Joben
Užíval jsem si to hlazení po zádech… Měl jsem to rád už jako malý, když mě takhle rádce uspával. Tehdy ještě chodil celkem často a v jeho postavení to nebyl problém. Ale jsem už dospělý a vybral jsem si to, co on po mě chtěl.
Moc toužím mu Yakei představit, a aby ho uznal jako mého partnera tak, jak to rodiny dělají.
Natáhl jsem ruce před sebe a jako kočka se protáhl, hezky obratel po obratli. Potom jsem se zpátky uvelebil na kožešině.
„Uvaříš něco ty, když jsi mě takhle unavil?“ usmál jsem se a ukázal na malý vak na stole.
„Je v něm sýr, sušené maso, chleba a nějaká zbylá kyselá zelenina. Nemusím mít teplé, tak pokud nevadí… Jinak bylinky na čaj jsou v tom modrém pytlíčku… A neboj, zjistil jsem, co ti vadí. Nemáš rád kočičí trávu… Taky abys měl,“ zasmál jsem se nahlas a zachumlal si tvář do kožešiny.
„Byl bych pěkná předložka před krb?“
Potutelně jsem se usmíval a celou dobu ho nespustil z očí. Moc se mi líbil… Přitahoval mě a co nejhorší, nejspíš jsem se do něj zamiloval. Nemohl jsem si to odpustit a začal ho provokovat vrtěním zadečku, až teprve po chvíli jsem si všiml, že se mi nad zády pohybuje špička mého ocasu a na hlavě mi vyrazily uši.
„Vypadá to, že spouštěč mé přeměny jsi ty.“
Yakei
„Byl bys nádherná předložka. Nejspíš bych na tobě spal pořád,“ pousmál jsem se a ještě jednou ho pohladil po zádech. Políbil jsem ho na tvář a pak jsem vstal.
První cesta byla k oknu. Vyhlédl jsem ven, ale neviděla jsem nikoho. Jen z povzdálí, od studny k nám doléhaly hlasy vlčic, které si šly nabrat vodu, aby mohly začít vařit oběd, či pouklízet svůj domek.
Taky já jsem vyčistil ohniště a zapálil nový oheň. Zavěsil jsem kotlík s vodou, aby se uvařila a my si mohli dát aspoň teplý čaj.
Povytahoval jsem všechno jídlo, co Joben donesl a pouklízel ho na ty správná místa. Na stole zůstal jen kus chleba a sušené maso a kousek sýry, který jsem nakrájel na menší plátky, aby si každý mohl vzít tolik, co chtěl.
„Tak co se týká tvé přeměny, to je zvláštní. Opravdu ses předtím nikdy nezměnil? Vůbec nikdy?“ posadil jsem se na stoličku a začal ujídat z masa a chleba a čekal, až se uvaří voda.
Joben
„Ne, doposud jsem ani nevěděl, že se nějak přeměnit dokážu. Vlastně ani nic nevím o svém druhu, vše, co znám jsou vlci a tahle říše. Jediné, co mě napadá je to, jestli to nebylo jako ochrana a Já tak mohl přežít. Možná jestli... Třeba moje rodina, kdo ví. Ani jejich tváře si nepamatuji. Nepamatuji si vlastně nic," smutně jsem schoval tvář do kožešiny.
Vše mi přišlo lito. Byl jsem tak dlouho sám a o tohle jsem nechtěl přijít.
Yakei
Voda začala vařit. Vstal jsem a nalil ji do jediné konvice, co jsem tady měl. Postavil jsem ji na stůl a otočil se na Jobena, který stále ležel na kožešině a jaksi se z ní nemínil hnout.
„Uděláš čaj?“ ukázal jsem rukou ke stolu. „Nebo mi řekni, kolik toho tam mám dát. A hlad nemáš? Mám tě jít nakrmit?“ usmál jsem se.
V duchu jsem však přemýšlel nad tím, co mi Joben řekl.
Bylo to zvláštní, že si nic nepamatoval. A já jsem jeho spouštěč? Co my dva máme tak společného, že se tohle děje?
Kočka a pes?
Stačí snad jen to, že oba pocházíme ze severu? Já určitě, a Joben podle všeho, co jsem o bílých tygrech věděl, taky.
„Tak co bude s tím jídlem?“
Joben
Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co opravdu udělám a zda ho budu provokovat. Nakonec jsem usoudil, že ano.
Sedl jsem si a prohrábl si vlasy, prsty se mi místy zasekly o uši a já se zachvěl, jak to pro mě bylo nové. Postavil jsem se a došel k němu. Otočil jsem se zády, aby mohl vidět můj zadek a vzal ze stolu jeden váček s bylinkami. Natáhl jsem se na poličku pro dva hrníčky a položil je na stůl. Do konvice jsem dal hrst smíchaných bylin a nalil nám každému do hrnečku.
Občas jsem cítil, jak můj ocas neomylně hladí Yakei. Ani jsem to nechtěl, ale on si dělal, co chtěl. Vždy když byl blízko u mě, tak se můj ocas otřel o jeho tělo. Bylo to zvláštní, jenže natolik příjemné, že jsem začal mít opět problémy s mým tělem. Sedl jsem si na židli a zadíval se na Yakei.
„Nakrmíš mě tedy? Aaaaaa…“ usmál jsem se a čekal na něj s otevřenou pusou.
Yakei
Měl jsem chuť ho za ten ocas chytit a potahat.
Když se o mě s ním otíral, chvilku mě to rozčilovalo, ale když ho na moment kolem mě omotal…
„Takže nakrmit?“ usmál jsem se, když jsem viděla otevřenou jeho pusu.
Došel jsem k němu a vytáhl ho na nohy. Sám jsem si sedl a Jobena si přitáhl na klín. Seděl na mě obkročmo, čelem ke mně a zády se opíral o hranu stolu. Jednou rukou jsem si ho držel kolem pasu a druhou se natáhl přes něj, až jsem se natiskl na jeho tělo, a vzal kousek sýra.
„Tak teda… ááááá….“ namířil jsem sýr k jeho puse.
