„Řekl jsem ti, aby sis sebral své věci a vypadl z mého života, Jay! Nezajímá mě tvůj náhlý projev citů… Nechtěl jsem tě tu a nechápu, kde jsi vzal pocit, že chci s někým tak chudým bydlet…“
Tak takové pěkné ráno jsem si udělal dva dny před Štědrým dnem. Zajímalo by mě, kde ta spodina vzala pocit, že někdo tak bohatý jako já, bude chtít vztah s někým tak chudým, jako je on…
Nikdy… Je pravda, že se mi líbilo cítit vedle sebe jeho teplo, a jeho tělo bylo skvělé, ale prostě ne… Mé peníze byly v ohrožení, a já se s nikým dělit nebudu.
Nešťastně se na mě podíval a jeho světle modré oči se zaleskly slzami… Nezajímá mě to. Proč by mě to zajímat mělo? Mně stačí peníze…
Pracoval pro mě jako správce zahrady, a já se rád procházel tou krásou a vůní čerstvých květin, které mi nařezal do vázy. Když se poprvé svlékl jen do kalhot a jeho hruď byla odhalena, byl jsem v šoku z toho, že se mi jeho tělo tolik líbí. Jemná pokožka s bílým nádechem jak padající sníh, a jeho černé vlasy, které s tím vším kontrastovaly… Menší a hubená postava… O mnoho hezčí než kdejaká dáma, která se mi nabízela. Byly moc přeslazené a smrděly spoustou voňavek, které se k sobě nehodily.
Netrvalo dlouho a svedl jsem ho… Proč ne, mé peníze by svedly kohokoliv. Mé dárečky se mu líbily a on se neošíval, spíš se mi hezky nabízel…
Proč si nevzít něco, co je na dosah ruky… Ale on se nejspíš zamiloval, a já si nebyl jistý do čeho. Jestli do mě, ale to bylo nemožné…
Mé tmavě hnědé vlasy, které se táhly do poloviny lopatek, se na konci lehce vlnily a hustě obepínaly mou tvář. Mé svalnatější tělo s lehce nahnědlou pokožkou, se oblékalo jen do nejdražších obleků… Byl jsem majitelem jedné z největších firem na dovoz kávy a alkoholu ze státu do státu, a abych ušetřil, zaměstnával jsem jen jednoho účetního, který se staral i o papíry k dopravě. I tak bral moc…
Konečně se to nešťastné stvoření vyhrabalo z mého bytu a já se nadechl s volností. Tak jedna věc vyřešená a teď… Penízky…
Vyšel jsem ven a zamířil přímo do svého obchodu. Venku padal sníh a děti kolem mě skotačily. Když se míč přikutálel k mým nohám, s chutí jsem ho propíchl ostnem, který jsem měl schovaný ve své vycházkové holi. Brečely a já se dál mračil na celý svět. Nesnáším děti, jejich radost z Vánoc… Otráveně jsem si povzdechl a dál se brodil tou břečkou, které říkali vánoční nálada.
Došel jsem do své malé kanceláře a zvonek jen tiše zacinkal, aby oznámil můj příchod. Bony se uklonil a vrátil zpět ke své práci. Jak správný otrok svého pána. Pousmál jsem se. Odložil jsem svůj kabát a klobouk na věšák v rohu místnosti. Pomalu jsem se došoural ke svému stolu a začal psát své denní výkazy…
„Pane… Mohu vás o něco poprosit?“ ozval se Bonův hlas skoro u mé hlavy.
„Poslouchám, Bone, ale dlouho mě nezdržujte. I minuta je drahá.“
„Pane Connore, víte, mám nemocného syna a chtěl bych mu udělat hezké Vánoce. Koupit krocana a udělat si krásnou Štědrovečerní večeři, aby se cítil, jako na pravé vánoce. Ale chybí mi jeden zlatý dukát, abych ho mohl zítra koupit. Je to dopředu zamluvené a čekací doba je dlouhá. Mohl bych dostat svojí výplatu o týden dříve? Prosím, udělám cokoliv…“
„Asi jste se zbláznil, Bone, proč bych tuhle hloupost měl dělat? Peníze nerostou na stromech,“ rozzlobeně jsem mu odpověděl.
