Určitě ne… To nemohl být Airyn, tak hloupě by svůj život nedal. Ne… On ne…
Srdce se mi svíralo ostrou bolestí, že to přeci jen může být on, a tělo se mi chvělo strachem. Snad poprvé mi začalo na někom záležet jinak, než na své rodině. Řekl bych, že za těch pár dní, co jsem byl s ním, mi dal mnohem víc, než kdokoliv jiný.
Možná… Ale jen možná… Ho miluji…
Tohle uvědomění mě ještě víc tížilo a přiblížení k tomu místu bylo, jako zabodávat si každým krokem do paty hřeby. Ale…
Razi… Měnil se. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo tak brzo a ty Angelosové hyeny našly svého nového vůdce. Nebyl na to připravený, a už vůbec nevěděl pravdu, která byla na tom všem ta nejhorší. Podle jeho výrazu, byl sám z téhle situace v šoku, a já se mu ani trochu nedivil. Vyděšeně se díval na svého druha, z kterého jeho pach doléhal až ke mně.
Tak silné spojení dvou podobných si lidí, které…
Opět to ve mně zavířilo pochyby a já se zmateně díval okolo, zda opravdu odněkud neběží Airyn. Nemohl jsem uvěřit faktu, že by můj „synovec“ zabil mého druha. Nechtěl jsem si to ani připustit…
Ne… určitě ne…
Jenže jeho pach… Proč jsem ho nikde necítil. Nemohl jsem jej v tom hrozné zmatku zaměřit, i když jsem se sebevíc snažil.
Ze zamyšlení mě probral až fakt, že někdo vzal toho Raziho Night Walkera do mohutných tlap a táhl jej pryč. Viděl jsem, že to byl jeden z mé smečky a pocítil příležitost, jak to vše Razimu vysvětlit.
Rychle jsem k němu došel a jen zavrčel slova, která mě drásaly víc, než jakákoliv dřívější lež.
„Jestli ho chceš, najdi si nás!“
Bylo to hrozné… Hnal jsem ho do sluje těch nejhorších nepřátel, abych mu jen řekl pravdu. Jenže… Nemohl jsem tady a navíc s Angelusy za zády, kterým jsem nevěřil ani jejich pohledy. Byl to obrovský boj, který jsem sám v sobě sváděl, ale nebyla jiná šance a možnost, jak to vyřešit. Hlavně, když jsem už kývl na toho Werewolfa, aby ho vzal sebou. Pomalu se vzdaloval s Raziho druhem a já viděl, jak se z toho hroutí k zemi.
Moc mu chci pomoct… Moc… Nejde to…
Stejně to bylo silnější než já a moje ruka instinktivně pohladilo jeho hlavu. Bylo to tak málo a přitom, jak kdyby to znamenalo celý svět. Byl jsem jeho kmotr… Strýc… Bratr… Rodina, která nesměla nikdy být přiznána. Jak hrozně to bolelo… Přímo jsem z toho šílel.
„Dost! Jít!“ zavrčelo mi něco hrubě do ucha a během chvíle mě to poslalo do říše snů.
Vůbec jsem netušil, kdo… Nebo co se stalo… Ale trochu jsem vnímal, že mě někdo nese a pokládá na tu smradlavou a tvrdou matraci, která mi byla tolik známá.
„Neposlouchat, když já ti něco… říkat. Chránit tě… Ty blbec… Neznat většího… Hlupák… Aaaaa… Naštvaný… Mít ti natrhnout zadek…“
Slyšel jsem, jak Airyn chodí sem a tam a snaží se uklidnit to, co v něm pěkně doutnalo.
„Omlouvám se. Musel… Au… Musel jsem…“
Pomalu jsem se posadil a mnul si přitom hlavu, která mě neskutečně bolela.
„Proč si mě tak praštil? Stačilo říct, že jdeme. A…“ podíval jsem se na Airyna a prohlédl si ho od hlavy k patě, jestli není zraněný.