Joben
Pomalu jsem si zuby od něj vzal sýr a jen kousek snědl. Druhou polovinu jsem si vzal prsty a dal si ho mezi zuby. Vybídl jsem gestem hlavy Yakei, aby si ho ode mě vzal.
Moc se mi tohle krmení líbilo a hodlal jsem si ho užít ještě víc, když jsem cítil jeho blízkost. Moje tělo se začalo třást a já se otřel svým penisem o jeho břicho. Pomalu mi nabíhalo mužství z toho jeho tepla, které ke mně od něj doléhalo. Vzrušoval mě. Moc jsem chtěl, aby si ten sýr vzal a s ním i mě.
Yakei
Chytil jsem Jobena pod zadečkem a víc si ho na sebe přitiskl, až jsem cítil, jak mě jeho penis tlačí do břicha.
Přiblížil jsem se k jeho ústům a těsně u jeho zubů jsem sýr ukousnul.
Celou dobu, než jsem ho spolknul, jsem se mu díval do očí a s hlavou se oddálil jen nepatrný kousek. Cítil jsem jeho horký dech, provoněný sýrem.
„Jeden kousek nestačí,“ řekl jsem tiše a přitiskl se na jeho rty.
Jazykem jsem se hned vnutil do jeho úst a v rukách jsem mačkal ty jeho pevné půlky. Cítil jsem, jak i moje chlouba se začíná zpevňovat a otírá se o ten jeho úžasný zadeček, s tím, jak vzrušení začínalo okupovat moje tělo.
Joben
Ještě víc se mi rozechvělo tělo a každý sval se mi příjemně stáhl vzrušením. Projelo mnou tak silné mravenčení, že jsem se ještě víc natiskl na jeho tělo. Vrnění my vyjelo z hrdla, jako kdyby se hlásilo o jeho pozornost.
Cítil jsem, jak moc mě tohle pohlcuje a já chci jen jeho jediného. Prohnul jsem se proti němu a ještě víc se mu otřel o břicho. Moje erekce už byla znatelná a celá tahle chvíle byla prosycená láskou, kterou k němu cítím.
Ruku jsem si stáhl za záda a nahmatal talíř, abych z něj vzal kousek masa. Na moment jsem se oddálil od Yakei, abych si dal maso mezi zuby a potom se k němu zase přiblížil, aby si ho ode mě vzal. Nevěděl jsem proč, ale připadalo mi to strašně vzrušující. Byl jsem lapen vášní, kterou jsem mu chtěl
celou ukázat. Nohy jsem mu omotal kolem pasu a otřel se otvorem o jeho penis, který mě začal tlačit do jedné z půlek.
Yakei
Probudila se ve mně vlčí dravost, když se ke mně Joben nahnul s masem ve svých zubech. Na hlavě se mi hned objevily vlčí uši a můj ocas se omotal kolem jeho.
Nečekal jsem na nic a vytrhnul mu ze zubů nabízené sousto. Ani jsem nekousal, prostě jsem to polknul a své rty přitiskl na jeho. Okamžitě jsem se jazykem vnutil do jeho úst, aby viděl, jak moc po něm toužím, jak moc ho chci, i když jsme to dělali před chvílí.
Jednou rukou jsem stáhnul jídlo na stole bokem, pak jsem ho pevně chytil a i s Jobenem se zvedl.
Položil jsem ho na stůl. Jeho vlasy se rozprostřely kolem jeho hlavy a on vypadal naprosto úchvatně.
„Jestli na tebe zkusí někdo sáhnout, zabiju ho,“ zavrčel jsem, když jsem si uvědomil, že jsem tomuto tygrovi nejspíš nadobro propadnul.
Líbal jsem ho chvíli na ústa a pak se přesouval níž, abych mohl ochutnat každý kousek jeho těla. Podsunul jsem si ho na kraj stolu tak, aby se můj rozkrok otíral o jeho. Třásly se mi ruce vzrušením, ale nic nebránilo tomu, aby se postupně dotýkaly jeho horké kůže.
Zamířil jsem s nimi dolů, kde jsem nejprve pevně stiskl jeho pevná stehna a pak pohladil, polaskal jeho poklady a sevřel jeho nabíhající úd, abych ho pravidelnými pohyby ruky ještě víc zpevnil.
Joben
Můj ocas se propletl s jeho a stáhl se kolem něj jak nějaký had. Chvěl jsem se, ale když řekl ta slova, naprosto jsem se celý roztřásl. Bylo to, jako by mi mráz projel všemi kostmi, jen to bylo hrozně příjemné. Penis se mi tak moc napínal, myslel jsem si, že se zblázním, jak jsem po něm toužil.
Cítil jsem v sobě ještě jeho sperma, které mě chladilo po celou dobu, ale nyní, se rozpálilo jak láva.
„Yakei… Prosím… Chci… Hned!“ sténal jsem a nedokázal dát dohromady pořádnou větu, jen útržky mi vyšly z pusy.
Naprosto jsem se zamiloval a propadl tomuto vlkovi. Jsem blázen, že jsem se jako kočka dal vlkovi. Buď mě sežere, nebo zůstane se mnou.
Yakei
Chtěl jsem si s ním trochu pohrát. Dráždil jsem ústy jeho bradavky, zatímco moje ruce zaměstnávala jeho spodní část. Prsty jsem zkoumal, jak na tom je, zda je ochoten mě hned přijmout, ale nebylo potřeba moc velké přípravy. Byl stále vlhký a roztažený z našeho předchozího milování.
Nic nedrhlo, a když jsem podráždil jeho místo rozkoše, málem jsem vypustil duši, když se z jeho úst vydrala ta slova, kterými mě málem uzemnil.
„Vezmu si tě…“ naklonil jsem se nad ním a ještě víc si ho za zadek přitáhl na svůj klín. „Hned…“
Jedním tahem jsem se do něj nasunul a hned začal přirážet.
