Touha po moci - Kapitola 9

Podzemní království Tyx, Reitovy komnaty

Reita se ráno probudil jako první. Svou hrudí se opíral o široké, zjizvené záda svého dočasného „spojence" a klín měl natisklý na ten dokonalý zadek, který mu celou noc přinášel neskutečnou rozkoš. Trochu se pohnul, aby se o něj otřel a s uspokojením zjistil, že se Sarid na něj ještě víc natiskl.
„Ale, ale, to ti to v noci nestačilo?" zachraptěl Saridovi do ucha a kousl ho do ramene, které se hemžilo podlitinami a škrábanci.
„Sklapni. Nevím, kdo si začal," zavrčel Sarid, ale když mu Reita odsunul nohu kousek stranou a prsty začal prozkoumávat jeho dírku, jen vzdechl a trochu víc vystrčil zadek.
„Vážně se chováš jak nějaká prodejná děvka," dýchl mu Reita na záda a v jeho hlase byl slyšet posměch. Přesto ale hodlal téhle nabízené šance využít.
„Strčíš ho tam už nebo to budeš zase okecávat?" uslyšel Saridův hlas, který lehce tlumil polštář.
„Ty prostě nesklapneš ani po ránu, co?" vrátil mu to Reita, ale po těchto slovech se lehce nadzvedl, a pak celý až po kořen zajel do toho úzkého otvoru, který byl ještě zvlhčený z jejich nočního řádění.
Sarid zasténal, když ucítil tu známou velkou věc zase v sobě a sám začal hned přirážet. Reita ho jednou rukou chytl za bok, aby přidal na razanci a rychlosti a druhou mu zasunul pod hlavu, aby mohl, Sarida chytnou za krk, který pevně sevřel. Za tu jedinou noc zjistil, čím vším dokáže Sarida mučit až na samotnou hranici únosnosti, a to mu přinášelo velké uspokojení. Sarid jednu svou ruku přesunul do svého klína, kde sevřel své naběhlé mužství a začal ho třít v tempu Reitových přírazů.
Když Sarid ucítil, jak se mu Reita tvrdě zakousl do paže, věděl, že už brzo dosáhne kýženého vrcholu. On sám od něho nebyl moc daleko, a když Reita víc sevřel, jeho krk nevydržel to a se zasténáním zase pošpinil Reitovo prostěradlo. Podle záchvěvů těla, které se k němu z boku tisklo, a zasténání, které bylo utlumeno, jeho paží věděl, že ho Reita zase vyplnil svým semenem.

Chvilku ještě zůstali ležet, jak byli než Reita ze Sarida vyklouzl, přetočil ho na záda a přitiskl se na jeho rty. Sarid mu okamžitě vyšel vstříc a polibek prohloubil. Když se od sebe odtrhli, tak se Reita sklonil k jeho hrudi, tvrdě ho kousl do levé bradavky a požitkářsky slízl trochu krve, která se v rankách objevila. Sarid sykl částečně bolestí a částečně vzrušením a mezi prsty sevřel Reitovy vlasy.
„Můžeš přestat s tím kousáním," zachraptěl Sarid a zamračeně se na Reitu podíval.
„Nemůžu, protože vím, že se ti to líbí a mně se zase líbí, co to s tebou dělá. Jsi pak víc povolnější," zašklebil se Reita.
„To je sice hezké, ale já bych odsud ještě dneska rád vypadl, a víš moc dobře, jak to skončí, pokud budeš pokračovat," odpověděl Sarid.
„Taky bych s dovolením využil tvou koupelnu, protože takhle se vrátit nehodlám," dodal sarkasticky a začal se zvedat.
„Tss. Nemůžeš se umýt u sebe? To, že spolu chrápeme, neznamená, že tu budeš jako doma," zavrčel Reita a zamračeně se díval na Sarida, který už vstával z postele.
Sarid jen mávl rukou a zmizel za dveřmi rozlehlé koupelny, kterou z větší části zabíral bazének zapuštěný do země.

