Už asi po padesáté jsem si četl jednu knihu stále dokola a dokola. Možná jsem se snažil najít pravdu, která se schovávala pod těmi zapomenutými listy starých spisů, které odněkud sebral Anael.
Je tomu už mnoho let, kdy si pro mě, ještě jako pro dítě, přišel a odvedl mě z ulice, kde jsem zabíjel jednoho muže za druhým. Byl jsem hladový a moje pudy byly po tolika dnech silnější, než duše. Rodiče byli zabiti Werewolfy, protože byli jen poloviční kříženci a neměli sílu, jakou jsem už od deseti letech oplýval já. Kříženec, který mohl mít duši člověka a dokázal poslechnout, když na něj ten správný muž promluvil. To ve mně tehdy Anael viděl.
Choval se ke mně hezky a vychoval ze mě muže hodného jeho pohledu. Netrvalo dlouho a já mu podlehl. Ne jednou, ne dvakrát, ale pokaždé, když jeho hrubý hlas promluvil do mého ucha a rozezněl se mi hlavou jako ozvěna. Označil si zvíře jako já a udělal z něj poslušné zvířátko. Svého lovce…
Postupem času se našlo pár dalších dětí s podobnými schopnostmi, jako jsem měl já, jen s menší silou a vůlí. Bylo zapotřebí jejich vývoj podpořit pomocí séra.
Častokrát jsem Anaela za to proklínal a nenáviděl ho, jenže moje označení nebylo férové. Musel jsem ho poslechnout, pokaždé… Vždy… Viděl jsem, jak se hodně pokusů nepovedlo a on je zabil. Byl jsem svědkem jejich bolesti z přeměny, na kterou rozhodně nebyli připraveni, kdy v agónii jejich svaly praskaly. Moje oči spatřily tolik krutosti, že jsem přestal mít city.
Nemiloval jsem Anaela. Možná kdysi, ale od chvíle, kdy to svinstvo začal píchat i mě, jsem ho nenáviděl. V té době jsem poznal Ametist a Samaela Devine. Mé nejbližší přátele a lidi, které jsem opravdu miloval. Moje srdce bilo jen pro ně. Byl bych schopen obětovat svůj život za jejich. Jenže…
Patřil jsem jemu. Jak jednou někdo označí Night Walkera, od té chvíle nesmíme porušit slib. I přes jeho chování k mé osobě, jsem mu byl vděčný, a někde v hloubi své duše jsem k němu stále něco cítil, což byl opravdu veliký problém.
„Čekáš na mě?“ ozval se jeho hlas od dveří a mě zamrazilo až v páteři.
Byl cítit alkoholem a jiným mužem, se kterým asi před chvílí spal. Už jsem si zvykl, že to občas udělal. Ani jsem necítil, že bych ho ještě víc nenáviděl, jen se mi hnusilo, když si mě hned poté vzal.
„Ne, jen si čtu,“ odsekl jsem a odložil knihu na stůl, aby ji nezničil, jako všechny ostatní, když vypadal takhle.
„Ale… Ale… Nevrč a roztáhni nohy!“
Pomalu se ke mně blížil a cestou odhazoval věci na zem. Viděl jsem, jak se mu po těle táhnou krvavé šlince od drápů nějaké ženy a cítil jsem ostrou voňavku. Stáhl mě za nohy k sobě a odhodil peřinu na bok.
Vždy jsem spal nahý, vadilo mi, když mě nějaké oblečení svíralo.
Bez nějaké přípravy, nebo zeptání se, mi roztáhl nohy a okamžitě se mezi ně vecpal.
„Aspoň gel, prosím,“ zašeptal jsem, když jsem cítil, tu jeho bestiální stránku, kdy mu bylo jedno, jak se cítím já.
Nespokojeně mlasknul, ale poslechl. Věděl, že by to bolelo i jeho. Protáhl mi párkrát dírku a potom začal přirážet do mého těla. Jediné, co dělal jen mě, bylo, že se chtěl se mnou líbat. Pořád… Vždy se mi tím snažil vynahradit bolest z injekcí, nebo když mě podváděl. Ale nevěděl, že to nepomáhá.