Jenže pak mi došlo, co řekl, a já chtěl někomu zkazit Vánoce.
„Dobře, dám vám ho, ale zítra a o Vánocích, tu budete sloužit celý den.“
Vystrašeně se na mě díval a potom souhlasil. S úsměvem jsem po něm hodil tři zlaťáky a odešel do svého domu. Hned doma jsem se usadil u svého velikého krbu, do pohodlného křesla a s knížkou v ruce usnul. Spalo se mi dobře, přeci jen tu nebyl nikdo, kdo by mě rušil. Zbytečné peníze za služebnictvo… Všechno jsme si mohl udělat sám, ne?
Probudilo mě cinkání řetězů a písklavý hlas u mého ucha.
„Connore vstávej…“ mrazivý hlas mi šeptalo do ucha.
Vyděšeně jsem se posadil a díval na průhlednou postavu, která byla obmotána řetězy a její tělo bylo na spoustě míst pořezané. Na nohou měl přidělanou železnou kouli a v ruce malou zlatou truhličku… Ve tváři jsem poznal svého starého přítele Samerse…
„Samersi? Jsi to ty?“ řekl jsem s vyděšeným hlasem.
„Ano, Connore, přišel jsem ti ukázat, kam tvá sobeckost a zloba povede…“ řetězy zacinkaly až děsivě a přiblížily se k mé hlavě. Najednou zmizel….
„Během zítřejší noci, tě navštíví tři duchové. Dobře si pamatuj, co ti ukážou…“ promluvil přímo u mého ucha, a já cítil, jak se ty řetězy dotkly mého ramene.
Cukl jsem sebou a spadl z křesla na zem. Vyděšeně jsem se na něj díval.
„Jen jsem tě přišel varovat… Podívej, co se stalo se mnou. Zaprodal jsem svou duši penězům a vše ztratil. Přišel jsem o lásku, rodinu a sám jsem se omotal řetězy, vzal svou truhlu se zlatem, než… Jeden skok do jezera a já se utopil. Chceš dopadnout stejně?“
Cítil jsem ten ledový pot a snažil se uklidnit své dýchání, ale ten jeho pohled mě ovládal. Najednou byl pryč, zmizel a já se držel na hrudi v místě, kde bilo mé srdce a snažil se nadechnout. Strnule jsem se díval před sebe, než jsem upadl na zem, kde mě pohltila černá a chladná tma.
Probudil jsem se na chladné zemi a mé tělo bylo živé a zdravé. Rychle jsem se postavil na nohy a prohlédl si osvětlenou místnost, do které dopadaly sluneční paprsky. Určitě to byla jen noční můra, nic jiného. Oddechl jsem si a znovu nastal můj další nepříjemný den. Když jsem dorazil do kanceláře, tak Bono jen stěží zadržoval slzy. Proč by mě to mělo zajímat, ignoroval jsem to tak, jako vždy. Jenže jeho pofrkávání a mokrá lejstra, která mi podával, se bohužel ignorovat nedala.
„Co je vám, Bone? Měl byste rychle udělat svou práci, jinak budete nadělávat přesčasy!“ vztekle jsem po něm prsknul.
„Omlouvám se vám, já jen… Doktor nám řekl, že tohle jsou poslední Tomovy Vánoce… Že… Že…“
„Nezajímá mě to, Bone, udělejte svou práci a už mi tu nedělejte nepořádek! I tu vánočně nazdobenou větvičku, co máte na svém stole, si odneste!“ neměl jsem na jeho smutek náladu. A proč taky, mě se to netýkalo.
„Omlouvám se vám, Pane Connore, hned se vrátím k práci,“ sklesle si usedl na židli a dál své oči upíral na mrňavá čísílka.
Den rychle utekl a já se mohl vrátit do svého domu. Když jsem vešel, něco bylo jinak… Květiny byly uschlé a nevoněly. Dům jako by smutně zasténal, když jsem si roztopil krb, jenže… Něco tu chybělo. Ale co?