Nečekal jsem na nic a ani to nešlo. Touha po jeho těle mě naprosto omámila a já v tuhle chvíli nemyslel na nic jiného. Jeho nohy jsem podchytil pod koleny, zahákl si je o ruce. Chytil jsem ho za zápěstí a tím si ho ukotvil v jednom místě, aby mi pod mými nájezdy na tom hladkém povrchu stolu neodcestoval na druhou stranu.
Dal jsem do toho vše… Chtěl jsem, aby i on věděl, jakou rozkoš mi to přináší, jak moc se ty úžasné pocity roztahují mým tělem a jak moc myslím jen na něj a na nic jiného. Jak moc on – tygr – zaměstnává mou hlavu a mé tělo, které se čím dál víc třáslo silným vzrušením.
Joben
Prohnul jsem se slastí a zaryl drápy do jeho rukou, když do mě prudce najel a mně se zatajil dech. Vše se ve mně sevřelo a náhle se mnou rozlilo takové horko, že jsem málem vzplál. Cítil jsem ho tak hluboko v sobě, a přesto jsem ho ještě vtahoval, jako kdybych ho nechtěl nikdy pustit.
Ty příjemná otření o mou prostatu mě dostávaly na hranici snesitelnosti. Vše ve mně explodovalo, když se mnou rozlilo to tížené vyvrcholení a já v dávkách propouštěl své sperma ven na jeho břicho.
Nepotřeboval jsem si pomáhat, protože tohle bylo pro mě to nejsilnější spojení. Prostě jsem byl natolik vzrušený, že i otírání našich těl o sebe by mě udělalo. Jeho vůně se mi opět silně zapisovala do těla a já čekal, až mě i on potěší svým horkem v mém nitru. Zhluboka jsem dýchal a díval se mu do očí.
„Polib mě… Prosím,“ šeptal jsem a z hrdla se mi linulo spokojené mručení.
Yakei
Ty pohyby, které mi přinášely tolik rozkoše, se zrychlovaly. Nešel jsem již tak do hloubky a přesto jsem během chvíle byl v koncích. Zvlášť, když jsem viděl, jak on prožívá svůj okamžik. Jeho přímý pohled do mých očí mě naprosto uchvátil. Bylo v tom všechno. Nemusel ani nic říkat a já to cítil.
Viděl jsem to…
Sklonil jsem se k němu, abych splnil jeho požadavek.
Zaútočil jsem na jeho ústa, abych mu věnoval ten polibek, o který prosil. Ale jen co se naše jazyky o sebe otřely, všechno ve mně vybuchlo a já naprosto ztuhnul.
Zavřel jsem oči, když se přes mé tělo přehnal ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažil.
Pevně jsem svíral jeho zápěstí a s rychlým oddechováním, kdy mé rty byly jen přitisknuty na jeho, jsem do něj propouštěl důkaz mého uspokojení.
Ač mě v sobě svíral, můj penis v něm cukal tak dlouho, dokud jsem mu měl co dát.
Ještě párkrát jsem se proti němu prohnul, ale roztřesené nohy mě sotva udržely a já na něj dolehl. Pustil jsem ho a jen se zachytil okraje stolu, abych se nesesunul k zemi a mohl v něm ještě aspoň chvíli setrvat.
Joben
Líbal jsem se s ním a dával do toho vše, co jsem mohl. Láska, chtíč, milování, něžnost, věrnost, tohle vše mnou právě procházelo jen jedním otřením jazyka o ten jeho. Patřil jsem mu. Definitivně a bez žádných omezení. Moje tělo, duše, mysl, vše bylo jeho.
Když mě pustil, pevně jsem ho objal a prohraboval se jeho bílými vlasy. Tak krásně klouzaly po prstech a já jsem si to užíval. Všechno jsem si užíval. Celého mě vyplnil a dál ve mně zůstával. Ani já ho nechtěl pustit.
Nejspíš bych byl schopný vyhladovět, jen když bude se mnou a ve mně. Zajímalo mě, proč k němu tak patřím a proč jsme se setkali právě v době mé dospělosti. Jak to, že jsme se nenašli dřív? Nejspíš by to stejně dopadlo takhle, ale už bych s ním byl.
Yakei
Nedokázal jsem přerušit polibek, kterým jsme tohle celé ukončili. Líbal bych se s ním pořád. Bylo to tak zvláštní a přitom neskutečné, jak se jeho drsný jazyk otíral o ten můj hladký a jemný.
Pustil jsem stůl, podebral jsem Jobena pod zády a přizvedl ho, abych se mohl narovnat.
Udělal jsem malý krok zpět, abych se uvolnil ze sevření jeho zadečku.
„Měli bychom se najíst a to že pořádně. Za chvíli jdeš za Mei a ona nerada čeká,“ pohlédl jsem do okna, kde bylo vidět, že je už hodně po poledni a za chvíli tu bude podvečer.
S Jobenem ten čas utíká tak rychle…
Pohladil jsem ho po zádech a mezi prsty protáhl jeho dlouhé vlasy.
„Jsi můj, Jobene,“ znovu jsem zabořil prsty do jeho vlasů a jemně je sevřel v hrsti. „Patříš mně a nikomu jinému. To si pamatuj,“ přitiskl jsem své rty na jeho, abych svá slova ztvrdil polibkem.
Joben
Jo, jsem jen jeho a jen jeho budu. Vím to od první chvíle, kdy jsme se v tom lese potkali. Tedy… Spíš, když mě přepadl, protože si myslel, že jsem divoký vlk.
Usmál jsem se při té vzpomínce a opětoval mu ještě víc jeho polibek. Nechtěl jsem, aby to skončilo, nebo aby jen na okamžik opustil moje rty. Takhle se mi to líbilo. Moc jsem se v tu chvíli do něj zamiloval.
Když ten jeho drnčivý hlas vepsal do mého srdce, jasně daná slova, a to, že jsem jeho, tělem se mi rozlilo štěstí. Už jsem nebyl sám… Byl jsem s ním a pln lásky, kterou jsem mohl dávat. Pořád jsem se však bál toho, co jsem vlastně zač a zda tím Yakei neublížím. Nikdy byl si to neodpustil.