S chutí se ponořil do vlažné vody a úlevně si vydechl. Reita ho docela dost, během jejich nočního řádění zřídil, takže voda působila na jeho tělo jako balzám. Chvilku setrval v klidu, než se začal omývat, protože se chtěl co nejrychleji vrátit zpět do svého paláce.
Jakmile vešel do pokoje, zjistil, že Reita pořád ještě leží v posteli a zamračeně ho sleduje, když začal po pokoji sbírat své oblečení a pak se oblékat.
„Jestli chceš něco říct, tak to řekni," prskl Sarid a to napětí, které mezi nimi najednou bylo, mělo tentokrát k touze hodně daleko.
„Jen si říkám, jak tak velký vládce jako ty, může být tak blbý," pronesl sarkasticky Reita.
Sarid ztuhnul uprostřed pohybu, když se soukal do kalhot a hodil po Reitovy pohledem, že kdyby jím uměl zabíjet, byla by teď z Reity jen dokonalá mrtvola.
„Cos to řekl?" zasyčel vztekle.
„No, já jen, že díky tobě, jsme teď v takovém průseru. Vážně by mě nikdy nenapadlo, že budeš takový vůl a neujistíš se, jestli ten tvůj naprosto nesmyslný útok na ledové království někdo přežil. Někdo jiný, než ten starší královský spratek, kterého sis nepochopitelně vzal k sobě jako své zvířátko. To sis vážně myslel, že by ti mohl být nějak prospěšný? A když si pak zjistil, že přežil ještě i jeho bratr, ten malý rozmazlený fracek, tak si to nechal jen tak být, místo toho, abys hned na začátku nějak využil jeho bratra proti němu," řekl posměšně Reita a ze Saridova vzteklého pohledu si nic nedělal.
„Když si tak strašně chytrý a máš plnou hubu keců, proč si na Agarese sám nezaútočil a toho ledového smrada neunesl? Jistě. Já zapomněl. Nemáš na to dost síly. Jen se schováváš, jako nějaký červ a hraješ si na velkého nekromanta. A kromě toho, do toho co JÁ dělám, ti nic není! Navíc, kdo mohl tušit, že ten kretén Satris plánuje něco takového? Popravdě nevím, kdo z vás je blbější," oplatil mu stejným tónem Sarid.
„JÁ nejsem takový idiot, abych si zahrával s takovou nebezpečnou magií. Kromě toho, nemám potřebu nesmyslně útočit na celé království, jen proto, že zrovna nemám co dělat nebo proto, že se mi někdo nelíbí. Tvůj útok na ledové království byl naprosto zbytečný! Já bych se aspoň ujistil, že jsou všichni mrtví a nebo bych unesl toho SPRÁVNÉHO," zasyčel Reita a propaloval Sarida pohledem.
„Opravdu? Nechtěj mě rozesmát. Já mám aspoň koule na to, abych všem ukázal, že se mě mají bát. Neschovávám se ve stínech a nekuju nějaké trapné pikle. A navíc, podívej se na sebe! Jak dopadl ten tvůj slavný útok na dračího krále? Vůbec nic si nedokázal," zasyčel Sarid.
Reita se držel zuby nehty, aby po tom parchantovy neskočil a neutrhl mu tu jeho zatracenou hlavu. Co si má co dovolovat ho urážet v jeho vlastním paláci, přesněji v jeho vlastních komnatách?
Jistě, měl pravdu v tom, že jeho útok na dračího krále byl lehce nepromyšlený a trochu uspěchaný, ale to Saridovi nedává žádné právo, aby mu to předhazoval, když sám není o nic lepší a hlavně kvůli jeho chybě jsou teď v takových sračkách. To, že Sarida nesnášel i kvůli tomu, že jemu se útok na ledové království povedl a on při svém útoku selhal, byla věc jiná.
„To bylo něco jiného. Já při tom útoku nechtěl zbytečně zmasakrovat celou zemi. Byl to taktický útok, při kterém jsem si chtěl něco ověřit. Já totiž, když na někoho útočím, tak při tom aspoň přemýšlím," zašklebil se Reita a doufal, že mu Sarid tu jeho lež sežere.
„Víš co, jdi do hajzlu. Nebudu se tu s tebou hádat o hovadinách. Mám důležitější věci na práci. A pokud se ti nelíbí, jak dělám své věci, tak to klidně můžeme tady a teď ukončit. Ale nemysli si, že vyhraješ. Na to zdaleka nemáš," řekl Sarid a dopnul si plášť.
„Co tím chceš říct?!" vyletěl vztekle Reita a konečně slezl z postele.
„Nic, jen to, aby sis uvědomil, kde je tvé místo. To, že jsme spolu uzavřeli spojenectví, neznamená, že si můžeš pouštět na špacír tu svou nevymáchanou hubu a urážet mě," zasyčel Sarid a vraždil Reitu pohledem, "a teď, jestli mě omluvíš, mám něco neodkladného k vyřízení, a nemíním tady dál s tebou ztrácet čas."
A než mohl Reita říct cokoliv dalšího, zmizel.