Snědl jsem svou večeři a odebral se do pohodlné postele s nebesy. Sfoukl jsem svíčky a spokojeně usnul.
„Vstávej Connore! Jsem tu pro tebe… Je na čase, abys uviděl pravdu,“ příjemný dětský hlas mi mluvil do ucha.
Rychle jsem se posadil a díval na dívku, která byla mou sestrou.
„Iren?“
„Ano, jsem to já Connore.“
„Ale, ale… Ty jsi mrtvá?“
„Ano, jsem, ale kvůli tomu jsem nepřišla. Ukážu ti všechny tvé minulé Vánoce. Pojď se mnou…“
Natáhla ke mně svou drobounkou ruku devítileté holčičky a vytáhla mě z postele. Najednou jsme se ocitli u nás doma. Podíval jsem se před sebe a spatřil to, na co jsem chtěl tak dlouho zapomenout. Maminka seděla u velikého krbu. Držela mě a mou sestru v náručí, četla nám pohádky a všude voněly Vánoce.
„Pamatuješ Connore? Tady jsme byly nejšťastnější, s maminkou a v jejím náručí. Tatínek nikdy čas neměl, jen peníze ho zajímaly,“ smutně si setřela slzy z tváře a mávnutím ruky nás přemístila o dva roky později.
Krb byl vyhaslý a stromeček jen skromně ozdobený. Táta stál opřený o krb a díval se na nás dva, jak rozbalujeme dárky, o které jsme si napsali. Jenže ani ty dárky nedokázaly nahradit tu prázdnotu po mrtvé mamince. I přesto jsme byli schopni se s Iren na sebe smát, a hráli jsme si s hračkami, které jsme dostali.
Zase nás přemístila o tři roky později… V den Štědrého dne, kdy jsme již vše rozbalili a chystali se jít vypustit kapra do zamrzlého jezera. Otec s námi již Vánoce neslavil, ale měli jsme hodného sluhu, který s námi šel. Měl na zádech sekeru a pár prudkými ranami udělal díru do ledu. Iren šla první, a když se chystala vhodit kapra do chladné vody, led pod ní praskl a ona se propadala hlouběji a hlouběji do ledové vody.
„Iren, Iren… Pomozte mi někdo… Iren… Iren…“ křičel jsem z plných plic, ale ani náš sluha nebyl schopen Iren vytáhnout.
Nikdy nenašli její tělo. Byla ten jediný člověk, který mě opravdově miloval a já jeho. Iren mě opustila a já se cítil prázdný a samotný. Nikdo pro mě už na tomhle světě neexistoval. Po její smrti mě otec už nikdy nepochválil a ani se mnou netrávil čas. Jako kdybych umřel také. Iren… Jak moc mi chybíš ještě teď.
Viděl jsem to dítě, které klečí u díry v ledu a brečí, že ztratil tu největší vzácnost, kterou měl, na Štědrý den, kdy má být všude jen láska.
Iren mě chytila za ruku a přemístila do doby, kdy byl můj otec již mrtvý, a já začal své Vánoce ignorovat. Nebyl nikdo, kvůli komu bych je slavil. Byl jsem sám, jen se svými penězi, seděl jsem u prázdného stolu, jen s kouskem krocana a pár bramborami na talíři. To byly každé mé Vánoce…
„Musím jít Connore, miluji tě. Prosím, začni žít! Máš u sebe člověka, který tě miluje, neubliž mu…“
Natáhl jsem ruku, ale její tělo se již vypařilo jak dým. Když jsem se pořádně probudil, byl ještě večer a já seděl na své posteli. Má ruka byla natažena dopředu, jako kdyby se snažila něco uchopit, jenže… Iren…
Povzdechl jsem si a napil ze sklenice, která byla postavená na nočním stolku u mé hlavy. Znovu jsem se uvelebil v posteli a usnul.
„Connore, vstávej… Jsem tu pro tebe…“ ten hlas, já ho znal…
Tak moc mi ten hlas roky chyběl, to mě probudilo ze spánku.