„Jsem… Jen, tvůj,“ zašeptal jsem a znovu se přitiskl na jeho rty.
Nechtěl jsem se od těch polibků odtrhnout, protože pokaždé jsem se cítil hned sám, když mě opustilo jeho teplo. Jenže mi začalo pěkně kručet v břiše, jak jsem málo jedl.
Yakei
Ano, je můj…
Usmál jsem se, když jsem slyšel, jak mu zakručelo v břiše.
„Měl by ses najíst, nebo budeš vyhublý kocour a budou z tebe padat pruhy,“ políbil jsem ho ještě jednou na rty a pak jsem vstal a vytáhl Jobena na nohy.
„Nachystám ti vodu na mytí. Můžeš se zatím najíst,“ plácl jsem ho po zadku a pak se otočil ke kádi s vodou, abych ji nabral a dal ohřát.
„Mám vám dát doprovod, až půjdete s Mei na byliny?“ vzal jsem necky a postavil je blíž k ohništi, aby mu nebylo chladno, až se bude mýt.
Joben
Pousmál jsem se nad tou představou vyhublé kočky.
„Já jsem takový pořád. Nehubnu a ani netloustnu. Můžu sníst cokoliv a nic se nestane. Nejspíš má nějaké dobré trávení. A kočky mají být hubené, aby se všude protáhly. Co jsem četl od rádce, a to jen to, co měli ve starých legendách, tak se tygři využívali i jako zvědi,“ usmál jsem se a prohrábl si zpocené vlasy.
„Opravdu potřebuji vykoupat. Mám tě všude,“ olízl jsem si provokativně rty a slezl ze stolu dolů.
Pořád jsem stál, abych mu nezašpinil nějakou židli, byla by to škoda. Ujídal jsem od všeho něco a cpal se jak nezřízený. Opravdu jsem měl hlad, přeci jen jsem byl zvyklý vzít si kdykoliv jídlo. Trochu se to vše zkomplikovalo a já se ocitl tady. Jaké štěstí mě potkalo.
Jak daleko od domova jsem? Jaká šance byla, že tu potkám sněžného vlka? Jaká byla šance, že přežiji? Jaká naděje na lásku?
„No… Záleží na tobě. Určitě bych byl rád, ale zase je možné, že bys vadil lesním duchům a oni by před tebou utekli. Pokud chceme důležité bylinky, tak se musíme řídit podle nich. Myslím, že s nimi mluvím jen já. Ani Mei neměla tyhle bylinky, nejspíš by ani Tao nepomohla. Pokud je chceš ale vidět, budeš muset být jak pěna, jsou nádherní,“ pohladil jsem si nacpané břicho.
Yakei
Nalil jsem nejprve trochu studené a pak horké vody do necek a ještě to doplnil znovu studenou, aby se v ní Joben neuvařil. Moc té vody nebylo, ale dost na to, aby se mohl dobře umýt.
Vytáhl jsem z poličky jedno z mála mýdel, které tu ve vesnici byly, protože si tyhle věci každý cenil a hlídal, jak jich bylo nedostatek.
Jediná, kdo uměl uvařit mýdlo z tuku, byla Mei, a taky proto za ní každou chvíli chodil. Snad to jednou dobře naučí i svého pomocníka, aby vesnice nestrádala, až jednou Mei odejde.
Počkal jsem, až se Joben usadí ve vodě, vzal jsem mýdlo a začal jeho vlhké tělo jemně omývat. Užíval jsem si to… Dotyk na každém kousku jeho těla…
Má tak jemnou pokožku. Snad je to tím, že je kočka a i jeho srst je jiná, jemnější než u nás vlků.
„Dobře. Tak aby neměli duchové strach, půjdu s vámi, ale počkám na vás na kraji lesa,“ promluvil jsem po chvíli.
Stejně mi to přišlo zábavné, ta představa lítajících duchů… Ještě jsem žádného neviděl.
Joben
Když jsem viděl, jak se ještě kouřilo z vody, poslušně jsem si do těch necek sedl. Jen jsem přijímal ty příjemné doteky, kterými mě omýval, a vůně mýdla mě přímo omámila.
„Krásně vybraná kombinace bylin. Taky umím vařit mýdla, jen nejsou tak pevná a pěkně oblá jako tyto. Kdo to vaří? A… Ty necky jsou opravdu veliké, nepůjdeš za mnou?“
Poposunul jsem se zabral tak maximálně jednu čtvrtinu.
„Byl jsem zvyklý se koupat ve džberu, takže tohle je pro mě novinka,“ usmál jsem se a pohladil ho po ruce.
„Děkuji… Děkuji za vše,“ sklonil jsem hlavu rychle bokem, aby neviděl, jak se červenám.
Jsou to pro mě všechno nové věci, které jsem předtím nikdy nezažil. Ale naprosto mě tyto chvíle ovládají. City… Láska… Naděje… Vše mnou prochází a dělá hroznou paseku.
Miluji ho.
Yakei
„Mýdla umí dělat jen Mei,“ odložil jsem ho na zem a zadíval se na Jobena, jak si užívá teplé vody.
A pak když mě pozval…
Tahle nabídka se neodmítá.
Už jsem měl nakročeno, jednu nohu skoro ve vodě, když někdo zabouchal na dveře.
„Mei vzkazuje, že se má Joben připravit na cestu. Už je netrpělivá, a říkala, že než se obuje, tak má být na návsi,“ ozval se Akenův hlas.
„Dobře, za chvilku tam bude,“ odpověděl jsem a zlostně mlaskl.
Mám k Mei úctu, ale nevybrala si zrovna dobrou chvíli. No… Možná věděla, že budeme zaměstnaní a chtěla nám to překazit? Budu si s ní muset promluvit.
„Nedá se nic dělat, ale musíme se obléct,“ povzdechl jsem si a nohu vytáhl z vody.
Vzal jsem plátna na utření a jedno podal Jobenovi, aby se mohl připravit na cestu, stejně jako já.
