.jpg?s3=1)
V Dračí říši
Mladý muž, který si nepamatoval ani své jméno, ležel v zatuchlém sklepení Dračího hradu, stočený do klubíčka na kavalci spleteném z lískových a jalovcových větví. Kolena měl přitažená k hrudi a tvář zabořenou do dlaní. Na lůžku u jeho hlavy a na rtech bylo možné zahlédnout světlou, tenkou vrstvu zvratků. V žaludku sice neměl téměř nic, co by mohl vyzvracet, protože stráže mu přinášely maximálně krajíc chleba denně, ale přesto se každou noc dávil. Pod obvazy na zápěstích, zádech a nohách mu zely strašlivé rány. Pruhy látky byly potřísněny hnědými a zemitě rudými skvrnami zaschlé krve. Venku před těžkými dubovými vraty, stáli dva strážní, kteří malým okénkem sledovali každý jeho pohyb. Byl uvězněn už tři dny a pokaždé to bylo stejné. Brzo ráno ho vytáhli ze žaláře, dotáhli ho do nevelké kamenné místnosti, která páchla krví, močí, zatuchlinou a zkaženým masem, kde ho za zápěstí připoutali k tlustému řetězu a pak jeho tělo bičovali, pálili železnými tyčemi a řezali. Muž nechápal, proč to dělají. Mluvili o nějakém spiknutí, o tom, že je něčí špeh, ale on jim vůbec nerozuměl. Snažil se jim vysvětlit, že vůbec nic o sobě neví, že si nepamatuje ani své jméno nebo odkud pochází, ale nikdo ho neposlouchal. Mučení trvalo vždy několik hodin, pak ho hodili zpět do cely, rány mu ovázali, nechali ho odpočinout a pak pokračovali znovu.
Nechápal, co se to děje, ale cítil, že je něčím zvláštní. Občas, když zavřel oči, viděl různé obličeje, slyšel hlasy, které mu něco našeptávaly, ale slovům nerozuměl.
Jeho rány se sami zacelovali rychleji, než bylo normální, a možná proto bylo pro něj to mučení, čím dál trýznivější.
Pátý den se ovšem mělo všechno změnit.
Začalo svítat, ale tak jako předchozí dny, si pro něj tentokrát nikdo nepřišel. Nevěděl, jak dlouho ležel, než se konečně otevřely dveře a on se podvědomě přikrčil v očekávání další bolesti.
„Pěkně tě zřídili, jen co je pravda," uslyšel místo toho nad sebou hlas, který rozhodně nepatřil nikomu z jeho věznitelů a trýznitelů.
„Asi jsi toho ani moc nenaspal, co?"
„Nenacházím klid. Kdykoliv zavřu oči, je moje mysl okamžitě zahlcena záští a nedůvěrou. Obklopují mě tu ze všech stran. Já ani netuším, o co tu jde a nikdo mě neposlouchá. Nikdo nechce poslouchat," zachraptěl muž, otočil se čelem k příchozímu a pokusil se vztyčit na loktech, ale neuspěl a s nespokojeným zasyčením klesl zpátky na kavalec.
„Jsi slabý. Vážně tě pěkně zřídili. Potřebuješ jídlo a vodu."
„Kdo jsi?"
„Jmenuji se Minoru a jsem korunním princem Dračí říše, ve které se momentálně nacházíš."
„Dračí říše? Co tu dělám? A co po mě chcete?"
Minoru si povzdechl a zamračil se. Uvnitř kobky cítil pach smrti, který mu mírně stahoval žaludek. Neměl to tu rád, a pokud nemusel, nejradši sem vůbec nechodil, ale teď udělal výjimku.
Přišel kvůli tomuto muži, který ležel na kavalci, třásl se jako osika a vypadal, že snad každou chvilku zaklepe bačkorama.
Byla sice pravda, že se u jejich hranic objevil za velmi pochybných okolností, nehledě na to, že mágové z jejich říše v místě jeho objevení, pocítily známky černé magie.
