Ten kolos se valil proti mně a já jen marně hledal trochu zdravého rozumu, který by mi v tuhle chvíli mohl nejvíc pomoci. Prudce do mě narazil, že jsem přeletěl celou místnost na druhou stranu a rozmázl se o cihly jak moucha. Svezl jsem se dolů právě ve chvíli, kdy se znovu rozběhl.
Na poslední chvíli jsem uhnul jeho nárazu hlavou. Kusy omítky padaly na zem a po jeho útoku zůstala viditelná prohlubeň do stěny. Netušil jsem, jak tohle zvládnu, ale moje šance se mi leskla v rukách. Vlastně dvě možnosti, i když tu první jsem už dávno zavrhl, ale v tuhle chvíli mi mohla zachránit život.
V rychlosti jsem se parakotoulem dostal do dalšího rohu a rychle odšpuntoval lahvičku se zbytkem krve, kterou jsem si jak jediné po tom parchantovi nechal. Okamžitě jsem vyklopil celý její obsah do pusy a spolkl bez většího rozmyslu. V tuhle chvíli se nic jiného dělat nedalo.
Mohl jsem být na svého ďábelského anděla naštvaný sebevíc, ale pro teď mi jeho, pokusy zachránily život.
Tělo mi začalo praskat pod náporem přicházející síly a oblečení se měnilo v cáry. Svaly bobtnaly do maxima, jak si silná přeměna razila cestu ven z mého nitra. Drápy se v ostrosti zaleskly a zuby protáhly svou běžnou velikost ještě o pár centimetrů. Ocas s bodcem se nebezpečně kmital za mými zády kdykoliv připraven popravit toho útočníka jedním přesně mířeným bodnutím. Jenže…
Tohle nebyl obyčejný protivník a podle agrese bylo jasné, že velitelem se nestal jen tak. Párkrát zapráskal svým ostnem ve vzduchu a potom ho rychlostí poslal proti mně. Stačil jsem se mu vyhnut a na oplátku mu zasekl ten svůj do levého stehna. Háčky se zabodly a i s kusem masa se vrátily ke mně, jak jsem prudce škubl.
To tu bestii rozběsnilo ještě víc. Vrčení a obrovský řev se linul pokojem, když jsme do sebe zatínali zuby i drápy podle toho, kdo první zaútočil. Nebál jsem se, tohle nebylo poprvé, co jsem takhle bojoval a ani naposledy a hlavně… K tomuhle objektu jsem žádné city neměl, a bylo mi jedno, jestli tu chcípne nebo ne. A jednu nezkrotnou bestii míň.
Najednou jsem uslyšel rychlé kroky mířící k nám a spoustu dalším vrčení od různých Werewolfů. Pokud jsem se nemýlil, tak si přišli pro něj a taky mu dát podporu v boji. Taky že ano…
Mohutná a rozzuřená těla nás obklíčila a v kruhu stála nehnutě, dokud jeden z nás nepadne k zemi. Bylo vidět, že jsou rozhodnuti přijmout kohokoliv z nás dvou. Záleželo na tom, kdo vyhraje, kdo se stane tím nejsilnějším… To jediné jejich druh uznával. Sílu… Velikou… Mocnou a tak silnou, že je donutí pokleknout.
Díky Anaelově krvi, jsem byl schopen udržet tuhle formu delší dobu a zesílil jsem tak o polovinu své běžné síly, jenže to bylo tak rovno té jeho. Možná to bylo i míň podle toho, jak silně na mě útočil.
Cítil jsem každé prasknutí svalu, který mi svým háčkem na konci ocasu roztrhnul. Cítil jsem krev všude kolem nás, jak ani jeden nešetřil toho druhého. Rozhodně jsem se nebál smrti a to mi hrálo do karet, protože on místy strach měl. Snažil se chránit své důležité orgány, protože věděl, že jsem se stal jeho rovnocenným soupeřem. Já ale měl taky nevýhodu… Zranění se mi hojila podstatně pomaleji než jemu, protože jsem byl jen poloviční Werewolf.
To zvíře najednou silně zařvalo a rozběhlo se proti mně tak rychle, že jsem měl co dělat, abych se o milimetr vyhnul jeho bodci, ale… Odryl to nejcitlivější místo ve své zbrklosti a to se mi víc než hodilo.