Snažil jsem se uvolnit a víc roztáhl nohy, aby mě to tolik nebolelo, ale on je jen víc stiskl k sobě. Rukou mi sjel na penis a pumpoval tak silně, že se mi během chvíle po těle roznesl ten příjemný pocit z orgasmu.
Anael měl rád, když se mi uspokojení odráželo v tváři a já vykřikoval jeho jméno, měl potom ještě větší pocit nadvlády. Zakousl se mi do krku a v prudkých nárazech do mého zadku se udělal.
Jen mě zalehl celou svou vahou a vtáhl do náruče, jako kdyby se nic nestalo a on nebyl opilý.
„Promiň, musel jsem získat peníze na další projekt. Ale jen ty jsi můj,“ šeptal ta slova, kterým jsem už dávno nevěřil.
Měl dost peněz, nepotřeboval je, jen prostě rád chamtil. Typický Anael… Prý pochází z andělů, kteří padli v lítém boji na zem, ale nic andělského jsem v něm za celou tu dobu nenašel. Byl chladný jako kámen a stejně se tak choval. V boji se nebál zabít kohokoliv a neměl slitováním s nikým. Častokrát mě děsil… Jenže… Nemohl jsem odejít. Musel bych se zabít, a to mi moje tělo také nedovolilo.
Uplynul půl roku, od chvíle, kdy jsem si myslel, že už skončil s testy na mém těle, ale byla to jen přestávka před něčím ještě horším, než jsem kdy čekal. Anael si začal to svinstvo píchat sám. Měl větší sílu, ale jeho podstata anděla mu nedovolila být Werewolfem, což bylo pro všechny lepší.
Nejednou jsem to od něj schytal a on se ani nenamáhal, aby mně ošetřil. V tu chvíli se to začalo všechno kolem nás komplikovat. Slyšel jsem, jak se Anael baví o zabití Ametist a Samaela a já to nehodlal dovolit. Hlavně, když se mi donesla zpráva, že se Raziho narození blíží.
Ten večer jsem k nim přišel a přemluvil je, aby mi dali Raziho a já ho mohl schovat před všemi. Srdce mi krvácelo, když jsem viděl tu bolest, kterou prožívala Ametist z odloučení od toho neviňátka. Ještě neměl ani vlásky a jeho jediný pud byl, aby pil mléko od maminky. Bohužel mu to nebylo dopřáno a já udělal to nejhorší, co jsem mohl provést. Oddělil jsem matku od dítěte.
Schoval jsem ho daleko v lidském světě, kam nikdo z nás moc nechodil. My vždy byli na hranicích a chránili poslední města plná lidí, před Werewolfy. Byli to lidé, které jsem poznal, když jsem byl na jedné z misí a poznal se tam s doktorem Kanzakim a jeho ženou. Nemohli mít děti, ale moc si je přáli. Ten osudný večer jsem k nim přinesl čerstvě narozené miminko v zavinovačce, které brečelo hlady a moc chtělo spát.
Bez nějakého většího vysvětlování si ho vzali a dali mu tolik lásky jako jeho vlastní rodiče. Byli to skvělí lidé, vážil jsem si jich. Kdyby nebylo jich, nevěděl bych, kam jít a Razi by byl v ohrožení. Takhle byl v tom největším bezpečí, co mohl být.
Když jsem se vrátil, Ametist se změnila. Samael začal víc vystupovat proti Anaelovi a chtěl odhalit pravdu o tom, jak to bylo doopravdy s Angelusy, a kdo tuhle válku začal. Snažil jsem se je uklidnit a rozmluvit jim to vystupování, ale ani jeden mě neposlouchal. Nakonec jsem se rozhodl i proti jejich vůli, je odvést pryč.