Joben
Čekal jsem, že si sedne ke mně a já se na něj natisknu jako kočka, která hledá teplo klína svého pána, ale bohužel se tak nestalo. Místo toho jsem vstal a zabalil se do plátna. Vzal jsem si ze země oblečení, které tam zůstalo poházené, a zjistil jsem, že mám úplně roztrhanou košili. Docela mě to pobavilo a s úsměvem jsem ji ukázal Yakei.
Vytáhl jsem si čistou košili a otřel se do plátna, co jsem na sobě měl. Potom jsem se oblékl a vzal si ještě kousek chleba sebou do mošničky, kterou jsem nikdy nezapomněl doma.
„Je to pro duchy. Nejsou takový, jak si myslíš, beztak si představuješ ty lidské. Tihle jsou strašně roztomilí, spíš jako takové malé příšerky. Jsou rozmlsaní, ale chlebu nikdy neodolají,“ zasmál jsem se a ještě došel k Yakei, abych ho políbil.
Yakei
Oblíkal jsem se a při tom se usmíval, když mi Joben vysvětloval, jak to s těmi duchy.
Ať jsou, jací jsou, pořád to jsou duchové… A nějak mi to nic neříká. Ano, vím, že existují, ale nepatřím mezi ty, co by se nad nimi tak rozplýval.
„Tak jdeme,“ připásal jsem si k pasu jen krátkou dýku a vykročil ke dveřím. Jen jsem se ještě otočil k neckám a povzdechl si nad tím, že nás Mei přerušila tím svým vzkazem.
Sotva jsme došli na náves ke studni, z druhé strany se k nám už blížila svým šouravým krokem Mei.
„Tak vyrážíme?“ usmál jsem se na ni, když dorazila.
„Ha?“ zašklebila se na mě. „Od kdy sbíráš byliny? Nepozvala jsem tě,“ usmála se, ale hned na to ukázala rukou směrem k bráně, abychom se konečně pohnuli.
„Ts, a kdo se prosil o pozvání? Jdu si, kam chci,“ zavrčel jsem na ni.
Jen se zasmála už nahlas a dál si mě nevšímala. Najednou byl její krok svižný, až nepřiměřeně k jejímu věku.
Joben
Díval jsem se na to zestárlé tělo, které však popíralo svůj věk, najednou zrychlilo a snad i utíkalo. Musel jsem se nad tím pousmát, protože bylo vidět, že se na ty bylinky těší. Aby taky ne, každého léčitele to bavilo. Ten svit měsíční stříbrně, která se odrážela na kapkách rosy usazených na listech, byla prostě nádherná. Pokaždé ve mně budila pocit jakéhosi mystična.
Došli jsme k lesu, kde se už vyhoupl měsíc nad koruny stromů, a oba se sklonili pro první byliny. Heřmánek se na cestě mezi poli a lesem přímo vyjímal a jeho omamná vůně nás ihned udeřila do nosu. Dal jsem si pár kousků do brašny a Mei do košíku. Podívala se na mě a pousmála, ale nic neřekla. Moc dobře věděla, že dál s ní nepůjdu a naše kroky se rozdělí. Už při vstupu do lesa, jsem na ni mávl rukou a ukázal k malé houštině, která byla na opačnou stranu, než Mei šla.
„Rozumím. Jen buď opatrný, ne vždy jsou duchové lesa hodní. Ale vím, kam máš namířeno. Nasbírej ji prosím víc, jen ty ji můžeš najít,“ ještě jednou se usmála a s povzdechem zamířila o kousek dál k mechům a lišejníkům, které sloužily pro zastavení krvácení.
Hrábl jsem do mošny a vytáhl z ní kus chleba, co jsem tam dal.
„Pojď a nebuď takový bručoun, jen tu nechej tu dýku. Jsi se mnou a ucítí můj pach, přijmou tě. No nekoukej tak, všechno to nepoberu,“ zasmál jsem se nahlas a pohladil ho po tváři.
Neodolal jsem a políbil ho.
„Chtěl bych být brzo doma a… Dokončit… No… Zalézt do postele.“
Yakei
Nechat tu dýku? Nechápu… Vždyť duchům nic takového neublíží. Nakonec jsem ji ale položil k vzrostlému stromu a vydal se za Jobenem.
Já a bručoun? Kde na to přišel?
Ale po jeho slovech jsem si ho na moment přitáhl, políbil jsem ho a pevně sevřel jeho zadek, aby věděl, co znamená zalézt do postele…
Šel jsem za ním a rozhlížel se kolem sebe. Byl jsem ostražitý. Ať si Joben říká, co chce, duchů se nebojím, ale co ti živí? Jeden nikdy neví, kdy se tady může někdo ukázat.
Joben
Sakra… Tak hrozně jsem se chtěl obrátit a jít s ním domů. Nelibě jsem mlasknul, když mě jeho rty opustily a já se cítil ochuzen o jeho teplo.
Vydali jsme se hlouběji do lesa, který začal pomalu a jistě tmavnout, až nebylo skoro vidět na krok. Jako kočka jsem měl dobrý zrak a tak jsem chytil Yakei za ruku a vedl ho. Zastavil jsem se u jednoho pařezu a sehnul se, abych rozdrobil chleba na měkký nazelenalý mech.
„Prosím vás duchové lesa o pomoc při sběru měsíčního Jedobijce,“ přidřepl jsem do trávy a stáhl i Yakei, aby se ho duchové nebáli.
„Nejde o to, že by jim zbraně ublížily, ale o to, že by to brali jako neúctu a napadení. Potom všem, co je lidé chytali a zabíjeli, nebo a to je horší, zabili a sušili, jako talismany, jsou nedůvěřiví,“ snažil jsem se mu vysvětlit, proč musel nechat zbraň na začátku lesa.
Kousek od nás se ozval zvláštní křupající zvuk s nádechem jemně zvonících rolniček. Podíval jsem se dopředu na čtyři malinkaté postavičky, které spíš připomínaly právě chodící batolata s velikou kulatou hlavou, která se nakláněla, a s ní se přesýpaly černé knoflíkové oči. Jejich malá tělíčka byla průsvitná a světle zeleně svítila.