Chytil jsem mu ruku a pevně ji stiskl, aby se nemohl otočit po směru mého útoku. Pružným švihem jsem mu zabodl osten přímo do srdce a škubl. Ještě tepající sval se mi v horkosti jeho krve leskl na háčkách, když jsem mu ho vyrval z těla. Ještě chvíli bylo v jeho očích vidět to šokující překvapení z toho, že vlastně už nežije, než se panenky protočily v bělmo a jeho mohutné tělo se sesunulo i se mnou k zemi.
Tak akorát v čas, protože mi došla síla a já se změnil zpět v člověka.
Tichost se změnila v silné vrčení a pomalé přibližování nepřátel ke mně. Čekal jsem to… Možná kdybych byl jejich, neváhali by. Ale protože jsem nebyl, byli připraveni mě zabít. Tak či tak, jsem se jim nelíbil už proto, že jsem svou formu změnil v člověka.
Ale… Silný řev, který rozvibroval celou podlahu až ke mně, je zastavil v jejich počínání. Všichni se otočili a sehnuli hlavy, jako kdyby se klaněli svému pánovi. Byl tam…
Těžce jsem začal dýchat, protože až nyní se na mě projevily následky našeho nelítostného boje. Tohle nebyl trénink a ani potyčka s obyčejnými Werewolfy. Tohle byla bitka s jedním z nejsilnějších z nich. A taky si vybrala na mém těle tu největší daň.
Něčí ruka mě chytila a vytáhla na nohy, abych se postavil. Když jsem konečně pohlédl před sebe, tak jsem viděl, že se všichni nesklonili jen před ním, ale i přede mnou. Byl jsem v šoku a nechápal, co to má znamenat. Myslel jsem, že mě zabijí a oni… Překvapili.
„To být teď tvá smečka… Ty velitel jejich,“ ukázal Airyn a usmál se na mě.
„Jdeš pozdě!“ zamručel jsem po jeho poznámce a snažil se udržet na nohou, které se mi chvěly z vyčerpání.
„I kdybych v čas… Tak nemohl zasáhnout…“ odpověděl a pomalu mě sunul na svou postel.
„To mě radši zabij,“ štěkl jsem po něm, když jsem viděl tu špinavou matraci, která byla ještě hnusnější než předtím.
„Klidně,“ zasmál se nahlas a vhodil mě na tu, i přes ten hnus, měkkou postel.
„Odpočívat!“ příkře mi rozkázal a jal se všechny vyhánět ven ze svého obydlí.
Jen jsem se rozhlédl po místnosti a povzdechl si, jak to tu bylo zdemolované. Moc věcí tu na svém místě nezůstalo a ty díry ve zdech jen podtrhovaly ráz nory místo domu. Nechtěl jsem, abych mu jeho dílo ještě víc zničil, ale tohle? Vlastně to bylo zrovna tady jedno, už předtím to vypadalo děsně.
Airyn konečně všechny dostal ven a docela surově vzal tělo toho zvířete a vyhodil ho ven před dveře, jako kdyby to byl kus masa a ne bývalý velitel. Ihned se ho ujali ostatní a někam ho táhli. Ani jsem netušil, jestli u nich také funguje pohřeb, nebo jeho tělo poslouží někomu jako večeře. Prakticky jsem se o to nezajímal, bylo mi to v tuhle chvíli jedno. Byl jsem rád, že jsem to přežil a mohl jsem dál pokračovat v ochraně Raziho. Sice jen tak napůl, ale naděje svitla tím, že jsem mohl převzít místo po tomhle zabitém.
Otočil jsem se ke stěně a odpočíval, protože jsem byl vážně hodně unavený.
„Ty ses nebát?“ zeptal se do ticha Airyn.
„Ne… Proč bych měl. Nemám nic, na čem by mi záleželo,“ odpověděl jsem a cítil, jak se prohnula na druhé straně matrace.
„Nemít? Proč tedy žít?“
Jeho otázka mě víc než šokovala. Měl tyhle myšlenky, i když byl jedním z nich? Oni měli důvod žít? Vždy jsem si myslel, že neznají, co je to cit nebo potřeba… Jen žrát a zabíjet. Proč byl Airyn tolik jiný?
„Možná se něco najde, na čem mi záleží,“ povzdechl jsem si a víc se schoulil do klubíčka.
„Kdo?“
Jeho hlas zhrubl a nepříjemně se mi zabodával do ucha. Byl naštvaný. Takhle odpověď se mu rozhodně nelíbila a dávat to dostatečně najevo.