Rychle jsem se posadil a uviděl svou maminku.
„Mami?“
„Connore, vyrostl si...“ pohladila mě po vlasech a vytáhla z postele.
Vypadala tak, jako před těmi roky. Krásné dlouhé vlasy, které padaly na její záda… Hnědé oči a ten nejkrásnější úsměv.
Chytila mě pevně za ruku a ocitli jsme se v polorozpadlém domku, do kterého střechou zatékala voda. Byla tam zima, ale živo. Krásné a radostné hlasy se nesly místností, a u velikého krbu spolu seděly děti a dospělí, kteří se usmívali.
Byl to Bono a jeho rodina. Seděli kolem malého, skoro opadaného stromečku s pár slámovými ozdobami. Drželi se za ruce a zpívali koledy. Venku za oknem padal sníh, a tady to bylo tak hřejivé… Kdekomu by roztálo srdce. Všichni se pomodlili a pustili do jídla. Na stole byly jen pečené brambory a trocha dušené zeleniny. Polévka v hrnci, které bylo také pomálu. Otočil jsem se na svou matku.
„Kde mají toho krocana?“
„Nepamatuješ si? Nepustil si Bona včas z práce a jeho žena pracovala přesčas. Mají čtyři děti a všechny své peníze dávají na lékaře pro Tomiho. Nestihl to a nevyzvedl krocana. Mají jen skromné jídlo, ale podívej se, jsou šťastni. Není tohle to kouzlo Vánoc? To jediné, co je důležité?“ hřejivě se usmála.
Ale v tu chvíli jsem se zarazil. Uslyšel jsem hrozný dávivý kašel, který přicházel z nejmenšího tělíčka, které patřilo Tomimu. Nemohl se nadechnout a všichni ho starostlivě hladili a snažili se ho uklidnit. Máma mě chytila za ruku a najednou jsme byli u Jaye. Seděl u svého stolu v malém pokojíku, který si pronajal a jedl jednu porci krocana s bramborovou kaší. Vychutnával si jídlo a vše měl krásně vánočně ozdobené. Ale vypadal smutně, neusmíval se, a vypadalo to, že několik dní nespal. I jeho červené oči naznačovaly, že brečel.
„Podívej…“ máma ukazovala na dáreček pod stromečkem.
Sehnul jsem se a podíval na jméno, které tam bylo napsané. Bylo mé… Strašně to zahřálo mé ledové srdce a já se najednou podíval na Jaye jinak, než kdykoliv předtím. On mě opravdu miluje. Nikdy jsem mu tolik neplatil, aby si mohl koupit nějaký dárek. Ale on všechny peníze ušetřil, aby mohl koupit dárek pro mne. Sakra… Byl jsem vždy takový sobec?
A najednou jsme byli u mě doma. Všude bylo zhasnuto, jen krb jemně osvětloval moji postavu a jak v ruce držím skleničku výborného, červeného vína. Sám… Bez nikoho… Žádný stromeček… Žádné dárky… Nikdo a nic… Jen prázdná, bohatá slupka…
„Ukázala jsem ti vše, musím jít…“ náhle jsem se ocitl ve své posteli a maminka mě přikrývala peřinou.
„Miluji tě Connore. Myslíš si, že na světě není nikdo, kdo by tě miloval? Prosím, vezmi si ze všeho ponaučení a staň se lepším člověkem. Teď spi…“ její slova mě uspala.
Spal jsem klidně, dokud mě nevzbudil ten hrubý hlas, který mi šeptal do ucha: „Vstávej Connore, hned… Je čas jít se mnou.“
Otevřel jsem oči a naprosto se zděsil postavy, která stála u mé postele. Rychle jsem se zvedl a konečně si pořádně prohlédl vysokého muže, který měl na sobě černý plášť s kápí a kosu v ruce…
„Ty… Ty… Ty jsi smrt?“ koktal jsem na něj.
„Jsem duch budoucích Vánoc, musíš jít se mnou…“ vytáhl mě z postele a ocitli jsme se na hřbitově.