Po čase, co jsem s nimi byl, jsem už dost rozuměl jejich řeči. Nebyla složitá, jen pár gest používali jako dorozumívání.
„Jsou roztomilí, že?“ usmál jsem se na Yakei a mírně se duchům uklonil.
Yakei
Zašli jsme víc do lesa. Nechal jsem Jobena, ať se mě drží za ruku. Asi se bojí, nebo co… Ale budiž. Opatrně jsem našlapoval a stále se kolem sebe rozhlížel. Opatrnosti není nikdy nazbyt.
Když se zastavil u pařezu a nadrobil chleba, přidřepl jsem si k němu a čekal.
Poslouchal jsem, co mi říká a přemýšlel jsem nad tím, jestli umí číst myšlenky, když mi podal vysvětlení, proč zbraně ne. Vždyť já o tom neřekl ani slovo…
Po chvíli se objevili ti tvorové.
„Roztomilí?“ podíval jsem se na Jobena. „Řekl bych, že divní,“ pousmál jsem se.
Tohle vážně není nic pro mne. Jsem realista, uznávám přesto i věci, které jsou mezi nebem a zemí… Mám k tomu úctu, ale nedokážu se nad tím rozplývat jako on. Kdyby Joben nešel do lesa, nejspíš bych byl doma v posteli nebo na stráži.
Ale líbilo se mi, jak byl Joben nadšený, když se duchové objevili.
„Tak co ta bylina? Budeš sbírat?“ zeptal jsem se, když se mi to koukání zdálo už příliš dlouhé.
Joben
Zakryl jsem mu pusu, když jsem viděl, jak se po jeho slovech na něj všichni čtyři podívali.
„On myslel, jako že jste hezcí. I tak se tomu v našem světě říká,“ povzdechl jsem si, když moji výmluvu přijali.
Odstranil jsem mu ruku z pusy a pro jistotu ho políbil, aby se nezlobil.
„To na mně nezáleží, oni tu rozhodují,“ usmál jsem se na duchy a ti jeden po druhém seskákali z pařezu a zamířili nahoru do kopce.
„Tak jdeme,“ podíval jsem se na Yakei a ještě jednou ho políbil, ale to ve mně začalo probouzet něco zvířecího.
Nesmím ho tak často líbat, protože už teď jsem na něm závislý. Co potom?
Ještě jsem se k němu naklonil a zavrněl mu do ucha, jak mě to všechno ovládlo. Otřel jsem se o něj tváří a zamířil za těmi malými postavičkami. Poskakovali po kamenech a pařezech starých stromů tak, že se skoro vznášeli nad zemí. Konečně jsme po chvíli došli na místo, kde se už ve svitu měsíce stříbrně leskly byliny podobné kopřivám a kapradí. Táhly se vysoko k nebi a bylo jich docela dost, na nasušení a udělání tinktur.
Začal jsem jednu po druhé škubat a jejich ostré trny se mi zarývaly do rukou, jako kdyby mi je chtěli rozdrápat.
„Tohle je na té bylině nejhorší, musí se škubat ručně, jinak hned uschne a ztratí svoji sílu,“ podíval jsem se na Yakei a usmál se.
„Chvíli počkej, než je natrhám a potom půjdeme.“
Pustil jsem se dál do sklízení těchto skvostů, kterých bylo opravdu jen velmi málo, protože rostly jen na tomto místě a potom ve sněžné zemi.
Yakei
Šli jsme, až kdo ví kam, ale když jsme byli na místě a Joben hned začal trhat byliny, byl jak v jiném světě. On teda byl už předtím, když se k nám přidali duchové… a byl tak nějak roztomilý.
Jen jsem ho pozoroval a přemýšlel, co mě na něm vlastně uchvátilo.
Když se na moment zastavil, a podíval se na své dodrápané ruce, přidřepl jsem si za něj.
Chytl jsem ho a opřel si ho zády o sebe. Vzal jsem ho za zápěstí a olízl jsem mu prsty poškrábané od trnů.
„Bude se ti to rychleji hojit,“ dodal jsem na vysvětlenou. „No budeš ještě sbírat? Mě to jejich mluvení a chrastění a cinkání nedělá dobře na uši,“ ukázal jsem na ty tvorečky, co kolem pořád poskakovali.
Chytl jsem Jobena pod bradou, natočil si jeho hlavu k sobě a políbil ho. Byl opravdu nádherný, když mu jeho bílé vlasy zářily v měsíčním svitu a on byl vším tím tak nadšený.
Prostě nádherný. Zadíval jsem se do jeho očí…
„Miluji tě…“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů a znovu ho políbil.
Joben
Srdce se mi roztlouklo, jako kdyby se nedalo zastavit. Musel jsem být ve tváři rudější než barva krve, protože tohle jsem opravdu nečekal. Tělem se mi rozlilo naprosté blaho a láska mě pohltila, jak nekončící euforie.
Nedokázal jsem se z toho vzpamatovat, tak jsem jen pustil nasbírané bylinky z ruky a prudce ho objal. Políbil jsem ho a jazykem se otíral o ten jeho tak vášnivě, že jsem se nedokázal zastavit. Moje tělo se bouřilo a nastávala přeměna. Cítil jsem to… Tentokrát to bylo jiné. Mohl jsem to ovládat a potřeboval jsem to řídit.
Odtáhl jsem se od jeho rtů, když se uši i ocas objevily na mém těle a ocasní špička nervózně kmitala sem a tam.
„Jdeme domů!“ řekl jsem tiše a zvedl se ze země, abych se poklonil duchům.
„Děkuji, zase vám donesu chleba,“ usmál jsem se a změnil se v tygra.
Přehodil jsem oblečení přes bylinky a nabral je do tlamy. Bylo mi jedno, že mají trny, potřeboval jsem být rychle doma. Rozběhl jsem se k vesnici maje na paměti, že na kraji se musím zase změnit v člověka, abych je nepohoršil.