Tehdy… Anael se to dozvěděl a zbil mě takovým způsobem, že moje uzdravení trvalo hodinu. Další hodinu mi zabralo dostat se z pokoje, a když už jsem byl u Samaelova domu, prasklo mi srdce.
V tu chvíli jsem přišel o polovinu své duše, kterou jsem tam nechal s nimi. Držel jsem jejich mrtvá těla, která byla zohyzděna drápy Werewolfů, a všude cítil jsem jeho pach. I kdyby zapíral sebevíc, poznal bych ho. Podle všeho, se mu ten večer povedla přeměna a on dosáhl svého cíle. Pro ochranu jeho krutosti, museli padnout všichni, co mu stáli v cestě. Zabil by kohokoliv a podle dečky, která jim jako jediná vzpomínka na Raziho život zbyla, jsem zjistil, že si ji vzal sebou. Musel z jednoho z nich získat i malé přiznání a potom hledal pach toho dítěte, aby ho zabil.
Nemohl jsem to dovolit… Porušil jsem nejzákladnější pravidlo Night Walkerů, vyhnal jsem jeho pach ze své krve a zdivočel jsem. Přes bolest, která mi napnula svaly, jsem si nařízl zápěstí a nechal to svinstvo opustit mé žíly. Po chvíli se zahojilo a já nevykrvácel. Jak už jsem řekl, moje tělo by mi to nedovolilo.
Dopadl jsem na kolena, jak mě zachvátila agónie. Nikdo přede mnou ještě tohle neudělal. Vzdal jsem se svého pána ve chvíli, kdy mi vzal to jediné, co mi na světě zbylo a já musel ochránit naprosto poslední střípek mého srdce, co mě dělalo člověkem. V jednom krátkém okamžiku se přetrhla ta pomyslná nitka, co mě dělala jeho, a já se stal divokým zvířetem.
Tu noc… Ta noc všechno změnila… Předělala mou podstatu, stal jsem se Werewolfem.
Přišel jsem za ním. Byl jsem tak rychlý, že mě ve stínu ani kamera nemohla zachytit, a potom jsem ji odpojil. Nebylo tak těžké dát do záznamu stále se opakující smyčku. Měl jsem přístup ke všem a pomsta, to je krutá mrcha. Zahodil jsem pohodlí, co jsme u Anaela měl a stal jsem se svobodným.
Napadl jsem ho… Sice se dostal do proměny, ale moje tělo… Po dávkách toho svinstva, jsem byl mnohem mohutnější, silnější a neznal jsem hranice bolesti. Proto, když mi začaly praskat kosti a měnil jsem se v Night Walkera, rovnou jsem mu řekl poslední slova, než jsem přišel o hlas.
„Nenávidím tě… Proklínám tě do hrobu, aby si nikdy nenašel klidu. Připravil jsi mě o vše, a já ti vezmu nesmrtelnost. Chcípni v hrozných bolestech, které jsi způsobil všem ostatním,“ každé slovo pro mě bylo pravdou a já se za ně nestyděl.
Tenhle člověk se pro mě už dávno stal mrtvým…
Netušil jsem, že se dá překročit tahle hranice, která mě udělala volným. Neměl jsem ani zdání, že něco jako zrušení slibu existuje. Podle všeho kříženci jako já, jsme mohli fungovat i jako jedinci. Nejspíš nás musel někdo dostat na samé dno a vzít nám všechno i s důstojností. Připravit nás o naši vlastní duši, kterou zaprodáme peklu. Nebál jsem se…
Té noci jsem se nebál… Smrt jsem vítal… Byl jsem připraven na vše. Odhodlán překročit svoji vlastní hranici a zabít ho. Anael se pro mě stal největší bestií, která mohla existovat.