„Proč… Proč… Jsme tady?“ ptal jsem se vyděšeně, než jsem spatřil poblíž stojící lidi, kteří se dívali na malý hrob, na kterém byly květiny.
Přiblížil jsem se a spatřil jméno na náhrobku. Tomi… Kolem stála jeho rodina. Plačící maminka, kterou podpíral Bono. Jeho tři sestry, které na hrob pokládaly květiny.
„On… On umřel?“
„A co sis myslel? Hned měsíc po Štědrém dnu, dostal záchvat kašle a jeho plíce se ten večer nadechly naposledy. Kdyby doktor přišel včas, mohl žít, ale oni stejně neměli peníze. Dnes je Štědrý den, přišli, aby mohli být s ním. Ale my tu jsme i kvůli jiné věci,“ ukázal na jeho malinkou sestřičku, která mířila k velikému hrobu, který byl opuštěný na konci hřbitova.
Na prázdnou desku položila jednu růžičku a pohladila chladný mramor, jako by někoho litovala. Poté sklesle odešla…
Zamířil jsem k náhrobku a ve chvíli, kdy jsem spatřil to jméno, se mi podlomily kolena a já se svalil na zem. Měsíc osvítil nápis na kameni…
Connor
„To jsem já?“
„Ano, udusil ses kostí z kapra, protože jsi neměl nikoho, kdo by ti pomohl…“
Začal se smát a kosou ukazoval na můj krk.
„Já… Já se napravím… Slibuji… Změním se… Já… Prosím… Vše napravím… Prosím…“
Křičel jsem a křížil ruce před obličejem. Když jsem je sundal z obličeje, slunce vycházelo nad obzorem a já byl ve své posteli. Tělo jsem měl celé pokryté studeným potem, a věděl jsem, že tohle nebyl sen, že se musím napravit, jinak zemřu sám a opuštěný.
Vstal jsem z postele a vykoupal se. Vzal jsem si černý oblek s bílou košilí a stříbrnou kravatou. Přehodil jsem si přes to dlouhý černý kabát a na hlavu usadil černý klobouk. Vyšel jsem ven, do krásného dne, kdy všude padal sníh a sněhové vločky dopadaly na střechy ještě spících domů. Teprve se rozednívalo a ticho mě povzbuzovalo v mém plánu. Zašel jsem do velmi drahého krámu, do kterého mohla chodit jen smetánka, a nakoupil sladkosti a pěkně velikého krocana. Vše jsem uložil do kočáru a zamířil za doktorem Abotem, který léčil mou rodinu po dlouhý čas. Byl nejlepší v tomto městě. Na poslední chvíli jsem ho ještě zachytil doma a po dlouhém přemlouvání a pár dukátech, které cinkly o jeho stůl, se vydal se mnou. Dojeli jsme k Bonově domku, a já zaklepal u jeho dveří. Když otevřel, jen nevěřícně se na mě díval.
„Hezké Vánoce přeji, Bone…“ řekl jsem s úsměvem a vrazil mu krocana do rukou.
Když jsem uviděl malé hlavičky, jak nakukují za jeho zády, vytáhl jsem pytel, který jsem schovával za zády a podal jim jej do rukou.
„Stavil se u mě Santa Claus a tohle vám posílá.“
Štěstím se jim rozzářily tváře a ony si sedly ke stromečku a vše pomalu otvíraly.
„Bone, tohle je doktor Abot, přišel se podívat na Tomiho, výlohy na jeho léčení uhradím. Vy si to odpracujete, ale s tím, že od tohoto měsíce budete dostávat zaplaceno za svoji práci tolik, kolik si zasloužíte. S tímto domem také něco uděláme,“ usmál jsem a chtěl odejít, ale Bono mě otočil k sobě a pevně stiskl v objetí.