Chtěl jsem mu to říct doma… V posteli se srdcem na dlani. Musel jsem ho cítit v sobě. V tuhle chvíli se to nedalo zastavit, ne, když mi řekl tohle.
Yakei
Jeho objetí a polibek…
Byl tak přirozený a dal najevo, co cítí… Zahřálo mě to u srdce, protože mi tím tak řekl, že i jeho city ke mně jsou pravé.
Chtěl jsem ho popohnat, abychom už šli domů, a povedlo se. Ale to co jsem řekl, jsem myslel vážně.
Opravdu jsem se do něj zamiloval. Já vlk samotář…
S úsměvem jsem se rozběhl za ním. Po cestě jsem si ještě vzal svoji odloženou dýku a houkl na pomocníka Mei, že už máme hotovo a vracíme se do vesnice.
Díval jsem se na to černobílé zvíře, jak přede mnou běží ladným krokem, jak se v pohodě vyhýbá všem nástrahám, které se mu stavěly do cesty…
Byl opravdu nádherný. I já postupně zrychloval krok, abychom byli co nejdříve doma. U nás doma…
Joben
Zastavil jsem se těsně na hranici lesa a změnil se zpět v člověka. Než ke mně stihl Yakei přiběhnout už jsem byl oblečený a chytil ho za ruku.
Neodolal jsem a znovu ho políbil. Olízl jsem mu rty a uschoval si jeho chuť hluboko v srdci, které stále bilo jako šílené.
„Jdeme domů,“ zašeptal jsem, když jsem byl schopný od něj na okamžik odtrhnout rty.
Spěšně jsem se rozešel i s ním k domu a míjel snad všechny vlky, co na návsi ještě byli. Bylo mi to jedno, měl jsem jen jeden cíl. Když jsem viděl náš dům, hned jsem ho pustil a vběhl dovnitř, jak kdyby hořelo. Otočil jsem se v předsíni a šel pozpátku. Sundával jsem si oblečení, které všude poletovalo, jak jsem byl nedočkavý, aby se mě už konečně dotknul.
Yakei
Šel jsem za Jobenem a musel jsem se usmát, jak přidával do kroku. On snad vesnicí proletěl, aniž by si koho všiml. Kráčel jsem za ním svižným krokem a snažil se nevšímat těch významných úsměvů, které po mně házeli ti, co byli zrovna venku.
Dorazil jsem vzápětí po Jobenovi a jen za sebou zabouchnul dveře.
Díval jsem se na něho, jak se svléká a přímo mě k sobě láká.
Stáhnul jsem ze sebe halenu a rychle k němu přiskočil. Chytl jsem ho a vyhoupl si ho nahoru a podepřel si jeho zadek. Zaútočil jsem nedočkavě na jeho ústa.
„Tahle nabídka se neodmítá,“ zašeptal jsem do jeho rtů a znovu ho políbil, zatím co jsem si ho nesl do mého pokoje.
Dopadli jsme na postel.
Na moment jsem se zapřel o ruce a chvíli jsem si ho prohlížel, i když bych ho nejraději zlomil hned.
Ale ten pohled na jeho úžasné štíhlé tělo, bez jediné vady,… tomu se prostě nedalo odolat.
Sklonil jsem k němu hlavu a začal jsem ho okusovat jak hladová šelma všude, kde jsem se dostal, zatím co má ruka neomylně zajela dolů a začala ho dráždit v rozkroku, kde už on byl napnutý a tvrdý tak, že jeho penis začal propouštět první vlhkost.
„Jsi neskutečný,“ zavrčel jsem, když jsem skončil s drážděním jeho bradavek, olízl mu břicho kolem pupíku a vzápětí si vzal jeho erekci do úst.
Joben
Pevněji jsem sevřel nohy kolem jeho pasu, když si mě vytáhl do náruče. Cítil jsem mrazení v každé části mého těla a tisíce mravenců se přehupovalo sem a tam, jak se jim chtělo. Tohle byla naprostá a oddaná láska. Poprvé v životě jsem tolik potřeboval jeho doteky… Milování… Cokoliv, co mi nabídnul.
Vrněl jsem vzrušením, a když mě položil na postel, slastně jsem se proti němu prohnul. Jeho horká ústa mě obemkla a vtáhla do naprostého blaha, když se jeho jazyk obtáčel kolem mého penisu. Byl jsem ztracen v takové rozkoši, kterou mi dával... Každý dotek se mi zapisoval pod kůži, jako vypálený cejch a jeho vůně prostupovala všemi póry v pokožce.
„Yakei… Yakei… Moc tě miluji,“ zavrčel jsem do zvuků našich těl.
Chtěl jsem to opakovat stále dokola, ale můj hlas mě prostě zradil. Potřeboval jsem ho… Hned… Bylo mi jedno jak tvrdě… Jak si mě bude brát, jen když budu jeho. Vše se ve mně stahovalo a bylo těžké se udržet, abych se neudělal i taková chvíle mi stačila na silné vzrušení mého těla.
„Chci… Chci až s tebou,“ sípal jsem, protože jsem byl pohlcen těmi příjemnými pocity, které ovládaly mé tělo.
Yakei
Vnímal jsem jeho chuť a nechtěl se toho vzdát.
Ale to, jak to prožíval, slyšet jeho vzdechy, které nabývaly na síle a jeho slova…
Taky ho miluji a přiznal jsem si to rychleji, než bych s tím kdy počítal.
Zvedl jsem se a stáhnul ze sebe rychle kalhoty. Dopadly na zem a dýka klepla o dubová prkna podlahy.
Ještě na moment jsem se sklonil mezi jeho nohy, které jsem mu ještě víc roztáhl. Vsál jsem do úst jeho varlata, jazykem je podráždil a pak se přesunul k jeho dírce, abych ji pořádně navlhčil.
Naslinil jsem si i ruku a otřel si s ní penis. Nic jiného mě zrovna nenapadlo, a vzrušení mě ovládlo na tolik, že jsem už nemohl čekat.