Hned proto usoudili, že ten tajemný neznámý je špeh vyslaný buď Reitou nebo Saridem, uvěznili ho a už čtyři dny mučili. Minora to zprvu vůbec nezajímalo, ale když se před třemi dny doslechl, že z vězně nedostali ještě ani slovo, rozhodl se, že zjistí, co je na tom pravdy. Čtvrtý den byl proto osobně u dalšího mučení, a aniž by přesně věděl proč, tušil, že ten muž je skutečně nevinný.
Začal hned vyzpovídat věznitele a zjistil, že muž opakuje dokolečka pořád to samé.
Bylo to zvláštní. Ať to byl, kdo chtěl, nikdo by dlouho nevydržel takové mučení a dřív nebo později by něco prozradil, ale ten muž opakoval pořád to samé.
Hned druhý den Minoru nakázal, že chce být s uvězněným o samotě a zakázal další mučení. Bylo to sice velmi riskantní, ale vzhledem k jeho postavení si mu nikdo nedovolil odporovat. Původně chtěl, aby některý z jejich mágů vstoupil muži do mysli a přečetl jeho vzpomínky, jenže všichni měli strach z temnoty, která ho obklopovala. Ostatně Minoru ji taky cítil, i když velmi slabě. Ale ať už to bylo, jakkoliv neměl rád zbytečné zabíjení a týrání, takže se rozhodl zakročit a zjistit, o co tu přesně jde. Doufal, že když Andra požádá, aby on nahlédl, do jeho mysli neodmítne a dozví se tak vše co potřebuje.
„Já skutečně nic nevím," přerušil tok jeho myšlenek mužův hlas, který se podobal skřehotání.
„Možná ti věřím. Ale naše říše má mnoho nepřátel, takže se nesmíš divit, že je s tebou takhle zacházeno, zvlášť když se objevíš z ničeho nic u našich hranic a jsi obklopen temnou magií," řekl Minoru a pokrčil rameny.
„Co mám teda udělat?"
„Přesně to, co ti řeknu. Odteď tě budu vyslýchat já. Nechám tě vykoupat, ošetřit, najíst a pak si promluvíme, ale někde jinde než tady. Je tu příšerný smrad a já se nemůžu soustředit."
„A co když mi neuvěříš?"
„No, pak si můžeš být jistý, že další výslech už tě čekat nebude," zašklebil se Minoru.
„Zabiješ mě," konstatoval muž spíš, než aby se ptal.
„A co čekáš? Nemůžeme si dovolit žádnou chybu," pokrčil rameny Minoru.
„A když tě přesvědčím?" zeptal se muž a konečně se mu podařilo posadit. Chtěl vstát, ale nohy ho neposlechly a on bolestivě dopadl na kolena. Instinktivně zvedl jednu ruku a zachytl se Minorových kalhot. Minoru neuhnul, jen ho pozorně sledoval, jak se pokouší vyškrábat na nohy, i když ho to muselo stát hodně sil.
„Pokud mě přesvědčíš o své nevinně, uvidím, co s tebou udělám dál," odpověděl Minoru a nechal muže, aby se zapřel o jeho rameno. Ani nevěděl, proč to dělá, ale něco na tom muži ho přitahovalo a i přesto, že musel krčit nos před zápachem, který cítil, nemohl si nevšimnout, že pod nánosem krve, prachu a špíny se ukrývá hezká tvářička.
Muž otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale najednou zakolísal a brada mu spadla na prsa. Kdyby ho Minoru nechytl kolem pasu, žuchnul by na zem jako pytel písku. Minoru si povzdechl, vzal to bezvládné tělo do náruče a vyšel s ním z kobky. V hloubi duše si přál, aby byl skutečně nevinný a všechno co řekl, byla pravda.
Východní království Mystara
Temnými lesy východního království se tiše jako stíny mezi stromy proplétali čtyři muži.
Pohybovali se nenápadně a rychle, přestože se zdálo, že v takovém terénu je to nemožné.
Před čtyřmi muži se objevila zadní věž Saridova paláce a v ten moment začala jejich nejtěžší práce. Věděli, že pokud selžou, padnou buď do zajetí, nebo hůř, podaří se jim utéct a vrátí se k Satrisovi se zprávou, že neuspěli. Ani jedna možnost nebyla zrovna nejpříjemnější, ale naštěstí se jim podařilo doposud vyhnout jakýmkoliv problémům. Narazili jen na malou hlídku, se kterou se lehce vypořádali a která neznamenala žádné větší zdržení.