„Ty… Můj! Všechny zabít! Můj!“
Celé tělo se mi zachvělo, jak blízko mého ucha byly jeho rty. Rezonovalo to mnou jak silný elektrický výboj a dělalo šílenou neplechu s mým tělem. Bylo to jak přiblížit magnet k železu. Nechápal jsem, jak mě mohl jen jeho hlas vzrušit a v tuhle chvíli, kdy se mé tělo ještě léčilo a po boji, který mi zrovna příjemný nebyl.
„Můj!“ zavrčel tak silně, že jsem to mnou otřáslo.
Nebyl to normální hlas a on… Tak jiný. Proč mi připadá zvláštní? Ne jak Werewolf, ale spíš jako jeden z nás. Byl jsem z něho víc a víc zmaten a hlavně… Vzrušoval mě. Moc… Takovou silnou zvířecí přitažlivostí, že se mi stavily do pozoru všechny chlupy na těle.
Cítil jsem, jak se mi jeho ostré drápy zarývají do vlasů a pročesávají mé šedé vlasy. Neubližoval mi, ale ukazoval svou dominanci, abych věděl, kdo je tu pánem. Nebál jsem se ho, ale přesto… Můj pud mi velel, abych se ještě víc schoulil do klubíčka a tím mu ukázal, jak přijímám jeho vedení.
„Kdo ti dal právo? Jsem teď taky velitel,“ mírně jsem zavrčel, ale on se jen tiše zasmál.
„Já… Být nejvyšší velitel. Ty poslouchat,“ odpověděl a zakousl se mi do ucha tak hrubě, až mi pod tím talkem zapraskala křupka.
„Bolí,“ zakňučel jsem a on mě prudce otočil obličejem do matrace.
„Jen začátek,“ jeho hlas ještě víc hrubl a zněl jak nejhlubší Bas.
Stáhl mi takovou rychlostí kalhoty i se spodním prádlem, že je snad musel rozškubat. Skroutil mi ruku za záda a pevně ji zablokoval svým tělem, když mě zalehl. Jednu stranu si však nechal nadzvednutou a bez větších potíží mi sjel na odhalený penis. Byl hrubý, ale přesto jeho prsty kopírovaly všechny žilky pod žaludem, když po něm přejížděl. Hořel jsem touhou… Chtěl jsem, aby mi ukázal víc ze své drsnoty a nadřazenosti. Potřeboval jsem, aby rozhodně nebyl jemný. U něj by to nebylo ono…
Ten chlap byl naprosto jiný než všichni před ním… Toužil jsem potom, abych byl jeho. Aspoň pro teď… Bylo to víc než zajímavé a vzrušující. Nové.
Na nic se neptal a okamžitě jeho druhá ruka zamířila k mému zadečku. Pohrával si prvně s jednou půlkou a potom i s tou druhou. Tím mi pořádně masíroval vstup, aby mohl pokračovat. Slyšel jsem, jak si olízl prsty a i to mlasknutí, když mi naslinil otvor.
Kousal jsem si rty, abych nesténal a neukázal tím svou slabost. Stále jsem netušil, jestli mě potom, co si mě vezme, nezabije. Musel jsem být aspoň trochu při smyslech, i když s ním to bylo zatraceně těžké.
Nedržel mě a přitom jsem se cítil jak ve vězení v jeho blízkosti. Jak kdyby mi něco velelo, že takhle to má být.
Roztáhl mi víc od sebe nohy a sám se mezi ně napasoval, aby se mohl otírat o moje stehna svým penisem. Místy ta vlhkost zůstávala na mé pokožce a ještě víc rozbouřila mou touhu po jeho údu ve mně. Potřeboval jsem ho uvnitř… Hluboko, až zapomenu na svět kolem sebe a budu si užívat jen tu bestiálnost našich těl.
Drápy se mi zaryly do bradavky a pomačkával si ji mezi prsty, jak kdyby to byla nějaká sladká bobule. V tomhle případě byla bolest tak moc příjemná, až jsem myslel, že se z toho udělám už v tuhle chvíli. Jenže on moc dobře věděl, co dělá a naschvál zadržoval můj orgasmus menšími přestávkami v dráždění. Bylo to tak silné a přebíralo to nade mnou nadvládu. Vlhl jsem jen z jeho dráždění a netušil jsem proč se mu tak snadno dávám. Nemohl jsem se bránit, nešlo to…
Tak jsem se poprvé otřel o jeho tělo a olízl mu prsty, které vsunul do mé pusy. Ve stejnou chvíli si to namířil druhou rukou do mého svírajícího se análku. Propnul jsem se, abych ho měl hlouběji v sobě a on se konečně dotkl toho místa, ze kterého jsem šílel nejvíc. Narážel do něj a hladil ho s takovou frekvencí, že jsem už nedržel svůj hlas zpět.