Nedočkavě jsem se proti němu nastavil, chytil jeho nohy pod koleny a v momentě, kdy jsem mu je přitlačil k tělu, jsem do něj najel skoro celý a doprovodil to hlasitým výdechem.
„Taky tě miluji,“ sklonil jsem se k němu a zatím co jsem začal přirážet, vyžádal jsem si jeho ústa.
Joben
Prohnul jsem se jako luk, když do mě najel a stáhl jsem kolem něj pevně stěny, jak jsem ho nechtěl ani na okamžik pustit. Moje tělo šílelo, jak moc jsem po něm toužil.
„Miluji tě,“ zařval jsem tygřím dunivým hlasem a stiskl povlečení pod sebou, jako kdybych ho chtěl roztrhat.
Vlhl jsem pod jeho pevností a tvrdostí, která se ve mně pohybovala a otírala se o mé stěny. Tak příjemné mravenčení se mi v dávkách rozlévalo do těla, jako kdybych se s ním ještěnikdy nemiloval. S ním vše bylo jako poprvé. Pokaždé mě něčím překvapil a hlavně mě strašně přitahoval, že jsem bez něj nemohl dýchat.
„Yakei… Yakei…Ya,“ sténal jsem jeho jméno, když mi horko zalilo třísla a já se prohnul ještě víc proti němu.
Orgasmus mě celého pohltil a já vypouštěl sperma na své i jeho břicho. Byl jsem v euforii a jen cítil, jak jsem jim celý omámen.
Yakei
Ani bych nedokázal popsat, co to se mnou dělá, když jsem viděl, jak to Joben prožívá.
Jako by mi do žil vlili novou krev.
Nasadil jsem své tempo, i když se mé tělo mírně třáslo. Přicházela má opojná chvilka, která mě vždy na pár chvilek zcela vyřadí z provozu, a já se jen silou vůle držím, abych se na něj nesvalil jak pytel brambor. Zapřel jsem se pevně o ruce a do posledních přírazů dal vše.
Dýchal jsem jak uhoněný pes, ale přesto jsem dech na chvíli zatajil, když se přese mne převalilo horko a ve vlnách na mé tělo útočil orgasmus s plnou silou.
Svíral jsem plachtu, stejně jako Joben, svaly na nohách jsem měl zatnuté a tvrdé jak kámen, když jsem se zastavil a plnil Jobenův zadeček svým semenem.
Když to největší napětí povolilo, prudce jsem vydechnul a ještě párkrát pohnul svými boky, abych ještě aspoň na moment prodloužil to úžasné, co teď proběhlo.
Jak je možné, že mě tenhle kocour tak uchvátil hned od samého začátku? Ovládl mou mysl i mé srdce od první chvíle, co jsem ho potkal v tom lese.
Ať si na mě vrčí, syčí, vytahuje drápy… Je mi to jedno. Už ho nikdy nepustím a budu cenit zuby na každého, kdo se k němu jen přiblíží.
Opatrně jsem dolehl na jeho tělo. Hřálo snad skoro tak, jak moje. Byl rozpálený jak největší oheň, stejně jako můj cit k němu, který nejde uhasit ani největším vědrem vody.
Hladil jsem ho po jeho zpocených vlasech, díval jsem se mu do očí a usmíval se.
Mám jeho… někoho na kom mi opravdu hodně záleží…
Políbil jsem ho na rty. Tím polibkem jsem mu předával vše, co jsem k němu cítil.
Joben
Vrněl jsem blahem z toho všeho. Poprvé v životě jsem měl něco, na čem mi tolik záleželo, že jsem se toho nehodlal nikdy vzdát. Moje srdce chtělo snad prasknout láskou, kterou jsem k němu cítil. Bylo mi tak dobře… Jenom s ním jsem se cítil celý.
„Yakei… Vážně tě moc miluji, nejspíš už od chvíle, když jsi mě napadl na té cestě,“ zašeptal jsem a otíral se tváří o tu jeho.
Přišlo mi to vtipné, že mě zrovna tohle napadlo, ale už tam se mi moc líbil. Ještě jsem sice netušil, jak to mezi námi bude, ale osud mi ho prostě vhodil do cesty. Tolik náhod nás dalo dohromady a tolik věcí se stalo, abychom byli spolu. Jen jsem doufal, že nás osud zase nějak nerozdělí.
Yakei
Opatrně jsem opustil teplé Jobenovo místečko, které mě příjemně svíralo. Lehl jsem si vedle něj, díval jsem se na něj a hladil ho po břiše.
„Tak přemýšlím, jestli se mi vůbec chce něco… Ale asi ne. Hlídku nemám, hlad taky ne a jsem příjemně unaven. Co ty?“ zeptal jsem se ho s úsměvem. Políbil jsem ho na rty a přitáhl jsem si ho k sobě ještě blíž.
Pravda byla taková, že se mi opravdu nic nechtělo. Držel jsem si Jobena kolem pasu a i kdyby se chtěl jít umýt, zřejmě by se nikam nedostal. Začal jsem pravidelně oddechovat a pomalu se mi zavíraly oči…
Joben
„Já? Nechce se mi vůbec nic, jen s tebou ležet,“ řekl jsem tiše a víc se k němu přitulil.
Tak pevně mě svíral, že se nedalo vůbec hýbat, ale mně to nějak nevadilo. Spíš jsem se cítil v bezpečí a to jsem potřeboval ze všeho nejvíc. Monotónně jsem vrněl a uspával i sebe, tou příjemnou vibrací, která se roznášela mým tělem. Když jsem uslyšel jeho spokojené dýchání a cítil, že mi jeho hlava na rameni ztěžkla, jen jsem ho políbil a usnul u něj.
Bylo to tak příjemné… Vše ve mně spokojeně tepalo blahem a příjemné teplo se mi rozlévalo do těla. Prostě mě ten vlk ovládl a já mu patřil. Byl pro mě alfa, i kdyby mé zemi vládl někdo jiný, on byl mým králem a jen jeho jsem se rozhodl poslouchat. Můj muž… Má láska. Vlk a kočka.