Byl jsem vážně moc šťastný, že se mu nic nestalo. Sice na sobě měl nějakou zaschlou krev, ale podle pachu, mu rozhodně nepatřila. Od určité doby, by stejně ostatní lidé, nebo Angelusové i Night Walkeři byli ukradení, takže pokud se jim něco během boje stalo, byla to jejich věc. Nehledě na to, že to oni si vybrali tuhle cestu, takže museli být připraveni na následky, které to sebou neslo.
Ale… Musel jsem se pousmát, když se mi tělem rozlil ten příjemný pocit, že je vážně tady a živý. Bál jsem se o něj. Bylo mi jedno, že je naštvaný a zuří, i tohle mi přišlo skvělé. Možná jsem byl trochu masochista, ale on… Byl tady a se mnou.
Nejspíš jsem už v té době byl tak trochu měkkota.
„Proč? Ty ptát? No… Musel jsem? Hmmm?“ odpověděl stejnou větou jako já.
Bylo naprosto zřejmé, že to v něm pořádně vře. Ani jsem se mu nesnažil moc omluvit, stejně by to nemělo podle jeho pohledu cenu.
„Stáhnout hadry… Lehnout… Trest!“
Procedil vztekle mezi zuby a jeho svaly rozehrály svojí nejhezčí skladbu, když se ke mně blížil.
Jooo… Mám rád, když se ke mně takhle chová. Sice je to dost podobné tomu, jak si mě bral můj „Anděl“, ale… On je jiný. Naprosto jiný…
Tak moc rád ho poslouchám. Nevadí mi pro něj roztáhnout nohy a nechat ho, aby mi to udělal. V čem je to jiné? Proč jsem mu tak propadl i přesto, že vím, kam to všechno směruje?
Stáhl jsem si kalhoty, které mě jediné kryly, a znovu se natáhl na tu matraci. Cítil jsem se zvláštně. Celý nahý a vystavený jeho pohledu, jenže to bylo na druhou stranu neskutečně vzrušující a tak… Rajcovní.
Zavřel jsem oči, protože jsem nevydržel dívat se dál na jeho tělo. Ne, že by se mi to hnusilo, spíš mně to nesmírně bouřilo všechny orgány v těle, jak jsem po něm začal toužit.
Hlava mě sice pořád trochu bolela, ale na to se přeci neumírá. Tohle bylo silnější než já, nebo Airyn sám. Radost se mísila s chutí po tom druhém, kdy mi bylo najednou všechno okolo ukradené, dokonce i to, že tu byl dole s námi Derek.
Netušil jsem, co s ním je, nebo kde vlastně je, ale v tuhle chvíli, se o to vůbec nejednalo.
Slyšel jsem jeho hrubé vrčení, jak se ke mně přibližuje. Jeho drápy se pomalu sunuly po mém těle od kotníků, až po stehno, kde za sebou nechávaly krvavé šlince. Jenže ty během chvíle příjemně hladil Airynův jazyk, který mi po nic přejížděl a tím tišil krev, která z nich vykapávala. Prohnul jsem se proti němu, abych ještě víc cítil jeho laskání. Nedával jsem takovou péči o mé tělo, protože se ke mně nikdo takto nechoval. Užíval jsem si to.
Airyn vše doprovázel malými kousanci, které mi zanechával na těle. Šílel jsem… Toužil jsem po něm a tom, kdy mě dovede na pokraj blaha.
„Užíváš? Byl jsi neposlušný… Ty… Haaa… Bát o tebe… Nemět tam být! Zlobit!“ jeho kárání se mi snad líbilo ještě víc, než to, když byl na mě hodný.
„Neměl… Ale Razi... Děkuji,“ zašeptal jsem, když jsem ucítil jeho prsty, jak se do mě noří hned dva najednou.