V nejvyšší místnosti věže, stál u malého okýnka Karu a znuděně zíral na temný les před sebou. V místnosti bylo chladno i přesto, že v krbu plál oheň a celou místnost naplňoval podivnými stíny. Na jednu stranu byl rád, že si ho dnes večer k sobě Sarid nezavolal, ale pobyt v téhle věži taky nebyl moc příjemný. Povzdechl si a víc se zabalil do medvědí kůže, kterou měl kolem ramen. Vzpomínal na první dny, kdy byl zavřený v žaláři a neustále trýzněn jak Saridovými vojáky, tak jím samým. Pokaždé, když si na to vzpomněl, sevřel se mu žaludek a srdce mu obalil ledový chlad. Strašně moc toužil po pomstě. Nenáviděl toho muže, který mu sebral všechno a připravil ho i o část jeho duše. Jenže po několika letech pochopil, že svou pomstu nevykoná přikovaný v žaláři ani tím, že bude nadávat nebo všechny kolem sebe proklínat. Věděl, že pokud se chce pomstít, musí se Saridovi dostat co nejblíže k tělu, i kdyby to pro něj znamenalo odhodit i ten zbytek hrdosti, co mu ještě zbýval. Zjistil, že si Sarid rád zahrává a pochopil, že jej nepovažuje za velkou hrozbu, proto změnil své chování a o několik let později dostal volnost, tuhle místnost ve věži a samotného Sarida, který z něho udělal svého milence. Trvalo to už několik měsíců, ale stále nebyl schopen najít způsob, jak Sarida donutit, aby zaplatil za to, co spáchal.
Karu si znovu povzdechl a přešel k posteli na, kterou si sedl. Nenáviděl sám sebe za to, že je tak slabý, ale věděl, že v téhle situaci by proti Saridovi neměl nejmenší šanci. A bojovat s ním by se rovnalo sebevraždě. Moc dobře znal jeho sílu a moc. Lehl si na bok a zavřel oči, aby aspoň na chvilku nechal své tělo odpočinout. Nakonec se mu podařilo usnout, aniž by věděl jak. Ze snu ho ovšem probudilo podivné lehké zaškrábání. Otevřel oči, posadil se na posteli a otřásl se zimou. Oheň v krbu už dávno zhasl a jediné světlo, které sem pronikalo skrze malé okýnko, osvětlovalo sotva malou část kolem postele. Mohlo se mu to jenom zdát, ale neodbytný pocit tísně ho neopouštěl. Opatrně slezl z postele a zasyčel, když se jeho chodidla dotkla ledové podlahy. Pomalu přešel ke krbu a sebral pohrabáč, který hodlal použít jako meč. Rychle přešel k rohu, který se utápěl v naprosté tmě a švihl pohrabáčem. Ten ovšem pročísl jen holý vzduch. V koutě nikdo nebyl, i když měl pocit, že zahlédl postavu v kápi. Zdálo se mu to? Byla to nějaká další Saridova hra, jak ho připravit o rozum? Nebo to byli jen jeho pocuchané nervy, které si pohrávali s jeho myslí?
Hlasitě vydechl, protože zjistil, že až do teď zadržoval dech a uvolnil se. Zatřepal hlavou, jakoby se chtěl zbavit zbytečných myšlenek a rozhodl se, že si znovu lehne. Otočil se, ale v tu chvíli se kolem jeho pasu ovinula silná paže, na zádech ucítil něčí širokou hruď a ústa mu zakryla mohutná dlaň. Na krku ucítil dech a zašimrání něčích vlasů.
„Buď hodný démonku a nic se ti nestane," zašeptal mu do ucha hluboký hrubý hlas, ze kterého se mu zježili, všechny chloupky na zátylku.
„Já teď sundám ruku z tvých úst, ale nepokoušej se o nějakou blbost, jasné?" zeptal se znovu muž a Karu kývl na znamení, že rozumí a souhlasí.
Muž svou ruku sundal a Karu se mohl konečně pořádně nadechnout.
Přesto ale cítil, jak ho muž dál svírá v pevném objetí, takže se nemohl ani pohnout.
„Co... Kdo..." zašeptal Karu a snažil se pochopit celou tuhle situaci.