Pokojem se ozvalo vzteklé zařvání a pak duté rány, jako když něco padá na zem. Služebnictvo, které zrovna šlo po chodbě, okamžitě přiskočilo ke dveřím pánových komnat a snažili se zjistit, co se stalo. Odpovědí jim byly akorát vzteklé nadávky a vyhození s tím, že nic nepotřebuje a ať mu nechodí na oči.
Reita skutečně zuřil. Jak si mohl jen tak odejít bez toho aniž by to dořešili? Proč mu připadalo, že z toho Sarid znovu vyšel jako vítěz? Proč má pořád pocit, že je Sarid o krok před ním? A byl vážně dobrý nápad s ním uzavírat to spojenectví? Vždyť oni dva se neumí mezi sebou normálně domluvit, tak jak budou schopni řešit Satrisův problém až bude skutečně akutní? Reita přecházel mezi rozbitým nábytkem po pokoji jako rozzuřený lev a skutečně uvažoval nad tím, jestli spojenectví raději neukončí. Jistě sex se Saridem byl neskutečný, něco co už v životě nezažije, ale v téhle válce těžko vyhrají tím, že Satrise ušukají k smrti. Budou potřebovat vymyslet plán, strategii, taktiku, ale za takových podmínek to bude téměř nemožné. Samozřejmě věděl, že to nebude jednoduché, nečekal žádnou procházku růžovou zahradou, ale proč musel pokaždé dávat tak najevo tu jeho nadřazenost? Hlavně kvůli tomu ho nesnášel, i když to tak nebylo pokaždé...
Vzpomínal, kdy ta jejich nevraživost vlastně začala a kvůli čemu to vzniklo. Možná to bylo tím, jak si byli podobní, i když by to ani jeden z nich nahlas nepřiznal.
Moc dobře si pamatoval na své první setkání se Saridem. Na to jak byl uchvácen aurou jeho moci a síly, která jej obklopovala jako neviditelný plášť. Jak moc tehdy toužil být jako on. Jak moc toužil po tom, aby si jej všiml. Tehdy ještě neviděl Saridovu pravou tvář, bezcitnou, domýšlivou, arogantní. Nejvíc ho na celé věci štvalo, že ať udělal cokoliv, i když si vydobyl pozici druhého nejmocnějšího vládce, pořád se mu nemohl rovnat. Bylo mu jasné, že pokud by s ním šel do otevřené války, prohrál by. Jenže ať už ho nenáviděl sebe víc, ať nad tím přemýšlel sebevíc, věděl, že v momentě kdy Satris vytvoří tu věc, nebude mít sám šanci ani proti němu.

Východní království Mystara, Saridův palác

Sarid zuřil. A jeho vztek odnesli sloužící, kteří se mu nevědomky připletli do cesty. A tak teď stál ve svém trůnním sále, jehož zem byla pokryta kusy těl a spodní lem jeho pláště byl nasáklý krví jeho poddaných. Vztekle zaskřípal zuby a podíval se na tu spoušť, jakoby ti mrtví mohli za jeho momentální rozpoložení.
„Ukliďte někdo ten bordel!" vyštěkl na služebné, které se krčily v koutku u dveří a třásly se strachy.
Na malý moment, když dostatečně rychle neodpověděly, to vypadalo, že i ony skončí mezi těmi krvavými kusy, co se válely na podlaze, ale Sarid naštěstí bez dalšího slova vyšel ze sálu a zamířil si to ke svým komnatám.
V pokoji si pak svlékl plášť a uchopil číši s vínem, kterou tam měl vždy připravenou a naráz ji vyprázdnil. Věděl, že se musí uklidnit, ale slova toho namyšleného spratka, který ho tak nebetyčně urážel, mu vařila krev v těle. Chtěl ho zabít, chtěl mu utrhnout tu jeho hlavu, vyrvat mu srdce, stáhnout ho z kůže, rozdrtit jeho kosti a jeho masem nakrmit své psy. Musel se hodně ovládat, aby po něm neskočil, když byl u něho v pokoji. A přemýšlel nad tím, proč souhlasil s tím idiotským spojenectvím. Od začátku mu bylo přece jasné, že to nebude fungovat. Sám byl natolik silný, aby proti Satrisovy vytáhl a utkal se s ním v otevřeném boji. Jenže...
Ať už to bylo, jak chtělo, Satrise podcenil a netušil, jak dalece pokročil v ovládání černé magie. Přece jen měl Satris největší zástup mágů, čarodějů a arcimágů, kteří byli, i když to nerad přiznával, v boji velkou výhodou. A tušil, že kdyby vyhrál, sám by neskončil nezraněn, čehož by mohl využít právě Reita, který by na něj mohl nečekaně zaútočit, a to si nemohl dovolit. Přece se říká, přátele měj blízko, ale nepřátele ještě blíž. Další věcí, proč souhlasil, bylo i to, že Reita byl velmi zběhlý v černé magii a v tomhle ohledu předčil i jeho samotného, což si musel sám chtě nechtě přiznat.
Věděl ale, že domluva s ním bude těžká, a pokud se při plánování vzájemně nezabijí, bude to zázrak. Na druhou stranu, bral to ale i jako možnost, zjistit jak je Reita silný a později to využít proti němu. S úšklebkem do sebe obrátil další číši a s uspokojením zjistil, že aspoň silné víno jeho vztek trochu otupuje.