Nezatěžoval se přípravou, nebyla ani nutná. Jen spustil sliny na své prsty a znovu zasunul do mé dírky, která je lačně přijímala. Povoloval jsem sevření, které přímo drtilo jeho prsty a odmítalo je pustit dál, když jsem ucítil jeho jazyk, jak mi přejel po rtech a já ho vpustil dovnitř.
Proplétaly jsme je spolu, jako kdyby se jeden nemohl toho druhého nabažit. Tak silná vášeň mnou projížděla, že moje tělo hořelo touhou po jeho dotecích.
Byl jsem naprosto pohlcen tou silou okamžiku, která mě ovládla jak loutku.
Nemohl jsem čekat… Nechtěl jsem čekat… Bylo mi jedno, jak moc by mě to bolelo, chtěl jsem ho… Jeho… Jak kdyby mi někdo zatemnil mysl. Nechápal jsem, proč a jak na mě tak moc jeho mužná přitažlivost působí, ale… Líbilo se mi to.
Ne… Propadl jsem tomu.
Propnul jsem se vzrušeně proti jeho tělu a cítil, jak se mi penis otírá o jeho břicho, kde přejel snad každý vypracovaný bochánek. Ještě víc to rozproudilo krev v mých žilách a probudilo zvíře, které mělo ještě značnou chvíli spát.
Vše jen kvůli němu… Proč on? V čem je tak jiný? Nikdy jsem neslyšel o Night Walkerovi, který by natolik povolil ostražitost, aby dovolil Werewolfovi si ho vzít. Nikdy… Až nyní.
Slyšel jsem to hrubé zavrčení, když vytáhl prsty a sám se mi napasoval mezi kolena. Jak hrubě se vnořil do mého těla, ale přitom mě to nebolelo. Něco tak silného jsem cítil jen s ním a chtěl jsem to tak mít i nadále. Jenže…
Ty tvrdé nájezdy do mé dírky, vyvolávaly jen slastnou odezvu, kdy se do vzduchu nesly moje vzdechy a výkřiky jeho jména. Matrace se místy posunula po zemi, jak animálně jsme se chovali. Naprosto vše kolem nás zmizelo a zůstali jsme jen my dva.
Cítil jsem každé otření jeho penisu o mé stěny a náraz do prostaty, kdy mnou pokaždé projelo to elektrizující mrazení, které vždy následovalo horko napadající mé třísla. Euforie, kterou rozbouřil hluboko ve mně, víc a víc prostupovala každou částí mého nitra a vpíjela se do pokožky, jak kdyby mě chtěl sníst.
Objal jsem ho kolem krku a vycházel mu zadečkem vstříc, jak moc hluboko jsem toužil ho mít. Bral si mě tak, jak chtěl, ale přitom to bylo i po mém. Nohama jsem mu obemknul pas, abych ho silněji přitáhl k sobě. Když tu mě najednou popadl ten silný a omamný okamžik, ve kterém bych klidně umřel a to velmi šťastný. Začal jsem se třást ve chvíli, kdy mě orgasmus připravil o poslední zdravé uvažování a v dávkách se mé sperma usazovalo na jeho břiše. Jenže ve stejném okamžiku, jak kdyby to někdo odpočítal, se mými útrobami rozlilo to dokonalé horko, které mě vždy vyplní až po okraj a o to víc prohloubí moje uspokojení.
Zabořil jsem hlavu do jeho hrudi, když se ke mně sklonil a nasával všechnu tu příjemnou vůni. Naprosto dokonalá esence všeho, co on vyzařoval. Nechápal jsem, jak i v téhle „stoce“, dokáže vonět jak jarní vánek. Tak svěží… A ty jeho černé oči a vlasy, skoro jako kdyby je zašpinil rozemletým uhlím, i tak však žádný běžný odstín černé nedokázal popsat ten jeho.