„Děkuji vám, Pane, já… Budu dělat za tři, budu chodit přesčasy a budu vám klidně sloužit i doma. Tohle… Tohle je ten nejkrásnější vánoční dárek, který mi kdy, kdo dal. Nikdy vám nebudu moct dostatečně poděkovat. Prosím, přijďte večer na večeři… Žijeme skromně, ale s láskou, a budeme moc rádi za vaši přítomnost,“ jeho oči se leskly slzami, které mu již padaly na klopu jeho opraného, nahnědlého obleku.
Bylo slyšel, jak ta tíha na jeho srdci ve tvaru těžkého kamene spadla na zem a rozpadla se na tisíc malých kousků.
„Přijdu a rád,“ poprvé jsem svá slova myslel vážně.
Opravdu jsem byl rád, že jsem udělal dobrý skutek. Nikdy jsem pro nikoho nic neudělal, ale tohle byl tak hřejivý pocit. Co s tolika penězi, když se o ně nemám s kým dělit a nedělají mě šťastným, spíš prázdným. Cítil jsem se nějak šťastný a volnější, jak kdyby mi ze srdce spadly okovy.
Odešel jsem od jejich domu a venku se již dělalo šero. Tolika času mi zabralo, než jsem vše vykonal. Nasedl jsem do svého kočáru a nechal se odvést k Jayovi. Jeho pokoj byl tmavý, nesvítilo se tam. Jediné, co mě napadlo, bylo to, že se snad rozhodl, mi ten dárek dát. Rychle jsem odjel k sobě domů. O kočár a koně, se postaral můj kočí a já zamířil přímo k hlavnímu vchodu, nebyl tam. Chtěl jsem prohledat dům, ale všude bylo zhasnuto a zamčeno. Došel jsem na zahradu a uviděl ho tam. Seděl na malé lavičce, kterou pro mě opravil, a držel malý dárek v rukách… Vypadal, že tu sedí dlouho. Tváře měl červené a nos také. Klepal se, a jeho slabý kabát tomu jistě nepomáhal. Přepadl mě pocit, že ho mám také rád, a že jsem se jen všeho bál. Byl tak krásný, když sněhové vločky dopadaly na jeho černý kabát. Z nich se na jeho ramenou tvořily sněhové kopečky. Jeho černé vlasy vlály ve větru, který si pohrával s těmi pramínky, které svou zimní ostrostí pročesával.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli jít za ním, nebo dál stát a čekat, jestli si mě všimne, ale už jsem toužil po tom, obejmout jeho zkřehlé tělo. Došel jsem k němu a za ruku si ho vytáhl do své náruče. Pevně jsem ho sevřel, tak pevně, že zaúpěl bolestí. Trošku jsem povolil stisk a objímal jen jednou rukou. Druhou jsem ho chytil za bradu a přiblížil si jeho rty ke svým. Políbil jsem ho… Ty jeho ústa byly tak ledové a celé fialové, ale líbal jsem ho s jemností, aby mi snad neroztál. Jazykem jsem zahříval jeho rty, když jsem po nich přejížděl, a potom i jeho jazyk, když jsem vnikl do jeho úst.
Když už nemohl popadnout dech, tak jsem ho pustil, ale pro bezpečnost, jsem ho chytil za ruku a propletl s ním svoje prsty. Poklekl jsem do toho ledového sněhu před něj a upřeně se na Jaye zadíval.
„Prosím, odpusť mi. Vrať se ke mně. Změním se… Budu si tě všímat… Budu se o tebe starat… Žij se mnou… Prosím… Už neudělám chybu… Myslím… Myslím, že tě miluji, Jay,“ řekl jsem nahlas a jedinkrát neuhnul pohledem.
Ledová facka dopadla na mou tvář a doprovázela jí záplava hřejivých slz. Zvedl jsem se a chytil mu ruce, aby mě nemohl uhodit znovu. Natiskl jsem si ho na hruď. Ty malé pěstičky dopadaly na můj kabát v místě, kde mám srdce.
„Víš, jak moc tě miluji? Jak to bolelo? Proč si mi takhle ublížil? Proč sis myslel, že se mnou můžeš zacházet jako s nulou? Proč? Proč mi tohle říkáš? Chtěl jsem se tě vzdát, a teď dokážu dojít tak nanejvýš k tobě do postele. Jsi tak zlý Connore… Miluji tě…“ brečel a nadával, snažil se ze sebe vše dostat.
