hlavu a hleděl přímo na svůj dům. Končily právě tady, u mého okna.
Joben
Neměl jsem víc síly. To, co jsem mohl udělat, jsem udělal a už bylo jen na Mei, jak mu pomohou bylinky, moje tělo zesláblo. Klesl jsem vedle něj a nebýt jednoho vlka, který hbitě zareagoval, tak bych nejspíš spadl na zem. Mei přese mě hodila svůj kabát, aby nebylo vidět vše, protože přeměna vždy zničí oblečení a zkontrolovala můj stav.
Když zjistila, že jsem jen vyčerpaný, spokojeně si oddechla a pohladila po čele.
„Dokázal jsi to, děkuji,“ byla to jak rajská hudba, když mě pochválila.
Ten vlk mě zvedl ze země a nesl někam, kam mu ukázala Mei, ale když jsem cítil, že se jeho kroky stáčejí jinam, znervózněl jsem. Chtěl jsem se mu vyškubnout z náruče, ale byl jsem tolik slabý, že to skončilo jen u poškrábání a kousnutí. Naštvaně mi zaryl drápy do boku a kousl do ramene.
Jeho pach… Ten jeho pach… Co? Je to sněžný vlk? Jak? Kdy?
Yakei…!
Chtěl jsem křičet, ale nešlo to… Chtěl jsem vrčet, ale hlas mi došel… Chtěl jsem utéct, ale byl jsem slabý…
Nakonec jsem pocítil jen hrozný chlad, a jak mě ještě pevněji svírá, když se kolem nás rozvrčeli vlci, kteří byli cítit pachem divoké šelmy.
„Výsosti…“ uslyšel jsem tlumeně, jak na mého únosce někdo mluví, ale to už jsem upadl do tmy.