„Už to nedělat! Mít… Mít pro tebe pře… Dárek? Až vyspat… Jít tam…“ zavrčel z posledních sil, než že mě vyjel a svalil se k mému boku.
Ihned mě objal a vtáhl do své mužné náruče.
Takový pocit bezpečí… Šílené… Vážně tomu nemohu uvěřit. Je to jak hloupý sen, který se za okamžik z mé hlavy vytratí. Ale já nechci… Chci snít dál. Poprvé…
Byl jsem unavený. Strašně vyčerpaný a vše na mě dolehlo, jak kdyby do mě blesk uhodil. Během okamžiku mě dohnalo spaní a já zavřel oči.
„Jít… Vstávat,“ probudilo mě šeptání do ucha, až mě to vylekalo.
Nečekal jsem něco takového, spíš pořádný řev. Posadil jsem se a hned se rozhlížel okolo, co se děje.
Airyn se jen usmál a pomohl mi na nohy, když viděl, jak ještě rozespale se protírám oči a snažím se probudit. Podal mi kalhoty a tričko, které mi nejspíš vytáhl z batohu a pobaveně si mě prohlížel, protože on sám, již oblečen byl.
„Kam jdeme?“ zeptal jsem se, když jsem už připravený stál u něj.
Jen se pousmál, ale neodpověděl, jako kdyby to bylo tajemství, které chce udržet v tajnosti. Chytil mě za ruku a táhl ven, kde se po nás dívala moje smečka, lačnící po nějaké další akci. Byla vidět jejich chuť do dalšího boje, podle toho, kolikrát během té chvíle zavyli, aby mě přivítali.
Tak zvláštní mít někoho, koho jste zdědili a oni poslouchají.
Ne proto, že musí, ale pud jim velí, že já jsem alfa. Jak zvláštní tvorové to jsou. Myslel jsem si, jak jsou hloupí a lačnící po krvi lidí. Jenže to najednou vypadá úplně jinak.
Šel jsem za Airynem. Klidně…. Spíš trochu natěšeně na to, co na mě čekalo. Jenže…
Srdce se mi rozbušilo, když jsem viděl to, co se objevilo přede mnou. Sice jsem tak nějak podvědomě věděl, že Raziho přítele dotáhl jeden z mé smečky sem, ale… Netušil jsem, co tu s ním dělají, nebo že se tu objeví sám Razi.
Díval jsem se na tu srdceryvnou scénu, když Razi svíral v náručí svého milence a dával mu svou krev. Jen on ho mohl zachránit. Ne jen jako jeho druh, ale protože byl Angelusem. Smlouva nejspíš již dávno sepsána byla, podle toho, jak silné pouto z nich čpělo. Tohle nebylo jen o chtíči, to byla láska. Trochu jsem jim záviděl, že něčeho takového dosáhli, protože já se v tomhle paktu vždy trápil. Jenže oni… Bylo to hezké a já jim to moc přál.
Ale…
Sebral jsem poslední sílu, která ve mně zbyla, a vzpamatoval se ze svého překvapení. I když jsem byl rád… I když jsem chtěl Raziho obejmout… I když jsem chtěl všechno nahlas vykřičet… Před svojí smečkou, jsem nemohl ukázat svoji slabost. Před tou, která se již pomalu přibližovala, a postupně vcházeli dovnitř bývalého divadla, které se propadlo do podzemí
V hlavě mi najednou v rychlosti proběhlo vše, co se doposud stalo a díky bohu mě to konečně probralo. Všechna bolest, která byla ukrytá hluboko ve mně, vyvřela na povrch, jak horká láva ze sopky a pomalu znovu zatemnila mou mysl. Skryl jsem všechny pocity, aby nebylo vidět, jako moc chci s Razim být a mluvit s ním jako přítel a ne někdo, kým on nyní pohrdá. Svým způsobem jsem chápal, proč z něj cítím tolik vzteku. Držel jsem, podle něj, jeho druha a ti dva se k němu zrovna mile nechovali. Jenže… Musel jsem se chovat tvrdě… Nesmlouvavě a jako by se mě to netýkalo. Bolelo to…
Tak moc mi chybí… Už to není dítě, ale silný a statný muž, který miluje toho druhého tak, jako to měli jeho rodiče. Jsem tolik hrdý na to, co z něj vyrostlo a že ho neovlivnilo nic z toho, co se stalo. Bylo to dobré rozhodnutí schovat ho daleko od toho všeho.