„Odpusť mi to, už jsem se opravdu změnil. Vím, že mi to třeba nikdy neodpustíš, ale já chci být s tebou. Pro příště, mi můžeš třeba rozbít úsměv.“
Chytil jsem ho za ruku a odtáhl k sobě do pokoje. Když se dveře zabouchly, začal jsem z něj strhávat oblečení a zároveň ze sebe. Kusy svršků se povalovaly po zemi a všude možně si ležely tak, jak jsem je na zem hodil. Položil jsem ho do postele a pozoroval jeho nahé tělo. Jak moc mi chybělo… Ty doteky, polibky, milování, vše mi najednou docházelo, jak kdyby se to dělo právě teď. Poprvé…
Prsty jsem přejížděl po té hladké pokožce a přijímal každý menší záchvěv jeho těla, které přímo žadonilo o mou pozornost. Jen jemně jsem se dotýkal jeho růžových hrbolků a dráždil je tím. Potom má ruka sjela do jeho rozkroku a pohladila jeho penis, který se tím dotekem napnul.
Jak hezký pohled, na jeho dokonalé tělo.
Jazykem jsem zaútočil na jeho krk a ucho, které jsem prvně jazykem objížděl a potom mírně cumlal jeho lalůček. Jazyk zamířil přes klíční kost na jeho bradavky a pohrával si s nimi, jako kdyby to byly pralinky. Cumlal jsem je, mírně kousal a potom dráždil. I mně se líbil ten pocit, jak se tvrdé bradavky otíraly o můj jazyk. Nezapomněl jsem po jeho vzrušení přejíždět sevřenou rukou nahoru a dolů, abych mu dopřál ještě větší rozkoš. Celý se pode mnou svíjel a sténal rozkoší. Pomalu jsem opustil jeho bradavky a zamířil do jeho lačného rozkroku. Můj jazyk byl jak splašený, snažil se zapamatovat každý kousek jeho pokožky. Jizvičky… Ďolíčky… Drsnější kůži… Jemnější místa na jeho těle, o která jsem se otíral tváří.
Přes pupík, do jehož okrajů jsem si mírně kousnul, jsem sjel na jeho mužství. Přejel jsem ještě jednou po celé jeho délce a olízl jeho narůžovělou špičku. Potom jsem si ho vsunul do úst a pomalu rty sjížděl až ke kořenu. Prohnul pánví proti mně a zasténal. Začal jsem vyjíždět a zajíždět do svých úst, a mé prsty se přemístily k jeho otvoru. Byl horký, pomalu jsem jeden prsty vsunul do jeho otvoru, hlouběji a hlouběji, dokud jsem neucítil to místečko, které ho celého rozechvělo. Byl pevnější, než jsem si pamatoval, projížděla mnou vlna vzrušení z dotýkání se místa, o které jsem se předtím nikdy nezajímal. Přidal jsem další prst a dráždil jeho nitro, které chtělo víc a víc, stejně jako penis v mých ústech. Nedokázal jsem se již víc kontrolovat, mé vzrušení se napínalo do konečné velikosti a nedokázalo se déle ovládat. Vytáhl jsem své prsty a propustil jeho vzrušení ze svých úst.
Víc jsem mu roztáhl nohy a přitáhl si ho na svůj klín. Opatrně jsem vnikl do jeho teplého vstupu, a pak až po kulky tvrdě přirazil. Jeho nohy mě obmotaly a více si mě přitáhly. Opřel jsem své ruce o postel v místě, kde měl hlavu a začal se pohybovat v rytmu lásky, která mě ovládala. Tam a zpátky jsem zajížděl a vyjížděl, to tření, které jsem cítil, bylo neskutečné. Snad poprvé jsem si všeho všímal. Jeho pevnosti těla, které se lesklo potem… Dokonalé pokožky, které vypadala jak vytesaná z mramoru… Jeho hlasu, který sténal mé jméno… Jméno, které si ho nezasloužilo.