„Přicházíme ve jménu Lorda Satrise a jdeme si pro tebe. Máme za úkol tě přivést k němu, ať už dobrovolně nebo násilím," řekl muž, který se náhle objevil před ním. Karu se pokoušel zahlédnout alespoň část jeho obličeje, ale samotná tma jakoby toho muže halila do nějakého roucha.
„Satris? Co po mě kruci chce Satris? A jak jste se sem dostali?" začal se ptát Karu a trochu sebou škubnul. Muž, který stál za ním, si ho ovšem při tomhle jeho pohybu ještě víc přitáhl k sobě, takže Karu zřetelně i přes oblečení cítil bušení jeho srdce a každý kousek jeho těla, které se na něj tlačilo.
„Pro tebe je to Lord Satris," uslyšel zavrčení muže, který stál před ním a vzápětí mu sevřel bradu pevným stiskem svých prstů a donutil ho, aby se mu podíval do krutých ocelově šedých očí.
Karu zalapal po dechu a snažil se znovu vyškubnout, ale nebylo mu to nic platné.
„Říkal jsem, aby ses uklidnil," dýchl mu do ucha ten, který stál za ním.
„Nevím, proč se tak bráníš. Tohle je tvá šance, jak se odsud dostat. Neměl bys být místo těch hloupých otázek raději vděčný a spolupracovat?" zašklebil se muž před ním a pustil mu bradu.
Karu chtěl něco odseknout, ale pak si jen povzdechl a nepatrně se o tělo za sebou opřel. Zavřel oči a pokoušel se uklidnit své srdce, které zběsile, tlouklo. Ten muž před ním měl pravdu. Tohle je jeho šance, jak uniknout ze Saridových spárů. Sice netušil, co by po něm Satris mohl chtít, ale nic nemůže být horšího, než být zavřený tady.
„Dobře. Půjdu..." zašeptal po chvíli a než se stačil vzpamatovat, muž za ním ho chytl do náruče a poručil mu, aby se ho pořádně chytl kolem krku. Karu se ho pevně chytl a tvář zabořil do jeho ramene. Nějak ho ten muž uklidňoval, i když vůbec netušil, kdo to je.
Podzemní království Tyx, Reitův palác
Saridův posel nervózně přešlapoval před velkými dveřmi do trůnního sálu, po jejichž stranách stáli dva strážní zírající přímo před sebe, kteří mu zdánlivě nevěnovali žádnou pozornost. Věděl ale, že jakýkoliv chybný krok by ho stál přinejlepším život.
Posel si jazykem olízl suché rty a na kostnatých ramenou si upravil svůj šedý plášť. Když mu jeho pán svěřoval, tenhle úkol byl na sebe tak hrdý a jistý si sám sebou, ale teď když se blížil čas jeho setkání s pánem podzemního království Tyx, jeho jistota pomalu upadala. Navíc, když ho už čtyři hodiny nechali čekat přede dveřmi.
O několik minut později se ovšem dočkal a byl vyzván, aby předstoupil před Lorda Reitu.
„Lorde podzemního království, zde je odpověď od mého pána, nejvyššího Vládce a Pána východního království, Lorda Sarida," řekl, posel klečíc na kolenou před velkým trůnem, s očima upřenýma do země a nataženýma rukama, ve kterých držel nažloutlý svitek označený Saridovou pečetí. Posel uslyšel jak Reita zavrčel, když pronesl titul "nejvyšší vládce", ale jeho pán mu přísně nakázal, aby přednesl celý jeho titul.
Reita se zamračil na příchozího a zjistil, že Sarid opět poslal jiného posla. Tušil, co se s těmi předchozími stalo a jen nechápavě zavrtěl hlavou. Zajímalo ho, co by se stalo, až by Saridovi nezbyl už nikdo. Docela se divil, že má pořád tolik poddaných, když věděl, že je zabíjí jak na běžícím pásu.
Od svého sloužícího si nechal přinést svitek, který hned rozmotal a začal číst. Chvilku se jen mračil, než se trůnním sálem roznesl jeho hlasitý smích a na jeho tváři se odrážel triumf.
Konečně...
Konečně snad získá to, po čem touží.