Ani jsem nevěděl, kdy vytáhl své prsty, ale cítil jsem ten prudký nájezd do mého těla, až nás to oba na pěknou chvíli uzemnilo. Přeci jen to byla doba, co jsem s někým spal. Trochu to bolelo, ale dalo se to vydržet, když jsem to začal chtít stejně, jako on. Podebral mě za boky a tím si víc vystrčil můj zadek proti svému mužství. Už se ani on nedržel zpět. Přirážel do mě tak silně, že se matrace pod námi pohybovala i s postelí po podlaze. Zapomínal jsem i to, kým jsem, nebo co tu dělám, jak skvělé to bylo.
Tělem se mi prohánělo snad tisíce mravenců a v euforii se mi mlžil pohled. Byl jsem v rauši.
Bral si mě tvrdě a nekompromisně, ale dával mi pocit, že žiju. Tak úžasný sex jsem dlouho neměl. Kovové nohy od postele začaly vrzat a praskat, jak se naše pohyby těl ještě zrychlily. Nemohl jsem se ovládnout, když se na mě valilo tak silné uspokojení, že jsem drápy na druhé ruce zaryl po jeho stehna a prohnul se proti němu, abych ho měl co nejhlouběji v sobě. Jak kdyby mnou měl projít…
Vše ve mně explodovalo ve chvíli, kdy se jeho sperma rozstříklo do mých útrob a já v orgasmické křeči vypustil své bílé kamarády na matraci. Vše ve mně doznívalo tak pomalu, že jsem si to mohl užívat do poslední sekundy. Jak se ve mně jeho úd cukal a v malých nárazech ještě párkrát pohladil mou prostatu, byl jsem úplně spoután jeho živočišností.
Zůstal ve mně, dokud úplně jeho mužství neochablo a samo opustilo mé tělo. Jen jsem nespokojeně mlaskl, protože jsem se toho stále nechtěl vzdát. Byl to jen sex… Něco tak animálního, že to potřebuje každé zvíře, ale…
„Už jen… Můj!“ znovu zavrčel a konečně propustil mou ještě stále zkroucenou ruku z nadvlády jeho těla.
„Hmmm…“ na víc jsem neměl a ani hádat jsem se nechtěl.
Nemohl jsem být jeho a ani nikoho jiného, dokud nebyl Razi v bezpečí. Nehodlal jsem se vzdát své svobody v rozhodování už jen proto, že jsem byl tak dlouho zavřený v Anaelově kleci. Jenže on…
Mátl mě… Dělal mě jiným… Tvrdším… Silnějším… Potřebným. Žijícím.
Byl jsem ale natolik unavený, že jsem okamžitě usnul. Moje tělo nejspíš v obraně proti dalším aktům úplně vypnulo. Vytuhl jsem tak, jak jsem byl a spal, dokud mě neopustilo to příjemné teplo vycházející z jeho těla.
Porozhlédl jsem se po místnosti, a když sem spatřil lavor s vodou, byl jsem štěstím bez sebe. Vstal jsem tak rychle, až se mi málem zamotala hlava a já se na poslední chvíli zachytil postele, abych nešel k zemi.
Omyl jsem si obličej a i jiné věci, abych nebyl špinavý a oblékl si čisté trenky a tepláky, co jsem měl v batohu, který mi díky bohu zůstal. Ještě jsem na sebe hodil tričko. V té lehce zakalené vodě jsem si přepral věci a porozkládal je všude po místnosti, aby uschly. Měl jsem jen jedno oblečení na převléknutí, ale nevadilo mi to. Hlavně, že už jsem nebyl tolik cítit krví ze včerejšího boje.
Chvíli jsem se do té vody díval, než jsem vzal kus cáru hadru, který se krčil v koutě a omyl co se dalo, abych tu mohl ještě chvíli být. Když jsem skončil, už to nebyl takový hnus, takže se tu dalo slušně žít, v rámci možností. Dokud nevešel on a nevhodil kus kosti i s masem na zem. Čerstvá krev se rozprskla po podlaze a já měl v tu chvíli chuť ho zabít.