Temné lesy Gelap, Satrisův palác

Satris procházel dlouhou chodbou ztichlého paláce a jeho kroky směřovaly do vzdálené komnaty, kde schovával svůj cenný kousek, který se mu podařilo získat. Všechno mu teď hrálo do karet a on se nemohl ubránit potutelnému úsměvu, který se mu usadil na rtech. U komnat stál Nyx, kterého určil, aby na jeho novou kořist dával pozor a jakmile viděl svého pána přicházet, uctivě poklekl na jedno koleno.
„Můj pane."
„Pojď se mnou. Promluvím s naším hostem, a pak ho odvedeš do jeho nového "pokoje", zasmál se Satris, ale vůbec to nebyl příjemný smích a i Nyxovi přejel po tom zvuku mráz po zádech.
Satris se nezatěžoval klepáním a ihned vešel do pokoje s Nyxem v patách.
Karu seděl v křesle u okna a při otevírání dveří ihned vyskočil na nohy.
„Konečně se setkáváme, můj malý ledový démonku. Já jsem Satris, pán temných lesů, ale to už ti nejspíš došlo," řekl s úsměvem na rtech Satris.
„Já, rád vás poznávám, ale... Netuším, jak bych vám mohl být prospěšný," odpověděl Karu.
„Prospěšný mi budeš víc, než si myslíš," zasmál se Satris a Karua po tomhle zvuku sevřela ledová ruka strachu tak silně, že se mu i dech zadrhl v hrdle. Začínal tušit, že v jeho únosu bude víc, než si myslel.
„Bojíš se?" zeptal se Satris a přistoupil až ke Karuovi.
Pak ho obešel a stoupl si za jeho záda. Karu na svých ramenech ucítil jeho dlaně a pocit, který v něm ten dotyk vyvolal, byl daleko horší, než když se ho dotýkal Sarid.
„Já... Netuším... Co..." vykoktal Karu a otřásl se, když se Satrisovy prsty přesunuly na jeho krk.
„Máš něco, co moc chci. Ani netušíš, jakou máš cenu. A ani ti idioti si to nikdy neuvědomili. Ale na druhou stranu můžu být rád, že si tě Sarid ve své aroganci vzal jako svou trofej. Moc mi tím pomohl."
„O čem... O čem to mluvíš?" zaskřehotal Karu a v rozrušení přešel do tykání.
„S tvou pomocí, přesněji s pomocí tvé krve, slz, potu a semene, a pomocí mé krve, stvořím dokonalou bytost. Bytost tak úchvatnou, že se před ní budou všichni uctivě klanět. Bytost, která naplní mé sny a ovládne tenhle svět. Původně jsem sice chtěl tvého mladšího bratříčka, kterého tak opečovává Agares, ale spokojím se i s tebou. Ostatně, jste jedné krve," šeptal Satris Karuovi podmanivě do ucha a užíval si ten strach, který z něho cítil.
„Co to sakra... Můj bratr... Jaká bytost..." vyrážel ze sebe Karu a hlavou mu vířilo nespočet otázek.
Najednou mu došlo, že se celou dobu choval jako idiot. Nesmyslně uvažoval nad pomstou proti Saridovi, a to ho nakonec přivedlo až sem, do rukou mnohem horšího šílence.
„Och, neříkej, že to nevíš. Tvůj bratr žije. Taky přežil ten Saridův masakr a žije s Agaresem v jeho zemi. Samozřejmě nemá ani tušení, že má živého bratra. A bohužel pro něj, se to ani nikdy nedozví. Řekni, jaký je to pocit, dozvědět se před svou smrtí o svém bratru a vědět, že ho nikdy nebudeš mít možnost spatřit? Ale neboj se. Tvá smrt stvoří něco úžasného, takže toho nemusíš litovat," šeptal dál Karuovi do ucha Satris a svými ledovými prsty přejížděl po jeho krku a ramenech. Užíval si tu jemnou kůži a lehký třes těla, který svým dotekem způsoboval. Cítil tu jeho bezmoc a beznaděj a přinášelo mu to nesmírné uspokojení.