Změnil jsem se… Moje tělo popraskalo a krev i místy zbarvila podlahu pode mnou. Zlost mi povolila uzdu přeměny a já byl větší… Silnější… Bestiálnější… Z tlamy mi kapaly sliny a mísily se se zápachem smrti, když jsem se na něj vrhnul. Využil jsem svojí váhovou převahu a ihned ho natlačil do rohu místnosti, aby nemohl uniknout z mého sevření. Už od začátku jsem mu vzal jakoukoliv možnost se mi vysmeknout. Zatarasil jsem mu všechny únikové východy a zbavil ho jeho sebedůvěry. Tohle nečekal.
První zaseknutí do jeho kůže, ve mně vyvolalo smíšené pocity. Pořád něco ve mně bojovalo s tím, abych toho nechal, a já to musel překonat. Chytil mě za srst za krkem, aby mě od sebe odtáhl, když jsem se zuby zakousl do jeho hrdla, ale já jen víc stiskl a dostal se až pod dýchací trubici.
Silou mě od sebe rval a snažil se ze všech sil bránit, ale jeho nevýhodou bylo, že ještě neznal možnosti své přeměny. Když se snažil smísit Angeluse s Werewolfem a sám si to píchnul, ztratil polovinu své sily, která se nahradila tou Werewolfskou. Stal se slabším. Jediné, za co jsem mu byl vděčný, bylo, že ze mě udělal mnohem silnější bytost.
Když mi zaryl drápy pod žebra a poté je prudce vytáhl, zlomil mi jedno z nich. To prudkou ránou zarazil zpět do hrudního koše, čímž mi bolest projela až do nohou. Prudce jsem škubl hlavou a vyrval mu dýchací trubici. Bylo slyšet jeho sípání a nemožnost se nadechnout mu dala do žil takovou dávku adrenalinu, že mi začal lámat všechny žebra a zarážel mi je ostře zpět do těla. Nemohl jsem dýchat a nesnesitelná bolest mě srazila na kolena stejně jako jeho.
Seděl jsem naproti němu a díval se do jeho očí, než se ve mně probudilo zvíře. Raněné a vystrašené, které kolem sebe kope a chce zabít všechno v dosahu, jako jediný způsob obrany. V tu chvíli jsem viděl jen rudě a necítil nic. Znovu jsem ho napadl.
Potom na mě padla temnota…
Když jsem se probral, všude byla krev a kusy masa. Nebylo místo, kde bych poznal kdysi majestátního Angeluse. Jeho vnitřnosti, ruka tam, noha zas jinde… Bylo to děsivé…
Musel jsem hned pryč. Z posledních sil, co mi zbyly, jsem se rychle dostal ven z města a utekl do pouště, kde mě nemohl nikdo najít.
V jednom z prázdných domů, jsem si rozdělal oheň a vytáhl batoh, který jsem si zabalil, než jsem odešel za Anaelem. Měl jsem všechno… Od léků až po jídlo… Snažil jsem se myslet na každou blbost.
Jenže… Než jsem se stačil ošetřit, upadl jsem do bezvědomí. Jak se moje tělo vracelo zpět, všechny kosti se vracely na původní místo, bohužel s nimi i ty zlomené. Zpátky se lámaly a zasekávaly do těch správných míst. Neuvěřitelná agónie, která se opírala do každého mého svalu, mě poslala do tvrdého spánku.
V tu chvíli mě mohl kdokoliv zabít a já bych to vítal. Zdály se mi sny, které bych nejraději úplně vymazal z mé hlavy a už nikdy si na to nevzpomněl. Sny plné minulosti.
Od prvních dní, kdy mě Anael vysvobodil z ulice a já se do něj zamiloval, po chvíle, kdy mi začal ubližovat a podvádět mě. Přes seznámení s Ametist a Samaelem, po nalezení jejich těl v kalužích krve. Zabití Anaela i s detailními obrázky, jak jsem to udělal.
Nejhorší bylo, že vše se mi objevovalo i s city, co jsem v tu chvíli měl.