Popravdě, ani ve snu by ho nenapadlo, že by to mohlo jít až tak hladce. Když se před více jak týdnem k němu donesli zprávy o tom, že z východního království byl unesen ledový démon, kterého Sarid věznil a unesl ho Satris, který z jeho krve při podivném rituálu chce, stvořit prince válek netušil, že to nakonec skončí jeho spojenectvím se Saridem. Vlastně, byl to on sám, kterého tohle spojenectví napadlo. Ne snad kvůli tomu, že by se bál, ale pokud se Satrisovi povede jeho absolutně nepromyšlený čin, stane se daleko mocnějším a silnějším než on nebo Sarid. Nezbývalo jim proto nic jiného, než překousnout své sváry a aspoň prozatím uzavřít spojenectví. Reita věděl, že to nejspíš skončí špatně, ale na druhou stranu se těšil. I přes svou veškerou nenávist, kterou k Saridovi cítil po něm totiž i neskutečně toužil. Bylo to něco jako zakázané ovoce a jak bylo všeobecně známo, to chutná nejlíp. Chtěl si Sarida podmanit, donutit ho pokleknout, prosit ho a žadonit, chtěl svírat jeho tělo pod sebou a mučit ho až za hranici únosnosti. Už jen z téhle představy mu trnul klín a zatmívalo se mu před očima.
Musel se ale uklidnit, protože posel čekal na jeho odpověď a bylo by od něho nepatřičné, kdyby tady začal křepčit nad zprávou, kterou obdržel. Ze svitku totiž usoudil, že Sarid je, aspoň co se týče té touhy, na tom stejně jako on. Ostatně, podmínka na uzavření smlouvy mluvila za vše.
'Seznam mě s králem Duší a já ti dám to, po čem nejvíc toužíš.'
Dokázal si představit, jak se Sarid musel při psaní téhle věty tvářit a nemohl se dočkat, až jeho výraz uvidí.
Touha mu úplně zastřela rozumné myšlení a v tuhle chvíli nechtěl nic jiného, než ponížit toho arogantního parchanta svým vlastním způsobem.
V rychlosti sepsal zprávu, kterou předal poslovi a přikázal mu, aby ji neprodleně doručil do Saridových rukou.
Sám se pak odebral do svých komnat, kde se připravoval na večerní setkání.
Východní království Mystara, Saridův palác
O několik hodin později než bylo Saridovi milé někdo zaklepal na dveře jeho soukromých komnat a když klepajícího vyzval, zjistil, že je to posel se zprávou.
„No konečně! Myslíš, že mám čas čekat, než se uráčíš přijít?" zamračil se Sarid sotva posel překročil práh.
„Omlouvám, se můj pane," odpověděl tiše posel, uctivě klečel na kolenou a podával svému pánovi zprávu.
Sarid ji sebral a ihned rozbalil. Při čtení se mu na rtech objevil spokojený úšklebek a zřejmě jen ta dobrá zpráva kterou obdržel ušetřila poslovi život. Sarid už týden, vlastně od doby, co zjistil, kdo mu unesl jeho ledovou hračku a co s ní hodlá dělat, byl značně podrážděný a rozzuřený což mělo za následek mnohem víc obětí, než kdykoliv před tím. Když před několika dny obdržel od Reity první zprávu s návrhem na spojenectví byl napřed znechucen, ale pak si uvědomil, že tohle bude možná jediná příležitost, kdy by mohl dostat to, po čem touží. A když odsunul své touhy stranou a promýšlel, celou situaci uvědomil si, že spojenectví s ním proti Satrisovi by mohlo být velmi účinné.
Sarid si olízl rty a vzrušeně vydechl. Všiml si, že posel ještě pořád klečí u dveří a proto netrpělivě mávl rukou a poslal ho pryč. Musel se připravit na dnešní večer a doufal, že vše půjde podle jeho plánu.
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox
Dodatek autora: Posunuli jsme se v ději trochu dál, objevila se nám staro-nová postava, Satris začíná pomalu ale jistě uskutečňovat svůj plán a Sarid s Reitou uzavřeli velmi křehké spojenectví. Co bude příště? No... Nechte se překvapit =))))
PS - kdyby to někoho zajímalo, tak na obrázku je Minoru :)