Karu byl naprosto šokovaný tím, co slyšel. Byla to skutečně pravda? Jeho bratr byl na živu? Nebyla to jen další Satrisova hra? Něco, čím by ho ještě víc ponížil? Nebyla to jen taktika jak mu dát naději a pak ji krutě pošlapat? Jenže nějak v hloubi duše věděl, že to co mu Satris řekl, je pravda. Ostatně v jeho situaci neměl důvod mu lhát. Jenže i když tomu chtěl věřit, k čemu mu to bude? Tak nějak tušil, že se odsud nedostane živý, tak proč ho Satris trápil ještě tím, že mu řekl něco, za co by mohl bojovat? Něco, co by ho mohlo udržet při životě?
Byl takový idiot! Myslel si, že se konečně dostane ze Saridových spárů a jeho život se změní k lepšímu, ale místo toho se zase nechal napálit a co hůř, nějakým šílencem, který chce zničit svět. A i kdyby se mu nějak podařilo přežít, jak bude moc žít s vědomím, že se stane příčinou chaosu do které svět upadne, až Satris uskuteční své plány? Jak se bude moct podívat svému bratru do očí?
Karu zaúpěl, a kdyby ho Satris nedržel, pravděpodobně by se zhroutil na zem.
„Ano. To je ono. Zoufej si, trp. Ukaž mi svou bezmoc a beznaděj. Chci tě vidět zlomeného a zničeného. Pak bude mít tvá krev tu nejlepší chuť," šeptal Satris a v očích mu plálo skutečné šílenství.
„Nikdy ti něco takového neprojde! Nikdy ti to nevyjde," zaúpěl Karu.
„Opravdu? A kdo si myslíš, že mi v tom zabrání?" zasmál se Satris.
„Někdo se ti postaví. Určitě," snažil se přesvědčit sám sebe Karu, i když tomu moc nevěřil. Ale chtěl sám sobě dodat aspoň kousek naděje.
„Až se narodí můj syn, nikdo mě nezastaví," zasyčel Satris a tvrdě zmáčkl Karuovi hrdlo, až se začal dusit.
„Můj pane," ozval se Nyx, který stál u dveří.
Satris se po jeho slovech ovládl a pustil Karua ze svého sevření, který se zhroutil okamžitě na zem, kde se začal dávit, když se mu konečně dostalo tolik kýženého vzduchu.
Satris nad ním chvilku stál a skoro zvědavě ho pozoroval, než se otočil k Nyxovi.
„Odveď našeho hosta do jeho nového pokoje a připrav ho na první rituál," řekl chladně a vyšel z pokoje, aby se setkal se svým arcimágem a společně se připravili na první krok k vytvoření jeho syna.
Karu zvedl hlavu a setkal se s upřeným pohledem Nyxových očí, ve kterých neviděl žádný cit nebo jakékoliv emoce. Ty jeho byly naopak plné bolesti, strachu a bezmoci. Měl vůbec důvod bojovat? Měl vůbec nějakou naději? Měl důvod k životu nebo mu nezbývalo nic jiného než se smířit se smrtí a jen tiše trpět?

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dodatek autora: Sarid s Reitou se po vášnivém ránu malinko nepohodnou, což u nich není nic nového a Satris nám ukazuje svou pravou tvář. Co příště? Bude mít Karu nějakou naději, že by mohl Satrisovo šílenství přežít? Nebo je opravdu odsouzený k smrti? Podíváme se taky do Dračí země, kde nám to malinko vře mezi Andrem a Minorem a na vině je samozřejmě Ryuu...