Nic jsem neudělal, aby se do mě zamiloval. Dlužím mu celý svět…
Pokračoval jsem, dokud se mé tempo nezrychlilo, a já ucítil, jak mým tělem projela vlna orgasmu. Všechno teplo, co mé tělo schovávalo, se uvolnilo do jeho těla a vyplnilo každý kousek jeho úžasného zadečku. Jak kdyby nemělo zůstat nic… Žádný volný prostor… Ani nepatrná známka toho, že mi nepatřil.
Z posledních sil, které mi dovolovaly ještě dýchat, jsem uchopil jeho vzrušení a pár rychlými tahy, dovedl i jeho k vysněnému cíli. Cítil jsem, jak se jeho tělo propnulo a vzrušení se mu zacukalo v eufórii, kterou jsem mu přinášel. Jayova bílá tekutina se leskla na mém břichu, a já si ho vytáhl do sedu. Objímal jsem ho a líbal, tak dlouho, že to byla snad věčnost, než jsem byl schopen od něj své rty oddělit.
„Miluji tě Jay.“
Potom jsme jen leželi a já hladil jeho rozpálené tělo. Tolik mi bylo líto, jak jsem se k němu choval… Co jsem mu udělal… Jaká bestie mě ovládala?
Konečně jsme si vše vyříkali a dlouho mluvili, dokud nenastala noc, a my se konečně zvedli z postele. Sehnul jsem se pro malou krabičku, kterou jsem s oblečením zahodil na zem a konečně si ji otevřel. Byla celá z mahagonového dřeva a po otevření, jsem se nestačil divit tomu, co mi koupil. Byly to kapesní hodinky. Stříbrné pouzdro s proskleným prostředkem vrchního krytu a pozlacenými ručičkami, které byly vidět tou prosklenou částí. Ozdobená stříbrnými ornamenty a po otevření, byl na vnitřní straně krytu nápis: „S láskou“
„Muselo to být drahé, kde jsi na to vzal?“
„Jsou po mém dědečkovi, je to důležitá památka. Nechal jsem je opravit a vyrýt tam ten nápis. Ke mně se nikdy nehodily, ale k tobě prostě patří. To abys věděl, kolik máme času,“ řekl Jay s úsměvem.
Objal jsem ho a políbil na jeho krásnou tvář. První dárek po spoustě let, který byl od osoby, která mě miluje. Nikdy je neztratím a ani nerozbiji.
„Děkuji ti Jay, co by sis ode mě přál ty?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Už vše mám, ty jsi moje přání,“ po těchto slovech se natiskl na moji hruď a políbil mě.
O hodinu později jsme již ruku v ruce stáli u Bonova domu, a ten s úsměvem nás vítal u štědrovečerní večeře. Ten večer, jsem začal žít. Ten večer jsem poznal lásku… Ten večer jsem poznal slovo rodina. Krásný večer plný splněných přání, lásky… Po boku přátel a životního partnera, kdy do oken bubnují vločky sněhu, a v krbu praská dřevo. Vše září barvami, které svítí na vánočním stromečku, a vůně cukroví se line z každého koutu.
Pochopil jsem, že peníze mi štěstí nepřinesou, a že bez lásky je život jen prázdný a nudný. Pro tento okamžik jsem se narodil a pro něj žiji. Ten den, jsem Jayovi jako vánoční dárek dal své srdce, a on mi ho nikdy nezlomil. Nejkrásnější Vánoce, které jsem takto měl každý rok. Plné lásky a naděje, štěstí a vánoční nálady, která ovládá srdce všech, kteří se jí dají napospas. Pochopil jsem, že nejdůležitější je, mít Vánoce s někým, koho opravdu milujete. Je jedno, jestli je to rodina, přítel či partner, důležitá je vždy láska, protože bez ní není naděje a štěstí. A Vánoce se pro mě staly nejkrásnější svátky v roce. Hlavně když se Tomi uzdravil a mohl je slavit se svou rodinou…