„Uklidil jsem tu. Nemusel jsi…“ chtěl jsem něco říct, ale jeho polibek mě naprosto uzemnil a vyvedl z míry.
„Chci jít na průzkum,“ řekl jsem tiše, když mě konečně propustil.
„Možná… Kam?“ zeptal se zvědavě a naklonil hlavu na bok, jako kdyby se snažil něco vyčíst z mých očí.
„Potřebuji něco zkontrolovat ve městě… Šlo by to?“ zeptal jsem se a on se jen usmál.
„Šlo… Ale se mnou,“ dodal drsněji a protáhl mé vlasy mezi svými prsty.
Nechal jsem ho ještě jednou věnovat mi ten dokonalý polibek a potom se i s ním vydal na cestu.
Pomalu jsem vše registroval a zapamatovával si cestu, abych mohl kdykoliv z doupěte vyjít ven. Pozoroval jsem každou věc, která by mi mohla pomoci v mém plánu. Zjistil jsem, že jsme pod starým divadlem, a když někdo chce jít ven, tak se nevyhne tisícům mrtvol před východem. Bylo nechutné brodit se v tom tlejícím a rozkládajícím se odpadu, který si kdysi říkal člověk nebo zvíře. Musel jsem si držet ruku před pusou, abych náhodou nevrhl maso, které jsem s takovou námahou snědl. Stále mi dělala problém čerstvá strava a syrové maso. Moje tělo na to nebylo zvyklé a podle toho se chovalo.
Když jsme vyšli ven, zrovna vycházelo slunce nad obzorem a krásně teplý vzduch nám ohřál pokožku snad okamžitě. Jen jsem se usmál ve chvíli, kdy mu vítr pročísl ty jeho uhelné vlasy a odkryl tu nádhernou tvář.
I když byl špinavý a bylo mu to jedno… I když jeho oči byly celé černé bez známky bělma… Byl překrásný… Nesmrděl a choval se tak, jak jsem si vždy představoval, že se ke mně má chovat pravý muž. Byl můj ideál. Ale…
„Potřeboval bych se jen podívat do města. Tajně a jen na jakousi špionáž. Nebudu s nikým mluvit, slibuji,“ řekl jsem mile a doufal, že mě vyslyší.
Musel jsem zjistit, jak je to s Anaelem a kdo to vyšetřuje. Vnitřně jsem doufal, že to bude právě Razi, kdo dostane ten případ.
„Dobře,“ podezřívavě si mě prohlédl, ale splnil to, co jsem chtěl.
Naše tempo se zrychlilo, a když jsme se změnili ve Werewolfy, dalo se běžet i po čtyřech, čímž jsme byli o hodně rychlejší, než běžný člověk. Spíš jako psi... Trvalo čtvrt dne, než jsme se dostali přes poušť, ale stálo to za to.
Když jsme se nepozorovaně dostali za bránu, a já konečně v okně kasáren uviděl Raziho, byl jsem nadšený. Tolik vyrostl a zesílil. Kdyby nebyl tak podobný Ametist, asi bych ho ani nepoznal, ale takhle… Byl to on, stoprocentně, a taky… Nebyl sám. Až sem se nesla ta silná vůně běsnícího Dereka, kterého jsem velmi dobře znal. On mě moc ne, ale já ho až příliš. I on dostal část mé krve, aby se v něm probudila větší síla Werewolfa. Do té doby byl jen částečný Nightwalker, ale potom… Stal se mnou.
Chtěl jsem vyběhnout a zastavit to, ve chvíli, kdy se Derek vrhl po jeho těle a začal ho znásilňovat, ale Airyn mě zastavil a prudce přitáhl k sobě.
„Nesmíš! To ne tvá věc! Dívej!“ ukázal na hlídku, která se k nám právě blížila.
„Zítra bude napadení… Rozhodnuto smečkou… Já nejít, ale vzít jeho… Pro tebe…“
Řekl přísněji a táhl mě ve stínech zpět za bránu.
„Ale… On ho zabije… Pusť mě! Slyšíš! Airyne!“
„Ne!“ okřikl mě, a když jsem se ještě bránil, uspal mě přesně mířenou ránou za zátylek.
Jak kdyby mi četl myšlenky, na co myslím, nebo co mě trápí. Rovnou odpověděl, že ho vezme sebou. Jak to věděl? Jak mě může tak znát, nebo do mě vidět? Je to jen zvíře… Werewolf… Nebo není?