Nadechl jsem se a napřímil, aby nebylo nic poznat a pomalu scházel po schodech v hledišti k pódiu, kde se již odehrávala hra o život.
„Ale, ale… Copak to tu máme?“ řekl jsem tak chladně, až mě samotnému z toho bylo špatně.
Vše se ve mně svíralo a bouřilo to, jak kdybych měl vybuchnout. Držel jsem se… Moc jsem se uvnitř držel a přitom se sebou sváděl neskutečný boj.
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Meriland Norik. Znáte mě pod jménem Mernok. Nemá cenu se snažit bojovat, jsme v přesile.“
Ano, bohužel pro tebe, je tu Werewolfů příliš mnoho a vy jenom dva, protože se ten tvůj nemůže v jeho stavu počítat. Ale… proč jsem tuhle lež tak dlouho přiživoval a přitom jsem věděl, že to nepřinese nikomu nic dobrého? Nemohl jsem tušit, že se to jednou stane pravdou a já budu jeden z vůdců Werewolfů. Lež se stala pravdou.
„Toto není nutné, i když jsem zvědavý, jak moc jsi podobný svému otci,“ procedil jsem mezi zuby, jak kdybych si měl tím vyrvat jazyk.
Nechtěl jsem mu to říkat. Tak moc mě to štvalo a ubližovalo, ale když jsem viděl, jak se pomalu mění, začal jsem mít strach. Přece jen to byl Angelus, který tady rozhodně neměl co dělat a já nemohl za tyhle bestie ručit. Kdykoliv ho mohli napadnout a zabít. Jim nešlo o to, že je od policie, ale o to, že je jejich největší nepřítel. Viděl jsem ty pohledy všech Werewolfů kolem mě a i to tiché vrčení, které postupně zesilovalo. Cítil jsem tu jejich touhu po krvi někoho takového, a slyšel každé zapraskání svalů, když v nich jejich chtíč rostl. Strach o Raziho mě naprosto přemohl a já se k němu přiblížil tak, aby oni věděli, že je nemohou napadnout.
Ustoupili a jen vyčkávali, co udělám. Trochu jsem si oddechl, i když jsem moc dobře slyšel podrážděné zamručení Airyna, který mi stál již těsně po boku.
Zuří… Hodně se zlobí a já ho svým způsobem chápu. Ale… Raziho prostě ochráním. Vím, že to nejspíš potom odnesu, protože ho neposlouchám v tom, co mi říká a dál se vystavuji nebezpečí, ale… Mám už ze své „rodiny“ jen Raziho.
„Otci?“ uslyšel jsem z jeho úst a uvědomil jsem si svou chybu.
Řekl jsem to bez rozmyslu a vůbec si neuvědomil, že on to neví. Zasekl jsem se a chvíli si promýšlel, co vlastně mohu odpovědět, abych mu neřekl celou pravdu a on se ještě víc nerozčílil. Jeho proměna již byla skoro u konce, tak už bylo jedno, jak moc se prořeknu, nebo ne.
Jen jsem se díval na tu krásu, která se přede mnou ukazovala, a viděl, jak moc je svým rodičům podobný. Tak světlý… Krásný… Jiný než ostatní.
„Ano, tak dlouho jsem neviděl tuhle přeměnu. Tvá hibernace končí Razaeli Divine,“ řekl jsem najednou zcela otevřeně.