Moje srdce mi málem žalem prasklo, že jsem je nemohl zachránit. Vnímal jsem každou jejich poslední kapku krve na svých prstech, jako kdyby se proháněla i mými žílami. A uvnitř mě se šířila bolest z toho, že jsem zabil Anaela. Nesnášel jsem ho, ale byl čas, kdy bych za něj dal svoji duši. Cítil jsem se vinen… Za vše… Za všechny… Vina padala na mou hlavu a neustále mi vracela vzpomínky jako nekonečnou smyčku do mé hlavy.
Nakonec, když jsem cítil, jak mé oční víčka zalévá sluneční svit a zahřívá mě, jsem viděl v té jasné záři malé ručičky. Jeho ručičky… Drobné tělíčko, pro které jsem musel žít.
Slíbil jsem, že se o něj postarám a to splním.
To byla jediná věc, která mě držela na živu. Jedině Razi se stal smyslem mého života a důvodem, proč se moje tělo nevzdalo a bojovalo proti takové škodě na mé kostře.
Když jsem konečně otevřel oči a posadil se, bolelo mě všechno, i nadechnutí, ale byl jsem vyléčený. Pořád jsem byl z části Werewolf a to čistým způsobem. Narodil jsem se jako kříženec. Prokřupal jsem se a snažil se postavit na ještě vratké nohy. Byl jsem zbitý hůř, než nějaký pouliční pes, a taky jsem tak musel i vypadat.
Nakonec jsem sice blbě, ale přeci jen došel k oknu, které už nemělo okenice, a podíval se ven. Byl jsem asi v druhém patře nějakého věžáku, který si už ani nepamatoval, že by tu kdy kdo bydlel. Sedl jsem si do skoro rozbořených balkonových dveří a svěsil nohy dolů, jak tomu chyběl balkón.
Bylo tu takové ticho, že se mi ježily všechny chlupy na těle. Věděl jsem, že jsem na území dávno vyhynulých lidí a cítil z každého domu bloudící duše, jak strašlivě umřeli.
Werewolfové si nebrali nikdy servítky a bylo jim to všechno jedno. Ale když jsem si uvědomil pravdu, že za vším stáli Angelusové, bylo mi zle. Rada nejstarších pustila tyhle bestie ven a nechala je pozabíjet miliony lidí jen proto, aby se příroda vzpamatovala, místo toho, aby našla jiný způsob.
Nevěděl jsem kam jít a co dělat. Byl jsem sám a opuštěný. Bez nikoho, ke komu bych se v chladné noci přitulil. Přes den bylo v pouští teplo, ale jak zapadlo slunce, mráz se nepříjemně vecpal pod kůži. Jenže… Nemohl jsem být dlouho v přeměně a mohl jsem jen udělat oheň.
Ale… Věděl jsem, že nedokážu žít bez smečky. To byla a vždy bude moje podstata.
Najednou jsem něco zavětřil. Rychle jsem seskočil z balkónu a dopadl do měkkého písku na všechny čtyři. Tahle výška mi nevadila a ani mému tělu to nemohlo nic udělat.
Cítil jsem je. Všichni šli po mě a já utíkal, co to jen šlo. Kličkoval jsem mezi sloupy rozbořených domů. Maskoval svůj pach za pomoci popela z ruin. Naškubl jsem si kůži na ruce a cákal krev okolo, aby si mysleli, že jsem šel jinam, ale neměl jsem šanci.
Za pár minut, mě obklopila celá smečka asi dvaceti Werewolfů, kteří byli na lovu. Vypadalo to na výzvědnou smečku, která byla kdykoliv připravena uštvat člověka.
Děsili mě… Ty jejich krvelačné výrazy a obrovská těla.
Chtěl jsem se proměnit, ale nešlo to, všechna má energie se vypotřebovala na léčbu. Skoro nic mi nezbylo…
Jenže… Nesklonil jsem hlavu. Stál jsem tam připraven na smrt a neustále jsem je pozoroval. Už jsem se nebál. Čekal jsem na ně, až mě zabijí.
Hlasité vrčení ze všech stran se ke mně blížilo a já doslova cítil, jak mi dýchají na krk.