Byl jsem tím fascinován. Taková krása. Konečně mohl být sám sebou a já tomu mohl být přítomen. Nikdy jsem neviděl první přerod, ale byl nádherný. Jak mu pomalu bobtnaly svaly… Křídla se dostávají z těla a narovnávají se do vzpřímené polohy. Jejich nádherná barva odráží to, čím se za tu dobu Razi stal. Hrdost na takovou osobu zasáhla mé tělo, jako kdyby to byl můj vlastní syn.
Bylo vidět, jak je sám něčím takovým překvapen. Prohlížel se v zrcadle a nemohl pochopit, kde se to v něm vzalo. Byl tak krásný… Ty černá křídla. Nebyl bájným Black Angelusem, ale Angelusem, kterého smrt jeho rodičů poznamenala černými křídly. I když jsem nikdy Black Angeluse neviděl, slyšel jsem o nich legendy, které předčily všechnu sílu Angelusů. Kdysi dávno prý oni sami stáli proti Angelusům, protože neuznávali jejich mentalitu a říkávalo se, že se postavili i proti zničení původní podoby země. Také za to byli zabiti.
Nepamatoval jsem si, jestli nějaký přežil, ale podle toho, že měl Razi jejich křídla, došlo mi, že i povahově byl jeho otec trochu víc jako oni. Bylo možné, že někdo z členů jejich rodiny, byl jedním z nich. Věřil jsem v to a najednou mi docházely další souvislosti i šílenství, ve kterém byli Raziho rodiče zabiti.
„Dost! Nebudeme bojovat. Ne dnes… Čas teprve nadejde, a pak uvidíme, kdo vyhraje.“
Zarazil jsem dalšího Werewolfa, když jsem viděl, jak Razi jednoho z nich napadl. Zabil ho tak rychle, že bylo vidět, jak moc to překvapilo všechny přítomné. Bohužel i neuvěřitelně rozčílilo. Opět to kolem mě začalo šumět a vrčení se rozvibrovalo stěnami. Chtěl jsem něco říct, ale silná Airynova ruka mě přitáhl k jeho tělu.
„Nechat být… Jinak ho zabít… On odejít… Hned!“
Musel jsem s ním souhlasit, kdyby tu zůstal Razi o trochu déle, určitě by ho roztrhali. Cítil jsem ale, jak mi Airyn dal do ruky můj deník. Nechápal jsem, jak může vědět, že je pro Raziho. Jedině, že by jej četl, ale o jeho gramotnosti jsem pochyboval, hlavně když neuměl mluvit. Ale naprosto mě tím překvapil. Bylo to víc, než jsem si mohl přát. Konečně jsem Razimu mohl vše vysvětlit a tohle byla skvělá příležitost. Přikývl jsem a došel k Razimu, když své sevření Airyn povolil.
„Přečti si to, je to důležité. Třeba přijdeš na pravdu, kterou hledáš. Možná i na to, kdo byl tvůj otec. Opravdu jsi mu dost podobný.“
Zašeptal jsem Razimu do ucha a přitiskl mu deník na hruď tak, aby jej musel stisknout. Ještě jsem mu chtěl něco říct, ale do místnosti vtrhli další Angelusové hyeny a jejich poslušní psi. Airyn mě ihned zatáhl zpět k sobě a vedl pryč.
Jen smutně jsem sledoval Raziho, jak mi mizí z dohledu, a věřil jsem, že má psaná slova pochopí. Tolik jsem to potřeboval, jakési odpuštění od milované osoby, kterou on rozhodně byl.
Odpustí mi? Jak moc mě za mou hloupost a pochybení potrestá Airyn, když už nyní cítím jeho naštvanost?
Neznal jsem odpovědi, ale konečně jsem něco dokázal a doufal jsem, že to pomůže Razimu, aby nalezl sám sebe a své kořeny, které byly hluboko vrostlé i v mém těle.